Rozsudkem ze dne 17. srpna 2006, č. j. 58 Cm 50/2006-71, zamítl Městský soud v
Praze žalobu, kterou se žalobkyně (G. T. H. a. s. v likvidaci) domáhala vůči
žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně C. P. a. s. v likvidaci)
vyloučení celkem šesti nemovitostí (pěti pozemků a budovy), v rozsudku
označených, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (bod I. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že i když smlouva o zřízení
zástavního práva k nemovitostem, uzavřená mezi I.A P.B., akciovou společností,
jako zástavní věřitelkou (dále též jen „banka“) a žalobkyní jako zástavkyní a
zástavní dlužnicí dne 30. dubna 1999 (dále též jen „zástavní smlouva“) je
neplatná, protože svým účelem odporuje zákonu, konkrétně ustanovení § 161e
odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“), zástavní právo podle ní přesto platně vzniklo. Nemovitosti totiž byly
odevzdány (zapsáním vkladu zástavního práva do katastru nemovitosti s právními
účinky vkladu k 9. srpnu 1999) zástavní věřitelce a ta je přijala v dobré
víře.
Ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák. neměl soud v dané věci za aplikovatelné,
akcentuje, že institut zástavního práva je plně upraven zákonem č. 40/1964
Sb., občanským zákoníkem (dále též jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nemovitosti vyloučil ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadkyně (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud - vycházeje ze skutkového stavu věci zjištěného soudem
prvního stupně - dospěl k odlišným právním závěrům.
Především shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že není namístě
uvažovat o relativní neplatnosti právního úkonu (ve smyslu § 267 odst. 1 obch.
zák.) při uzavření zástavní smlouvy, neboť ta je absolutně neplatná podle § 39
obč. zák., pro rozpor s ustanovením § 161e odst. 1 obch. zák. Nesouhlasil však
s názorem soudu prvního stupně, že i tak vzniklo zástavní právo k nemovitostem
a že byl (proto) dán důvod k postupu podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
K námitkám žalovaného, že zástavní právo k nemovitostem bylo zřízeno
podle § 299 obch. zák., odvolací soud dodal, že ujednání v zástavní smlouvě
neodpovídá požadavkům kladeným na jeho obsah (potud odkázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 1998, sp. zn. 29 Cdo 363/98, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 31 a na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1053/2001, jenž je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), takže z něj
nelze dovozovat, že by neplatnost porušení povinností stanovených v § 161e
odst. 1 obch. zák. měla být kvalifikována jako relativní dle § 267 odst. 1
obch. zák.
Dále odvolací soud - cituje § 151d obč. zák., v rozhodném znění -
uzavřel, že ustanovení o vzniku zástavního práva, přijme-li zástavní věřitel
jemu odevzdanou zástavu v dobré víře, je použitelné jen na situace, kdy
zástavní smlouvu uzavírá jako zástavce osoba odlišná od vlastníka zástavy
(zástavního dlužníka) a zástavní věřitel o této skutečnosti neví (v dobré víře
se zástavcem jedná jako s vlastníkem zástavy).
Neplatnost zástavní smlouvy podle § 39 obč. zák. působí od samého počátku,
nemohla proto založit jakékoliv účinky mezi smluvními stranami - pokračoval
odvolací soud - nehledě na skutečnost, že banka od samého počátku věděla, za
jakým účelem úvěr poskytuje a jak bude zajištěn; nemohla proto jednat v dobré
víře, že žalobce postupuje při zastavení sporných věcí v souladu se zákonem.
Nepřiléhavými shledal odvolací soud též námitky žalovaného o „pozdním
uplatnění“ práva žalobkyní, o podmíněném přihlášení pohledávky (žalobkyní) z
titulu případného regresu do konkursu vedeného na majetek úpadkyně a o
neexistenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení (ve
smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též
jen „o. s. ř.“).
