25 Cdo 820/2024-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: ELITOP klima s. r. o., IČO 05900387, se sídlem Morávky 1434, Velké Bílovice, zastoupená JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti žalované: K. M., zastoupená Mgr. Šárkou Hammer, advokátkou se sídlem 17. listopadu 1477, Mladá Boleslav, o 41.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 169/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2023, č. j. 22 Co 159/2023-59, takto:
Dovolání se odmítá.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 22 Co 159/2023-59, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, sp. zn. 32 Cdo 4314/2019, sp. zn. 32 Odo 382/2004, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, sp. zn. 28 Cdo 1742/2016) při řešení otázky procesního práva, tj. podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Namítá, že jelikož věc není právně ani po skutkové stránce jednoduchá, přistoupil soud prvního stupně správně k vydání kvalifikované výzvy.
Ta měla sloužit primárně k tomu, aby soud prvního stupně měl věc řádně připravenou na první jednání, a proto její vydání nemůže být ze své podstaty v rozporu s principem spravedlivého procesu, jak se snaží naznačit odvolací soud. Pochybení advokátky není podle judikatorních závěrů vážným důvodem, který snad mohl zabránit straně žalované k řádnému a včasnému vyjádření ke kvalifikované výzvě. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání ve sporu ze spotřebitelské smlouvy bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §
241 o. s. ř., není však přípustné podle § 237 o. s. ř. Ústavní soud opakovaně zdůraznil (srov. nález pléna ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále např. nálezy ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15), že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě.
Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší shora zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná.
Je-li zřejmé z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu. K těmto závěrům se přihlásil také Nejvyšší soud například v rozsudcích ze dne 24. 7. 2019, sp. zn.
25 Cdo 1065/2019, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, a ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1024/15 k těmto obecným východiskům Ústavní soud doplnil, že pokud žalovaný na kvalifikovanou výzvu soudu odpoví, že žalobcův nárok neuznává, a projeví zájem aktivně se účastnit projednání věci, avšak obecné soudy shledají jeho vyjádření nedostatečně kvalifikovaným (neuvádějícím dostatečné skutečnosti, jejichž prokázání by mohlo vést k úspěchu žalovaného ve sporu), pak není namístě postupovat stejně, jako by se žalovaný na výzvu nevyjádřil vůbec, a aplikovat fikci uznání, nýbrž je nezbytné realizovat poučovací povinnost soudu podle § 118a o.
s. ř. Naopak shledání nedostatečné "kvalifikovanosti" vyjádření žalovaného a vydání rozsudku pro uznání lze podle Ústavního soudu akceptovat jen v případech nevyvolávajících pochybnosti o tom, že se žalovaný nehodlá řádně bránit nároku uplatněnému žalobou. V dané věci soud prvního stupně ve věci rozhodl elektronickým platebním rozkazem ze dne 24. 4. 2023, č. j. EPR 88536/2023-8, v němž poučil žalovanou o možnosti podat odpor a o její povinnosti ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu v listinné nebo elektronické podobě vyjádřit se ve věci samé k žalobě, která jí byla spolu s elektronickým platebním rozkazem doručena.
Pokud žalovaná nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, je povinna ve vyjádření vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. K vyjádření musí připojit listiny, na něž se ve svém vyjádření odvolává. Dále byla žalovaná poučena, že pokud podá proti elektronickému platebnímu rozkazu včas odpor a bez vážného důvodu se ve věci samé písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován uznává a soud proto ve věci rozhodne rozsudkem pro uznání.
Elektronický platební rozkaz společně s návrhem na jeho vydání byl žalované doručen do vlastních rukou dne 26. 4. 2023. Žalovaná prostřednictvím své advokátky, které pro zastupování v této věci udělila plnou moc, podala dne 9. 5. 2023, tedy včas, odpor. V odporu uvedla, že s elektronickým platebním rozkazem nesouhlasí, nárok uplatněný v žalobě v celém rozsahu odmítá, a proto proti němu podává odpor, jehož odůvodnění zašle soudu nejpozději do 15 dnů.
Odůvodnění odporu žalované, datované dnem 16. 5. 2023 (tj. ve lhůtě), zaslala žalovaná, prostřednictvím advokátky, soudu prvního stupně až dne 4. 7. 2023, současně se svým odvoláním, ve kterém požádala o prominutí zmeškání lhůty. Soud prvního stupně sice dne 22. 6. 2023 vydal rozsudek pro uznání, avšak usnesením ze dne 13. 7. 2023, č. j. 14 C 169/2023-27, s poukazem na administrativní pochybení žalované prodloužil jí lhůtu k vyjádření k žalobě, stanovenou ve vydaném elektronickém platebním rozkazu, do 10. 7. 2023, tedy tak, že k tomuto datu bylo řádné odůvodnění odporu žalované podáno včas.
Dále bylo zjištěno, že žalovaná se již v předprocesní fázi nároku uplatněnému v tomto řízení aktivně bránila, jak vyplývá z emailové korespondence mezi žalobkyní a žalovanou přiložené k žalobě, uváděla konkrétní skutečnosti, pro které považuje nárok za neoprávněný. Žalovaná tedy nebyla ve věci pasivní a procesně nečinná. I když je nepochybné, že žalovaná nesouhlas se žalobou neprezentovala v rozsahu požadovaném ustanovením § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř., z jejího chování (předžalobní komunikace mezi žalobkyní a žalovanou, v němž uplatněný nárok odmítá, zvolením si advokátky na plnou moc, podáním odporu a uvedeným vyjádřením) bylo zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit.
Přesto soud prvního stupně dne 22. 6. 2023 vydal rozsudek pro uznání, tedy nejtvrdší možné řešení nastalé procesní situace, avšak 13. 7. 2023 usnesením prodloužil lhůtu žalované k vyjádření k žalobě tak, že vyjádření ze dne 4. 7. 2023 bylo podáno včas. Za těchto okolností by nebylo spravedlivé dovodit bez dalšího uznání nároku fikcí. Dospěl-li proto odvolací soud na základě uvedených skutečností k závěru, že postup žalované v předmětném řízení znaky lhostejné či úmyslně obstrukční pasivity, na kterou fikce uznání podle § 114b odst. 5 o.
s. ř. dopadá, nenaplňuje, a že za této situace by vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. bylo v rozporu s účelem tohoto ustanovení i s principy spravedlivého procesu, je jeho závěr zcela v souladu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. Pro úplnost je třeba dodat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatelka odkazuje, vycházejí z odlišných skutkových okolností, za nichž byl rozsudek pro uznání vydán, nebo vymezují obecně podmínky pro vydání tzv. kvalifikované výzvy a rozsudku pro uznání (z usnesení sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 obecně vyplývá, že ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o.s.ř.
vyloučeno; v rozsudku sp. zn. 32 Odo 382/2004 dovolací soud dovodil, že vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. není v případě uvedeném v § 114b odst. 2 o. s. ř. podmíněno tím, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu; v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4314/2019 Nejvyšší soud zdůraznil, že je-li kvalifikovaná výzva vydávána současně s platebním rozkazem, pak pro její vydání – stejně jako pro rozhodnutí ve věci platebním rozkazem – nepostačuje, jsou-li vylíčeny toliko skutečnosti rozhodující, avšak musí být dána vyšší kvalita žalobních skutkových tvrzení, a to na úrovni vylíčení všech rozhodných skutečností.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil svým řešením výše uvedené otázky procesního práva od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení ve věci pokračuje, takže o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci samé (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.