KSUL 70 INS 8388/2015 71 ICm 1301/2016 29 ICdo 26/2023-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Mgr. Bc. Davida Vandrovce, se sídlem v Praze 6, Na Míčance 1044/39, PSČ 160 00, jako insolvenčního správce dlužníka P. K., zastoupeného Mgr. Filipem Lorenzem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 1222/33, PSČ 120 00, proti žalované J. K., zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, PSČ 430 03, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 71 ICm 1301/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. K., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 70 INS 8388/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2022, č. j. 71 ICm 1301/2016, 103 VSPH 385/2022-119 (KSUL 71 INS 8388/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce žalované.
1. Rozsudkem ze dne 26. října 2021, č. j. 71 ICm 1301/2016-84, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že „dohoda o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a o úpravě práv a povinností společného bydlení“ (dále jen „dohoda“) uzavřená dne 25. září 2013 mezi dlužníkem (P. K.) a žalovanou (J. K.) je v rámci insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSUL 71 INS 8388/2015 vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod I. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Dlužník a žalovaná uzavřeli dne 25. září 2013 dohodu, na základě níž se měla žalovaná stát právní mocí rozhodnutí o rozvodu výlučnou vlastnicí dohodou specifikovaných nemovitostí a dlužník výlučným vlastníkem „veškerého vybavení domácnosti“. [2] Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 17 C 257/2013-8, jenž nabyl právní moci dne 16. prosince 2013, bylo rozvedeno manželství dlužníka a žalované. [3] Vyhláškou ze dne 31. března 2015, č. j. KSUL 71 INS 8388/2015-A-3, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne, oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. [4] Usnesením ze dne 22. dubna 2015, č. j. KSUL 71 INS 8388/2015-A-12, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku) a ustanovil mu insolvenčním správcem žalobce (Mgr. Bc. Davida Vandrovce) [bod III. výroku]. [5] Usnesením ze dne 18. června 2015, č. j. KSUL 71 INS 8388/2015-B-11, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku). [6] Dne 7. října 2016 byl doručen Katastrálnímu úřadu pro Ústecký kraj, katastrálnímu pracovišti Most (dále jen „katastrální úřad“), návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí s odkazem na dohodu. Usnesením katastrálního úřadu ze dne 2. listopadu 2016, č. j. V-5952/2016-508, bylo řízení o povolení vkladu přerušeno na dobu, než bude skončeno řízení o předběžné otázce vedené insolvenčním soudem pod sp. zn. 71 ICm 1404/2016 a sp. zn. 47 C 7/2015.
3. Insolvenční soud – vycházeje zejména z ustanovení § 3, § 240 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že dohoda byla uzavřena v době, kdy byl dlužník v úpadku, případně její uzavření vedlo k úpadku dlužníka z důvodu (jeho) předlužení, a že šlo o právní úkon učiněný bez přiměřeného protiplnění ve prospěch osoby dlužníku blízké (žalované).
4. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2022, č. j. 71 ICm 1301/2016, 103 VSPH 385/2022-119 (KSUL 71 INS 8388/2015), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že odpůrčí žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje zejména z ustanovení § 111, § 231, § 235, § 236 odst. 1, § 239, § 240 až § 242, § 246 odst. 1 a 2 a § 268 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, ustanovení § 37 odst. 1 a § 150 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a ustanovení § 8 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrálního zákona), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – konstatoval, že dohoda nabyla platnosti dnem jejího podpisu, avšak účinnosti mohla nabýt až dnem vkladu do katastru nemovitostí. K vypořádání společného jmění dlužníka a žalované na základě dohody nedošlo, neboť dohoda nenabyla věcněprávních účinků (když vkladové řízení před katastrálním úřadem je přerušeno).
6. Samotným uzavřením dohody nebyli věřitelé dlužníka zkráceni a dohoda (ani) nepodléhá právní úpravě obsažené v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Za dané situace nemůže dohoda nabýt účinnosti ani v budoucnu – kdyby katastrální úřad povolil vklad vlastnického práva žalované, stalo by se tak na základě právního úkonu dlužníka učiněného (až) v okamžiku, kdy přešlo dispoziční oprávnění k nakládání s majetkovou podstatou na insolvenčního správce; šlo by tak o neúčinný právní úkon (ze zákona) podle § 246 odst. 2 insolvenčního zákona. Nakonec doplnil, že insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby pokračoval v řízení o vypořádání společného jmění manželů dlužníka a žalované (vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 71 ICm 1404/2016 a přerušeného usnesením ze dne 30. března 2021, č. j. 71 ICm 1404/2016-170, do pravomocného skončení řízení v této věci).
7. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu podle jeho mínění dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o
následující otázky:
[1] Je insolvenční soud oprávněn činit a provádět důkazy, „zjištěné“ v jednom incidenčním řízení, v rámci jiného incidenčního řízení nad rámec důkazních návrhů účastníků (byť jde o incidenční spory v rámci jednoho insolvenčního řízení)?
[2] Je (v daných poměrech) insolvenční správce oprávněn domáhat se soudního určení (deklarace) neúčinnosti právního úkonu dlužníka podle § 246 odst. 2 insolvenčního zákona?
8. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje, že skutkové zjištění ohledně podání návrhu na vklad vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí dne 7. října 2016 vyplynulo z důkazu provedeného insolvenčním soudem nad rámec důkazních návrhů účastníků incidenčního sporu. Má za to, že insolvenční soud porušil projednací zásadu tím, že provedl důkaz navržený v jiném incidenčním řízení. Odvolací soud následně tento důkaz „plně akceptoval“ a vyšel z něj při svém rozhodování.
10. Dále má dovolatel za to, že odvolací soud nesprávně vyložil § 246 odst. 2 insolvenčního zákona. Podle něj je k založení neúčinnosti právního úkonu dlužníka v režimu § 235 odst. 2 insolvenčního zákona vždy zapotřebí pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu. Ustanovení § 246 odst. 2 insolvenčního zákona pouze určuje, že za stanovených podmínek se právní úkon dlužníka považuje za neúčinný ze zákona. To však neznamená, že by se insolvenční správce nemohl domáhat alespoň deklaratorního určení neúčinnosti takového právního úkonu (a to zejména ve složitých situacích).
11. Podle dovolatele si odvolací soud „protiřečí“, jestliže v rámci incidenčního sporu o vypořádání společného jmění manželů dlužníka a žalované vyslovil, že neúčinnost dohody musí být postavena najisto v rámci řízení o odpůrčí žalobě, kdežto v dovoláním napadeném rozhodnutí konstatoval, že účinky dohody nenastaly a nastat nemohou a že tedy insolvenčnímu soudu nic nebrání v pokračování řízení o vypořádání společného jmění manželů.
12. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout.
13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
14. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
15. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (22. dubna 2015) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka a ve sporech jím vyvolaných uplatní (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci) i v době od 1. června 2019 insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.]. K první otázce
16. Podmínky odporovatelnosti ve smyslu § 240 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu; ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33].
17. Úprava obsažená v § 240 odst. 3 insolvenčního zákona pro právní úkony bez přiměřeného protiplnění pak je srovnatelná s úpravou obsaženou v § 241 odst. 4 insolvenčního zákona pro zvýhodňující právní úkony. Ve shodě s tím, co Nejvyšší soud uzavřel k ustanovení § 241 odst. 4 insolvenčního zákona v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněném pod číslem 139/2018 Sb. rozh. obč., pak i pro právní úkony bez přiměřeného protiplnění platí, že pro posouzení, zda dlužník „učinil“ právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 3 insolvenčního zákona, je rozhodující okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky), tedy okamžik, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následek, který vede ke zkrácení jeho věřitelů tím, že se jim dostane nižšího uspokojení, než jaké by jim jinak náleželo, kdyby dlužník (reálně) obdržel na poskytnuté plnění přiměřené protiplnění [takové, jehož obvyklá cena „není“ podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1 insolvenčního zákona)].
18. Judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že je nezbytné odlišit účinky vypořádání společného jmění manželů působící inter partes a jeho věcněprávní důsledky. Došlo-li k vypořádání dohodou, jejímž předmětem je nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, váže zákon věcněprávní účinky této dohody (vznik, změnu a zánik vlastnických a jiných věcných práv) ohledně vypořádání této nemovitosti, k okamžiku vkladu práv do katastru nemovitostí (§ 150 odst. 1 obč. zák.) [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2000, sp. zn. I. ÚS 412/2000, uveřejněné pod číslem 29/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2006, sp. zn. 30 Cdo 2193/2005, uveřejněný pod číslem 87/2011 Sb. rozh. obč.].
19. Nejvyšší soud dále připomíná, že je-li (pro účely insolvenčního zákona) incidenční spor sporem vyvolaným insolvenčním řízením (o kterém tak stanoví insolvenční zákon), projednávaným v rámci insolvenčního řízení (§ 2 písm. d/ insolvenčního zákona, § 160 odst. 1 insolvenčního zákona), pak je odtud zjevné, že (v každém případě) ty skutečnosti nebo důkazy, které tvořily součást insolvenčního spisu před zahájením incidenčního sporu, jsou pro insolvenční soud, který takový incidenční spor rozhoduje, přirozeným zdrojem poznatků jako skutečnosti nebo důkazy, jež mohou mít případně vliv na skutkový stav věci rozhodované incidenčním sporem, a v tomto ohledu je lze bez dalšího považovat za skutečnosti nikoli nové (skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu incidenčního sporu). Úprava, která činí z incidenčního sporu spor rozhodovaný „v rámci insolvenčního řízení“ zásadně soudcem, který vede insolvenční řízení (srov. § 160 insolvenčního zákona), má těžit právě z toho, že soudce rozhodující incidenční spor bude dobře obeznámen se všemi okolnostmi týkajícími se průběhu insolvenčního řízení (a bude je moci i aplikovat). Srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročník 2020, pod číslem 8, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 148/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022, sen. zn. 29 ICdo 86/2020, uveřejněný pod číslem 30/2023 Sb. rozh. obč.
20. Ve sporných civilních řízeních, ovládaných zásadou projednací, může soud doplnit dokazování i o jiné než účastníky navržené důkazy, avšak jen v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu (§ 120 odst. 2 o. s. ř.). Zákon zde má na mysli situaci, kdy z obsahu spisu (z výsledků dosavadního řízení) vyplynula existence určitého – účastníky nenavrženého – důkazu, jehož provedení se jeví potřebným k řádnému (správnému a úplnému) objasnění skutkového základu sporu. Má-li účastníky nenavržený důkaz vyplývat z obsahu spisu, je oprávnění soudu provádět důkazy z vlastní iniciativy omezeno v tom smyslu, že ve sporném řízení se činnost soudu nesmí vyznačovat pátráním po důkazech (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněného pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč., nebo následně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 4635/2010).
21. Z výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že insolvenční soud může (sám) v incidenčním řízení provést důkaz navržený v jiném incidenčním řízení stejného insolvenčního řízení za předpokladu dodržení § 120 o. s. ř. Jinak řečeno, jestliže (odvolací) soud pro rozhodnutí sporu o odpůrčí žalobě zohlední důležitou skutečnost známou z jiného incidenčního sporu projednávaného v rámci téhož insolvenčního řízení, neporuší tím projednací zásadu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je proto potud v souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
22. Nad rámec řečeného dovolací soud uvádí, že odvolací soud správně rozpoznal, že dohoda dosud nenabyla věcněprávních účinků, neboť nedošlo ke vkladu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí. Ke druhé otázce
23. Na další dovolatelem položenou otázku [zda je insolvenční správce oprávněn domáhat se soudního určení (deklarace) neúčinnosti právního úkonu dlužníka podle § 246 odst. 2 insolvenčního zákona] nemá význam odpovídat. Napadené rozhodnutí totiž na jejím řešení nespočívá a spočívat nemá; odpověď na ni totiž nijak nemůže ovlivnit výsledek sporu. Odvolací soud žalobu zamítl proto, že doposud nenastaly věcněprávní následky dohody (nebyl povolen vklad vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí). K nezpůsobilosti „akademických“ otázek srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněné pod číslem 47/2018 Sb. rozh. obč. K režimu neúčinných právních jednání, které dlužník učinil po prohlášení konkursu na jeho majetek, srov. obecně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2021, sp. zn. 29 Cdo 1164/2019, uveřejněný v časopise Vybraná judikatura, číslo 5, ročník 2022, pod číslem 48.
24. K případným vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti toliko u (jinak) přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) procesní vady nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že takovou vadou nemůže být pro poměry této věci skutečnost, že v souběžně projednávaném incidenčním sporu o vypořádání společného jmění manželů bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení této věci.
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl, čímž žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. prosince 2014 činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč jde celkem o částku 4 114 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám jeho advokáta. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2025
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu