KSPA 53 INS 8761/2017
53 ICm 2872/2021
29 ICdo 176/2023-98
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobce České republiky – Celního úřadu v Liberci, se sídlem v Liberci, České
mládeže 1122, PSČ 460 03, proti žalovanému P. P., o určení pořadí pohledávky
pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení žalovaného, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 53 ICm 2872/2021,
jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 53 INS 8761/2017, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2022,
č. j. 53 ICm 2872/2021, 105 VSPH 152/2022-43 (KSPA 53 INS 8761/2017), ve znění
usnesení ze dne 10. října 2022, č. j. 53 ICm 2872/2021, 105 VSPH 152/2022-49
(KSPA 53 INS 8761/2017), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2022, č. j. 53 ICm 2872/2021,
105 VSPH 152/2022-43 (KSPA 53 INS 8761/2017), ve znění usnesení ze dne 10.
října 2022, č. j. 53 ICm 2872/2021, 105 VSPH 152/2022-49 (KSPA 53 INS
8761/2017), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 17. ledna 2022, č. j. 53 ICm 2872/2021-27, Krajský
soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“)
určil, že pohledávka uplatněná žalobcem [Českou republikou – Celním úřadem pro
Pardubický kraj, s účinností od 1. července 2025 Celním úřadem v Liberci –
srov. § 6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České
republiky (dále jen „zákon o celní správě“), a čl. LXXXIII (přechodná
ustanovení) části čtyřicáté sedmé zákona č. 349/2023 Sb., kterým se mění
některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů] v insolvenčním
řízení dlužníka (P. P.), představující odvod za trvalé odnětí půdy ze
zemědělského půdního fondu (dále jen „ZPF“) ve výši 40.560 Kč, stanovený
rozhodnutím Městského úřadu Hlinsko ze dne 27. září 2017, č. j. Hl
68817/2017/OŽP, ve znění rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne
6. prosince 2017, č. j. KrÚ 79586/2017/OŽPZ/DR, je pohledávkou za majetkovou
podstatou (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného
nároku zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 28. června 2017, č. j. KSPA 53 INS 8761/2017-A-14,
insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho oddlužení a insolvenční
správkyní ustanovil Ing. Janu Vodrážkovou (původní žalovanou).
[2] Žalobce dne 23. ledna 2018 (B-9) u insolvenční správkyně uplatnil
jako nezajištěnou, splatnou a vykonatelnou pohledávku za majetkovou podstatou
ve výši 40.560 Kč z titulu odvodu za trvalé odnětí půdy ze ZPF s odkazem na
rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko ze dne 27. září 2017, č. j. Hl
68817/2017/OŽP, a Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 6. prosince 2017,
č. j. KrÚ 79586/2017/OŽPZ/DR.
[3] Městský úřad Hlinsko rozhodnutím ze dne 27. září 2017, č. j. Hl
68817/2017/OŽP, na základě souhlasu k trvalému odnětí půdy ze dne 23. února
2017, č. j. Hl 15836/2017/OŽP, rozhodl o odvodu ve výši 40.560 Kč pro dlužníka,
a to za trvale odnímanou půdu ze ZPF ve prospěch uložení zeminy po sesuvu
náhonu malé vodní elektrárny (MVE 2) na pozemku parc. č. XY v katastrálním
území XY (jenž byl součástí majetkové podstaty dlužníka a následně v rámci
insolvenčního řízení zpeněžen). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že souhlas k
trvalému odnětí půdy ze dne 23. února 2017 nabyl právní moci dne 15. března
2017 a že uložení zeminy na předmětném pozemku je k datu vydání rozhodnutí o
odvodu provedeno, když realizace záměru nebyla dlužníkem oznámena. Katastrální
úřad Pardubického kraje rozhodnutím ze dne 6. prosince 2017, č. j. KrÚ
79586/2017/OŽPZ/DR, zamítl odvolání dlužníka proti rozhodnutí Městského úřadu
Hlinsko ze dne 27. září 2017 a předmětné rozhodnutí potvrdil, rozhodnutí
Krajského úřadu Pardubického kraje nabylo právní moci dne 13. prosince 2017.
[4] Insolvenční správkyně žalobcem uplatněnou pohledávku ve výši 40.560
Kč neuznala jako pohledávku za majetkovou podstatou a požádala insolvenční soud
(6. října 2021), aby postupoval podle § 203a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Usnesením ze dne 12.
října 2021, č. j. KSPA 53 INS 8761/2017-B-40, insolvenční soud vyzval žalobce k
podání žaloby na určení pořadí jeho pohledávky.
3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 168
odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, § 9 odst. 1 věty první, odst. 8 a 9, §
11 odst. 1, 2 a 4, § 20 odst. 1 písm. j/ a k/ zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně
zemědělského půdního fondu (dále jen „zákon o ochraně ZPF“), § 2 písm. d/
zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, a § 161 odst. 3 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu – dospěl k závěru, že pohledávka žalobce je
pohledávkou za majetkovou podstatou.
4. Insolvenční soud předeslal, že odvod za trvalé odnětí půdy ze ZPF
představuje specifickou formu úhrady reflektující zájem státu na ochraně
zemědělské půdy coby důležité součásti životního prostředí a nenahraditelného
výrobního prostředku pro zemědělskou výrobu. Výše odvodů není výsledkem
libovůle správního orgánu, ale je stanovena transparentně sazebníkem, který je
přílohou zákona o ochraně ZPF. Konkrétní výše odvodu se pak odvíjí od
charakteru a důležitosti dotčeného pozemku a dále od toho, jaké faktory
životního prostředí budou odnětím ze ZPF negativně ovlivněny.
5. Přestože orientačně je výše odvodů stanovena již v souhlasu s trvalým
odnětím půdy ze ZPF, pokračoval insolvenční soud, povinnost odvod hradit vzniká
až později, na základě realizace záměru. Vzhledem k tomu, že dlužník v
posuzovaném případě neoznámil realizaci záměru (uložení sesuté zeminy) a
nesplnil tak svou zákonnou povinnost, je nutné vycházet z toho, že najisto bylo
odnětí půdy ze ZPF postaveno dnem vydání rozhodnutí (o odvodu) Městského úřadu
Hlinsko ze dne 27. září 2017. Pohledávka z titulu odvodu za trvalé odnětí půdy
ze ZPF tak vznikla tímto dnem, tj. 27. září 2017, tedy až po zjištění úpadku
dlužníka. Tvrzení o tom, že orgán ZPF mohl ke stanovení odvodu přistoupit
dříve, jsou irelevantní, neboť porušení povinnosti nemůže být dlužníkovi ku
prospěchu.
6. Podle insolvenčního soudu pak lze pohledávku žalobce představující
odvod za trvalé odnětí půdy ze ZPF podřadit pod ustanovení § 168 odst. 2 písm.
e/ insolvenčního zákona, když jde o veřejnoprávní pohledávku, která vzniká na
základě zákona jako výsledek veřejného zájmu (nikoli na základě svobodné vůle
dlužníka). Jde tedy (podobně jako u odvodu za porušení rozpočtové kázně) o
plnění obdobné dani; odvod vzniká na základě zákona, rozhoduje o něm orgán ZPF
a správu odvodů vykonává podle daňového řádu celní úřad v rámci tzv. dělené
správy.
7. Současně neměl insolvenční soud pochybnosti o tom, že jde o
pohledávku, která je pevně spojená se správou a udržováním majetkové podstaty
dlužníka, neboť jak pozemek, na němž byla zemina (odňatá ze ZPF) uložena, tak
malá vodní elektrárna tvořily majetkovou podstatu dlužníka, která byla
zpeněžena a následně byla a bude využita k uspokojení dlužníkových věřitelů
(výtěžek zajištěnému věřiteli již byl vydán, pro nezajištěné věřitele pak je
deponována na účtu majetkové podstaty).
8. K odvolání původní žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označenými
rozhodnutími změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu o určení, že
pohledávka žalobce je pohledávkou za majetkovou podstatou, zamítl (první
výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
9. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 168 odst. 1 a 2, § 203 odst.
1, 4, § 203a odst. 1, 2 insolvenčního zákona, § 9 odst. 1 a 9, § 11 odst. 1 a
5, § 21 odst. 1 zákona o ochraně ZPF, § 161 odst. 3 daňového řádu, § 8 odst. 1
písm. c/ zákona o celní správě – na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že
pohledávka žalobce není pohledávkou za majetkovou podstatou.
10. Odvolací soud sice přitakal závěrům insolvenčního soudu potud, že
svou povahou je odvod za odnětí půdy ze ZPF „jiným obdobným peněžitým plněním“
ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, jde-li však o posouzení
doby vzniku této pohledávky, dospěl odvolací soud k odlišným závěrům než
insolvenční soud. Podle odvolacího soudu odvod za trvalé odnětí půdy ze ZPF
vzniká „co do důvodu“ již v souvislosti s vysloveným souhlasem orgánu ochrany
ZPF. Ustanovení § 11 odst. 2 zákona o ochraně ZPF ukládá orgánu ochrany ZPF
rozhodnout o výši odvodů za odnětí půdy, nikoliv o povinnosti co do důvodu
hradit odvody, neboť tato povinnost již byla založena rozhodnutím uvedeného
orgánu vydaným podle § 9 zákona o ochraně ZPF. Povinnost dlužníka hradit odvod
tak vznikla již v okamžiku vydání rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko ze dne 23.
února 2017, jímž byl udělen souhlas s trvalým odnětím půdy, tedy před
rozhodnutím o úpadku. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že dlužník
nesplnil své povinnosti podle § 11 odst. 4 zákona o ochraně ZPF, významné pak
není ani to, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku pohledávky (podle vyjádření
dlužníka se o ní měl dozvědět od Městského úřadu Hlinsko až na základě poštovní
zásilky doručené mu dne 20. prosince 2017).
11. Podle odvolacího soudu navíc žalobcem uplatněná pohledávka neměla
žádnou spojitost s insolvenčním řízením a nešlo ani o pohledávku spojenou se
správou a udržováním majetkové podstaty ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b/
insolvenčního zákona. Potud odvolací soud odkázal na závěry formulované
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 23/2017.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena a (poměřováno obsahem dovolání) při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního
soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek
insolvenčního soudu potvrzuje.
13. Dovolatel považuje za nesprávné závěry, které odvolací soud učinil
při posouzení 1/ okamžiku vzniku uplatněné pohledávky a 2/ povahy této
pohledávky.
14. Podle dovolatele pohledávka představovaná odvodem za odnětí půdy ze
ZPF vzniká nejdříve faktickým odejmutím půdy, nikoliv udělením souhlasu k
tomuto odnětí rozhodnutím orgánu ochrany ZPF (jak plyne ze zákona o ochraně ZPF
a rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 7 As
123/2013, ze dne 22. května 2014, sp. zn. 9 As 175/2012, a ze dne 25. dubna
2018, sp. zn. 4 As 37/2018). Dlužník v rozporu s § 11 odst. 4 zákona o ochraně
ZPF neumožnil okamžik odejmutí půdy určit, pročež je nutné za tento okamžik
považovat den konečného vyměření odvodu, k čemuž došlo po zjištění úpadku
dlužníka. Protiprávní činnost dlužníka nelze vyložit k tíži věřitele. Odvolací
soud nerespektoval úpravu zákona o ochraně ZPF a nedbal judikatury Nejvyššího
správního soudu, z níž plyne, že odejmutí půdy (její skutečný zábor) je
nezbytným druhým znakem umožňujícím orgánu ochrany ZPF přistoupit k doměření
odvodu, přičemž až od tohoto okamžiku (faktického jednání) lze počítat
prekluzivní lhůtu tohoto nároku.
15. Dále dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že uplatněná
pohledávka představuje „jiné obdobné peněžité plnění“ ve smyslu § 168 odst. 2
písm. e/ insolvenčního zákona, a tudíž je pohledávkou za majetkovou podstatou.
Taková pohledávka nemusí být současně pohledávkou ve smyslu § 168 odst. 2 písm.
b/ insolvenčního zákona, jak nesprávně dovozuje odvolací soud (s poukazem na
rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 23/2017). Pohledávka navíc podle
přesvědčení dovolatele zmiňovanému rozhodnutí plně vyhovuje, má spojitost s
insolvenčním řízením a v něm zpeněženou majetkovou podstatou, její přednostní
hrazení je nutné k naplnění účelu a cíle insolvenčního řízení. Vyhovuje též
„kategorizaci pohledávek“, kterou Nejvyšší soud provedl v usnesení ze dne 30.
listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a neodporuje ani závěrům rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 2. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 21/2017, uveřejněného pod
číslem 38/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pohledávka žalobce
nemusí vyplynout z opatření přijatého při správě dlužníkova podniku; přesto ve
svém důsledku z podniku (provozu malé vodní elektrárny) dlužníka pochází,
rovněž je ve svém důsledku pravidelná (k tomuto dovolatel odkazuje na jeho
další pohledávky, o které se vedl spor u insolvenčního soudu pod sp. zn. 53 ICm
4091/2017).
16. Insolvenční správkyně ve vyjádření navrhla dovolání jako nepřípustné
odmítnout, neboť předmětem řízení je podle ní peněžité plnění nepřevyšující
50.000 Kč (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
III. Přípustnost dovolání
17. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
18. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 12.
listopadu 2024, č. j. KSPA 53 INS 8761/2017-B-94, (mimo jiné) vzal na vědomí
splnění oddlužení dlužníka. Od skončení insolvenčního řízení se předmětný spor
považuje za spor o určení pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo
insolvenční řízení, přičemž jeho účastníkem se stal dnem skončení insolvenčního
řízení místo (původní) žalované (insolvenční správkyně dlužníka) bez dalšího
dlužník, s nímž Nejvyšší soud dále jednal jako se žalovaným a dovolatelem [§
159 odst. 1 písm. a), odst. 4 a 5 insolvenčního zákona].
19. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., když pro daný
případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s.
ř., včetně žalovanou odkazovaného ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/, neboť
nejde o rozhodnutí vydané v řízení o určení pravosti nebo výše pohledávky (§
238 odst. 3 o. s. ř.), nýbrž o spor o pořadí, pro něž se omezení limitem 50.000
Kč neuplatní.
20. Dovolání žalobce je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení
otázek dovolatelem otevřených, týkajících se posouzení okamžiku vzniku a povahy
pohledávky představující odvod za trvalé odnětí zemědělské půdy ze ZPF, které v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud v daných souvislostech nebyly
řešeny; zčásti je napadené rozhodnutí rovněž v rozporu s judikaturou Nejvyššího
soudu.
IV. Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním
– zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
22. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
23. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona [ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném –
k tomu srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019
Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o
soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o
insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony] a zákona o ochraně ZPF (ve znění
účinném do 31. prosince 2017, tj. v době vydání rozhodnutí orgánů ZPF). § 168 insolvenčního zákona
Pohledávky za majetkovou podstatou
(…)
(2) Pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o
úpadku, jsou
(…)
b/ náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka,
(…)
e/ daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné
zdravotní pojištění,
(…)
(3) Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se
uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku. § 203 insolvenčního zákona
(1) Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a
pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s
dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy
vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí
právní předpis. (…)
(3) Osoba s dispozičními oprávněními uspokojí pohledávky podle odstavce
1 z majetkové podstaty. (4) Neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle
odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou
podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z
majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním insolvenčního správce nebo
náhodou, která se mu přihodila. § 203a insolvenčního zákona
(1) V pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle §
203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na
roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170),
uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů
podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na
návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti
insolvenčnímu správci.
Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné
jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň
pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo
není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku
uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za
majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním
řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v
insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo
není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení
vyloučeno. (2) Řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159
odst. 1 písm. a); ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí
obdobně. § 9 zákona o ochraně ZPF
(1) K odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu pro
nezemědělské účely je třeba souhlasu orgánu ochrany zemědělského půdního fondu. Záměr, který vyžaduje odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu,
nelze povolit podle zvláštních právních předpisů bez tohoto souhlasu, s
výjimkou případů uvedených v odstavci 2. Při posouzení odnětí orgán ochrany
zemědělského půdního fondu vychází z celkové plochy zemědělské půdy požadované
pro cílový záměr. (…)
(8) Orgán ochrany zemědělského půdního fondu posoudí žádost a její
přílohy a shledá-li, že půda může být odňata ze zemědělského půdního fondu,
vydá k tomuto odnětí souhlas, ve kterém zejména
a/ vymezí, kterých pozemků nebo jejich částí se tento souhlas týká,
b/ stanoví podmínky nezbytné k zajištění ochrany zemědělského půdního
fondu,
c/ schválí plán rekultivace podle odstavce 6 písm. d/, popřípadě stanoví
zvláštní režim jeho provádění z hlediska časového plnění a ukončení prací,
jsou-li pro to zvláštní důvody při lomové (povrchové) těžbě uhlí a kaolinu nebo
při geologicko-průzkumných pracích, zejména u velmi hlubokých vrtů,
d/ vymezí, zda a v jaké výši budou předepsány odvody za odnětí půdy ze
zemědělského půdního fondu a
e/ vymezí etapy u záměrů prováděných po etapách. (9) Výši odvodů vymezí orgán ochrany zemědělského půdního fondu pouze
orientačně. Konečná výše odvodů se stanoví podle § 11. § 11 zákona o ochraně ZPF
(1) Osoba, které svědčí oprávnění k záměru, pro který byl vydán souhlas
s odnětím zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu, je povinna za odňatou
zemědělskou půdu zaplatit odvod ve výši stanovené podle přílohy k tomuto zákonu. (2) O výši odvodů za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu rozhodne
orgán ochrany zemědělského půdního fondu podle přílohy k tomuto zákonu po
zahájení realizace záměru. U záměrů prováděných po etapách vymezených v
souhlasu s odnětím orgán ochrany zemědělského půdního fondu rozhoduje o
odvodech samostatně za odnětí pro každou jednotlivou etapu po jejím zahájení. (3) Při rozhodování o odvodech orgán ochrany zemědělského půdního fondu
vychází z právního stavu ke dni nabytí právní účinnosti prvního povolovacího
aktu vydaného ve věci podle zvláštních právních předpisů, popřípadě rozhodnutí
o souhlasu (§ 21).
(4) Povinný k platbě odvodů je povinen orgánu ochrany zemědělského
půdního fondu příslušnému k rozhodnutí o odvodech a orgánu ochrany zemědělského
půdního fondu, který vydal souhlas s odnětím
a/ doručit kopii pravomocného rozhodnutí, pro které je souhlas s odnětím
podkladem, nebo rozhodnutí o souhlasu (§ 21), a to do 6 měsíců ode dne nabytí
právní moci, a
b/ písemně oznámit zahájení realizace záměru, popřípadě zahájení další
etapy záměru, a to nejpozději 15 dnů před jejím zahájením. (5) Povinný k platbě odvodů podle § 11a odst. 3 je povinen orgánu
ochrany zemědělského půdního fondu příslušnému k rozhodnutí o odvodech oznámit
změnu způsobu využití a doložit kopii oprávnění k provedení změny, a to do 1
měsíce od této změny. (6) Dojde-li ke změně v osobě povinného k platbě odvodů, je nový povinný
k platbě odvodů povinen oznámit a doložit orgánu ochrany zemědělského půdního
fondu, který vydal souhlas s odnětím, a orgánu ochrany zemědělského půdního
fondu příslušnému k rozhodnutí o odvodech tuto změnu, a to do 1 měsíce od této
změny. Platební povinnost původnímu povinnému k platbě odvodů zaniká, s
výjimkou nedoplatků, dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým je povinnost k
platbě odvodů uložena novému povinnému. Platnost rozhodnutí o odvodech vydaného
původnímu povinnému zaniká týmž dnem jako platební povinnost původnímu
povinnému; povinnost zaplacení případného nedoplatku tím není dotčena. (7) Není-li rozhodnutí o odvodech vydáno po zahájení realizace záměru,
částka odvodů odpovídající období do vydání rozhodnutí o odvodech se přičte k
první platbě odvodů, a to počínaje dnem zahájení realizace záměru. § 12 zákona o ochraně ZPF
Splatnost odvodů
(1) Odvod placený jednorázově je splatný do třiceti dnů ode dne nabytí
právní moci rozhodnutí o odvodu. (…)
1/ K otázce okamžiku vzniku pohledávky dovolatele
24. V rozsudku sp. zn. 7 As 123/2013 Nejvyšší správní soud vysvětlil, že
k odnětí půdy ze ZPF nedochází rozhodnutím správních orgánů, nýbrž až následným
jednáním adresáta rozhodnutí. Přitom zdůraznil, že souhlas k odnětí půdy,
jakkoliv se stává závaznou součástí tohoto správního rozhodnutí, je pouhým
souhlasem k odnětí, ne příkazem k odnětí. Je třeba jej chápat jako povolení k
použití pozemku pro jiný účel, které má žadatel právo, nikoliv povinnost
využít. Souhlas k odnětí půdy, respektive územní rozhodnutí, které tento
souhlas přejímá, je tedy pro věc zásadní v tom smyslu, že určuje, v jakém
největším rozsahu je možné pozemky zemědělskému půdnímu fondu odejmout. Beze
změny souhlasu k odnětí půdy, která se děje v řízení o změně územního
rozhodnutí (§ 10 odst. 2 zákona o ochraně ZPF), tak nelze odejmout pozemky ve
větším rozsahu. Není ovšem třeba uskutečnit zábor pozemků v tomto největším
možném, tj. odsouhlaseném rozsahu.
25. V rozsudku sp. zn. 9 As 175/2012 následně Nejvyšší správní soud
blíže vymezil, kdy může orgán ochrany ZPF přistoupit k vyměření odvodu. Jednou
z podmínek pro takový postup je skutečný zábor půdy, neboť předpokládaný a
skutečný rozsah záboru pozemků se může lišit. K tomu srov. dále rozsudek ze dne
28. srpna 2014, sp. zn. 7 As 38/2013, uveřejněný pod číslem 3160/2015 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ve kterém Nejvyšší správní soud uzavřel,
že ze zákona o ochraně ZPF vyplývá, že zákonodárce rozlišuje mezi vydáním
souhlasu s odnětím půdy ze ZPF se stanovením orientační výše odvodů a vydáním
rozhodnutí o povinnosti zaplatit odvod. Stanovil tak požadavek, aby správní
orgán v závazném stanovisku určil orientační výši odvodů. Podmínkou pro vydání
rozhodnutí o povinnosti odvod skutečně zaplatit pak je pravomocné rozhodnutí
vydané podle zvláštních právních předpisů. Jediným racionálním důvodem této
právní úpravy je podle Nejvyššího správního soudu to, že až výkonem práva podle
tohoto rozhodnutí dojde k faktickému zastavění půdy a naopak, i když je souhlas
jako jeden z podkladů nezbytných pro vydání rozhodnutí podle stavebního zákona
účastníku řízení vydán, automaticky to neznamená, že k zastavění půdy skutečně
dojde.
26. Konečně v rozsudku ze dne 8. února 2018, sp. zn. 1 As 362/2017,
uveřejněném pod číslem 3724/2018 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
k výše uvedenému Nejvyšší správní soud doplnil, že zákon o ochraně ZPF
rozlišuje mezi vydáním souhlasu s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu
dle § 9 zákona, ve kterém je také orientačně stanovena výše odvodu, a vydáním
rozhodnutí o povinnosti platit odvod v konkrétní výši dle § 11 tohoto zákona,
které navazuje až na realizaci předmětného záměru.
27. Z výše uvedených judikaturních závěrů (s nimiž se Nejvyšší soud
zcela ztotožňuje), jakož i z citovaných (pro věc rozhodných) ustanovení zákona
o ochraně ZPF, pro poměry projednávané věci především plyne, že pohledávka
státu z titulu odvodu za trvalé odnětí půdy ze ZPF vzniká až realizací
samotného záměru, pro který byl vydán souhlas s odnětím zemědělské půdy. V
souhlasu s odnětím půdy (dle § 9 zákona o ochraně ZPF) příslušný orgán ZPF věc
vyhodnotí s ohledem na aspekty životního prostředí, přičemž vysloví souhlas s
tím, aby byl záměr realizován (určí, v jakém největším možném rozsahu) a
stanoví orientační výši odvodů. Z toho však ještě neplyne, že by již tímto
okamžikem vznikla státu také odpovídající pohledávka. Jestliže záměr nebude
realizován, případně je realizován v menším rozsahu, povinnost platit odvody
dotčenému subjektu buď vůbec nevznikne, nebo vznikne v menším rozsahu. Rovněž
není možné datum vzniku pohledávky vázat až na samotné vydání rozhodnutí o
odvodech, jelikož tímto rozhodnutím orgán ochrany ZPF nezakládá samotnou
pohledávku, toliko deklaruje povinnost subjektu pohledávku státu za odvody
zaplatit. V důsledku tohoto rozhodnutí pohledávka na odvod za trvalé odnětí ze
ZPF nevznikne, pouze se (v souladu s § 12 zákona o ochraně ZPF) stane splatnou.
28. V situaci, kdy odvolací soud vázal datum vzniku pohledávky již k
okamžiku vydání rozhodnutí o souhlasu s odnětím půdy (23. února 2017) a
insolvenční soud oproti tomu až k okamžiku rozhodnutí o odvodech (27. září
2017), je zřejmé, že oba soudy postupovaly nesprávně. Přitom z obsahu spisu
vyplývá, že soudy nižších stupňů datum realizace záměru dlužníka nezjišťovaly
[insolvenční soud na jednání konaném dne 17. ledna 2022 (č. l. 22) zamítl
důkazní návrh (tehdejší žalované) insolvenční správkyně na výslech dlužníka k
otázce okamžiku realizace jeho záměru].
2/ K otázce povahy pohledávky dovolatele
29. V případě, že půjde o pohledávku vzniklou po rozhodnutí o úpadku
žalovaného, bude nutné určit, zda odvod za trvalé odnětí půdy ze ZPF má povahu
daně, poplatku nebo jiného obdobného plnění (§ 168 odst. 2 písm. e/
insolvenčního zákona), jinak řečeno, zda jde o pohledávku za majetkovou
podstatou (podle citovaného ustanovení).
30. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (při posuzování pohledávek za
majetkovou podstatou, které mají povahu daní, poplatků a jiných obdobných
peněžitých plnění podle § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona) již
opakovaně vysvětlil, že v obecném slova smyslu lze daní rozumět zákonem
stanovenou povinnou platbu bez nároku na protiplnění, jednostranně odváděnou do
veřejného rozpočtu, jejíž prostřednictvím příjemce daně (stát) následně (po
výběru) naplňuje svoji funkci. Pojem daň vymezuje (v podobě citované výše)
ustanovení § 2 odst. 3 daňového řádu, jde však o vymezení použitelné pro účely
daňového řádu („pro účely tohoto zákona“). Jen z toho, že jde o peněžité plnění
(veřejnoprávní pohledávku), při jehož správě se postupuje podle daňového řádu
(§ 2 odst. 3 písm. b/ daňového řádu), nebude vždy možné usuzovat, že jde o
„daň“ ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona. „Procesní“
charakter definice obsažené v § 2 odst. 3 písm. b/ daňového řádu je zřejmý. Ve
spojení s omezením takové definice „pro účely tohoto zákona“ (rozuměj pro účely
daňového řádu) i s jinak koncipovanou dikcí § 168 odst. 2 písm. e/
insolvenčního zákona (jež se odchyluje i od definice daně ve smyslu § 2 odst. 3
písm. a/ daňového řádu již tím, že pojmy, „daň“ a „poplatek“, které označené
ustanovení souhrnně prohlašuje za „daň“, rozepisuje vedle sebe, a tím, že
výslovně nezmiňuje „clo“) je zjevné, že při výkladu pojmu „daň“ pro účely
insolvenčního zákona bude převládat především materiální pojetí té které
veřejnoprávní pohledávky, jež by mělo zohlednit i to, jak ji charakterizuje
relevantní „daňová“ judikatura, případně literatura. Dostatečnou korekcí toho,
aby nedocházelo k významným odchylkám ve výkladu těchto pojmů pro potřeby
insolvenční úpravy, je klauzule o „jiných obdobných peněžitých plněních“ (jako
jsou „daně“ a „poplatky“) v § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona.
31. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018,
sen. zn. 29 ICdo 3/2016, uveřejněný pod číslem 69/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen.
zn. 29 ICdo 23/2016, uveřejněný pod číslem 70/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo důvody rozsudku sen. zn. 29 ICdo 23/2017.
32. Odvolací soud při řešení otázky povahy dovolatelovy pohledávky
přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že svou povahou je odvod za odnětí půdy
ze ZPF jiným obdobným peněžitým plněním ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e/
insolvenčního zákona, současně však uzavřel, že o pohledávku za majetkovou
podstatou nejde, když uplatněná pohledávka neměla žádnou spojitost s
insolvenčním řízením a nešlo ani o pohledávku spojenou se správou a udržováním
majetkové podstaty ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.
33. O naposledy uvedeném závěru (že nejde o pohledávku za majetkovou
podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona) žádných pochyb
není. Pro zodpovězení otázky, zda odvod za trvalé odnětí půdy ze ZPF lze v
poměrech insolvenčního zákona považovat ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e/
insolvenčního zákona za peněžité plnění „obdobné dani“, však bude (v intencích
výše uvedených judikatorních závěrů) nezbytné nejprve posoudit (s přihlédnutím
k relevantní „daňové“ judikatuře a odborné literatuře) především materiální
povahu této pohledávky. Jestliže tak odvolací soud dosud neučinil, je (i v
tomto ohledu) jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
34. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné,
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 o. s. ř.).
35. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu