KSLB 54 INS 21923/2012
29 NSČR 77/2013-A-82
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci
dlužníka AUTO M PLUS, s. r. o., se sídlem v Liberci 6, Vratislavická 1012, PSČ
460 06, identifikační číslo osoby 25021265, zastoupeného Mgr. Janem Hraško,
advokátem, se sídlem v Liberci IV, Revoluční 123/17, PSČ 460 01, o insolvenčním
návrhu věřitele Credium, a. s., se sídlem v Praze 13, Office Park, Bucharova
2657/12, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25139886, zastoupeného JUDr.
Vladimírem Muzikářem, advokátem, se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, PSČ 602
00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci, se sídlem v Liberci, Pelhřimovská 541/16, PSČ 460 79, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 54 INS
21923/2012, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
12. dubna 2013, č. j. KSLB 54 INS 21923/2012, 2 VSPH 331/2013-A-66, takto:
Dovolání se odmítá.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání dlužníka AUTO M
PLUS, s. r. o. (mimo jiné) potvrdil v bodě I. výroku usnesení ze dne 8. února
2013, č. j. KSLB 54 INS 21923/2012-A-50, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek dlužníka. Dovolání dlužníka proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu, jež
může být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení
přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení
žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje závěr
odvolacího soudu, že dlužník (v dohodě o uznání závazku a jeho splácení ze dne
7. prosince 2009) uznal ve smyslu ustanovení § 323 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), „určitý závazek jasně a
srozumitelně určený právním důvodem, výší i splatností“, je pouhou polemikou s
výkladem obsahu navrhovatelem předložené listiny (dohody o uznání) učiněným
odvolacím soudem. Nejvyšší soud má přitom výklad odvolacího soudu za souladný jak s výkladovými
pravidly určenými ustanovením § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, a § 266 obch. zák., jakož i zásadami pro výklad právních úkonů
formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března
2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, tak s judikaturou dovolacího soudu (k tomu srov. např. důvody
rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003, rozsudku ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1489/2006, nebo usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 1395/2013). Rovněž námitka, podle níž insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka na základě
vadného insolvenčního návrhu, neboť insolvenční navrhovatel v něm nevylíčil
rozhodující skutečnosti, které by osvědčovaly úpadek dlužníka, přípustnost
dovolání nezakládá. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 1. března
2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti
rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek
dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl (případně) vady, pro které
mohl být odmítnut dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona. Vadný insolvenční
návrh totiž není onou „překážkou stanovenou v tomto zákoně“ (rozuměj v
insolvenčním zákoně), jež bránila vydání rozhodnutí o úpadku (srov. § 141 odst. 1 insolvenčního zákona).
K argumentaci dovolatele, podle níž je schopen uhradit všechny „soudu osvědčené
pohledávky“, neboť „disponuje majetkem, který je okamžitě zpeněžitelný“ a má
navíc také „pohledávky za zákazníky a odběrateli ve splatnosti, či krátce po
splatnosti okamžitě dobytné“, Nejvyšší soud uvádí, že již v usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném pod číslem 80/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož není-
li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě
svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební
neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. V usneseních ze dne 27. října 2011,
sen. zn. 29 NSČR 36/2009, a ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR
23/2011, pak doplnil, že zmíněná teze má zcela zjevně obecnou platnost i ve
vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení
pohledávek dlužníkových věřitelů. V soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012,
sen. zn. 29 NSČR 42/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8,
ročníku 2013, pod číslem 114) rovněž není pochyb o tom, že založil-li dlužník
procesní obranu proti věřitelskému insolvenčnímu návrhu na tvrzení, že
pohledávka insolvenčního navrhovatele následně zanikla tím, že dlužník proti ní
uplatnil k započtení vlastní pohledávku vůči insolvenčnímu navrhovateli, pak k
tomu, aby insolvenční soud mohl insolvenčnímu navrhovateli upřít aktivní
legitimaci k podání insolvenčního návrhu (a jen z tohoto důvodu takový návrh
zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany (mít zánik
pohledávky započtením za doložený). O tom, že tak dlužník v poměrech dané věci neučinil, Nejvyšší soud (ve shodě se
soudy nižších stupňů) žádné pochybnosti nemá. Ostatně i kdyby dlužníkem tvrzená
vzájemná pohledávka v právu vskutku existovala (vznikla), zjevně by – jak se
podává z obsahu spisu – nemohla dosahovat výše pohledávky insolvenčního
navrhovatele (k tomu, že při určení výše škody vzniklé tím, že nedošlo ke
sjednanému prodeji nemovité věci, nelze vycházet, jak nesprávně konstruuje
dovolatel, z „ceny nemovitosti vedené v účetnictví dlužníka“, nýbrž z hodnoty
nemovitosti, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2007,
sp. zn. 25 Cdo 1415/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. 25 Cdo 902/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 25 Cdo 2819/2013). Z hlediska přípustnosti dovolání jsou konečně právně bezcenné rovněž výhrady
dovolatele, podle nichž odvolací soud projednal odvolání dlužníka proti
usnesení insolvenčního soudu, aniž by „jakkoliv řešil“ (dříve podané) odvolání
proti usnesení ze dne 10. ledna 2013, č. j. KSLB 54 INS 21923/2012-A-19, kterým
insolvenční soud nařídil předběžné opatření, jímž dlužníku uložil, aby s
majetkem, který může náležet do majetkové podstaty dlužníka, nakládal do vydání
rozhodnutí o úpadku pouze se souhlasem předběžného insolvenčního správce.
Vytýkaný postup odvolacího soudu totiž zjevně nemůže mít na závěr, že dlužník
je v úpadku ve formě platební neschopnosti, žádný vliv. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci
věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2015
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu