29 Cdo 3235/2022-872
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Mgr. Lukáše Hojdna, LL.B., se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, PSČ 101 00, jako správce konkursní podstaty úpadce GASTEX spol. s r. o., identifikační číslo osoby 43002960, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ I. B., zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, 2/ P. R., 3/ A. N., 4/ L. B., 5/ R. T., 6/ O. R., 7/ V. R., a 8/ Ch. R., všem zastoupeným JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem, se sídlem v Táboře, 9. května 1282/6, PSČ 390 02, o zaplacení 1 386 656 Kč a 1 482 182 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 32/2008, o dovolání žalobce a žalovaného 1/ proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2022, č. j. 4 Cmo 25/2018-783, ve znění opravného usnesení ze dne 27. května 2022, č.j. 4 Cmo 25/2018-784, takto :
I. Dovolání žalobce a žalovaného 1/ se odmítají. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2/, 3/, 4/, 5/, 6/, 7/ a 8/ na náhradě nákladů dovolacího řízení každému částku 10 874 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce. III. Žalovaný 1/ je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 290,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2017, č. j. 28 Cm 32/2008-699, rozhodl, že žalovaný 1/ je povinen zaplatit žalobci do konkursní podstaty úpadce (GASTEX spol. s r. o.) částku 1 275 809 Kč (bod I. výroku) a že žalovaný 2/ (původně M. V.) je povinen zaplatit žalobci do konkursní podstaty úpadce částku 1 363 698 Kč (bod II. výroku); dále žalobu ve zbylém rozsahu (ohledně částek 986 298,74 Kč a 879 354 Kč) zamítl (body III. a IV. výroku),
2. Šlo přitom o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho první rozsudek ze dne 28. května 2010, č. j. 28 Cm 32/2008-335, jímž soud uložil žalovanému 1/ povinnost zaplatit žalobci částku 2 262 107,74 Kč (bod I. výroku) a původnímu žalovanému 2/ povinnost zaplatit žalobci částku 2 243 052 Kč (bod II. výroku), zrušil Vrchní soud v Praze k odvolání obou žalovaných usnesením ze dne 17. března 2011, č. j. 11 Cmo 291/2010-395.
3. Soud takto rozhodl o žalobě, kterou se správce konkursní podstaty úpadce (původně L. K., posléze D. D. a nyní současný žalobce) domáhal vydání bezdůvodného obohacení, konkrétně zaplacení částky 2 262 107,74 Kč po žalovaném 1/ (I. B.) a částky 2 243 052 Kč po původním žalovaném 2/ (JUDr. Ing. Miloši Vasovičovi, právnímu předchůdci současných žalovaných 2/ až 8/). Svůj nárok odůvodnil tím, že žalovaní byli spoluvlastníky nemovitosti (budova č. p. XY v části obce XY stojící na pozemku parc. č. XY, zapsaná na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY pro katastrální území XY, okres Hlavní město Praha), k níž bylo zřízeno zástavní právo jakožto zajištění dluhu úpadce ve výši 18 000 000 Kč. Žalovaní v období, kterého se týká žalobou uplatněný požadavek, byty a nebytové prostory nacházející se v předmětné nemovitosti pronajímali. Žalobce proto vyzval žalované, aby mu vydali výnosy z nájemného, neboť jde o plody a užitky z majetku zahrnutého do konkursní podstaty. Ideální polovina předmětné nemovitosti, kterou vlastnil žalovaný 1/, byla sepsána do konkursní podstaty dne 2. srpna 2004 a ideální polovina nemovitosti ve vlastnictví původního žalovaného 2/ byla sepsána do konkursní podstaty dne 21. července 2004.
4. Soud prvního stupně vztah účastníků posoudil jako bezdůvodné obohacení podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), které žalovaní získali na úkor žalobce, neboť pouze on byl oprávněn poté, co byla zmíněná nemovitost sepsána do konkursní podstaty, nemovitostí disponovat, tedy též brát z ní užitky. S odkazem na označenou judikaturu dovolacího soudu pak soud odmítl argument žalovaných, že předpokladem vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení je výzva správce dle § 18 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Ohledně výše bezdůvodného obohacení pak soud vyšel ze zisku žalovaných, který se rovná rozdílu mezi výnosy a náklady na správu a údržbu předmětné nemovitosti stanoveného znaleckým ústavem.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni účastníci řízení. V průběhu odvolacího řízení však zemřel původní žalovaný 2/ (M. V.). Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 16. prosince 2020, č. j. 28 Cm 32/2008-753, rozhodl, že se v tomto řízení bude pokračovat s dědici původního žalovaného 2/, nynějšími žalovanými 2/ až 8/.
6. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku v rozsahu částky 722 126,70 Kč a změnil jej tak, že žalobu co do částky 553 682,30 Kč zamítl (bod I. a/ výroku); v bodě II. výroku jej změnil tak, že žalovaní 2/ až 8/ jsou povinni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci do konkursní podstaty úpadce společně a nerozdílně částku 766 601,60 Kč s tím, že povinnost žalované 4/ je omezena částkou 302 281,65 Kč, a ve zbylém rozsahu co do částky 597 096,40 Kč žalobu zamítl (bod I. b/ výroku); současně jej v bodech III. a IV. výroku (v odvoláním napadeném rozsahu) potvrdil (bod I. c/ a d/ výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (body II. až VI. výroku) a o soudním poplatku (body VII. a VIII. výroku).
7. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že soupisem nemovitosti do konkursní podstaty úpadce přešlo právo požívat její plody a užitky, tedy inkasovat nájemné, na správce konkursní podstaty. Žádný vliv na přechod dispozičních oprávnění na správce přitom nemá skutečnost, že správce konkursní podstaty žalované nejprve nevyzval k vydání věci (vyklizení nemovitosti) podle § 18 odst. 4 ZKV. Tím, že žalovaný 1/ a původní žalovaný 2/ činili po soupisu nemovitosti to, co byl oprávněn činit pouze správce konkursní podstaty, totiž s věcí bez souhlasu správce nakládali (pronajímali ji třetím osobám), se bezdůvodně obohatili na úkor konkursní podstaty spravované žalobcem.
8. K promlčení nároku však odvolací soud oproti soudu prvního stupně uvedl, že posuzovaný vztah mezi účastníky nemá charakter obchodního závazkového vztahu, neboť jde o vztah mezi správcem konkursní podstaty a žalovanými, přičemž správce konkursní podstaty není v postavení podnikatele. Námitku promlčení je proto třeba posoudit podle § 107 obč. zák., podle něhož je promlčecí doba dvouletá. Žalobce svůj původní požadavek na vydání výnosu z nemovitosti za období od srpna (respektive září) 2004 do ledna 2006 rozšířil podáním, které soudu došlo až 12 srpna 2009, o výnosy za dalších 12 měsíců, tj. za únor 2006 až leden 2007. Odvolací soud proto neměl pochyb, že dvouletá subjektivní promlčecí doba uplynula ještě před rozšířením žaloby (postupně u všech měsíčních plateb, tedy nejpozději v lednu 2009), a tedy výnosy požadované rozšířenou žalobou nelze přiznat.
9. Konkrétní výši výnosů za jednotlivé měsíce pak odvolací soud vypočítal na základě nájemného vyčísleného ve znaleckém posudku č. 639/03/2015, vypracovaném znaleckým ústavem ZNALEX, s.r.o. K námitkám žalovaných ohledně výše nákladů, které byly vynaloženy na provoz nemovitosti, uvedl, že v tomto ohledu nemá důvod zpochybňovat zjištění soudu prvního stupně opírající se o závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce a žalovaný 1/.
11. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu (posuzováno dle obsahu) v části prvního výroku, kterou odvolací soud změnil body I. a II. výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 553 682,30 Kč a částky 597 096,40 Kč zamítá, jakož i v části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil v odvoláním napadeném rozsahu body III. a IV. výroku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby. K vymezení přípustnosti dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které zčásti dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a zčásti jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu, příp. jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
12. Námitky žalobce míří zejména proti závěru odvolacího soudu o promlčení (později uplatněné) části bezdůvodného obohacení. Nesouhlasí s posouzením promlčení podle občanského zákoníku a brojí proti závěru, že při vymáhání pohledávek ve prospěch konkursní podstaty vystupuje správce konkursní podstaty jako specifický orgán veřejné moci. Právě otázku právního postavení správce konkursní podstaty považuje žalobce za dovolacím soudem dosud neřešenou.
13. Dále žalobce zpochybňuje úvahu odvolacího soudu, že předmět sporu má nejblíže k ochraně vlastnického práva, a je tak třeba na něj nahlížet jako na spor občanskoprávní. Naopak argumentuje ve prospěch závěru, že jde o obchodní závazkový vztah. Oba původní žalovaní totiž byli společníci úpadce a zatížili nemovitost zástavním právem k zajištění dluhu úpadce (vůči bance). Odvolací soud při posouzení, zda je uplatněný nárok obchodněprávní nebo občanskoprávní povahy, vůbec nezkoumal, jaké povahy byl právní vztah mezi žalovanými (vlastníky nemovitosti) a zástavním věřitelem (bankou), ani jakou povahu měly vztahy mezi žalovanými a nájemci bytových a nebytových jednotek v nemovitosti. Odvolací soud tedy nezkoumal charakter jednání, v němž mělo původ oprávnění správce k soupisu nemovitosti, ani charakter vztahů, z nichž vzešlo požadované plnění. Odvolací soud se potud podle názoru žalobce odchýlil od závěrů obsažených zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2003, pod číslem 198.
14. Žalobce proto na tomto základě uzavírá, že správce konkursní podstaty je při výkonu své činnosti v postavení podnikatele vždy a že žalovaní získali svůj prospěch na základě obchodněprávních vztahů, přičemž oba byli rovněž podnikatelé. I když tedy sporný nárok spočívá v požadavku na vydání bezdůvodného obohacení, tedy institutu upraveného v § 451 a násl. obč. zák., vztahuje se dle žalobce na daný právní vztah obecná čtyřletá promlčecí lhůta podle § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
15. V neposlední řadě pak žalobce zpochybňuje závěry odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení. Tvrdí, že na nájemce bylo přeneseno placení nákladů souvisejících s provozem domu, a proto by tyto náklady neměly být odečteny při výpočtu výše bezdůvodného obohacení, který provedl znalecký ústav.
16. Žalovaný 1/ napadl rozsudek (posuzováno podle obsahu dovolání) v části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně co do povinnosti žalovaného 1/ zaplatit žalobci částku 722 126,70 Kč. Přípustnost dovolání žalovaný spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud změnil první výrok napadeného rozsudku v dané části tak, že žalobu proti žalovanému 1/ zamítne zcela, příp. aby napadenou část výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaný polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě není výzva k vydání věci podle § 18 odst. 4 ZKV podstatná. Dle žalovaného žalobce nemá nárok na vydání výnosů z nemovité věci, zahrnuté do konkursní podstaty, pokud dříve nevyzval žalované k vydání této věci. Má za to, že závěr soudů obou stupňů je v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, neboť v dané věci měli oba žalovaní právní důvod k užívání nemovitosti, jelikož byli oprávněnými vlastníky nemovitosti zahrnuté do konkursní podstaty. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 3213/2013, ze kterého vyšel i odvolací soud, a konstatuje, že v posuzovaném případě je postup podle § 18 odst. 4 ZKV nutný.
18. K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný 1/ i žalovaní 2/ až 8/, v tom smyslu, že považují rozhodnutí odvolacího soudu (ohledně posouzení charakteru vztahu mezi správcem konkursní podstaty a žalovanými, jakož i délky promlčecí doby) za správné a souladné s judikaturou soudu dovolacího. Dovolání žalobce považují za nepřípustné a navrhují jej odmítnout, případně zamítnout.
19. K dovolání žalovaného 1/ se vyjádřil žalobce podáním, ve kterém uvádí, že právní závěry odvolacího soudu ohledně výkladu § 18 odst. 3 a 4 ZKV jsou správné a souladné s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání žalovaného 1/ považuje za nedůvodné.
20. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
21. K dovolání žalobce.
22. Dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
23. Učinil tak proto, že právní posouzení otázky určení právního režimu promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je (oproti mínění dovolatele) souladné s ustálenou judikaturou, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje.
24. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že pro účely posouzení, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení má být posuzováno podle občanského zákoníku nebo podle obchodního zákoníku, své závěry na dané téma zformuloval již v rozsudku ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku sp. zn. 29 Odo 383/2001, nebo v rozsudku ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněném pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
25. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, podle něhož k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením § 261 odst. 1 až 3 obch. zák. a § 262 obch. zák. (k tomu srov. již zmíněný rozsudek sp. zn. 29 Odo 383/2001, a dále např. rozsudky ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Odo 54/2004, a ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 4437/2010).
26. V rozsudku ze dne 20. října 2016, sp. zn. 28 Cdo 5312/2014, Nejvyšší soud zopakoval, že z § 261 odst. 1 obch. zák. vyplývají dva předpoklady, za jejichž současného splnění podléhá závazkový vztah režimu obchodního zákoníku (jde o tzv. relativní obchod). Na obou stranách závazkového vztahu musí stát podnikatelé, tedy osoby charakterizované v § 2 odst. 2 obch. zák., a již v okamžiku vzniku závazkového vztahu musí být (s přihlédnutím ke všem okolnostem) zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti, tedy že s ní jakkoliv souvisí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 1861/2010, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 1809/2010). Z formulace „týkající se“ pak vyplývá, že ust. § 261 odst. 1 obch. zák. nevyžaduje pro podřazení závazku obchodnímu zákoníku, aby bezprostředně spadal do rámce zapsaného předmětu podnikatelské činnosti těch, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale jde i o závazky, které s jejich podnikáním s přihlédnutím ke všem okolnostem souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají. Obchodními jsou tyto vztahy i tehdy, když konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku, ale v občanském zákoníku, a v tom, co není upraveno speciální úpravou, pak pro ně platí úprava obchodního zákoníku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, ze dne 1. června 2010, sp. zn. 32 Cdo 2436/2009, či ze dne 24. října 2013, sp. zn. 33 Cdo 297/2012).
27. Současně v usnesení ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1566/96, uveřejněném pod číslem 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že správce konkursní podstaty není účastníkem konkursního řízení. Jako zvláštní procesní subjekt má samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům a nelze jej považovat za zástupce konkursních věřitelů ani za zástupce úpadce. Tento závěr Nejvyšší soud převzal v bodě XIX stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
28. Ústavní soud v nálezu ze dne 25. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, převzal závěr, že správce konkursní podstaty není účastníkem konkursního řízení a jako zvláštní procesní subjekt má samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům, a ztotožnil se s názorem doktríny, která řadí správce mezi zvláštní veřejnoprávní orgány, přičemž jeho úkolem je zajištění řádného průběhu konkursu. Uzavřel, že oprávnění správce, jež jsou zakotvena v řadě ustanovení ZKV (§ 14, § 17 až 20, § 24, § 26 až 29), představují vzhledem k jejich heteronomní povaze výkon pravomoci.
29. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 298/2005, dovodil, že při zpeněžování majetku konkursní podstaty nelze na prodávajícího správce konkursní podstaty nahlížet jako na podnikatele, ani nelze usuzovat, že závazkové vztahy, do nichž v této souvislosti vstupuje, se týkají jeho podnikatelské činnosti.
30. Z citovaných judikaturních závěrů je především bez dalšího zjevné, že dovolatel se mýlí v názoru, že správce konkursní podstaty je v právních vztazích týkajících se konkursní podstaty vždy podnikatelem.
31. V poměrech projednávané věci žalobce sepsal nemovitost do konkursní podstaty, kdy právě tento soupis byl důvodem, pro který mohl nemovitost užívat a brát z ní užitky, tedy inkasovat nájemné. Pobírání užitků (nájemného) žalovanými pak sice vzešlo i z obchodněprávních vztahů žalovaných s jednotlivými uživateli (nájemci), to však ničeho nemění na tom, že bezdůvodné obohacení (na úkor majetkové podstaty žalobcem spravované) se řídí občanským zákoníkem.
32. Je tomu tak především proto, že důvodem vzniku bezdůvodného obohacení nejsou jednotlivé smlouvy uzavřené mezi nájemci a vlastníky nemovitostí (žalovanými), ale soupis nemovitosti do konkursní podstaty dle § 27 odst. 5 ZKV, kterým přešlo právo požívat plody a užitky předmětné nemovitosti pouze na správce konkursní podstaty. Právní vztah z bezdůvodného obohacení pak vznikl neoprávněným nakládáním žalovaného 1/ a původně žalovaného 2/ s nemovitostí (tím, že ji pronajímali třetím osobám) po jejím soupisu do konkursní podstaty, když takový vztah za obchodněprávní považovat nelze. Jde (jen a pouze) o důsledek postupu správce konkursní podstaty při výkonu jeho funkce. K tomu srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 533/2017.
33. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že vztah z bezdůvodného obohacení mezi žalobcem a žalovanými není obchodněprávním vztahem, pročež je nutno počátek běhu promlčecí doby a její délku posoudit podle § 107 obč. zák., je tento závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
34. Dovolací námitkou, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil výpočet výše bezdůvodného obohacení na základě znaleckého posudku, žalobce (posuzováno podle obsahu) (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá). Současně dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazu (znaleckého posudku).
35. Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl.
36. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, a ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
37. Napadá-li dovolatel znalecké závěry ohledně zjištěné výše bezdůvodného obohacení (při započítání nákladů vynaložených na provoz nemovitosti), pak napadá věcnou správnost odborných závěrů, které však – jak plyne z výše uvedeného – dovolací soud přezkoumávat nemůže. Rozhodnutí odvolacího soudu je přitom i potud v souladu se závěry plynoucími z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odvolací soud totiž v souladu s výše označenými kritérii pečlivě hodnotil znalecký posudek, přičemž uzavřel, že závěry znalce jsou logické.
38. K dovolání žalovaného 1/.
39. Rovněž dovolání žalovaného 1/, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
40. Učinil tak proto, že právní posouzení otázky výkladu § 18 odst. 3 a 4 ZKV, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je (oproti mínění dovolatele) souladné s ustálenou judikaturou, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje.
41. K právu správce konkursní podstaty na užitky z nemovitostí zapsaných do soupisu konkursní podstaty se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 27/2003“), tak, že správce konkursní podstaty je oprávněn sepsanou věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (včetně nájemného), a to i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty, bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. Tento závěr je přitom v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálený, k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 43/2008“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněný pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2015, pod číslem 18, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sp. zn. 28 Cdo 2327/2019.
42. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3213/2013, na který případně odkázal i odvolací soud, Nejvyšší soud vysvětlil, že je-li do konkursní podstaty sepsán majetek, který (odhlédnuto od toho, že po dobu trvání účinků soupisu se na tento majetek pro účely braní užitků z něj a následného zpeněžení pohlíží jako na majetek úpadcův) užívá třetí osoba bez právního důvodu nebo na základě právního důvodu, který (pro rozhodné období) odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.), vzniká této osobě na úkor konkursní podstaty bezdůvodné obohacení již užíváním takového majetku. Žalovaným 1/ dovozovaný závěr, že je výzva podle § 18 odst. 4 ZKV předpokladem vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení (vůči takové třetí osobě), z označeného rozhodnutí neplyne.
43. Uvedené lze shrnout tak, že soupisem věci do konkursní podstaty správce konkursní podstaty vstupuje do práv vlastníka a jen správce je poté oprávněn sepsanou věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (včetně nájemného), a to bez ohledu na výzvu k vydání věci dle § 18 odst. 4 ZKV. Jinak řečeno, z § 18 odst. 3 ZKV vyplývá, že dnem sepsání nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty je osobou oprávněnou „inkasovat” nájemné dle dříve uzavřené nájemní smlouvy správce konkursní podstaty (a nikoliv vlastník pronajaté věci). K tomu srov. obdobně též R 27/2003, R 43/2008, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2021, sp. zn. 23 Cdo 3877/2019.
44. Jestliže v poměrech projednávané věci žalovaný 1/ a původní žalovaný 2/ konali, co byl po soupisu nemovitosti do konkursní podstaty podle § 18 odst. 3 ZKV oprávněn činit pouze správce konkursní podstaty, totiž s věcí disponovali (pronajímali ji třetím osobám) a požívali její plody a užitky (inkasovali nájemné), jsou závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i v této otázce souladné s judikaturou soudu dovolacího.
45. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení jsou odůvodněny § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
46. Co se týče řízení o dovolání žalobce ve vztahu k žalovanému 1/, pak náklady tohoto účastníka (který má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto) sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 21. září 2022) dle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby započat. Za tarifní hodnotu se považuje částka 664 529,30 Kč (vzhledem k rozsahu, v jakém žalobce napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě vůči žalovanému 1/) dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Tomu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 10 980 Kč dle § 7 bodu 6. advokátního tarifu. Dále náklady žalovaného 1/ sestávají z náhrady hotových výdajů advokáta ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu a rovněž z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. U žalovaného 1/ tak jde celkem o částku 13 648,80 Kč.
47. Dále je pro rozhodování o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi těmito účastníky podstatné, že i dovolání žalovaného 1/ bylo odmítnuto. Žalobci tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. září 2022), která (s ohledem k tomu, že žalovaný podal dovolání v rozsahu částky 722 126,70 Kč) podle § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu činí 11 220 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 2 419,20 Kč. Celkem vzniklo žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13 939,20 Kč.
48. Vzhledem k výši vzájemných nároků žalobce a žalovaného 1/ na náhradu nákladů řízení přiznal Nejvyšší soud žalobci vůči žalovanému 1/ právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši rozdílu uvedených částek, tj. v částce 290,40 Kč.
49. Výrok o náhradě nákladů řízení o dovolání žalobce ve vztahu k žalovaným 2/ až 8/ pak vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalovaných 2/, 3/, 4/, 5/, 6/, 7/ a 8/ ze dne 14. října 2022) dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Za tarifní hodnotu se považuje částka 715 580,40 Kč (vzhledem k rozsahu, v jakém žalobce ve vztahu k žalovaným 2/ až 8/ napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu) dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Tomu v případě žalovaných zastoupených společně jedním advokátem, kdy je odměna snížená o 20 % dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 8 944 Kč dle § 7 bodu 6. advokátního tarifu. Dále náklady žalovaných sestávají z náhrady hotových výdajů advokáta ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu a rovněž z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. U žalovaných zastoupených stejným zástupcem náleží vždy toliko jediná náhrada paušálních výdajů za jeden společný úkon (dělená v poměru podle počtu takto zastoupených osob; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014). U žalovaných 2/, 3/, 4/, 5/, 6/, 7/ a 8/ jde tak celkem o částku 10 874 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 8. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu