MSPH 88 INS 9621/2014
188 ICm 670/2015
29 ICdo 133/2018-64
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Glory Daze Associated, S. A., se sídlem 33 Porter Road, P. O. Box 3169,
PMB 103, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo
584444, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému Mgr. Janu Juklovi, se
sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, jako insolvenčnímu správci
dlužníka SIDIA, akciová společnost, zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D.,
LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, o určení
pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm
670/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SIDIA, akciová
společnost, se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, PSČ 110 00, identifikační číslo
osoby 15 50 30 20, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 88 INS
9621/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16.
července 2018, č. j. 188 ICm 670/2015, 104 VSPH 854/2017-50 (MSPH 88 INS
9621/2014), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2018, č. j. 188
ICm 670/2015, 104 VSPH 854/2017-50 (MSPH 88 INS 9621/2014), se v rozsahu
měnícího výroku ve věci samé o zamítnutí žaloby mění takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 188 ICm
670/2015-35, se s výjimkou výroku, jímž byla pro předčasnost zamítnuta žaloba o
určení, že žalobce má právo na uspokojení pohledávky ve výši 42.302.479,87 Kč
se zákonným úrokem z prodlení ve výši 970.291,38 Kč a smluvním úrokem z
prodlení ve výši 1.193.741,19 Kč, vzniklé z titulu smlouvy o úvěru č. 502165032
ze dne 7. července 2011 ve znění dodatků 1-4 jako první v pořadí z výtěžku
zpeněžení spoluvlastnického podílu o velikosti 3667/7172 na pozemku parc. č.
st. 3178, o výměře 347 m?, zapsaném na listu vlastnictví č. 8050, v
katastrálním území Brandýs nad Labem a spoluvlastnického podílu o velikosti
3624/5005 na pozemku parc. č. st. 396/1, o výměře 2855 m?, zapsaném listu
vlastnictví č. 8074, v katastrálním území Brandýs nad Labem, potvrzuje.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 15.
listopadu 2017, č. j. 188 ICm 670/2015-35, zamítl pro předčasnost žalobu,
kterou se (původní) žalobce (Mgr. Ing. Ivo Hala, jako insolvenční správce
dlužníka Metropolitního spořitelního družstva v likvidaci) domáhal vůči
žalovanému (Mgr. Janu Juklovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka SIDIA,
akciová společnost) určení, že žalobce má právo na uspokojení pohledávky ve
výši 42,302.479,87 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 970.291,38 Kč a
smluvním úrokem z prodlení ve výši 1.193.741,19 Kč, vzniklé z titulu smlouvy o
úvěru č. 502165032 ze dne 7. června 2011 ve znění dodatku 1-4 jako první v
pořadí z výtěžku zpeněžení:
- „jednotky č. 2457/1 – byt, jednotky č. 2457/5 – byt, jednotky č. 2457/6 –
byt, jednotky č. 2457/9 – byt, jednotky č. 2457/11 – byt, jednotky č. 2457/19 –
byt, jednotky č. 2457/20 – byt, jednotky č. 2457/22 – byt, jednotky č. 2457/24
– byt, jednotky č. 2457/25 – byt, jednotky č. 2457/301 – jiný nebytový prostor,
všech umístěných v budově č. p. 2457, na pozemku parc. č. 3178, na LV 8051, v
katastrálním území Brandýs nad Labem, vše zapsáno v katastru nemovitostí
vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha
– východ“;
- „spoluvlastnického podílu o velikosti 3667/7171 na pozemku prac. č. st.
3178, o výměře 347 m?, zapsaném na LV č. 8050, v katastrálním území Brandýs nad
Labem“;
- „spoluvlastnického podílu o velikosti 3624/5005 na pozemku prac. č. 396/1, o
výměře 2855m?, zapsaném na LV č. 8074, v katastrálním území Brandýš nad Labem“
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Přitom insolvenční soud rozhodoval ve vztahu k žalobci Glory Daze Associated,
S. A., když usnesením ze dne 10. srpna 2015, č. j. MSPH 88 INS 9621/2014-P2-5,
rozhodl o vstupu společnosti AB - CREDIT a. s. do insolvenčního řízení na místo
(původního) žalobce, a následně usnesením ze dne 10. prosince 2015, č. j. MSPH
88 INS 9621/2014-P2-9, o vstupu žalobce do insolvenčního řízení na místo
označené společnosti. Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, ve vazbě na obsah spisu, plyne, že:
1) Usnesením ze dne 23. prosince 2013, č. j. MSPH 98 INS
36628/2013-A-11, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka (Metropolitního
spořitelního družstva v likvidaci), na jeho majetek prohlásil konkurs a
insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Ing. Ivo Halu. 2) Usnesením ze dne 14. října 2014, č. j. MSPH 88 INS 9621/2014-A-45,
insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka (SIDIA, akciová společnost) a
insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Jana Jukla; následně usnesením ze dne 12. ledna 2015, č. j. MSPH 88 INS 9621/2014-B-17, prohlásil konkurs na majetek
označeného dlužníka. 3) Přihláškou P-2 původní žalobce přihlásil dne 13. srpna 2014 do
insolvenčního řízení dlužníka pohledávku za dlužníkem v celkové výši
44.666.512,44 Kč (z titulu smlouvy o úvěru ze dne 7. července 2001, ve zněné
dodatků 1-4), a to jako zajištěnou majetkem dlužníka podle smlouvy o zřízení
zástavního práva ze dne 7. července 2011, s tím, že jako majetek tvořící
předmět zajištění označil pozemek parc. č. 3178 – zastavěná plocha a nádvoří, o
výměře 347 m?, a dále pozemek parc. č. 396/1 – ostatní plocha, o výměře 7117
m?. 4) Žalovaný popřel přihlášenou pohledávku (jen) co do pořadí, když: a)
„přihláškou uplatněný předmět zajištění“ (pozemky) nepatří celý do majetkové
podstaty, jelikož dlužník má v majetku pouze spoluvlastnické podíly, a b)
přihláškou pohledávky nebylo uplatněno zajištění ve vztahu k bytovým a
nebytovým jednotkám ve vlastnictví dlužníka zapsaným na listu vlastnictví č. 8051, jak se nacházejí v budově č. p. 2457, stojící na pozemku parc. č. 3178. Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 174 odst. 2 a 3 a § 188
odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), a ustanovení § 21 odst. 1 písm. g) bod 1. vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení, a kterou se provádějí
některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen „vyhláška“) – uzavřel, že
přihláška trpí v části, v níž bylo uplatněno právo na uspokojení ze zajištění,
takovými vadami, které brání přezkumu pořadí pohledávek. Právo na uspokojení ze
zajištění je řádně přihlášeno jen tehdy, pokud přihláška obsahuje náležitosti
vymezené výše zmíněným ustanovením vyhlášky. V přihlášce žalobce majetek, k
němuž bylo zajištění zřízeno, není řádně specifikován „s ohledem na vlastnictví
dlužníka zapsané v katastru nemovitostí, neboť jako předmět zajištění žalobce
označil majetek zapsaný na LV č. 3423 pro k. ú. Brandýs nad Labem, na kterém se
předmětný majetek nenacházel“.
Specifikaci předmětu zajištění nelze bez dalšího
odvodit ani z listin přiložených k přihlášce, když na doloženém listu
vlastnictví č. 8051 pro k. ú. Brandýs nad Labem jsou zapsány pro vlastníka
(SIDIA, akciová společnost) pouze „jednotky s příslušnými podíly pozemku na st. parc. č. 3178“. Jelikož přihláška pohledávky neobsahuje řádný popis majetku majetkové podstaty,
k němuž bylo zajištění zřízeno, měl žalovaný postupovat podle ustanovení § 188
odst. 2 insolvenčního zákona a vyzvat věřitele, aby přihlášku své pohledávky
opravil a doplnil ve stanovené lhůtě, obzvláště za situace, kdy si musel být
tohoto nedostatku vědom, jelikož „v příslušném listu seznamu v rozporu s údaji
uvedenými v přihlášce označil zajištěný majetek rozdílně“. Proto insolvenční soud zamítl žalobu jako předčasnou. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. července 2018,
č. j. 188 ICm 670/2015, 104 VSPH 854/2017-50 (MSPH 88 INS 9621/2014) rozsudek
insolvenčního soudu změnil tak, že:
a) Odmítl žalobu o určení pořadí pohledávky č. P-2 ve výši 44.466.512,44
Kč přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka jako zajištěné spoluvlastnickými
podíly na (ve výroku specifikovaných) pozemcích dlužníka;
b) Zamítl žalobu o určení pořadí téže pohledávky jako zajištěné (ve
výroku specifikovanými) bytovými jednotkami dlužníka a jiným nebytovým
prostorem dlužníka (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud v prvé řadě dovodil, že žalovaný je subjektivně legitimován k
podání odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu, jímž byla žaloba zamítnuta
pro předčasnost. Zmíněné rozhodnutí má totiž „významné dopady“ na povinnosti
žalovaného, jenž vystupuje v insolvenčním řízení v pozici insolvenčního
správce. Odnětím možnosti podat opravný prostředek proti rozhodnutí
insolvenčního soudu by tak žalovaného zbavovalo možnosti procesní obrany proti
nepřímo ukládané povinnosti změny jeho postupu v insolvenčním řízení při
přezkumu pohledávky žalobce a vedlo by k riziku porušení zásady hospodárnosti
insolvenčního řízení. Po částečném zopakování a doplnění dokazování odvolací soud zdůraznil, že
pohledávka žalobce byla zjištěna co do pravosti a výše. Žalovaný ji popřel jen
částečně co do pořadí s odůvodněním, že v majetkové podstatě jsou pouze
spoluvlastnické podíly na pozemcích (a nikoli celé pozemky) ve vlastnictví
dlužníka. Jelikož žalovaný v daném rozsahu nepopřel uplatněné právo na určení
pořadí pohledávky, shledal odvolací soud v této části žalobu bezpředmětnou;
proto rozsudek insolvenčního soudu v dotčené části změnil tak, že žalobu odmítl
jakožto podanou neoprávněnou osobou (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona). Dále odvolací soud zdůraznil, že:
1) Podle zástavní smlouvy ze dne 7. srpna 2011 „byl předmětem zástavního práva
pozemek parc. č. st. 3178, rozestavěná budova umístěná na pozemku parc. č. st. 3178 a pozemek parc. č. 396/1, vše v k. ú. Brandýš nad Labem“. 2) Žalobce v přihlášce pohledávky vymezil předmět zajištění „jen“ takto:
„pozemek parc. č. 3178 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 347 m?, a pozemek
parc. č.
396/1 – ostatní plocha, neplodná půda, o výměře 7117 m?, oba zapsány
na LV č. 3423 pro obec Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, k. ú. Brandýs nad
Labem, vedeném u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální
pracoviště Praha – východ“. Současně k přihlášce (mimo jiné) doložil výpis z
katastru nemovitostí LV 8051, ve kterém jsou vymezeny bytové jednotky 1, 5, 6,
9, 11, 19, 20, 22, 24, 25 a nebytová jednotka č. 301, všechny v domě č. p. 2457, se spoluvlastnickými podíly k pozemku parc. č. 3178. Na tomto základě odvolací soud následně uzavřel, že přihláška pohledávky není
vadná, když původní žalobce „výslovně uplatnil v přihlášce zajištění pouze u
pozemků“, přičemž „zajištění ohledně rozestavěné budovy umístěné na pozemku
parc. č. st. 3178 v přihlášce neuplatnil vůbec, neuplatnil v ní ani zástavní
právo k jednotkám, s tím, že došlo k prohlášení vlastníka a rozdělení domu na
jednotky, a v přihlášce neodkázal ani na správný list vlastnictví č. 8051, ale
odkázal na neexistující list vlastnictví č. 3423“. Přitom požadavek na přesné
vymezení předmětu zajištění, jde-li o stavby zřízené na pozemku, se prosadí i
tam, kde by rozestavěná stavba či posléze vzniklé jednotky měly být považovány
za součást pozemku (§ 506 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku –
dále „o. z.“). V situaci, kdy se žalobce svého zajištění v celém jeho rozsahu včas nedovolal v
přihlášce své pohledávky, nemůže být úspěšný „v podané určovací žalobě“,
jelikož rozsah práva na uspokojení ze zajištění mohl „měnit“ jen do skončení
lhůty k přihlášení pohledávek [§ 136 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona]; k
později provedené změně insolvenční soud nemohl přihlížet (§ 173 odst. 1
insolvenčního zákona). Proto odvolací soud ve zbývajícím rozsahu rozsudek insolvenčního soudu změnil
tak, že se žaloba zamítá, a to „definitivně a nikoli jen pro tentokrát“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky týkající se aktivní legitimace žalovaného
k podání odvolání proti výroku rozsudku insolvenčního soudu o zamítnutí žaloby
pro předčasnost, a otázky, zda původní žalobce přihlásil do insolvenčního
řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku jako zajištěnou a v jakém
rozsahu, když podle jeho názoru jde o otázky dosud v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu zčásti neřešené a zčásti zodpovězené odvolacím soudem v
rozporu judikaturou Nejvyššího soudu citovanou v dovolání.
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož žalovaný nebyl
subjektivně legitimován k podání odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu,
jelikož „z logiky věci“ jde o rozhodnutí ve prospěch žalovaného.
Dále dovolatel zdůrazňuje, že v poměrech dané věci v přihlášce pohledávky uvedl
„zajištění své pohledávky zástavním právem v plném rozsahu“, aniž se následně
domáhal jeho změn. Podle jeho názoru přihláška pohledávky, včetně uvedeného
zajištění, splňuje všechny stanovené náležitosti, když zástavní právo je v
přihlášce specifikováno popisem právní skutečnosti, na jejímž základě zajištění
vzniklo, a odkazem na zástavní smlouvu, která je přílohou přihlášky, a
dostatečně specifikuje i majetek, který je předmětem zástavy, tak, aby byl
„seznatelný“. Současně je přesvědčen, že ani insolvenční zákon ani vyhláška
nestanoví věřiteli povinnost specifikovat zajištění pohledávky „přesným výčtem
parcel a jiných nemovitostí dle katastrálního zákona“.
Pro případ, že by specifikace zajištění pohledávky žalobce byla vskutku
nedostatečná, ve shodě s insolvenčním soudem poukazuje na povinnost žalovaného
určenou v ustanovení § 188 odst. 2 insolvenčního zákona (rozuměj povinnost
vyzvat žalobce k odstranění vad přihlášky) a pro tento případ shledává
zamítnutí žaloby pro předčasnost insolvenčním soudem správným.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, případně aby sám ve věci rozhodl a žalobě
vyhověl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění)
se podává (ve vazbě na datum vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) z bodu 2.,
článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení otázky
subjektivní legitimace žalovaného k podání odvolání proti rozsudku, jímž
insolvenční soud zamítl žalobu o určení pořadí pohledávky pro předčasnost,
dosud Nejvyšším soudem v insolvenčních poměrech nezodpovězené, a otázky
náležitostí přihlášky pohledávky, kterou odvolací soud posoudil odchylně od
(níže uvedené) judikatury Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. K subjektivní legitimaci žalovaného k podání odvolání. Podle ustanovení § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního
soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni
odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Podle ustanovení § 206 odst. 1 o. s. ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn,
včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání
pravomocně nerozhodne odvolací soud. Podle ustanovení § 218 o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které (…) bylo
podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na (obecném) závěru, podle něhož právo
odvolání přísluší pouze tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena
v jeho právech určitá (byť nepatrná) újma odstranitelná tím, že odvolací soud
toto rozhodnutí zruší; teorie procesního práva hovoří o tzv. subjektivní
přípustnosti odvolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března
1999, sp. zn. 2 Odon 176/97, a ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001,
uveřejněná pod čísly 3/2000 a 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K otázce subjektivní přípustnosti odvolání žalovaného proti rozhodnutí, jímž
soud prvního stupně (rozhodující o žalobě o určení pravosti a pořadí pohledávky
poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) zamítl takovou žalobu
pro předčasnost, se Nejvyšší soud vyjádřil v důvodech usnesení ze dne 28. listopadu 2018, sp. zn. 29 Cdo 5323/2016, přičemž neměl žádné pochybnosti o
tom, že žalovaný je subjektivně legitimován k podání odvolání (srov. též závěry
obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo
421/2006). Jakkoli pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat
judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání [a to
především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní
pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a
to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci
postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání] (srov. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn.
29 NSČR 30/2009, uveřejněného
pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neplatí to pro
závěry, jež se týkají subjektivní legitimace žalovaného (insolvenčního správce)
k podání odvolání proti rozsudku, kterým insolvenční soud zamítl pro
předčasnost žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. I v
insolvenčních poměrech je totiž zjevné, že zamítnutí žaloby pro předčasnost je
z hlediska dopadu do poměrů žalovaného méně příznivé než zamítnutí žaloby,
které je „konečné“. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak z hlediska řešení otázky
subjektivní přípustnosti odvolání žalovaného proti rozsudku insolvenčního soudu
správné. Srov. ostatně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 117/2016, v němž Nejvyšší soud (ve shodě s výše uvedeným) pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení dospěl k závěru, podle něhož je-li žaloba
o určení pravosti přihlášené pohledávky zamítnuta „pro předčasnost“, nelze
takový výsledek pokládat za „procesní úspěch“ žádné ze stran sporu. K náležitostem přihlášky pohledávky. Podle ustanovení § 174 insolvenčního zákona přihlášky pohledávek a jejich
přílohy se podávají dvojmo. Stejnopis přihlášky a její přílohy doručí
insolvenční soud insolvenčnímu správci (odstavec 1). Přihláška pohledávky musí
kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované
pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení
skutečností, na nichž se pohledávka zakládá (odstavec 2). Jde-li o pohledávku
zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její
uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li
se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze
zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo (odstavec 3). Podle ustanovení § 188 insolvenčního zákona insolvenční správce přezkoumá
podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle
účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle zvláštního právního
předpisu. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li
to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti
orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout (odstavec 1). Nelze-li přihlášku
pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce
věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky
pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží
insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce
pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen (odstavec 2). Podle ustanovení § 21 odst. 1 písm. g) bodu 1. vyhlášky (ve znění účinném do
30.
června 2017) přihláška pohledávky obsahuje údaj o pořadí pohledávky,
přičemž u pohledávek zajištěných majetkem, který náleží do majetkové podstaty
dlužníka, obsahuje přihláška pohledávky popis právní skutečnosti, na jejímž
základě vzniklo zajištění, rozhodné právo, jímž se zajištění řídí, popis
majetku majetkové podstaty, k němuž bylo zajištění zřízeno, údaj o tom, zda
byla uzavřena dohoda o pořadí uspokojení zajištěných věřitelů podle § 299 odst. 1 insolvenčního zákona, a způsob výpočtu úroku podle § 171 insolvenčního zákona
pro případ, že na něj věřiteli v řízení vznikne nárok. Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu shora citovaných ustanovení spočívá na
závěrech, podle nichž:
1) Přihláška pohledávky je podáním majícím charakter žaloby, a proto musí
obsahovat, v rozsahu, ve kterém nestanoví jinak insolvenční zákon (§ 174 odst. 2), náležitosti předepsané § 42 odst. 4 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne
26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 5/2010, jakož i usnesení ze dne 28. dubna
2016, sen. zn. 29 ICdo 31/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 ICdo 79/2015). 2) I zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky v insolvenčním řízení
přihláškou pohledávky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011,
sen. zn. 29 NSČR 16/2011, a ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR
39/2014, uveřejněná pod čísly 54/2012 a 39/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). 3) Je zcela na věřiteli (v souladu s dispoziční zásadou), zda vůbec v
insolvenčním řízení uplatní právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění. Závisí-li podle platné úpravy na rozhodnutí věřitele, zda při přihlašování
svých pohledávek uplatní právo na uspokojení ze zajištění, nemůže být tento
postup v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční zákon (§ 5
insolvenčního zákona). Je-li pro věřitele výhodnější (posuzováno z ekonomického
hlediska) neuplatnit právo na uspokojení ze zajištění, nemůže být jen v takovém
způsobu jednání věřitele spatřována jakákoli spekulace či dokonce šikana
dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 NSČR
123/2015). 4) K přihlášce pohledávky, kterou nelze přezkoumat pro její vady nebo
neúplnost, se ve smyslu § 185 insolvenčního zákona, ve spojení s § 188 odst. 2
insolvenčního zákona, nepřihlíží ode dne, kdy přihlašovateli pohledávky marně
uplynula lhůta určená mu insolvenčním správcem v řádné výzvě k odstranění vad
přihlášky. To, zda přihláška pohledávky byla doplněna po uplynutí této lhůty,
ale ještě předtím, než insolvenční soud rozhodl, že se k přihlášce pohledávky
nepřihlíží a že ji jako opožděnou odmítá, nemá na tento závěr žádného vlivu
(viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2008, sen. zn. 1 VSPH
103/2008, uveřejněné pod číslem 37/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sen. zn. 29
NSČR 18/2009, uveřejněné pod číslem 64/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
5) Součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí
do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z
konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o splnění
předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti,
výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v
části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu
přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě
takového rozsudku je třeba v konkursním řízení přistoupit zákonem stanoveným
způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené
pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května
2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2002“). 6) Závěry obsažené v R 76/2002 (jak jsou citovány výše) jsou plně využitelné i
pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014,
včetně judikatury obsažené v jeho důvodech). 7) Postup podle ustanovení § 188 odst. 2 insolvenčního zákona se uplatní pouze
tehdy, je-li vadný sám procesní úkon, tj. přihláška pohledávky. Okolnost, že
věřitel nepřipojí požadované přílohy, nemůže mít jiný následek, než že
uplatněný nárok neprokáže (nesplní povinnost důkazní). Nedoplní-li věřitel ani
přes výzvu insolvenčního správce zákonem požadované přílohy (kopie smluv,
soudních nebo jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v
přihlášce pohledávky), čili listinné důkazy ve smyslu ustanovení § 177
insolvenčního zákona, je na insolvenčním správci, zda takovou pohledávku co do
pravosti nebo obsahu zpochybní a podle ustanovení § 192 a násl. insolvenčního
zákona ji popře (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2008,
sen. zn. 1 VSPH 94/2008, uveřejněné pod číslem 13/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 13/2009“), k jehož závěrům se Nejvyšší
soud přihlásil např. v usneseních ze dne 21. května 2014, sen. zn. 29 NSČR
109/2013, a ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněných pod
čísly 104/2014 a 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V poměrech projednávané věci [viz shora uvedená skutková zjištění odvolacího
soudu týkající se předmětu zástavního práva (dle smlouvy o zřízení zástavního
práva ze dne 7. července 2011) a majetku tvořícího předmět zajištění (dle
přihlášky pohledávky ze dne 13. srpna 2014)] Nejvyšší soud dospívá (na rozdíl
od soudu odvolacího) k závěru, že přihláška pohledávky žalobce (jeho právního
předchůdce) vskutku trpí (v části týkající se pořadí pohledávky – jejího
zajištění) vadou, která v tomto rozsahu bránila jejímu přezkumu.
Je tomu tak především proto, že z vymezení majetku tvořícího předmět zajištění
(viz přihláška pohledávky) nelze bez dalšího jednoznačně uzavřít, zda je
zajištění uplatněno výlučně k označeným pozemkům (navíc konkretizovaným
nesprávným údajem ohledně listu vlastnictví) nebo též k bytovým a nebytovým
jednotkám, nacházejícím se v budově zřízené na jednom z nich [v tom smyslu, že
(případně) jsou jeho součástí]. Přitom zmíněná nejistota plyne z toho, že občanský zákoník opětovně (od 1. ledna 2014) do českého právního prostředí zavedl zásadu superficies solo cedit
(povrch ustupuje půdě) i ve vztahu ke stavbám; tato se projevuje zejména v §
506 a § 1083 a násl. o. z. Zákonodárce však s ohledem na ochranu nabytých práv
rozhodl, že zmíněná zásada se uplatní jen u nově zřizovaných staveb, a proto
Nejvyšší soud (srov. důvody jeho usnesení ze dne 30. března 2016, sp. zn. 22
Cdo 892/2016) dovodil, že samotná existence ustanovení § 506 o. z. nemůže
ničeho změnit na existenci staveb jakožto samostatných věcí v občanskoprávním
smyslu, které vznikly před 1. lednem 2014. Zákonodárce však v rámci přechodných
ustanovení v § 3054 a násl. o. z. upravil zvláštní pravidla, která mají
sjednotit vlastnický režim stavby coby samostatné věci v právním slova smyslu
vzniklé před 1. lednem 2014 a pozemku, na němž se tato stavba nachází. Je-li
vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou totožný,
pak se stavba ve shodě s § 3054 o. z. stala dnem 1. ledna 2014 součástí
pozemku. Naopak, je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod
touto stavbou odlišný, pak se ve shodě s § 3055 odst. 1 o. z. dnem 1. ledna
2014 stavba součástí pozemku nestala. Dojde-li ke sjednocení vlastnického
režimu později, pak se stavba stane ve shodě s § 3058 odst. 1 o. z. součástí
pozemku k okamžiku sjednocení vlastnického režimu. K tomu viz důvody rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016, a ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 ICdo 12/2018. Konečně Nejvyšší soud dodává, že výše zmíněné závěry, vztahující se k vadám
přihlášky pohledávky, se netýkají (případného) věcného posouzení, zda jsou
bytové a nebytové jednotky označené v žalobě součástí pozemku, ani toho, zda
jsou zatíženy zástavním právem (vzniklým podle zástavní smlouvy ze dne 7. srpna
2011). Jelikož právní posouzení věci, na němž rozsudek odvolacího soudu, jde-li o
měnící výrok ve věci samé o zamítnutí žaloby, spočívá, není správné, Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu v této části změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.]
tak, že potvrdil rozsudek insolvenčního soudu. Současně Nejvyšší soud (nově)
rozhodl o náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem a o náhradě nákladů
odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu
(viz usnesení sen. zn. 29 ICdo 117/2016). Ve zbývající části (tj. v části směřující proti měnícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu o částečném odmítnutí žaloby) Nejvyšší soud dovolání zamítl [§
243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Konečně Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.