KSUL 70 INS 14870/2020
29
NSČR 9/2022-B-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a
soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka
J. P., zastoupeného Mgr. Evou Řeháčkovou Gruzovskou, advokátkou, se sídlem v
Ústí nad Labem, Dobětická 2333/10, PSČ 400 01, vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. KSUL 70 INS 14870/2020, o povinnosti dlužníka vydat
insolvenčnímu správci ke zpeněžení obydlí, o dovolání dlužníka proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2021, č. j. KSUL 70 INS 14870/2020, 5
VSPH 557/2021-B-18, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 9. dubna 2021, č. j. KSUL 70 INS 14870/2020-B-8,
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „insolvenční soud“) mimo jiné:
[1] Rozhodl, že dlužník (J. P.) je oprávněn podat návrh na povolení
oddlužení (bod I. výroku).
[2] Schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou dne 23. prosince 2020 na č.
l. B-5 (bod II. výroku).
[3] Schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se
zpeněžením majetkové podstaty (bod III. výroku).
[4] Uložil dlužníku, aby insolvenčnímu správci vydal ke zpeněžení
majetek zapsaný v soupisu majetkové podstaty z 23. února 2021, B-6/5, V. poř.
č. 4 ? družstevní podíl ve „SBD XY“, identifikační číslo osoby XY, s právem
nájmu k bytové jednotce č. XY, v bytovém domě č. p. XY, zapsáno na LV XY v k.
ú. XY (dále též jen „družstevní podíl“) [bod VIII. výroku].
2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením
potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu VIII. výroku.
3. Ze skutkových zjištění obou soudů ve vazbě na obsah insolvenčního
spisu plyne, že:
[1] Insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení bylo
dne 10. července 2020 zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka.
[2] Usnesením ze dne 19. srpna 2020, č. j. KSUL 70 INS 14870/2020-A-8,
insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a povolil mu oddlužení.
[3] Ve zprávě pro oddlužení ze dne 23. února 2021 uvedl insolvenční
správce výpočet hodnoty chráněného obydlí podle nařízení vlády č. 189/2019 Sb.,
o způsobu určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení
(dále jen „nařízení vlády“). Znalecký posudek č. 2971/7/2021 (včetně znalecké
doložky) ze dne 18. února 2021 vypracoval Bc. Jiří Sýkora a Vlastimil Sýkora
(dále jen „znalecký posudek“). Podle zprávy pro oddlužení činí očekávaná výše
výtěžku zpeněžení obydlí podle znaleckého posudku 600 000 Kč, hodnota
chráněného obydlí podle nařízení vlády částku 312 925 Kč.
[4] Podle zprávy pro oddlužení dlužník pobírá starobní důchod ve výši 8
887 Kč a dne 1. července 2020 uzavřel s poskytovatelem J. U. darovací smlouvu
na částku 2 200 Kč měsíčně.
4. Odvolací soud, cituje ustanovení § 398 odst. 1, 3 a 6 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění
účinném od 1. června 2019, dále ustanovení § 1, § 4 odst. 1, § 5, § 8 a § 9
odst. 2 písm. a/ nařízení vlády, nejprve předeslal, že při oddlužení plněním
splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník podle § 398
odst. 3 insolvenčního zákona obvykle povinen vydat veškerý majetek náležející
do majetkové podstaty insolvenčnímu správci ke zpeněžení, nevyplývá-li ze
zprávy pro oddlužení, že by se zpeněžením tohoto majetku nedosáhlo žádného
uspokojení věřitelů. Výjimka ve vztahu k obydlí konstruovaná v § 398 odst. 6
insolvenčního zákona se týká majetku, který by byl jinak dlužník povinen vydat
ke zpeněžení podle odstavce 3 citovaného ustanovení a je spojena s výpočtem
hodnoty bytu určené podle prováděcího právního předpisu, podle zmocňovacího
ustanovení § 431 písm. h/ insolvenčního zákona. Jakkoliv mělo dojít k provedení
§ 398 odst. 6 insolvenčního zákona vyhláškou, není nařízení vlády v rozporu s §
431 písm. h/ insolvenčního zákona.
5. Záměrem zákonodárce při novelizaci § 398 odst. 6 insolvenčního zákona
ve znění od 1. června 2019 bylo chránit před zpeněžením obydlí dlužníka, jímž
je nejen dům a byt, ale též družstevní podíl spojený s právem nájmu k
družstevnímu bytu užívanému dlužníkem. Dlužník není povinen vydat ke zpeněžení
podle § 398 odst. 3 insolvenčního zákona svůj družstevní podíl v bytovém
družstvu, je-li s ním spojeno právo nájmu družstevního bytu a dlužník tento byt
užívá k zajištění svých bytových potřeb a své rodiny, ledaže ze zprávy pro
oddlužení vyplývá, že hodnota družstevního podílu přesahuje hodnotu bytu
určenou podle prováděcího právního předpisu násobkem částky na zajištění obydlí
v dlužníkově bydlišti.
6. K argumentaci dlužníka o nesprávném výpočtu hodnoty chráněného obydlí
odvolací soud uvedl, že podle jeho zjištění správce vypočetl hodnotu chráněného
obydlí tak, že započítal koeficient růstu cen 1,21, průměrnou velikost bytu 61
m2 a kupní cenu 4 873 Kč/m2. Minimální statistickou hodnotu určil na 304 256 Kč
a maximální statistickou hodnotu určil na 3 042 522 Kč. Částka na zajištění
obydlí v bydlišti dlužníka je tedy 368 147 Kč a koeficient počtu zohledněných
osob je 0,85. Ze znaleckého posudku plyne, že družstevní podíl byl oceněn na
600 000 Kč.
7. Odvolací soud provedl výpočet hodnoty chráněného obydlí (viz odstavec
26. napadeného rozhodnutí) a dospěl k tomu, že hodnota chráněného obydlí
dlužníka činí 521 491 Kč. Shodně s insolvenčním soudem tedy uzavřel, že při
ocenění družstevního podílu na 600 000 Kč je dlužník povinen vydat družstevní
podíl ke zpeněžení správci podle § 398 odst. 6 insolvenčního zákona, jelikož
hodnota chráněného obydlí je nižší než hodnota družstevního podílu dlužníka.
Závěrem odvolací soud dodal, že pět dní po vydání napadeného rozhodnutí
insolvenčního soudu dárce vypověděl darovací smlouvu, proto je nepravděpodobné,
že dlužník bude schopen ze svého starobního důchodu plnit splátkový kalendář.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu
dosud vyřešeny. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil k novému rozhodnutí.
9. Konkrétně dovolatel tvrdí, že neexistuje platný prováděcí předpis pro
určení hodnoty obydlí. Nelze tedy ani rozhodnout o povinnosti dlužníka vydat
obydlí insolvenčnímu správci ke zpeněžení. V uvedených souvislostech
zdůrazňuje, že podle § 431 písm. h/ insolvenčního zákona způsob určení hodnoty
obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, stanoví vyhláška.
Aplikace nařízení vlády namísto vyhlášky je v rozporu s čl. 78 Ústavy České
republiky.
10. Dále dovolatel brojí proti způsobu výpočtu hodnoty chráněného
obydlí, který na základě nařízení vlády provedly oba soudy. Poukazuje na
skutečnost, že na rozdíl od insolvenčního soudu, jenž určil hodnotu chráněného
bydlení v částce 312 925 Kč, odvolací soud použil při výpočtu určení hodnoty
chráněného obydlí jiné nominální hodnoty kupní ceny za m2, jiný koeficient
růstu cen a jiné indexy realizovaných cen starších bytů, v důsledku čehož vyšla
téměř dvojnásobná výsledná hodnota chráněného obydlí (521 491 Kč). Dovolatel
uznává, že ani tato částka nepřevyšuje částku oceněnou znaleckým posudkem (600
000 Kč). Nicméně namítá, že rozhodnutí, které vychází z hodnot, indexů nebo
koeficientů stanovených v nařízení vlády, k jehož vydání nebyla vláda zmocněna,
nemůže být podkladem pro tak závažné rozhodnutí soudu, jakým je zpeněžení
jediného dlužníkova obydlí.
11. Dovolatel argumentuje i tím, že není vlastníkem bytové jednotky, ale
pouze nájemcem bytu ve vlastnictví bytového družstva. Oceňuje se tedy
družstevní podíl dlužníka, nikoli hodnota bytu. K tomu dodává, že znalecký
posudek nezohlednil skutečnost, že budova č. p. XY v k. ú. XY je zatížena
zástavním právem, přičemž za závazky stavebního družstva ručí jeho členové.
12. Závěrem dovolatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou soudů.
Rozhodnutí insolvenčního soudu proto, že se nezabýval výší hodnoty obydlí a bez
jakéhokoli odůvodnění pouze převzal údaje předložené insolvenčním správcem.
Rozhodnutí odvolacího soudu proto, že jeho výpočet a tím i rozhodnutí ve věci
nemohlo být po skutkové stránce napadeno řádným opravným prostředkem.
13. K podáním dovolatele ze dne 29. července 2021, 7. září 2021 a ze dne
15. února 2022 (podepsaným pouze dovolatelem) Nejvyšší nepřihlížel, neboť jde o
podání učiněná v rozporu se smyslem a účelem povinného zastoupení dovolatele v
dovolacím řízení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) dovolatelem samotným (osobou bez
právního vzdělání). Z ustanovení § 241 odst. 4 o. s. ř. přitom jednoznačně
plyne, že dovolací soud zkoumá jen ty dovolací argumenty, jež mu byly
předestřeny v dovolání sepsaném osobou oprávněnou zastupovat dovolatele v
dovolacím řízení.
14. Insolvenční správkyně se ve vyjádření k dovolání přiklání k zahrnutí
dlužníkovy nemovitosti do majetkové podstaty, jelikož jde o variantu souladnou
s § 5 insolvenčního zákona. Rozhodnutí o dovolání ponechává na úvaze soudu.
15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
16. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž
neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší
soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
17. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže
uvedenými závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu (přijaté v době po vydání
dovoláním napadeného rozhodnutí). Konkrétně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. srpna 2021, sen. zn. 29 NSČR 42/2021, uveřejněné pod číslem 93/2022
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 93/2022“), a o usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2023, sen. zn. 29 NSČR 44/2021.
18. Z těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou pro poměry projednávané
věci rozhodné následující závěry:
[1] Prováděcím právním předpisem podle ustanovení § 398 odst. 6
insolvenčního zákona je nařízení vlády. Po formální stránce je v souladu se
zákonem i ústavním pořádkem, jestliže oproti § 431 písm. h/ insolvenčního
zákona došlo k provedení příslušného ustanovení podzákonným právním předpisem
vyšší právní síly formou nařízení vlády dle čl. 78 Ústavy. [2] Jedním z nástrojů, který insolvenční zákon od 1. června 2019 využívá
pro naplnění „spotřebitelského“ účelu oddlužení při oddlužení plněním
splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, je i ochrana dlužníkova
obydlí. Jak je totiž zřejmé z § 398 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona, z obecné
povinnosti dlužníka vydat veškerý svůj majetek ke zpeněžení při oddlužení
plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty existují dvě
výjimky. Vedle situace, kdy majetek dlužníka má nízkou hodnotu a jeho
zpeněžením by nebylo dosaženo žádného výtěžku použitelného k uspokojení
věřitelů, je upravena výjimka v podobě ochrany obydlí dlužníka. [3] Tato výjimka je konstruována tak, že není-li hodnota obydlí dlužníka
vyšší, než je hodnota určená prováděcím právním předpisem (nařízením vlády)
násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti, toto obydlí nebude
zpeněžováno a neposlouží k uspokojení pohledávek věřitelů. Jinak řečeno, pro
rozhodnutí o povinnosti dlužníka (ne)vydat obydlí ke zpeněžení insolvenčnímu
správci při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové
podstaty je rozhodné prosté porovnání hodnoty dlužníkova obydlí
(předpokládaného výtěžku zpeněžení tohoto obydlí) a hodnoty obydlí (pro tento
účel) stanovené prováděcím právním předpisem. [4] Insolvenční zákon (ani jiné právní předpisy) žádná další kritéria
pro uplatnění výjimky z obecné povinnosti dlužníka vydat insolvenčnímu správci
ke zpeněžení veškerý svůj majetek při oddlužení plněním splátkového kalendáře
se zpeněžením majetkové podstaty neupravuje. Současně ani dle nařízení vlády se
nepřihlíží k jiným faktorům než těm, které jsou v něm uvedeny. [5] Ustanovení § 398 odst. 6 insolvenčního zákona coby výjimka z
pravidla formulovaného v § 398 odst. 3 insolvenčního zákona dále posiluje
ochranné prvky na straně dlužníka [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012, uveřejněné pod číslem 10/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek] tím, že do určité míry (vytyčené na
základě zákonného zmocnění prováděcím právním předpisem) upřednostňuje (z
příčin popsaných v důvodové zprávě k pozdějšímu zákonu č. 31/2019 Sb.) právo
dlužníka na zachování majetku sloužícího k uspokojování jeho bytových potřeb
před právy věřitelů dlužníka na uspokojení řádně zjištěných pohledávek z
výtěžku zpeněžení tohoto majetku. [6] Vzhledem k primárnímu účelu insolvenčního zákona dle jeho § 1 písm. a/ a § 5 písm. a/ a řízení podle tohoto zákona vedeného, pak dává smysl i to,
že obydlí dlužníka není chráněno neomezeně. Proto je zkoumaná výjimka
limitována.
Ve své podstatě daná úprava konstruuje kompromis ve vztahu k účelu
oddlužení tím, že stanoví maximální hodnotu, do které je to které konkrétní
obydlí dlužníka touto výjimkou chráněno před zpeněžením po dobu trvání
oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. [7] Ve smyslu ustanovení § 398 odst. 6 insolvenčního zákona lze
považovat za obydlí, které (případně) dlužník nemusí být povinen vydat
insolvenčnímu správci ke zpeněžení, rovněž družstevní byt, respektive
družstevní podíl (v bytovém družstvu). To však platí za předpokladu, že s
družstevním podílem je spojeno právo nájmu družstevního bytu, který je
dlužníkovým obydlím. S takovou možností počítá nejen § 1 odst. 1 písm. a/
nařízení vlády, ale také ustanovení § 610 písm. i/ zákona č. 90/2012 Sb., o
obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), ve
znění účinném od 1. ledna 2021. Uvedený závěr odpovídá též specifické povaze
bytového družstva, jakož i smyslu a účelu, který takové (bytové) družstvo plní. [8] Základním účelem bytového družstva je zajištění bytových potřeb
svých členů (srov. § 727 odst. 1 zákona o obchodních korporacích). Důvodem
(smyslem) nabytí družstevního podílu v bytovém družstvu zpravidla je – na
rozdíl od nabývání účastí v jiných typech obchodních korporací – zajištění
bydlení jakožto jedné ze základních životních potřeb. Družstevní podíl, s nímž
je spojeno právo nájmu družstevního bytu, je věcí v právním smyslu, se kterou
se na „bytovém trhu“ běžně obchoduje, a je vnímán jako plnohodnotná alternativa
k vlastnictví bytových jednotek. Tržní (obvyklá) cena, kterou musí zájemce
uhradit za převod družstevního podílu, s nímž je spojeno právo nájmu
družstevního bytu, zpravidla řádově odpovídá cenám, za něž jsou v téže lokalitě
převáděny bytové jednotky, které svými vlastnostmi odpovídají pronajímanému
družstevnímu bytu (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června
2021, sp. zn. 27 Cdo 2711/2019, jakož i judikaturu v něm dále označenou). [9] Důvod, pro který by družstevní byt (respektive družstevní podíl v
bytovém družstvu, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu), neměl být
považován za obydlí ve smyslu ustanovení § 398 odst. 6 insolvenčního zákona,
Nejvyšší soud nenachází.
19. Závěry odvolacího soudu, že nařízení vlády vydané k provedení § 398
odst. 6 insolvenčního zákona není v rozporu s § 431 písm. h/ insolvenčního
zákona a že obydlím je též družstevní podíl spojený s právem nájmu družstevního
bytu, jsou v souladu s výše označenou judikaturou, od níž nemá Nejvyšší soud
důvodu se odchylovat ani na základě argumentace obsažené v nyní podaném
dovolání.
20. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nejsou-li pro rozhodnutí
o povinnosti dlužníka (ne)vydat obydlí ke zpeněžení insolvenčnímu správci při
oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty podle
§ 398 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona rozhodná žádná jiná kritéria než prosté
porovnání hodnoty obydlí dlužníka (předpokládaného výtěžku zpeněžení tohoto
obydlí) a hodnoty obydlí (pro tento účel) stanovené prováděcím právním
předpisem, nemůže insolvenční soud při vydání takového rozhodnutí přihlížet k
dalším skutečnostem. V uvedených souvislostech lze odkázat též na usnesení
Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2022, sp. zn. IV. ÚS 3123/21, kterým Ústavní
soud odmítl ústavní stížnost (jejímž obsahem byl nesouhlas stěžovatele, že při
posuzování výjimky z povinnosti vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení
pozemky s rodinným domem nebylo přihlédnuto k jeho osobním poměrům a okolnostem
vedoucím k úpadku) proti R 93/2022.
21. Co se týče konkrétních hodnot (průměrné velikosti bytu v m2, kupní
ceny za m2, koeficientu růstu cen a koeficientu zohledňovaných cen) a výpočtu
hodnoty chráněného obydlí, který na základě nařízení vlády provedl odvolací
soud, je napadené rozhodnutí odůvodněno konzistentně a zcela srozumitelně.
22. K námitkám, jejichž prostřednictvím se dovolatel vymezuje proti
znaleckému posudku, který insolvenční správkyně použila jako podklad pro
zpracování zprávy pro oddlužení, Nejvyšší soud odkazuje zejména na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023, sen. zn. 29 NSČR 35/2021, včetně tam
zmíněné judikatury Nejvyššího soudu. V dané věci reálná hodnota očekávaného
zpeněžení vyplývající ze znaleckého posudku navíc zjevně reflektuje skutečnost,
že dovolatel není vlastníkem bytové jednotky, ale (pouze) majitelem
družstevního podílu, s níž je spojeno právo nájmu družstevního bytu.
23. Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí insolvenčního a odvolacího soudu
jsou nepřezkoumatelná, jelikož oba soudy při výpočtu hodnoty jeho obydlí
vycházely ze zásadně odlišných údajů, dlužno předně uvést, že prostřednictvím
těchto námitek dovolatel vystihuje z obsahového hlediska tzv. jinou vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovými
výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání
shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejich
prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze
dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení ze dne 23. července 2014,
sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení ze dne 1. června 2015, sp. zn. 30 Cdo
5147/2014). Potud jsou nicméně rozhodnutí obou soudů souladná s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném
pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu