29 Cdo 3146/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobce L. V., zastoupeného Mgr. Alešem Gracíkem, advokátem, se sídlem v Novém
Bydžově, Masarykovo náměstí 1144, PSČ 504 01, proti žalované Ing. M. H., za
účasti a/ V. S., zemřelé dne 27. prosince 2010, a b/ J. H., jako vedlejších
účastníků řízení na straně žalobce, o zaplacení částky 135.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 147/2007,
o dovolání žalobce a vedlejších účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 2. února 2010, č. j. 26 Co 376/2009-417, takto:
I. Řízení o dovolání vedlejší účastnice se zastavuje.
II. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.
III. Dovolání žalobce proti té části prvního výroku rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 2. února 2010, č. j. 26 Co 376/2009-417, kterou odvolací
soud potvrdil rozsudek okresního soudu v bodech II. a III. výroku a proti
druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, se odmítá.
IV. Dovolání žalobce proti té části prvního výroku rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 2. února 2010, č. j. 26 Co 376/2009-417, kterou odvolací
soud potvrdil rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku o věci samé, se
zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 30. března 2009, č. j. 10 C 147/2007-293, zamítl Okresní soud
v Trutnově (dále jen „okresní soud“) žalobu, kterou se žalobce (L. V.) domáhal
[za účasti V. S. (dále též jen „V. S.“) jako vedlejší účastnice řízení na
straně žalobce] vůči žalované (Ing. M. H.) zaplacení částky 135.000 Kč s 3%
úrokem z prodlení z této částky za dobu od 25. ledna 2006 do zaplacení (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů státu (body II. a III. výroku). Šlo o v pořadí druhý rozsudek okresního soudu ve věci, když jeho první
(vyhovující) rozsudek ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 10 C 147/2007-132, zrušil
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. března 2008, č. j. 26 Co
129/2008-172 a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména
z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 20. července 2001, č. j. 48 K 36/2001-21, prohlásil Krajský
soud v Hradci Králové konkurs na majetek dlužnice V. S. (sestry žalobce a
vedlejší účastnice řízení v této věci) a správcem její konkursní podstaty
ustavil JUDr. Šperka. 2/ Usnesením ze dne 20. srpna 2001, č. j. 48 K 36/2001-29, zprostil Krajský
soud v Hradci Králové JUDr. Šperka výkonu funkce správce konkursní podstaty
úpadkyně a do této funkce ustavil žalovanou, která převzala „agendu“ 29. srpna
2001. 3/ Nejpozději v září roku 2001 získala žalovaná informaci, že do konkursní
podstaty náleží dům v Hořicích v Podkrkonoší (dále jen „dům“) a nejpozději od
října 2001 měla povědomost o tom, že se na zahradě tohoto domu nacházejí nějaká
skla a okna, což dokládá fotografie domu pořízená žalovanou dne 31. srpna 2001. 4/ Žalovaná prodala dům 20. února 2003 ve veřejné dražbě dobrovolné panu Š. (dále jen „pan Š“), aniž skla a okna předtím odvezla; pan Š se těchto věcí
zbavil (odstranil je) k 10. srpnu 2004, když ony věci po něm předtím nikdo
nepožadoval. 5/ Dopisem z 22. dubna 2002 žádal žalobce žalovanou o potvrzení, zda sepsala do
konkursní podstaty úpadkyně „Mraznici Scandinova a Tryskací zařízení Kärcher
HDS 90“, případně žádal jejich vydání. 6/ Dopisem z 21. dubna 2003 vyzvala úpadkyně žalovanou ke sdělení, zda je v
konkursní podstatě sepsáno „asi 30 vakuových trojsklenných oken v hliníkových
rámech“. 7/ Dopisem z 23. dubna 2003 požádala úpadkyně žalovanou, aby buď sepsala do
konkursní podstaty, nebo vrátila mimo jiné 120 skel, z toho 60 kusů v
hliníkových rámech, které byly uloženy ve vydražené nemovitosti. 8/ V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce před prodejem domu žádal žalovanou
o vydání skel a oken. Tvrzení žalobce, že tak učinil on (14. listopadu 2001),
případně úpadkyně (16. září 2001 a 3. října 2001), neměl soud za prokázáno,
když důkaz podaný k tomuto tvrzení výpovědí úpadkyně neměl za dostatečně
věrohodný. Na tomto základě okresní soud především uvedl, že vzhledem k níže formulovaným
právním závěrům se nezabýval tím, zda věci byly v pořádku v době prodeje domu,
ačkoli z výpovědi nového majitele a fotografií pořízených J. H. (dále též jen
„J. H.“) vyplývá, že skla a okna byla v té době již poškozena.
Okresní soud poukázal na právní názor obsažený ve zrušujícím usnesení
odvolacího soudu, podle kterého žalovaná porušila povinnost tím, že do
konkursní podstaty nesepsala všechny věci úpadkyně, že však porušení této
povinnosti není v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou na majetku žalobce,
jelikož žalovaná takto nesepsala skla a okna patřící žalobci, jež do konkursní
podstaty nenáležela. Žalobce pak žalovanou vyzval k vydání skel a oken (touto žalobou) až po prodeji
domu a po vyvezení skel a oken novými majiteli na neznámé místo. Žalovaná se
nedopustila žádného nezákonného jednání, v jehož důsledku by žalobci vznikla
škoda. Ta byla naopak způsobena přístupem žalobce k jeho vlastnictví, o něž se
nestaral, nechránil je a ponechal skla a okna uskladněna na pozemku úpadkyně,
ačkoliv věděl o prohlášení konkursu na její majetek. „Příčinnou souvislost“ neshledal okresní soud ani v tom, že novým vlastníkům
byla společně s domem „dána do dispozice“ i skla a okna nacházející se na
zahradě. Noví majitelé (nemovitostí) se nestali vlastníky skel a oken; tím zůstal
žalobce, který mohl nadále realizovat vlastnické právo; mohl se skly a okny
disponovat a žádat nové majitele o možnost skla a okna odvézt. Jednání žalované
tak není v příčinné souvislosti s následným odvozem skel a oken novými majiteli
(„nejspíše jako odpad“), kteří by podle svých slov skla a okna vydali, jelikož
by jim odpadly náklady spojené s jejich odstraněním. Z provedeného dokazování tak nevyplynulo jednání žalované, které by bylo v
přímé příčinné souvislosti se vzniklou škodou tvrzenou žalobcem, uzavřel
okresní soud. K odvolání žalobce a vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem
ze dne 2. února 2010, č. j. 26 Co 376/2009-417, potvrdil rozsudek okresního
soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud již o věci rozhodoval za účasti dalšího vedlejšího účastníka
řízení na straně žalobce (J. H.), jenž do řízení vstoupil v průběhu odvolacího
řízení. Odvolací soud měl za prokázáno vlastnictví žalobce k 60 kusům sporných oken a
skel. Přitakal nicméně okresnímu soudu v tom, že v řízení nebyl spolehlivě
prokázán žalobcem tvrzený skutkový stav (že žalovanou upozornil na své
vlastnické právo ke sklům a oknům v roce 2001). Sama úpadkyně (jež podle
žalobce měla jednat za něj formou nepřímého zastoupení) v odvolacím řízení
připustila, že sporná skla a okna v písemných podáních, jež adresovala
žalované, neuváděla (nevzpomněla si na ně). Odvolací soud tudíž uzavřel, že na
skutkových závěrech okresního soudu nemá důvod cokoli měnit. V rovině právní pak odvolací soud poukázal na ustanovení § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), uváděje, že
zásadním předpokladem odpovědnosti za škodu podle uvedeného ustanovení je
zavinění coby psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke
škodě. U žalované lze zvažovat zavinění ve formě nedbalosti nevědomé (jež předpokládá,
že škůdce nevěděl, že může způsobit škodu, ačkoli to vzhledem k okolnostem a
svým osobním poměrům vědět měl).
V situaci, kdy žalobce žalovanou (včas)
neupozornil na to, že je vlastníkem skel a oken, byla žalovaná povinna sepsat
je do konkursní podstaty, „pečovat o ně“ a následně se postarat o jejich
zpeněžení ve prospěch konkursní podstaty. Tím, že tak neučinila, porušila svou
povinnost; toto porušení však není v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené
škody (takto by mohla vzniknout škoda jen konkursní podstatě, do které měla být
sepsána skla a okna). Jestliže žalovaná skla a okna nesepsala do konkursní podstaty úpadkyně, pak měl
žalobce zahájit řízení o jejich vydání ve smyslu § 126 obč. zák. a žalobce
logicky nevysvětlil, proč tak neučinil (ač to po něm bylo možné spravedlivě
žádat v intencích § 415 obč. zák.) po dobu 2 let, kdy byla skla a okna v držení
žalované. Neučinil-li tak, není důvěryhodné jeho tvrzení, že byl připraven
zabránit vzniku škody podáním vylučovací žaloby (kdyby správkyně konkursní
podstaty splnila své povinnosti). Byla-li způsobena škoda, je vždy nutno zjistit její příčinu. I vlastník musí
vzít v úvahu důsledky svého jednání (nebo naopak nečinnosti). Žalobce věděl, že
má okna uložena u své sestry, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs. Vyřízením
věci pověřil sestru (úpadkyni), která byla seznámena s nařízením dražby
nemovitosti, ve které se skla a okna nacházela. Žalobce ani vedlejší účastnice
nejednali tak, jak by se dalo očekávat (neoznámili žalované, že drží žalobcův
majetek, nevyzvali ji k jeho vrácení a nezahájili ani řízení o vydání věci. Nekonali tedy tak, aby dosáhli svého cíle. Dokonce ani po prodeji domu se
neobrátili na nového vlastníka ve snaze škodě zabránit. Odvolací soud tak ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že hlavní
příčinou vzniku škody žalobci byla jeho vlastní nečinnost. Jen kdyby bylo
prokázáno, že žalovaná byla do 20. února 2003 (den konání dražby) informována o
vlastnickém právu žalobce ke sklům a oknům a svou povinnost by nesplnila, ač
byla vyzvána k jejich vydání, by bylo možno uzavřít, že zaviněně porušila
povinnost, která je v příčinné souvislosti se škodou vzniklou žalobci. Takový
důkaz však nebyl podán.
Žalobce (dále též jen „dovolatel”) podal proti rozsudku odvolacího soudu (a to
výslovně proti oběma jeho výrokům) dovolání, požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel uplatnil následující výhrady:
1/ Okresní soud nevysvětlil, proč při formulaci závěru, že dovolatel
neprokázal, že by žalovanou informoval o oknech 14. listopadu 2001, opomenul,
respektive odmítl, svědeckou výpověď pozdějšího vedlejšího účastníka. 2/ Uvádějí-li soudy, že žalovaná nesepsala skla a okna, která patřila žalobci,
skla a okna proto nespadala do konkursní podstaty a proto žalovaná nebyla
povinna se o ně starat, pak potvrzují, že žalovaná byla informována o
vlastnictví dovolatele k těmto věcem. V onom hodnocení soudů je logický rozpor. Žalovaná buď byla informována o dovolatelově vlastnickém právu ke sklům a oknům
(proto je nesepsala do konkursní podstaty a nebyla povinna se o ně starat) [pak
je ale měla žalobci vydat], anebo o jeho vlastnickém právu ke sklům a oknům
nevěděla a pak je měla sepsat do konkursní podstaty a starat se o ně (což
neučinila) nebo je měla vydat úpadkyni. 3/ Soudy opomenuly ustanovení § 100 odst. 2, § 126 a § 131 odst. 1 obč. zák. Osobou oprávněnou mít věc u sebe byla (podle dohody s dovolatelem) úpadkyně,
přičemž právo disponovat s majetkem, který správce konkursní podstaty nesepsal
do konkursní podstaty, má úpadce i bez souhlasu správce konkursní podstaty. 4/ Úpadkyně předala skla a okna v rámci konkursního řízení žalované, aby s nimi
nakládala jako správkyně konkursní podstaty, tedy za určitým účelem. Žalovaná
tedy věděla, že věc, která jí byla předána do „faktické moci“, náleží jiné
osobě a nemohla nabýt dojmu, že je oprávněnou držitelkou oken (že jde o její
majetek, který může zadržovat a prodat mimo konkursní podstatu, čímž došlo ke
škodné události). 5/ Úpadkyně byla oprávněna žádat (a také žalovanou a konkursní soud opakovaně
žádala) o vydání nesepsaných věcí (ač to měla žalovaná učinit i bez žádosti),
přičemž úpadkyně jednala na základě „nepřímé plné moci“. Jestliže soudy tento
závěr neučinily, pak výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co bylo důkazy
prokázáno a co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 a §
133 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Potud dovolatel odkazuje na ustanovení § 22 odst. 1, § 32 odst. 1 a § 733 obč. zák., s tím, že občanský zákoník výslovně upravuje pouze zastoupení přímé,
avšak nepřímé zastoupení (při němž zůstává zastoupený vlastníkem věci)
nevylučuje. 6/ Jestliže žalovaná skla a okna převzala, byla povinna se o ně starat. Potud
dovolatel odkazuje na ustanovení § 255 odst. 1, případně § 255a odst. 1 zákona
č. 140/1961 Sb., trestního zákona a dále na ustanovení § 415, § 417 odst. 1 a §
420 obč. zák. Oběma soudům dovolatel vytýká, že řečené odmítají hodnotit (aniž
by to „právně nebo logicky“ zdůvodnily) a odpovědnost žalované zamítají,
tvrdíce, že nebyla povinna se starat o skla a okna, která jako správkyně
konkursní podstaty převzala a měla ve své moci.
7/ Soudy rovněž nevysvětlily, proč je z jejich pohledu rozhodné, zda byla
žalovaná informována o vlastnictví žalobce ke sklům před jejich „nezákonným
prodejem“. Vlastnické právo ke sklům nemohlo přejít na vydražitele nemovitostí,
takže žalovaná zůstala i po provedení dražby jejich neoprávněnou držitelkou
(jejíž povinností bylo skla vydat). Dovolatel odmítá, že bylo na něm, aby se na
vydražiteli domáhal vydání skel a oken, neboť nevěděl, že skla a okna byla
prodána v dražbě; domníval se, „že byla žalovanou odvezena do konkursního
skladu“. 8/ Soudy též logicky nezdůvodnily, proč jsou zamítnuty písemné žádosti úpadkyně
o vydání nesepsaných věcí (přičemž žalovaná věděla, co sepsala a co ne, takže
věděla, co je po ní žádáno). Soudy zamítly žádosti o vydání, v nichž jsou skla
konkrétně uvedena, s poukazem na to, že byly podány po dražbě nemovitosti, se
kterou byla skla prodána, ačkoliv z provedeného dokazování je zřejmé, že skla
nebyla součástí dražby, ani je neprodávala osoba oprávněná. V této souvislosti
dovolatel poukazuje na ustanovení § 415 a § 420 odst. 1 obč. zák. a dovolává se
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001
(uveřejněného pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále
jen „R 88/2003“). 9/ Bylo-li povinností žalované vydat věci nesepsané do konkursní podstaty, tedy
neprávem zadržované (§ 126 odst. 1 obč. zák.), nesla důkazní povinnost o tom,
že je vydala, žalovaná; „v případě neplatné kupní smlouvy by měla prokázat, že
okna prodala jako osoba oprávněná - protože prodej byl příčinou škodné
události“. 10/ Žalovaná nebyla oprávněna nakládat s věcí nesepsanou do konkursní podstaty,
což učinila. Jestliže žalovaná skla a okna převzala a měla je v držení, pak
byla odpovědným subjektem a měla se o ně starat. Přitom věděla, že skla a okna
nepatří jí (a není nezbytné, aby věděla, kdo byl vlastníkem skel a oken). Kdyby skla a okna vydala tomu, kdo jí je předal (úpadkyni), ke škodné události
by nedošlo. 11/ Soudy zcela pominuly, že žalovaná přiznala, že skla a okna prodala v
rozporu se zákonem a že přiznala způsobení škody, jestliže v podání z 15. června 2006 doznala, že nemovitosti prodala s movitými věcmi nezapsanými do
konkursní podstaty, které nabyvatel nemovitostí zničil. Není přitom pravdou, že
movité věci, které jsou předmětem řízení, sepsala žalovaná do konkursní
podstaty následně (takto zapsala pouze polovinu skel a oken, za kterou
zaplatila žalovaná do konkursní podstaty náhradu škody, ovšem ve výši, kterou
si sama určila). 12/ Soudy se v rámci svého „hodnocení“ nezabývají věrohodností a pravdivostí
tvrzení a výpovědi žalované a jí předložených důkazů, které buď „neměly
souvislost“ nebo jejichž „nepravdivost“ dovolatel prokázal. 13/ Dovolatel nesouhlasí s tvrzením soudu prvního stupně, že se o své
vlastnictví nestaral, když žalobu na vydání věcí podal pod sp. zn. 10 C
137/2004. 14/ Odvolací soud se řádně nezabýval odvoláním dovolatele proti bodům II. a
III. výroku rozsudku okresního soudu
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání též oba vedlejší účastníci
řízení (č. l. 433-440 a č. l. 464).
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Vedlejší účastnice (V. S.) po podání dovolání zemřela (27. prosince 2010), což
je bez ohledu na výsledek dědického řízení [jež ostatně bylo zastaveno
usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. ledna 2012, č. j. 24 D
44/2011-109 (které nabylo právní moci téhož dne) jelikož zůstavitelka zanechala
majetek nepatrné hodnoty, jenž byl vydán vypraviteli pohřbu], důvodem k
zastavení řízení o jejím dovolání (§ 107 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 243c
odst. 1 o. s. ř.). Dovolání vedlejšího účastníka (J. H.) Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5
a § 218 písm. b/ o. s. ř. jako podané osobou, která k němu nebyla oprávněna. Srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo
162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže -
dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) a dále např. též důvody
usnesení Ústavního soudu ze dne 14. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 615/2007,
dostupného na webových stránkách Ústavního soudu. Dovoláním žalobce se Nejvyšší soud nejprve zabýval v rovině jeho přípustnosti. Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, brojí tedy
i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
okresního soudu v bodech II. a III. výroku (o nákladech řízení, včetně nákladů
státu) a proti druhému výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně
nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením §
218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v zamítavém
výroku o věci samé, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Dovolatel (ač posléze zastoupen advokátem) dovolací argumentaci výslovně
nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2
a 3 o. s. ř. Posuzováno podle obsahu je dovolání především kritikou správnosti
právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nejvyšší soud se tudíž věcí zabýval
především v rovině tohoto dovolacího důvodu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody
taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a
následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně
např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo
268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného
pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze
skutkových závěrů odvolacího soudu a nezabývá se námitkami, jež dovolatel ke
skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo prostřednictvím
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. K dovolacím námitkám činí Nejvyšší soud v rovině právního posouzení věci
následující závěry:
a/ K odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu. Podle ustanovení § 6 ZKV majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu
(dále jen „podstata“) [odstavec 1]. Konkurs se týká majetku, který patřil
dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto
majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží
majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské
činnosti z podstaty vyloučen není (odstavec 2). Za podmínek stanovených tímto
zákonem patří do podstaty také majetek jiných osob, zejména těch, které jej
nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (odstavec 3). Dle ustanovení § 8 odst. 2 ZKV správce je povinen při výkonu funkce postupovat
s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu
ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní
společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce
správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít
smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v
souvislosti s výkonem funkce správce. Z ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ věty první ZKV plyne, že prohlášení konkursu
má (mimo jiné) i ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází
na správce. Ustanovení § 18 ZK dále určuje, že soupis podstaty (dále jen „soupis“) provede
správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za
součinnosti věřitelského výboru (odstavec 1). Soupis je listinou, která správce
opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku.
Do soupisu se zapisují i věci, práva
nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§ 6 odst. 3), ale mají
být zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich
vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i
příslušnému katastrálnímu úřadu. Na žádost osoby, která uplatňuje svá práva k
věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, vydá správce osvědčení o tom, zda
konkrétní věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla nebo nebyla zapsána do
soupisu podstaty (odstavec 2). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková
hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k
tomu dal správce souhlas (odstavec 3). Kdo má věc náležející do podstaty, je
povinen to oznámit správci, jakmile se dozví o prohlášení konkursu, a musí
umožnit správci, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a
zpeněžit; na výzvu správce je povinen věc i vydat; jinak odpovídá za škodu tím
vzniklou (odstavec 4). Součástí soupisu je ocenění provedené úpadcem nebo
správcem; požaduje-li to věřitelský výbor, provede se ocenění znalcem. Ocenění
se provádí podle zvláštního předpisu (odstavec 5). Nelze-li soupis konkursní
podstaty provést pro nedostatečnou součinnost úpadce (§ 17), je správce se
souhlasem soudu oprávněn učinit prohlídku obydlí úpadce, pokud je obydlí
používáno také pro podnikání; za tím účelem je oprávněn zjednat si do tohoto
obydlí úpadce přístup. K tomuto úkonu je třeba přibrat osobu, která není na
věci zúčastněná. O prohlídce správce sepíše protokol (odstavec 6). Správce
učiní opatření, aby v obydlí úpadce, popřípadě na jiném místě, kde má úpadce
své věci umístěny, byly sepsány všechny věci. Úpadce je povinen umožnit správci
přístup na všechna místa, kde má své věci umístěny. Správce přibere k úkonu
vhodnou osobu, podle možnosti zástupce orgánu obce. O prohlídce správce sepíše
protokol (odstavec 7). Je-li obava, že by mohlo dojít k odstranění, poškození
nebo zničení movitých věcí pojatých do soupisu, postará se správce o jejich
vhodné zajištění (odstavec 8). Podle ustanovení § 19 odst. 1 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo
jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s
poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných
důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do
soupisu. Dle ustanovení § 27 odst. 6 ZKV nedobytné pohledávky a věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty, které nebylo možno prodat, může správce po schválení soudem
vyloučit z podstaty. Věřitelský výbor s tím musí předem projevit souhlas. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona o konkursu
a vyrovnání již v době prohlášení konkursu na majetek úpadkyně (20. července
2001) a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
nedoznala změn. Přitom úprava obsažená v zákoně o konkursu a vyrovnání platí
pro konkurs vedený na majetek úpadkyně až do skončení konkursního řízení (srov. § 432 odst.
1 insolvenčního zákona i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září
2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Podle ustanovení § 420 obč. zák. (jež od prohlášení konkursu na majetek
úpadkyně do 1. ledna 2014, kdy byl občanský zákoník zrušen zákonem č. 89/2012
Sb., občanským zákoníkem, též nedoznalo změn), každý odpovídá za škodu, kterou
způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Škoda je způsobena
právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich
činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto
způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle
pracovněprávních předpisů není tím dotčena (odstavec 2). Odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování odpovědnosti správce
konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím
osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty
zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce, je ustálena následovně:
1/ Za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v
důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo
soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty
podle § 420 odst. 1 obč. zák. [R 88/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2013“), rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod
číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2014“)]. 2/ Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům
konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené
správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této
funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod
číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 96/2013, R 22/2014). 3/ Správce konkursní podstaty je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku,
konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na
který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův (R 22/2014). 4/ Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s
odbornou péčí (§ 8 odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu
řádně udržovat a spravovat.
Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména
činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k
tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k
odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby
majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením,
jestliže tomu nebrání jiné okolnosti, a aby se konkursní podstata rozmnožila,
lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým
obchodním příležitostem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku
2004, pod číslem 160, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník
2011, pod číslem 26, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo i R 22/2014). 5/ Povinnost postupovat při výkonu funkce „s odbornou péčí“ je povinností
vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce „s péčí řádného
hospodáře“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo
5194/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo
1043/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo
2631/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo
2837/2012). 6/ Mezi činnosti, k nimž je správce konkursní podstaty povinen, patří i
povinnost vyvinout odpovídající úsilí ke zjištění stavu úpadcova majetku (pro
účely jeho soupisu a následného zpeněžení), povinnost postarat se o vhodné
zajištění movitých věcí pojatých do soupisu, je-li obava, že by mohlo dojít k
jejich odstranění, poškození nebo zničení (§ 18 odst. 8 ZKV), povinnost
projednat vyloučení věci z podstaty (§ 19 odst. 2 ZKV), jakož i povinnost
vyloučit neprodejné pohledávky a věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty z
podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV) [srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 2631/2012]. Z hlediska posuzování předpokladů obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu
ve smyslu § 420 obč. zák. je dále literatura i rozhodovací praxe soudů ustálena
v těchto závěrech:
K základním předpokladům vzniku obecné občanskoprávní odpovědností za škodu
patří: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/
příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální
nexus) a 4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a
důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy
a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá; naopak škůdce
prokazuje, že škodu nezavinil. Srov. v literatuře např. Švestka, J. - Spáčil,
J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání,
Praha, C. H. Beck 2008 (dále jen „Komentář“), str. 1063 a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn.
29 Odo 379/2001,
uveřejněný pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod
číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“)
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo
2735/2012, uveřejněný pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 103/2014“). 1/ K porušení právní povinnosti. Odvolací soud dovodil, že žalovaná porušila právní povinnost tím, že skla a
okna nesepsala do konkursní podstaty úpadkyně. Tento úsudek je založen na skutkovém (v mezích dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nezpochybnitelném) závěru, že dovolatel žalovanou
včas neupozornil, že je vlastníkem skel a oken. Povinnost sepsat tyto věci do
konkursní podstaty úpadkyně měla mít žalovaná právě proto (jinak řečeno,
správkyně konkursní podstaty, která nevěděla, že věci v držení úpadkyně jsou ve
vlastnictví třetí osoby, měla - dle odvolacího soudu - povinnost sepsat tyto
věci do konkursní podstaty úpadkyně). Dovolatel v této souvislosti shledává v hodnocení soudů logický rozpor. Míní,
že žalovaná buď byla informována o jeho vlastnickém právu (proto skla a okna
nesepsala do konkursní podstaty úpadkyně a nebyla povinna se o ně starat) [pak
mu je ale měla vydat], anebo o jeho vlastnickém právu nevěděla a pak měla
sepsat skla a okna do konkursní podstaty a starat se o ně (což neučinila) nebo
je měla vydat úpadkyni. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že úsudek, na jehož základě dospěl odvolací soud k
závěru, že žalovaná porušila právní povinnost, je v rozporu se závěry
literatury (srov. opět Komentář, str. 1063) a judikatury (srov. opět R 33/2008
a R 103/2014) o objektivním charakteru prvních tří předpokladů odpovědnosti za
škodu ve smyslu § 420 obč. zák. Argumentace odvolacího soudu totiž staví na
tom, že když žalovaná nevěděla, že skla a okna patří dovolateli, měla
„povinnost“ je sepsat do konkursní podstaty úpadkyně (a tuto povinnost svou
nečinností v dotčeném ohledu „porušila“). Jinak řečeno, odvolací soud potud
vychází ze subjektivního stavu mysli žalované [z „její“ (ne)vědomosti o tom,
komu skla a okna patřila], nikoli z „objektivního stavu věci“. Ještě jinak
řečeno, jestliže movité věci, které nepatřily do konkursní podstaty úpadkyně,
nesepsala žalovaná (jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně) do konkursní
podstaty úpadkyně z chybných pohnutek (např. proto, že je nepokládala za
samostatné věci v právním smyslu nebo proto, že je měla za bezcenné a nikoli
proto, že náležejí třetí osobě), pak tím - poměřováno objektivním charakterem
prvního předpokladu odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. - žádnou
právní povinnost neporušila (kdo koná v souladu s právem, ač o tom neví, ten
nekoná protiprávně). Tato chyba v právním posouzení věci odvolacím soudem však pro dovolatele
příznivý výsledek dovolacího řízení nezakládá [jde o chybu k tíži žalované (na
úkor žalované), která ve sporu byla přesto úspěšná].
Platí sice, že právo nakládat s majetkem konkursní podstaty přechází na správce
konkursní podstaty úpadce - v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV
- (již) prohlášením konkursu na majetek úpadce (nikoli až soupisem) [srov. k
tomu v judikatuře již body XVI. a XIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod
číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2013, pod číslem 65 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2374/2011], to se ovšem
týká jen majetku, který náleží do konkursní podstaty úpadce (jímž skla a okna v
dané věci nebyla). Žalovaná by tedy ohledně sporného majetku (skel a oken vlastněných dovolatelem)
porušila (v souvislosti s výkonem funkce správce konkursní podstaty úpadce)
právní povinnost jen tehdy, kdyby se stala detentorem sporného majetku
(zadržovala by jej) bez zřetele k tomu, že jej nesepsala do konkursní podstaty
úpadkyně. Takový „obraz“ o skutkovém stavu věci se však ze skutkových zjištění soudů
nepodává. Naopak odtud plyne, že poté, co žalovaná v souvislosti s prohlášením
konkursu na majetek úpadkyně (V. S.) sepsala dům (s pozemkem) do konkursní
podstaty, nedošlo k žádné změně faktického stavu věci spočívajícího v tom, že
hromada skel a oken nacházející se na pozemku u domu, tam ležela dále až do
doby, než je vyhodil (po 20. únoru 2003) nový vlastník domu. Fabulace
dovolatele, že věc (skla a okna) byla žalované předána do „faktické moci“, nemá
oporu v právních předpisech ani ve skutkovém stavu, z nějž soudy vyšly pro
účely právního posouzení věci. 2/ Ke vzniku škody. O existenci (skutečné) škody na majetku dovolatele, představované (tvrzenou)
hodnotou (výše škody verifikována nebyla) skel a oken v době jejich zničení,
soudy nižších stupňů ani účastníci pochyb neměli. 3/ K příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem
škody. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že mezi porušením právní povinnosti a škodou musí
existovat vztah příčiny a následku (kausální nexus). Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se
zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného
jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné
souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její
existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října
2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný pod číslem 49/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011,
sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod číslem 26/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Jestliže škoda nevznikla coby následek prokázaného porušení povinnosti (byla-li
příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává;
příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž
by škodlivý následek nenastal.
Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba
zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody
existuje skutečnost, se kterou zákon spojuje odpovědnost v daném případě. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (R 33/2008). Bez zřetele k tomu, že Nejvyšší soud výše uzavřel, že žalovaná neměla povinnost
sepsat sporné věci do konkursní podstaty, lze s odvolacím soudem na základě
ustálené judikatury souhlasit v tom, že mezi jednáním žalované při správě
konkursní podstaty úpadkyně a událostí, která vedla ke vzniku škody na majetku
dovolatele (zničení věcí nabyvatelem domu), není příčinná souvislost. Lze tedy uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného
rozhodnutí. Výtky, jež dovolatel snáší ke skutkovému stavu věci zjištěnému soudy nižších
stupňů, lze z obsahového hlediska poměřovat prostřednictvím dovolacího důvodu
dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů
soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo
protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, anebo
jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z § 133 až § 135 o. s. ř. V podstatné části nemá skutkové
zjištění oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které
byly významné pro skutkový závěr o věci, a tím i pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 828/2006, uveřejněný pod číslem 59/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Z dovolacích námitek „skutkového charakteru“ lze zmínit především výhradu
dovolatele, že okresní soud nevysvětlil, proč při formulaci závěru, že
dovolatel neprokázal, že by žalovanou informoval o oknech 14. listopadu 2001,
opomenul, respektive odmítl, svědeckou výpověď pozdějšího vedlejšího účastníka
(J. H.). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ze spisu je patrno, že (tehdejší
svědeckou) výpovědí J. H. se okresní soud zabýval jen v prvním (vyhovujícím)
rozsudku ze dne 8. listopadu 2007 (vzal z ní za prokázáno vlastnické právo
dovolatele k oknům a sklům). Ve druhém (zamítavém) rozsudku ze dne 30. března
2009 již okresní soud jen „pokračoval“ ve zjištěních a závěrech k otázkám, k
nimž soustředil jeho pozornost odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 27. března 2008.
Přitom je současně zjevné, že okresní soud skutkové (a následně i
právní) závěry dále budoval na zjištěních formulovaných v prvním rozsudku
(těch, jichž se netýkaly pokyny obsažené ve zrušujícím usnesení odvolacího
soudu ze dne 27. března 2008). Jakkoli takový postup okresního soudu nebyl
správný (srov. k tomu již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001,
sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí), pro posouzení, zda jde (případně) o vadu, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k níž Nejvyšší soud u přípustného
dovolání přihlíží - v intencích § 242 odst. 3 o. s. ř. - z úřední povinnosti)
nebo o skutečnost naplňující existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jsou určující též závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem
toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou
požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít
v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu
prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu
odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele). Poměřováno těmito závěry nemají informace o tom, že žalovaná věděla o existenci
skel a oken v roce 2001 a že byla vybízena k jejich soupisu do konkursní
podstaty úpadkyně, žádný vliv na výsledek řízení, jestliže (jak rozebráno výše)
nebyla osobou povinnou se o tento (objektivně správně nesepsaný) majetek
starat. Další „skutkové“ výhrady obsažené v dovolání jsou vesměs soustředěny k
hodnocení důkazů (k výtkám, že soud hodnotil provedené důkazy jinak, než měl). Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod
číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na základě těchto
dovolacích výtek tedy závěr, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (že skutková zjištění soudu neměla podle obsahu spisu „v podstatné části“
oporu v provedeném dokazování), nelze přijmout. Dovolání tak ani potud není důvodné. Ze spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že:
a/ Řízení o dovolání vedlejší účastnice bylo zastaveno (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 146 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
b/ Dovolání vedlejšího účastníka bylo odmítnuto (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1,
§ 146 odst. 3 o. s. ř.).
c/ Dovolání žalobce bylo zamítnuto (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst.
1 o. s ř.).
U žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2015
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu