KSOS 14 INS 23976/2012
14 ICm 2102/2014
29 ICdo 82/2017-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně JUDr. Kateřiny Martínkové, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída
966/22, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyně dlužníka UNIBON – spořitelní a
úvěrní družstvo „v likvidaci“, zastoupené Mgr. Ladislavem Popkem, advokátem, se
sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, proti žalovanému New
dynamic rightwards a. s. „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě – Zábřehu,
Jugoslávská 3019/22, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 27820220,
zastoupenému JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamele, Ph.D., advokátem, se sídlem ve
Frýdku-Místku, Potoční 1094, PSČ 738 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 ICm 2102/2014, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka UNIBON – spořitelní a úvěrní družstvo „v likvidaci“,
se sídlem v Ostravě, Velká 2984/203, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby
25053892, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS
23976/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 1. února 2017, č. j. 14 ICm 2102/2014, 11 VSOL 152/2016-88 (KSOS 14 INS
23976/2012), takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. února 2017, č. j. 14 ICm
2102/2014, 11 VSOL 152/2016-88 (KSOS 14 INS 23976/2012), se zrušuje a věc se
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 29. února 2016, č. j. 14 ICm 2102/2014-48, Krajský soud v
Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že postoupení pohledávky insolvenčního dlužníka (UNIBON – spořitelní
a úvěrní družstvo „v likvidaci“) ve výši jistiny 12 900 000 Kč včetně
příslušenství a všech práv z titulu smlouvy o úvěru č. 0230700206 ze dne 22. prosince 2010 (dále jen „úvěrová smlouva“), učiněné na základě smlouvy o
postoupení pohledávky ze dne 20. září 2012 (dále jen „postupní smlouva“), je
vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku). 2/ Uložil žalovanému (New dynamic rightwards a. s. „v likvidaci“) zaplatit
žalobkyni (JUDr. Kateřině Martínkové, jako insolvenční správkyni dlužníka) do
majetkové podstaty dlužníka částku 16 974 936,23 Kč (bod II. výroku). 3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
16 456 Kč (bod III. výroku). 4/ Uložil žalovanému zaplatit státu soudní poplatek ze žaloby ve výši 5 000 Kč
(bod IV. výroku). Insolvenční soud – vycházeje především z § 109 odst. 4, § 111, § 236, § 237
odst. 1, § 239 odst. 4 a § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k závěru,
že postupní smlouva sice byla uzavřena před zahájením insolvenčního řízení
(před 2. říjnem 2012), s přihlédnutím k obsahu v ní obsaženého ujednání o
zaplacení úplaty za postoupení (uhrazené 15. března 2013) však dospěl k závěru,
že je podřaditelná režimu § 111 insolvenčního zákona, načež uzavřel, že ve
smyslu tohoto ustanovení jde o neúčinný právní úkon, s tím, že se dále (z
důvodu procesní ekonomie) nezabýval neúčinností podle § 240 insolvenčního
zákona. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. února 2017, č. j. 14 ICm 2102/2014, 11 VSOL 152/2016-88 (KSOS 14 INS 23976/2012), zrušil
rozsudek insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud – vycházeje především z § 111 a § 240 insolvenčního zákona –
dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že z rozebraných ujednání
postupní smlouvy (článku I. bodu 2, II. bodu 2. a 4., článku III. a článku VI. bodu 4.), vyplývá, že postupní smlouva se stala platnou a účinnou dne, kdy ji
podepsaly obě smluvní strany (20. září 2012), nikoliv až zaplacením úplaty za
postoupení (15. března 2013) [okamžik postoupení pohledávky]. K tomu poukázal
též na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. června
2011, č. j. 9 Afs 73/2010-115 (dostupném na webových stránkách Nejvyššího
správního soudu), a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 58/2006, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sp. zn. 33
Cdo 4658/2009 a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 32
Cdo 2336/2010 [které jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Přitom
akcentoval, že podmínky pro vyslovení neúčinnosti se posuzují ke dni účinnosti
právního úkonu.
Ke zrušení rozsudku insolvenčního soudu odvolací soud přikročil vzhledem k
tomu, že insolvenční soud se (s ohledem na zaujatý právní názor) nezabýval
namítanou neúčinností dle § 240 insolvenčního zákona.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dovolání pak dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru, že pro aplikaci
ustanovení § 111 insolvenčního zákona v dané věci je rozhodné, že podle (jí
citovaných) ustanovení postupní smlouvy ta „jako taková“ sice nabyla účinnosti
dnem uzavření, leč s výjimkou ujednání o postoupení pohledávky. V tom smyslu má
za rozhodné, kdy nastaly účinky převodu pohledávky z majetkové podstaty
dlužníka (15. března 2013).
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje za to, že nevymezuje
řádně přípustnost.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném
od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu
dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem
2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo
33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ
neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v
posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu
s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu (ke které se dovolání přihlašuje
slovně; srov. článek I. odst. 4 dovolání).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Předmětem výkladu podaného oběma soudy byla následující ustanovení postupní
smlouvy:
„Postupitel a postupník se dohodli, že k postoupení Pohledávky dojde v okamžiku
připsání úplaty v plné výši dle čl. III. této smlouvy.“ [článek II. bod 2.
postupní smlouvy (označení „Pohledávka“ je zkratkou zavedenou v postupní
smlouvě pro postupovanou pohledávku z úvěrové smlouvy ve výši 12 900 000 Kč,
včetně příslušenství a všech práv z úvěrové smlouvy vzniklých)].
(…)
„Úplata, za kterou postupitel postupuje Pohledávku postupníkovi, je dohodou
smluvních stran sjednána v celkové výši 4 500 000 Kč“ (…).“ [článek III. bod 1.
postupní smlouvy].
„Úplata za pohledávku je splatná nejpozději do 31. března 2013.“ (článek III.
bod 2. postupní smlouvy).
(…)
„Tato smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem podpisu oběma smluvními
stranami.“ (článek VI. bod 4. postupní smlouvy).
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3028 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku], a insolvenčního zákona:
§ 524 (obč. zák.)
Postoupení pohledávky
(1) Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou
smlouvou jinému.
(2) S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s
ní spojená.
§ 111 (insolvenčního zákona)
(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od
okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud
by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku
anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před
zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za
podmínek stanovených tímto zákonem.
(…)
§ 240 (insolvenčního zákona)
Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění
(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se
dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá
cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal
dlužník.
(…)
(3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v
posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby
dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1
roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.
(…)
Ustanovení § 524 obč. zák. v citované podobě platilo v době uzavření postupní
smlouvy (20. září 2012) i v době uhrazení úplaty za postoupení (15. března
2013). Ustanovení § 111 a § 240 insolvenčního zákona v citované podobě platila
v době od zahájení insolvenčního řízení (2. října 2012) do 31. prosince 2013.
V rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, Nejvyšší soud
vysvětlil, že právní úkon, který dlužník „učinil“ po zahájení insolvenčního
řízení, nepodléhá úpravě obsažené v § 240 až § 242 insolvenčního zákona; jde o
právní úkon, jehož neúčinnost má být poměřována úpravou obsaženou v § 111
insolvenčního zákona.
Tamtéž Nejvyšší soud ozřejmil, že předpoklady, za nichž lze vyslovit neúčinnost
právních úkonů dlužníka, jsou u § 111 insolvenčního zákona nastaveny méně
přísně (dovolat se této neúčinnosti je snazší) než u § 240 až § 242
insolvenčního zákona.
Při posuzování neúčinnosti kupní smlouvy o převodu nemovitosti pak Nejvyšší
soud v označeném rozhodnutí rovněž uzavřel, že nastaly-li právní účinky vkladu
vlastnického práva k nemovitosti podle kupní smlouvy, kterou dlužník uzavřel
před zahájením insolvenčního řízení, až poté, co nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, posuzuje se neúčinnost
takového právního úkonu dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona (nikoli podle
§ 240 až § 242 insolvenčního zákona). Tento úsudek navazoval na závěry přijaté
při výkladu § 42a obč. zák. již v rozsudku ze dne 18. července 2000, sp. zn. 31
Cdo 619/2000, uveřejněném pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, z nějž Nejvyšší soud citoval coby nosnou část argumentace tuto
pasáž:
„Uzavřením smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti ke zkrácení uspokojení
pohledávky věřitele ze strany jeho dlužníka (účastníka smlouvy) – i kdyby
dlužník ke smlouvě přistoupil s takovým záměrem – ještě nedochází. I když
dlužník uzavřením smlouvy projevil vůli převést nemovitost na jiného a i kdyby
přitom sledoval zkrácení uspokojení pohledávky svého věřitele, právní sféry
dlužníkova věřitele se to ještě nedotýká; nabyvatel se totiž pouhým uzavřením
smlouvy (zatím) vlastníkem nemovitosti nestal a dlužníkův věřitel může
požadovat uspokojení své pohledávky (např. cestou výkonu rozhodnutí) i z této
nemovitosti, neboť dosud tvoří součást dlužníkova majetku. Zkrácení uspokojení
pohledávky věřitele může nastat až tím, že dlužník přestal být vlastníkem
převáděné nemovitosti. Jestliže dlužník takovémuto právnímu následku uzavřené
smlouvy nezabránil, nebo mu nebyl schopen zabránit a jestliže tak bylo celkové
právní jednání směřující k převodu nemovitosti na jiného dovršeno (vkladem
vlastnického práva do katastru nemovitostí), pak v případě, že tím došlo ke
zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele, je odůvodněn závěr, že
dlužník učinil právní úkon významný z hlediska § 42a odst. 2 obč. zák.,
popřípadě že došlo k takovémuto právnímu úkonu. Nepostačuje tedy, jestliže
dlužník pouze projeví vůli, směřující k následku, který zkrátí, respektive je
způsobilý (v budoucnu) zkrátit pohledávku věřitele. Je třeba, aby jeho projev
vůle také skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zkrácení uspokojení
pohledávky dlužníkova věřitele.“
V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 76/2015 je též citován rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že pro
posouzení, zda dlužník „učinil“ zvýhodňující právní úkon ve lhůtě vymezené §
241 odst. 4 insolvenčního zákona, je rozhodující okamžik, kdy právní úkon nabyl
právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky), tedy okamžik, kdy projev
vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zvýhodnění
některého z jeho věřitelů.
Z výše shrnuté judikatury se podává, že pro posouzení, zda neúčinnost právního
úkonu dlužníka má být zkoumána v režimu § 111 insolvenčního zákona nebo v
režimu § 240 až § 242 insolvenčního zákona, je určující, kdy projev vůle
dlužníka skutečně vyvolal právní následky [jde o okamžik, kdy právní úkon nabyl
právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky)]. Odvolací soud se v
napadeném rozhodnutí k této tezi rovněž přihlásil, leč nepřiléhavě ji aplikoval
na zjištěný skutkový stav.
Citovaná (oběma soudy zkoumaná) ustanovení postupní smlouvy dokládají, že ač
bylo obecně deklarováno, že smlouva nabude účinnosti podpisem smluvních stran
(20. září 2012), účinky projevu vůle dlužníka směřujícího k tomu, aby
postupovaná pohledávka opustila jeho majetkovou sféru (aby přestal být jejím
majitelem), měly nastat později (pohledávka se měla stát majetkem postupníka až
zaplacením úplaty za postoupení, k čemuž mělo dojít nejpozději do 31. března
2013 a k čemuž došlo 15. března 2013). Právní následky vedoucí ke zkrácení
uspokojení pohledávky některého dlužníkova věřitele nebo ke zvýhodnění
některého z dlužníkových věřitelů vyvolané uzavřením postupní smlouvy tak
nastaly (mohly nastat) nejdříve 15. března 2013, kdy postoupená pohledávka
přestala být majetkem dlužníka. Právě tento den (15. březen 2013) je rozhodný
pro zodpovězení otázky, zda namítaná neúčinnost postoupení má být zkoumána v
režimu § 111 insolvenčního zákona nebo v režimu § 240 až § 242 insolvenčního
zákona.
Právní posouzení věci odvolacím soudem [jenž měl za rozhodné datum uzavření
postupní smlouvy (20. září 2012)] tedy správné není. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s.
ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu