3 Ads 138/2024- 77 - text
3 Ads 138/2024 - 83
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: L. P., zastoupený obecným zmocněncem L. P., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2024, č. j. 41 A 24/2021
139,
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2024, č. j. 41 A 24/2021
139, se zrušuje.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2021, č. j. MPSV
2021/137047
920, se zrušuje s účinností ode dne následujícího po dni právní moci výroku I. tohoto rozsudku a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 8. 2021, č. j. MPSV
2021/137047
920, změnil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Jihlavě (dále jen „úřad práce“) ze dne 18. 2. 2013, č. j. MPSV
UP/272270/13/AIS
SSL, tak, že se žalobci od září 2021 odnímá příspěvek na péči, neboť porušil § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“). Žalovaný ve věci rozhodoval již počtvrté; jeho předcházející rozhodnutí v této věci byla opakovaně rušena Krajským soudem v Brně (dále jen „krajský soud“), resp. Nejvyšším správním soudem.
[2] Krajský soud nejprve rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 41 A 92/2014
67, původní rozhodnutí žalovaného zrušil, poté žalobu proti dalšímu rozhodnutí žalovaného zamítl rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 41 A 56/2016
68. Posledně zmíněný rozsudek včetně rozhodnutí žalovaného však zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j. 1 Ads 124/2017
49. Následně krajský soud zrušil další rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 41 A 41/2019
86 (dále jen „první zrušující rozsudek KS“). Rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 41 A 24/2021
85 (dále jen „druhý zrušující rozsudek KS“), pak krajský soud nové rozhodnutí žalovaného specifikované v odstavci [1] opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že žalovaný nepostupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným v prvním zrušujícím rozsudku KS. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 3 Ads 262/2022
56 (dále jen „rozsudek NSS z března 2024“), druhý zrušující rozsudek KS zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud shledal druhý zrušující rozsudek KS nepřezkoumatelným, jelikož z něj nebylo jednoznačně patrné, zda krajský soud znalecký posudek MUDr. Vítězslava Lorence (vyhotovený v řízení u krajského soudu v době předcházející vyhlášení druhého zrušujícího rozsudku KS) považoval za důkaz, na jehož základě může žalovaný rozhodnout o stupni závislosti žalobce na pomoci jiné osoby a o nároku na příspěvek na péči, aniž by Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) provedla další vyšetření. Nad rámec nutného Nejvyšší správní soud v rozsudku NSS z března 2024 dodal, že krajský soud nesprávně vyložil závazný právní názor prvního zrušujícího rozsudku KS. Upozornil, že soud je oprávněn správnímu orgánu uložit pouze doplnění zjištění konkrétních skutkových okolností, avšak nemůže správní orgán zavázat k provedení konkrétních důkazů. Pokud krajský soud v prvním zrušujícím rozsudku KS žalovanému uložil, aby vyšetřil žalobce v jeho domácnosti, jednalo se pouze o doporučení dalšího postupu, nikoliv o závazný právní názor. Nejvyšší správní soud tak krajský soud zavázal, aby v dalším řízení touto optikou posoudil, zda žalovaný respektoval závazný právní názor prvního zrušujícího rozsudku KS, a dospěje
li k tomu, že žalovaný postupoval v rozporu s tímto závazným právním názorem (nebo shledá
li jinou vadu, pro kterou je nutné rozhodnutí žalovaného zrušit), aby žalovanému uložil jednoznačně a přezkoumatelně, jak má postupovat v dalším řízení.
[2] Krajský soud nejprve rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 41 A 92/2014
67, původní rozhodnutí žalovaného zrušil, poté žalobu proti dalšímu rozhodnutí žalovaného zamítl rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 41 A 56/2016
68. Posledně zmíněný rozsudek včetně rozhodnutí žalovaného však zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j. 1 Ads 124/2017
49. Následně krajský soud zrušil další rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 41 A 41/2019
86 (dále jen „první zrušující rozsudek KS“). Rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 41 A 24/2021
85 (dále jen „druhý zrušující rozsudek KS“), pak krajský soud nové rozhodnutí žalovaného specifikované v odstavci [1] opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že žalovaný nepostupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným v prvním zrušujícím rozsudku KS. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 3 Ads 262/2022
56 (dále jen „rozsudek NSS z března 2024“), druhý zrušující rozsudek KS zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud shledal druhý zrušující rozsudek KS nepřezkoumatelným, jelikož z něj nebylo jednoznačně patrné, zda krajský soud znalecký posudek MUDr. Vítězslava Lorence (vyhotovený v řízení u krajského soudu v době předcházející vyhlášení druhého zrušujícího rozsudku KS) považoval za důkaz, na jehož základě může žalovaný rozhodnout o stupni závislosti žalobce na pomoci jiné osoby a o nároku na příspěvek na péči, aniž by Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) provedla další vyšetření. Nad rámec nutného Nejvyšší správní soud v rozsudku NSS z března 2024 dodal, že krajský soud nesprávně vyložil závazný právní názor prvního zrušujícího rozsudku KS. Upozornil, že soud je oprávněn správnímu orgánu uložit pouze doplnění zjištění konkrétních skutkových okolností, avšak nemůže správní orgán zavázat k provedení konkrétních důkazů. Pokud krajský soud v prvním zrušujícím rozsudku KS žalovanému uložil, aby vyšetřil žalobce v jeho domácnosti, jednalo se pouze o doporučení dalšího postupu, nikoliv o závazný právní názor. Nejvyšší správní soud tak krajský soud zavázal, aby v dalším řízení touto optikou posoudil, zda žalovaný respektoval závazný právní názor prvního zrušujícího rozsudku KS, a dospěje
li k tomu, že žalovaný postupoval v rozporu s tímto závazným právním názorem (nebo shledá
li jinou vadu, pro kterou je nutné rozhodnutí žalovaného zrušit), aby žalovanému uložil jednoznačně a přezkoumatelně, jak má postupovat v dalším řízení.
[3] Krajský soud poté rozhodl dalším, nyní přezkoumávaným, rozsudkem ze dne 7. 5. 2024, č. j. 41 A 24/2021
139, kterým opět zrušil rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí úřadu práce a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud poté rozhodl dalším, nyní přezkoumávaným, rozsudkem ze dne 7. 5. 2024, č. j. 41 A 24/2021
139, kterým opět zrušil rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí úřadu práce a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud konstatoval, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor prvního zrušujícího rozsudku KS, jelikož nedoplnil skutková zjištění tak, aby bylo možné komplexně zhodnotit psychický stav žalobce. Krajský soud nesouhlasil s tím, že byl žalobce nesoučinný; žalobce se z jednání posudkové komise vždy řádně omluvil a pokud odkazoval na svůj zdravotní stav, nečinil tak obstrukčně. Právě zdravotní stav byl důvodem, proč byly žalobcovy omluvy důvěryhodné a pochopitelné. To samé platí i ve vztahu k diagnostickému vyšetření v Olomouci, kterému chtěli žalovaný a posudková komise žalobce podrobit. Dle krajského soudu nemůže jít žalobci jeho zdravotní stav k tíži. Nesplnění povinností podle § 21 odst. 1 a 2 zákona o sociálních službách nemůže nastat, pokud v jejich splnění člověku brání jeho zdravotní postižení, pro které se snaží o přístup k programům sociální ochrany. Musí se jednat o nesplnění povinnosti, které postrádá rozumné zdůvodnění a které nemá svůj původ ve zdravotním postižení člověka. Pokud tedy žalovaný opřel své rozhodnutí o nesoučinnost žalobce, nedoplnil v potřebném rozsahu skutková zjištění podle prvního zrušujícího rozsudku KS. Nic nového po skutkové stránce totiž nezjistil.
[5] Jelikož žalovaný po prvním zrušujícím rozsudku KS skutkový stav blíže nezjišťoval, přistoupil krajský soud k ustanovení znalce se specializací na posudkové lékařství. Ze správního spisu, znaleckého posudku a výslechu znalce dle krajského soudu plyne, že žalobce nebyl schopen zvládat sedm základních životních potřeb a vyžadoval každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby. Mezi účastníky řízení nebylo sporu, že žalobce nezvládal základní životní potřeby péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Soudem ustanovený znalec vyšetřil žalobce v jeho přirozeném domácím prostředí a při svém výslechu uvedl, že stav žalobce byl v letech 2013 až 2015 horší než dnes. Ze znaleckého posudku a výslechu znalce pak vyplynulo, že žalobce nezvládal ani základní životní potřeby mobility, orientace, stravování a tělesné hygieny. Krajský soud tak v nyní napadeném rozsudku vyslovil závazný právní názor, dle kterého byl žalobce v rozhodném období závislý na pomoci jiné osoby ve stupni III podle § 8 odst. 2 písm. c) zákona o sociálních službách.
[6] Proti výše uvedenému rozsudku podává žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Proti výše uvedenému rozsudku podává žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel považuje napadený rozsudek za nezákonný pro zjevný rozpor s právními předpisy a judikaturou Nejvyššího správního soudu, jelikož krajský soud sám hodnotil zdravotní stav žalobce a stupeň jeho závislosti na péči, přičemž uvedl, že toto hodnocení je pro stěžovatele v dalším řízení závazné. Současně je dle stěžovatele napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť krajský soud zasahuje do věcné působnosti správních orgánů, postupuje v rozporu se závazným právním názorem rozsudku NSS z března 2024 a opírá se o důkaz (znalecký posudek MUDr. Vítězslava Lorence) trpící zásadními nedostatky.
[8] Závěry znaleckého posudku MUDr. Vítězslava Lorence, které jsou pro stěžovatele dle napadeného rozsudku závazné, jsou ve zjevném rozporu se zákonnými podmínkami pro přiznání příspěvku na péči, případně nejsou podložené a odůvodněné. Nadto znalec nebyl oprávněn hodnotit psychiatrickou diagnózu žalobce. Ke zvládání životní potřeby mobility stěžovatel uvádí, že se neposuzuje ve vztahu k postižení smyslů a mentálního postižení, která jsou zohledňována v rámci hodnocení zvládání životní potřeby orientace. Při hodnocení mobility se posuzuje funkční dopad postižení pohybového aparátu. Obdobně tomu je v případě hodnocení životních potřeb stravování a tělesné hygieny.
[9] Dle stěžovatele bylo pro krajský soud klíčové, že znalec vyšetřil žalobce v jeho přirozeném domácím prostředí. Krajský soud však odhlíží od zdravotního stavu a stupně závislosti zjištěného ve správním řízení. Stěžovatel opakuje, proč nemohla posudková komise žalobce vyšetřit v jeho domácnosti a konstatuje, že není podstatné, z jakého důvodu se žalobce odmítal dostavit na vyšetření posudkové komise. Nadto, dle krajského soudu nebyl žalobce schopen se na vyšetření dostavit pro svůj zdravotní stav, nicméně k jiným lékařům žalobce opakovaně docházel. Zákon o sociálních službách umožňuje vyšetření žadatele o příspěvek na péči v rámci diagnostické hospitalizace, což krajský soud pomíjí a považuje požadování součinnosti po žalobci za nepřiměřené. Stěžovatel má naopak za to, že je oprávněn po žalobci požadovat, aby plnil své zákonné povinnosti.
[10] Dále stěžovatel namítá, že krajský soud tím, že sám hodnotil zdravotní stav žalobce, překročil „limity své působnosti“. Krajský soud rovněž nezákonně ukládá žalovanému, jak má hodnotit důkazy a rozhodnout a v rozporu se závěrem rozsudku NSS z března 2024 určuje, jak mají správní orgány doplnit svá zjištění. Dle stěžovatele tak krajský soud opakuje postup, jenž mu byl v rozsudku NSS z března 2024 vytknut.
[10] Dále stěžovatel namítá, že krajský soud tím, že sám hodnotil zdravotní stav žalobce, překročil „limity své působnosti“. Krajský soud rovněž nezákonně ukládá žalovanému, jak má hodnotit důkazy a rozhodnout a v rozporu se závěrem rozsudku NSS z března 2024 určuje, jak mají správní orgány doplnit svá zjištění. Dle stěžovatele tak krajský soud opakuje postup, jenž mu byl v rozsudku NSS z března 2024 vytknut.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení. Ke znaleckému posudku uvádí, že stěžovatel se neúčastnil ústního jednání u krajského soudu, na němž byl proveden výslech znalce. Skutečnost, že má být v roce 2022 (kdy byl vypracován znalecký posudek – pozn. NSS) posuzován zdravotní stav žalobce v letech 2013 až 2015, nastala vinou stěžovatele, a nikoli žalobce. Napadený rozsudek je dle stěžovatele přezkoumatelný a v souladu s právními předpisy i judikaturou. Co se týče posuzování zvládání základních životních potřeb, stěžovatel dotčené právní předpisy vykládá v rozporu „se základními právními principy či přímo ignoruje explicitně uvedená znění právních předpisů.“ Dle žalobce se při hodnocení zvládání základních životních potřeb musí brát v úvahu i mentální postižení.
[12] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 8. 2024, č. j. 3 Ads 138/2024
31 (dále jen „rozsudek NSS ze srpna 2024“), napadený rozsudek zrušil a vrátil krajskému soudu věc k dalšímu řízení.
[13] Nejvyšší správní soud shledal, že závěr krajského soudu, dle něhož je žalobce závislý na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III, nemá oporu ve správním spise a provedeném dokazování. Z posudků vyhotovených ve správním řízení a znaleckého posudku vyhotoveného v řízení u krajského soudu plyne, že žalobce byl k datu vydání rozhodnutí úřadu práce závislý na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I, jelikož nezvládal základní životní potřeby péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Co se týče zvládání dalších základních životních potřeb, závěry znalce byly spekulativní či podmíněné a nejednoznačné, a navíc byly v kontrastu s předcházejícími 12 posudky.
[14] Dále Nejvyšší správní soud shledal, že rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť z něj není patrné, jak stěžovatel uvážil o snížení příspěvku na péči v období od srpna 2021 do března 2013. Stěžovatel rovněž zatížil řízení vadou, jelikož své rozhodnutí založil na zcela odlišném právním posouzení věci než úřad práce, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení.
[14] Dále Nejvyšší správní soud shledal, že rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť z něj není patrné, jak stěžovatel uvážil o snížení příspěvku na péči v období od srpna 2021 do března 2013. Stěžovatel rovněž zatížil řízení vadou, jelikož své rozhodnutí založil na zcela odlišném právním posouzení věci než úřad práce, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení.
[15] Kasační soud dodal, že v rozhodnutí o odejmutí příspěvku na péči pro nesoučinnost žalobce stěžovateli bránily i další důvody. Závěr o závislosti žalobce na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I vyplýval z podkladů, které jsou součástí správního spisu, a součinnost žalobce stěžovatel požadoval za účelem zjištění, zda žalobce není závislý na pomoci jiné fyzické osoby ve vyšším stupni. Pokud tedy stěžovatel dospěl k závěru, že mu žalobce neposkytl dostatečnou součinnost pro posouzení závislosti na pomoci jiné osoby ve stupni II nebo III, nebyl oprávněn rozhodnutí úřadu práce změnit tak, že se příspěvek na péči (zcela) odnímá. Namísto toho měl odvolání žalobce zamítnout a potvrdit rozhodnutí úřadu práce.
[16] Nejvyšší správní soud rovněž připomněl, že v rozsudku NSS z března 2024 korigoval výklad závazného právního názoru vysloveného v prvním zrušujícím rozsudku KS. Nebylo tudíž nezbytně nutné, aby stěžovatel zajistil vyšetření žalobce psychiatrem v jeho přirozeném domácím prostředí; stačilo „jen“ zjistit zdravotní stav žalobce tak, aby o něm neexistovaly pochybnosti. Do správního spisu přitom byly doplněny další lékařské zprávy (specifikované v rozsudku NSS ze srpna 2024) a stěžovatel tedy disponoval dostatečnými podklady pro komplexní posouzení zdravotního stavu žalobce; na to upozorňovala také posudková komise i sám žalobce.
[17] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud tímto právním názorem:
A) Žalobce byl k datu vydání rozhodnutí stěžovatele závislý na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona o sociálních službách].
B) Rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť z výroku tohoto rozhodnutí není patrné, jak rozhodl o odvolání žalobce ve vztahu k nároku na příspěvek na péči za období od března 2013 do srpna 2021.
C) Stěžovatel nemohl sám rozhodnout o odnětí příspěvku na péči podle § 21 odst. 3 zákona o sociálních službách pro neposkytnutí součinnosti žalobcem, neboť tímto postupem porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Nadto pro učinění závěru o závislosti žalobce na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni nebyla nutná jeho součinnost spočívající v osobní účasti na jednání posudkové komise či podrobení se diagnostické hospitalizaci, jelikož tento stupeň závislosti žalobce na pomoci jiné fyzické osoby jednoznačně vyplýval z podkladů, které jsou součástí správního spisu. Součinnost byla v tomto směru vyžadována pouze za účelem zjištění případného vyššího stupně závislosti.
[17] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud tímto právním názorem:
A) Žalobce byl k datu vydání rozhodnutí stěžovatele závislý na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona o sociálních službách].
B) Rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť z výroku tohoto rozhodnutí není patrné, jak rozhodl o odvolání žalobce ve vztahu k nároku na příspěvek na péči za období od března 2013 do srpna 2021.
C) Stěžovatel nemohl sám rozhodnout o odnětí příspěvku na péči podle § 21 odst. 3 zákona o sociálních službách pro neposkytnutí součinnosti žalobcem, neboť tímto postupem porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Nadto pro učinění závěru o závislosti žalobce na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni nebyla nutná jeho součinnost spočívající v osobní účasti na jednání posudkové komise či podrobení se diagnostické hospitalizaci, jelikož tento stupeň závislosti žalobce na pomoci jiné fyzické osoby jednoznačně vyplýval z podkladů, které jsou součástí správního spisu. Součinnost byla v tomto směru vyžadována pouze za účelem zjištění případného vyššího stupně závislosti.
[18] Proti rozsudku NSS ze srpna 2024 podal žalobce ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl. Nálezem ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3022/24 (dále jen „nález Ústavního soudu“), rozsudek NSS ze srpna 2024 zrušil a současně vyslovil, že jím bylo porušeno právo žalobce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu je Nejvyšší správní soud při opětovném rozhodování o kasační stížnosti vázán.
[19] Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Konstatoval, že rozsudkem NSS ze srpna 2024 byl zrušen napadený rozsudek krajského soudu a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Řízení tak dosud neskončilo a ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), nepřípustná. Ústavní soud však shledal důvod pro uplatnění výjimky dle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Dle nálezu Ústavního soudu lze pod pojem procesních prostředků podřadit i další průběh řízení u správních orgánů a krajského soudu, a při posuzování, zda v řízení o opravném prostředku nedochází k průtahům, musí být posuzováno řízení jako celek. Průtahy v řízení o opravném prostředku shledal Ústavní soud s přihlédnutím k tomu, že (i) v řízení jde o přezkum rozhodnutí úřadu práce z února 2013, (ii) ve věci čtyřikrát rozhodoval stěžovatel, (iii) tři jeho rozhodnutí byla zrušena jako nepřezkoumatelná a (iv) rozsudkem NSS ze srpna 2024 Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud mimo jiné právním názorem, že i čtvrté rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné. Kumulací mimořádné délky řízení a jeho mimořádného významu pro žalobce tedy dle nálezu Ústavního soudu dochází ke značným průtahům, z nichž může žalobci vzniknout vážná a neodvratitelná újma, kvůli čemuž Ústavní soud výjimečně přijetí ústavní stížnosti neodmítl.
[19] Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Konstatoval, že rozsudkem NSS ze srpna 2024 byl zrušen napadený rozsudek krajského soudu a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Řízení tak dosud neskončilo a ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), nepřípustná. Ústavní soud však shledal důvod pro uplatnění výjimky dle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Dle nálezu Ústavního soudu lze pod pojem procesních prostředků podřadit i další průběh řízení u správních orgánů a krajského soudu, a při posuzování, zda v řízení o opravném prostředku nedochází k průtahům, musí být posuzováno řízení jako celek. Průtahy v řízení o opravném prostředku shledal Ústavní soud s přihlédnutím k tomu, že (i) v řízení jde o přezkum rozhodnutí úřadu práce z února 2013, (ii) ve věci čtyřikrát rozhodoval stěžovatel, (iii) tři jeho rozhodnutí byla zrušena jako nepřezkoumatelná a (iv) rozsudkem NSS ze srpna 2024 Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud mimo jiné právním názorem, že i čtvrté rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné. Kumulací mimořádné délky řízení a jeho mimořádného významu pro žalobce tedy dle nálezu Ústavního soudu dochází ke značným průtahům, z nichž může žalobci vzniknout vážná a neodvratitelná újma, kvůli čemuž Ústavní soud výjimečně přijetí ústavní stížnosti neodmítl.
[20] K důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud uvedl, že již kasační stížnost stěžovatele proti druhému zrušujícímu rozsudku KS měla být odmítnuta. Pokud stěžovatel nesouhlasil se závazným právním názorem prvního zrušujícího rozsudku KS, měl se kasační stížností bránit bezprostředně proti prvnímu zrušujícímu rozsudku KS. Nejvyšší správní soud však rozsudkem NSS z března 2024 kasační stížnosti vyhověl a druhý zrušující rozsudek KS zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Ústavní soud byl nicméně vázán petitem ústavní stížnosti, a předmětem přezkumu Ústavního soudu tak mohl být pouze rozsudek NSS ze srpna 2024.
[21] Dle nálezu Ústavního soudu neobstojí ani právní názor vyjádřený v rozsudku NSS ze srpna 2024. Měl
li Nejvyšší správní soud za to, že závěr krajského soudu, dle něhož je žalobce závislý na pomoci jiné osoby ve stupni III, z provedeného dokazování neplyne, bylo namístě napadený rozsudek zrušit a vytvořit prostor pro doplnění dokazování. K doplnění dokazování může dle Ústavního soudu přistoupit buď sám krajský soud nebo krajský soud může rozhodnutí stěžovatele zrušit a trvat na dodržení závazného právního názoru vysloveného v prvním zrušujícím rozsudku KS. Tím, že Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud právním názorem, že žalobce je závislý na pomoci jiné osoby ve stupni I, zmařil šanci žalobce, aby se v dalším řízení ukázalo, že je závislý na pomoci jiné osoby ve vyšším stupni, což žalobce kontinuálně tvrdí od roku 2013. Závěr, dle něhož žalobce není závislý na pomoci jiné osoby ve stupni II nebo III, je dle nálezu Ústavního soudu předčasný a v extrémním rozporu s průběhem řízení a tím, co v něm dosud vyšlo najevo.
[21] Dle nálezu Ústavního soudu neobstojí ani právní názor vyjádřený v rozsudku NSS ze srpna 2024. Měl
li Nejvyšší správní soud za to, že závěr krajského soudu, dle něhož je žalobce závislý na pomoci jiné osoby ve stupni III, z provedeného dokazování neplyne, bylo namístě napadený rozsudek zrušit a vytvořit prostor pro doplnění dokazování. K doplnění dokazování může dle Ústavního soudu přistoupit buď sám krajský soud nebo krajský soud může rozhodnutí stěžovatele zrušit a trvat na dodržení závazného právního názoru vysloveného v prvním zrušujícím rozsudku KS. Tím, že Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud právním názorem, že žalobce je závislý na pomoci jiné osoby ve stupni I, zmařil šanci žalobce, aby se v dalším řízení ukázalo, že je závislý na pomoci jiné osoby ve vyšším stupni, což žalobce kontinuálně tvrdí od roku 2013. Závěr, dle něhož žalobce není závislý na pomoci jiné osoby ve stupni II nebo III, je dle nálezu Ústavního soudu předčasný a v extrémním rozporu s průběhem řízení a tím, co v něm dosud vyšlo najevo.
[22] Nejvyšší správní soud po zrušení rozsudku NSS ze srpna 2024 nálezem Ústavního soudu opětovně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[23] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Vzhledem k tomu, že přijatelnost kasační stížnosti zdejší soud vyslovil již v rozsudku NSS ze srpna 2024, tím spíše je přijatelná po zásahu Ústavního soudu, po němž je zdejší soud povinen znovu rozhodnout dle závěrů nálezu Ústavního soudu.
[24] Kasační stížnost je přijatelná a důvodná.
[25] Úvodem Nejvyšší správní soud konstatuje, že část závěrů rozsudku NSS ze srpna 2024 obstojí i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu. Ústavní soud nezpochybnil samotný zrušovací důvod rozsudku NSS ze srpna 2024. Tím byla procesní vada řízení před krajským soudem mající za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, spočívající v tom, že závěr krajského soudu o závislosti žalobce na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III, neměl oporu ve správním spise a provedeném dokazování.
[26] Dle Ústavního soudu však Nejvyšší správní soud pochybil, pokud v rozsudku NSS ze srpna 2024 sám zhodnotil provedené důkazy a na základě tohoto hodnocení krajský soud zavázal, aby vycházel z toho, že je žalobce závislý na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I. Otázku stupně závislosti žalobce na pomoci jiné fyzické osoby měl zdejší soud dle nálezu Ústavního soudu ponechat otevřenou, jeho úkolem bylo jen vytvořit prostor pro další doplnění dokazování v řízení u krajského soudu či ve správním řízení.
[26] Dle Ústavního soudu však Nejvyšší správní soud pochybil, pokud v rozsudku NSS ze srpna 2024 sám zhodnotil provedené důkazy a na základě tohoto hodnocení krajský soud zavázal, aby vycházel z toho, že je žalobce závislý na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I. Otázku stupně závislosti žalobce na pomoci jiné fyzické osoby měl zdejší soud dle nálezu Ústavního soudu ponechat otevřenou, jeho úkolem bylo jen vytvořit prostor pro další doplnění dokazování v řízení u krajského soudu či ve správním řízení.
[27] Vyjma právě uvedené otázky a jejího posouzení tak Nejvyšší správní soud v nynějším rozsudku setrvává na původním posouzení věci, k jakému dospěl již v rozsudku NSS ze srpna 2024, neboť vůči němu závěry nálezu Ústavního soudu nesměřují. Vzal přitom v úvahu též to, že v nálezu Ústavní soud sice uvedl, že „závěr [rozsudku NSS ze srpna 2024], že stěžovatel není závislý na pomoci jiné osoby ve III. nebo II. stupni, je předčasný, a je v extrémním rozporu s průběhem řízení a tím, co v něm dosud vyšlo najevo“ (odstavec 54 nálezu Ústavního soudu), avšak neupřesnil, v čem tento „extrémní rozpor“ spočívá. Nejvyšší správní soud proto vyložil závěry nálezu Ústavního soudu tak, že kvůli tomuto blíže nespecifikovanému „extrémnímu rozporu“ nelze vycházet, bez ohledu na jejich početnost, pouze z dosud provedených důkazů [včetně 12 posudků posudkové komise (11 posudků bylo vypracováno posudkovou komisí v Brně ve dnech 11. 4. 2013, 7. 5. 2013, 10. 10. 2013, 20. 11. 2013, 6. 5. 2016, 13. 2. 2019, 10. 4. 2019, 16. 9. 2020, 21. 10. 2020, 13. 1. 2021 a 10. 3. 2021 a jeden posudek vypracovala posudková komise v Českých Budějovicích dne 26. 6. 2014) a znaleckého posudku vyhotoveného v řízení před krajským soudem] a je třeba dále dokazování doplnit.
[28] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že z obsahu správního spisu a z dokazování provedeného v soudním řízení vyplývá, že je žalobce závislý na pomoci jiné osoby ve stupni III. Nejvyšší správní soud ve správním spisu ověřil, že v průběhu správního řízení posudková komise vypracovala celkem 12 posudků (které jsou specifikovány v předchozím odstavci). Všechny tyto posudky dospěly k totožnému závěru, a to že žalobce není schopen zvládat tři základní životní potřeby (péče o zdraví, osobní aktivita a péče o domácnost) a z tohoto důvodu se považuje dle § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost).
[29] V řízení u krajského soudu byl ustanoveným znalcem vypracován znalecký posudek, v němž znalec konstatoval, že není „schopen stanovit stupeň závislosti, který by s jistotou odpovídal zdravotnímu stavu a funkčním omezením posuzovaného ve výše uvedeném časovém období (tj. v letech 2013 až 2015 – pozn. NSS). S jistotou lze konstatovat, že u posuzovaného v letech 2013
2015 šlo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který podle § 8 zákona č. 108/2006 Sb., ve znění zákona č. 366/2011 Sb., je považován dle odst. 2 za osobu starší 18 let věku a závislou na pomoci jiné fyzické osoby. Zcela jistě lze stanovit písmeno a) – stupeň I (lehkou závislost). Ohledně možného stanovení vyššího stupně, tedy stupně II (středně těžká závislost) případně stupně III (těžká závislost) odkazuji na odůvodnění, ve kterém je bližší vysvětlení“ (zvýraznění doplněno – pozn. NSS). V odkazovaném odůvodnění znaleckého posudku znalec mimo jiné uvedl, že není schopen jednoznačně a bez jakékoli pochybnosti stanovit, jaké aktivity v rámci základních životních potřeb byl žalobce v letech 2013 až 2015 schopen samostatně zvládat. Dále konstatoval, že jelikož není „schopen bezpečně stanovit zdravotní stav posuzovaného v hodnoceném období, a tedy nelze jednoznačně posoudit schopnost zvládání jednotlivých ZŽP, je možné pouze uvést spekulativní argumentaci, zda stav v uvedeném období odpovídal I., II. či III. stupni závislosti.“
[29] V řízení u krajského soudu byl ustanoveným znalcem vypracován znalecký posudek, v němž znalec konstatoval, že není „schopen stanovit stupeň závislosti, který by s jistotou odpovídal zdravotnímu stavu a funkčním omezením posuzovaného ve výše uvedeném časovém období (tj. v letech 2013 až 2015 – pozn. NSS). S jistotou lze konstatovat, že u posuzovaného v letech 2013
2015 šlo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který podle § 8 zákona č. 108/2006 Sb., ve znění zákona č. 366/2011 Sb., je považován dle odst. 2 za osobu starší 18 let věku a závislou na pomoci jiné fyzické osoby. Zcela jistě lze stanovit písmeno a) – stupeň I (lehkou závislost). Ohledně možného stanovení vyššího stupně, tedy stupně II (středně těžká závislost) případně stupně III (těžká závislost) odkazuji na odůvodnění, ve kterém je bližší vysvětlení“ (zvýraznění doplněno – pozn. NSS). V odkazovaném odůvodnění znaleckého posudku znalec mimo jiné uvedl, že není schopen jednoznačně a bez jakékoli pochybnosti stanovit, jaké aktivity v rámci základních životních potřeb byl žalobce v letech 2013 až 2015 schopen samostatně zvládat. Dále konstatoval, že jelikož není „schopen bezpečně stanovit zdravotní stav posuzovaného v hodnoceném období, a tedy nelze jednoznačně posoudit schopnost zvládání jednotlivých ZŽP, je možné pouze uvést spekulativní argumentaci, zda stav v uvedeném období odpovídal I., II. či III. stupni závislosti.“
[30] Krajský soud při jednání dne 14. 9. 2022 provedl výslech znalce, v jehož úvodu znalec uvedl, že pokud by mělo být rozhodnuto o stanovení vyššího stupně závislosti žalobce na péči jiné fyzické osoby, pak v tomto případě neexistuje příliš objektivních podkladů, které by pro to svědčily. Rovněž sdělil, že může k věci uvést pouze své stanovisko, které se „neopírá o důkazy“, ale o znalcovu „celoživotní erudici a zkušenost“. Znalec se „domnívá, že ten stav (tj. zdravotní stav žalobce – pozn. NSS) by asi měl odpovídat vyššímu stupni závislosti než stupni I“. Znalec byl následně dotazován na zvládání základních životních potřeb mobility, orientace, stravování a tělesné hygieny a jednotlivých aktivit spadajících pod tyto základní životní potřeby. K základní životní potřebě mobility znalec uvedl, že žalobce fyzicky zvládal nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je [Příloha č. 1 písm. a) bod 7 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „vyhláška“)]. Po dalších dotazech a konstatování krajského soudu, že „nejde asi jenom o fyzickou stránku“, znalec doplnil, že „asi z logiky věci by toto fyzicky zvládl, ale psychicky nezvládl“. K základní životní potřebě orientace znalec uvedl, že žalobce neměl přiměřené duševní kompetence [Příloha č. 1 písm. b) bod 2 vyhlášky]. Co se týče základní životní potřeby stravování, znalec uvedl, že dle jeho názoru žalobce nebyl schopen vybrat si „racionálně“ stravu, jelikož by se „asi“ jednalo o „opakovanou stejnou skladbu potravin, tekutin, asi by nejedl příliš zdravě“. Po doplňujícím dotazu soudu, zda tedy znalec na otázku zvládání aktivity vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny [Příloha č. 1 písm. d) bod 1 vyhlášky] „odpovídá negativně“, znalec uvedl, že „v tomto smyslu ano, negativně“. K základní životní potřebě tělesné hygieny znalec konstatoval, že žalobce fyzicky byl schopen použít hygienické zařízení [Příloha č. 1 písm. f) bod 1 vyhlášky], nicméně dodal, že dle svých zkušeností „pacienti nemají chuť to zařízení příliš používat, takže musí být do té činnosti nuceni“, a navíc tuto činnost vykonávají „nedokonale, takže se musí dopomoci nebo aspoň být dohled přitom, aby ta potřeba byla provedena správně“. Opět po dotazu krajského soudu, zda by znalec „odpověděl negativně“, znalec uvedl, že danou aktivitu žalobce „spíše“ nezvládal. Na dotaz týkající se zvládání provádět celkovou hygienu [Příloha č. 1 písm. f) bod 3 vyhlášky] znalec odkázal na své vyjádření ke zvládání použití hygienického zařízení („fyzicky ano, ale zase je třeba tam dohled nebo nějaké dopomoci“). Co se týče schopnosti česat se, provádět ústní hygienu, holit se [Příloha č. 1 písm. f) bod 4 vyhlášky], dle znalce žalobce tuto aktivitu „elementárně nějak zvládá, ale je otázka, jak kvalitně se oholí, jak často se chce holit, takže opět musí být nucen a kontrolován“.
[30] Krajský soud při jednání dne 14. 9. 2022 provedl výslech znalce, v jehož úvodu znalec uvedl, že pokud by mělo být rozhodnuto o stanovení vyššího stupně závislosti žalobce na péči jiné fyzické osoby, pak v tomto případě neexistuje příliš objektivních podkladů, které by pro to svědčily. Rovněž sdělil, že může k věci uvést pouze své stanovisko, které se „neopírá o důkazy“, ale o znalcovu „celoživotní erudici a zkušenost“. Znalec se „domnívá, že ten stav (tj. zdravotní stav žalobce – pozn. NSS) by asi měl odpovídat vyššímu stupni závislosti než stupni I“. Znalec byl následně dotazován na zvládání základních životních potřeb mobility, orientace, stravování a tělesné hygieny a jednotlivých aktivit spadajících pod tyto základní životní potřeby. K základní životní potřebě mobility znalec uvedl, že žalobce fyzicky zvládal nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je [Příloha č. 1 písm. a) bod 7 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „vyhláška“)]. Po dalších dotazech a konstatování krajského soudu, že „nejde asi jenom o fyzickou stránku“, znalec doplnil, že „asi z logiky věci by toto fyzicky zvládl, ale psychicky nezvládl“. K základní životní potřebě orientace znalec uvedl, že žalobce neměl přiměřené duševní kompetence [Příloha č. 1 písm. b) bod 2 vyhlášky]. Co se týče základní životní potřeby stravování, znalec uvedl, že dle jeho názoru žalobce nebyl schopen vybrat si „racionálně“ stravu, jelikož by se „asi“ jednalo o „opakovanou stejnou skladbu potravin, tekutin, asi by nejedl příliš zdravě“. Po doplňujícím dotazu soudu, zda tedy znalec na otázku zvládání aktivity vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny [Příloha č. 1 písm. d) bod 1 vyhlášky] „odpovídá negativně“, znalec uvedl, že „v tomto smyslu ano, negativně“. K základní životní potřebě tělesné hygieny znalec konstatoval, že žalobce fyzicky byl schopen použít hygienické zařízení [Příloha č. 1 písm. f) bod 1 vyhlášky], nicméně dodal, že dle svých zkušeností „pacienti nemají chuť to zařízení příliš používat, takže musí být do té činnosti nuceni“, a navíc tuto činnost vykonávají „nedokonale, takže se musí dopomoci nebo aspoň být dohled přitom, aby ta potřeba byla provedena správně“. Opět po dotazu krajského soudu, zda by znalec „odpověděl negativně“, znalec uvedl, že danou aktivitu žalobce „spíše“ nezvládal. Na dotaz týkající se zvládání provádět celkovou hygienu [Příloha č. 1 písm. f) bod 3 vyhlášky] znalec odkázal na své vyjádření ke zvládání použití hygienického zařízení („fyzicky ano, ale zase je třeba tam dohled nebo nějaké dopomoci“). Co se týče schopnosti česat se, provádět ústní hygienu, holit se [Příloha č. 1 písm. f) bod 4 vyhlášky], dle znalce žalobce tuto aktivitu „elementárně nějak zvládá, ale je otázka, jak kvalitně se oholí, jak často se chce holit, takže opět musí být nucen a kontrolován“.
[31] Dle krajského soudu znalec v posudku a při svém výslechu poskytl dostatečný odborný podklad pro skutkový závěr, že žalobce v období let 2013 až 2015 nezvládal sedm základních životních potřeb a byl tedy závislý na pomoci jiné osoby ve stupni III. Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje. Z výše uvedeného naopak vyplývá, že všechny posudky vyhotovené ve správním řízení i znalecký posudek vyhotovený v řízení u krajského soudu dospěly k totožnému závěru, a sice že bez pochybností lze nyní určit pouze to, že žalobce byl k datu vydání rozhodnutí úřadu práce závislý na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I, jelikož nezvládal základní životní potřeby péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Závislost žalobce na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III z těchto podkladů nevyplývá; ve světle nálezu Ústavního soudu však nelze vyloučit závislost stěžovatele na pomoci jiné osoby ve III. nebo II. stupni, neboť opačný závěr by byl podle Ústavního soudu předčasný.
[31] Dle krajského soudu znalec v posudku a při svém výslechu poskytl dostatečný odborný podklad pro skutkový závěr, že žalobce v období let 2013 až 2015 nezvládal sedm základních životních potřeb a byl tedy závislý na pomoci jiné osoby ve stupni III. Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje. Z výše uvedeného naopak vyplývá, že všechny posudky vyhotovené ve správním řízení i znalecký posudek vyhotovený v řízení u krajského soudu dospěly k totožnému závěru, a sice že bez pochybností lze nyní určit pouze to, že žalobce byl k datu vydání rozhodnutí úřadu práce závislý na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I, jelikož nezvládal základní životní potřeby péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Závislost žalobce na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III z těchto podkladů nevyplývá; ve světle nálezu Ústavního soudu však nelze vyloučit závislost stěžovatele na pomoci jiné osoby ve III. nebo II. stupni, neboť opačný závěr by byl podle Ústavního soudu předčasný.
[32] Ke zvládání dalších základních životních potřeb znalec ve znaleckém posudku uvádí, že „v případě stanovení II. stupně závislosti by bylo zřejmě možné k uvedeným ZŽP přiřadit navíc též ZŽP mobilita“, „za nezvladatelnou by se dala označit též ZŽP orientace“, „v případě přiznání III. stupně závislosti lze k daným 5 ZŽP přiřadit též ZŽP stravování“, „za další nezvladatelnou ZŽP lze brát tělesnou hygienu“. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že z citací je patrné, že jde o spekulativní či podmíněné a nejednoznačné závěry, které jsou navíc v kontrastu se závěry předcházejících 12 posudků. Proto nelze uzavřít, že znalec dospěl k závěru o nezvládání dalších základních životních potřeb. Nezvládání dalších základních životních potřeb nevyplývá ani z provedeného výslechu, při němž byly odpovědi znalce nejisté. Na některých místech znalec uváděl, že žalobce některou z posuzovaných aktivit „spíše“ nezvládá či že ji zvládá, ale nikoli „správně“ nebo „dokonale“, aniž by bylo vysvětleno, jaký vliv má pouhé nesprávné, nedokonalé či jen částečné zvládání aktivity vliv na závěr o jejím zvládání pro účely rozhodnutí o nároku na příspěvek na péči. U základní životní potřeby mobility pak znalec výslovně uvedl, že ji žalobce zvládá fyzicky, ale nikoli psychicky, přičemž krajský soud se blíže nezabýval tím, zda má být v případě posuzování této základní životní potřeby zohledňováno krom fyzického zdraví také zdraví duševní.
[32] Ke zvládání dalších základních životních potřeb znalec ve znaleckém posudku uvádí, že „v případě stanovení II. stupně závislosti by bylo zřejmě možné k uvedeným ZŽP přiřadit navíc též ZŽP mobilita“, „za nezvladatelnou by se dala označit též ZŽP orientace“, „v případě přiznání III. stupně závislosti lze k daným 5 ZŽP přiřadit též ZŽP stravování“, „za další nezvladatelnou ZŽP lze brát tělesnou hygienu“. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že z citací je patrné, že jde o spekulativní či podmíněné a nejednoznačné závěry, které jsou navíc v kontrastu se závěry předcházejících 12 posudků. Proto nelze uzavřít, že znalec dospěl k závěru o nezvládání dalších základních životních potřeb. Nezvládání dalších základních životních potřeb nevyplývá ani z provedeného výslechu, při němž byly odpovědi znalce nejisté. Na některých místech znalec uváděl, že žalobce některou z posuzovaných aktivit „spíše“ nezvládá či že ji zvládá, ale nikoli „správně“ nebo „dokonale“, aniž by bylo vysvětleno, jaký vliv má pouhé nesprávné, nedokonalé či jen částečné zvládání aktivity vliv na závěr o jejím zvládání pro účely rozhodnutí o nároku na příspěvek na péči. U základní životní potřeby mobility pak znalec výslovně uvedl, že ji žalobce zvládá fyzicky, ale nikoli psychicky, přičemž krajský soud se blíže nezabýval tím, zda má být v případě posuzování této základní životní potřeby zohledňováno krom fyzického zdraví také zdraví duševní.
[33] Nadto, i pokud by bylo možné akceptovat výklad krajského soudu, že ze znaleckého posudku a výslechu znalce vyplývá závěr o nezvládání dalších čtyř základních životních potřeb (s čímž se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje – viz výše), tyto závěry by vycházely pouze ze znalcova subjektivního pohledu na věc a jeho „celoživotní zkušenosti a erudice“, jak sám znalec upozorňoval. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007 (všechna zde citovaná judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nsoud.cz), pokud znalec své závěry opírá o pouhé domněnky či blíže neodůvodněné poznatky z jeho odborné praxe, je takto jím zpracovaný posudek zatížen nepřesvědčivostí, přičemž v takové situaci je povinností soudu procesním způsobem vést znalce k precizaci jeho posudku tak, aby bylo možné z jeho obsahu zjistit, z jakých podkladů či na základě jakých informací a poznatků byly znalcem činěny příslušné dílčí odborné závěry. V posuzované věci krajský soud sice přistoupil k výslechu znalce, nicméně (jak vyplývá z výše uvedeného) ani při výslechu znalec nepostavil své závěry na pevný a přesvědčivý základ, naopak potvrdil, že se jedná o jeho domněnky či spekulace opřené o jeho vlastní, subjektivní zkušenosti.
[33] Nadto, i pokud by bylo možné akceptovat výklad krajského soudu, že ze znaleckého posudku a výslechu znalce vyplývá závěr o nezvládání dalších čtyř základních životních potřeb (s čímž se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje – viz výše), tyto závěry by vycházely pouze ze znalcova subjektivního pohledu na věc a jeho „celoživotní zkušenosti a erudice“, jak sám znalec upozorňoval. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007 (všechna zde citovaná judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nsoud.cz), pokud znalec své závěry opírá o pouhé domněnky či blíže neodůvodněné poznatky z jeho odborné praxe, je takto jím zpracovaný posudek zatížen nepřesvědčivostí, přičemž v takové situaci je povinností soudu procesním způsobem vést znalce k precizaci jeho posudku tak, aby bylo možné z jeho obsahu zjistit, z jakých podkladů či na základě jakých informací a poznatků byly znalcem činěny příslušné dílčí odborné závěry. V posuzované věci krajský soud sice přistoupil k výslechu znalce, nicméně (jak vyplývá z výše uvedeného) ani při výslechu znalec nepostavil své závěry na pevný a přesvědčivý základ, naopak potvrdil, že se jedná o jeho domněnky či spekulace opřené o jeho vlastní, subjektivní zkušenosti.
[34] Nejvyšší správní soud dodává, že subjektivně tvrzené obtíže nemohou být samy o sobě podkladem pro závěr o neschopnosti zvládat určitou životní potřebu ve smyslu § 9 zákona o sociálních službách. Kvalifikovaným důvodem pro pozbytí schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu může být jedině nepříznivý zdravotní stav (§ 9 odst. 5 zákona o sociálních službách), jehož posouzení je věcí odborně medicínskou, nikoliv subjektivní. Určující skutečností je zdravotní stav a rozsah schopností žalobce, tedy objektivně určená míra, v jaké je žalobce na cizí pomoc odkázán, nikoliv rozsah, v jakém je mu tato pomoc k dispozici. Žalobce může subjektivně pociťovat, že potřebuje s některými základními životními potřebami pomoc jiné osoby, nicméně při posuzování zvládání základních životních potřeb pro účely přiznání příspěvku na péči je podstatné medicínské posouzení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 8 Ads 104/2015
34, nebo ze dne 27. 1. 2021, č. j. 2 Ads 80/2019
31).
[35] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěr krajského soudu, dle něhož je žalobce závislý na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III, nemá oporu ve správním spise a provedeném dokazování. V souladu s nálezem Ústavního soudu však uvedené neznamená, že by Nejvyšší správní soud tímto dovodil závěr o závislosti stěžovatele na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I. Takový závěr by byl ve světle nálezu Ústavního soudu předčasný, a ve věci je nutné doplnit ve smyslu tohoto nálezu dokazování (k tomu viz dále). Řízení před krajským soudem tak bylo zatíženo procesní vadou, jež má za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[35] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěr krajského soudu, dle něhož je žalobce závislý na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III, nemá oporu ve správním spise a provedeném dokazování. V souladu s nálezem Ústavního soudu však uvedené neznamená, že by Nejvyšší správní soud tímto dovodil závěr o závislosti stěžovatele na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I. Takový závěr by byl ve světle nálezu Ústavního soudu předčasný, a ve věci je nutné doplnit ve smyslu tohoto nálezu dokazování (k tomu viz dále). Řízení před krajským soudem tak bylo zatíženo procesní vadou, jež má za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[36] Již z důvodu této vady je namístě napadený rozsudek zrušit. Uvedená vada nicméně nebrání Nejvyššímu správnímu soudu v posouzení dalších kasačních námitek, ke kterým se vyjadřuje níže. Pro úplnost uvádí, že k níže uvedeným závěrům se Ústavní soud ve svém nálezu nevyjadřoval, neboť nemohly představovat porušení žalobcových práv.
[37] Stěžovatel napadá závěr krajského soudu, dle kterého je rozhodnutí stěžovatele nezákonné, jelikož žalobce nebyl nesoučinný ve smyslu § 21 odst. 3 zákona o sociálních službách. Nejvyšší správní soud shrnuje, že prvostupňovým rozhodnutím úřad práce rozhodl o snížení příspěvku na péči z 8 000 Kč (stupeň závislosti III) na 800 Kč (stupeň závislosti I) od března 2013. Stěžovatel nejprve třikrát rozhodl tak, že se odvolání žalobce proti rozhodnutí úřadu práce zamítá a poté, co byla tato jeho rozhodnutí zrušena, rozhodnutím specifikovaným v odstavci [1] tohoto rozsudku změnil rozhodnutí úřadu práce tak, že se žalobci příspěvek na péči od září 2021 odnímá právě z důvodu neposkytnutí součinnosti.
[38] Nejvyšší správní soud shledal, že byť by bylo namístě rozhodnutí stěžovatele zrušit, důvody, o něž krajský soud opřel svůj zrušující výrok, neobstojí. Jak je uvedeno výše, úřad práce žalobci snížil příspěvek na péči od března 2013. Stěžovatel svým rozhodnutím změnil rozhodnutí úřadu práce tak, že žalobci příspěvek na péči odejmul od září 2021. Pokud stěžovatel rozhodl o odejmutí příspěvku na péči od září 2021, není patrné, jak uvážil o snížení příspěvku na péči v období od března 2013 do srpna 2021. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu není na úkor srozumitelnosti závěru správního orgánu o změně prvostupňového rozhodnutí, jestliže vedle konkretizované změny rozhodnutí zároveň vyjádří, které části výroku nemění (srov. rozsudek ze dne 10. 6. 2004, č. j. 1 Afs 6/2003
62, č. 374/2004 Sb. NSS). V nyní projednávané věci se však stěžovatel ve výroku ani odůvodnění svého rozhodnutí k tomu, jaké části výroku rozhodnutí úřadu práce se změna netýká, nevyjádřil. Rozhodnutí stěžovatele je tudíž nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Krajský soud tak měl z tohoto důvodu rozhodnutí stěžovatele zrušit, jelikož nesrozumitelnost výroku rozhodnutí stěžovatele bránila jeho přezkoumání v rozsahu žalobních bodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009
84, č. 2288/2011 Sb. NSS).
[38] Nejvyšší správní soud shledal, že byť by bylo namístě rozhodnutí stěžovatele zrušit, důvody, o něž krajský soud opřel svůj zrušující výrok, neobstojí. Jak je uvedeno výše, úřad práce žalobci snížil příspěvek na péči od března 2013. Stěžovatel svým rozhodnutím změnil rozhodnutí úřadu práce tak, že žalobci příspěvek na péči odejmul od září 2021. Pokud stěžovatel rozhodl o odejmutí příspěvku na péči od září 2021, není patrné, jak uvážil o snížení příspěvku na péči v období od března 2013 do srpna 2021. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu není na úkor srozumitelnosti závěru správního orgánu o změně prvostupňového rozhodnutí, jestliže vedle konkretizované změny rozhodnutí zároveň vyjádří, které části výroku nemění (srov. rozsudek ze dne 10. 6. 2004, č. j. 1 Afs 6/2003
62, č. 374/2004 Sb. NSS). V nyní projednávané věci se však stěžovatel ve výroku ani odůvodnění svého rozhodnutí k tomu, jaké části výroku rozhodnutí úřadu práce se změna netýká, nevyjádřil. Rozhodnutí stěžovatele je tudíž nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Krajský soud tak měl z tohoto důvodu rozhodnutí stěžovatele zrušit, jelikož nesrozumitelnost výroku rozhodnutí stěžovatele bránila jeho přezkoumání v rozsahu žalobních bodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009
84, č. 2288/2011 Sb. NSS).
[39] Nadto, stěžovatel své rozhodnutí založil na zcela odlišném právním posouzení věci než úřad práce. Rozhodne
li však odvolací orgán zásadně odlišným způsobem než orgán prvního stupně, ať již ve výroku rozhodnutí nebo v jeho odůvodnění, zejména založí
li své rozhodnutí převážně na zcela nových skutkových zjištěních či důkazech o nich nebo na zásadně odlišném právním posouzení věci, jedná se o tzv. odnětí instance. Účastník řízení (často ten, který opravný prostředek sám podal, zde žalobce) je takto postaven před zásadně jinou právní či věcnou argumentaci, přitom však již nemá možnost proti ní brojit v rámci správního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, č. j. 2 A 10/2002
269, č. 280/2004 Sb. NSS). Stěžovatel vycházel z jiných skutkových zjištění a jiného právního posouzení věci, v důsledku čehož zásadním způsobem změnil rozhodnutí úřadu práce v neprospěch žalobce, který proti rozhodnutí stěžovatele již nemohl podat odvolání. Tímto postupem stěžovatel porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a zatížil řízení před ním vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. I tato skutečnost je důvodem pro zrušení rozhodnutí stěžovatele.
[39] Nadto, stěžovatel své rozhodnutí založil na zcela odlišném právním posouzení věci než úřad práce. Rozhodne
li však odvolací orgán zásadně odlišným způsobem než orgán prvního stupně, ať již ve výroku rozhodnutí nebo v jeho odůvodnění, zejména založí
li své rozhodnutí převážně na zcela nových skutkových zjištěních či důkazech o nich nebo na zásadně odlišném právním posouzení věci, jedná se o tzv. odnětí instance. Účastník řízení (často ten, který opravný prostředek sám podal, zde žalobce) je takto postaven před zásadně jinou právní či věcnou argumentaci, přitom však již nemá možnost proti ní brojit v rámci správního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, č. j. 2 A 10/2002
269, č. 280/2004 Sb. NSS). Stěžovatel vycházel z jiných skutkových zjištění a jiného právního posouzení věci, v důsledku čehož zásadním způsobem změnil rozhodnutí úřadu práce v neprospěch žalobce, který proti rozhodnutí stěžovatele již nemohl podat odvolání. Tímto postupem stěžovatel porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a zatížil řízení před ním vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. I tato skutečnost je důvodem pro zrušení rozhodnutí stěžovatele.
[40] Co se týče kasační námitky, dle níž se krajský soud dopustil pochybení tím, že provedl důkaz znaleckým posudkem a hodnotil jej, Nejvyšší správní soud ji neshledává důvodnou. Z konstantní judikatury zdejšího soudu vyplývá, že soud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co nalezl správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení. Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem a zjistí
li přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může reagovat jednak tím, že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění, nebo tak učiní sám (srov. rozsudek ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006
99, č. 1275/2007 Sb. NSS). Krajský soud byl tedy oprávněn provést další důkazy a Nejvyšší správní soud v samotném provedení dokazování za účelem zjištění skutkového stavu nespatřuje pochybení. Jak bylo však vysvětleno výše, krajský soud z provedeného dokazování vyvodil nesprávné závěry.
[41] Kasační námitkou napadající posouzení zvládání jednotlivých základních životních potřeb ve znaleckém posudku (rekapitulovanou v odstavci [8] výše), se Nejvyšší správní soud blíže nezabýval, neboť by to bylo vzhledem k výše uvedenému nadbytečné. Nejvyšší správní soud se dále nezabýval kasační námitkou, dle níž žalobci jeho zdravotní stav nebránil v poskytnutí součinnosti. Z důvodů uvedených výše by posouzení této námitky nemělo vliv na závěr, že stěžovatel nemohl rozhodnutí úřadu práce změnit tak, že se příspěvek na péči od září 2021 odnímá.
[41] Kasační námitkou napadající posouzení zvládání jednotlivých základních životních potřeb ve znaleckém posudku (rekapitulovanou v odstavci [8] výše), se Nejvyšší správní soud blíže nezabýval, neboť by to bylo vzhledem k výše uvedenému nadbytečné. Nejvyšší správní soud se dále nezabýval kasační námitkou, dle níž žalobci jeho zdravotní stav nebránil v poskytnutí součinnosti. Z důvodů uvedených výše by posouzení této námitky nemělo vliv na závěr, že stěžovatel nemohl rozhodnutí úřadu práce změnit tak, že se příspěvek na péči od září 2021 odnímá.
[42] Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že znalec neměl patřičnou kvalifikaci, neboť nebyl psychiatrem, přičemž Nejvyšší správní soud v rozsudku ze srpna 2024 tento argument rekapituloval, avšak výslovně jej nevypořádal. Stěžovatel v kasační stížnosti (v části týkající se dosavadního průběhu řízení) uvedl, že „znalec dále vyloučil možnost vyjádření se k psychiatrickým diagnózám, s odkazem na to, že není psychiatr. Znalec komentoval pouze anamnézu (tj. informace získané při rozhovoru), s tím, že pokud by odpovídala objektivizovanému zdravotnímu stavu, bylo by možné uvažovat o vyšším stupni závislosti žalobce. Zda anamnéza odpovídá skutečnému zdravotnímu stavu, znalec neurčil a ani s ohledem na absenci specializace určit nemohl.“ Dále konstatoval, že závěry znaleckého posudku ohledně zvládání základních životních potřeb jsou v rozporu se zákonnými podmínkami pro přiznání příspěvku na péči, případně nejsou podložené a odůvodněné, „přičemž co do psychiatrické diagnózy znalec ani nebyl oprávněn tuto hodnotit.“ Tato poměrně stručná a obecná dílčí námitka úzce souvisí s námitkou nesprávného posouzení zvládání základních životních potřeb, jelikož nedostatek odbornosti znalce stěžovatel namítal právě v souvislosti s nesprávným hodnocením zvládání těchto potřeb. Stručně řečeno, touto částí kasační argumentace stěžovatel namítal, že na základě znaleckého posudku nelze učinit závěr o nezvládání dalších čtyř základních životních potřeb (mobility, orientace, stravování a tělesné hygieny).
[43] Nejvyšší správní soud připomíná, že správní soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci účastníka řízení a tu obsáhle vyvracet. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace jako celku (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013
19, či ze dne 18. 12. 2023, č. j. 5 As 256/2022
67, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
[43] Nejvyšší správní soud připomíná, že správní soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci účastníka řízení a tu obsáhle vyvracet. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace jako celku (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013
19, či ze dne 18. 12. 2023, č. j. 5 As 256/2022
67, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
[44] V odstavci 36 rozsudku NSS ze srpna 2024 Nejvyšší správní soud konstatoval, že se námitkou napadající hodnocení zvládání jednotlivých základních životních potřeb ve znaleckém posudku nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné vzhledem k ostatním závěrům citovaného rozsudku (dle kterých znalecký posudek neposkytl přesvědčivý závěr o nezvládání dalších základních životních potřeb nad rámec posudků vyhotovených ve správním řízení). Přestože Nejvyšší správní soud výslovně nezmínil, že považuje za nadbytečné zabývat se i dílčí námitkou zpochybňující závěry znaleckého posudku, tedy námitkou nedostatečné odbornosti znalce, domnívá se, že z obsahu odkazovaného rozsudku je uvedené patrné.
[45] Nicméně s ohledem na závěry vyslovené v odstavci 52 nálezu Ústavního soudu Nejvyšší správní soud na tomto místě výslovně uvádí, že námitka, dle níž znalec nebyl oprávněn hodnotit psychiatrickou diagnózu žalobce, je bezpředmětná. Jak bylo vysvětleno výše, kasační soud nepovažuje závěry znaleckého posudku o nezvládání dalších čtyř základních životních potřeb za přesvědčivé, a to bez ohledu na (stěžovatelem zpochybňované) odborné zaměření znalce (viz odstavce [29] až [33] výše).
[46] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Současně shledal, že krajský soud správně zrušil rozhodnutí stěžovatele, nicméně svůj výrok opřel o nesprávné důvody. Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007
75, č. 1865/2009 Sb. NSS, zruší
li správně krajský soud rozhodnutí správního orgánu, ale výrok rozsudku stojí na nesprávných důvodech, Nejvyšší správní soud v kasačním řízení rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Obstojí
li však důvody v podstatné míře, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítne a nesprávné důvody nahradí svými. Pro správní orgán je pak závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu. V nyní posuzované věci nicméně důvody napadeného rozsudku v podstatné míře neobstojí, resp. neobstojí vůbec.
[46] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Současně shledal, že krajský soud správně zrušil rozhodnutí stěžovatele, nicméně svůj výrok opřel o nesprávné důvody. Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007
75, č. 1865/2009 Sb. NSS, zruší
li správně krajský soud rozhodnutí správního orgánu, ale výrok rozsudku stojí na nesprávných důvodech, Nejvyšší správní soud v kasačním řízení rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Obstojí
li však důvody v podstatné míře, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítne a nesprávné důvody nahradí svými. Pro správní orgán je pak závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu. V nyní posuzované věci nicméně důvody napadeného rozsudku v podstatné míře neobstojí, resp. neobstojí vůbec.
[47] Pokud by Nejvyšší správní soud zrušil pouze napadený rozsudek, krajský soud by musel rozhodnutí stěžovatele v souladu se závazným právním názorem tohoto rozsudku opět zrušit. Nález Ústavního soudu sice připouští jako jednu z možností, aby krajský soud sám doplnil dokazování stran stupně závislosti žalobce na pomoci jiné fyzické osoby, ovšem vzhledem k procesním vadám správního řízení a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele (viz odstavce [38] až [39] výše), by krajskému soudu (nehledě na výsledek případného doplnění dokazování) tak jako tak nezbylo, než rozhodnutí stěžovatele zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) a § 78 odst. 4 s. ř. s. zrušil nejen rozsudek krajského soudu, ale také rozhodnutí stěžovatele a vrátil přímo jemu věc k dalšímu řízení. Tento postup odpovídá zásadě, podle níž leží těžiště dokazování v řízení před správními orgány, neboť úlohou správních soudů není provádět složitá dokazování a nahrazovat to, co měl učinit správní orgán (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004
89, č. 618/2005 Sb. NSS, a ze dne 16. 4. 2015, č. j. 5 Afs 89/2013
29). Tento postup je též účelný, neboť zrušením napadeného rozsudku a vrácením věci k dalšímu řízení krajskému soudu by se již tak neúnosně dlouhé řízení dále prodlužovalo, ačkoli na nadměrnou délku řízení kriticky poukázal Ústavní soud (viz odstavce 30 a 31 zde odkazovaného nálezu).
[47] Pokud by Nejvyšší správní soud zrušil pouze napadený rozsudek, krajský soud by musel rozhodnutí stěžovatele v souladu se závazným právním názorem tohoto rozsudku opět zrušit. Nález Ústavního soudu sice připouští jako jednu z možností, aby krajský soud sám doplnil dokazování stran stupně závislosti žalobce na pomoci jiné fyzické osoby, ovšem vzhledem k procesním vadám správního řízení a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele (viz odstavce [38] až [39] výše), by krajskému soudu (nehledě na výsledek případného doplnění dokazování) tak jako tak nezbylo, než rozhodnutí stěžovatele zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) a § 78 odst. 4 s. ř. s. zrušil nejen rozsudek krajského soudu, ale také rozhodnutí stěžovatele a vrátil přímo jemu věc k dalšímu řízení. Tento postup odpovídá zásadě, podle níž leží těžiště dokazování v řízení před správními orgány, neboť úlohou správních soudů není provádět složitá dokazování a nahrazovat to, co měl učinit správní orgán (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004
89, č. 618/2005 Sb. NSS, a ze dne 16. 4. 2015, č. j. 5 Afs 89/2013
29). Tento postup je též účelný, neboť zrušením napadeného rozsudku a vrácením věci k dalšímu řízení krajskému soudu by se již tak neúnosně dlouhé řízení dále prodlužovalo, ačkoli na nadměrnou délku řízení kriticky poukázal Ústavní soud (viz odstavce 30 a 31 zde odkazovaného nálezu).
[48] Dle § 78 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. je stěžovatel v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v odůvodnění tohoto rozsudku. Byť si je Nejvyšší správní soud vědom obtíží spojených se zjišťováním, jaký byl zdravotní stav žalobce před více než deseti lety, a v souvislosti s tím také problematické průkaznosti nově provedených důkazů, doplní stěžovatel v dalším řízení dokazování tak, aby byl dle názoru Ústavního soudu dostatečně zjištěn skutkový stav pro učinění závěru o stupni závislosti žalobce na pomoci jiné fyzické osoby. Přitom bude povinen postupovat v duchu jeho výše citovaného nálezu, tedy provést vyšetření žalobce v jeho přirozeném prostředí. Za tímto účelem stěžovatel vyhledá ve svých řadách posudkového lékaře s atestací z oboru psychiatrie, který vyšetření žalobce v přirozeném prostředí provede. Pokud by snad personální složení posudkových komisí stěžovatele neumožňovalo výše uvedený postup, je stěžovatel povinen provést opětovné vyšetření žalobce předsedou posudkové komise s tím, že výsledky vyšetření budou následně posouzeny při jednání komise, jejímž členem bude lékař s atestací z oboru psychiatrie. Výsledky vyšetření žalobce v jeho přirozeném prostředí pak stěžovatel zhodnotí společně s ostatními provedenými důkazy, včetně znaleckého posudku provedeného v řízení před krajským soudem (§ 78 odst. 6 s. ř. s.). Současně bude stěžovatel v řízení postupovat v souladu se zásadou dvojinstančnosti řízení (viz odstavec [39] výše) a rozhodne tak, aby jeho rozhodnutí bylo přezkoumatelné, zejména aby bylo zřejmé, jak rozhodl o celém předmětu řízení (viz odstavec [38] výše).
[48] Dle § 78 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. je stěžovatel v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v odůvodnění tohoto rozsudku. Byť si je Nejvyšší správní soud vědom obtíží spojených se zjišťováním, jaký byl zdravotní stav žalobce před více než deseti lety, a v souvislosti s tím také problematické průkaznosti nově provedených důkazů, doplní stěžovatel v dalším řízení dokazování tak, aby byl dle názoru Ústavního soudu dostatečně zjištěn skutkový stav pro učinění závěru o stupni závislosti žalobce na pomoci jiné fyzické osoby. Přitom bude povinen postupovat v duchu jeho výše citovaného nálezu, tedy provést vyšetření žalobce v jeho přirozeném prostředí. Za tímto účelem stěžovatel vyhledá ve svých řadách posudkového lékaře s atestací z oboru psychiatrie, který vyšetření žalobce v přirozeném prostředí provede. Pokud by snad personální složení posudkových komisí stěžovatele neumožňovalo výše uvedený postup, je stěžovatel povinen provést opětovné vyšetření žalobce předsedou posudkové komise s tím, že výsledky vyšetření budou následně posouzeny při jednání komise, jejímž členem bude lékař s atestací z oboru psychiatrie. Výsledky vyšetření žalobce v jeho přirozeném prostředí pak stěžovatel zhodnotí společně s ostatními provedenými důkazy, včetně znaleckého posudku provedeného v řízení před krajským soudem (§ 78 odst. 6 s. ř. s.). Současně bude stěžovatel v řízení postupovat v souladu se zásadou dvojinstančnosti řízení (viz odstavec [39] výše) a rozhodne tak, aby jeho rozhodnutí bylo přezkoumatelné, zejména aby bylo zřejmé, jak rozhodl o celém předmětu řízení (viz odstavec [38] výše).
[49] V případě, že Nejvyšší správní soud ruší rozsudek krajského soudu a současně ruší i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§ 110 odst. 3, věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z § 60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 – 98).
[50] Co do celkového výsledku řízení byl úspěšný žalobce, neboť docílil zrušení rozhodnutí stěžovatele (žalovaného správního orgánu). Naopak stěžovatel měl zájem na zachování svého žalobou napadeného rozhodnutí, a proto ve výsledku úspěšný nebyl. Žalobci tak jako úspěšnému účastníku řízení vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli, žádné však v řízení před krajským soudem ani v řízení u Nejvyššího správního soudu neuplatnil, přičemž soudu nejsou známy ani z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2025
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu