KSPA 59 INS 11383/2010
59 ICm 2113/2015
29 ICdo 146/2023-247
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Michalem Gottwaldem, advokátem, se sídlem v
Krásné Lípě, Masarykova 38/18, PSČ 407 46, proti žalované Mgr. Ing. Petře
Hýskové, se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, jako insolvenční
správkyni dlužníka Š. K., zastoupené Mgr. Jiřím Kuklíkem, advokátem, se sídlem
v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, o vyloučení výtěžku zpeněžení z
majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích pod sp. zn. 59 ICm 2113/2015, jako incidenční spor v insolvenční
věci dlužníka Š. K., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích pod sp. zn. KSPA 59 INS 11383/2010, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2023, č. j. 59 ICm 2113/2015,
101 VSPH 560/2019-199 (KSPA 59 INS 11383/2010), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupce žalobkyně.
1. Rozsudkem ze dne 24. dubna 2019, č. j. 59 ICm 2113/2015-93, Krajský
soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“)
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (J. K.) domáhala vůči žalované (Mgr. Ing. Petře
Hýskové, jako insolvenční správkyni dlužníka Š. K.) vyloučení v rozsudku blíže
specifikovaných spoluvlastnických podílů na nemovitostech v katastrálním území
XY zapsaných na LV č. XY a č. XY (dále též jen „nemovitosti“) z majetkové
podstaty dlužníka (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II.
výroku).
2. Insolvenční soud dospěl k závěru, že původní insolvenční správce
dlužníka Mgr. David Letošník (dále též jen „D. L.“) dostatečně identifikoval
nemovitosti v soupisu majetkové podstaty, a to čísly pozemkových parcel,
označením obce a katastrálního území, v němž se nacházejí. Nebylo tedy pochyb o
tom, jaký majetek byl zahrnut do majetkové podstaty. Na základě provedeného
dokazování soud dále konstatoval, že společné jmění dlužníka a žalobkyně bylo
prokazatelně předluženo, a proto nebylo možné jej vypořádat. Veškerý majetek
náležející do společného jmění manželů byl proto správně v souladu s § 274
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), zahrnut do majetkové podstaty.
3. Kromě toho insolvenční soud zohlednil, že dlužník užíval část
nemovitostí ke své podnikatelské činnosti, což dovodil z toho, že „adresa
sídla“ dlužníka jako osoby samostatně výdělečně činné je shodná s jeho
bydlištěm a odpovídá adrese, na které se nacházejí nemovitosti zapsané na LV č.
XY, přičemž tato skutečnost byla žalobkyni jako jeho manželce nepochybně známa.
Jestliže proti tomuto využití nemovitostí nevznesla žádné námitky, lze důvodně
předpokládat, že s ním souhlasila. V takovém případě podle § 270 odst. 2
insolvenčního zákona platí, že část společného jmění manželů, kterou dlužník
použil se souhlasem manžela k podnikání, spadá při vypořádání společného jmění
manželů do majetkové podstaty dlužníka vždy.
4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že se
zamítá žaloba, jíž se žalobkyně proti žalované domáhala vydání výtěžku
zpeněžení spoluvlastnického podílu na nemovitostech zapsaných na LV č. XY pro
obec a katastrální území XY ve výši 1 119 642,86 Kč, jinak tento rozsudek
změnil tak, že je žalovaná povinna vydat žalobkyni výtěžek zpeněžení
spoluvlastnického podílu na nemovitostech zapsaných na LV č. XY pro obec a
katastrální území XY ve výši 5 075 500 Kč a ve výši 1 005 500 Kč (první výrok).
Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
5. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu poté, co Nejvyšší
soud rozsudkem ze dne 29. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 97/2020, zrušil
rozsudek ze dne 14. listopadu 2019, č. j. 59 ICm 2113/2015, 101 VSPH
560/2019-122 (KSPA 59 INS 11383/2010), kterým odvolací soud k odvolání
žalobkyně potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku.
6. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že odvolací soud se řídil
nesprávným názorem, že k nastolení účinků dle § 274 insolvenčního zákona
postačí, že insolvenční správce sepíše majetek ve společném jmění dlužníka a
jeho (bývalého nebo současného) manžela do majetkové podstaty, aniž dá při
soupisu najevo, že tak činí právě z důvodu předlužení společného jmění dlužníka
a jeho (bývalého nebo současného) manžela, a rovněž že nevěnoval ve skutkové
rovině pozornost tomu, zda vlastní soupis nemovitostí do majetkové podstaty
dlužníka dovoloval uzavřít, že šlo o soupis provedený podle § 274 insolvenčního
zákona [že tato okolnost z něj byla seznatelná před případným uplynutím lhůty
podle § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“)].
7. Odvolací soud předeslal, že nemovitosti (včetně spoluvlastnických
podílů dlužníka) byly po vydání odvoláním napadeného rozhodnutí insolvenčního
soudu žalovanou zpeněženy, a to nemovitosti zapsané na LV č. XY za celkovou
kupní cenu 5 225 000 Kč a nemovitosti zapsané na LV č. XY postupně dvěma
kupními smlouvami za celkové kupní ceny 2 011 000 Kč a 10 151 000 Kč. Platí
tedy, že žalobkyně se již nemůže domáhat vyloučení nemovitostí z majetkové
podstaty, na což reagovala návrhem na připuštění změny žaloby podáním ze dne 5.
dubna 2023. Tomuto návrhu odvolací soud vyhověl usnesením vydaným v průběhu
odvolacího jednání konaného dne 20. dubna 2023.
8. Odvolací soud po doplnění dokazování – zejména soupisem majetkové
podstaty dlužníka – uzavřel, že původní soupis ani jeho následné aktualizace
neobsahují (v intencích závěrů Nejvyššího soudu) řádnou identifikaci právního
důvodu soupisu sporných nemovitostí, které do něj byly pojaty. Podle odvolacího
soudu tak ke dni 2. května 2015 (neboť usnesení o úpadku spojené s prohlášením
konkursu na majetek dlužníka nabylo právní moci dne 2. května 2012) nastala
nevyvratitelná domněnka tzv. zákonného vypořádání společného jmění manželů
(dlužníka a žalobkyně) ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. Tato domněnka se však
neuplatní ve vztahu ke všem sporným nemovitostem, konkrétně pak k nemovitostem
zapsaným na LV č. XY, neboť dlužník využíval tyto nemovitosti ke své
podnikatelské činnosti, přičemž žalobkyni byla tato skutečnost nepochybně známa
a s tímto užíváním musela dát souhlas. Odvolací soud proto ve shodě s
insolvenčním soudem dospěl k závěru, že nemovitosti zapsané na LV č. XY byly (i
v rozsahu jejich předmětných podílů) do majetkové podstaty dlužníka sepsány
důvodně, neboť tam náležely dle § 270 odst. 2 insolvenčního zákona. Žaloba
ohledně jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužníka tudíž nemůže být
opodstatněná, a není tak důvodná ani žaloba o vydání výtěžku jejich zpeněžení.
9. Ohledně nemovitostí zapsaných na LV č. XY však odvolací soud dovodil,
že došlo k jejich vypořádání na podkladě zákonné nevyvratitelné domněnky podle
§ 150 odst. 4 obč. zák., neboť žádné důkazy, jež měly soudy k dispozici,
nenasvědčovaly tomu, že by i tyto nemovitosti dlužník užíval k podnikatelské
činnosti, a že tak mohly být sepsány do majetkové podstaty podle § 270 odst. 2
insolvenčního zákona. Žalovaná se přitom v řízení před insolvenčním soudem
proti podané žalobě nebránila tvrzením, že dlužník i tyto nemovitosti používal
se souhlasem žalobkyně ke své podnikatelské činnosti. Svá tvrzení v tomto směru
(včetně příslušných důkazů) poprvé uvedla v odvolacím řízení ve vyjádření ze
dne 1. března 2023. Jde ovšem o tvrzení a důkazy, k nimž v odvolacím řízení
nelze přihlédnout, neboť byly soudu předestřeny v rozporu se zásadou neúplné
apelace. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně se stala spoluvlastníkem
nemovitostí zapsaných na LV č. XY v rozsahu ideální ?; náleží jí tedy ? výtěžku
z jejich zpeněžení.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání proti části
jeho prvního výroku, kterou bylo žalované uloženo vydat žalobkyni výtěžek
zpeněžení spoluvlastnického podílu na nemovitostech zapsaných na LV č. XY)
podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že
dovolání závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném
právním posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Dovolatelka především uvádí, že ona i soudy obou stupňů sdílely
názor, že majetek náležející do společného jmění manželů dlužníka a žalobkyně
byl do majetkové podstaty sepsán pro předlužení společného jmění manželů.
Argumentace obou účastníků se přitom vztahovala výhradně k aplikaci § 274
insolvenčního zákona. Žalovaná proto dříve neuplatňovala jiné důvody pro
zařazení nemovitostí do soupisu majetkové podstaty, neboť je nepovažovala za
významné. Až v rozhodnutí dovolacího soudu byl pro tuto věc přijat přelomový
závěr, podle něhož byl tento právní názor označen za nesprávný. V důsledku toho
nabyl na významu argument účelového určení nemovitostí k podnikání dlužníka a s
tím související aplikace § 270 odst. 2 insolvenčního zákona. Dovolatelka proto
ve svém podání ze dne 1. března 2023 uvedla relevantní tvrzení na podporu této
nové argumentace a navrhla řadu důkazů. Odvolací soud však k těmto tvrzením a
důkazům nepřihlédl s poukazem na § 119a a § 205a o. s. ř.
12. Argumentaci odvolacího soudu dovolatelka považuje za nesprávnou. V
projednávané věci rozhodl insolvenční soud bez nařízení jednání podle § 115a o.
s. ř.; účastníci řízení tedy nebyli poučeni podle § 119a odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud měl proto podle dovolatelky přihlédnout k výjimce ze zásady
neúplné apelace odvolacího řízení vyplývající z § 205a písm. e/ o. s. ř., což
ale neučinil. Navíc odvolací soud v navazujícím odvolacím řízení sám znovu
provedl důkazy, aniž účastníkům poskytl možnost reagovat na tuto zásadní změnu
procesní a důkazní situace. Dovolatelka je proto přesvědčena, že odvolací soud
měl účastníkům umožnit argumentaci navazující na právní názor dovolacího soudu
bez ohledu na to, že řízení probíhalo podle § 115a o. s. ř. Tím, že tak
neučinil, zkrátil procesní práva účastníků.
13. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že otázku předestřenou dovoláním nemá
za podstatnou. Žalovaná se nemůže dovolávat poučovací povinnosti soudu dle §
119a o. s. ř., když se sama dobrovolně vzdala ústního projednání věci. Navíc se
žalovaná v rámci dovolání domáhá odlišného skutkového posouzení věci. Navrhuje
proto, aby dovolání bylo odmítnuto.
14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
16. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o.
s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný
případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
vypočtených v § 238 o. s. ř.).
17. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro
řešení otázky týkající se uplatnění systému neúplné apelace v odvolacím řízení
za situace, kdy soud ve věci samé rozhodl bez nařízení jednání, a účastníkům se
tak nedostalo poučení dle § 119a odst. 1 o. s. ř. V posouzení této právní
otázky jde o věc dovolacím soudem v daných souvislostech neřešenou.
18. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
19. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná následující
ustanovení občanského soudního řádu (v rozhodné podobě, tj. ve znění účinném
již od 29. května 2015):
Podle § 115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání,
jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených
listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali,
popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.
Podle § 119a odst. 1 o. s. ř. před skončením jednání je předseda senátu povinen
účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí
uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí,
neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za
podmínek uvedených v § 205a. Ustanovení § 118b a § 175 odst. 4 část první věty
za středníkem tím nejsou dotčena.
Podle § 118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil
všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej
vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by
byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to,
že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního
názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných
skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2).
Podle § 205a písm. e/ o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny
před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve
věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže odvolatel nebyl řádně poučen
podle § 119a odst. 1.
23. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že smyslem
poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. je, ve vazbě na princip neúplné apelace v
odvolacím řízení, poskytnout účastníkům ještě „poslední“ možnost ke splnění
povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v řízení před soudem prvního stupně.
Při tomto poučení musí předseda senátu respektovat a účastníkům věc takto
vysvětlit, že podle § 118b, 118c a 175 odst. 4 věty první o. s. ř. bylo řízení
koncentrováno již dříve a že možnost uvést v těchto věcech nové skutečnosti a
důkazy vyplývá jen z výjimek v těchto ustanoveních obsažených. Poučovací
povinnost podle odstavce 1 směřuje jen vůči účastníkům, kteří jsou u jednání
přítomni (osoby, které se jednání nezúčastnily, se toho, že jim nebylo
poskytnuto poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. mohou úspěšně dovolávat jen
tehdy, kdyby soud jednal v jejich nepřítomnosti v rozporu s § 101 odst. 3 o. s.
ř.), a jeho poskytnutí musí být uvedeno v protokolu o jednání. K řádné
protokolaci tohoto úkonu soudu zpravidla postačuje, poznamená-li se v protokolu
s odkazem na § 119a odst. 1 o. s. ř., včetně údaje o tom, zda a jak účastníci
(jejich zástupci) na poučení reagovali. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002.
24. Poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. tak může směřovat jen vůči
účastníkům přítomným při jednání (případně prostřednictvím jejich zástupců). A
naopak nemůže být poskytnuto účastníkům nepřítomným u jednání, a to ani v
případě, rozhoduje-li soud prvního stupně ve věci v souladu se zákonem bez
nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. (k tomu srov. obdobně rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 9. ledna 2002, sen. zn. 11 Cmo 294/2001, uveřejněný pod
číslem 61/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 20 Co 566/2003, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod číslem 50). Pouze v případě,
že soud prvního stupně rozhodne ve věci po skončení jednání, aniž splní
poučovací povinnost podle § 119a odst. 1 o. s. ř. (kterou splnit měl), může
odvolatel (dle § 205a písm. e/ o. s. ř.) v odvolání uplatnit nové skutečnosti a
nové důkazy bez jakéhokoliv omezení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 4069/2009). Tento závěr přijala i komentářová
literatura; srov. např. Šebek, R. § 205a [Omezení odvolacích důvodů]. In:
Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (1. aktualizace). Praha: C.
H. Beck, 2022, marg. č. 27.
25. Současně platí, že odvolací řízení je založeno na systému neúplné
apelace. Ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. obsahuje jednak obecný zákaz
uvádění nových skutečností a důkazů v odvolání, a dále stanoví výjimky z tohoto
zákazu. Nastane-li některá z výjimek uvedená v tomto zákonném ustanovení, jsou
způsobilým odvolacím důvodem – a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek
vyplývají – také skutkové a důkazní novoty (k tomu srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 1226/2014).
26. V poměrech projednávané věci dovolatelka zejména namítá, že všechny
nemovitosti užíval dlužník v souvislosti s podnikáním, přičemž toto tvrzení
neměl odvolací soud odmítnout s odkazem na § 205a o. s. ř.
27. Z výše shrnutých ustálených judikatorních závěrů nicméně vyplývá, že
rozhodne-li soud se souhlasem účastníků ve věci bez jednání, neuplatní se
poučovací povinnost soudu dle § 119a o. s. ř. Absence tohoto poučení v případě
postupu podle § 115a o. s. ř. nebrání uplatnění systému neúplné apelace v
odvolacím řízení.
28. I v tomto řízení insolvenční soud rozhodl ve věci bez nařízení
jednání (v souladu s §115a o. s. ř.); proto neměl (nemohl mít) povinnost dle §
119a o. s. ř. a z absence takového poučení potom nelze vyvozovat výjimku z
principu neúplné apelace. Závěr odvolacího soudu, že k tvrzením dovolatelky
ohledně účelového určení nemovitostí zapsaných na LV č. XY nelze v odvolacím
řízení přihlédnout, neboť tato tvrzení (i případné důkazní návrhy) mu byly
předloženy v rozporu se zásadou neúplné apelace, je tak ve světle podaného
výkladu správný. Nejvyšší soud nadto nemá pochyb, že v předmětném řízení nebyla
dána ani jiná výjimka ve smyslu § 205a o. s. ř.
29. Na uvedeném nic nemění ani to, že odvolací soud v dané věci
rozhodoval o odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu opakovaně (po kasačním
zásahu Nejvyššího soudu). Z žádného ustanovení občanského soudního řádu
neplyne, že by se v takovém případě neuplatnil princip neúplné apelace.
30. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud neumožnil účastníkům
reagovat na zásadní změnu procesní a důkazní situace v důsledku „přelomového“
kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Má za to, že účastníci nebyli soudem
řádně poučeni podle § 118a odst. 2 o. s. ř., a tedy že jim nebyla dána možnost
při změně právního posouzení uplatnit jiná skutková tvrzení a předložit další
důkazní návrhy.
31. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že nebylo-li
účastníku poskytnuto poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., ač se tak mělo z
objektivního hlediska stát, je řízení před soudem prvního stupně postiženo
vadou. To platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním
posouzení věci. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu
2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
32. Poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. je poučením pro případ jiné (než
účastníkem očekávané) právní kvalifikace věci. Jde např. o situaci, kdy je soud
názoru, že požadované plnění není plněním podle smlouvy (jak očekává účastník),
ze skutkového stavu věci však lze dovodit nárok na vydání bezdůvodného
obohacení [k čemuž ale ještě chybí (v některých případech může chybět) vylíčení
skutkových okolností případu ohledně výše bezdůvodného obohacení]. Srov. např.
odstavec 18 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn.
29 Cdo 3071/2018, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku
2020, pod číslem 89.
33. O takový případ v dané věci zjevně nejde. Dovolatelka jako
insolvenční správkyně je v tomto sporu žalovanou. Bylo proto na ní, aby již v
řízení před insolvenčním soudem uvedla všechny argumenty, jimiž se chtěla
bránit excindační žalobě. Žalobkyně již od počátku řízení (v žalobě)
zpochybňovala správnost sepisu nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka a
poukazovala též na údajné formální nedostatky soupisu. Již v žalobě též
uváděla, že dotčený majetek byl součástí nevypořádaného společného jmění
manželů (žalobkyně a dlužníka). Co do právního posouzení věci se žalobkyně
dovolávala uplatnění § 268 odst. 1 a 2 a § 274 insolvenčního zákona a § 150
odst. 4 obč. zák.
34. Z uvedeného plyne, že odvolací soud ani Nejvyšší soud (ve zrušujícím
rozhodnutí) věc po právní stránce neposuzovaly jinak než insolvenční soud
(stejně jako insolvenční soud se věcí zabývaly jen v mezích tvrzené
nedůvodnosti soupisu nemovitostí do majetkové podstaty). Důvod postupovat ve
vztahu k dovolatelce podle § 118a odst. 2 o. s. ř. tedy odvolací soud neměl.
Pro účely posouzení správnosti závěru, zda byly nemovitosti důvodně sepsány do
majetkové podstaty dlužníka, totiž doplnění rozhodných skutečností nebylo
zapotřebí.
35. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněné dovolací
argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.
36. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo
zamítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 11. srpna 2023), která podle ustanovení § 7 bodu
5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby
započat, činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši
300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada
nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobkyni částku 4 114 Kč.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 7. 2025
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu