MSPH 77 INS XY
77 ICm XY
29 ICdo 59/2016-315
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Mgr. Josefa Neskusila, LL.M., se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, PSČ
150 00, jako insolvenčního správce dlužníka ŽIŠKA Consulting s. r. o.,
zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo
náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalované G. Š., narozené XY, bytem XY 15,
zastoupené JUDr. Ondřejem Bultasem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská
81/55, PSČ 186 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 77 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ŽIŠKA
Consulting s. r. o., se sídlem v Praze 3, Malešická 2823/20a, PSČ 130 00,
identifikační číslo osoby 27918441, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. MSPH 77 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 15. února 2016, č. j. 77 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 77 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 18. srpna 2015, č. j. 77 ICm XY, Městský soud v Praze (dále
jen „insolvenční soud“) vyhověl odpůrčí žalobě Ing. Petra Beneše, původního
insolvenčního správce dlužníka ŽIŠKA Consulting s. r. o., směřující proti
žalované G. Š. a určil, že kupní smlouva ze dne 22. dubna 2010, kterou dlužník
prodal žalované ve výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti (dále jen
„sporné nemovitosti“), je neúčinným právním úkonem (bod I. výroku); dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dlužník (jako prodávající) a žalovaná (jako kupující) uzavřeli dne 22. dubna
2010 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod sporných nemovitostí za kupní
cenu 3.333.010 Kč (dále jen „kupní smlouva“). Obvyklá cena sporných nemovitostí
činila ke dni uzavření kupní smlouvy 8.700.000 Kč.
3/ K datu uzavření kupní smlouvy byl dlužník v úpadku, když měl splatné závazky
vůči více věřitelům (a to minimálně vůči P. H., J. G. a Finančnímu úřadu pro
Prahu 3) po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (v celkové výši 1.569.620,20
Kč), přičemž dlužník tyto závazky neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě
splatnosti.
3/ Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 16. listopadu 2010. Insolvenční soud
usnesením ze dne 16. května 2011, č. j. MSPH 77 INS XY, zjistit úpadek dlužníka
a usnesením ze dne 13. července 2011, č. j. MSPH 77 INS XY, prohlásil na jeho
majetek konkurs.
Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 235 a § 240 zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řízení (insolvenčního zákona) –
uzavřel, že kupní smlouva naplňuje skutkovou podstatu neúčinnosti právního
úkonu bez přiměřeného protiplnění, neboť dlužník kupní smlouvou v době, kdy již
byl v úpadku, prodal žalované sporné nemovitosti za kupní cenu podstatně nižší,
než kolik činila obvyklá cena předmětu plnění.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok) a uložil žalované zaplatit státu na účet
Městského soudu v Praze na soudním poplatku částku 5.000 Kč (třetí výrok).
Odvolací soud – poté, co doplnil dokazování k úpadku dlužníka v okamžiku
uzavření kupní smlouvy – přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že kupní
smlouva je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění podle ustanovení § 240
insolvenčního zákona.
Přitom zdůraznil, že dlužník měl v době uzavření kupní smlouvy (kromě věřitelů
zjištěných již insolvenčním soudem) ještě dalšího věřitele (M. Š.) se splatnou
pohledávkou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. V řízení tak bylo
nepochybně prokázáno, že dlužník měl v rozhodné době závazky vůči čtyřem
věřitelům, jejichž pohledávky za dlužníkem dosahovaly částky 7.000.000 Kč,
přičemž žádnému z těchto věřitelů dlužník po uzavření kupní smlouvy dluh
nezaplatil. V řízení současně nevyšlo najevo, že by měl dlužník disponibilní
finanční prostředky na úhradu svých závazků.
Odvolací soud neshledal opodstatněnými ani výhrady žalované ke způsobu, jakým
insolvenční soud určil obvyklou cenu sporných nemovitostí. Nehledě na závěry
znaleckých posudků, z nichž vyšel insolvenční soud, je totiž zřejmé, že již
sama okolnost, že dlužník zakoupil sporné nemovitosti v roce 2007 za částku
9.469.357 Kč a na jejich rekonstrukci použil půjčku ve výši 6.000.000 Kč,
nepochybně svědčí o tom, že obvyklá cena sporných nemovitostí musela být
podstatně vyšší, než za kolik je dlužník prodal žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení
žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud předesílá, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud
usnesením ze dne 6. dubna 2017, č. j. MSPH 77 INS XY, zprostil původního
žalobce (P. B.) funkce insolvenčního správce dlužníka a (novým) insolvenčním
správcem ustanovil Mgr. Josefa Neskusila, LL.M. Ke změně v osobě insolvenčního
správce Nejvyšší soud přihlédl při označení účastníků v záhlaví tohoto
rozhodnutí. Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s přihlédnutím k době vydání napadeného
rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném
od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Odtud též plyne, že dovolání v
dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř.). Prostřednictvím námitek, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se
skutkovými závěry soudů nižších stupňů, stejně jako výhradou, že soudy nižších
stupňů neprovedly dovolatelkou navržené důkazy (včetně revizního znaleckého
posudku), tak dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1
o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené
důkazy, nadto plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo
12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Jde-li o předpoklady pro nařízení
vypracování revizního znaleckého posudku, srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010 (uveřejněného
v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2013, pod číslem 23), nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn.
29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu. Námitkou, podle níž soudy obou stupňů v řízení postupovaly v rozporu s
ustanovením § 120 odst. 2 (příp. § 121) o. s. ř., když prováděly dokazování
„při absenci jakéhokoliv skutkového tvrzení účastníků sporu a bez toho, aby
některý z účastníků takové důkazy navrhl“, pak dovolatelka soudům nižších
stupňů toliko vytýká vady řízení, aniž by otevírala jakoukoliv otázku hmotného
či procesního práva; ani tyto námitky proto dovolání přípustným nečiní. V této souvislosti lze nicméně pro úplnost doplnit, že dovolatelkou zpochybněné
dokazování, prováděné soudy nižších stupňů k úpadku dlužníka v době uzavření
kupní smlouvy, se týkalo listin (přihlášek pohledávek a jejich příloh), jež
byly součástí insolvenčního spisu dlužníka ještě předtím, než z insolvenčního
řízení vzešel (jako spor jím vyvolaný) tento incidenční spor. Je-li (pro účely
insolvenčního zákona) incidenční spor sporem vyvolaným insolvenčním řízením (o
kterém tak stanoví insolvenční zákon), projednávaným v rámci insolvenčního
řízení (§ 2 písm. d/ insolvenčního zákona, § 160 odst. 1 insolvenčního zákona),
pak je odtud zjevné, že (v každém případě) ty skutečnosti nebo důkazy, které
tvořily součást insolvenčního spisu před zahájením incidenčního sporu, jsou pro
insolvenční soud který takový incidenční spor rozhoduje, přirozeným zdrojem
poznatků jako skutečnosti nebo důkazy, jež mohou mít případně vliv na skutkový
stav věci rozhodované incidenčním sporem, a v tomto ohledu je lze bez dalšího
považovat za skutečnosti nikoli nové (skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu
incidenčního sporu). Úprava, která činí z incidenčního sporu spor rozhodovaný „v rámci insolvenčního
řízení“ zásadně soudcem, který vede insolvenční řízení (srov. § 160
insolvenčního zákona), má těžit právě z toho, že soudce rozhodující incidenční
spor bude dobře obeznámen se všemi okolnostmi týkajícími se průběhu
insolvenčního řízení (a bude je moci i aplikovat). K tomu lze poukázat i na
obsah důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (vládní návrh
insolvenčního zákona projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České
republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120), [K § 159 –
164 (Díl 8: Incidenční spory)]. Soudy nižších stupňů proto v projednávané věci nemohly nijak pochybit tím, že
přihlédly rovněž ke skutečnostem a důkazům, jež se podávaly (vyšly najevo) z
insolvenčního spisu. Dovolatelka navíc zjevně přehlíží, že ani účinné zpochybnění pohledávek dvou
věřitelů (k němuž podle obsahu podaného dovolání dovolatelka směřuje) by nemělo
žádný vliv na správnost závěru soudů nižších stupňů, že dlužník byl (s ohledem
na existenci splatných závazků vůči ostatním věřitelům) v době uzavření kupní
smlouvy v úpadku.
Námitky, jež dovolatelka v této souvislosti uplatňuje, tak
objektivně nejsou schopny zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a jde
tudíž o námitky pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení § 243f
odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.