Z výše uvedeného odvolací soud dovodil, že zástavní právo na
nemovitostech nevázne, takže žalobkyni svědčí právo vylučující soupis
nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do
dovolacích důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Konkrétně pak (bez bližšího vymezení ve vazbě na uplatněné dovolací důvody)
dovolatel soustřeďuje svou argumentaci: 1/ k možnosti žalobkyně domáhat se
vyloučení nemovitostí excindační žalobou, 2/ k závěru o absolutní neplatnosti
zástavní smlouvy, 3/ k otázce vzniku zástavního práva na základě dobré víry
zástavní věřitelky a 4/ k vadám řízení.
1/ K možnosti žalobkyně domáhat se vyloučení nemovitostí excindační žalobou.
Dovolatel potud namítá, že účastníku konkursu nepřísluší právo na obranu
excindační žalobou, jestliže včas nevznesl námitku ani proti soupisu svých
nemovitostí do konkursní podstaty, ani proti dotyčné pohledávce zástavce a jeho
právu na oddělené uspokojení.
V této souvislosti poukazuje na to, že žalobkyně jako vlastnice nemovitostí se
ještě před jeho výzvou dle § 27 odst. 5 ZKV přihlásila s podmíněnou pohledávkou
do konkursního řízení z titulu regresu za případné zpeněžení svých nemovitostí.
Takové právo přísluší pouze tomu, jehož nemovitosti byly zapsány do konkursní
podstaty. Pohledávka jiného konkursního věřitele (Č. k. a.), včetně jeho práva
na oddělené uspokojení dle napadené zástavní smlouvy, byla v konkursním řízení
zjištěna a nikdo, ani žalobkyně ji při přezkumu nepopřel. Pro všechny účastníky
konkursního řízení tím byla věc závazně vyřešena. Nemovitost byla zapsána do
konkursní podstaty a po dobu 3,5 roku bylo i nájemné inkasováno do konkursní
podstaty.
Jestliže přezkoumaný seznam (pohledávek) může mít dokonce charakter exekučního
titulu, pak dle odvolatelova mínění musí mezi účastníky konkursu současně
představovat překážku věci rozhodnuté. Účastník konkursu proto nemůže tuto
svoji vázanost obejít ani pozdější excindační žalobou a domáhat se jejím
prostřednictvím stavu rozdílného od toho, jímž je pro zbytek konkursu již
vázán.
2/ K závěru o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy.
Neplatnost zástavní smlouvy je podle dovolatele pouze relativní a v situaci,
kdy tato neplatnost byla uplatněna po sedmi letech (opožděně) byla námitka
promlčení vznesena důvodně.
Dovolatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
87/04 (jde o nález ze dne 6. dubna 2005, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 75), z
nějž akcentuje pasáž, podle níž: „V soukromoprávní sféře platí zásada, že co
není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba
vnímat jako omezení lidské svobody a proto je nutno vykládat ustanovení o
neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli
extenzivně“.
Dodává, že tento závěr je rovněž v souladu se závěry právní teorie, k čemuž
cituje z díla, jež označuje jako „Irena Pelikánová - Komentář k § 267 zákona č.
513/1991 Sb.“ (míněno zřejmě dílo Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu
zákoníku. 3. díl. Linde Praha a. s., 1996, str.483) pasáž, podle které: „Důvod
zakotvený v § 39 obč. zák. spočívající v rozporu se zákonem může mít v
konkrétních případech rozdílnou povahu a není proto předem jednoznačný závěr,
zda neplatnost pro rozpor se zákonem je ve smyslu obchodního zákoníku absolutní
nebo relativní - bude v některých případech absolutní a v některých případech
relativní.“
S přihlédnutím k tomu, že zástavní smlouva v dané věci obsahuje ujednání o
realizaci zástavního práva podle § 299 obch. zák., pak dovolatel uzavírá, že
zástavní smlouva se musí posuzovat v režimu obchodního zákoníku, včetně užití §
267 odst. 1 obch. zák. I proto je neplatnost zástavní smlouvy jen relativní.
Závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy pokládá
dovolatel za důsledek extenzivního výkladu, který by založil neúnosné důsledky
odporující rozumnému uspořádání soukromoprávních vztahů. Žalobkyně uzavřela
zástavní smlouvu, navrhla její vklad do katastru nemovitostí, jednala podle ní
po dobu sedmi let, nebrojila proti zápisu zástavy do konkursní podstaty třetí
osoby po dobu čtyř let ani proti braní užitků ze zástavy a podílela se i na
přípravě dražby zástavy. Poté náhle na základě upozornění třetí nezúčastněné
osoby dražbu zmařila a dovolává se i vůči všem věřitelům vlastního pochybení
učiněného před sedmi lety. Takové jednání - usuzuje dovolatel - je objektivně v
rozporu jak s ustanovením § 265 obch. zák., tak i s ustanovením § 3 odst. 1
obč. zák.
3/ K otázce vzniku zástavního práva na základě dobré víry zástavní věřitelky.
Dovolatel uvádí, že zástavní právo na základě dobré víry zástavní věřitelky
platně vzniklo i bez ohledu na vadu zástavní smlouvy.
Opačný závěr odvolacího soudu o neexistenci dobré víry zástavní věřitelky s
argumentací, že bylo jen věcí zástavní věřitelky přezkoumávat právní
způsobilost zástavce k zajištění úvěru, nemá podle něj podklad v provedeném
dokazování a neodpovídá tomu, že podmínkou vzniku zástavního práva k
nemovitosti je přezkoumání právě této stránky věci příslušným státním orgánem
(katastrálním úřadem), jak plyne z § 5 odst. 1 písm. e/ a f/ zákona č. 265/1992
Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.
Jelikož rozpor zástavní smlouvy se zákonem přehlédl i k tomu povolaný a
kvalifikovaný státní orgán, nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, že totéž
přehlédnutí zástavní věřitelkou již vylučuje předpoklad její dobré víry. Dle
dovolatele existence „platné zástavy“ (byť vzniklé na základě vadné zástavní
smlouvy) brání tomu, aby bylo vyhověno excindační žalobě.
4/ K vadám řízení.
Dovolatel odvolacímu soudu též vytýká, že jeho rozhodnutí bylo vydáno v
důsledku závažných procesních pochybení. Konkrétně poukazuje na to, že podaná
žaloba se domáhá uložení povinnosti žalovanému, namísto určovacího výroku. Pro
zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně tato neodstraněná vada neměla zásadní
význam. Opačně je tomu však u napadeného rozhodnutí, neboť o žalobě „se
žalobním petitem na plnění“ bylo rozhodnuto určujícím výrokem. Nejde tedy o
pouhou přípustnou formulační změnu či upřesnění, ale o vydání rozhodnutí zcela
jiného druhu, „než kterého se žalobní petit domáhal“.
Uvedené pochybení má dle dovolatele význam i z hlediska ustanovení § 80 písm.
c/ o. s. ř., neboť u žaloby na plnění není podmínkou její úspěšnosti existence
naléhavého právního zájmu. Argument odvolacího rozhodnutí, že v případech
zákonem výslovně předpokládaných žalob se tím presumuje i naléhavý právní
zájem, tak má dovolatel za předčasný, dodávaje, že dokud je projednávána žaloba
na plnění, nemá rozhodování o naléhavosti právního zájmu pro řízení význam.
Argument odvolacího soudu o předpokladu naplnění podmínky § 80 písm. c/ o. s.
ř. ze zákona je dle dovolatele správný, ale neúplný. Žalobkyně naléhavý právní
zájem sice nemusí tvrdit ani prokazovat (v zhledem k ustanovení § 19 ZKV),
takový naléhavý právní zájem však musí objektivně existovat. Nejde o
nevyvratitelnou domněnku, proto má dovolatel možnost v rámci své obrany namítat
a prokazovat neexistenci presumovaného naléhavého právního zájmu (a nést
břemeno tvrzení i břemeno důkazní), což v tomto řízení učinil již před soudem
prvního stupně.
Dovolatel dodává, že nedostatek naléhavého právního zájmu je v podobných
případech jistě výjimečný, tyto výjimečné důvody však jsou dány a žalovanému
(který je v řízení uplatnil a nabídl k nim důkazy) dobře známy. Téměř 100 %
akcií žalobkyně (která je již několik let v likvidaci) totiž vlastní úpadkyně a
nemovitosti tak pro žalobkyni mají pouze význam aktiv k prodeji. Spor je
vlastně veden jen o to, kdo tyto nemovitosti prodá. S ohledem na celkovou výši
pohledávek zajištěných zástavami na nemovitostech, oproti těm, které zástavními
věřiteli nebyly v konkursu uplatněny, tak nastává výjimečná situace, kdy by
žalobkyně z konkursu získala vyšší výnos, než když nemovitosti sama prodá. V
tomto směru dovolatel v řízení před soudem prvního stupně zpochybnil i
oprávnění likvidátora k podání žaloby jako úkonu, jenž nesměřuje ani k
rychlejší ani k výhodnější likvidaci.
Samotná existence přezkumu, kde pohledávka (uplatněná s právem na oddělené
uspokojení) nebyla popřena, dle dovolatele brání tomu, aby byl nadále dán
naléhavý právní zájem žalobkyně na opětovném rozhodování stejné otázky.
Žalobkyně mohla pohledávku nebo právo na její oddělené uspokojení účinně
popřít, což by vedlo ke stejnému výsledku (vyjmutí nemovitostí z konkursní
podstaty úpadkyně). Zjištěná a nikým nepopřená pohledávka v konkursu „požívá
pro všechny konkursní věřitele nevyvratitelnou domněnku správnosti“. Proto ji
žalobkyně jako konkursní věřitelka nemůže napadat pozdější excindační žalobou.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné,
avšak není důvodné.
Soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí především na skutkových závěrech,
podle kterých:
1/ Banka (jako věřitelka) uzavřela dne 19. února 1999 s pozdější úpadkyní
(jako dlužnicí) smlouvu o úvěru (dále též jen „úvěrová smlouva“), na základě
které banka poskytla pozdější úpadkyni úvěr ve výši 234 miliónů Kč za účelem
„profinancování“ kupní ceny cenných papírů - akcií žalobkyně (akcií emitovaných
žalobkyní), vyplývající ze smlouvy o úplatném převodu cenných papírů (dále též
jen „kupní smlouva“) uzavřené (a následně realizované) mezi pozdější úpadkyní
jako kupující a společností Cha. H., a. s. jako prodávající.
2/ Banka (jako zástavní věřitelka) uzavřela dne 30. dubna 1999 se žalobkyní
(jako zástavkyní a zástavní dlužnicí) zástavní smlouvu, podle které byly
nemovitosti vlastněné žalobkyní zastaveny k zajištění pohledávky pozdější
úpadkyně z úvěrové smlouvy. Zástavní právo podle zástavní smlouvy bylo vloženo
do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu k 9. srpnu 1999.
3/ Usnesením ze dne 19. listopadu 2002 prohlásil Městský soud v Praze konkurs
na majetek úpadkyně.
4/ Správce konkursní podstaty úpadkyně sepsal nemovitosti dne 31. ledna 2003
do konkursní podstat úpadkyně postupem podle § 27 odst. 5 ZKV.
K jednotlivým dovolacím námitkám uvádí Nejvyšší soud následující:
1/ K možnosti žalobkyně domáhat se vyloučení nemovitostí excindační žalobou.
Skutečnost, že žalobkyně (coby zástavní dlužnice) přihlásila pohledávku z
titulu možného regresu v důsledku zpeněžení sepsaných nemovitostí (zástavy) v
konkursní podstatě osobního dlužníka (úpadkyně) jako podmíněnou (v intencích §
20 odst. 4 věty třetí ZKV, ve znění, jež se od prohlášení konkursu na majetek
úpadkyně nezměnilo) a že současně coby konkursní věřitelka nepopřela pohledávku
zástavní věřitelky přihlášenou s právem na oddělené uspokojení ze zastavených
nemovitostí (která byla v konkursu zjištěna), ji nevylučuje z možnosti domáhat
se vyloučení sepsané zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty excindační
žalobou dle § 19 odst. 2 ZKV a dovolatel se mýlí, usuzuje-li jinak.
Dovolatel v tomto ohledu přeceňuje účinky zjištění pohledávky zástavní
věřitelky (s právem na oddělené uspokojení) v konkursu. Je totiž zjevné, že
takovou pohledávku lze uspokojit „odděleně“ (ze zástavy), jen jestliže se
zástava nachází v konkursní podstatě (jestliže v souladu se zákonem nebyla z
konkursní podstaty vyloučena). Osobní pohledávka zástavního věřitele vůči jeho
osobnímu dlužníku se v takovém případě při rozvrhu bez dalšího uspokojuje jako
nezajištěná.
Úvaha dovolatele o tom, že může-li mít přezkoumaný seznam (pohledávek)
charakter exekučního titulu, pak musí mezi účastníky konkursu současně
představovat překážku věci rozhodnuté, je zjevně nepřiléhavá, když ignoruje
ustálené judikatorní závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném
pod číslem 39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto usnesení
(na něž v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že seznam
přihlášek ve smyslu § 45 odst. 2 ZKV je veřejnou listinou, která však
nepředstavuje překážku, jež by po zrušení konkursu bránila projednání sporu o
stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci.
To, že ze sepsaných nemovitostí byly za trvání jejich soupisu brány užitky ve
formě nájemného, nemá na uvedené závěry žádného vlivu.
2/ K závěru o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy.
Podle ustanovení § 161e obch. zák., společnost nesmí poskytovat zálohy, půjčky
ani úvěry pro účely nabytí jejích akcií ani úvěry nebo půjčky poskytnuté na
tyto účely nebo jiné závazky související s nabýváním jejích akcií zajišťovat
(odstavec 1). Společnost nebo třetí osoba jednající vlastním jménem na účet
společnosti může vzít do zástavy akcie vydané touto společností jen za podmínek
stanovených v § 161 až 161d (odstavec 2).
V této podobě, pro věc rozhodné, bylo citované ustanovení vtěleno do obchodního
zákoníku s účinností od 1. července 1996 zákonem č. 142/1996 Sb. a až do 31.
prosince 2000 nedoznalo žádných změn. Tímto ustanovením byla do českého
právního řádu implementována Druhá směrnice Rady (rozuměj Rady Evropských
společenství) ze dne 13. prosince 1976 o koordinaci ochranných opatření, která
jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech
od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání
akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za
účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (77/91/EHS), ve znění Směrnice
Rady 92/101/EHS ze dne 23. listopadu 1992 (Úřední věstník Evropské Unie L 26,
31. 1. 1977, s. 1 - 13, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 17, svazek 01,
s. 8 - 20) - dále též jen „Druhá směrnice“, konkrétně články 18 až 24a Druhé
směrnice.
Evropský soudní dvůr v rozsudku svého velkého senátu ze dne 10. ledna 2006
(případ C-302/04 Ynos [2006], Sbírka rozhodnutí, I-00371, odstavce 36 až 38)
uzavřel, že předcházejí-li skutkové okolnosti sporu přistoupení státu k
Evropské unii, nemá Evropský soudní dvůr pravomoc k výkladu směrnice Evropského
společenství. Protože v projednávané věci je uvedená podmínka splněna,
nevznikla Nejvyššímu soudu povinnost položit v souvislosti s dalšími závěry,
jež činí při výkladu § 161e obch. zák., předběžnou otázku. V současné době též
neexistuje ustálená judikatura Evropského soudního dvora k dále řešené otázce
nebo rozsudek Evropského soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky
(tzv. acte éclairé) - případ 283/81 CILFIT [1982], ECR 3429, odstavce 13 a 14,
takže Nejvyšší soud nebyl při svém rozhodování omezen ani v tomto ohledu.
Nejvyšší soud je v této souvislosti především přesvědčen, že porušení zákazu
formulovaného v ustanovení § 161e odst. 1 obch. zák. (v posuzované věci tou
formou, že žalobkyně uzavřením zástavní smlouvy zajistila pohledávku banky
vůči úpadkyni vzešlou z úvěrové smlouvy na nákup akcií žalobkyně) je
sankcionováno absolutní neplatností příslušného právního úkonu pro rozpor se
zákonem (§ 39 obč. zák.).
Úvahy dovolatele na téma možné (jen) relativní neplatnosti zástavní smlouvy
porušující uvedený zákaz je nutno odmítnout účelové a nepřiléhavé. Citovaný
nález Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 87/04) je v dotčeném ohledu argumentační
oporou závěru o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy. Zákaz formulovaný v
textu § 161e odst. 1 obch. zák., je formulován jednoznačně a veřejný zájem v
jehož důsledku byla takto omezena smluvní volnost jednajících stran (včetně
toho, že důsledky porušení takového zákazu nemohou být závislé na ochotě
některé ze smluvních stran se jich dovolat), plynoucí z Druhé směrnice, je
zjevný. Přitom závěr, podle kterého zákaz činit určité jednání nemusí být v
zákoně (dokonce) vyjádřen vždy výslovně, formuloval a odůvodnil Nejvyšší soud
již v rozsudku uveřejněném pod číslem 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a přihlásil se k němu i v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem
26/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na vysvětlenou zbývá dodat, že i kdyby bylo možné ve vztahu k zástavní smlouvě
uplatnit ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák. (srov. ovšem rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 95 a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 3085/2008 jenž je veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), tedy i kdyby ji bylo možné
pokládat za obchodní závazkový vztah, nevedlo by to bez dalšího k závěru, že
porušení zákazu takovou zástavní smlouvu uzavřít, obsaženého v § 161e odst. 1
obch. zák., by způsobilo jen relativní neplatnost zástavní smlouvy.
Naopak, i tam, kde by bylo možné (za podmínek předjímaných rozsudkem Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo 3085/2008) zástavní smlouvu mít za obchodní závazkový
vztah, by bylo nutné sankcionovat porušení uvedeného zákonu absolutní
neplatností zástavní smlouvy. (srov. v literatuře shodně např. dílo Štenglová,
I., Plíva, s., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha :
C. H. Beck, 2002, str. 491).
Okolnost, že žalobkyně přikročila k uplatňování nároků vzešlých z porušení
uvedeného zákazu až několik let poté, co podle zástavní smlouvy postupovala,
nezakládá ani rozpor s dobrými mravy dle § 3 obč. zák., ani rozpor se zásadami
poctivého obchodního styku dle § 265 obch. zák. Ustanovení § 161e odst. 1 obch.
zák. slouží nejen k ochraně majetku akciové společnosti samotné, nýbrž i k
ochraně majetkových práv akcionářů společnosti a jejích věřitelů. Nečinnost
statutárního orgánu společnosti nebo osob vykonávajících působnost
statutárního orgánu společnosti při ochraně majetkových zájmů společnosti
vzešlých z ujednání porušujících zákaz obsažený v § 161e odst. 1 obch. zák.
by naopak mohla založit jejich majetkovou odpovědnost za škodu společnosti
způsobenou (srov. § 71 a § 194 obch. zák.).
3/ K otázce vzniku zástavního práva na základě dobré víry zástavní věřitelky.
Tuto argumentaci je nutno odmítnout jako nepřiléhavou. Odvolací soud správně
upozornil na to, že výklad § 151d obč. zák., v rozhodném znění, podaný soudem
prvního stupně, se v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu uplatňuje jen
na případy vzniku zástavního práva k věci, která není vlastnictvím zástavce.
Přiléhavý je též jeho poukaz na skutečnost, že banka od samého počátku věděla
(musela vědět), za jakým účelem úvěr poskytuje a jak bude zajištěn.
Skutkový základ věci ani dovolací argumenty pak nejsou podkladem pro závěr, že
by omyl banky vyvolaný její nedbalostí v rozpoznávání zakázaného účelu
zajištění nebo v seznámení s normami obchodního práva, jež takové ujednání
zakazují, mohl být pokládán (ve vztahu k dobré víře) za omyl omluvitelný.
Argument, podle kterého rozpor zástavní smlouvy se zákonem přehlédl i k tomu
povolaný a kvalifikovaný státní orgán (katastrální úřad), dobrou víru zástavní
věřitelky ve světle závěrů obsažených v předchozím odstavci nepodporuje.
4/ K vadám řízení.
K povaze vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 ZKV se Nejvyšší soud vyslovil v
rozsudku ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 179, kde dovodil, že jde o
žalobu určovací, čemuž neodpovídá tzv. žalobní petit ukládající žalovanému
správci konkursní podstaty, aby „byl povinen vyloučit“ ze soupisu majetku
konkursní podstaty určitý majetek (správně má být žádáno o určení, že se
označený majetek vylučuje ze soupisu majetku konkursní podstaty označeného
úpadce).
Na druhé straně ovšem platí, že ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje
obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v
žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly,
popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit.
Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny a
zda jejich vyústěním je formálně oddělená část žaloby obsahující tzv. žalobní
petit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29
Odo 421/2002 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002,
pod číslem 210).
Jinak řečeno, je-li z obsahu žaloby jako celku zřejmé, že směřuje k vyloučení
označeného majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty konkursního úpadce,
pak soud nepochybí ani tím, že požadavek projevený žalobcem (vyučovatelem) v
tzv. žalobním petitu, aby správce konkursní podstaty „byl povinen vyloučit“ ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce určitý majetek, vyjádří ve
vyhovujícím či zamítavém rozhodnutí o věci samé způsobem respektujícím povahu
vylučovací žaloby jako žaloby určovací. Zásadně by tak měl soud učinit v
součinnosti se žalobcem (aby postavil najisto, jaký záměr je žalobou navenek
sledován /projevován/); takové upřesnění však není změnou žaloby ve smyslu § 95
o. s. ř. a přikročí-li k němu soud bez dalšího sám, nepůjde o vadu, řízení,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani v tomto
ohledu proto dovolání není důvodné.
K úvahám dovolatele o naléhavém právním zájmu žalobkyně na požadovaném určení
Nejvyšší soud uvádí, že ten se u vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 ZKV ani
netvrdí ani neprokazuje, a to ani na základě tvrzení a důkazů nabízených k
této otázce žalovaným stranou sporu. Dovolání tudíž ani potud není
opodstatněné.
Pro úplnost zbývá dodat, že závěr, podle kterého nemovitosti nejsou zatíženy
zástavním právem a nejsou proto součástí konkursní podstaty nepochybně povede k
tomu, že se na rozdělení výtěžku jejich zpeněžení z likvidační podstaty bude
podílet jiný okruh věřitelů (věřitelů žalobkyně, jež je v likvidaci) než kdyby
mělo dojít ke zpeněžení zástavy v konkursní podstatě úpadkyně. Argument, že
vedené sporu nemá význam, jeli úpadkyně vlastnicí téměř 100 % akcií žalobkyně,
je tudíž v tomto ohledu nepřiléhavý.
Tento závěr s sebou nese (lhostejno v rovině kterého z dovolacích důvodů
dovoláním uplatněný), konečné posouzení podaného dovolání jako
neopodstatněného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.), zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s.
ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem
žalobkyně, u níž však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny
nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. srpna 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu