KSPL 20 INS 24262/2019
20 ICm 3975/2020
29 ICdo 68/2022-118
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Intrum Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, PSČ 190
00, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem,
MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500
03, proti žalovanému Mgr. Petru Neumannovi, se sídlem v Praze 1, Jungmannova
733/6, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužnice M. G., zastoupenému
JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6, PSČ
110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.
zn. 20 ICm 3975/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice M. G.,
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 24262/2019, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2022, č. j.
20 ICm 3975/2020, 101 VSPH 583/2021-74 (KSPL 20 INS 24262/2019), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2022, č. j. 20 ICm 3975/2020,
101 VSPH 583/2021-74 (KSPL 20 INS 24262/2019), se zrušuje a věc se vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 27. května 2021, č. j. 20 ICm 3975/2020-49, Krajský
soud v Plzni (dále též jen „insolvenční soud“) určil, že žalobce má v
insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice M. G. po právu přihlášenou
sedmou dílčí pohledávku ve výši 155 973,63 Kč (bod I. výroku), a současně
rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod
II. výroku).
2. Insolvenční soud přitom vyšel zejména z toho, že:
[1] Předmětnou pohledávku v celkové výši 155 973,63 Kč žalobce přihlásil
do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice jako pohledávku z titulu
neuhrazených nároků vyplývajících ze Smlouvy o revolvingovém úvěru č.
4221902, kterou dlužnice uzavřela s právním předchůdcem žalobce, společností
COFIDIS, s. r. o. (dále též jen „společnost C“), dne 7. listopadu 2006 (dále
též jen „smlouva o úvěru“).
[2] Poté, kdy byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena žalobci,
uzavřel s dlužnicí ohledně pohledávky plynoucí ze smlouvy dne 3. srpna 2010
Dohodu o uznání dluhu se splátkovým kalendářem (dále též jen „dohoda o uznání
dluhu“). Konečný závazek dlužnice zde byl vyčíslen částkou 123 018 Kč. Součástí
této dohody byla i rozhodčí doložka, přičemž dva rozhodci byli určeni konkrétně
a pro případ, že by nebyl žádný z těchto rozhodců ochoten funkci rozhodce
přijmout nebo by ji nemohl vykonávat, byl jako třetí rozhodce stanoven rozhodce
určený Rozhodčí společností, s. r. o.
[3] Dne 4. dubna 2011 vydala Mgr. Kristýna Wiedermannová jakožto
rozhodce určený Rozhodčí společností, s. r. o., rozhodčí nález č. j. R-P
4252/2011 (dále jen „rozhodčí nález“), jímž bylo dlužnici uloženo zaplatit
společnosti Profidebt, s. r. o. (dřívější obchodní firma žalobce), částku 135
755,87 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z této částky od 7.
prosince 2010 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 540 Kč, to vše
do tří dnů od nabytí právní moci rozhodčího nálezu.
[4] Usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 6. října 2011, č. j. 23 EXE
11849/2011-13, byla podle tohoto rozhodčího nálezu nařízena exekuce a jejím
provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Antonín Dohnal.
[5] Pohledávka byla v insolvenčním řízení dlužnice uplatněna přihláškou
č. P-19 doručenou insolvenčnímu soudu dne 6. března 2020. Žalovaný však tuto
dílčí pohledávku č. 7 popřel co do pravosti a výše s tím, že skutečná výše
pohledávky činí 1 Kč.
3. Na takto ustaveném základě insolvenční soud konstatoval, že nemá
žádné pochybnosti o platnosti smlouvy o úvěru i dohody o uznání dluhu. Dle
soudu je zřejmé, že od data uzavření dohody o uznání dluhu, tedy od 3. srpna
2010, běžela nová desetiletá promlčecí doba do 3. srpna 2020 dle § 408 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Přihláška
žalobcovy pohledávky č. P-19 pak byla ke zdejšímu soudu podána dne 6. března
2020, tedy zcela jistě před uplynutím desetileté promlčecí doby.
4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného ve výroku označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud nejprve uzavřel, že rozhodčí nález je nicotným
rozhodnutím, neboť rozhodčí doložka trpí vadou netransparentního určení
rozhodce, v důsledku čehož sporná pohledávka nemá povahu pohledávky
vykonatelné. Následně – cituje § 397, § 323 odst. 1 a § 407 obch. zák. –
konstatoval, že dlužnice uznala závazek ze smlouvy o úvěru vůči žalobci dohodou
o uznání dluhu ze dne 3. srpna 2010, a od toho dne tudíž počala běžet nová
čtyřletá promlčecí doba ve smyslu § 407 odst. 1 obch. zák. (její konec by tak
připadl na 3. srpna 2014). Již dne 2. února 2011 však žalobce podal rozhodčí
žalobu. Podání rozhodčí žaloby mělo přitom (i za situace, kdy byla rozhodčí
doložka sjednána neplatně) účinky plynoucí z § 403 obch. zák. Pohledávka byla
žalobci přiznána rozhodčím nálezem, na jehož podkladě bylo usnesením Okresního
soudu v Chebu ze dne 6. října 2011 zahájeno exekuční řízení, které formálně
nadále trvá. Teprve v průběhu tohoto incidenčního sporu byl učiněn závěr, že
rozhodčí nález byl vydán podle neplatně sjednané rozhodčí doložky. Nemůže-li
takový závěr co do otázky promlčení nároku přivodit věřiteli méně práv, než
kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen soudem v řízení
vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o
výkonu rozhodčích nálezů, pak nelze než uzavřít, že k promlčení pohledávky
žalobce nemohlo dojít.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Dovolatel má za to, že právní posouzení věci odvolacím soudem je
nesprávné; je přesvědčen, že na exekuci nařízenou na základě nicotného
rozhodčího nálezu po vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněného pod číslem 121/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 121/2011“), a běžící po tomto
datu je třeba pohlížet tak, jako by takové exekuční řízení neběželo, a to i s
příslušnými důsledky pro promlčení, tj. že po datu 11. května 2011 již takové
exekuční řízení nemá vliv na promlčení a předmětná pohledávka žalobce se
promlčela. Dovolatel odkazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 4. června
2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, a konstatuje, že má-li být exekuce nařízená na
základě nicotného rozhodčího nálezu bez dalšího (i bez návrhu) zastavena, jde
vlastně o protiprávní stav a takový protiprávní stav nemůže mít pro žalobce
příznivý vliv ani co do promlčecí lhůty. Pokud tedy žalobce po celou dobu
průběhu exekučního řízení neučinil nic k nápravě protiprávní situace a řádně
neuplatnil nárok v nalézacím řízení před uplynutím objektivní desetileté
promlčecí lhůty podle § 408 obch. zák., pak mu podle dovolatele nelze přiznat
právní ochranu. Žalobce jako profesionál v oblasti poskytování úvěrů totiž
nepochybně znal veškerou aktuální judikaturu a především pak následky
vyplývající z R 121/2011. Dovolatel je proto přesvědčen, že exekuce nařízená na
základě nicotného rozhodčího nálezu (až po 11. květnu 2011) nemohla mít vliv na
běh objektivní promlčecí lhůty podle § 408 obch. zák., a pohledávku žalobce tak
považuje za promlčenou.
8. Žalobce ve vyjádření uvedl, že oba soudy se plně vypořádaly se všemi
námitkami žalovaného. Nezpůsobilost rozhodčího nálezu jako exekučního titulu
vyslovena nebyla, proto nelze pohledávku považovat za promlčenou. Navrhuje
tedy, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
10. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o.
s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný
případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
vypočtených v § 238 o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro
řešení otázky stavění běhu promlčecí lhůty v důsledku rozhodčího řízení
zahájeného na základě neplatné rozhodčí doložky, neboť v posouzení této otázky
je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu
a Ústavního soudu.
12. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší
soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
15. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí
promlčecí doba čtyři roky.
Podle § 402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem
uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se
považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za
uplatnění práva v již zahájeném řízení.
Podle § 408 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí
promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.
Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo
zahájeno před uplynutím této lhůty (odstavec 1). Bylo-li právo pravomocně
přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím
promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže
řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být
zahájeno (odstavec 2).
Podle § 3028 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne
nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné
právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva
a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv
uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními
předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou
řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).
Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení
posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí
dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti
tohoto zákona.
16. V citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení obchodního
zákoníku již v době uzavření smlouvy o úvěru i dohody o uznání dluhu. S
účinností od 1. září 2012 pak byla do ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák.
vložena [novelou provedenou zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně
některých zákonů (zákonem o mediaci)] druhá věta: „Do lhůty podle věty první se
nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci.“ Ve znění
tohoto doplnění (jež ale nemá žádný vliv na dále formulované závěry) pak
ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. platilo až do 1. ledna 2014, kdy byl tento
zákon zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Ustanovení § 3028 o.
z. a § 3036 o. z. platí v citované podobě od 1. ledna 2014 doposud.
17. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci Nejvyšší soud úvodem
poznamenává, že vzhledem k absenci jiného ujednání smluvních stran (§ 3028
odst. 3 druhá věta o. z.) se jejich práva a povinnosti vzešlé ze smluv
uzavřených před 1. lednem 2014 řídí dosavadními právními předpisy, tedy
především obchodním zákoníkem. S přihlédnutím k tomu, že promlčecí lhůta (dle
dřívější terminologie „doba“) ohledně nároků, jež měly vzejít z oněch smluv,
rovněž začala běžet před 1. lednem 2014, posuzuje se i možné promlčení těchto
nároků podle dosavadních právních předpisů (srov. § 3036 o. z.).
18. K promlčení nároku uplatněného v rozhodčím řízení Nejvyšší soud
nejprve předesílá, že jeho judikatura je ustálena v těchto závěrech:
[1] Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc,
respektive konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný
právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě
zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, pro obcházení zákona (R 121/2011).
[2] Exekuční soudy mohou (bez jakýchkoli pochyb u rozhodčích nálezů
vydaných v době před 1. dubnem 2012) přijmout závěr, že rozhodčí nález jim
předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v
mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu,
že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k
jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem o rozhodčím řízení. Srov.
usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem
92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[3] Není pochyb o tom, že tam, kde rozhodčí nález neprochází testem
vykonatelnosti (posouzením, zda jde o způsobilý exekuční titul) v exekučním
nebo vykonávacím řízení proto, že na majetek případného povinného je vedeno
insolvenční řízení, lze obdobný závěr přijmout v případném sporu o pravost nebo
výši pohledávky, kterou věřitel přihlásí do insolvenčního řízení jako
vykonatelnou s poukazem na rozhodčí nález coby exekuční titul. K tomu srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo
2/2011, ze dne 29. června 2015, sen. zn. 29 ICdo 10/2013, nebo ze dne 30.
listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 44/2013.
[4] Promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když
rozhodčí smlouva je neplatná. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
[5] Dokud insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v
důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož
byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z
něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014,
uveřejněný pod číslem 100/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož
závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. května 2020,
sen. zn. 29 ICdo 63/2018, nebo v rozsudku ze dne 28. ledna 2021, sen. zn. 29
ICdo 128/2019.
19. Ústavní soud pak ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, a v nálezu ze
dne 17. července 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, rozvedl argumentaci dovolacího
soudu tak, že věřitelé, kteří uplatnili rozhodčí doložku (podali rozhodčí
žalobu) před 11. květnem 2011 (tj. před vydáním R 121/2011), tak činili v
období neustálené judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se
tak na ně úvaha o stavění promlčecí lhůty i v případě zahájení rozhodčího
řízení na základě neplatné rozhodčí doložky. Neústavní postup (zneužití práva)
lze přičítat pouze těm věřitelům, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po
uvedeném datu, kdy lze judikaturu považovat za již ustálenou. S takovým
zneužívajícím postupem nemůže být spjato stavění promlčecích lhůt nejen v
rozhodčím řízení,
ale ani v případném navazujícím vykonávacím (exekučním) řízení založeném na
(neplatném) rozhodčím nálezu. K těmto závěrům Ústavního soudu se Nejvyšší soud
přihlásil např. v již zmiňovaných rozsudcích sen. zn. 29 ICdo 63/2018 nebo sen.
zn. 29 ICdo 128/2019.
20. Dále je nutné podotknout, že judikatura Nejvyššího soudu slouží ke
sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána
rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková
judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a může se vyvíjet i bez změny
litery zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sen. zn.
29 ICdo 81/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn.
32 ICdo 86/2015). Tam, kde se při výkladu zákona rozchází rozhodovací praxe
tříčlenných senátů Nejvyššího soudu, plní významnou sjednocující roli
rozhodnutí velkého senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu [srov. § 20
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a
o změně některých dalších zákonů (zákona o soudech a soudcích)]. Takovým
rozhodnutím je i R 121/2011 (jde o usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu). Den 11. května 2011 je nicméně pouze dnem
vydání uvedeného rozhodnutí; vzhledem k tomu, že šlo o usnesení, nebylo
rozhodnutí ani veřejně vyhlášeno. Veřejnost (laická i odborná) se s tímto
rozhodnutím mohla poprvé seznámit nejdříve 23. května 2011, kdy bylo zveřejněno
na webových stránkách Nejvyššího soudu. V souladu s § 24 odst. 1 písm. b/
zákona č. 6/2002 Sb. následně občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího
soudu v zájmu jednotného rozhodování soudů na svém jednání konaném dne 14. září
2011 rozhodlo o uveřejnění tohoto rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek. K uveřejnění rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
(v čísle 9, ročníku 2011) pak došlo (až) dne 20. října 2011. K tomu srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 127/2019,
uveřejněný pod číslem 57/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 57/2022“), či rozsudek ze dne 19. října 2021, sen. zn. 29 ICdo 42/2021.
21. V R 57/2022 Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že pohledávka vznikla z
úvěrové smlouvy uzavřené se společností, která je pravidelným poskytovatelem
úvěrů, a k tomu, že žalobce (jenž pohledávku nabyl postoupením) patří mezi
významné společnosti obchodující s pohledávkami poskytovatelů úvěrů. Při
zohlednění těchto faktů pak s odkazem na obdobnou argumentaci obsaženou v bodě
37. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 a v bodech 48. a 49. nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1091/19 uzavřel, že není představitelné, aby
takový žalobce nebyl seznámen s takto důležitým rozhodnutím bytostně se
dotýkajícím jeho podnikání, obzvlášť bylo-li toto rozhodnutí široce diskutováno
v odborných i běžných médiích, to vše v situaci, kdy rozhodčí žaloba byla
podána (až) 17. srpna 2012. V uvedených souvislostech se Nejvyšší soud zabýval
(i) argumentací žalovaného, že R 121/2011 bylo publikováno ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek až poté, co podal rozhodčí žalobu. Přitom dospěl k
následujícím závěrům:
22. Po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či
obchodníky s úvěrovými pohledávkami a jejichž podnikání nebylo bytostně dotčeno
vydáním R 121/2011, lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně
[nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o R 121/2011 věděly (nebo se zřetelem
ke všem okolnostem věci měly vědět) dříve] nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho
uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tj. 20. října 2011);
právě uveřejněním vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů
(vedle přijímání a publikace stanovisek kolegií nebo pléna) totiž Nejvyšší soud
plní svou zákonnou povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a
zároveň tím informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích,
jimiž by se měla soudní praxe do budoucna řídit (srov. § 24 zákona o soudech a
soudcích). Přísnější požadavky lze však klást na subjekty, které jsou
pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů
úvěrů. Srov. R 57/2022.
23. V poměrech projednávané věci pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy
uzavřené se společností C, která byla pravidelným poskytovatelem úvěrů.
Následně byla pohledávka postoupena žalobci, který ji uplatnil v rozhodčím
řízení. Žalobce je též společností poskytující úvěry; lze tak na oba tyto
subjekty (společnost C i žalobce) klást přísnější požadavky na seznámení se se
zásadní (jelikož velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu přijatou) judikaturou ovlivňující jejich podnikání. S
přihlédnutím k době, kdy se žalobce s touto judikaturou mohl poprvé seznámit
(23. května 2011; k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo
42/2021), lze mít rozhodčí žalobu podanou dne 2. února 2011 za úkon, který
stavěl běh promlčecí lhůty. To však již nemůže platit ohledně exekučního
návrhu, neboť exekuce byla zahájena až po datu 23. května 2011
(konkrétně dne 6. října 2011); exekuční návrh tak nelze považovat za úkon,
který stavěl běh promlčecí lhůty (ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu
šlo již o zneužívající postup a žalobce se vystavil negativním důsledkům svého
jednání, jestliže pokračoval v exekuci).
24. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v řešení dovoláním otevřené
otázky správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s.
ř.).
25. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
26. O návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku
Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo
vyhověno, se tento návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu