U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
D. O. O. „CORNER FINANCE“ - PODGORICA, se sídlem v Podgorici, Marka Miljanova
Br. 46, Černá Hora, identifikační číslo 02955407, zastoupeného F. B., proti
žalované Koruna Palace Assets a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí
846/1, PSČ 113 34, identifikační číslo osoby 24 72 06 40, zastoupené Mgr.
Markem Plajnerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, PSČ 110
00, o zaplacení částky 903.000.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 320/2013, o dovolání žalované proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2016, č. j. 5 Cmo
89/2016-249, takto:
Dovolání se odmítá.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. března 2016, č. j. 5 Cmo 89/2016-249,
k odvolání žalované potvrdil usnesení ze dne 25. ledna 2016, č. j. 81 Cm
320/2013-229, jímž Městský soud v Praze – odkazuje na ustanovení § 109 odst. 2
písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
– přerušil řízení „do skončení řízení“ vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 50 Cm
355/2013.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětem
řízení je ručitelský závazek žalované za závazky rozdělené společnosti
TECHNOEXPORT, a. s. (dále jen „společnost“), jež mají původ ve směnce, přičemž
nároky z této směnky jsou předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 50 Cm 355/2013.
Přitom zdůraznil, že „námitky týkající se směnky, včetně námitky, že žalobce
není řádným majitelem směnky, (…) bude nutno vyřešit jako základní v
souvisejícím řízení“, přičemž „není namístě zabývat se jimi duplicitně v tomto
řízení jako otázkami prejudiciálními“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř., namítajíc, že odvolací soud
nesprávně vyložil ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jde-li o řešení
otázky, „zda by mělo při úvaze soudu o tom, zda řízení přeruší, převážit
hledisko (možné) hospodárnosti řízení nad hlediskem přiměřenosti délky řízení,
zvláště pokud je nařízeno proti žalovanému předběžné opatření, které ho
zásadním způsobem omezuje v jeho majetkových právech“. S poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 1917/2013, a ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30
Cdo 348/2010 a v rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009,
jakož i na skutkové poměry dané věci dovozuje, že nárok ze směnky není jedinou
prejudiciální otázkou, kterou bude třeba vyřešit, když žalobce musí prokázat
rovněž to, že jde o dluh, na který se vztahuje ručení podle ustanovení § 257
odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev“,
včetně existence dluhu k dni „zápisu“ rozdělení společnosti. Současně je
přesvědčen, že „soud měl učinit jiná vhodná opatření před tím, než by
eventuálně přistoupil k přerušení řízení, resp. měl učinit vše, co lze v řízení
učinit ještě před jeho přerušením“. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné
jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné
podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že usnesení odvolacího soudu, jde-li o výklad ustanovení §
109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle
které:
1) Smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit
hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku
vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné,
nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně
sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle
okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze
učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou
se nutně původní řízení prodlouží. Srov. např. důvody rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“), včetně odkazu na
dovolatelkou zmíněný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5270/2009. 2) Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě
povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je
žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem
přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského
soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v § 109 o. s. ř.
se možnost soudu
přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a
následně se pak podle § 111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení
je přerušeno podle § 109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná
opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které
přerušení trvá“. Viz R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013. 3) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním
normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého
uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může úvahu
odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat
pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti K tomu srov. např. usnesení ze dne
24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo
572/2014, ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, jakož i usnesení ze
dne 14. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 3401/2015 (ve spojení s usnesením Ústavního
soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 34/16). V poměrech dané věci přitom o zjevnou nepřiměřenost ve smyslu výše uvedeném
nejde, a to ani s přihlédnutím k trvání předběžného opatření (srov. usnesení
soudu prvního stupně ze dne 31. ledna 2014, č. j. 81 Cm 320/2013-30, ve spojení
s usnesením odvolacího soudu ze dne 2. září 2014, č. j. 5 Cmo 135/2014-108),
kterým soudy omezily žalovanou v dispozičním právu k označeným nemovitostem.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je
zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se
řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné
pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu