29 Cdo 4037/2018-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Brátová a Krejčí, v. o. s., se sídlem ve Stříbře, Americká 1304, PSČ
349 01, identifikační číslo osoby 29103461, jako insolvenčního správce dlužníka
V. Č., narozeného XY, zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem v
Praze 3, Domažlická 1256/1, PSČ 130 00, proti žalované J. W., se sídlem XY,
zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Roudné
443/18, PSČ 301 00, o zaplacení částky 250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 249/2016, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2018, č. j. 56 Co
425/2017-251, ve znění usnesení ze dne 27. srpna 2018, č. j. 56 Co
425/2017-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.616 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce.
1. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 18. října 2017, č. j. 34 C
249/2016-221, ve znění usnesení ze dne 12. července 2018, č. j. 34 C
249/2016-273, zamítl žalobu, kterou se žalobce (insolvenční správce dlužníka V.
Č.) domáhal po žalované (J. W.) zaplacení částky 250.000 Kč s příslušenstvím
(výrok I.); dále uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
částku 215.077,50 Kč (výrok II.).
2. Soud prvního stupně vyšel při posuzování žalobou uplatněného nároku
zejména z toho, že:
[1] Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 12. června 2009, č. j. 13 Nc
12209/2009-6, nařídil exekuci k vymožení pohledávky oprávněného (Santander
Consumer Finance a. s.) ve výši 220.510,80 Kč a nákladů předchozích řízení ve
výši 62.210,80 Kč, jakož i k uspokojení nákladů oprávněného v exekučním řízení
a k uspokojení nákladů exekutora, a to proti povinnému V. Č. (dál jen „povinný“
nebo „dlužník“). Provedením exekuce pověřil žalovanou.
[2] Žalovaná exekučním příkazem ze dne 16. července 2009, č. j. „106 EX
3154/09-6“ (správně „106 EX 3154/09-16“), rozhodla o provedení exekuce
přikázáním pohledávky z (blíže označeného) účtu povinného. Dne 8. února 2010
žalovaná vyzvala povinného k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti. Dalším
exekučním příkazem ze dne 30. března 2010, č. j. 106 EX 3154/09-30, pak
žalovaná rozhodla o provedení exekuce prodejem všech ze zákona postižitelných
movitých věcí povinného.
[3] Povinný předal 5. května 2010 žalované na úhradu vymáhaných
pohledávek v hotovosti částku 250.000 Kč.
[4] Dne 10. května 2010 bylo u Krajského soudu v Plzni (dále též jen
„insolvenční soud“) zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka.
[5] Dne 8. června 2010 převedla žalovaná část získaných finančních
prostředků ve výši 187.484,73 Kč na účet oprávněného. Zbývající částku ve výši
62.515,27 Kč si ponechala za účelem úhrady nákladů exekuce.
[6] Usnesením ze dne 12. října 2010, č. j. KSPL 20 INS 4981/2010-A-17
(zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 13. října 2010, v 8.09 hodin),
insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho
majetek a do funkce insolvenčního správce dlužníka ustanovil žalobce.
3. Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 46
odst. 4 a 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekučního řádu), a o změně dalších zákonů (ve znění účinném do 31. prosince
2012, pro věc rozhodném), a na ustanovení § 109 odst. 1 písm. c), § 111 odst. 1, § 205 odst. 1 a 2, § 206, § 267 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku
a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím
závěrům:
[1] Jestliže povinný (dlužník) předal finanční prostředky ve výši
250.000 Kč žalované jako soudní exekutorce před zahájením insolvenčního řízení
na jeho majetek, nemohly se tyto prostředky stát součástí jeho majetkové
podstaty. Platba exekutorovi provedená v rámci nařízené exekuce je totiž
plněním vymáhané pohledávky, neboť exekutor je osobou oprávněnou přijmout
plnění jménem věřitele. Zaplacením dluhu dlužníkem na účet exekutora tedy dluh
vůči věřiteli zaniká. Viz důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo
3594/2007 (jde o rozsudek ze dne 18. února 2009) a sp. zn. 29 Cdo 2859/2009
(jde o rozsudek ze dne 29. dubna 2010), nebo rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové sp. zn. 26 Co 504/2005 (jde o rozhodnutí ze dne 17. ledna 2006,
uveřejněné pod číslem 66/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále
jen „R 66/2007“). [2] V případě věřitelského insolvenčního návrhu tvoří podle § 205 odst. 2 insolvenčního zákona majetkovou podstatu (v situaci, kdy insolvenční soud
nenařídil předběžné opatření, kterým by omezil právo dlužníka nakládat s jeho
majetkem) majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud vydal
rozhodnutí o úpadku dlužníka a dále majetek, který dlužník nabyl v průběhu
insolvenčního řízení po vydání rozhodnutí o úpadku. Protože plněním povinného k
rukám soudní exekutorky (v době před zahájením insolvenčního řízení na majetek
povinného) zanikl jeho závazek vůči oprávněnému, přičemž okamžikem předání
finančních prostředků soudní exekutorce povinný též pozbyl vlastnické právo k
těmto penězům, nebyl po zahájení insolvenčního řízení důvod postupovat podle §
46 odst. 6 exekučního řádu a vydat výtěžek exekuce žalobci. Žalovaná tím, že
předala část vymoženého plnění (částku 187.484,73 Kč) oprávněnému, neporušila
ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, neboť již nešlo o
majetek dlužníka. [3] Žalované nemůže být uložena ani povinnost vydat do majetkové
podstaty dlužníka zbývající část vymoženého plnění ve výši 62.515,27 Kč. Především jde o částku, která podle pravomocného příkazu k úhradě nákladů
exekuce náleží žalované (jako její odměna a náhrada účelně vynaložených
hotových výdajů, včetně daně z přidané hodnoty). Navíc nelze přehlédnout, že
Ústavní soud v nálezu ze dne 6. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16 (jde o nález
uveřejněný pod číslem 166/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu),
dovodil, že v případě souběhu insolvenčního a exekučního řízení si exekutor smí
podle ustanovení § 46 odst. 7 (dříve § 46 odst.
6) exekučního řádu ponechat
(odpočíst) náklady exekuce, s tím, že do insolvenčního řízení vydá (jestliže
nelze exekuci provést s ohledem na účinky spojené se zahájením insolvenčního
řízení) pouze čistý výtěžek exekuce.
4. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci zaplatit
žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.616 Kč (druhý výrok).
5. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního
stupně a zdůraznil, že otázku, ke kterému okamžiku je splněn dluh povinného,
který v rámci exekuce plní soudnímu exekutorovi, opakovaně řešil (a to v
souladu s názorem vyjádřeným soudem prvního stupně v přezkoumávaném rozhodnutí)
Nejvyšší soud. Potud odkázal například na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. května 2012, sp. zn. 20 Cdo 3343/2011. Podle odvolacího soudu proto
nemůže být žádných pochyb o tom, že přijala-li žalovaná jako soudní exekutorka
předmětné plnění od povinného před zahájením insolvenčního řízení na jeho
majetek, nemohla se vymožená částka později stát součástí majetkové podstaty
dlužníka, byť v okamžiku zahájení insolvenčního řízení dosud nepoukázala
žalovaná vymožené plnění oprávněnému.
6. Jde-li o oprávnění žalované na odpočet nákladů exekuce z vymožené
částky, odpovídá podle odvolacího soudu právní posouzení věci soudem prvního
stupně rovněž nálezu Ústavního soudu ze dne 19. září 2017, sp. zn. IV. ÚS
3629/16 (jde o nález uveřejněný pod číslem 175/2017 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu).
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítá, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil
ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona a ustanovení § 46 odst.
6 exekučního řádu (v rozhodném znění). Podle dovolatele měl odvolací soud
správně dospět k závěru, že žalovaná jako soudní exekutorka byla povinna
bezodkladně poté, co insolvenční soud rozhodl o úpadku povinného, vydat výtěžek
exekuce insolvenčnímu správci. Postup soudního exekutora po zahájení
insolvenčního řízení „stanoví jasně zákon“ a nelze jej měnit výkladem o zániku
dluhu plněním soudnímu exekutorovi.
9. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc závěry
napadeného rozhodnutí za správné.
10. Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle §
237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238
o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
11. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá
k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
12. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
které bylo dovolatelem zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře, podle níž:
[1] Neprováděl-li pověřený soudní exekutor exekuci proti povinnému
prodejem movitých věcí, nemovitostí nebo prodejem podniku a majetek tohoto
povinného nezpeněžil v dražbě, nýbrž exekuci prováděl až do zjištění úpadku
povinného srážkami z jeho mzdy, pak aplikace § 46 odst. 6 exekučního řádu, ve
znění účinném do 31. prosince 2012, nepřicházela v daném případě v úvahu. Za
výtěžek exekuce, který by byl soudní exekutor povinen podle uvedeného
ustanovení vydat (po odpočtu nákladů exekuce) insolvenčnímu správci, bylo nutné
považovat toliko peněžní prostředky získané zpeněžením majetkových hodnot ve
vlastnictví povinného, zatímco prostředky získané nikoliv formou zpeněžení
(srážky ze mzdy, přikázání pohledávky, splátky) rámci tohoto ustanovení
podřadit nelze. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo
3845/2011, jakož i důvody usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 22. ledna 2014, sp. zn. 24 Co 154/2014, uveřejněného pod číslem 2/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. [2] Platba exekutorovi provedená v rámci nařízené exekuce je plněním
vymáhané pohledávky, přičemž exekutor přijímá plnění jako osoba oprávněná
plnění jménem věřitele přijmout. Důsledkem uvedené skutečnosti je zánik
vymáhané pohledávky v části úhrady dluhu dlužníkem (v rozsahu poskytnutého
plnění). Okamžikem předání peněz exekutorovi povinný pozbývá vlastnické právo k
těmto penězům. K tomu srov. R 66/2007, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil
například v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, v rozsudku sp. zn. 29 Cdo
2859/2009, v rozsudku ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008,
uveřejněném pod číslem 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v
rozsudku ze dne 2. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 250/2012. [3] Pohledávky exekutora spočívající v nákladech exekuce ve smyslu § 87
odst. 1 exekučního řádu, nevznikají až právní mocí rozhodnutí o přiznání těchto
nákladů (ať již jde o soudní rozhodnutí nebo o příkaz k úhradě nákladů exekuce
vydaný soudním exekutorem), ale již k okamžiku, kdy exekutor při provádění
exekuce vymůže plnění pro oprávněného. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014,
uveřejněné pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k němuž
se Nejvyšší soud přihlásil například v rozsudku ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014, uveřejněném pod číslem 2/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 4/2015, nebo v
rozsudku ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 56/2015. [4] Soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do
insolvenčního řízení postupovat podle § 46 odst. 7 exekučního řádu (do 31. prosince 2012 šlo o ustanovení § 46 odst.
6 exekučního řádu) tak, že
insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce;
účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora,
se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení. K tomu srov. v judikatuře Ústavního soudu například nález sp. zn. IV. ÚS
378/16, k němuž se Ústavní soud následně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí
(za všechny srov. nález ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 2372/16,
uveřejněný pod číslem 143/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a
judikaturu v něm citovanou). Uvedené závěry pak ve své rozhodovací praxi
respektoval (ve smyslu ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) rovněž
Nejvyšší soud (viz například důvody usnesení ze dne 19. října 2016, sp. zn. 20
Cdo 3541/2016, nebo ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 3338/2016).
13. Na těchto (v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dlouhodobě
ustálených) závěrech, s nimiž je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
(co do závěru, že žalovaná není povinna do majetkové podstaty dlužníka vydat
ani vymožené plnění ve výši 187.484,73 Kč, ani částku odpovídající nákladům
exekuce ve výši 62.515,27 Kč) v souladu, přitom nemá Nejvyšší soud důvod cokoli
měnit ani na základě argumentace předestřené dovolatelem v projednávané věci.
14. K okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního
řízení na majetek dlužníka [včetně těch účinků, jež upravuje ustanovení § 109
odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona] již dlužník pozbyl vlastnické právo k
penězům, které (před zahájením insolvenčního řízení) předal žalované za účelem
uspokojení (části) vymáhané pohledávky oprávněného, přičemž v rozhodné době
žalované neukládalo povinnost vydat takto vymožené plnění insolvenčnímu správci
dlužníka ani ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu. Jde-li o zbývající část
finančních prostředků, odpovídajících vyčísleným nákladům exekuce, jejich
vydání nemůže insolvenční správce dlužníka (se zřetelem k výše uvedenému) s
úspěchem požadovat dokonce ani tehdy, náleželo-li by do majetkové podstaty
dlužníka samotné vymožené plnění.
15. Budiž v této souvislosti dodáno, že dovoláním nebyla zpochybněna
žalovanou „požadovaná“ výše nákladů exekuce, Nejvyšší soud se proto touto
otázkou blíže nezabýval.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce
bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalované její náklady řízení.
Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. září 2018), která
podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v
době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši
250.000 Kč) částku 9.300 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve
výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.016 Kč. Celkem tak činí přiznaná
náhrada nákladů dovolacího řízení částku 11.616 Kč.
17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 12. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu