KSUL 44 INS XY
44 ICm XY
29 ICdo 32/2015-66
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Mgr. Martina Koláře, se sídlem v Děčíně IV – Podmoklech, Na Vinici
1227/32, PSČ 405 02, jako insolvenčního správce dlužníků L. a R. P.,
zastoupeného Mgr. Martinou Knickou, advokátkou, se sídlem v Děčíně, Tyršova
1434/4, PSČ 405 02, proti žalovanému Českému inkasnímu kapitálu, a. s., se
sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Václavské nám. 808/66, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 27646751, o určení pravosti vykonatelné pohledávky,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 ICm XY, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníků L. P., narozeného XY a R. P.,
narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.
zn. KSUL 44 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 21. ledna 2015, č. j. 44 ICm XY, 104 VSPH XY (KSUL 44 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 14. července 2014, č. j. 44 ICm XY, rozhodl Krajský soud v
Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě žalobce Mgr. Martina
Koláře, jako insolvenčního správce dlužníků L. a R. P., směřující proti
žalovanému Českému inkasnímu kapitálu, a. s., tak, že:
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že vykonatelná pohledávka
přihlášená žalovaným do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod
sp. zn. KSUL 44 INS XY ve výši 55.758,52 Kč není po právu (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem:
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok). Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), odmítl Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí plně respektuje závěry
formulované k mezím popěrného práva u vykonatelných pohledávek přiznaných
pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu [§ 199 odst. 2 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném
pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R XY“),
k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. července
2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9,
ročník 2014, pod číslem 110, v rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo
31/2013, uveřejněném pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
v rozsudku ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněném pod
číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku ze dne 29. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněném pod číslem 25/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí jsou - stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupná i na webových stránkách
Nejvyššího soudu). V typově shodných věcech, podložených typově shodnou dovolací argumentací, již
Nejvyšší soud na základě shora označené judikatury podaná dovolání odmítl
(usnesením ze dne 25. února 2015, sen. zn. 29 ICdo 32/2014, usnesením ze dne
31. května 2016, sen. zn. 29 ICdo 29/2014, usnesením ze dne 30. června 2016,
sen. zn. 29 ICdo 40/2014, usnesením ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo
43/2014 a usnesením ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 16/2015), maje
soudní praxi v dotčených souvislostech za již ustálenou. K tomu lze dále dodat, že v posledku se k této otázce vyslovil obdobně Ústavní
soud. Ten v důvodech usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. IV.
ÚS 1456/15
(dostupného na webových stránkách Ústavního soudu) konstatoval, že ústřední
námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož obecné soudy neměly připustit v
rámci insolvenčního řízení uplatnění úroků z prodlení, přiznaných rozhodnutím
soudu, nad rámec tzv. zákonných úroků. K tomu je třeba uvést (pokračoval
Ústavní soud), že insolvenční řízení má svá specifika a má-li být efektivním,
nelze v jeho rámci přezkoumávat pravomocná soudní rozhodnutí. Právní řád na
možnost přezkumu pravomocných rozhodnutí pamatuje prostřednictvím tzv. mimořádných opravných prostředků, nicméně jejich využití je vždy v dispozici
účastníka řízení. Podle náhledu Ústavního soudu má každé soudní řízení svůj
smysl a význam, který nelze ztrácet ze zřetele tím, že by výrok jednoho
pravomocného rozsudku bylo lze zpochybnit v procesně nesouvisejícím soudním
řízení. Nejvyšší soud tedy pro poměry dané věci uzavírá, že v důsledku (shora
označených) rozhodnutí vydaných zčásti před a zčásti po podání dovolání v této
věci má soudní praxi v otázkách předestíraných mu dovolatelem za definitivně
ustálenou a potřebu korigovat odtud vzešlé závěry (z nichž vyšel i odvolací
soud) na podkladě podaného dovolání neshledává.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 202 odst. 1
insolvenčního zákona, když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlašovaných
pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti
insolvenčnímu správci.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné
pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2017
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu