29 Cdo 2966/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele Ing. M. D., zastoupeného Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem, se
sídlem v Praze, Ruská 614/42, PSČ 101 00, za účasti LG SYSTEM spol. s r. o., se
sídlem v Jesenici, Jasmínová 808, PSČ 252 42, identifikační číslo osoby
26164612, zastoupené Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem, se sídlem v Praze,
Žitavského 496, PSČ 156 00, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí společníků
přijatého mimo valnou hromadu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72
Cm 113/2012, o dovolání LG SYSTEM spol. s r. o. proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. prosince 2015, č. j. 14 Cmo 300/2013-56, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2015, č. j. 14 Cmo
300/2013-56, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. března 2013, č. j. 72 Cm 113/2012-41,
vyslovil neplatnost rozhodnutí společníků LG SYSTEM spol. s r. o. (dále jen
„společnost“) přijatého mimo valnou hromadu dne 28. června 2012 (výrok I.) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:
1) Dne 5. června 2012 byl vyhotoven návrh rozhodnutí společníků společnosti,
jež mělo být přijato mimo valnou hromadu a kterým mělo být rozhodnuto o tom, že
s účinností od 5. června 2012 je do funkce jednatele společnosti zvolen Ing. M. L. a že usnesení valné hromady společnosti ze dne 4. května 2012, kterým valná
hromada odvolala Ing. M. L. z funkce jednatele, je neplatné (dále též jen
„rozhodnutí společníků“). 2) Návrh rozhodnutí společníků byl navrhovateli a J. P. (společníkům
společnosti) odeslán 6. června 2012 na adresy uvedené v seznamu společníků. 3) Zásilka obsahující návrh rozhodnutí společníků adresovaná navrhovateli byla
společnosti poskytovatelem poštovních služeb (11. června 2012) vrácena s tím,
že adresát je na uvedené adrese neznámý. J. P. si zásilku obsahující návrh
rozhodnutí společníků (uloženou mu na poště 11. června 2012) vyzvedl 25. června
2012. Navrhovatel v průběhu řízení zpochybnil obsah zásilky adresované J. P. tvrzením, že neobsahovala návrh rozhodnutí společníků, ale zápis usnesení valné
hromady konané dne 4. června 2012. 4) Rozhodnutí společníků bylo přijato 52% většinou všech hlasů, přičemž
společníci hlasovali následovně: Ing. M. L. s přijetím rozhodnutí souhlasil (50
% hlasů), J. K. souhlasil (2 % hlasů), J. P. se nevyslovil, pročež nesouhlasil
(24 % hlasů), navrhovatel se nevyslovil, pročež nesouhlasil (24 % hlasů). 5) Jednatel společnosti Ing. M. L. vyhotovil přijaté rozhodnutí společníků dne
28. června 2012. Soud prvního stupně uvedl, že pro přijetí rozhodnutí společníků mimo valnou
hromadu podle § 130 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“), je dle zákona i společenské smlouvy společnosti nezbytné, aby se
všichni společníci dozvěděli o jednotlivých návrzích rozhodnutí, která mají být
přijata, a měli možnost se k těmto návrhům ve stanovené lhůtě vyjádřit. V projednávané věci nebyla navrhovateli a J. P. dána možnost se k návrhu
rozhodnutí vyjádřit (ve stanovené desetidenní lhůtě), jelikož se s ním
neseznámili, neboť jim nebyl doručen, resp. jim byl doručen pozdě. Dnem, od
kterého se odvíjí počátek běhu lhůty k vyjádření se k návrhu rozhodnutí, přitom
podle názoru soudu prvního stupně není den uložení zásilky na poště ani den
jejího odeslání (jako je tomu v případě svolávání valné hromady). Skutečnost,
že hlasy navrhovatele a J. P. byly započítány jako nesouhlasné, což odpovídalo
jejich skutečné vůli, nebyla pro věc rozhodná. Soud uzavřel, že rozhodnutí
společníků je neplatné, neboť nebyly dodrženy postupy a lhůty pro jeho přijetí. Za další důvod neplatnosti rozhodnutí soud prvního stupně považoval to, že
nelze zpětně zvolit jednatele společnosti ani rozhodnout o neplatnosti usnesení
valné hromady (napadeného u soudu) přijatého jinou „skupinou společníků“, než
která přijala „zneplatňující rozhodnutí“.
Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti
potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé, změnil je co
do výše navrhovateli přiznané náhrady nákladů řízení a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje z toho, že „§ 130 obch. zák. upravuje jiný způsob
rozhodování než prostřednictvím valné hromady“ a je v něm upravena
nevyvratitelná domněnka, podle níž společník v případě své nečinnosti s návrhem
rozhodnutí nesouhlasí, dovodil, že podmínkou rozhodování mimo valnou hromadu je
„skutečnost, že návrh rozhodnutí musí být všem společníkům doručen“. Podle
odvolacího soudu při rozhodování mimo valnou hromadu nelze „uvažovat o fikci
doručení, neboť každému společníkovi musí být umožněno seznámit se s návrhem
usnesení“; jinak by byla podstatným způsobem porušena jeho práva (v této
souvislosti odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 1717/2011, ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo
2838/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2014, pod
číslem 36, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 3844/2011, jež jsou
veřejnosti dostupná - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá
po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Proto odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že rozhodnutí
společníků je neplatné pro nedodržení postupu při přijímání rozhodnutí podle §
130 obch. zák. Tím, že navrhovateli nebyl návrh rozhodnutí společníků doručen, resp. se s ním
nemohl seznámit, byla podstatným způsobem porušena jeho práva; zároveň nešlo o
případ, kdy by porušení nemělo závažné právní následky, neboť navrhovatel byl
zbaven práva podílet se na rozhodování společnosti. Vyslovením neplatnosti
rozhodnutí společníků by nedošlo ani k podstatnému zásahu do práv získaných v
dobré víře třetími osobami, neboť Ing. L. byl zapsán v obchodním rejstříku coby
jednatel společnosti nepřetržitě od 17. března 2000, tj. ode dne vzniku
společnosti, uzavřel odvolací soud. Jelikož výše uvedené je podle názoru odvolacího soudu dostatečným důvodem pro
vyslovení neplatnosti rozhodnutí společníků, dalšími navrhovatelem tvrzenými
důvody jeho neplatnosti (tj. zda konkrétní rozhodnutí mohla či nemohla být
společníky přijímána) se odvolací soud nezabýval.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a
navrhujíc, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Dovolatelka namítá, že zásilka obsahující návrh rozhodnutí byla navrhovateli
doručována poštou opakovaně na adresu uvedenou v seznamu společníků, a poté i
na adresu sídla jiné společnosti s ručením omezeným, v níž navrhovatel působí.
Adresát se však na doručovací adrese nenacházel a zásilka byla společnosti
vrácena s tím, že je adresát na uvedené adrese neznámý. Skutečnost, že si
společník úmyslně nepřebírá poštu na adrese, kterou označil za svou doručovací,
nemůže být podle dovolatelky důvodem pro to, aby byla prakticky znemožněna
činnost její valné hromady, případně přijímání rozhodnutí mimo valnou hromadu
[k tomu dovolatelka poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna
2008, sp. zn. 29 Odo 1429/2006, uveřejněné pod číslem 22/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2009“), a na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 1982/2011, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročníku 2013, pod číslem 126].
Podle názoru dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, když za podmínku platnosti rozhodnutí společníků
považuje fyzické převzetí jeho návrhu všemi společníky; podle judikatury
Nejvyššího soudu postačí, když je návrh rozhodnutí společníků doručen do sféry
dispozice jednotlivých společníků.
Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014. Nejvyšší soud
tudíž věc posoudil podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince
2013.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k posouzení otázky doručování návrhu
rozhodnutí přijímaného podle § 130 obch. zák. jednotlivým společníkům, jež
dosud nebyla - v souvislostech předestřených v dovolání - v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena.
Dovolání je i důvodné.
Podle § 130 obch. zák. společníci mohou přijímat rozhodnutí i mimo valnou
hromadu. V takovém případě osoba, která je jinak oprávněna svolat valnou
hromadu, předloží návrh usnesení společnosti společníkům k vyjádření s
oznámením lhůty, ve které mají učinit písemné vyjádření. Nevyjádří-li se
společník ve lhůtě, platí, že nesouhlasí. Osoba, která předložila návrh
usnesení, pak oznámí výsledky hlasování jednotlivým společníkům. Většina se
počítá z celkového počtu hlasů příslušejících všem společníkům (odstavec 1).
Vyžaduje-li zákon pořízení notářského zápisu o rozhodnutí valné hromady, může
být rozhodnutí mimo valnou hromadu přijato pouze tehdy, pokud projev vůle
společníka, jímž vysloví s návrhem usnesení souhlas, bude mít formu notářského
zápisu, v němž se uvede i obsah příslušného usnesení (odstavec 2).
Již v dovolatelkou přiléhavě citovaném R 22/2009 Nejvyšší soud formuloval a
odůvodnil závěr, podle něhož obchodní zákoník sice výslovně neurčuje, zda
společnost splní povinnost vyplývající z § 129 odst. 1 obch. zák. již odesláním
pozvánky, anebo zda je povinna zajistit její doručení, účelem uvedeného
ustanovení však nepochybně je zajistit, aby byli společníci s dostatečným
časovým předstihem informováni o tom, že se bude valná hromada konat a mohli si
tak vytvořit předpoklady pro účast na ní. K tomu účelu musí společnost učinit
vše, co po ní lze spravedlivě požadovat, aby takovou informovanost společníků
zajistila.
Odeslala-li společnost pozvánku na valnou hromadu doporučeným dopisem
společníkům na jejich poslední známou adresu, byl termín a program valné
hromady účastníkům oznámen ve smyslu § 129 odst. 1 obch. zák. i tehdy,
nebyla-li zásilka doručena adresátu z příčin, jež spočívají na jeho straně.
Nebylo by ostatně logické činit společnost za situace, kdy tak nestanoví zákon,
odpovědnou za něco, co nemůže vlastním chováním ovlivnit, např. za to, že si
společník z důvodů na jeho straně řádně odeslanou pozvánku včas nepřevzal
(srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 29 Cdo
590/2009, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2010, pod
číslem 67).
V poměrech akciové společnosti pak Nejvyšší soud uzavřel, že zašle-li
společnost v zákonné lhůtě doporučenou zásilkou pozvánku na valnou hromadu na
adresu akcionáře uvedenou v seznamu akcionářů, učiní k zajištění práva
akcionáře zúčastnit se valné hromady vše, co po ní lze spravedlivě požadovat
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3469/2008).
Nepožádal-li akcionář, aby společnost poté, kdy se změnila jeho adresa,
promítla tuto změnu do seznamu akcionářů, ač takovou možnost měl, zanedbal sám
ochranu svých práv a takové zanedbání nelze interpretovat v neprospěch
společnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2006, sp. zn. 29 Odo
634/2005, a dovolatelkou citované usnesení sp. zn. 29 Cdo 1982/2011; k tomu
srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo
2636/2011).
Výše uvedené závěry, byť přijaté pro účely svolání valné hromady společnosti s
ručením omezeným (či akciové společnosti), se plně prosadí i při doručování
návrhu rozhodnutí přijímaného postupem podle § 130 obch. zák. jednotlivým
společníkům.
K okamžiku dojití do sféry dispozice adresáta se Nejvyšší soud vyjádřil v
usnesení ze dne 22. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 272/2011, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2013, pod číslem 37, v němž
uzavřel, že oznamuje-li člen námitku proti usnesení členské schůze tak, že ji v
písemné podobě zašle družstvu prostřednictvím držitele poštovní licence,
dostane se tato do sféry dispozice družstva dnem, kdy je adresátu držitelem
poštovní licence předána, nebo - je-li adresátu držitelem poštovní licence
oznámeno, že zásilka obsahující námitku je pro něj u držitele uložena - dnem,
kdy si adresát může zásilku poprvé vyzvednout.
K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 11. června 2015,
sp. zn. 29 Cdo 5282/2014, v němž konstatoval, že závěr, podle něhož
nevyzvedla-li si členka družstva výstrahu, která jí byla zaslána před
vyloučením z družstva, nastaly účinky doručení prvním dnem, kdy se objektivně
mohla seznámit s obsahem písemností (dnem, kdy si zásilku uloženou na poště
mohla vyzvednout), je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. i nález
Ústavního soudu ze dne 1. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2474/13).
Rovněž tyto závěry - ač přijaté v poměrech družstva - se prosadí ve vztahu k
doručení návrhu rozhodnutí podle § 130 obch. zák. společníku společnosti s
ručením omezeným.
Ve světle výše uvedených judikatorních závěrů lze shrnout, že návrh rozhodnutí,
přijímaného postupem podle § 130 obch. zák., zaslaný jednatelem společnosti s
ručením omezeným společníkům na jejich adresu uvedenou v seznamu společníků, je
společníkům doručen, dostal-li se do sféry jejich dispozice. Od tohoto okamžiku
společníkům běží lhůta k vyjádření se k danému návrhu.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je ke splnění povinnosti zakotvené v § 130
odst. 1 větě druhé obch. zák. nutné, aby si společník návrh rozhodnutí zaslaný
mu prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb fyzicky převzal a seznámil
se s ním, není správný. Takový výklad by vedl k nepřípustnému důsledku, kdy by
společník společnosti s ručením omezeným byl schopen rozhodování společníků
mimo valnou hromadu zmařit toliko tím, že by si na své adrese uvedené v seznamu
společníků nepřebíral poštu.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí
spočívá, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl
uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 a odst. 2
věty první o. s. ř. zrušil.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§
243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu