29 Cdo 4654/2014

29 Cdo 4654/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana

Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci

žalobkyň a/ J. H., a b/ M. V., obou zastoupených Mgr. Ivanem Chytilem,

advokátem, se sídlem v Praze 1 - Josefově, Maiselova 38/15, PSČ 110 00, proti

žalovaným 1/ JUDr. A. V. a 2/ Ing. Z. D., oběma zastoupeným Mgr. Ondřejem

Lněničkou, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Újezd 409/19, PSČ 118

00, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro

Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 56/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 21 Co 369/2013-84, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 21 Co

369/2013-84, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rozsudkem ze dne 19. prosince 2012, č. j. 11 C 56/2012-32, Obvodní soud pro

Prahu 5 určil, že vlastnicemi pozemku parc. č. 1551/22 o výměře 105 m2, který

byl oddělen geometrickým plánem číslo 410-91/94 ze dne 24. července 1995

společnosti GEPARD, s. r. o., ověřeným dne 28. července 1995 Katastrálním

úřadem Praha – město, obec P., k. ú. Ř., z pozemku parc. č. 283/2 k. ú. Ř.,

jsou žalobkyně (J. H., J. K. a M. V.), a to každá podílem jedné ideální

třetiny, s tím, že geometrický plán tvoří nedílnou součást rozsudku (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:

1/ Žalobkyně se jakožto dědičky po původním vlastníku staly na základě

rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 20. dubna 1989, č. j. 5 D

650/88-16, spoluvlastnicemi pozemku ve zjednodušené evidenci PK 283/2 v k. ú. Ř. (dále též jen „pozemek PK 283/2“), a to každá podílem jedné ideální třetiny,

k datu 12. dubna 1988. 2/ J. K. (původní žalobkyně b/) dne 27. prosince 1991 uzavřela se společností

AGRAS sdružení akciových společností (právním předchůdcem pozdějšího úpadce)

dohodu o ukončení nájemního vztahu mimo jiné k pozemku PK 283/2. 3/ Součástí pozemku parc. č. 1551/1 v k. ú. Ř. (dále též jen „pozemek parc. č. 1551/1“) je i část pozemku PK 283/2. Žalobkyně nechaly zaměřit pozemek PK 283/2

za účelem zjištění výměry překrývající se s pozemkem parc. č. 1551/1 a tento

pozemek byl nově označen parc. č. 1551/22 o výměře 105 m2 (šlo o geometrický

plán ze dne 24. července 1995 specifikovaný ve výroku rozsudku soudu prvního

stupně). 4/ Správce konkursní podstaty úpadce AGRAS – zájmové sdružení (právní nástupce

AGRAS sdružení akciových společností) vedl pozemek parc. č. 1551/1 v konkursní

podstatě úpadce bez výměry s poznámkou „část“ a poznámkou „P“, jak plyne ze

soupisu konkursní podstaty ze dne 31. srpna 2002. 5/ Ke dni 19. května 2003 byl jako vlastník pozemku parc. č. 1551/1 o výměře 22

564 m2 v katastru nemovitostí zapsán úpadce (AGRAS – zájmové sdružení). 6/ Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. května 2003, č. j. K 5/97-488, jež

nabylo právní moci dne 2. června 2003, udělil konkursnímu správci úpadce

souhlas k prodeji mimo dražbu mimo jiné i pozemků parc. č. 1551/1 o výměře 22

564 m2 a parc. č. 1551/6 o výměře 778 m2. 7/ Dne 14. listopadu 2003 uzavřel správce konkursní podstaty se žalovanými

(JUDr. A. V. a Ing. Z. D.) kupní smlouvu, na jejímž základě jim prodal pozemek

parc. č. 1551/1 o výměře 22 564 m2 a pozemek parc. č. 1551/6 o výměře 778 m2, a

to za kupní cenu 240 000 Kč. 8/ Správce konkursní podstaty ve zprávě o stavu konkursu ze dne 20. září 2004

uvedl, že došlo (mimo jiné) i k prodeji pozemku parc. č. 1551/1 s poznámkou

„část“. 9/ Podle výpisu z katastru nemovitostí listu vlastnictví č. 1831 pro k. ú. Ř.,

obec P., ze dne 28. ledna 2008 byli žalobkyně i žalovaní zapsáni jako

duplicitní vlastníci k pozemku parc. č. 1551/1 o výměře 21 085 m2, jehož

součástí je též pozemek PK 283/2 o výměře 2 910 m2 (část). Ze srovnávací

sestavy parcel – pozemku parc. č. 1551/1 ze dne 15. listopadu 2007 plyne, že k

části pozemku parc. č.

1551/1 ve zjednodušené evidenci PK 283/2 je zapsáno

duplicitní vlastnictví žalobkyň a žalovaných. Soud prvního stupně na tomto základě v řízení, které bylo zahájeno vzájemným

návrhem žalobkyň ze dne 1. srpna 2008, podaným v řízení vedeném u téhož soudu

pod sp. zn. 11 C 346/2008, posléze vyloučeným k samostatnému projednání,

nejprve uzavřel, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c/ zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění do

31. prosince 2013] na určení vlastnictví k pozemku parc. č. 1551/22, a to

vzhledem k duplicitě zápisů vlastnictví k pozemku parc. č. 1551/1 i pozemku PK

283/2. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozemek parc. č. 1551/1 nebyl

správcem konkursní podstaty v soupisu konkursní podstaty úpadce dostatečně

specifikován tak, aby byla umožněna jeho identifikace. Uvedenou skutečnost soud

dovozoval z toho, že k předmětnému pozemku správce konkursní podstaty opakovaně

uváděl poznámku „část“ a musel si tedy být vědom, že do konkursní podstaty

nespadá daný pozemek celý, ale pouze jeho „blíže neurčená část“. Soud také

poukázal na rozdílné výměry pozemku parc. č. 1551/1, jak vyplynuly z výsledků

dokazování (22 564 m2 a 21 085 m2). S odkazem na § 18 a § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále

také jen „ZKV“), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek (dále jen „R 19/2006“), který je – stejně jako další rozhodnutí

Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupný na webových stránkách

Nejvyššího soudu, soud prvního stupně uzavřel, že správce konkursní podstaty

kupní smlouvou zpeněžil majetek osob odlišných od úpadce a že v této kupní

smlouvě nelze určit jaký konkrétní díl a o jaké výměře je majetkem osob

odlišných od úpadce. Z těchto důvodů měl kupní smlouvu v části týkající se

pozemku parc. č. 1551/1 za absolutně neplatnou (§ 39 zákona č. 40/1964,

občanského zákoníku). Při svém rozhodování přihlédl i k tomu, že správce

konkursní podstaty ve vztahu k pozemku parc. č. 1551/1 nepostupoval s odbornou

péčí (§ 8 odst. 2 ZKV), neboť si nezjistil, o jakou „část“ daného pozemku se

jedná. Závěrem soud prvního stupně k námitce žalovaných, že žalobkyně nepodaly

vylučovací žalobu v rámci konkursního řízení, poznamenal, že vzhledem k

odlišnému označení jejich pozemku, než jak byl označen v katastrálních

operátech, je pochopitelné, že se o zařazení sporného pozemku do konkursní

podstaty úpadce nedozvěděly. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím

potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku (první výrok), změnil

jej ve výroku o nákladech řízení jen tak, že jejich výše činí 16 335 Kč, jinak

jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí

výrok). Odvolací soud doplnil dokazování především sdělením Katastrálního úřadu pro

hlavní město Praha, katastrálního pracoviště Praha ze dne 5. září 2013, sp. zn.

PÚ-36287/2013, z něhož zjistil, že právní předchůdce úpadce (Jednotné

zemědělské družstvo Rudý říjen) získal od státu do trvalého užívání parcely PK

276 a 277, které byly zapsány na listech vlastnictví č. 2 a 30 jako část

parcely EN 1551 v trvalém užívání. Dále, že parcela č. 1551 (resp. 1551/1)

nebyla nikdy do roku 2003 vedena celá na jednom listu vlastnictví, ale podle

původních parcel PK na různých listech vlastnictví. Parcela č. 1551/1 byla při

přepisu parcel do počítačové podoby v roce 1994 nesprávně zapsána celá na listu

vlastnictví č. 30. Chyba nebyla nikdy opravena a současně vrácením částí

pozemku v restitucích došlo k tomu, že v roce 2003 nebyl úpadce vlastníkem ani

trvalým uživatelem žádné části parcely č. 1551/1. Duplicitní vlastnictví pro

díl pozemku PK 283/2 v části pozemku parc. č. 1551/1 o výměře 105 m2 tak

vzniklo až zápisem kupní smlouvy a AGRAS a před ním Jednotné zemědělské

družstvo Rudý říjen pro něj nemělo nabývací titul. Po takto doplněném dokazování měl odvolací soud za to, že úpadce nebyl nikdy

vlastníkem ani trvalým uživatelem žádné části pozemku parc. č. 1551/1 a správce

konkursní podstaty tak tento pozemek zapsal do konkursní podstaty na základě

nesprávného zápisu do katastru nemovitostí v roce 1994. Podle odvolacího soudu

tedy úpadce musel vědět, že nikdy nebyl vlastníkem ani trvalým uživatelem žádné

části pozemku parc. č. 1551/1, čemuž nasvědčovaly i nájemní smlouvy ukončené

před uzavřením kupní smlouvy z roku 2003, od níž žalovaní dovozovali své

vlastnické právo ke spornému pozemku. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, „že pokud se týká

identifikace parcely v kupní smlouvě, tato je nepřesná, není zde provedena

specifikace tak, jak vyžaduje zákon o katastru, a proto je tato kupní smlouva

absolutně neplatná.“ Správnost tohoto závěru dle něj podporuje i skutečnost, že

úpadce nebyl nikdy vlastníkem ani uživatelem pozemku parc. č. 1551/1. Podle odvolacího soudu se žalobkyně mohly bránit duplicitě zápisu vlastnického

práva, o které se dozvěděly až v roce 2008, pouze žalobou na určení

vlastnictví. Vylučovací žalobu nemohly podat vzhledem k době, kdy se o

duplicitním zápisu vlastnického práva dozvěděly, a také s ohledem na to, že

konkursní soud jim nemohl podání žaloby uložit, protože se o jejich vlastnictví

části pozemku parc. č. 1551/1 zřejmě nedozvěděl. Odvolací soud dále uvedl, že kdyby správce konkursní podstaty postupoval s

veškerou péčí, kterou po něm požadoval zákon o konkursu a vyrovnání, pak by

musel u tohoto pozemku učinit poznámku, příp. vyznačit, že jde pouze o část

pozemku, a pak by se nepochybně konkursní soud tímto pozemkem musel zabývat. Protože však správce konkursní podstaty žádnou takovou poznámku neučinil a ani

neoznačil, že jde o část pozemku, a prodal celý pozemek žalovaným, nemohli se

podle odvolacího soudu žalovaní domáhat ochrany takto nabytého vlastnického

práva a vlastnické právo žalobkyň je tak silnější. K tomu odvolací soud doplnil, že s ohledem „na zjištěné skutečnosti“ nelze na

tento případ aplikovat závěry Nejvyššího soudu formulované v rozsudku ze dne

29. července 2004, sp. zn.

29 Odo 394/2002, uveřejněném pod číslem 81/2005

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“), v R 19/2006, v

rozsudku ze dne 2. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 3123/2009, a v usnesení ze dne

31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 521/2010. V daném případě by bylo „v rozporu s

dobrými mravy přiznat vlastnictví tomu, kdo majetek získal zpeněžením z

konkursní podstaty úpadce, když úpadce tento majetek nikdy nevlastnil, nemohl

si činit na jeho vlastnictví jakýkoli nárok, přesto byl tento pozemek zahrnut

do konkursní podstaty úpadce společnosti AGRAS – zájmové sdružení, nebyly u

toho vyznačeny žádné pochybnosti, pokud se týká vlastnictví a toto vše

dohromady (včetně shodného data kupní smlouvy i zápisu do KN) v podstatě

legitimitu tohoto postupu velmi zpochybňuje.“ K tomu dodal, že opačný výklad by

byl v rozporu s právem každého na ochranu jeho vlastnictví jako základního

práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud uzavřel, že skutečnost, že do konkursní podstaty byl zapsán

pozemek, který nikdy nebyl ve vlastnictví ani v trvalém užívání úpadce, a takto

byl převeden na žalované, činí tyto právní úkony absolutně neplatnými.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, uvádějíce, že

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při

jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu, namítajíce, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci, a požadujíce, aby bylo Nejvyšším soudem změněno tak, že žaloba

se zamítá, eventuálně aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a

vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Dovolatelé především namítají, že se odvolací soud odchýlil od judikatury

Nejvyššího soudu, a to od R 81/2005 a od právních závěrů formulovaných v bodu

XXIX. str. 199 (375) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia

Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem

52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“). Mají za

to, že odvolací soud zcela popřel závěry Nejvyššího soudu tím, že lze vyhovět

určovací žalobě, i když nebyla podána žaloba na vyloučení pozemků z konkursní

podstaty, které v ní byly zapsány a dokonce se souhlasem konkursního soudu

zpeněženy.

Podle jejich mínění odvolací soud svým výkladem vytvořil absurdní situaci v

tom, že by byl zcela obsoletní § 19 ZKV, neboť by tak postačilo se „kdykoli“,

tedy dokonce i léta po ukončení konkursu, obrátit na soud s určovací

vlastnickou žalobou. Takový výklad vede k naprosté destabilizaci právních

vztahů, neboť tím dochází k popření soukromoprávních zásad „vigilantibus iura“,

„pacta sunt servanda“ či ústavních principů, že vlastnictví zavazuje a tedy že

žalobkyně se o svůj majetek měly starat a měly se vůči rušiteli bráti pořadem

práva, tedy ničím jiným než vylučovací žalobou.

Kromě toho dovolatelé zpochybňují závěry odvolacího soudu o existenci

naléhavého právního zájmu na straně žalobkyň. Pro takový „postup“ podle jejich

názoru nebyl důvod, když sami žalovaní se dříve podanou žalobou (řízení je

nadále vedeno u stejného soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 346/2008)

domáhají, aby soud deklaroval, kdo je vlastníkem „dotčených pozemků“, a

především pak proto, že se žalobkyně dříve, než došlo ke zpeněžení, měly

obrátit na konkursní soud s excindační žalobou. Navíc dovolatelé poznamenávají,

že soudům „uniklo“, že duplicita vlastnického práva k předmětnému pozemku

vznikla mnoho let poté, co se spoluvlastníky pozemku stali dovolatelé.

Žalobkyně ve vyjádření zpochybňují přípustnost dovolání, když se podle jejich

názoru odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Mají za to, že

odvolací soud rozhodl správně, když ochránil jejich vlastnické právo.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince

2013) se podává z bodu 2., článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí

na posouzení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací

soud odchýlil od (níže označené) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud zjistil, že původní žalobkyně b/ J. K. již dne 31. prosince 2012 zemřela. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 29 Cdo 4654/2014-122, rozhodl, že v dovolacím řízení bude

namísto původní žalobkyně b/ pokračováno s J. H. a M. V. (zbylými žalobkyněmi),

kterým podle pravomocně schválené dohody o vypořádání dědictví připadl

spoluvlastnický podíl dosavadní žalobkyně b/ ke spornému pozemku. Nejvyšší soud se nejprve zabýval – v hranicích právních otázek vymezených

dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. Podle § 18 ZKV ve znění účinném od 25. října 2000 do 31. prosince 2007 provede

soupis podstaty (dále jen „soupis“) správce podle pokynů soudu za použití

seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru (odstavec 1). Soupis je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku. Do

soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí

úpadci (§ 6 odst. 3), ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je

správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá,

a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu. Na žádost osoby,

která uplatňuje svá práva k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, vydá

správce osvědčení o tom, zda konkrétní věc, právo nebo jiná majetková hodnota

byla nebo nebyla zapsána do soupisu podstaty (odstavec 2). Jakmile je věc,

právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze

správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (odstavec 3). Podle § 19 ZKV ve znění účinném od 25. října 2000 do 31. prosince 2007, jsou-li

pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty,

zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami

anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva

nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo

uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu

zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že

žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota

je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2). Podle § 27 ZKV ve znění účinném od 1. května 2001 do 29. dubna 2005, lze

podstatu zpeněžit veřejnou dražbou věcí a jiných penězi ocenitelných

majetkových hodnot, soudním výkonem rozhodnutí nebo jejich prodejem mimo dražbu

(odstavec 1 věta první).

Prodej mimo dražbu uskuteční správce se souhlasem

soudu; při svém rozhodování přihlédne soud zejména k vyjádření věřitelského

výboru, k době předpokládaného zpeněžení, jakož i k nákladům, které bude třeba

vynaložit na další udržování a správu podstaty. Udělí-li soud souhlas, může též

stanovit podmínky pro prodej. Věci lze prodat mimo dražbu i pod odhadní cenu. Obdobně lze převést i úpadcovy sporné nebo obtížně vymahatelné pohledávky. Souhlasu soudu není třeba k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo

znehodnocením. Při zpeněžování správce postupuje tak, aby byla šetřena možnost

zachování podnikatelské činnosti a pracovních příležitostí, a tak, aby bylo co

nejvíce chráněno životní prostředí nebo jiný zvláště významný obecný (veřejný)

zájem. Smluvními předkupními právy není správce vázán (odstavec 2). K možnosti úspěchu žaloby na určení vlastnického práva proti tomu, kdo majetek

nabyl zpeněžením konkursní podstaty, se Nejvyšší soud vyjádřil již v R 81/2005

(jež navazovalo na bod XXIX. R 52/1998), ve kterém formuloval a odůvodnil

závěr, podle něhož ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování

(§ 27 ZKV) převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako vlastnictví

úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později

vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému. Tamtéž vysvětlil, že neuplynula-li tomu, kdo tvrdí, že jeho vlastnické právo k

majetku zpeněženému správcem konkursní podstaty jako součást majetku konkursní

podstaty vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, dosud

lhůta k podání vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 ZKV, může se žalobou

podanou podle tohoto ustanovení proti správci konkursní podstaty domáhat

vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za

zpeněžený majetek z konkursní podstaty. Se žalobou na určení vlastnického práva

(§ 80 písm. c/ o. s. ř.) podanou vůči tomu, kdo majetek zpeněžením nabyl, však

taková osoba uspět nemůže, a to i za situace, že nemohla z objektivních důvodů

využít právo domáhat se vyloučení tohoto majetku z konkursní podstaty podle §

19 odst. 2 ZKV (k tomu srov. i další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3123/2009, usnesení sp. zn. 29 Cdo 521/2010, usnesení

ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, nebo usnesení ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Na uvedené závěry Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 9. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, v němž doplnil, že tato úprava chrání nabyvatele zpeněžené

věci, a to i na úkor jejího skutečného vlastníka, jehož vlastnictví zaniká. Dobrá víra správce konkursní podstaty tu již není rozhodující, stejně jako to,

že věc snad měl úpadce jen v držbě. Pro poměry dané věci se z takto ustaveného judikaturního rámce podává, že za

situace, kdy správce konkursní podstaty úpadce prodal žalovaným celý pozemek

parc. č.

1551/1 (v době uzavření kupní smlouvy měl tento pozemek výměru 22 564

m2) a žalobkyně se v průběhu konkursního řízení nebránily soupisu jejich

majetku vylučovací žalobou, není možné, aby byly úspěšné se svou žalobou na

určení vlastnického práva pouze na základě argumentu, že o zahrnutí jejich

majetku (sporného pozemku) do soupisu majetku konkursní podstaty nevěděly. Zvrátit shora uvedené ustálené judikatorní závěry oproti mínění odvolacího

soudu nelze ani na základě toho, že úpadce mohl mít povědomí o tom, že daný

pozemek nikdy nebyl v jeho vlastnictví ani k němu neměl jiná užívací práva, že

správce konkursní podstaty (snad) zanedbal svou péči, když nedostatečně zkoumal

právní poměry dané parcely, nebo že katastrální úřad způsobil chybu v zápisu v

katastru nemovitostí na listu vlastnictví, ze kterého správce konkursní

podstaty v konkursním řízení vycházel. Lze tak uzavřít, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

Nejvyššího soudu, a to přesto, že mu zjevně tato judikatura byla známa (srov. str. 5 rozsudku a tam zmiňované R 81/2005, rozsudek sp. zn. 29 Cdo 3123/2009,

usnesení sp. zn. 29 Cdo 521/2010). Svůj závěr o nemožnosti tyto právní závěry

na danou věc aplikovat přitom dostatečně neodůvodnil. Pouhý poukaz odvolacího

soudu na rozpor s dobrými mravy je v poměrech dané věci (sám o sobě)

nedostačující. Uvedené platí i pro obecné konstatování odvolacího soudu o

porušení práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a

svobod, když potud pomíjí, že toto právo náleží i žalovaným (kteří tvrdí, že

vlastnické právo řádně nabyli na základě kupní smlouvy uzavřené se správcem

konkursní podstaty). S ohledem na skutkové okolnosti, z nichž při svém

rozhodování vyšel, bylo úkolem odvolacího soudu posoudit střet základních práv

účastníků řízení, tj. na straně jedné zájem žalobkyň (vlastnic sporného

majetku) a na straně druhé práva nabyvatelů téhož majetku z konkursní podstaty

(k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Naopak není důvodná námitka dovolatelů, podle níž žalobkyně nemají naléhavý

právní zájem na určení vlastnictví k předmětnému pozemku. Nejvyšší soud již v

rozsudku ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, vysvětlil, že osoba

duplicitně zapsaná jako vlastník určité nemovitosti má vždy naléhavý právní

zájem na určení vlastnictví k takové nemovitosti (k tomu srov. např. i rozsudek

ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 5093/2008; v judikatuře Ústavního soudu

pak nález ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. III. ÚS 3207/10). K tomu je pak nutné

vzhledem k argumentaci dovolatelů dodat, že podle Nejvyššího soudu samotná

skutečnost, že se jeden z duplicitně zapsaných vlastníků domáhá žalobou určení

svého vlastnického práva, nebrání druhému z duplicitně zapsaných vlastníků

domoci se určení svého vlastnického práva žalobou vzájemnou. Výsledkem řízení o

určení vlastnického práva jednoho z duplicitně zapsaných vlastníků totiž nemůže

být určení vlastnického práva druhého zapsaného vlastníka, takže jeho právní

postavení by mohlo být i nadále nejisté (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

13. srpna 2014, sp. zn.

22 Cdo 2333/2012). V tomto směru tedy odvolací soud

nijak nepochybil. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž u přípustného dovolání

přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž shledal, že

řízení takovými vadami zatíženo je. Ze spisu se podává, že celé odvolací řízení proběhlo s účastnicí, která v té

době již neměla procesní způsobilost, neboť původní žalobkyně b/ zemřela po

vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 31. prosince 2012. Tento nedostatek

podmínky řízení odstranil až Nejvyšší soud v dovolacím řízení vydáním usnesení

ze dne 23. listopadu 2016. Z výše uvedeného současně vyplývá, že odvolací soud pochybil i tím, když

napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo určeno,

že jednou ze spoluvlastnic pozemku parc. č. 1551/22 je i původní žalobkyně b/

J. K. V době vydání napadeného rozhodnutí totiž byly podílovými

spoluvlastnicemi sporného pozemku již jen zbylé žalobkyně, tj. J. H. a M. V.,

každá podílem jedné ideální poloviny (k tomu srov. usnesení Obvodního soudu pro

Prahu 5 ze dne 13. května 2013, č. j. 32 D 197/2013-47, vydané pověřeným

soudním komisařem JUDr. Alešem Březinou). Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že soudy nižších stupňů ponechaly stranou

pozornosti to, že ač se žalobkyně domáhaly vydání rozhodnutí, kterým by soud

určil, že jsou spoluvlastnicemi pozemku parc. č. 1551/22 o výměře 105 m2,

současně ve skutkových tvrzeních (srov. body IX. a X. podání žalobkyň z 23. ledna 2009, č. l. 15) uvedly, že tento pozemek není zapsán v katastru

nemovitostí. Odvolací soud pak přehlédl, že z obsahu sdělení Katastrálního

úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha ze dne 5. září 2013

(č. l. 71), z něhož při svém rozhodnutí vycházel, vyplývá, že sporný pozemek o

výměře 105 m2 je v katastru nemovitostí zapsán jako parcela č. 1551/75 (tomu

ostatně odpovídá i označení sporného pozemku v usnesení vydaném v řízení o

dědictví po původní žalobkyni b/ J. K.). Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá,

není správné, a protože současně řízení bylo zatíženo vadami, které měly za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§

243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil podle § 243e

odst. 1 o. s. ř. a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení odvolací soud poté, kdy odstraní rozpor v označení sporného

pozemku v žalobním žádání a skutkových tvrzeních žalobkyň, se bude opětovně

zabývat platností části kupní smlouvy ze dne 14. listopadu 2003 o prodeji

pozemku parc. č. 1551/1, a to především z hlediska identifikace tohoto pozemku

v soupisu konkursní podstaty (srov. zejména R 19/2006, rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007, uveřejněný v časopise

Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2009, pod číslem 76, a usnesení ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1003/2009, uveřejněné v časopise Soudní judikatura

číslo 9, ročník 2010, pod číslem 139).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně

nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. prosince 2016

Mgr. Milan P o l á š e k

předseda senátu