32 Cdo 1395/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně AB - CREDIT a.s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658,
PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 40 52 26 10, zastoupené Mgr. Davidem
Štůlou, advokátem se sídlem v Praze 6, Pod Beránkou 2469/1, proti žalované
PARALAX, a.s., se sídlem v Praze 8, Kotlaska 5/64, identifikační číslo osoby 64
94 83 82, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 421/21, o zaplacení částky 35,831.852,43 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 379/2005, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2013, č. j. 20
Co 558/2012-520, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 21. června 2012, č. j. 11 C
379/2005-418, zamítl žalobu o zaplacení částky 35,831.852,43 Kč s 25% úrokem z
prodlení od 1. prosince 2005 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení (výroky II. a III.). K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku ve věci samé co do
částky 24,731.852,43 Kč s 25% úrokem z prodlení z částky 1,871.711,16 Kč a s
22% úrokem z částky 12,971.711,16 Kč od 1. prosince 2005 do zaplacení (první
výrok), změnil jej ve výroku ve věci samé tak, že žalované uložil zaplatit
žalobkyni částku 11,100.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. prosince 2005 do
zaplacení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů
(třetí výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého měnícího výroku ve věci samé
podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že odvolací soud řešil otázku
(platnosti uznání závazku), která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena. Podle mínění dovolatelky odvolací soud nesprávně vyhodnotil platnost
listiny označené jako uznání závazku žalované ze dne 17. ledna 2002. S obsáhlou
argumentací zastává a obhajuje názor, že byl-li uznán závazek jako závazek ze
smlouvy o úvěru, přestože podle závěrů soudů obou stupňů šlo o závazek z
bezdůvodného obohacení, je uznání závazku neplatné pro neurčitost. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož je-li uznávaný dluh
vymezen určitě tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným, jde o určitý a platný právní
úkon. Takto dostatečně určitě byl dluh ve výši 11,100.000,- Kč v uznání závazku
ze dne 17. ledna 2002 vymezen, neboť je v něm uvedena částka i odkaz na smlouvu
o úvěru ze dne 19. února 1997, v souvislosti s níž právní předchůdkyně
žalobkyně ve prospěch žalované plnila, a je tedy zřejmé, o jaký dluh skutkově
jde. Dovolatelka se mýlí, tvrdí-li, že otázka určitosti a platnosti uznání závazku
nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003 (jež je veřejnosti k dispozici, stejně
jako ostatní níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových
stránkách), dovodil, že ustanovení § 323 odst. 1 obchodního zákoníku vedle
písemné formy uznání závazku vyžaduje, aby byl uznán určitý závazek. Požadavek
určitosti závazku je nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to takovým
způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závazek, jehož se uznání týká, tak lze
konkretizovat např. uvedením jeho důvodu, odkazem na listinu, ve které je dále
specifikován, a podobně. Určitost závazku tudíž nelze ztotožňovat s jeho výší,
která má význam pouze pro vymezení rozsahu účinků předvídaných ustanovením §
323 odst. 1 obchodního zákoníku. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v
řadě svých dalších rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29
Odo 1489/2006, rozsudek ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1287/2006,
usnesení ze dne 16. září 2009, sp. zn.
23 Cdo 2947/2009, usnesení ze dne 21. března 2006, sp. zn. 32 Odo 181/2005, rozsudek ze dne 7. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 1419/2010, usnesení ze dne 16. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2947/2009 a
další). Jde proto již o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a odvolací soud
se při posouzení uznání závazku od této judikatury neodchýlil. K námitce
dovolatelky lze jen pro úplnost dodat, že dlužník není povinen svůj závazek
právně kvalifikovat, natož pak správně právně kvalifikovat. Ve zbývající části svého obsáhlého dovolání se dovolatelka omezuje na kritiku
správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a namítá vady odvolacího
řízení. Tyto námitky však nejsou způsobilým dovolacím důvodem, jímž je pouze
nesprávné právní posouzení věci (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu