29 Cdo 4716/2015-276
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce Incanto, a. s., se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, PSČ 621 00,
identifikační číslo osoby 26934582, proti žalovaným 1/ M. A. E. K., 2/ M. P.
K., 3/ J. H., zastoupenému JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v
Brně, Poštovská 455/8, PSČ 602 00, 4/ T. K., a 5/ B. S., první, druhý, čtvrtý a
pátý žalovaní zastoupeni Vratislavem Pěchotou, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Mánesova 1645/87, PSČ 120 00, o určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 74/2012, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2015, č. j. 44 Co
267/2014-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu, druhému, čtvrtému a pátému
žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 043 Kč, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a třetím žalovaným nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem ze dne 3. prosince 2013, č. j. 41 C 74/2012-149, Městský soud
v Brně určil, že žalobce (společnost MEGATECH, spol. s r. o., dále též jen
„společnost M“) je vlastníkem pozemků, vše v katastrálním území B., obec B. a
dále pozemku v katastrálním území Š., obec B [dále jen „pozemky“] (bod I.
výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že v dané věci na sebe narážejí dvě
práva – u žalovaných „vlastnické právo z titulu restituce dle zákona o půdě“ a
u společnosti M vlastnické právo k pozemkům, které nabyl kupními smlouvami
uzavřenými se správcem konkursní podstaty. V případě takové kolize dává
judikatura vyšších soudů přednost předpisu konkursnímu, když restituční
předpisy jsou sice určeny ke zmírňování (některých) křivd, ale jejich použitím
nelze „vyvolávat diskrepance nové“. V tomto směru odkázal na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný
pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
81/2005“), ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod
číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“),
ze dne 15. června 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006, ze dne 10. prosince 2008, sp.
zn. 29 Cdo 5193/2007, ze dne 5. ledna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, a na
usnesení Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. III. ÚS 762/11.
K odvolání společnosti M i žalovaných Krajský soud v Brně napadeným
rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, aby bylo
určeno, že společnost M je vlastníkem pozemků, se zamítá (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ K pozemkům uplatnili (v roce 1996) žalovaní, případně jejich právní
předchůdci, restituční nároky. 2/ Usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 15. července
1998, č. j. 27 K 30/97-167, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce Brněnské
cihelny, státní podnik - v likvidaci a správkyní konkursní podstaty ustavena
JUDr. Stanislava Vrtochou. 3/ Správkyně konkursní podstaty sepsala pozemky do konkursní podstaty
úpadce. 4/ Žalobou ze dne 11. prosince 2001 se žalovaní, s výjimkou právní
předchůdkyně žalovaného J. H., domáhali vyloučení pozemků ze soupisu konkursní
podstaty úpadce. 5/ Dne 17. listopadu 2003 uzavřely správkyně konkursní podstaty a
společnost M kupní smlouvy, kterými se pozemky převádějí na společnost M. 6/ Usnesením ze dne 13. ledna 2004 odvolal Krajský soud v Brně původně
udělený souhlas s prodejem pozemků mimo dražbu. 7/ Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 55 Cm 510/2001-189, který
nabyl právní moci dne 27. června 2007, byla zamítnuta žaloba o vyloučení
pozemků z konkursní podstaty úpadce. Důvodem zamítnutí žaloby byla okolnost, že
dle sdělení správkyně konkursní podstaty se pozemky v soupisu konkursní
podstaty již nenacházejí. 8/ Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. října 2006, č. j. 41 C
229/2003-223, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. října
2007, č. j. 18 Co 36/2007-362 (jenž nabyl právní moci dne 19. prosince 2007),
bylo určeno vlastnictví žalovaných k pozemkům. Účastníkem tohoto řízení byla i
správkyně konkursní podstaty. Dovolání proti rozsudku ze dne 25. října 2007
zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1573/2008. 9/ Dne 19. prosince 2007 podala společnost M návrh na vklad
vlastnického práva k pozemkům podle kupních smluv ze dne 17. listopadu 2003. Správkyně konkursní podstaty doložila katastrálnímu úřadu odvolání souhlasu s
prodejem pozemků, vydané soudem dne 13. ledna 2004. 10/ Usneseními ze dne 6. března 2008, č. j. 27 K 30/97-1992 a č. j. 27 K
30/97-1993, Krajský soud v Brně k návrhu správkyně konkursní podstaty udělil
správkyni souhlas se zpeněžením pozemků. 11/ Dne 28. března 2008 vzala společnost M zpět svůj návrh na vklad
vlastnického práva k pozemkům do katastru nemovitostí a téhož dne podala nový
návrh na vklad, jehož přílohou byly souhlasy konkursního soudu ze dne 6. března
2008. Na základě tohoto návrhu provedl katastr nemovitostí vklad vlastnického
práva k pozemkům ve prospěch společnosti M. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že:
1/ Pozemky byly sepsány do konkursní podstaty úpadce přesto, že byl uplatněn
restituční nárok. Takové jednání je však v rozporu s právem podle § 68 odst. 1
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). 2/ Kupní smlouvy byly uzavřeny v době, kdy byla podána žaloba o vyloučení
pozemků z konkursní podstaty s argumentem o uplatnění restitučního nároku podle
§ 68 ZKV. 3/ O žalobě na vyloučení pozemků ze soupisu konkursní podstaty úpadce nebylo v
době uzavření kupních smluv ještě rozhodnuto. 4/ Kupní smlouvy byly uzavřeny „podmíněně“, v očekávání „co bude“.
5/ O restitučním nároku bylo pravomocně rozhodnuto ve prospěch žalovaných, a to
ještě předtím než nastaly věcně právní účinky smluv ze dne 17. listopadu 2003 a
v době, kdy správkyně konkursní podstaty pozbyla souhlas se zpeněžením
předmětných pozemků mimo dražbu. 6/ Nový souhlas podle § 27 odst. 2 ZKV byl udělen až poté, kdy nabyl právní
moci rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 36/2007-362, o určení
vlastnictví k pozemkům ve prospěch žalobců a kdy byl tento rozsudek závazný
vůči správkyni konkursní podstaty úpadce i vůči všem orgánům. Správkyně konkursní podstaty tak poté, co byla vázána pravomocným rozsudkem
Krajského soudu v Brně o určení vlastnického práva žalovaných, postupovala v
rozporu s § 68 odst. 1 ZKV a v rozporu s pravomocným rozhodnutím soudu o určení
vlastnického práva a toto jednání tak nemohlo mít za následek ztrátu
vlastnického práva žalovaných k pozemkům. Jednání správkyně konkursní podstaty i společnosti M bylo navíc vedeno snahou
obejít blokační ustanovení, konkrétně § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
„zákon o půdě“) a § 19 odst. 3 ZKV. Vklad byl proveden na základě souhlasu s
prodejem majetku v konkursní podstatě, o nějž požádala správkyně konkursní
podstaty, ačkoliv sama dříve tvrdila, že se pozemky v soupisu konkursní
podstaty již nenacházejí, navíc v době, kdy již byla správkyně vázána
pravomocným rozhodnutím soudu v restituční věci. Takové jednání správkyně
konkursní podstaty i společnosti M je v rozporu s dobrými mravy a nemůže
požívat právní ochrany. Společnost M nemůže být vlastníkem předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost M dovolání, jež měla za
přípustné pro vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem řešena
rozdílně a dále otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňovala dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci a ve vadách, jež mohou mít za následek
nesprávnost rozhodnutí ve věci a navrhovala, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí v bodě
I. výroku. Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“), pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2.,
části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. V průběhu dovolacího řízení původní žalobce společnost M zanikl bez likvidace a
jeho právním nástupcem se stala společnost Incanto, a. s. O procesním
nástupnictví této společnosti rozhodl Nejvyšší soud (dle § 107 o. s. ř.)
usnesením ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 29 Cdo 4716/2015-273, a na tomto
základě s ní dále jednal jako s žalobcem (a dovolatelem). Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce soupisu majetku do konkursní podstaty a
jeho zpeněžování ustálena v těchto závěrech:
1/ Soupis podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do
podstaty; zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce je
povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem
stanoveným způsobem vyloučen. Soupis majetku podstaty tak představuje titul,
kterým správce konkursní podstaty dokládá (např. v řízení o zápisu vkladu
vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí), že je oprávněn se
sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Není-li zde takového titulu,
nemá správce konkursní podstaty ani právo věc zpeněžit. Srov. např. stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998,
Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, bod XXIX., nebo R 19/2006. 2/ K předpokladům, za nichž soud může vyhovět žalobě o vyloučení věci ze
soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří mimo jiné i to,
že věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do
soupisu majetku konkursní podstaty (že byla sepsána) a že účinky soupisu trvají
i v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo
2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
3/ Jestliže osoba, která tvrdí, že její vlastnické právo k sepsanému majetku
vylučuje příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, v hmotněprávní lhůtě
určené soudem ve výzvě podle § 19 odst. 2 ZKV nepodala vylučovací žalobu (k
povaze lhůty srov. opět bod XXIX. stanoviska) nebo jestliže o vylučovací žalobě
této osoby soud pravomocně rozhodl jinak než tak, že žalobě vyhověl (že
příslušný majetek z konkursní podstaty úpadce vyloučil), pak platí, že z titulu
tohoto svého práva již nemůže vznášet žádné nároky (prosadit své vlastnické
právo k dotčenému majetku) vůči osobě, která následně tento majetek nabyla od
správce konkursní podstaty v důsledku jeho zpeněžení (srov. § 27 ZKV). Jde o
jeden z případů, kdy zákon konstrukcí výše popsané nevyvratitelné domněnky
prolamuje zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má
sám (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet). Srov. např. R 81/2005, 29 Odo 777/2006 či R 19/2006. 4/ Tato ochrana se nevztahuje na jiné důvody neplatnosti kupní smlouvy uzavřené
při zpeněžení takového majetku správcem konkursní podstaty, ať již mají tyto
důvody původ v porušení norem konkursního práva nebo v okolnostech
spočívajících na straně kupujícího. Srov. např. R 19/2006 nebo 29 Cdo 5193/2007. 5/ Smyslem a účelem zákazu zpeněžení majetku do uplynutí lhůty k podání žaloby
o jeho vyloučení z konkursní podstaty a po dobu do pravomocného skončení řízení
o této žalobě je zajistit, aby třetí osoba, uplatňující k sepsanému majetku
právo vylučující jeho soupis, mohla účinně své právo uplatnit a dosáhnout
vyloučení takového majetku (opustí-li totiž v důsledku platného zpeněžení
majetek konkursní podstatu, nelze již jeho vyloučení prostřednictvím žaloby
podle § 19 odst. 2 ZKV dosáhnout). Tomu odpovídá i systematické zařazení zákazu
zpeněžení do § 19 ZKV. Jinými slovy, § 19 odst. 3 ZKV je určen (pouze) k
ochraně osoby, jež k sepsanému majetku uplatňuje (důvodně může uplatnit) právo
vylučující jeho soupis (typicky právo vlastnické). 6/ Zpeněží-li správce konkursní podstaty majetek, o němž ví či vědět má a může,
že k němu třetí osoba uplatňuje právo vylučující jeho soupis (např. proto, že
jej sepsal jako majetek ve vlastnictví třetí osoby či proto, že mu již byla
doručena žaloba o jeho vyloučení z konkursní podstaty), aniž uplynula lhůta k
podání žaloby o jeho vyloučení z konkursní podstaty, popř. aniž bylo řízení o
takové žalobě pravomocně skončeno, hledí se na takový majetek (nejde-li o
výjimku popsanou přímo v textu § 19 odst. 3 ZKV), jako by byl stále sepsán v
konkursní podstatě. 7/ Prokáže-li se v řízení o vylučovací žalobě, že žalobci vskutku svědčí právo
vylučující soupis majetku do konkursní podstaty a že nešlo o případ, kdy by
správce konkursní podstaty měl právo takový majetek přes probíhající spor
zpeněžit (§ 19 odst. 3 ZKV), je právní úkon, jímž správce konkursní podstaty
takový majetek zpeněžil, neplatný. (V takovém případě má nabyvatel sporného
majetku vůči správci konkursní podstaty pohledávku za podstatou na vrácení
plnění poskytnutého podle neplatného právního úkonu, jímž byl sporný majetek
zpeněžen).
8/ Bude-li však žaloba o vyloučení tohoto majetku zamítnuta a v konečném
důsledku se tak prosadí nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu (§ 19 odst. 2 poslední věta ZKV), nelze dovozovat neplatnost právního úkonu, jímž správce
zpeněžil sporný majetek, jen z toho, že tak učinil v rozporu s § 19 odst. 3
ZKV. K bodům 5/ až 8/ viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna
2010, sp. zn. 29 Cdo 317/2009. 9/ Souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil
majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV), není odkládací
podmínkou ve smyslu § 36 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), nýbrž předpokladem
platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty
uvedeným způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost
takového právního úkonu (§ 39 obč. zák.). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněný pod číslem 63/2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 10/ Obecný souhlas konkursního soudu se zpeněžením majetku konkursní podstaty
prodejem mimo dražbu se bez dalšího nemůže týkat jiného majetku než toho, který
byl v okamžiku udělení takového souhlasu sepsán v konkursní podstatě úpadce. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo
939/2008, jehož závěry platí mutatis mutandis i pro souhlas ke zpeněžení
konkrétního majetku, jenž nebyl v době udělení souhlasu do konkursní podstaty
sepsán. 11/ Ustanovení § 68 odst. 1 ZKV nelze vykládat izolovaně, nýbrž v rámci
stanoveném zákonem o konkursu a vyrovnání, a to zejména ve vazbě na § 2 odst. 3, § 6, § 17 a § 18 ZKV. Vyjde-li najevo, že správce konkursní podstaty při
plnění výše uvedené povinnosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty i
věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících
zmírnění některých majetkových křivd (k tomu, které zákony lze zahrnout mezi
tzv. restituční zákony, viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května
2007, sp. zn. 29 Odo 426/2005, uveřejněného pod číslem 22/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), má tato skutečnost za následek, že ohledně takových
věcí správce konkursní podstaty nenabývá práv, které zákon o konkursu a
vyrovnání standardně se soupisem majetku konkursní podstaty spojuje, zejména
pak není oprávněn takové věci zpeněžit, a to až do doby, dokud včas uplatněné
restituční nároky nebyly zamítnuty. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 1307/2009. Z takto ustaveného judikatorního rámce plyne, že právní závěry
odvolacího soudu v dané věci se nijak neprotiví ustálené judikatuře Nejvyššího
soudu. Převodu pozemků z konkursní podstaty úpadce do vlastnictví společnosti M
nejdříve bránilo uplatnění restitučních nároků žalovanými (§ 68 odst. 1 ZKV),
následně od 11. prosince 2001 vylučovací žaloba (§ 19 odst.
3 ZKV) a od
pravomocného skončení sporů o vyloučení pozemků ze soupisu konkursní podstaty
okolnost, že pozemky se již v konkursní podstatě nenacházely (což bylo i
důvodem pro zamítnutí vylučovací žaloby). Vydání souhlasů konkursního soudu s
převodem pak na věci nic nemění, když souhlas je možné vydat pouze ke zpeněžení
majetku, který se v konkursní podstatě nachází. Souhlas soudu se zpeněžením je
navíc předpokladem platnosti smlouvy, tj. musí podpisu smlouvy, kterou se
převádí majetek z konkursní podstaty, předcházet (nikoliv jako v tomto případě
následovat několik let po podpisu smlouvy). Poukazuje-li dovolatel na závěry uvedené v R 81/2005 (chránící nabyvatele
majetku z konkursní podstaty), pak pomíjí, že závěry tam přijaté je možno
aplikovat pouze při splnění všech dalších podmínek zpeněžování majetku
sepsaného v konkursní podstatě (jak dovolatel sám přiléhavě uvádí „pokud je
majetek sepsaný v konkursní podstatě řádně zpeněžen“). Mezi tyto podmínky
patří, že zpeněžovaný majetek se po celou dobu převodu (tj. u nemovitostí od
uzavření smlouvy do doby provedení vkladu) nachází v soupisu konkursní
podstaty, že tento majetek není dotčen včas uplatněným nárokem jiné osoby (na
vyloučení takového majetku z konkursní podstaty), případně byl takový nárok
pravomocně zamítnut, jakož i existence předchozího souhlasu soudu s prodejem
dotčeného majetku. Ochrana nabyvatele takového majetku se nevztahuje na důvody
neplatnosti smlouvy mající původ v porušení norem konkursního práva (např. § 19
odst. 3, § 27 odst. 2 či § 68 odst. 1 ZKV). Právní názor dovolatele, že závěry
uvedené v R 81/2005 se prosadí bez ohledu na to, z jakého důvodu je vylučovací
žaloba zamítnuta, vyznívá absurdně, když i závěr ohledně ochrany vlastnického
práva nabyvatele majetku z konkursní podstaty (pro případ, že se později ukáže,
že majetek vlastnický náležel někomu jinému než úpadci) Nejvyšší soud v tomto
rozhodnutí uvozuje tím, že zpeněžení podléhá majetek, o kterém správce
konkursní podstaty pořídil soupis. Je-li žaloba na vyloučení majetku ze soupisu
konkursní podstaty zamítnuta proto, že daný majetek se již v konkursní podstatě
nenachází, pak se nemůže prosadit nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu
tohoto majetku do konkursní podstaty a tento majetek nemůže být předmětem
zpeněžení (není možné ohledně něj uzavřít kupní smlouvu, ani nemůže být
předmětem řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí).
Z výše uvedeného plyne, že závěry učiněné v R 81/2005 nejsou v poměrech dané
věci použitelné a že důvod připustit dovolání nemůže být založen ani poukazem
dovolatele na aplikaci těchto závěrů v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5.
ledna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010. Tato rozhodnutí vykazují skutkové
odlišnosti (předchozí souhlas soudu se zpeněžením majetku z konkursní podstaty,
nabytí vlastnického práva před podáním vylučovací žaloby) a právní posouzení
(učiněné v těchto rozhodnutích) se vztahuje pouze ke střetu § 5 odst. 3 zákona
o půdě a zákona o konkursu a vyrovnání. Oproti tomu rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 29 Cdo 1307/2009 (na něž případně odkázal odvolací soud) se zabývají
aplikací § 68 ZKV, tedy toliko výkladem zákona o konkursu a vyrovnání.
Vzhledem k tomu, že právní předchůdce dovolatele (společnost M) jako nabyvatel
jednal v rozporu se zákonem (minimálně v tom, že uzavíral smlouvu se správcem
konkursní podstaty bez předchozího souhlasu konkursního soudu se zpeněžením),
není namístě uvažovat o dovolatelem tvrzeném nabývání majetku v dobré víře.
Dobrá víra totiž předpokládá omluvitelný omyl o (ne)existenci určité právně
rozhodné skutečnosti. Obecně pak platí, že omluvitelným je jen takový omyl, k
němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou
opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem
konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007,
uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; srov. i
literaturu a judikaturu v něm označené), kdy právní omyl může být omluvitelný
pouze výjimečně (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001.
Závěr odvolacího soudu, že kupní smlouvy byly uzavřeny v rozporu s § 68 odst. 1
ZKV a v rozporu s § 19 odst. 3 ZKV (ve snaze obejít toto ustanovení) a nemohou
tak mít za následek převod vlastnického práva na společnost M jakožto právního
předchůdce dovolatele (proto dovolatel nemůže být vlastníkem předmětných
pozemků), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Zbývá dodat, že důvod připustit dovolání nespatřuje Nejvyšší soud ani v
námitce, že napadené rozhodnutí bylo pro dovolatele „překvapivým“. O tzv.
překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu v poměrech dané věci nejde již proto, že
žalovaní již v řízení před soudem prvního stupně namítali, že původní žalobce
měl pozemky nabýt v rozporu s § 68 ZKV; o překvapivosti rozhodnutí odvolacího
soudu, byť založeného na opačném závěru, než učinil soud prvního stupně, tak
nemůže být řeči (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl jako
nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto a žalovaným tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Zatímco třetímu žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, náklady
ostatních žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny jejich advokáta za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. února 2017), která podle § 7
bodu 5., § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění činí
u každého z žalovaných částku 2 000 Kč, tj. celkem 8 000 Kč, náhrady hotových
výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu), což s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve
výši 1 743 Kč představuje částku 10 043 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit
prvnímu, druhému, čtvrtému a pátému žalovanému k rukám jejich advokáta.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se
oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. února 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu