KSPH 60 INS XY
60 ICm XY
29 ICdo 102/2017-238
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce V. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým,
advokátem, se sídlem v Praze, Puškinovo náměstí 681/3, PSČ 160 00, proti
žalovaným 1/ V.N., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Hoblem,
advokátem, se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, PSČ 286 01, a
2/ Brátová a Krejčí, v. o. s., se sídlem ve Stříbře, Americká 1304, PSČ 349 01,
identifikační číslo osoby 29103461, jako insolvenčnímu správci dlužníka V. N.,
o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 60
ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci prvního žalovaného, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS XY, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2017, č. j. 60 ICm XY, 103
VSPH XY (KSPH 60 INS XY), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2017, č. j. 60 ICm
XY, 103 VSPH XY (KSPH 60 INS XY), se mění takto:
1/ Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2015, č. j. 60 ICm XY,
ve znění usnesení ze dne 2. února 2016, č. j. 60 ICm XY, se v napadeném
vyhovujícím výroku ohledně určení pravosti pohledávky žalobce co do částky 228
590 Kč mění tak, že žaloba se potud zamítá pro předčasnost.
2/ Žalobce a první žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 20. listopadu 2015, č. j. 60 ICm XY, ve znění usnesení ze dne
2. února 2016, č. j. 60 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční
soud“):
1/ Co do částky 61 030 Kč odmítl žalobu na určení, že pohledávka žalobce (V. J.) za dlužníkem (V. N.) přihlášená v insolvenčním řízení pod číslem P23 je v
části 315 030 Kč po právu (bod I. výroku). 2/ Co do částky 254 000 Kč odmítl žalobu na určení, že pohledávka žalobce za
dlužníkem přihlášená v insolvenčním řízení pod číslem P23 je v části 315 030 Kč
po právu, a to ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným (Brátová a Krejčí, v. o. s.) [bod II. výroku]. 3/ Určil, že pohledávka žalobce za dlužníkem přihlášená v insolvenčním řízení
pod číslem P23 je v popřené části 228 590 Kč po právu (bod III. výroku). 4/ Co do částky 25 410 Kč zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalobce za
dlužníkem přihlášená v insolvenčním řízení pod číslem P23 je v části 315 030 Kč
po právu, a to ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným (V. N.) [bod IV. výroku]. 5/ Uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10
120 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce
žalobce (bod V. výroku). 6/ Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení (bod VI. výroku). K odvolání prvního žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února
2017, č. j. 60 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 60 INS XY):
1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žaloba na určení pravosti
pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 315 030 Kč se zamítá pro předčasnost
(první výrok). 2/ Žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
(druhý výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce v přihlášce pohledávky číslo P23 ze dne
25. března 2014 přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka nezajištěnou a
nevykonatelnou pohledávku č. 1 ve výši jistiny 315 030 Kč z právního důvodu
„Poskytování právních služeb v letech 2013 a 2014“ se splatností 25. března
2014. K přihlášce připojil kopii podacího lístku z 20. března 2014 a faktury č. 03102014 na částku 315 000 Kč, jíž vyúčtoval poskytnutí právní pomoci v rozsahu
100,5 hod. po 3 000 Kč plus DPH a výdaje 10 215 Kč, tedy částku 375 030 Kč, od
níž odečetl zálohu 60 000 Kč. Po výzvě druhého žalovaného žalobce doplnil
přihlášku podáním z 22. dubna 2014 tak, že předložil smlouvu o poskytování
právní pomoci ze dne 2. května 2013 (dále jen „první smlouva“), s tím, že na
jejím základě a na základě dodatků uzavíraných ústně a konkludentně poskytl
dlužníku právní služby dle přiloženého vyúčtování. Odvolací soud - cituje § 173 odst. 4, § 174 odst. 1, § 176, § 188 odst. 2, §
198 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), dále § 21 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro
insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního
zákona, a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 742/2006
(správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn.
29
Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) a sp. zn. 29 Cdo 1072/2010 (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1072/2010) [rozhodnutí jsou (stejně jako
další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná i na webových
stránkách Nejvyššího soudu] - dospěl k závěru, že přihláška pohledávky žalobce
je vadná. Zdůraznil, že přihláška pohledávky musí obsahovat rozhodné
skutečnosti podstatné pro její vznik, jež pohledávku individualizují tak, aby
nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou, neboť jen v takovém případě může být
kvalifikovaně přezkoumána insolvenčním správcem i věřiteli. Podle odvolacího soudu žalobce ani v doplnění přihlášky řádně nevylíčil vznik a
výši jednotlivých dílčích úkonů za poskytnutí právních služeb. Právní služby
poskytnuté dlužníku a jejich rozsah žalobce popsal až v žalobě. Dále uvedl, že
„žalobce v přihlášce tvrdil, že s dlužníkem uzavřel S1 (první smlouvu), na
jejímž základě a uzavřených dodatcích ústně a konkludentně dlužníku právní
služby poskytoval, avšak v žalobě tvrdil a prokazoval uzavření S2 (jiné smlouvy
z 20. prosince 2013), týkající se trestní věci KRPS XY, přičemž v doplnění
přihlášky uplatnil nárok na odměnu i za toto zastupování“. Nadto, ani z
žalobcem předloženého výběru z rubrik k doplnění přihlášky nebylo možné přesně
určit, zda se úkony označené jako 1485/9 týkají trestní věci, ke které se měla
vztahovat i smlouva z 20. prosince 2013, když žalobce uvedl, že věc se týká
odpůrců D. a M. S.. Až v žalobě žalobce tvrdil, že vedle písemně uzavřených
smluv uzavíral s dlužníkem smlouvy ústně, respektive konkludentně s akceptací
návrhu dlužníka k zastupování podle § 43c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), což v přihlášce netvrdil. Odvolací soud uzavřel, že žalobcova přihláška pohledávky je neúplná a
neobsahuje rozhodné skutečnosti týkající se vzniku jednotlivých nároků,
spočívajících v tvrzeném uzavření smluv o poskytování právních služeb; z těchto
důvodů nebyla způsobilá přezkumu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.),
a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že
rozsudek insolvenčního soudu se potvrzuje, nebo je zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel míní, že odvolací soud měl ve věci aplikovat rozhodnutí Nejvyššího
soudu 29 NSČR 53/2011 (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září
2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2011), nikoliv usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 1072/2010, které se na daný případ nevztahuje.
Dovolatel namítá, že jeho přihláška pohledávky obsahovala podstatné
náležitosti, zejména důvod vzniku pohledávky - Poskytování právních služeb v
letech 2013 a 2014. V doplnění přihlášky pak předložil listinné důkazy (smlouvu
o poskytování právních služeb, plnou moc, vyúčtování právních služeb
poskytnutých dlužníku, výběr z rubrik zpracovaných věcí). Vylíčil tedy
rozhodující skutečnosti a přihláška pohledávky byla přezkoumatelná. Podle
dovolatele postupoval odvolací soud nelogicky, když nárok dovolatele zamítl
jako celek, přestože minimálně část právních služeb byla poskytnuta na základě
první smlouvy, tvrzené již v přihlášce.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně
neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v
posouzení míry konkretizace důvodu vzniku pohledávky z titulu práva na úhradu
odměny za poskytování právních služeb v přihlášce pohledávky jde o věc
dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval
především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností
právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona:
§ 174
(…)
(2) Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod
vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky
se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.
§ 188
Přezkoumání přihlášek insolvenčním správcem
(1) Insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky pohledávek zejména podle
přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle
zvláštního právního předpisu. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným
pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s
tím, že využije součinnosti orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout.
(2) Nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost,
vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů,
nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění
provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo
opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom,
že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel
poučen.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního
zákona již v době zjištění úpadku dlužníka a do vydání napadeného rozhodnutí
nedoznala změn.
Judikatura Nejvyššího soudu k náležitostem přihlášky pohledávky a k důvodům,
pro něž lze zamítnout žalobu o určení pravosti pohledávky pro předčasnost, je
ustálena v následujících závěrech:
1/ Důvodem vzniku popřené pohledávky (§ 174 odst. 2 a § 198 odst. 2
insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá,
tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky,
nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí
být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož
základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení,
umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem).
Vylíčení těchto skutečností (jež může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu
na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu
přihlášky po skutkové stránce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněné pod číslem 155/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněného pod číslem 74/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp.
zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník
2003, pod číslem 35, které - ač přijaté při výkladu ustanovení § 23 odst. 2
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - se v tomto směru uplatní i v
poměrech založených insolvenčním zákonem).
2/ Součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí
do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z
konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o splnění
předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv.
incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti,
výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v
části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu
přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě
takového rozsudku je třeba v konkursním řízení přistoupit zákonem stanoveným
způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené
pohledávky (k tomu srov. rozsudek ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo
1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek ze dne 31. července 2001, sp. zn. 32 Cdo 544/99, uveřejněný pod číslem
29/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 30. dubna
2013, sp. zn. 29 Cdo 3057/2011, usnesení ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo
1899/2012, či rozsudek ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 893/2013). Rovněž
tyto závěry jsou přitom nepochybně pro poměry insolvenčního řízení vedeného
podle insolvenčního zákona plně využitelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014).
V poměrech projednávané věci přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o
tom, že přihláška pohledávky dovolatele (P23) je zjevně - z hlediska vymezení
právního důvodu vzniku přihlašované pohledávky - neurčitá (vadná), když z
jejího obsahu není zřejmé, které právní věci (kauzy) měly být řešeny, a tudíž
jaké konkrétní právní služby dovolatel dlužníku poskytl. Není ani
rozpoznatelné, které (dílčí) části pohledávky vznikly na základě dovolatelem
tvrzených dodatků ke smlouvě z 2. května 2013. Dále nelze seznat, kdy byly
uzavřeny dodatky k této (první) smlouvě, neboť v přihlášce ani v jejím doplnění
nejsou nikterak specifikovány. Konečně, v přihlášce pohledávky ani v jejím
doplnění nejsou dostatečně vymezeny další rozhodné okolnosti vzniku části
pohledávky, a to ve vztahu k uvedeným právním službám (respektive úkonům), u
nichž není uvedeno ani datum jejich učinění [v doplnění přihlášky jde o první
tři úkony (řádky) uvedené v poslední tabulce nadepsané jako „Kombajn, traktor,
Nučice vepřín“].
Takto pojatá identifikace skutku popsaného v přihlášce pohledávky pak vskutku
činí bez dalšího přihlášku vadnou a tudíž nezpůsobilou řádného přezkumu (§ 188
odst. 2 insolvenčního zákona). Za tohoto stavu nebylo možné o podané žalobě na
určení pravosti pohledávek rozhodnout jinak, než ji pro předčasnost zamítnout.
U přípustného dovolání však přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Právě takovou vadou je odvolací řízení (respektive
rozhodnutí odvolacího soudu) postiženo.
V dané věci je ze spisu (a ostatně i z napadeného rozhodnutí) zjevné, že
odvolání podal pouze první žalovaný (dlužník), a to výslovně pouze proti bodům
III. (vyhovující výrok ve věci samé) a V. (výrok o nákladech řízení mezi
žalobcem a prvním žalovaným) výroku rozsudku insolvenčního soudu (srov.
blanketní odvolání č. l. 179 a jeho doplnění č. l. 189). Jen v mezích těchto
výroků byl odvolací soud oprávněn věcně přezkoumat odvoláním napadené
rozhodnutí. Jestliže odvolací soud prvním výrokem svého rozsudku změnil
rozsudek insolvenčního soudu jako celek (tedy i ve vztahu ke druhému
žalovanému, což se výslovně podává z toho, že druhým výrokem svého rozsudku
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů výslovně i vůči druhému
žalovanému), pak tím zjevně nesprávně překročil meze své přezkumné činnosti.
První a druhý žalovaný nejsou nerozlučnými společníky v rozepři (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2013, uveřejněný
pod číslem 33/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ve vztahu k bodům
I., II., IV. a VI. nebyl první žalovaný k podání odvolání ani subjektivně
oprávněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), v duchu výše vyjádřených závěrů a při splnění předpokladů pro takový
postup formulovaných v § 243d písm. b/ o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího
soudu tak, aby z něj bylo zřejmé, že se týká jen těch výroků rozsudku
insolvenčního soudu, které první žalovaný odvoláním skutečně napadl.
Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi žalobcem a prvním
žalovaným je ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 a 2 a § 224 odst. 1 a 2 o. s.
ř. odůvodněn tím, že ač byla žaloba vůči prvnímu žalovanému odmítnuta a
zamítnuta, v převažující části žalobou uplatněného nároku šlo o zamítnutí „pro
předčasnost“, takže vzhledem k takovému výsledku nelze ani prvního žalovaného
pokládat za úspěšného účastníka řízení. Tomu odpovídá výrok, podle kterého (ve
vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným) nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů žádný z dotčených účastníků řízení (srov. shodně např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 117/2016).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 o.
s. ř., ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 a 2 o.
s. ř., odůvodněn tím, že (poměřováno konečným výsledkem dovolacího řízení
promítnutým ve změněném výroku napadeného rozhodnutí) dovolatel s dovoláním
úspěšný nebyl a u žalovaných nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady
dovolacího řízení.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu