KSOL 10 INS 14188/2019 44 ICm 845/2020 29 ICdo 98/2024-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně K. S., proti žalovanému Mgr. et Mgr. Janu Parmovi, se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, PSČ 602 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka P. S., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 44 ICm 845/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. S., vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 14188/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. září 2023, č. j. 44 ICm 845/2020, 13 VSOL 193/2023, 13 VSOL 17/2023-281 (KSOL 10 INS 14188/2019), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyně částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Rozsudkem ze dne 26. října 2022, č. j. 44 ICm 845/2020-237, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“): [1] Vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (P. S.) nemovitosti zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro obec a k. ú. XY jako pozemek st. p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY (v obci XY) a pozemek p. č. XY – zahrada, které jsou ve vlastnictví žalobkyně (bod I. výroku). [2] Rozhodl, že stát – Česká republika nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Doplňujícím usnesením ze dne 5. května 2023, č. j. 44 ICm 845/2020-253, pak insolvenční soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit (ve stanovených lhůtách) na nákladech řízení jednak žalobkyni 2 000 Kč k rukám advokátky Mgr. Ivety Trejtnarové a jednak České republice – Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci částku, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení (body I. a II. výroku).
3. Šlo přitom o v pořadí druhé rozhodnuti insolvenčního soudu ve věci samé, když jeho první (rovněž vyhovující) rozsudek ze dne 3. listopadu 2021, č. j. 44 ICm 845/2020-89, k odvolání žalovaného zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. března 2022, č. j. 44 ICm 845/2020, 13 VSOL 13/2022-111 (KSOL 10 INS 14188/2019).
4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. září 2023, č. j. 44 ICm 845/2020, 13 VSOL 193/2023, 13 VSOL 17/2023-281 (KSOL 10 INS 14188/2019): [1] Potvrdil rozsudek insolvenční soudu ve znění doplňujícího usnesení (první výrok). [2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje z § 225 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z § 3 odst. 1, § 39 a § 628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – poté, co doplnil dokazování, přitakal závěru insolvenčního soudu, že darovací smlouva (uzavřená dne 26. dubna 2012 mezi dlužníkem a jeho manželkou H. S. jako dárci a žalobkyní, jejich dcerou, jako obdarovanou, zastoupenou opatrovníkem, strýcem R.
S.) není absolutně neplatná. Zdůraznil, že v dané věci je posuzován právní úkon dlužníka jako fyzické osoby [a ne jako jednatele společnosti Nábytek Falco s. r. o. (dále jen „společnost N“)]. Z toho, že měl dlužník v době uzavření darovací smlouvy 3 nesplatné závazky, že dlužník a jeho bratr byli jednateli společnosti N, v níž byla zaměstnána i manželka dlužníka, ani z případné vědomosti manželky a bratra o tom, že dlužník avaloval směnky vystavené společností N, nelze dovodit, že by obě smluvní strany měly při uzavření darovací smlouvy úmysl, který odporoval zákonu nebo jej obcházel, tedy úmysl zkrátit možnost uspokojení (v té době nesplatných) pohledávek věřitelů dlužníka.
Věrohodnost výpovědí dlužníka, jeho manželky a bratra o důvodech uzavření darovací smlouvy nebyla zpochybněna. Darovací smlouva se ani nepříčí dobrým mravům (což žalovaný dovozoval argumentem, že je dobrým mravem řádně hradit dluhy a nepoškozovat věřitele). Tvrzení žalovaného nesvědčila tomu, že by při uzavření darovací smlouvy jednaly obě smluvní strany v rozporu s dobrými mravy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázky č. 1 a 2), jakož i na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (otázky 3 až 5). Konkrétně jde o následující otázky: [1] Je neplatná darovací smlouva, kterou obě strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka? [2] Měla být platnost darovací smlouvy posouzena též korektivem dobrých mravů? [3] Je pro posouzení platnosti darování podstatné, že matka žalobkyně (manželka dlužníka) a strýc žalobkyně (její opatrovník při darování) věděli o dluzích dárce (dlužníka, otce žalobkyně)? [4] Je pro posouzení platnosti darování dceři dlužníka podstatné, zda v okamžiku darování byly dlužníkovy dluhy splatné? [5] Je pro posouzení platnosti darování podstatné, že společnost N, jejímiž jednateli a společníky byli dlužník (dárce) a jeho bratr (opatrovník žalobkyně při darování), měla dluhy?
7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. K otázce č. 1 dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 40/2009“) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2011, sp. zn. 21 Cdo 2581/2010. V případě otázky č. 2 se dovolává (blíže neoznačené) ustálené judikatury Ústavního soudu.
9. K otázkám č. 3 až 5 dovolatel uvádí, že pro posouzení platnosti darování je podstatné, že matka i strýc žalobkyně věděli o dluzích dlužníka, neboť to vypovídá o motivaci k uzavření darovací smlouvy. Stejně tak je podstatné, že společnost N, jejímiž jednateli a společníky byli dlužník a jeho bratr, měla dluhy, neboť převodem na žalobkyni se oba (s vědomím těchto dluhů a jako osoby odpovídající a ručící za dluhy společnosti) snažili ochránit nemovitosti dlužníka. Naopak není podstatné, že v okamžiku darování nebyly dluhy dlužníka splatné, což odpovídá ustálené rozhodovací praxi při neúčinnosti právního jednání a stejný postup je třeba uplatnit i v případě neplatnosti.
10. Dovolatel zároveň namítá procesní pochybení, jimiž se oba soudy měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe (jež obsahově představují vady řízení), a to tím, že nehodnotily výpověď dlužníka jako účastníka řízení, a tím, že chybně hodnotily věrohodnost výpovědi matky a strýce žalobkyně [nehodnotily je jako výpovědi osob, jež měly a mají přímý zájem na předmětu sporu (matka na zachování majetku v rodině a jeho ochraně před věřiteli a strýc nadto i na ochraně své osoby s ohledem na funkci opatrovníka žalobkyně při uzavírání darovací smlouvy)]. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost celkového hodnocení důkazů, neboť neposoudil komplexně všechny provedené důkazy, upřednostnil výpovědi dlužníka, matky žalobkyně a jejího strýce a pominul důkazy o dlužníkových dluzích v době darování nemovitostí. Konečně namítá, že se odvolací soud odchýlil od svých závěrů v předchozím kasačním rozhodnutí, jelikož potvrdil rozsudek insolvenčního soudu, přestože nerespektoval pokyny odvolacího soudu z předchozího odvolacího řízení (uvedené v usnesení sen. zn. 13 VSOL 13/2022).
11. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl, případně je zamítl. III. Přípustnost dovolání
12. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
13. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti výrokům o nákladech řízení (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení, a druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
14. Dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí v rozsahu týkajícím se věci samé, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., pak Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
15. Učinil tak proto, že v otázkách předestřených dovolatelem ohledně výkladu § 39 obč. zák. je napadený rozsudek v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. K otázce č. 1
16. V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda
právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.).
17. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou judikaturou (naopak se k ní přihlašuje), avšak vychází ze skutkového závěru, že nebyl dán úmysl ani jedné ze smluvních stran zkrátit věřitele, protože pravým důvodem k uzavření darovací smlouvy byla rodinná krize rodičů žalobkyně (srov. odst. 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací námitka, že obě smluvní strany uzavřely darovací smlouvu ze dne 26. dubna 2012 s úmyslem zkrátit uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka, je ve smyslu výše řečeného nepřípustnou skutkovou polemikou s jiným skutkovým závěrem napadeného rozhodnutí a přípustnost dovolání proto jejím prostřednictvím nelze založit.
K otázce č. 2
18. Žalovaným tvrzený úmysl obou stran zkrátit věřitele může založit toliko absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem nebo pro jeho obcházení (§ 39 obč. zák.), nikoli pro rozpor s dobrými mravy [k tomu srov. R 40/2009, jehož závěry se uplatní i v insolvenčních věcech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 83/2015), jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 1880/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2886/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2009, sp. zn. 28 Cdo 3514/2008].
K otázce č. 3
19. Toliko vědomost o dluzích nestačí k závěru o neplatnosti smlouvy. Pro neplatnost darování je třeba úmyslu obou smluvních stran (srov. R 40/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 4139/2008). K otázkám č. 4 a č. 5
20. Na tom, zda byly dluhy dlužníka v době darování splatné, ani na tom, zda měla společnost N dluhy (o čemž by museli vědět dlužník i jeho bratr jako její jednatelé), rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (a ani spočívat nemá), neboť jak závěr, že lze zkrátit i věřitele s dosud nesplatnou pohledávkou, tak ani závěr, že dlužník a jeho bratr věděli o dluzích společnosti N, nemohou zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož strany neuzavíraly darovací smlouvu se zkracujícím úmyslem.
21. Platí přitom, že i tam, kde je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné bez dalšího (ze zákona) má v rovině dovolacího důvodu dle § 241a o. s. ř. smysl odpovídat na otázky pokládané dovolatelem (řešit je) jen tehdy, jde-li o právní otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívá nebo mělo spočívat. K nezpůsobilosti „akademických“ otázek srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněného pod číslem 47/2018 Sb. rozh. obč.
22. Napadené rozhodnutí tudíž nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe. Důvod připustit dovolání pro řešení dovolatelem předestřených otázek proto není dán.
23. K případným vadám řízení podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti toliko u (jinak) přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) procesní vady nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
24. Důvod připustit dovolání pro existenci tvrzených vad řízení Nejvyšší soud nemá, když samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč.). V dané věci přitom nejde ani o (nepřípustný) extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými soudy nižších stupňů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09, uveřejněný pod číslem 184/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
25. Rovněž okolnost, že se odvolací soud odchýlí od svého dříve vysloveného právního názoru (případně, že jej nadále nepovažuje za rozhodný pro posouzení věci), není podle ustálené judikatury porušením procesního předpisu, neboť podle § 226 odst. 1 o. s. ř. je právním názorem odvolacího soudu vázán soud prvního stupně, nikoli však sám odvolací soud. Odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor nerespektoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sb. rozh. obč.). Změna právního názoru odvolacího soudu v rámci téhož řízení nezakládá sama o sobě vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009).
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Přímo žalobkyni (v době po dosažení zletilosti) podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, ale opatrovnice (tehdy ještě nezletilé) žalobkyně (advokátka Mgr. Iveta Trejtnarová) učinila v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 18. prosince 2023). Proto Nejvyšší soud rozhodl též o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi účastníky za dobu, kdy byla žalobkyně zastoupena opatrovnicí (které bude opatrovnici hradit stát); srov. shodně např. důvody usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2021, sp. zn. 74 Co 18/2021, uveřejněného pod číslem 44/2022 Sb. rozh. obč. O placení odměny a nákladů opatrovnice státem přitom následně rozhodne insolvenční soud. Žalovaný je tudíž povinen zaplatit České republice – Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyně částku 3 400 Kč sestávající z mimosmluvní odměny opatrovnice za jeden (výše uvedený) úkon právní služby, která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době provedení úkonu právní služby, činí částku 3 100 Kč a z náhrady hotových výdajů za tento úkon ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). O lhůtě k plnění rozhodl Nejvyšší soud podle § 160 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 26. 6. 2025
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu