KSPH 62 INS 18526/2018
74 ICm 1175/2019
29 ICdo 84/2020-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce BADOKH – Kuhn Dostál advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 1,
28. října 767/12, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 02553848, zastoupeného
Mgr. Vojtěchem Mlynářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října
767/12, PSČ 110 00, proti žalované JUDr. Jiřině Lužové, se sídlem v Praze 1,
Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka ČKD Kutná Hora, a.
s., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn.
74 ICm 1175/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ČKD Kutná
Hora, a. s., se sídlem v Kutné Hoře, Karlov 197, PSČ 284 01, identifikační
číslo osoby 00508055, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 62 INS
18526/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.
ledna 2020, č. j. 74 ICm 1175/2019, 101 VSPH 782/2019-69(KSPH 62 INS
18526/2018), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 9. září 2019, č. j. 74 ICm 1175/2019-45, Krajský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl pro předčasnost žalobu,
kterou se žalobce (BADOKH – Kuhn Dostál advokátní kancelář s. r. o.) domáhal
vůči žalované (insolvenční správkyni dlužníka ČKD Kutná Hora, a. s.) určení, že
má za dlužníkem pohledávku ve výši 185.910,45 Kč přihlášenou do insolvenčního
řízení dlužníka pod č. P182 (bod I. výroku); dále rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka nezajištěnou a
nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 185.910,45 Kč (dále též jen „sporná
pohledávka“). Jako důvod jejího vzniku uvedl, že s dlužníkem uzavřel dne 5.
února 2015 smlouvu o poskytování právních poradenských služeb (dále též jen
„smlouva o poskytování právních služeb“), na základě které dlužníku poskytl v
období od 1. února 2016 do 30. dubna 2016 právní poradenské služby, jejichž
cenu dlužníkovi vyúčtoval třemi fakturami (č. 2016044, č. 2016063 a č.
2016096). Celková dosud neuhrazená výše pohledávky za právní služby poskytnuté
na základě uzavřené smlouvy měla podle žalobce činit částku 185.910,45 Kč.
[2] Na přezkumném jednání konaném dne 3. dubna 2019 žalovaná insolvenční
správkyně dlužníka popřela pohledávku žalobce co do pravosti z důvodu, že
smlouva o poskytování právních služeb není platná a žalobce ani poskytnutí
právních služeb neprokázal. Dlužník spornou pohledávku uznal.
[3] Podle čl. 1 smlouvy o poskytování právních služeb (předložené
žalobcem v neanonymizované podobě až při jednání před soudem prvního stupně
konaném dne 9. září 2019) mělo žalobcem poskytované právní poradenství spočívat
(a) v zastupování dlužníka v jednáních s akcionářem případně akcionáři (ať ve
sporných či nesporných záležitostech), (b) v zastupování dlužníka ve sporech s
akcionářem případně akcionáři dlužníka a (c) v poskytování případných dalších
služeb právního poradenství dle potřeby a na žádost dlužníka.
3. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 174
odst. 2, § 188 odst. 1 a § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jakož i na ustanovení § 79 odst.
1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) –
uzavřel, že přihláška, kterou žalobce uplatnil v insolvenčním řízení dlužníka
svou pohledávku, je vadná.
4. Přitom zdůraznil, že přihláška pohledávky musí obsahovat důvod jejího
vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku pohledávky se rozumí
uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá. Požadavek, aby věřitel v
přihlášce uvedl tyto skutečnosti, směřuje ke splnění jeho povinnosti tvrzení a
může být naplněn jen uvedením skutečností, jež identifikují skutek (skutkový
děj), na jehož základě pohledávka vznikla, a to natolik podrobně, aby bylo
možné jednak přihlašovanou pohledávku odlišit od jiných pohledávek věřitele a
jednak posoudit její pravost.
5. V poměrech dané věci, pokračoval insolvenční soud, žalobce v
přihlášce uvedl jako důvod vzniku přihlašované pohledávky jen to, že pohledávka
vznikla na základě smlouvy o poskytování právních služeb. Podle insolvenčního
soudu ovšem šlo jen o tzv. rámcovou smlouvu, která předpokládala, že v budoucnu
budou uzavírány dílčí smlouvy, na jejichž základě budou poskytnuty konkrétní
právní služby. Na vylíčení rozhodných skutečností týkajících se vzniku těchto
dílčích smluv a jejich obsahu však žalobce zcela rezignoval. Tyto skutečnosti
nejsou zřejmé ani z předložených příloh přihlášky pohledávky (faktur bez
jakékoli specifikace poskytnutých právních služeb či smlouvy předložené jen v
anonymizované podobě).
6. Jelikož insolvenční správkyně nevyzvala žalobce k odstranění vad
přihlášky a žalobce tak sám neučinil, je nutné považovat podanou žalobu za
předčasnou.
7. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce
8. Odvolací soud – odkazuje závěry formulované Nejvyšším soudem např. v
usnesení ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 55/2014, nebo v rozsudku ze dne
19. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 27/2017 – přitakal insolvenčnímu soudu v
závěru, že přihláška žalobcovy pohledávky neobsahuje údaje potřebné k
dostatečné identifikaci skutku, na jehož základě měla sporná pohledávka
vzniknout. Přihláška žalobcovy pohledávky tak nesplňuje základní náležitosti
předepsané ustanovením § 174 odst. 2 insolvenčního zákona a nebylo ji možné
řádně přezkoumat.
9. Podle odvolacího soudu lze sice přisvědčit odvolací námitce žalobce,
že z obsahu smlouvy o poskytování právních služeb (oproti mínění insolvenčního
soudu) neplyne, že by měla mít povahu tzv. rámcové smlouvy, to však nic nemění
na jinak věcné správnosti závěru insolvenčního soudu o vadnosti žalobcovy
přihlášky. Tvrdil-li žalobce, že uzavřel s dlužníkem smlouvu o poskytování
právních služeb (tedy příkazní smlouvu podle ustanovení § 2430 a násl. zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), měl současně v přihlášce specifikovat
předmět sjednaných právních služeb a dohodnutou odměnu, jakož i tvrdit
konkrétní údaje o jejich poskytnutí.
10. Tvrzení a důkazy, jež žalobce uplatnil až v průběhu tohoto
incidenčního sporu, měl odvolací soud za nezpůsobilé ovlivnit závěr o vadnosti
přihlášky žalobcovy pohledávky. Za bezvýznamnou z tohoto pohledu považoval
rovněž skutečnost, že dlužník na přezkumném jednání pohledávku žalobce „uznal“.
11. Za přiléhavou konečně odvolací soud neměl ani argumentaci žalobce,
že jej vázala povinnost mlčenlivosti o poskytnutých právních službách ve smyslu
ustanovení § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Přihlášku pohledávky je
totiž podle odvolacího soudu nutné považovat za uplatnění nároku v soudním
řízení proti dlužníku, pro které (byť se tak děje v poměrech insolvenčního
práva) se povinnost mlčenlivosti neuplatní (v rozsahu nezbytném k tomu, aby
svou pohledávku v přihlášce dle § 174 odst. 2 insolvenčního zákona dostatečně
identifikoval).
12. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř.,
argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a jednak na řešení právních otázek, jež nebyly dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací
důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
13. Dovolatel především argumentuje ve prospěch závěru, že přihláška
jeho pohledávky obsahovala podstatné náležitosti, které umožňovaly
identifikovat nárok uplatněný dovolatelem po skutkové stránce zcela
nezaměnitelným způsobem, když v přihlášce je uveden jak právní důvod vzniku
pohledávky (poskytnutí právních služeb na základě smlouvy o poskytování
právních služeb, a to v období od února do dubna 2016), tak výše přihlašované
pohledávky. Podle dovolatele neuvedení skutečností týkajících se konkrétního
předmětu právních služeb, sjednané odměny a případně konkrétních údajů o
poskytnutí právních služeb není vadou přihlášky ve smyslu ustanovení § 174
odst. 2 insolvenčního zákona. Insolvenční soud tak měl o podané žalobě na
určení pravosti jeho pohledávky (věcně) rozhodnout. V této souvislosti
dovolatel odkázal též na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne
27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 100/2017.
14. Postup soudů nižších stupňů, které žalobu na určení pravosti
pohledávky pro předčasnost zamítly, má dovolatel dále za rozporný se základními
zásadami insolvenčního řízení, zejména zásadou rychlého, hospodárného a co
nejvyššího uspokojení věřitelů, jakož i se zásadou rovnosti věřitelů.
Zdůrazňuje, že v situaci, kdy nebyl insolvenčním soudem ani insolvenčním
správcem vyzván k doplnění přihlášky své pohledávky, nemohl předpokládat její
vadnost (bránící jejímu řádnému přezkumu) a naopak důvodně očekával, že o
žalobě na určení pravosti jeho pohledávky bude věcně rozhodnuto. Zamítnutím
žaloby pro předčasnost došlo v poměrech dané věci pouze k faktickému
prodloužení dovolatelovy nejistoty ohledně uspokojení přihlášené pohledávky v
rámci insolvenčního řízení dlužníka, neboť je zřejmé, že přihlášku své
pohledávky doplní o stejná tvrzení, jež uplatnil již v průběhu tohoto
incidenčního sporu. Poukázal též na skutečnost, že v jiných insolvenčních
řízeních jsou v obdobných případech pohledávky věřitelů shledávány bezvadnými a
řádně přezkoumávány.
15. Dovolatel konečně považuje požadavek odvolacího soudu, aby věřitel,
který přihlašuje pohledávku vzniklou na základě poskytování právních služeb, v
přihlášce pohledávky specifikoval konkrétní předmět a rozsah poskytnutých
právních služeb, za rozporný s právními předpisy upravujícími výkon advokacie.
Ustanovení § 21 odst. 4 zákona o advokacii zbavuje advokáta povinnosti
mlčenlivosti i ve sporu s klientem pouze v rozsahu nezbytném pro řízení před
soudem, což dovolatel také učinil, když svá tvrzení v přihlášce omezil na
rozsah nezbytný k řádnému přihlášení svého nároku do insolvenčního řízení. Ze
stejného důvodu také přiložil k přihlášce pohledávky smlouvu o poskytování
právních služeb anonymizovanou o citlivé údaje týkající se předmětu
poskytnutých právních služeb.
16. Nejvyšší soud dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §
238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s.
ř.
17. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno, odpovídá
ustálené judikatuře Nejvyššího soudu k náležitostem přihlášky pohledávky a k
důvodům, pro něž lze zamítnout žalobu o určení pravosti pohledávky pro
předčasnost, podle níž:
[1] Důvodem vzniku popřené pohledávky (§ 174 odst. 2 a § 198 odst. 2
insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá,
tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky,
nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí
být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož
základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení,
umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem).
Vylíčení těchto skutečností (jež může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu
na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu
přihlášky po skutkové stránce. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 102/2017 (vydaného v typově
shodné věci, vycházející z obdobného skutkového rámce), jakož i judikaturu tam
dále citovanou.
[2] Součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši
nebo pořadí do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým
z konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o splnění
předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv.
incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti,
výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v
části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu
přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě
takového rozsudku je třeba v konkursním řízení přistoupit zákonem stanoveným
způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené
pohledávky. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen.
zn. 29 ICdo 56/2014, nebo důvody (již dovolatelem zmíněného) rozsudku sen. zn.
29 ICdo 100/2017.
18. V poměrech projednávané věci přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné
pochybnosti o tom, že přihláška pohledávky dovolatele je zjevně – z hlediska
vymezení právního důvodu vzniku přihlašované pohledávky – neurčitá (vadná),
když z jejího obsahu není zřejmé, jaké konkrétní právní služby měl dovolatel
dlužníku poskytnout. Tuto skutečnost přitom nelze seznat ani z listin, jež
tvořily přílohy přihlášky pohledávky (jednotlivých faktur a smlouvy o
poskytování právních služeb).
19. Takto pojatá identifikace skutku popsaného v přihlášce pohledávky
pak vskutku činí bez dalšího přihlášku vadnou a tudíž nezpůsobilou řádného
přezkumu (§ 188 odst. 2 insolvenčního zákona). Za tohoto stavu nebylo možné o
podané žalobě na určení pravosti pohledávky rozhodnout jinak, než ji pro
předčasnost zamítnout.
20. Skutečnost, že žalovaná (jako insolvenční správkyně dlužníka)
nevyzvala žalobce k odstranění vad přihlášky pohledávky (před jejím
přezkoumáním), na výše uvedených závěrech ničeho nemění. V postupu odvolacího
soudu, jenž plně respektuje výše uvedené judikaturní závěry dovolacího soudu,
nelze spatřovat ani jakékoli porušení zásad insolvenčního řízení.
21. Vymezení právního důvodu vzniku přihlašované pohledávky (způsobem
umožňujícím řádně identifikovat skutek, na jehož základě věřitel přihlašuje
svůj nárok do insolvenčního řízení) pak zjevně nemůže představovat ani porušení
zákonné povinnosti mlčenlivosti advokáta. Je-li uvedení těchto skutečností
nezbytné pro řádné uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení (pro její
přihlášení), jakož i pro její následný přezkum (bez uvedení konkrétních údajů o
poskytnutých právních službách nelze v poměrech dané věci rozumně uvažovat o
tom, že přihlášený nárok byl po skutkové stránce nezaměnitelným způsobem
identifikován), je odpověď na otázku, zda v popsané situaci jde o případ
předvídaný ustanovením § 21 odst. 4 zákona o advokacii (podle kterého není
advokát vázán povinností mlčenlivosti mimo jiné v rozsahu nezbytném pro řízení
před soudem ve sporu s klientem), zcela triviální.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu