Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce M 3000, a. s., se sídlem v Praze 8, Šaldova 278/36, PSČ 186 00,
identifikační číslo osoby 25084526, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, PSČ 110 00, proti žalovanému D.
M., zastoupenému JUDr. Janem Havlíčkem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Jihlavě,
Masarykovo náměstí 110/64, PSČ 586 01, o zaplacení částky 2.788.592 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 100/2012,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února
2016, č. j. 23 Co 31/2016-324, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 10. července 2015, č. j. 28 C
100/2012- 271, ve znění usnesení ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 28 C
100/2012-280, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2.755.422,36 Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalovaného
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé ohledně části
jistiny ve výši 1.822.560,11 Kč, změnil lhůtu k plnění tak, že činí šest měsíců
(první výrok), změnil napadené rozhodnutí ve výroku I. tak, že žalobu co do
jistiny ve výši 932.862,25 Kč zamítl (výrok druhý) a ve zbývajícím rozsahu
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (výrok
třetí). Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. Je
tedy třeba posoudit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud předesílá, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může
posuzovat pouze ve vztahu k těm otázkám hmotného či procesního práva, které
dovolatel vymezí v dovolání (srov. § 237 o. s. ř. a v poměrech právní úpravy
účinné do 31. prosince 2012 důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu
2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08) a současně, ve vztahu k nimž uvede, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. které z hledisek uvedených v §
237 o. s. ř. považuje za splněné) [srov. např. důvody rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu
2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014,
sp. zn. IV. ÚS 266/14, a v něm citovanou judikaturu Ústavního soudu, anebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14]. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující „otázky“, k nimž
současně (posuzováno podle obsahu) uvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání:
1) Závěr odvolacího soudu o „nevázanosti jednání žalovaného při podpisu obou
zprostředkovatelských smluv ve vztahu k žalobci“, na němž „ničeho nemůže změnit
ani současný výkon funkce výkonného ředitele u žalobce, případně existence plné
moci ze dne 17. května 2004“, „nekoresponduje s aktuální judikaturou Nejvyššího
soudu“ (bod 16 dovolání). 2) „Metoda právní hermeneutiky“, kdy odvolací soud „staví fakticky na stejnou
úroveň a do příčinné souvislosti neplatnost zprostředkovatelských smluv v
postavení člena představenstva, pokyn k úhradě dle těchto smluv v postavení
zaměstnance, údajnou škodu vzniknuvší realizací zprostředkováním osoby spojené
s kupujícím, když je zcela zřejmé, že by bez zprostředkovatelské smlouvy nebyla
uzavřena ani smlouva kupní a smlouvy nelze považovat za nezávislé“, je v
rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu (body 37 a 38 dovolání).
3) Ani odvolací soud, ani soud prvního stupně neprovedly výslech svědka J. Š.,
ačkoliv z něj činí „závěry skutkové i právní“, což je v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu (bod 45 dovolání). 4) Odvolací soud pominul „skutečně vzorovou“ judikaturu Nejvyššího soudu, a to
rozsudek ze dne 24. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014, v důsledku čehož
„nezohlednil potenciální pracovněprávní povahu sporu“ (bod 51 a 52 dovolání). 5) Napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011, sp. zn. 32 Cdo 1567/2011, v němž Nejvyšší soud dovodil, že
„smlouva byla platně uzavřena, když ji za žalovanou podepsal generální ředitel
na základě písemného zmocnění představenstva“, a v němž současně uzavřel, že
stejný subjekt může být oprávněn „dodávat zboží“ a současně „z těchto dodávek
mít nárok na provizi“. Může-li být stejný subjekt jak stranou kupní smlouvy,
tak i zprostředkovatelem, „pak nemůže existovat ani porušení právní povinnosti
v jakémsi porušení povinností správného hospodáře, jsou-li dvě závislé smlouvy
sjednány mezi personálně propojenými osobami“ (body 60 až 65 dovolání). K jednotlivým „otázkám“ a jejich způsobilosti založit přípustnost dovolání
Nejvyšší soud uvádí následující:
Ad 1) Závěr odvolacího soudu, podle něhož uzavře-li jménem akciové
společnosti (žalobce) smlouvu o zprostředkování pouze jeden člen představenstva
(dovolatel), ačkoliv podle stanov i zápisu v obchodním rejstříku jednají jménem
společnosti vždy dva členové představenstva společně, není takto uzavřená
smlouva projevem vůle akciové společnosti a neváže ji, odpovídá ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 265/2007, ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010, a ze dne 24. října 2012, sp. zn. 29
Cdo 3191/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2014, sp. zn. 29
Cdo 4432/2013, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu dále citovaná – na webových stránkách Nejvyššího soudu). Ustálené judikatuře odpovídá taktéž závěr, podle něhož určují-li
stanovy akciové společnosti, že jménem společnosti musí jednat společně dva
členové představenstva, není přípustné, aby dva členové představenstva udělili
generální plnou moc jen jednomu z nich, přičemž takto udělená plná moc je
absolutně neplatná a oprávnění „zmocněného“ člena představenstva jednat
samostatně za společnost (jako zmocněnec) z ní neplyne [srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005, uveřejněný
pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se
opakovaně přihlásil jak Nejvyšší soud (viz např. usnesení ze dne 19. června
2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013 a v něm citovaná rozhodnutí), tak i Ústavní soud
(viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS
2928/2014)]. Oprávnění samostatně zastoupit společnost pak takovému členu
představenstva neplyne ani z § 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“); srov. např.
rozsudek velkého senátu obchodního a
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo
11/2006, uveřejněný pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3540/2008. Na uvedených závěrech ničeho nemění ani dovolatelem zmiňovaný rozsudek
sp. zn. 21 Cdo 496/2014; v něm Nejvyšší soud neposuzoval zástupčí oprávnění
člena představenstva akciové společnosti, ale pouze platnost jím „souběžně“
uzavřené pracovní smlouvy. Jelikož rozhodnutí o úhradě dluhu korporace (ať
skutečného nebo domnělého) spadá do obchodního vedení společnosti (srov. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 29 Odo 1108/2005), a
obchodní vedení akciové společnosti náleží představenstvu (§ 192 odst. 1, § 194
odst. 4 in fine obch. zák.), je třeba udělení pokynu k úhradě
zprostředkovatelské provize, učiněné dovolatelem, posuzovat jako jednání člena
představenstva (se všemi důsledky z toho plynoucími – srov. zejm. § 194 odst. 5
obch. zák.), bez hledu na to, zda měl dovolatel současně uzavřenou „manažerskou
smlouvu“ na pozici výkonného ředitele a bez ohledu na to, zda se tato smlouva
řídila zákoníkem práce. Ad 2) Posuzoval-li odvolací soud udělení pokynu k úhradě
zprostředkovatelské provize jako jednání člena představenstva, a nikoliv jako
jednání zaměstnance, je jeho posouzení v souladu s výše citovanou ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (viz předchozí odstavec). Ad 3) Výtka, podle níž soudy neprovedly výslech svědka J. Š. (ačkoliv z
něj činí skutkové závěry), nečiní dovolání přípustným již proto, že soudy
nečinily skutkové závěry z výslechu svědka, nýbrž z listiny (úředního záznamu o
podání vysvětlení, sepsaného Policií České republiky dne 18. června 2009). Ad 4) Jak vysvětleno shora, v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 496/2014 Nejvyšší
soud neposuzoval zástupčí oprávnění člena představenstva, ale platnost jím
uzavřené pracovní smlouvy. I z tohoto rozhodnutí se podává, že obchodní vedení
náleží představenstvu. Jak plyne např. z výše citovaného rozsudku sp. zn. 29
Odo 1108/2005, rozhodnutí o úhradě dluhu společnosti spadá do obchodního
vedení, a je třeba jej posuzovat jako jednání člena představenstva. Ad 5) Poslední otázka pak dovolání nečiní přípustným již proto, že na
jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud shledal porušení péče
řádného hospodáře dovolatelem (jakožto členem představenstva žalobce) v tom, že
dal pokyn k zaplacení zprostředkovatelské provize, ačkoliv zprostředkovatelská
smlouva (již jménem žalobce uzavřel toliko dovolatel) nebyla projevem vůle
žalobce a nevázala jej. Otázku, zda lze považovat za porušení péče řádného
hospodáře již samo uzavření zprostředkovatelské smlouvy, v situaci, kdy jediným
společníkem a jednatelem zprostředkovatele byl současně jediný společník a
jednatel kupujícího, odvolací soud neposuzoval. Jelikož „otázky“, které dovolatel Nejvyššímu soudu předestírá, maje
jejich řešení odvolacím soudem za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu,
odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu, popř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí
Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již
dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu