KSHK 40 INS XY
40 ICm XY
29 ICdo 49/2020-134
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Tomaier Legal advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 10,
Černokostelecká 281/7, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 24 15 52 41, proti
žalovanému Ing. Aleši Klaudymu, se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 191/18, PSČ
405 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka Edl a partneři, v. o. s. v
likvidaci, zastoupenému Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, se sídlem v Děčíně,
Na Vinici 1227/32, PSČ 405 02, o vyloučení pohledávek z majetkové podstaty
dlužníka, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 ICm XY,
jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Edl a partneři, v. o. s. v
likvidaci, se sídlem v Hradci Králové, Na Zahrádkách 268/18, PSČ 503 41,
identifikační číslo osoby 24 20 33 19, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 23. září 2019, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 40 INS
XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2019, č. j. 40 ICm XY,
104 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
24. dubna 2019, č. j. 40 ICm XY, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Tomaier
Legal advokátní kancelář s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Ing. Aleši
Klaudymu, jako insolvenčnímu správci dlužníka Edl a partneři, v. o. s. v
likvidaci) vyloučení pohledávek: 1) ve výši 36.974,52 Kč za Komerční bankou, a.
s., která vede účet majetkové podstaty dlužníka P. J., z titulu doplatku odměny
a úhrady hotových výdajů dlužníka jako insolvenčního správce podle usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2016, č. j. KSPH 41 INS XY, o zrušení
konkursu a odměně správce; 2) ve výši 193.691,52 Kč za Ing. Pavlem Tlustým,
insolvenčním správcem dlužníka ARMO Construct s. r. o. z titulu doplatku odměny
dlužníka jako insolvenčního správce podle usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 11. dubna 2017, č. j. KSUL 44 INS XY, o schválení konečné zprávy;
3) ve výši 503.290,- Kč za Mgr. Ing. Petrou Hýskovou, insolvenční správkyní
dlužníka TOM-CAR SERVIS, spol. s r. o. z titulu doplatku odměny dlužníka jako
insolvenčního správce podle usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
16. května 2016, č. j. KSPH 42 INS XY, o schválení konečné zprávy; a 4) ve výši
3.058,67 Kč za Mgr. Bohdanou Šocovou, insolvenční správkyní dlužníka GeMarCo,
s. r. o. z titulu doplatku odměny dlužníka jako insolvenčního správce podle
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2018, č. j. KSBR 32 INS XY, o
schválení konečné zprávy (dále jen „sporné pohledávky“) z majetkové podstaty
dlužníka (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. září 2019, č. j. 40
ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu
(první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ve vazbě na obsah spisu, vyplývá,
že:
1) Usnesením ze dne 25. května 2018, č. j. KSHK 40 INS XY, insolvenční
soud zjistil úpadek dlužníka a rozhodl o způsobu jeho řešení konkursem;
insolvenčním správcem ustanovil Ing. Aleše Klaudyho. 2) Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky (P-11)
v celkové výši 886.866,71 Kč z titulu odměny za poskytnuté právní služby dle
smlouvy ze dne 5. září 2013, a to jako zajištěné spornými pohledávkami dlužníka
za třetími osobami dle smlouvy o (zajišťovacím) postoupení pohledávek ze dne
29. září 2014 (dále jen „smlouva“). 3) Žalovaný zahrnul sporné pohledávky do majetkové podstaty dlužníka;
žalobce podal včas žalobu o jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužníka s
odůvodněním, že pohledávky nabyl smlouvou o postoupení pohledávky. Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení § 553, § 554, § 2040, §
2042, § 2043 a § 2044 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
též jen „o. z.“), vycházeje dále z ustanovení § 109 odst. 1 písm. b), § 224 a §
225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku za způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v
usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 23/2012 (jde o usnesení
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2014, pod číslem 98), a v
rozsudku ze dne 11. listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 61/2015 (správně jde o
rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 61/2015, uveřejněný pod číslem
81/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) – uzavřel, že:
1) Smlouva je zdánlivým právním jednáním, k němuž nelze přihlížet, a to z
důvodu neurčitého vymezení postupovaných pohledávek (způsobem, že jde o již
vzniklé či budoucí pohledávky za majetkovou podstatou blíže neurčených
dlužníků, kterým byl postupitel ustanoven insolvenčním správcem). Jelikož se
žalobce nestal věřitelem sporných pohledávek, již proto nemohla být žaloba
úspěšná. 2) Smlouva měla formu (jen) zajišťovacího převodu pohledávek. V případě úhrady
zajištěných pohledávek v plné výši se žalobce zavázal postoupit na postupitele
zpět postoupené pohledávky. Převod pohledávek tak byl sjednán jako převod
fiduciární (bez rozvazovací podmínky). Zajišťovací funkce převodu pohledávek (v
případě, že by smlouva nebyla zdánlivým právním jednáním) nadále trvá (žalobce
je zajištěným věřitelem) a převod pohledávek má i nadále zajišťovací charakter. Za stavu, kdy zajištění nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě,
žalovaný oprávněně sporné pohledávky sepsal do majetkové podstaty dlužníka. Skutečnost, že „žalobce nebyl uspokojen dlužníkem v plné výši jeho pohledávek,
plyne jednak z přihlášky pohledávek (P-11)“, jednak z žalobních tvrzení
žalobce; jiný způsob zpětného převodu pohledávek sjednán nebyl.
Žalobce mohl
svá práva realizovat výhradně přihláškou zajištěné pohledávky do insolvenčního
řízení dlužníka. Nepodal-li žalobu na určení pořadí pohledávky (poté, kdy právo
na uspokojení ze zajištění insolvenční správce dlužníka popřel), nemůže se
domáhat vyloučení sporných pohledávek z majetkové podstaty dlužníka postupem
podle ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek týkajících se (ne)určitosti
smlouvy o postoupení pohledávek (a jejího případného důsledku) a (ne)možnosti
aplikace závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení sen. zn. 29 NSČR
23/2012 na poměry dané věci, a to zejména proto, že smlouva o postoupení
pohledávek se řídí právní úpravou účinnou od 1. ledna 2014.
Přitom otázku (ne)určitosti smlouvy odvolací soud (podle názoru dovolatele)
vyřešil v rozporu judikaturou Nejvyššího soudu (v dovolání specifikovanou) a
právní otázka opodstatněnosti žaloby o vyloučení sporných pohledávek z
majetkové podstaty dlužníka v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. nebyla dosud
Nejvyšším soudem zodpovězena.
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěrů ohledně určitosti smlouvy a
důvodnosti žaloby o vyloučení sporných pohledávek z majetkové podstaty
dlužníka, s tím, že se stal vlastníkem sporných pohledávek a zajištění bylo
vypořádáno „automaticky ze zákona“ (§ 2044 odst. 1 o. z.) k okamžiku prodlení
se splněním zajištěného závazku.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě
vyhověl.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
právní otázky (ne)určitosti smlouvy, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu, a právní otázky výkladu ustanovení § 2040 a násl.
o. z. Nejvyšším soudem v daných souvislostech nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 553 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost
nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem (odstavec 1). Byl-li
projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí
se, jako by tu bylo právní jednání od počátku (odstavec 2). Podle ustanovení § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží. Podle ustanovení § 555 odst. 1 o.z. právní jednání se posuzuje podle svého
obsahu. Podle ustanovení § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle
úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o
něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle
význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev
vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené
mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k
tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání
přikládají (odstavec 2). Podle ustanovení § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část
postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě
(postupníkovi). Podle ustanovení 1887 o. z. postoupit lze i soubor pohledávek, ať již
současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen,
zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité
době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu. Podle ustanovení § 2040 o. z. smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje
dlužník nebo třetí osoba dluh tím, že věřiteli dočasně převede své právo
(odstavec 1). Má se za to, že zajišťovací převod práva je převodem s
rozvazovací podmínkou, že dluh bude splněn (odstavec 2). Podle ustanovení § 2043 o. z., pomine-li důvod trvání zajišťovacího převodu
práva, umožní věřitel osobě, která zajištění poskytla, výkon práva v předešlém
rozsahu. Zároveň jí vydá vše, co z převedeného práva získal nebo co k němu
přibylo, proti náhradě nákladů, které v souvislosti s výkonem zajišťovacího
převodu práva účelně vynaložil. Podle ustanovení § 2044 o. z., není-li zajištěný dluh splněn, stane se převod
práva nepodmíněným a dlužník předá věřiteli vše, co je nutné k plnému výkonu
převedeného práva (odstavec 1). Převyšuje-li obvyklá cena jistoty zřejmě výši
zajištěného dluhu, vyplatí věřitel osobě, která jistotu poskytla, částku
odpovídající rozdílu; přitom si započte náklady, které v souvislosti s výkonem
zajišťovacího převodu práva účelně vynaložil. Neobsahuje-li smlouva o
zajišťovacím převodu práva údaj o výši dluhu a hodnověrné ocenění práva
převedeného k zajištění, je na věřiteli, aby dokázal, že obvyklá cena jistoty
výši zajištěného dluhu zřejmě nepřevyšuje (odstavec 2). K (ne)určitosti smlouvy.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěrech,
podle nichž:
1) Na rozdíl od právní úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené
slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle
vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým
projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací
soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli
účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření
úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002,
sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb. opouští důraz
na formální hledisko projevu a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle
jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tak podle
právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl
druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm
vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v
ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi
stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu,
jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání
přikládají. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2019,
pod číslem 3. 2) Pro výklad adresovaného právního jednání je určující skutečná vůle
jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba
upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých
slov). Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev
vůle učinil (kdy se stal perfektním). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou
vůli jednajícího (§ 556 odst. 1 věta první o. z.), postupuje soud podle
pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (a uplatní se tak
objektivní metoda interpretace, při níž se projevu vůle přisuzuje význam, jaký
by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 4/2019“), jakož i důvody rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen R 37/2021). 3) Výkladu podléhá každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se
navenek jeví jako jednoznačné (jasné), a to proto, že sám závěr o
jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018 a opět R 37/2021.
4) Požadavek určitosti smlouvy o postoupení pohledávek je naplněn
též v případě, je-li souhrn postupovaných pohledávek označen osobou dlužníka a
právním důvodem jejich vzniku (např. odkazem na příslušnou smlouvu, s tím, že
se postupují všechny pohledávky z této smlouvy), aniž by postupované pohledávky
musely být v postupní smlouvě výslovně jednotlivě identifikovány. Zmíněný
požadavek je naplněn i tehdy, je-li z účastníky zvolených identifikačních znaků
nepochybné, které pohledávky (nezaměnitelné s jinými) jsou předmětem cesse. Za
dostatečné se považuje i takové určení postupovaných budoucích pohledávek, není-
li pochybnosti o osobě dlužníka a o pohledávce samé co do jejího vzniku. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 27/2008“), k jehož závěrům se pro poměry založené
zákonem č. 89/2012 Sb. Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 23. listopadu 2020, sp. zn. 33 Cdo 2109/2020, a ze dne 25. června 2019, sp. zn. 23
Cdo 3365/2018. Za stavu, kdy ve smlouvě byly pohledávky [existující (a splatné) a
budoucí] žalobce (jako postupníka) za dlužníkem (jako postupitelem) [rozuměj
zajišťované pohledávky] vymezeny odkazem na smlouvu o poskytování právních
služeb ze dne 5. září 2013, a sporné pohledávky (rozuměj pohledávky postupované
k zajištění) způsobem, že jde o (ve smlouvě druhově konkretizované, existující
a budoucí) pohledávky dlužníka (jako postupitele) za majetkovou podstatou
dlužníků, kterým byl dlužník ustanoven insolvenčním správcem, nemá Nejvyšší
soud (na rozdíl od soudu odvolacího) žádné pochybnosti o tom, že zajišťované i
postupované pohledávky byly smlouvou vymezeny v souladu s požadavky ustanovení
§ 1887 o. z., jakož i shora citované judikatury. K tomu srov. dále i ustanovení § 574 o. z., jakož i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2020, sp. zn. 32 Cdo 758/2020, uveřejněný
pod číslem 70/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož se při
výkladu právních jednání uplatní zásada, že jednající chtějí projevem vůle
spíše přivodit platné právní účinky, než že by chtěli jednat neplatně, a že při
výkladu právního jednání je třeba upřednostnit skutečnou vůli oproti vůli
projevené (k tomu srov. opět R 4/2019). Právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně neurčitosti (a
nicotnosti) smlouvy tak není správné. K (ne)možnosti aplikace závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího
soudu sen. zn. 29 NSČR 23/2012 v poměrech dané věci. V označeném usnesení Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož i v
insolvenčním řízení platí, že dokonce i tehdy, stala-li se pohledávka zajištěná
zajišťovacím převodem vlastnického práva splatnou před rozhodnutím o úpadku,
ale zajištění stále trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě),
sepíše insolvenční správce předmět zajištění do majetkové podstaty jako
vlastnictví dlužníka.
Zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou
pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou
(s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění); vyloučení zajištění ze
soupisu majetkové podstaty dlužníka se z titulu takového vlastnictví úspěšně
domoci nemůže. Přihlášení takové pohledávky zajištěným věřitelem pohledávky
není podmíněno tím, zda a kdy insolvenční správce sepíše majetek sloužící k
zajištění do majetkové podstaty dlužníka. Tento závěr Nejvyšší soud formuloval, vycházeje z rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října
2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněného pod číslem 45/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, podle něhož je-li zajišťovací převod práva ve smyslu
ustanovení § 553 obč. zák. sjednán jako fiduciární převod práva, způsobuje to
neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva jako celku. V poměrech projednávané věci se smlouva (na rozdíl od věci vedené pod
sen. zn. 29 NSČR 23/2012) řídí ustanoveními § 2040 o. z., které (oproti
ustanovení § 553 obč. zák.) připouští možnost sjednat zajišťovací převod práva
(i) ve fiduciární formě (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. června 2021, sen. zn. 29 ICdo 77/2019). Za stavu, kdy smluvní strany
uzavřely smlouvu bez rozvazovací podmínky (naopak se pro případ zaplacení
zajišťovaných pohledávek dohodly na zpětném postoupení pohledávek), bylo
nezbytné posoudit, zda se stalo (původně zajišťovací) postoupení pohledávek
nepodmíněným (§ 2044 odst. 1 o. z.), a to dříve, než nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení dlužníka. Jelikož se odvolací soud nezabýval důvodností žaloby z pohledu
ustanovení § 2044 o. z., zůstalo jeho právní posouzení věci v tomto směru
neúplné a tudíž i nesprávné. Za stavu, kdy neobstál žádný z důvodů, na nichž právní posouzení věci
odvolacím soudem spočívá, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.