KSPH 77 INS XY
63 ICm XY
29 ICdo 65/2019-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se sídlem v Praze 4,
Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29414873, jako
insolvenčního správce dlužníka JUDr. Františka Fialy, zastoupeného JUDr.
Zbyňkem Jirouškem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29, PSČ 140 00,
proti žalovanému R. B., narozenému XY, bytem XY, o popření vykonatelné
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 63 ICm XY, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka F. F., narozeného XY, bytem v XY,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 77 INS XY, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2019, č. j. 63 ICm XY,
101 VSPH XY (KSPH 63 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 6. srpna
2018, č. j. 63 ICm XY, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Administrace
insolvencí CITY TOWER, v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka F. F.)
domáhal vůči žalovanému (R. B.) určení, že žalovaný nemá za dlužníkem
pohledávku „z titulu smlouvy o půjčce“ ve výši 4 500 000 Kč přihlášenou v
insolvenčním řízení dlužníka (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod
II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek
insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
Soudy vyšly zejména z toho, že dlužník prohlásil v uznávacím prohlášení
učiněném dle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), v notářském zápisu sepsaném notářem JUDr. Radimem Drášilem dne 2. října
2015, že podle smlouvy o zápůjčce uzavřené ústní formou mezi žalovaným na
straně věřitele a jím na straně dlužníka dne 30. června 2015 má povinnost
vrátit žalovanému převzatou částku 4 500 000 Kč nejpozději do 31. března 2016;
zároveň dlužník svolil k vykonatelnosti tohoto notářského zápisu.
Soudy uzavřely, že uznání závazku ze dne 2. října 2015 působí vůči
insolvenčnímu správci a také v incidenčním sporu zakládá vyvratitelnou právní
domněnku o existenci uznaného závazku v době uznání, „která dokud nebude
vyvrácena, musí být soudem považována za prokázanou“. Bylo tedy na žalobci,
jenž jako insolvenční správce dlužníka popřel spornou pohledávku, aby domněnku
trvání uznaného dluhu podle § 2053 o. z. vyvrátil. Podle soudů žalobce nijak
nepodložil své tvrzení o neexistenci sporné pohledávky, když pouze tvrdil, že
žalovaný měl prokázat poskytnutí peněžních prostředků dlužníku. „Vysvětlovací
povinnost“ žalovaného mohla dle soudů nastoupit až poté, co by žalobce svým
tvrzením a důkazy alespoň zpochybnil, že došlo k reálnému plnění zápůjčky ze
strany žalovaného dlužníkovi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud v praxi dovolacího soudu
nebyla řešena, namítaje nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Konkrétně dovolatel Nejvyššímu soudu předkládá k řešení otázku, zda je správný
právní názor, že se v řízení podle § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), „otáčí“ nebo „přenáší“ důkazní
břemeno a že tedy důkazní břemeno o neexistenci vykonatelné pohledávky je
(vždy) na straně žalobce (insolvenčního správce), nikoliv na straně žalovaného,
a dále otázku, zda v situaci, kdy dlužník platně uzná svůj dluh, je ve sporu
dle § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona na popírajícím (insolvenčním
správci), aby prokázal jeho neexistenci.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro
něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl
podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Nejvyšší soud ve své konstantní rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že uznáním
závazku (dluhu) dle § 323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), či § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“) [obou předpisů ve znění účinném do 31. prosince 2013],
se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době
uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazního břemene z věřitele na
dlužníka (zde na insolvenčního správce), na němž tak je, aby prokázal, že
závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva
vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v § 133 o. s. ř., které určuje, že
dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně
stanovena domněnka; pouhá, třebas i velmi závažná pochybnost o tom, zda
existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby
tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí
vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li
v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle
ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 88/2017, a tam
citovanou judikaturu).
Již z dřívější judikatury přijaté v režimu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, vyplývalo, že uznal-li budoucí úpadce svůj dluh co do důvodu a výše,
pak ve sporu o určení pravosti a výše pohledávky je přeneseno důkazní břemeno o
neexistenci předmětných pohledávek na žalovaného správce konkursní podstaty. K
tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn.
29 Cdo 3664/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013,
pod číslem 44, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29
Cdo 1370/2014.
V insolvenčních poměrech pak z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince
2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2014, rovněž plyne, že písemné uznání dluhu dlužníkem
co do důvodu a výše podle § 558 obč. zák., jímž věřitel dokládá existenci své
splatné pohledávky za dlužníkem, zakládá vyvratitelnou domněnku existence dluhu
v době uznání i pro potřeby doložení splatné pohledávky insolvenčního
navrhovatele ve smyslu § 105 insolvenčního zákona. Ve sporu o pravost
pohledávek, jehož se jako osoba popírající pohledávky věřitele účastní
insolvenční správce, pak srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
března 2018, sen. zn. 32 ICdo 157/2017, opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn.
29 ICdo 88/2017. Konečně srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna
2019, sen. zn. 29 ICdo 40/2019, které bylo vydáno v typově shodné věci (mezi
týmiž účastníky, ohledně jiné pohledávky).
Na shora uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na
základě argumentace obsažené v dovolání.
Přitom není pochyb, že tyto závěry se uplatní také při uznání dluhu podle §
2053 o. z. K výkladu § 2053 o. z. viz především rozsudek ze dne 19. března
2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017, v němž se Nejvyšší soud též vyslovil k
použitelnosti dosavadní judikatury k § 323 odst. 1 obch. zák. a § 558 obč. zák.
V poměrech projednávané věci se uvedené závěry projeví následovně.
Dovolání není přípustné již proto, že judikatuře Nejvyššího soudu neodporuje
závěr odvolacího soudu, na němž spočívá napadené rozhodnutí, podle kterého
(platné) uznání dluhu budoucím insolvenčním dlužníkem má ve sporu o pravost a
výši pohledávky, v němž jako žalobce vystupuje namísto dlužníka insolvenční
správce, za následek, že na žalobce (insolvenčního správce) přešlo důkazní
břemeno ohledně neexistence dluhu v době uznání.
Považuje-li odvolací soud uznání dluhu dlužníka za platné, pak na žalobce
(insolvenčního správce) přešlo důkazní břemeno ohledně tvrzení, že dluh
nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného a žalobce nemohl v řízení uspět
pouze na základě tvrzení, že sporná pohledávka za dlužníkem neexistuje. Bylo
totiž na něm, aby tvrdil a prokázal konkrétní skutečnosti o tom, že daná
pohledávka nevznikla (např. z důvodu, že žalovaný dlužníkovi neplnil), zanikla
(např. tím, že dlužník pohledávku zaplatil) nebo byla převedena na jiného.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 202 odst. 1 insolvenčního
zákona, když dovolání bylo odmítnuto a ve sporu o pravost, výši nebo pořadí
přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení
proti insolvenčnímu správci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu