KSPH 83
INS 8486/2020
75 ICm 1565/2021
29 ICdo 23/2024-186
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobkyně JUDr. Evy Kabelkové, se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, PSČ 150
00, jako insolvenční správkyně L. H., proti žalovanému L. H., zastoupenému
JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Plzni, Veleslavínova
363/33, PSČ 301 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, se
sídlem v Praze 1, Husova 243/11, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právního
jednání a o zaplacení částky 40.585.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 75 ICm 1565/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka
L. H., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 83 INS 8486/2020, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2023,
č. j. 75 ICm 1565/2021, 101 VSPH 316/2023-166 (KSPH 67 INS 8486/2020), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2023, č. j. 75 ICm 1565/2021,
101 VSPH 316/2023-166 (KSPH 67 INS 8486/2020), se zrušuje a věc se vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 28. února 2023, č. j. 75 ICm 1565/2021-124, Krajský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu na určení, že (v rozhodnutí blíže specifikované)
platby provedené z bankovních účtů dlužníka (L. H.) na bankovní účet žalovaného
(L. H. ml.) v době od 16. dubna 2015 do 27. května 2019 v celkové výši
40.585.000 Kč jsou vůči insolvenčním věřitelům dlužníka neúčinnými právními
jednáními (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit do majetkové
podstaty dlužníka částku 40.585.000 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
částku 28.798 Kč (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dlužník je otcem žalovaného.
[2] Dlužník svěřil žalovanému v roce 2013 částku cca 1.000.000 Kč, aby s
ní obchodoval na americké burze v Chicagu. Žalovaný informoval dlužníka o
ziskovosti učiněné investice. Dlužník pak od roku 2013 do roku 2019 aktivně
sháněl v okruhu svých známých zájemce, kteří by obdobně jako on investovali
prostřednictvím žalovaného. Mezi dlužníkem a žalovaným byla ústně uzavřena
dohoda, na základě které dlužník obstarané finance od svých známých zasílal
žalovanému, aby je investoval. Na výzvu dlužníka měl žalovaný následně
prostředky spolu se zhodnocením vrátit zpět. Bylo ujednáno, že žalovaný dostane
podíl ze zisku. O této spolupráci spolu dlužník a žalovaný pravidelně
diskutovali na rodinných setkáních a informovali se prostřednictvím e-mailů;
žalovaný dlužníka ujišťoval, že svěřené peníze skutečně investuje.
[3] V roce 2019 dlužník zjistil, že žalovaný zasílané peníze
neinvestuje, nýbrž spotřebovává. Situaci se snažil řešit (též) s pomocí své
partnerky a původní rodiny, aby mohl peníze vrátit svým věřitelům, avšak k
vyřešení vzniklé situace nedošlo; podal proto na žalovaného trestní oznámení.
Trestně stíhaní pro podvod jsou jak dlužník, tak žalovaný.
[4] Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno věřitelským
insolvenčním návrhem dne 3. dubna 2020. Zahájení insolvenčního řízení na
majetek dlužníka oznámil insolvenční soud vyhláškou ze dne 6. dubna 2020, č. j.
KSPH 67 INS 8486/2020-A-6 (zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne).
3. Na takto zjištěném skutkovém základě – odkazuje zejména na § 240, §
241 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) – dospěl insolvenční soud k závěru, že odporované právní
jednání není neúčinné ve smyslu insolvenčního zákona, když nedošlo ke zkrácení
či zvýhodnění některých věřitelů dlužníka. Přitom zejména zdůraznil, že:
[1] Provedené platby nejsou neúčinným právním jednáním podle § 240
insolvenčního zákona, neboť dlužník pouze plnil svou smluvní povinnost
(plynoucí ze závazku) poskytnout žalovanému peněžní prostředky do správy za
účelem jejich zhodnocení s tím, že následně měly být tyto prostředky (se
ziskem) vráceny zpět. Lze tak uzavřít, že činnost dlužníka spočívající v
investování peněžních prostředků nelze považovat za jednání, které by
zkracovalo možnost uspokojení jeho věřitelů. (Ne)přiměřenost protiplnění
uvedeného jednání dlužníka by přitom mohla být spatřována toliko v rozsahu
dohodnuté odměny, což však nebylo v řízení (ani) tvrzeno.
[2] O neúčinné právní jednání podle § 241 insolvenčního zákona pak
nemůže jít proto, že v řízení nebylo zjištěno, že by byl žalovaný věřitelem
dlužníka „z jakéhokoli právního důvodu“.
[3] O úmyslně zkracující právní jednání ve smyslu § 242 insolvenčního
zákona rovněž nešlo. Jestliže by (jak tvrdila žalobkyně) jediným smyslem
jednání dlužníka a žalovaného bylo vyvést finanční prostředky z majetku
dlužníka na osobu mu blízkou, bylo by jejich právní jednání absolutně neplatné
pro zjevný rozpor s dobrými mravy a veřejným pořádkem podle § 588 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“).
4. K požadavku žalobkyně na zaplacení částky 40.585.000 Kč insolvenční
soud uvedl, že podle výsledků provedeného dokazování se dlužník nesnažil
zkrátit své věřitele, v řízení pak nebyl zjištěn ani rozpor s dobrými mravy při
uzavření dohody mezi dlužníkem a žalovaným (o spolupráci při poskytování
investičních služeb). Odporovaná právní jednání tak nejsou (ani) neplatná.
5. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října
2023, č. j. 75 ICm 1565/2021, 101 VSPH 316/2023-166 (KSPH 67 INS 8486/2020):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. a II. výroku tak, že
se určuje, že platby provedené z bankovních účtů dlužníka na bankovní účet
žalovaného v době od 16. dubna 2015 do 27. května 2019 (blíže specifikované v
rozhodnutí) v celkové výši 40.585.000 Kč jsou vůči insolvenčním věřitelům
dlužníka neúčinnými právními jednáními, a že žalovaný je povinen zaplatit do
majetkové podstaty částku 40.585.000 Kč (první výrok).
[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů (druhý výrok).
6. Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že dlužník zasílal
finanční prostředky získané od svých věřitelů žalovanému. Důvod, proč tak
dlužník činil, však již z provedených důkazů nevyplývá. Pouhé tvrzení dlužníka
a žalovaného, že spolu uzavřeli ústní dohodu o spolupráci při poskytování
investičních služeb, důvod převodu jednotlivých finančních prostředků
neprokazuje, a to zvlášť v situaci, kdy nebylo zjištěno, že by žalovaný
jakékoliv finanční prostředky skutečně investoval.
7. V situaci, kdy nebylo prokázáno, z jakého důvodu dlužník uhradil
žalovanému předmětnou částku, je podle odvolacího soudu nutné uzavřít, že mezi
dlužníkem a žalovaným vznikl závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, neboť
žalovanému se dostalo plnění bez právního důvodu (§ 2991 o. z.). Domáhat se
vydání takto ušlého plnění z majetkové podstaty dlužníka lze podle odvolacího
soudu odpůrčí žalobou, vede-li takové jednání dlužníka ve svém důsledku ke
krácení možnosti uspokojení jeho věřitelů (§ 235 odst. 1 věta první
insolvenčního zákona). Za neúčinné právní jednání lze tedy považovat také každé
jednání nebo opomenutí, kterým dlužník založí závazkový vztah z bezdůvodného
obohacení.
8. Pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujících
jednání dle § 242 insolvenčního zákona je (mimo jiné) nezbytné, aby dlužník
zkrátil některého z věřitelů úmyslně. Směřuje-li zkracující právní jednání ve
prospěch osoby blízké, konstruuje zákon vyvratitelnou domněnku, že dlužníkův
úmysl byl této osobě znám. V poměrech dané věci lze podle odvolacího soudu
dospět k závěru, že dlužník měl v úmyslu převáděním jednotlivých částek na účet
žalovaného krátit své věřitele. Věřitelé dlužníkovi poskytovali finanční
prostředky již od roku 2013, přičemž dlužník si musel být vědom toho, že takto
získané peníze bude muset věřitelům vrátit. Přesto převáděl finanční prostředky
na účet žalovaného až do 27. května 2019, úmyslně tedy zvyšoval své závazky,
aniž by se přesvědčil, jak žalovaný nakládá se svěřenými prostředky. Tvrzení
dlužníka, že se domníval (v situaci, kdy mu věřitelé v období sedmi let
poskytli cca 70 mil. Kč), že žalovaný předmětné částky investoval za účelem
jejich zhodnocení, měl odvolací soud za „naprosto nevěrohodné“.
9. Jelikož žalovaný neprokázal, jak s jednotlivými částkami naložil,
dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný nevyvrátil domněnku vědomosti o
úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, a uzavřel, že právní jednání dlužníka
spočívající v převodu finančních prostředků v celkové výši 40.585.000 Kč je
neúčinným právním jednáním. Podle § 237 insolvenčního zákona uložil odvolací
soud žalovanému, aby tuto částku zaplatil do majetkové podstaty dlužníka.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby sám
rozhodl tak, že žalobu „zamítne v plném rozsahu“.
11. Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že nesprávně právně
posoudil otázku, jaké jednání lze považovat za neúčinné. Podle dovolatele je
předpokladem pro to, aby soud mohl vyslovit neúčinnost odporovaného právního
jednání, skutečnost, že mezi subjekty existuje závazkový právní vztah, tedy
vztah věřitele a dlužníka. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že jednotlivé
platby dlužníka provedené ve prospěch dovolatele mohly představovat vrácení
půjček dlužníkem. V řízení však nebylo zjištěno, že by dovolatel byl věřitelem
dlužníka z jakéhokoliv právního důvodu. Za tohoto stavu není podle dovolatele
možná aplikace § 241 insolvenčního zákona.
12. O neúčinné právní jednání bez přiměřeného protiplnění podle § 240
insolvenčního zákona podle dovolatele nemůže jít v dané věci proto, že v řízení
bylo prokázáno, že provedenými platbami dlužník plnil svou smluvní povinnost
zaslat finanční prostředky dovolateli za účelem jejich investování,
protiplněním žalovaného pak měla být jeho povinnost tyto prostředky (na výzvu)
dlužníku vrátit, a to spolu s jejich zhodnocením. Z ničeho nelze dovodit, že by
šlo o jednání, které zkracuje možnost uspokojení věřitelů.
13. K závěru odvolacího soudu o neúčinnosti odporovaných právních
jednání podle § 242 insolvenčního zákona pak dovolatel uvedl, že pokud by s ním
dlužník uzavřel smlouvu bez hospodářského efektu, jejímž jediným smyslem by
bylo vyvést finanční prostředky z majetku dlužníka na jeho osobu, šlo by o
absolutně neplatné právní jednání podle § 588 o. z., a nikoli o právní jednání
neúčinné.
14. Dovolatel proto uzavírá, že plněním závazku (dle obsahu dohody o
spolupráci) nemohlo za žádných okolností dojít ke zkrácení nebo zvýhodnění
některých věřitelů dlužníka a napadené jednání tak není neúčinné.
15. Procesní pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že
odvolací soud dostatečně nezkoumal skutečnost vyplývající z doložených
bankovních výpisů, z nichž se podává, že dovolatel poukázal dlužníku peněžní
prostředky představující „vrácení investic včetně provize“, a nezměnil či
nezrušil (v situaci, kdy změnil rozhodnutí ve věci samé) též výrok rozsudku
insolvenčního soudu o náhradě nákladů řízení (a ponechal povinnost žalobkyně
nahradit náklady řízení žalovanému v platnosti).
16. Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila se skutkovými zjištěními, z
nichž vyšel odvolací soud, jakož i s jeho právním posouzením věci, a navrhla
dovolání jako nedůvodné zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
17. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky, zda
neúčinným právním jednáním podle § 235 a násl. insolvenčního zákona může být
jednání, kterým žalovanému vznikne závazek z bezdůvodného obohacení (plněním
bez právního důvodu) podle § 2991 o. z.; při jejím řešení se totiž odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení občanského zákoníku a insolvenčního zákona:
§ 2991 o. z.
(1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému
vydat, oč se obohatil.
(2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez
právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím
cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
§ 235 insolvenčního zákona
(1) Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení
věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se
považuje též dlužníkovo opomenutí.
(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon
označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o
žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům
(dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.
§ 236 insolvenčního zákona
(1) Neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním
řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové
podstaty.
(2) Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z
neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada.
§ 237 insolvenčního zákona
(1) Povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných
právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn
nebo které z něho měly prospěch.
(…)
20. Citovaná ustanovení občanského zákoníku a insolvenčního zákona
nedoznala změn (s níže uvedenou výjimkou) od zahájení insolvenčního řízení na
majetek dlužníka. Ustanovení § 235 insolvenčního zákona platilo v citované
podobě do 22. září 2023; s účinností od 23. září 2023 byl do tohoto ustanovení
zákonem č. 285/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, pouze doplněn třetí odstavec, který však není pro
posouzení projednávané věci významný.
21. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“ dle § 34
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince
2013, pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je
proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v §
235 a násl. insolvenčního zákona. K tomu srov. též § 3028 odst. 3 o. z. a
argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
22. Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu otázek týkajících se
institutu neúčinnosti právního jednání ve smyslu ustanovení § 235 a násl.
insolvenčního zákona ustálena (mimo jiné) v těchto závěrech:
[1] Účel odporovatelnosti v insolvenčním řízení spočívá primárně v
uvedení v původní stav (restitutio in integrum) ve vztahu k odporovatelnému
právnímu jednání pro potřeby a rámec insolvenčního řízení (k tomu srov. např.
znění § 205 odst. 4 nebo § 236 odst. 1 insolvenčního zákona). V insolvenčním
řízení (nikoli mimo ně) se pak z pohledu majetkové podstaty nebo pohledávek
věřitelů na odporovatelné právní jednání hledí, jako by nebylo učiněno. K tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo
4/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo
2435/2019, uveřejněný pod číslem 19/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
[2] Ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neobsahuje samostatnou
definici neúčinného právního jednání dlužníka; obsah pojmu „zkracující právní
úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“ dává (pro insolvenční
účely) ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Výrazy použité v
ustanovení § 235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (právní úkony, kterými
dlužník „zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele
na úkor jiných“) přitom insolvenční zákon vykládá právě jen prostřednictvím
ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Ponechají-li se stranou právní
úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení, v rozporu s ustanoveními § 111 a § 246 odst. 2
insolvenčního zákona, lze podle ustanovení § 235 až § 243 insolvenčního zákona
odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v
ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona (srov. např. rozsudky ze dne
27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, a ze dne 22. prosince 2015, sen. zn.
29 ICdo 48/2013, uveřejněné pod čísly 60/2014 a 106/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
[3] Odporovatelným právním úkonem (právním jednáním) může být i právní
úkon (právní jednání), jímž dlužník plní svůj závazek (dluh) z bezdůvodného
obohacení (vydává svému věřiteli bezdůvodné obohacení). Srov. např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 614/2014.
[4] Dospěje-li však soud k závěru o absenci právního důvodu k plnění
poskytnutého odporovaným právním jednáním (jinak řečeno k závěru, že peněžní
prostředky byly žalovanému vyplaceny bez právního důvodu a žalovaný se tudíž na
úkor dlužníka bezdůvodně obohatil), zamítne žalobu na určení neúčinnosti
takového právního jednání, neboť je pojmově vyloučeno takovému jednání
odporovat. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února
2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, a ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo
21/2020, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023, sp.
zn. 27 Cdo 2847/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2025,
sen. zn. 29 ICdo 43/2024.
23. Z výše podaných judikaturních závěrů pak pro poměry projednávané
věci plyne, že posoudil-li odvolací soud zjištěný skutkový stav po právní
stránce tak, že peněžité plnění poukázané dlužníkem dovolateli vyhodnotil jako
plnění poskytnuté bez právního důvodu, jež mělo za následek vznik bezdůvodného
obohacení na straně dovolatele, nemohl současně vyhovět žalobnímu požadavku na
určení neúčinnosti takového právního jednání (převodu finančních prostředků). V
tom se také projednávaná věc odlišuje od poměrů věci řešené v rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 614/2014. Jinak řečeno, právní jednání, jímž
dlužník poskytl třetí osobě plnění bez právního důvodu, není neúčinným právním
jednáním ve smyslu § 235 a násl. insolvenčního zákona, nýbrž zakládá „pouze“
povinnost obohaceného získaný majetkový prospěch vydat.
24. Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst.
3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takovou jinou vadou řízení je
přitom postiženo i odvolací řízení v dané věci.
25. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že jinou vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i to, že
odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž
postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž
založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil.
26. Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená –
zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud
mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně
čerpal z výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a to především proto, že při
hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další
skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí –
nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení
vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na
dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního
principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný
skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů,
které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby
odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.
27. Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového
zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním
provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby
takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal
rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu. K tomu srov.
např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2020, sen. zn. 29
ICdo 146/2018, včetně judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tam dále
označené.
28. Z rozsudku insolvenčního soudu se podává (srov. zejména body 26 a 32
jeho odůvodnění), že insolvenční soud měl na základě výsledků provedeného
dokazování (mimo jiné výslechem svědků) za prokázané, že mezi dlužníkem a
dovolatelem byla uzavřena ústní dohoda, dle které dlužník poukazoval získané
finanční prostředky dovolateli za účelem jejich investování. Oproti tomu
odvolací soud (viz body 21 a 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), aniž by
dokazování provedené insolvenčním soudem zopakoval, dospěl ke skutkovému závěru
odlišnému, totiž že existence ústí dohody o spolupráci (investování získaných
finančních prostředků) mezi dlužníkem a dovolatelem nebyla v řízení prokázána.
Je zjevné, že odvolací soud výše citované judikatorní závěry nerespektoval a
jeho skutkový závěr o absenci jakékoliv dohody, na jejímž základě by měl
žalovaný získané finanční prostředky přenechat dovolateli k investování, bez
dalšího obstát nemůže.
29. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí v řešení dovoláním
zpochybněné právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, správné
není, a odvolací řízení je navíc postiženo vadou řízení, Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího
soudu (včetně výroku o povinnosti vydat plnění z „neúčinného právního jednání“
do majetkové podstaty a o náhradě nákladů řízení) zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). Dalšími dovolacími
námitkami se Nejvyšší soud již pro nadbytečnost nezabýval.
30. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů
řízení (včetně nákladů dovolacího řízení) rozhodne soud v novém rozhodnutí o
věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
31. V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne závěry, jež Nejvyšší soud
k možnosti vyhovět žalobě na plnění (v situaci, kdy insolvenční správce tvrdí,
že dlužník poskytl žalovanému peněžité plnění, a požaduje určení neúčinnosti
takového právního jednání a současně i uložení povinnosti takové plnění uhradit
do majetkové podstaty) formuloval v již výše citované judikatuře. Dále v této
souvislosti srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022,
sen. zn. 29 ICdo 29/2021 (jakož i judikaturu tam dále označenou).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2025
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu