3 Tdo 1004/2025

3 Tdo 1004/2025-350

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. R. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 5 To 168/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 175/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. R. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2025, sp. zn. 3 T 175/2024, byl J. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 7. 6. 2024 ve 14:43 hodin v Brně řídil vlastní osobní motorové vozidlo tovární značky TOYOTA YARIS, registrační značky XY po vozovce ulice XY pravým jízdním pruhem, ve směru od ulice XY ke třídě XY a v prostoru před křižovatkou s ulicí XY, na přechodu pro chodce vyznačeného na vozovce vodorovnou dopravní značkou V 7a Přechod pro chodce a svislou dopravní značkou IP 6 Přechod pro chodce, porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, neboť nerespektoval ustanovení § 5 odstavec 2 písmeno f) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť pravou přední částí jím řízeného vozidla narazil do pravého boku chodce Z. Š., nar. XY, přecházejícího vozovku ulice XY na tomto přechodu ve směru zleva doprava, z pohledu řidiče J. R., čímž došlo k jeho odhození na vozovku, a způsobil mu tím smrtelné zranění spočívající v polytraumatu, tedy v současném poranění více pro život důležitých orgánů či orgánových systémů, konkrétně v poranění mozku, srdce, plic, jater, sleziny a kostry hrudního koše, v důsledku čehož dne 7. 6. 2024 v 16:20 hodin zemřel.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

3. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 (pěti) let.

4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození: - J. Š., nar. XY, bytem XY, - P. Š., nar. XY, bytem XY, - M. Ř., nar. XY, bytem XY, - A. Ř., nar. XY, bytem XY, - N. Ř., nar. XY, bytem XY, - Č. Ř., nar. XY, bytem XY, (zastoupený matkou M. Ř.), - I. Š., nar. XY, bytem XY, (zastoupený opatrovníkem Městem Kyjov), odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2025, sp. zn. 3 T 175/2024, podal obviněný odvolání, a to do výroku o trestu.

6. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 5 To 168/2025, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II.

7. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 331–332 spisu), v rámci něhož označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení trestu“.

8. Obviněný namítl, že uložený podmíněný trest odnětí svobody byl uložen v rozporu se zásadou proporcionality (§ 38 tr. zákoníku) a zásadou individualizace trestu, a proto je nepřiměřeně přísný. Má za to, že soudy nedostatečně zohlednily okolnosti skutku, zejména chování poškozeného, který přecházel komunikaci během a zastavoval se, čímž ztížil předvídatelnost situace. To mělo být podle obviněného hodnoceno jako významná polehčující okolnost, která snižuje míru jeho nedbalosti. Dále poukazuje na nepřiměřenost jemu uloženého zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let. Tento trest, ač uložen pod polovinou zákonné sazby, představuje pro osobu jeho věku (75 let), starobního důchodce, extrémně tvrdou sankci znemožňující mu běžné fungování a společenskou integraci. Je přesvědčen, že účelu trestu by postačoval kratší zákaz činnosti, např. v rozmezí 2–3 roků. Obviněný soudům vytýká, že se zaměřily výhradně na tragický následek, aniž by reflektovaly jeho dosavadní bezúhonnost a řádné vedení života, stejně jako jeho věk a zdravotní stav snižující případné riziko recidivy. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 4503/12, sp. zn. II. ÚS 4266/16) a Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 7 Tdo 974/2013) s tím, že i při trestném činu usmrcení z nedbalosti je nutné pečlivě vážit podíl poškozeného. Obviněný je přesvědčen, že zásah dovolacího soudu je namístě, neboť se jedná o extrémní vybočení z rámce přiměřenosti.

9. S ohledem na uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2025, č. j. 5 To 168/2025-320, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2025, č. j. 3 T 175/2024-284, ve výroku o trestu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud sám podle § 265m tr. ř. uložil trest mírnější, zejména kratší zákaz řízení motorových vozidel, odpovídající zásadě proporcionality a individualizace trestu.

10. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 16. 10. 2025, sp. zn. 1 NZO 791/2025.

11. Státní zástupce označil obviněným užitou argumentaci za poněkud rozpornou. Úvodem poukázal na to, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v již neplatné právní úpravě (před 1. 1. 2022) a současně nerespektující judikaturu, podle níž lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

S odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující judikaturu připomněl, že otázka přiměřenosti trestu žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 38 či § 39 tr. zákoníku. Obviněný sám uvádí, že si je těchto limitů vědom, nicméně namítá nikoliv jen porušení trestněprávní proporcionality trestu podle § 38 tr. zákoníku, nýbrž porušení „principu proporcionality“ z důvodů ústavních.

12. K tomu státní zástupce uvedl, že taková ústavní neproporcionalita nastává v případech trestů výjimečných svou nespravedlností. V takových případech je uložený trest v rozporu s principem proporcionality trestní represe a z něj plynoucí zásadou přiměřenosti trestních sankcí, jak plyne z již poměrně obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu – např. z usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016. Státní zástupce poukázal v detailu na některá klíčová rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k zásadě proporcionality s tím, že z této jednoznačně vyplývá, že se jedná o situace výjimečné a specifické (např. usnesení ze dne 30.

11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, publikované z jiných důvodů pod č. 37/2017 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 115/2019). V příkladech rozvedl některá rozhodnutí Nejvyššího soudu po stránce skutkové a jejího vlivu na výši uloženého trestu (str. 3 a 4 vyjádření) a rovněž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se konkrétně zabývala délkou trestů zákazu řízení všech motorových vozidel v případech chodců usmrcených na přechodu pro chodce (např. usnesení ze dne 9.

10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1025/2013, usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014, usnesení ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 6 Tdo 596/2019, usnesení ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 346/2024, usnesení ze dne 15. 5. 2024, č. j. 8 Tdo 341/2024-303). Státní zástupce konstatoval, že ve všech citovaných judikátech vztahujících se k případům, kdy byl řidičem motorového vozidla sražen chodec na přechodu, odpovídaly délky trestů zákazu činnosti míře zavinění jednotlivých obviněných. V případech oproti dovolatelově věci závažnějších byly ukládány tresty ještě delší – viz např. sedmiletý trest na najetí na přechod rychlostí 80 km/h ve věci sp. zn. 8 Tdo 341/2024.

Naopak při spoluzavinění poškozených chodců byly tyto tresty ukládány ve výměře nižší, než bylo dovolateli uložených 5 let. Je tak zřejmé, že trest zákazu činnosti uložený dovolateli je z pohledu dosavadní judikatury Nejvyššího soudu trestem zcela obvyklým – ani přísnějším ani mírnějším, než jak je tomu v jiných srovnatelných věcech posuzovaných Nejvyšším soudem jakožto soudem dovolacím.

13. Státní zástupce se vyjádřil i k otázce limitů zásady proporcionality (body 31. až 33. vyjádření k dovolání), a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018. V citované věci se jednalo o řidiče traktoru, který nedal v křižovatce přednost v jízdě osobnímu automobilu jedoucímu po hlavní silnici. Nejednalo se přitom o hazardní způsob jízdy – odsouzený řidičku pouze přehlédl. Následkem střetu obou vozidel došlo ke smrti řidičky automobilu. Jiná osoba zraněna ani usmrcena nebyla. Skutek byl rovněž posouzen jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku s trestní sazbou trestu odnětí svobody od 1 roku do 6 let. Řidiči traktoru byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 5 let. Odsouzený řidič byl zaměstnaným mužem s velmi dobrou pověstí u zaměstnavatele i v obci, v níž žije, neměl podstatnou trestní minulost a řádně vychovával tři nezletilé děti, které byly v době jeho nástupu do výkonu trestu ve věku 9, 11 a 15 let. Projevil upřímnou lítost. Argumentoval i nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, ve věci, v níž byl nakonec uložen podmíněný trest pachateli, který při dopravní nehodě pod vlivem alkoholu usmrtil svou manželku a staršího syna, přičemž přežil jen mladší syn ve věku 3 let. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vzhledem k těmto okolnostem navrhl, aby bylo dovolání vyhověno, neboť shora uvedené zásadě proporcionality by odpovídal toliko trest podmíněný. Nejvyšší soud dovolání nevyhověl, přičemž argumentoval tím, že nezletilé děti odsouzeného řidiče traktoru již byly ve věku, kdy byly schopny pochopit důvod nepřítomnosti otce, dočasnost takového stavu a nadále se nacházely v harmonickém prostředí milující rodiny s matkou a babičkou pod jednou střechou. Porušení proporcionality trestních sankcí zde bylo dovozováno dosti restriktivně. Podle státního zástupce je z hlediska přísnosti trestu zákazu činnosti zjevné, že v judikované věci byla míra zavinění odsouzeného řidiče traktoru nižší než míra zavinění dovolatele. Dovolatel jednal vůči chodci, a nikoliv vůči řidičce chráněné karoserií automobilu. Nadto o přítomnosti chodce včas věděl, aniž by na něj reagoval – nejednalo se o přehlédnutí.

14. Z citované judikatury vyvodil státní zástupce následující závěry.

Spoluzavinění poškozeného má větší význam pro samotné právní posouzení skutku než pro úvahu o výši trestu. Při úvaze, zda je namístě užití zásady proporcionality trestních sankcí, jsou podstatnější osobní poměry pachatele – zejména zda nepodmínečným trestem odnětí svobody nebude výrazně zasaženo do péče o velmi malé děti. Pro posouzení zachování práva na spravedlivý proces při ukládání trestu zákazu činnosti je podstatná přesvědčivost odůvodnění délky takového trestu nižšími soudy. Rozhodné je posouzení okolností předmětné věci, nikoliv typové nebezpečnosti daného trestného činu.

Neústavnost uloženého trestu může být založena i jeho překvapivostí – například více než dvojnásobnou výměrou oproti návrhu státního zástupce. Význam má i to, v jaké výši jsou obvykle ukládány tresty za podobné trestní činy. V případě usmrcení chodců na přechodech pro chodce jsou obvykle ukládány tresty zákazu činnosti v rozmezí do 7 let při agresivním způsobu jízdy, do 5 let při pouhé nepozornosti. Také pokud je usmrceným poškozeným jiný řidič, je pětiletý zákaz řízení trestem obvyklým. V případě této právní kvalifikace podle § 143 odst. 1, 2 tr.

zákoníku není výjimkou ani uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jinak vcelku trestně zachovalému obviněnému.

15. Ve vztahu k projednávané věci státní zástupce zdůraznil, že poškozený vozovku přecházel zleva doprava, kdy dokonce musel přejít tři jízdní pruhy. To vylučuje jeho náhlé vstoupení do vozovky před vozidlo dovolatele. Soudy rovněž neshledaly jakékoliv spoluzavinění, resp. porušení povinností sraženého chodce (viz bod 12. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, bod 7. usnesení odvolacího soudu). Dovolatel rovněž nepřekročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy. Překročil jen rychlost přiměřenou podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), neboť k přechodu, na němž se nacházel chodec, se blížil rychlostí 47 km/h. Tedy rychlostí, v níž objektivně nebyl schopen splnit svou povinnost podle § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. neohrozit ani neomezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, a v případě potřeby zastavit vozidlo před takovým přechodem. Jeho péče o velmi malé dítě zjištěna nebyla a jedinou okolností jeho osobního života je jeho vysoký věk.

16. S ohledem na uvedené závěry státní zástupce konstatoval, že odůvodnění uloženého trestu v rozhodnutích obou soudů jsou dostatečně podrobná a zcela přesvědčivá. Soudy poukázaly na to, že postoj obviněného je takový, že vinu i nadále svádí na poškozeného. Soud prvního stupně proto zvažoval i uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, k čemuž však pro věk dovolatele nepřistoupil (viz bod 20. odůvodnění jeho rozsudku). Tato benevolence se tak musela projevit jiným výraznějším omezením, resp. delším omezením práva řídit motorová vozidla. Soud prvního stupně jej odůvodnil tím, že porušení pravidel silničního provozu bylo výrazné a poukázal jak na těžký následek, tak i na předchozí řidičskou neukázněnost dovolatele zřejmou z jeho čtyř přestupků dopravních nebo s dopravou spojených. Soud odvolací v bodech 7. a 8. odůvodnění svého usnesení uvedenou argumentaci zopakoval a ztotožnil se s ní. Státní zástupce dále uvedl, že uložený trest zákazu činnosti rozhodně nebyl překvapivý. Je zřejmé, že délka 5 let plně odpovídá míře dovolatelova zavinění při porovnání s mírou zavinění pachatelů v judikovaných věcech.

17. V bodech 40. až 46. vyjádření k dovolání státní zástupce rozvedl čtyři kritéria pro zvažování druhu a délky trestu, jak se podávají z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 8 Tdo 341/2024. Dospěl k závěru, že povaha a závažnost spáchaného trestného činu byla vysoká, neboť danou skutkovou podstatou je chráněn lidský život a ztráta lidského života byla následkem dovolatelova činu (kritérium první). Individuální prognóza a možnost nápravy pachatele (kritérium druhé) shledal naopak poměrně nízkou, a to s ohledem na to, že obviněný považoval za bezpečné, pokud se rychlostí 47 km/h pokusil projet kolem chodce, který se nacházel na přechodu, a nadále trvá na tom, že zleva přecházející poškozený mu ztížil předvídatelnost situace, čímž zcela pomíjí aktuální právní postavení chodce. Poměry pachatele (kritérium třetí) nejsou pak podle státního zástupce na posuzovanou věc přímo použitelné, kdy správnost řidičských návyků s těmito přímo nesouvisí. Co se týká prognózy rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (kritérium čtvrté), tu vyhodnotil jako velmi špatnou, neboť u dovolatele je zjevný nedostatek sebereflexe, kdy dovolatel doposud nepřijal současné právní postavení chodce jakožto osoby vybavené na přechodu pro chodce právy dříve obvyklými pouze v motoristicky vyspělých zemích. Podle státního zástupce je zjevné, že s trvajícím nepochopením naprosto změněného postavení chodce podle nyní platného práva není dovolatel způsobilý vykonávat bezpečně činnost, jejíž zákaz mu byl uložen – řízení motorových vozidel. Nic tak podle něho nenasvědčuje tomu, že by snad byl uložený trest natolik přísný, že by jeho uložením došlo k porušení principu proporcionality trestní represe, resp. zásady proporcionality trestních sankcí. Z hlediska dovolání je pak podstatné, že tato zásada by se uplatnila mimo dovolací důvody, a takto zaměřené dovolání proto žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

18. V závěru (body 47. a 48. vyjádření k dovolání) se státní zástupce vyjádřil k obviněným poukazované judikatuře, kdy uvedl, že tato se buď netýká stejné či alespoň obdobné skutkové či hmotněprávní situace (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4166/16), nebo se jedná o obecné závěry vztahující se k přiměřenosti trestu (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4503/12).

19. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pak vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III.

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

21. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 5 To 168/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

22. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

23. Obviněný za dovolací důvod označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však slovně vymezil tak, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení“. Toto slovní vymezení však v rámci stávající právní úpravy odpovídá ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatel tak zjevně vycházel z právní úpravy trestního řádu účinné do 31. 12. 2021, tedy nereflektoval změny, k nimž došlo novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Citovanou novelou trestního řádu došla některá znění dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. změny, kdy dovolací důvod podle písm. g) byl bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h), a současně došlo k rozšíření dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod nově podřazený pod písm. g). Jelikož Nejvyšší soud vychází z procesní právní úpravy účinné v době jeho rozhodování, nadále bude užívat označení dovolacích důvodů podle stávající právní úpravy.

24. Dovolání obviněného je nicméně předně třeba vytknout, že ačkoliv uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

25. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

26. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

27. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.

28. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví. Teoreticky (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k tomuto zákonnému dovolacímu důvodu je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

29. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a nikoliv prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

30. Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. však nebyl obviněným uplatněn, byť s ohledem na jím přednesenu argumentaci lze bezpečně usoudit, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo. Obviněnému byl ukládán trest odnětí svobody za přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, který je vymezen trestní sazbou na 1 rok až 6 let. Podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let s odkladem na zkušební dobu v délce 5 let, který byl obviněnému uložen rozsudkem soudu prvního stupně a aprobován soudem odvolacím, je zcela zjevně trestem přípustným v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Trest zákazu činnosti je pak rovněž trestem přípustným, jak se podává z ustanovení § 73 odst. 1 tr. zákoníku, které říká, že soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Obviněný se přečinu podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil v souvislosti s řízením motorového vozila. Uložení trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let, tj. v rámci uvedené trestné sazby, je tedy trestem přípustným.

31. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek však obviněný nevznáší. Obviněný toliko napadá rozsah jemu uloženého trestu zákazu činnosti podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku, kdy poukazuje na nepřiměřenost jeho délky, jeho nedostatečnou individualizaci a nedostatečné vyhodnocení podmínek ustanovení § 38 odst. 1 tr. zákoníku (povaha činu a osobnost pachatele), kdy jemu uložený trest zákazu činnosti shledává nepřiměřeně přísným.

32. Jak uvedeno výše v bodě 30. tohoto usnesení, obviněnému byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, který zákon připouští a současně v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným, a dále trest zákazu činnosti splňující podmínky ustanovení § 73 odst. 1 tr. zákoníku. Jemu uložené tresty je tak nutno považovat za tresty zákonné.

33. V případě zákonného trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně by zásah Nejvyššího soudu mohl přicházet v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).

34. Přestože obviněný argumentuje právě tím, že mu byl uložen trest zákazu činnosti v nepřiměřené délce, a tímto tvrzením směřuje k tomu, že byla porušena zásada proporcionality trestu neboli zásada přiměřenosti trestních sankcí, jeho námitce není možné přisvědčit.

35. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky“ (k tomu přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

36. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů se podává, že v rámci procesu individualizace trestu vycházely z kritérií pro ukládání trestů zakotvených v § 38 a § 39 tr. zákoníku. Soud prvního stupně v bodě 18. odůvodnění rozsudku zhodnotil jako polehčující okolnost formální bezúhonnost obviněného. Na straně druhé v bodě 19. odůvodnění rozsudku poukázal na absenci jakékoliv sebereflexe, pokory či vědomí odpovědnosti obviněného za jeho jednání, při němž byl ukončen jiný lidský život, kdy obviněný i nadále svádí vinu na poškozeného. Soud prvního stupně proto uvažoval i o uložení trestu nepodmíněného, neboť shledal, že jeho uložení by odpovídalo okolnostem, míře zavinění i fatálnímu následku. Přihlédl však k bezúhonnosti obviněného i jeho zvýšenému věku, a „proto mu v souladu s návrhem státní zástupkyně MSZ v Brně ukládal trest v maximálním možném rozpětí umožňující ještě alternativní trest bez přímého výkonu a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 3 let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 5 let“ (bod 20. odůvodnění rozsudku). Dále mu byl v podstatě povinen uložit trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení všech motorových vozidel, a to „pro výrazné porušení pravidel silničního provozu, následkům jeho jednání, jakož i čtyřem postihům v souvislosti s řízením motorových vozidel, z nichž tři vyplývají z jeho evidenční karty řidiče a jeden z evidence přestupků (zabrání veřejného prostranství, tedy parkování na místě, kde to zákon neumožňuje)“ (bod 21. odůvodnění rozsudku). Zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel byl podle vlastního vyjádření soudu prvního stupně ukládán jako trest citelný, kdy jeho výše činila 5 let.

37. Odvolací soud se k námitce nepřiměřenosti uložených trestů vyjádřil v rámci vypořádání námitek uplatněných v řádném opravném prostředku v bodě 8. jeho usnesení. Ztotožnil se s úvahou soudu prvního stupně, že s ohledem na okolnosti projednávané věci bylo zcela namístě vážně uvažovat o uložení trestu odnětí svobody spojenému s přímým výkonem trestu ve věznici. Pokud tedy soud prvního stupně uložil v rámci stanovené trestní sazby od 1 roku do 6 let trest odnětí svobody v trvání 3 let, tedy ještě pod polovinou zákonné trestní sazby, pak odvolací soud takový trest neshledal nepřiměřeným. Odvolací soud měl rovněž za to, že pokud se soud prvního stupně rozhodl trest odnětí svobody podmíněně odložit na dobu 5 let, tedy na samé horní hranici, je možné toto respektovat. Ve vztahu k trestu zákazu řízení všech motorových vozidel odvolací soud uvedl, že obviněný „svým přečinem a svou výraznou nedbalostí způsobil velice závažný a neodčinitelný následek a je nežádoucí pro společnost, aby takovéto osoby řídily motorové vozidlo po pozemní komunikaci“. Uložení tohoto trestu ve výši 5 let, tj. těsně pod polovinou zákonné trestní sazby, která činí 1 rok až 10 let, pak „vzhledem k neodčinitelnému následku a závažnosti spáchaného přečinu“ není trestem nepřiměřeným (bod 8. odůvodnění usnesení dovolacího soudu).

38. S odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů stran uložení trestů se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Soud prvního stupně uložení a vyměření jak trestu odnětí svobody, tak trestu zákazu činnosti řádně a dostatečně odůvodnil. Odvolací soud se s jeho postupem zcela ztotožnil. Nejvyšší soud na těchto úvahách neshledává žádných nedostatků. Je možno uvést, že trest zákazu činnosti je v podstatě jediným citelnějším zásahem do osobnostní sféry obviněného, který svým nezodpovědným jednáním zhatil jiný lidský život. I nadále neprojevuje dostatečnou sebereflexi a vinu (byť již pouze částečně) shazuje na poškozeného, a to navzdory tomu, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že poškozený svým jednáním k tragickému následku nijak nepřispěl, tedy že nebylo zjištěno jakékoliv jeho spoluzavinění.

39. Nejvyšší soud tedy neshledal, že by se soudy uložením trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let zpronevěřily požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti při ukládání trestních sankcí. Trest zákazu činnosti ve výměře 5 let, tedy v dolní polovině trestní sazby, nelze v žádném případě hodnotit jako nepřiměřeně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený a zasahující do jeho ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud tedy námitce obviněného směřující proti jeho uložení nemohl přiznat opodstatnění.

IV.

40. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného J. R. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

41. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. 12. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu