MSPH 59 INS 2879/2021 206 ICm 387/2022 29 ICdo 24/2024-110
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Indra-Šebesta v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26919877, jako insolvenčního správce dlužníka EURO DEVELOPMENT, a. s., proti žalovanému CZECH DEVELOPMENT GROUP a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 04006933, zastoupenému Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, PSČ 272 01, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 206 ICm 387/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka EURO DEVELOPMENT, a. s., se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 27860841, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 2879/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2023, č. j. 206 ICm 387/2022, 102 VSPH 504/2023-93 (MSPH 59 INS 2879/2021), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2023, č. j. 206 ICm 387/2022, 102 VSPH 504/2023-93 (MSPH 59 INS 2879/2021), se mění t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2023, č. j. 206 ICm 387/2022-71, se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 16. února 2022 se žalobce (Indra-Šebesta v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka EURO DEVELOPMENT, a. s.) domáhal určení, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 21. října 2020 mezi dlužníkem a žalovaným (CZECH DEVELOPMENT GROUP a. s.), jíž byla postoupena pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 10. ledna 2013, zajištěná zástavním právem dle zástavní smlouvy ze dne 14. prosince 2018 (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“), je právně neúčinná.
2. Rozsudkem (pro uznání) ze dne 5. dubna 2023, č. j. 206 ICm 387/2022-71, insolvenční soud určil, že smlouva o postoupení pohledávky je neúčinným právním úkonem (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o úhradě soudního poplatku (bod III. výroku).
3. Cituje § 239 odst. 1 a odst. 3, § 240 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční soud předeslal, že propadné lhůty uvedené v § 239 a v § 240 insolvenčního zákona jsou splněny, když insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno 18. února 2021 a smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena 21. října 2020. Účinky úpadku dlužníka nastaly 22. července 2021 a odpůrčí žaloba byla podána 16. února 2022.
4. Insolvenční soud vyšel z toho, že usnesením ze dne 26. ledna 2023, č. j. 206 ICm 387/2022-65, žalovanému uložil [podle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], aby se do 30 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřil k žalobě; tedy aby uvedl, zda uplatněný nárok uznává a v případě, že jej neuzná, aby vylíčil rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svou obranu proti žalobě, a připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě důkazy označil. Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 15. března 2023 (posledního dne stanovené lhůty) žalovaný sdělil, že žalobní nárok neuznává a vyjádření doplní ve lhůtě 30 dnů.
5. Na tomto základě insolvenční soud s odkazem na § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. dovodil, že žalovaný nesplnil povinnost podat kvalifikované vyjádření ve věci samé ve smyslu § 114b o. s. ř., neboť neuvedl skutkové okolnosti, na nichž staví svou obranu proti žalobě. Podání žalovaného doručené soudu dne 15. března 2023 totiž obsahovalo pouze námitku procesní povahy, že žalobní nárok neuznává (bez dalších doplňujících skutečností). Žalovaný byl přitom poučen, že nesplnění povinnosti podat kvalifikované vyjádření k žalobě ve stanovené lhůtě má za následek fikci uznání žalobního nároku. Tvrzení uvedená v žalobě jsou dostatečně určitá, aby na jejich základě ve spojení s procesním chováním žalovaného mohly nastat účinky fikce uznání žalobního nároku.
6. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. srpna 2023, č. j. 206 ICm 387/2022, 102 VSPH 504/2023-93 (MSPH 59 INS 2879/2021),
7. Odvolací soud – vycházeje z § 114b odst. 5 a § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř. a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
8. Povaha věci a okolnosti případu vyžadovaly, aby se žalovaný k tvrzením žalobce vyjádřil a připojil listinné důkazy. Ve věci se nekonalo přípravné jednání ani první jednání ve věci. Podmínky pro postup podle § 114b o. s. ř. byly splněny.
9. Výzva k vyjádření dle § 114b o. s. ř. obsahovala veškeré zákonem požadované náležitosti včetně řádného poučení a byla žalovanému doručena do datové schránky 13. února 2023. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, když za dostatečné vyjádření nelze považovat jeho sdělení doručené soudu dne 15. března 2023, že nárok žalobce neuznává a vyjádření doplní ve lhůtě 30 dnů. Insolvenčnímu soudu ani nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom případně brání. Uplynutím určené lhůty nastala domněnka uznání žalobou uplatněného nároku.
10. K námitce žalovaného, že soudem zvolený postup je na místě tam, kde má být zabráněno protahování řízení, odvolací soud poznamenal, že žalovaný se k věci po skutkové stránce nevyjádřil doposud. V podání z 6. dubna 2023 pouze namítá, že nárok nebyl doložen a insolvenční správce by mohl být podjatý, neboť je propojen se společností Forderungen, a. s. (ovládá ji). I tato okolnost dodatečně potvrzuje správnost postupu insolvenčního soudu.
11. Jestliže žalovaný namítal, že žalobcem uplatněné nároky nebyly doloženy, jde o otázku dokazování, které se „v případě zvoleného postupu“ neprovádí. Uplatněný nárok byl přitom v rovině tvrzení dostatečně odůvodněn.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.
13. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, uveřejněný pod číslem 108/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na nález Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20, uveřejněný pod číslem 9/2021 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, namítá, že v projednávané věci nebyly splněny předpoklady pro vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. a pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
15. K otázce (ne)splnění předpokladů pro vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. dovolatel argumentuje tak, že z dosavadního průběhu řízení nelze usuzovat na jeho obstrukční jednání a při zkoumání povahy posuzované věci a okolností případu bylo na místě nejprve zjistit jeho stanovisko prostřednictvím výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a (až) v případě jeho další nečinnosti přistoupit k výzvě podle § 114b o. s. ř.
16. K podmínkám pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. dovolatel namítá, že soudy posoudily jeho procesní projev vůle jako uznání, ačkoli dal jasně najevo, že žalobu neuznává a ve vyjádření „si vyžádal další lhůtu k odůvodnění svého neuznání“. Oběma soudům přitom bylo známo, že v řízení nebyl zastoupen advokátem ani jinou osobou s právním vzděláním. Přitom je zřejmé, že osoba bez právního vzdělání „není s to přesně definovat jemné nuance jednotlivých ustanovení občanského soudního řádu z pouhého poučení“. Podle dovolatele je napadené rozhodnutí překvapivé, nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné.
17. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
18. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.), neboť v posouzení předpokladů pro vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. a pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. je rozporné s (dále označenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. 19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu, která v níže uvedené podobě platí beze změn od podání žaloby (16. února 2022): Podle § 114b o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti (odstavec 1). K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu (odstavec 2). Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle § 114c nebo po prvním jednání ve věci (odstavec 3). Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (odstavec 4). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (odstavec 5). Dle § 153a o. s. ř., uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce (odstavec 1). Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2) [odstavec 2]. Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6) [odstavec 3]. Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání (odstavec 4). 21. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, že žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019, sp. zn. 23 Cdo 510/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023, sp. zn. 23 Cdo 3443/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2024, sp. zn. 23 Cdo 3229/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024, sp. zn. 25 Cdo 820/2024. 22. Ústavní soud v nálezu ze dne 1. srpna 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, uveřejněném pod číslem 139/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zdůraznil, že fikce uznání dle § 114b odst. 5 o. s. ř. nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. 23. V nyní projednávané věci se odvolací soud zabýval tím, zda byly splněny podmínky pro postup soudu podle § 114b o. s. ř. a pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř. V tomto ohledu hodnotil povahu věci, náležitosti kvalifikované výzvy (usnesení ze dne 26. ledna 2023) a vyjádření žalovaného (dovolatele) ze dne 15. března 2023 (reakci na výzvu dle § 114b o. s. ř.) včetně jeho doplnění ze dne 6. dubna 2023. Odvolací soud (i insolvenční soud) však zcela pominul skutečnost, že se dovolatel (již) před vydáním usnesení ze dne 26. ledna 2023 vyjádřil k samotné žalobě. Učinil tak v odvolání proti usnesení ze dne 19. srpna 2022, č. j. 206 ICm 387/2022-50, jímž insolvenční soud nařídil vydání předběžného opatření. V tomto odvolání (respektive v jeho doplnění ze dne 31. října 2022, č. l. 56) se totiž dovolatel vedle argumentace k návrhu na vydání předběžného opatření výslovně vyjádřil také k žalobě, když uvedl, že „samotnou žalobu o neúčinnosti právního úkonu ze dne 16. února 2022 má žalovaný za nedostatečně odůvodněnou, bez jakýchkoli důkazů o tom, že by pohledávka byla postoupena bez náležitého protiplnění, kdy také v žádném případě nemůže jít o úkon záměrně zkracující věřitele, když samotná pohledávka byla převedena již v roce 2020, kdežto insolvenční návrh proti dlužníkovi je až ze dne 18. února 2021.“ 24. I když je nepochybné, že žalovaný svůj nesouhlas s žalobou neprezentoval v rozsahu požadovaném ustanovením § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř., z jeho podání ze dne 31. října 2022 bylo zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit. Je tedy zjevné, že žalovaný nebyl ve věci pasivní a procesně nečinný. Ze spisu ani neplyne, že by postup žalovaného v řízení naplňoval znaky lhostejné či úmyslně obstrukční pasivity, na kterou fikce uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř. dopadá. Za této situace nebylo možné založit (dovodit) fikci uznání nároku a vydat rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. 25. Jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek pro uznání, který insolvenční soud vydal na základě fikce uznání, ačkoliv k jeho vydání nebyly splněny předpoklady, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu změnil (§ 243d písm. b/ o. s. ř.) tak, že rozsudek insolvenčního soudu se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. 26. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení ve věci pokračuje, takže o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne insolvenční soud v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci samé (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu