29 Cdo 3962/2023-927
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobkyně JUDr. Evy Janíkové, se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, PSČ 738 01,
jako insolvenční správkyně dlužníka Bio-Nexus, s. r. o., identifikační číslo
osoby 29002567, zastoupené Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem ve
Frýdku-Místku, Farní 19, PSČ 738 01, proti žalovanému Webotip s. r. o., se
sídlem v Praze 4, Jaurisova 515/4, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby
28127285, zastoupenému Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem, se sídlem v Písku,
Komenského 319/6, PSČ 397 01, o zaplacení částky 364.800,30 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 24/2022, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 4. října 2023, č. j. 7 Co 772/2023-878, takto:
I. Návrh, aby do řízení vstoupil na místo žalobkyně Ing. Kazimír Jachnnicki, se
zamítá.
II. Dovolání se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 9.922 Kč, k rukám zástupce
žalobkyně.
1. Rozsudkem ze dne 6. dubna 2023, č. j. 4 C 24/202-832, Okresní soud v Písku:
[1] Uložil žalovanému (Webotip s. r. o.) zaplatit žalobkyni (JUDr. Evě
Janíkové, jako insolvenční správkyni dlužníka Bio-Nexus, s. r. o.) částku
169.276,79 Kč s příslušenstvím představovaným smluvním úrokem z prodlení ve
výši 0,05 % denně z dlužné částky za dobu od 1. září 2021 do zaplacení (I.
výrok).
[2] Zamítl žalobu ohledně částky 195.523,51 Kč s příslušenstvím představovaným
smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z dlužné částky za dobu od 1.
září 2021 do zaplacení (II. výrok).
[3] Rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů státu (III. až V. výrok).
2. Okresní soud – vycházeje z § 253 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z § 3 odst. 2 písm. d/ a § 574
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl po
provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Na základě platné rámcové smlouvy o spolupráci ze dne 1. června 2016 (dále
též jen „rámcová smlouva“) a obchodních zvyklostí spolupracovali dlužník
(později žalobkyně) a žalovaný ohledně 32 obcí tak, že dlužník poskytoval obcím
mapovou aplikaci a zajišťoval servis této aplikace a žalovaný jako obchodní
partner vyúčtovával obcím jednou ročně servisní poplatky. Následně si dlužník
(později žalobkyně) vyúčtovával servisní poplatky vůči žalovanému a žalovaný si
poté nárokoval ze servisních poplatků provizi ve výši 30 %.
4. Dne 16. července 2020 byla převedena všechna práva k mapové aplikaci na
společnost TopGis, s. r. o. (dále jen „společnost T“), která od dlužníka
(respektive žalobkyně) koupila veškerá hmotná a nehmotná aktiva související s
provozováním mapových portálů Cleerio (dále jen „portály C“) a převzala smlouvy
potřebné k provozu aplikací.
5. Okresní soud proto přiznal žalobkyni nárok na (vyúčtované a žalovaným
neuhrazené) servisní poplatky za dobu do 15. července 2020, čemuž odpovídá
přiznaných 169.276,79 Kč. Přiznaný smluvní úrok z prodlení vychází z článku 3
bodu 14. rámcové smlouvy a počátek prodlení plyne z výzvy k zaplacení dluhu ze
dne 11. srpna 2021.
6. Obranu žalovaného, že závazky z rámcové smlouvy (coby smlouvy o vzájemném
plnění) zanikly poté, kdy byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka (11.
července 2019), jelikož žalobkyně mu nesdělila, že smlouvu splní, nemá soud za
důvodnou.
7. Projev vůle insolvenčního správce, že smlouvu splní, je bezformálním právním
jednáním, takže postačuje jakýkoli dostatečně určitý projev vůle vůči druhé
straně, včetně konkludentního plnění smlouvy. V období 30 dnů od prohlášení
konkursu (od 11. července 2019 do 10. srpna 2019) žalobkyně aplikaci
provozovala a obce ji využívaly, přičemž podle výpovědi svědka K. D. spolu
strany jednaly tak, že smlouva pokračuje. Sám žalovaný se dovolával platnosti
rámcové smlouvy v e-mailu z 18. října 2021. Jelikož žalobkyně po prohlášení
konkursu rámcovou smlouvu konkludentně plnila, nenastala nevyvratitelná právní
domněnka, že odmítla plnění. I kdyby však taková domněnka nastala, odmítnutí
plnění není formálním ukončením smlouvy, natož odstoupením od smlouvy, takže
neznamená automaticky zánik závazku, nýbrž možnost smluvního partnera od
smlouvy odstoupit, k čemuž nedošlo.
8. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 4. října 2023, č. j. 7 Co 772/2023-878:
[1] Zastavil (pro zpětvzetí odvolání) řízení o odvolání žalobkyně (první výrok).
[2] Potvrdil rozsudek okresního soudu v bodech I. a III. až V. výroku (druhý
výrok).
[3] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje z § 140 odst. 2 a § 253 odst. 2 insolvenčního
zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rozsahu daném odvoláním
žalovaného k následujícím závěrům:
10. Odvolací soud vyšel z úplných skutkových zjištění okresního soudu.
11. Dlužník (jako poskytovatel, tehdy pod obchodní firmou Cleerio s. r. o.) a
žalovaný (jako partner, tehdy pod obchodní firmou PP tip s. r. o.) uzavřeli
rámcovou smlouvu.
12. Dále byly uzavřeny trojstranné dohody o převodu práv a povinností ze smluv
o poskytování servisních služeb s jednotlivými obcemi a dne 12. března 2018
uzavřel dlužník s žalovaným doplňující dohodu o spolupráci a účtování.
13. Jelikož na dlužníka byl prohlášen konkurs (11. července 2019), je
podstatné, zda nastaly účinky § 253 odst. 2 insolvenčního zákona (zda platí, že
insolvenční správkyně odmítla plnění, když do té doby nemohla druhá strana od
smlouvy odstoupit, nebylo-li ujednáno jinak).
14. Předmětná rámcová smlouva je smlouvou o vzájemném plnění, a to smlouvou o
opakovaném plnění.
15. I podle odvolacího soudu je projev vůle insolvenčního správce (že smlouvu o
vzájemném plnění splní) bezformálním právním jednáním, takže postačuje
jakýkoliv dostatečně určitý projev vůle vůči druhé smluvní straně (včetně
konkludentního plnění smlouvy).
16. Není sporu o tom, že insolvenční správkyně dlužníka neučinila žádný
výslovný projev ohledně splnění smlouvy. Ze souhrnu skutkových okolností je
zřejmé, že žádná ze smluvních stran si nebyla vědoma § 253 insolvenčního zákona
a jeho dopadů, obě smluvní strany však v době 30 dnů od prohlášení konkursu
jednaly tak, že smlouva pokračuje (plnily rámcovou smlouvu). Za této situace
souhlasí odvolací soud se závěrem insolvenčního soudu, že nenastala
nevyvratitelná právní domněnka dle § 253 odst. 2 insolvenčního zákona.
17. Odvolací soud nemá za důvodné ani další odvolací námitky žalovaného, maje
výpočty okresního soudu k výši přiznaného plnění za správné a odpovídající
rámcové smlouvě.
II. Dovolání a vyjádření k němu
18. Proti té části druhého výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil
rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé, podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení
právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
19. Rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
dovozuje dovolatel:
[1] Ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29
ICdo 112/2019 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 97/2021 Sb. rozh. obč.,
který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný
i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 142/2006, k formě a účinnosti adresných
jednostranných hmotněprávních „úkonů“, konkrétně k otázce, zda vyjádření
insolvenčního správce o tom, že splní smlouvu, ve smyslu § 253 odst. 2
insolvenčního zákona musí být adresované a doručené druhému účastníku smlouvy.
[2] Ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2017, sp. zn. 26
Cdo 936/2017, k náležitostem konkludentního právního jednání, konkrétně k
otázce, zda vyjádření insolvenčního správce, že splní smlouvu, ve smyslu § 253
odst. 2 insolvenčního zákona, musí být formulováno jednoznačně, tak, aby
druhému účastníku smlouvy bylo zřejmé, že jde o projev vůle jednajícího a jaký
je obsah jeho vůle (splnění smlouvy).
20. Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatel otázku:
[3] Jaké formální a obsahové náležitosti má mít vyjádření insolvenčního
správce, že splní smlouvu, ve smyslu § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, a lze
toto vyjádření učinit konkludentně, dokonce i opomenutím (ponecháním přístupu k
serveru)?
21. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu
k dalšímu řízení.
22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že insolvenční
správkyně vůči němu neučinila žádný projev vůle, který by bylo možné vykládat
jako vyjádření, že splní smlouvu. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že pochybil v
názoru, že konkludentním adresným vyjádřením ke splnění smlouvy podle § 253
odst. 2 insolvenčního zákona může být i nečinnost a že takové vyjádření není
nutno adresovat smluvnímu partneru.
23. K právní otázce, kterou má za neřešenou (k otázce č. 3), dovolatel
dovozuje, že určité a druhému účastníku srozumitelné vyjádření insolvenční
správkyně o splnění smlouvy nelze vyjádřit opomenutím. Právní jednání konáním
formou konkludentního jednání by muselo být dostatečně určité a srozumitelné
(což se v dané věci nestalo).
24. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc napadené
rozhodnutí za správné. K tomu především uvádí, že v období, za které požaduje
žalovanou částku, byl plněn předmět rámcové smlouvy, která neskončila, neboť
nenastaly podmínky dle § 253 insolvenčního zákona. Kdyby se nevyjádřila, že
závazky splní, neznamenalo by to zánik vztahu, nýbrž možnost druhé smluvní
strany odstoupit od smlouvy pro neplnění (což se nestalo). Žalobkyně má za to,
že jednoznačně projevila vůli smlouvu splnit.
III. Přípustnost dovolání
25. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
26. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro
ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.,
a v posouzení náležitostí a následků právního jednání insolvenčního správce ve
smyslu § 253 odst. 2 insolvenčního zákona jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
27. Vzhledem k tomu, že v průběhu dovolacího řízení žalobkyně navrhla (podáním
datovaným 29. října 2024), aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 107a odst. 1 o. s.
ř., že do řízení vstupuje na její místo (coby nabyvatel pohledávky na základě
smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. října 2024) K. J., který s tím
souhlasí, zabýval se Nejvyšší soud nejprve tímto návrhem a jako zjevně
bezdůvodný jej zamítl. Učinil tak proto, že podle § 243b o. s. ř. části věty za
středníkem ustanovení § 107a o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí.
28. Dále se Nejvyšší soud zabýval – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
29. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
30. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
31. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná především následující skutková
zjištění (z nichž vyšly oba soudy):
32. Dlužník (jako poskytovatel) uzavřel 1. června 2016 s žalovaným (jako
partnerem) rámcovou smlouvu o spolupráci. Podle této smlouvy dlužník jako
poskytovatel vyvíjí a prodává softwarová řešení a služby včetně souvisejících
servisních služeb a žalovaný jako partner je prodejcem/zprostředkovatelem
prodeje aplikací, software, softwarových řešení a služeb s tím, že se jako na
klienty zaměřuje především na obce.
33. Dlužník se v rámcové smlouvě zavázal produkty vyvíjet, udržovat funkční a
odstraňovat v nich chyby. Žalovaný se tamtéž zavázal zprostředkovávat,
respektive zajišťovat, prodej produktů dlužníka klientům, vyvíjet činnost k
jeho podpoře a k uzavření smluv o poskytování služeb a servisních smluv. Dále
bylo ujednáno, že ve vztahu ke klientům je prodávajícím nebo poskytovatelem
služeb ohledně produktů dlužníka sám žalovaný, nedohodnou-li se strany jinak.
Dlužník se rovněž zavázal zaplatit žalovanému za zprostředkování prodeje
produktů a uzavření smluv s klienty provizi podle přílohy č. 6 rámcové smlouvy.
34. Rámcová smlouva deklaruje, že dlužník provozuje informační systém GISA,
který je základem komunikace mezi stranami a bude v něm mimo jiné uváděn
aktuální ceník produktů dlužníka. Dlužník je podle smlouvy oprávněn krátkodobě
přerušit poskytování služeb na přiměřeně dlouhou dobu zejména z důvodu havárie
či za účelem údržby, aktualizace a oprav. Žalovaný je podle smlouvy povinen
zadávat do GISA informace o všech klientech, s nimiž byla uzavřena jakákoli
smlouva týkající se produktů dlužníka. Dlužník se zavázal udržovat po dobu
trvání smlouvy produkty jako funkční, s tím, že negarantuje, že příslušná data
budou třetími osobami (zejména Českým zeměměřickým a katastrálním úřadem)
poskytována v budoucnu (jde zejména o data z katastru nemovitostí).
35. Rámcová smlouva zavazuje žalovaného uskutečňovat činnost, k níž se zavázal,
poctivě, s vynaložením odborné péče a v dobré víře, s tím, že je povinen dbát
zájmů dlužníka. Dlužník se zavázal vyfakturovat jednou měsíčně žalovanému cenu
objednaných a vyrobených produktů a žalovaný se zavázal vyfakturovat jednou
měsíčně dlužníku částku provize za objednané a vyrobené produkty. Rovněž bylo
ujednáno, že dojde-li k ukončení smlouvy, zanikají tím veškerá oprávnění
žalovaného týkající se produktů včetně jeho práva nadále poskytovat produkty
klientům. Pro případ prodlení kterékoli smluvní strany s úhradou jakéhokoli
peněžitého dluhu podle smlouvy byla strana, která je s úhradou v prodlení,
zavázána uhradit druhé straně úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně z dlužné
částky.
36. Rámcová smlouva je sjednána na dobu neurčitou, s tím, že může být ukončena
písemnou výpovědí, písemným odstoupením od smlouvy (např. bylo-li ohledně druhé
smluvní strany zahájeno insolvenční řízení) nebo písemnou dohodou stran.
Příloha č. 4 rámcové smlouvy obsahuje výčet 32 obcí, které tvoří portfolio
žalovaného
37. Dlužník uzavřel s žalovaným 12. března 2018 doplňující dohodu o spolupráci
a účtování, podle které strany spolupracují na základě rámcové smlouvy a tato
spolupráce spočívá v dodávkách produktů, zejména mapové aplikace Cleerio,
mobilní aplikace Cleerio a rozšiřujících modulů mapové a mobilní aplikace.
Příloha č. 1 doplňující dohody obsahuje výčet 32 obcí, s nimiž mají být (jako s
klienty) podle doplňující dohody sjednány třístranné smlouvy s dlužníkem a
žalovaným.
38. Usnesením ze dne 11. července 2019, č. j. MSPH 59 INS 5225/2019-A-32
(zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), ve znění (opravného) usnesení
ze dne 17. července 2019, č. j. MSPH 59 INS 5225/2019-A-33 (zveřejněného v
insolvenčním rejstříku téhož dne), Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční
soud“) mimo jiné zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a
insolvenční správkyní dlužníka ustanovil žalobkyni.
39. Insolvenční správkyně dlužníka (žalobkyně) neučinila po prohlášení konkursu
na majetek dlužníka žádný výslovný projev o splnění rámcové smlouvy.
40. Žádná ze stran si nebyla vědoma dopadů § 253 insolvenčního zákona
(žalobkyně si to uvědomila nejpozději v říjnu 2019), nicméně během 30 dnů od
prohlášení konkursu i v následujícím období obě smluvní strany jednaly [i podle
e-mailů jednatele žalovaného (z 11. září 2019, 21. října 2019 a 18. října 2021)
adresovaných insolvenční správkyni] tak, že smlouva pokračuje.
41. Vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (11. července 2019) a s
přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č.
252/2024 Sb. se pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka (a spory jím
vyvolané) uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném
do 30. září 2024) [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a §
412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná
ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Insolvenční zákon v tomto
znění je rozhodný i pro posouzení dané věci.
42. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodné následující ustanovení
insolvenčního zákona (ve znění, jež se nezměnilo od prohlášení konkursu na
majetek dlužníka) a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (ve znění, jež
se nezměnilo od uzavření rámcové smlouvy, tedy od 1. června 2016):
§ 253 (insolvenčního zákona)
Smlouva o vzájemném plnění
(1) Nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v
době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým
účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a
žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může odmítnout plnění.
(2) Jestliže se insolvenční správce do 30 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří
tak, že smlouvu splní, platí, že odmítl plnění; do té doby nemůže druhá strana
od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak.
(3) Je-li druhý účastník smlouvy povinen plnit ze smlouvy jako první, může své
plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění
vzájemné; to neplatí, jde-li o smlouvu uzavřenou druhým účastníkem po
zveřejnění rozhodnutí o úpadku.
(4) Odmítne-li insolvenční správce plnění, může druhý účastník smlouvy
uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky, a to nejpozději
do 30 dnů ode dne odmítnutí plnění. Pohledávky druhého účastníka z pokračování
smlouvy po prohlášení konkursu jsou pohledávkami za majetkovou podstatou.
(5) Druhý účastník smlouvy se nemůže domáhat vrácení částečného plnění, k němuž
došlo před rozhodnutím o úpadku, proto, že za toto plnění neobdržel od dlužníka
vzájemné plnění.
§ 2004 (o. z.)
(1) Odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku.
(2) Plnil-li dlužník zčásti, může věřitel od smlouvy odstoupit jen ohledně
nesplněného zbytku plnění. Nemá-li však částečné plnění pro věřitele význam,
může věřitel od smlouvy odstoupit ohledně celého plnění.
(3) Zavazuje-li smlouva dlužníka k nepřetržité či opakované činnosti nebo k
postupnému dílčímu plnění, může věřitel od smlouvy odstoupit jen s účinky do
budoucna. To neplatí, nemají-li již přijatá dílčí plnění sama o sobě pro
věřitele význam.
43. V právním rámci vymezeném citovanými ustanoveními činí Nejvyšší soud k
dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
a) K vzájemnému plnění
44. Předmětem sporu je otázka ukončení tzv. rámcové smlouvy. Samozřejmým (a
nezbytným) předpokladem aplikace § 253 insolvenčního zákona na danou věc je
skutečnost, že posuzovaná rámcová smlouva je (byla) „smlouvou o vzájemném
plnění“.
45. Smlouvou o vzájemném plnění se ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona
rozumí vedle tam výslovně uvedené smlouvy o smlouvě budoucí především (typově)
kupní smlouva, směnná smlouva nebo smlouva o dílo. K tomu lze uvést, že změna §
253 odst. 1, 2 a 4 insolvenčního zákona provedená s účinností od 1. ledna 2014
zákonem č. 294/2013 Sb., spočívající v prodloužení zákonné lhůty k rozhodnutí
insolvenčního správce, zda smlouvu splní, v jiném následku marného uplynutí
lhůty k tomuto rozhodnutí (odmítnutí plnění oproti odstoupení od smlouvy),
včetně povahy nároku druhého účastníka smlouvy („náhrada tím způsobené škody“),
neměla vliv na vlastní (zákonné) vymezení smlouvy o vzájemném plnění, jak bylo
provedeno např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2014,
sen. zn. 29 ICdo 20/2012, uveřejněného pod číslem 49/2015 Sb. rozh. obč. (dále
jen „R 49/2015“); srov. k tomu pro poměry vykládané právní úpravy např. též
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo
2136/2018. K tomu lze doplnit, že právní úprava obsažená v § 253 insolvenčního
zákona se týká nejen těch smluv o vzájemném plnění, při nichž si strany mají
navzájem plnit „zároveň“ („současně“) [srov. § 1911 o. z.], nýbrž i těch
vzájemných plnění, kdy jedna ze smluvních stran má plnit „napřed“ (dříve než
druhá smluvní strana); např. u kupní smlouvy má prodávající nejprve dodat zboží
a až později má kupující zaplatit (dohodnutou) kupní cenu; srov. § 1912 o. z.
a v literatuře např. dílo Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník V. Závazkové
právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C.
H. Beck, 2014 (dále jen „Hulmák a kol., 2014“), str. 857 až 863.
46. Plnění, jež si smluvní strany mají poskytovat (nebo jež si fakticky
poskytují) v rámci uzavřené smlouvy o vzájemném plnění, přitom mohou být
plněními dílčími, částečnými nebo opakujícími se (opětujícími se).
47. O dílčí plnění jde tehdy, je-li závazek rozdělen (např. dohodou stran) na
několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně
(většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách, nebo
postupné hrazení ceny díla podle dokončených částí díla). Srov. v literatuře
(opět) např. Hulmák a kol., 2014,
str. 2208-2209. O částečné plnění jde tehdy, jestliže zavázaná smluvní strana
poskytuje na plnění svého závazku (dluhu) pouze část předmětu plnění, aniž to
plynulo z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu (např. u
kupní smlouvy prodávající dodá jen část zboží nebo kupující uhradí jen část
kupní ceny). Opakující se (opětující se) plnění pak není na rozdíl od plnění
dílčího vymezeno celkovou výší (rozsahem celého plnění). Srov. v literatuře
např. dílo Knapp, V.: Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. Praha:
Nakladatelství Československé akademie věd, 1955, str. 79-80, a v judikatuře
např. odstavec 44 a násl. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
listopadu 2022, sp. zn. 29 Cdo 407/2021, uveřejněného pod číslem 72/2023 Sb.
rozh. obč.
48. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že rámcová smlouva
podléhá režimu § 253 insolvenčního zákona, jelikož jde o smlouvu o vzájemném
plnění, a to o smlouvu o opakovaném plnění (srov. reprodukci napadeného
rozhodnutí v odstavci 14 odůvodnění shora, jakož i odstavec 8 odůvodnění
napadeného rozhodnutí). Dovolatel tento závěr (logicky) nezpochybňuje. Vzhledem
k tomu, že komentářová literatura poukazuje na pochybnosti praxe o tom, zda
režim § 253 insolvenčního zákona se může uplatnit i u smluv o vzájemném plnění,
má-li jít o plnění, které se opakuje (opětující se plnění) [srov. dílo Sprinz,
P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol.: Insolvenční zákon.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 686-687 (dále jen „Sprinz a
kol., 2019“], pokládá Nejvyšší soud za žádoucí vyslovit se k této otázce (jejíž
zodpovězení předurčuje další možné úvahy k § 253 insolvenčního zákona).
49. Posledně označené dílo se (tamtéž) přihlašuje k názoru, že „obecná právní
úprava smluv o vzájemném plnění“ (rozuměj úprava promítnutá v § 253
insolvenčního zákona) se má (může) uplatnit pro ty smlouvy s opakujícím se
(opětujícím se) plněním, pro něž insolvenční zákon neobsahuje zvláštní úpravu
(jako je tomu např. u nájemních a leasingových smluv; srov. § 256 až § 259
insolvenčního zákona).
50. Není-li (jak rozvedeno shora) uplatnění § 253 insolvenčního zákona
podmíněno tím, aby šlo o vzájemná plnění, při nichž si strany mají navzájem
plnit „zároveň“ („současně“) a je-li plně možné, aby se zkoumaná úprava
prosadila tam, kde dosavadní plnění stran byla (jen) plněními dílčími nebo
částečnými, pak Nejvyšší soud nenalézá (bez opory v textu § 253 insolvenčního
zákona) ani důvod pro vyloučení těch smluv, u nichž se vzájemná plnění
poskytují jako plnění, která se opakují (opětující se plnění) a pro jejichž
ukončení neobsahuje insolvenční zákon zvláštní úpravu (jako je tomu např. u
nájemních a leasingových smluv podle § 256 až § 259 insolvenčního zákona).
51. Jinak řečeno, právní úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona se týká i
těch smluv o vzájemném plnění, u nichž se vzájemná plnění poskytují jako
plnění, která se opakují (opětující se plnění) a pro jejichž ukončení
neobsahuje insolvenční zákon zvláštní úpravu.
52. Předmětná rámcová smlouva však smlouvou o vzájemném plnění ve smyslu § 253
insolvenčního zákona ani tak není.
53. Smlouva, která je (podle svého označení i obsahu) smlouvou rámcovou, totiž
sama o sobě nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky (dluhy) smluvních
stran z ní tudíž nevznikají. Význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany
tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím
prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv.
realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné
realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou
funkci), než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních,
realizačních smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah. Při
vzniku realizační smlouvy uzavřené na základě rámcové smlouvy se tedy v
rozsahu, v němž strany nesjednaly v realizační smlouvě jinak, stávají pravidla
(smluvní podmínky) sjednaná v rámcové smlouvě součástí obsahu realizační
smlouvy. K tomu srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna
2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6,
ročník 2013, pod číslem 79, k jehož závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil
např. v rozsudku ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 4463/2011. Jakkoli v
označených rozhodnutích šlo o výklad podaný k právní úpravě účinné do 31.
prosince 2013, Nejvyšší soud jej má za plně uplatnitelný i v poměrech právní
úpravy účinné od 1. ledna 2014, plynoucí především ze zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku.
54. Poměřováno těmito závěry se úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona
mohla prosadit jen ve vztahu k těm realizačním dvoustranným smlouvám
(vycházejícím z podmínek rámcové smlouvy), podle nichž si smluvní strany
(dlužník a žalovaný) měly poskytnout vzájemná plnění a které, ač byly uzavřeny
před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, v době prohlášení konkursu ještě
zcela nesplnila žádná ze smluvních stran. Ty realizační smlouvy, které na
základě rámcové smlouvy vznikaly v době od prohlášení konkursu na majetek
dlužníka (od 11. července 2019), režimu § 253 insolvenčního zákona nepodléhaly.
2) Ke způsobu odmítnutí plnění a k jeho účinkům
55. Potud Nejvyšší soud podotýká, že již v R 49/2015, při výkladu § 253
insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013, provedl historické
srovnání tehdejší úpravy s historickou úpravou, jež ji inspirovala, konkrétně
srovnání s úpravou podle konkursního řádu obsaženého v článku I. císařského
nařízení č. 337/1914 ř. z., jímž se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí,
recipovaného Československou republikou a platného na jejím území až do 1.
srpna 1931 (dále jen „konkursní řád z roku 1914“), a s úpravou podle
konkursního řádu obsaženého v článku I. zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým
se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen „konkursní řád z roku
1931“), platnou na území Československé republiky od 1. srpna 1931. Šlo o
následující ustanovení:
§ 21 (konkursního řádu z roku 1914)
(1) Nebyla-li oboustranná smlouva od úpadce a druhé strany v době prohlášení
konkursu ještě splněna anebo nebyla-li splněna úplně, může správce podstaty buď
na místě úpadce smlouvu splniti a žádati splnění od druhé strany nebo od
smlouvy odstoupiti.
(…)
Znění § 21 konkursního řádu z roku 1914 je citováno podle díla Voska, J.: Řády
konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Nákladem „Československého Kompasu“ tiskařské a
vydavatelské akc. spol. Praha 1926.
§ 23 (konkursního řádu z roku 1931)
(1) Nebyla-li smlouva o vzájemném plnění v době prohlášení konkursu ještě
splněna úpadcem ani druhou stranou nebo nebyla-li splněna úplně, může správce
podstaty buď na místě úpadce smlouvu splniti a žádati splnění od druhé strany
nebo od smlouvy odstoupiti.
(…)
56. Nehledě k míře (ne)přesnosti srovnávací historické metody výkladu právní
normy jako druhu její interpretace (srov. Knapp, V. Teorie práva. 1. vydání.
Praha. C. H. Beck, 1995, str. 169-173), pokládá Nejvyšší soud za žádoucí tuto
úpravu zmínit, jelikož stejně jako § 253 odst. 1 insolvenčního zákona předjímá
možnost splnění smlouvy správcem a následné vymáhání plnění po druhé straně
smlouvy. S vědomím, že úprava obsažená v § 21 konkursního řádu z roku 1914 ani
úprava obsažená v § 23 konkursního řádu z roku 1931 neobsahovala úpravu
promítnutou v textu § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, lze poukázat na to, že
podle dobové literatury (srov. Štajgr, F.: Konkursní právo, Nakladatelství
Všehrd, Praha 1947, str. 457-458) i judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 29. prosince 1923, sp. zn. R I 1072/23, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí
nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod
číslem 3339) mohl správce podstaty vykonat volbu (podle § 21 odst. 1
konkursního řádu z roku 1914, respektive podle § 23 odst. 1 konkursního řádu z
roku 1931) buď výslovně, závazným prohlášením učiněným vůči druhé straně, nebo
jakýmkoli konkludentním činem.
57. Oproti historickým úpravám klade § 253 odst. 2 insolvenčního zákona navíc
požadavek, aby šlo o „vyjádření“ insolvenčního správce (srov. slovní spojení
„jestliže se insolvenční správce … nevyjádří tak, že smlouvu splní“). Jakým
způsobem se má „vyjádřit“ (jak má vůli splnit smlouvu „projevit“), insolvenční
zákon insolvenčnímu správci nepředepisuje. Může tedy jít nejen o vyjádření
„výslovné“ (projevené vůči druhé smluvní straně příslušným prohlášením), nýbrž
i o vyjádření projevené konkludentním činem, např. tím, že ve shodě s dikcí §
253 odst. 1 insolvenčního zákona „splní smlouvu místo dlužníka“. Právní
posouzení této otázky odvolacím soudem tedy obstojí.
58. Především však platí, že nevyjádří-li se insolvenční správce v zákonem
určené třicetidenní lhůtě počítané od prohlášení konkursu že „smlouvu (o
vzájemném plnění) splní“, zakládá tím pouze nevyvratitelnou domněnku, „že
odmítl plnění“ (odmítl plnit); srov. § 253 odst. 2 insolvenčního zákona. To, že
insolvenční správce odmítá splnit místo dlužníka smlouvu o vzájemném plnění,
kterou dosud zcela nesplnil ani dlužník ani druhý účastník smlouvy, samo o sobě
nemá za následek zánik smlouvy; srov. v literatuře shodně např. Sprinz a kol.,
2019, str. 689. Smlouva tedy nadále trvá, avšak poté, co nastane nevyvratitelná
domněnka odmítnutí plnění, již druhá smluvní strana nemůže přimět insolvenčního
správce, aby ji splnil místo dlužníka (nemůže si vynutit splnění smlouvy).
59. Rozhodné závěry, jež Nejvyšší soud přijal při zkoumání výše označených
otázek, lze shrnout takto:
[1] Právní úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona se týká i těch
vzájemných plnění, kdy jedna ze smluvních stran má plnit „napřed“ (dříve než
druhá smluvní strana) [srov. § 1912 o. z.]. Vztahuje se i na smlouvy, u nichž
se vzájemná plnění poskytují jako plnění, která se opakují (opětující se
plnění) a pro jejichž ukončení neobsahuje insolvenční zákon zvláštní úpravu.
[2] Tzv. rámcová smlouva není smlouvou o vzájemném plnění ve smyslu § 253
insolvenčního zákona.
[3] Nevyjádří-li se insolvenční správce v zákonem určené třicetidenní lhůtě
počítané od prohlášení konkursu že „smlouvu (o vzájemném plnění) splní“,
zakládá tím pouze nevyvratitelnou domněnku, „že odmítl plnění“ (odmítl plnit);
srov. § 253 odst. 2 insolvenčního zákona. To, že insolvenční správce odmítá
splnit místo dlužníka smlouvu o vzájemném plnění, kterou dosud zcela nesplnil
ani dlužník ani druhý účastník smlouvy, samo o sobě nemá za následek zánik
smlouvy; smlouva nadále trvá, avšak poté, co nastane nevyvratitelná domněnka
odmítnutí plnění, již druhá smluvní strana nemůže přimět insolvenčního správce,
aby ji splnil místo dlužníka (nemůže si vynutit splnění smlouvy).
[4] Projevit vůli (vyjádřit se), že splní smlouvu o vzájemném plnění (§ 253
odst. 2 insolvenčního zákona) může insolvenční správce i konkludentním činem,
např. tím, že splní smlouvu místo dlužníka.
60. Poměřováno výše formulovanými závěry tedy napadené rozhodnutí obstojí (a
dovolání není důvodné). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s.
ř.).
61. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto,
čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 15. prosince 2023) určené podle vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu) ve znění účinném
do 31. prosince 2024. Advokátu žalobkyně přísluší za tento úkon právní služby
mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Tarifní
hodnotou věci je ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu částka
169.276,79 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní
odměna ve výši 7.900 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4
advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 8.200 Kč. S připočtením náhrady
za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.722 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) jde
celkem o částku 9.922 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobkyni k tíži
žalovaného.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. ledna 2026
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu