3 Tdo 1048/2024-1364
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2024, č. j. 9 To 234/2024-1314, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 64 T 2/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2024, č. j. 64 T 2/2023-1278, byl obviněný P. F. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) shledán vinným jednak přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (skutek pod bodem I.), jednak přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku (skutek pod bodem II.) a jednak přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (skutek pod bodem III.), kterým se dopustil zkráceně řečeno tím, že I. v blíže nezjištěných časech v období od cca 00:00 hodin dne 17. 1. 2020 do 23:59 hodin dne 15. 8. 2020 v místě jeho tehdejšího bydliště na adrese XY, na základě znalosti přístupových údajů k elektronickému bankovnictví k bankovnímu účtu číslo XY vedenému u České spořitelny, a.s., IČO 45244782, jehož majitelkou byla S.
F., narozená XY, zemřelá XY, a na kterém měli manželé S. F., narozená XY , a K. F., narozený XY, zemřelý XY, uloženy společné finanční prostředky, a přístupu k telefonu K. F., narozeného XY, zemřelého XY, ačkoliv k tomuto neměl dispoziční právo, opakovaně bez jejich vědomí a souhlasu zadával tyto údaje do internetového bankovnictví a na uvedeném telefonu potvrzoval ověření oprávněnosti provádět tyto kroky, v důsledku čehož banka, majíc za to, že pokyny zadala oprávněná osoba, realizovala obviněným zadané pokyny k platebním transakcím specifikovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, čímž se obviněný obohatil o částku ve výši 1 892 000 Kč, II.
v blíže nezjištěné době v období od cca 00:00 hodin dne 2. 10. 2021 do 23:59 hodin dne 16. 11. 2021 v místě jeho tehdejšího bydliště na adrese XY, na základě znalosti přístupových údajů k elektronickému bankovnictví k bankovnímu účtu číslo XY vedenému u České spořitelny, a.s., IČO 45244782, jehož majitelkou byla S. F., narozená XY, zemřelá XY, a na kterém měli manželé S. F., narozená XY, a K. F., narozený XY, zemřelý XY, uloženy společné finanční prostředky, a přístupu k telefonu K. F., narozeného XY, zemřelého XY, ačkoliv k tomuto neměl dispoziční právo, opakovaně bez jejich vědomí a souhlasu zadával tyto údaje do internetového bankovnictví a na uvedeném telefonu potvrzoval ověření oprávněnosti provádět tyto kroky, čímž přistoupil k uvedenému bankovnímu účtu a následně zadal celkem 3 pokyny k transakcím, v důsledku čehož banka, majíc za to, že pokyny zadala oprávněná osoba, tyto zrealizovala, jak je blíže rozvedeno ve výroku tohoto rozsudku a obviněný se tímto způsobem obohatil o částku ve výši 130 500 Kč. III.
dne 7. 10. 2021 v blíže nezjištěné době požádal na Okresní správě sociálního zabezpečení, pobočka Mělník, jakožto zákonný zástupce své dcery poškozené K. F., narozené XY, o výplatu sirotčího důchodu za období ode dne 30. 12. 2019 do dne 11. 1. 2021 ve výši 120 410 Kč, který byl poškozené přiznán na základě úmrtí její matky M.
K., zemřelé XY, a dávku si nechal vyplatit v jednorázové platbě na svůj bankovní účet číslo XY, přičemž skutečnost, že k výplatě skutečně došlo, poškozené zamlčel, nárok na sirotčí důchod prezentoval jako zamítnutý, přičemž při řádné správě jmění poškozené činil zůstatek z těchto vyplacených finančních prostředků částku ve výši 55 198 Kč, avšak obžalovaný poškozené K. F. po nabytí její svéprávnosti tyto finanční prostředky neodevzdal.
2. Za to byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl v souladu s § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost do tří dnů od nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku nahradit poškozené K. F. škodu ve výši 55 198 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora uvedenému rozsudku nalézacího soudu ve všech jeho výrocích podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2024, č. j. 9 To 234/2024-1314, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Shora uvedené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadl obviněný dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z dovolací argumentace vyplývá, že tento svůj mimořádný opravný prostředek obviněný zaměřil do výroku o vině skutkem pod bodem III.
5. Vlastní dovolací námitky pak rozřadil do jednotlivých okruhů, z nichž první brojil proti naplnění, respektive nenaplnění, skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Poukázal na účel sirotčího důchodu jako prostředku sloužícího ke krytí ztráty příjmu z důvodu úmrtí živitele. Obviněný jakožto otec poškozené plnil své povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti vůči ní a zajišťoval jí obydlí, stravu, kapesné a terapeutická sezení. Tím, že tyto finanční prostředky použil k zajištění její výživy, nemohlo na jeho straně dojít k obohacení, neboť přímým beneficientem byla právě poškozená. To nevylučuje ani ta skutečnost, že si poškozená některé výdaje hradila sama, což je u osob v jejím věku běžné (oblečení, kosmetika či donáškové jídlo).
6. Dále obviněný vznesl výhrady vůči nesprávnému výpočtu částky obohacení, neboť soud prvního stupně vycházel z výše výživného, kterou sám stanovil mimo běžnou rozhodovací praxi soudů i tabulky výpočtu výživného Ministerstva spravedlnosti. Nadto nezohlednil osobní majetkové a výdělkové poměry obviněného, neboť jím stanovená částka výživného činila 34 % čistého příjmu dovolatele. V návaznosti na nesprávně zjištěnou a nedostatečně odůvodněnou výši výživného, byla nesprávně určena i výše obohacení. Pokud by byla vyživovací povinnost stanovena přiměřeně, tak mohla teoreticky činit částku 79 200 Kč za rok 2022, což by se v součtu se sirotčím důchodem rovnalo částce vynaložené na potřeby poškozené.
7. V rámci dalšího okruhu námitek vyčetl především soudu prvního stupně, že nezohlednil další náklady poškozené, které hradil i po nabytí její zletilosti, kdy k ní již neměl vyživovací povinnost, zejména pak připomněl nájemné ve společném bytě. Sama poškozená při svém výslechu zmínila, že toto chtěla zaplatit zpětně ze svého sirotčího důchodu.
8. Dovolatel označil celé trestní stíhání za předčasné, neboť bylo zahájeno před uplynutím doby 6 měsíců od nabytí zletilosti poškozené, kterou mu § 902 zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) poskytuje. Obviněný odmítl interpretaci tohoto ustanovení přijatou soudem prvního i druhého stupně, tedy, že povinnost předat majetek nastala okamžikem nabytí zletilosti a lhůta 6 měsíců je poskytnuta toliko k vyúčtování správy majetku. Takovou dvoufázovitost totiž zákon nezmiňuje a byla by i nelogická, neboť pokud by byl předán majetek před vyúčtováním, poškozená by mohla obdržet více či naopak méně, než jí náleží. Tím, že trestní stíhání bylo zahájeno před uplynutím lhůty pro vyúčtování, a tedy i předání majetku, bylo zahájeno předčasně v době, kdy obviněný ještě nebyl v prodlení.
9. Další námitkou, kterou obviněný vznesl, byl požadavek na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Skutek žalovaný pod bodem III. je totiž ryze soukromoprávním sporem o vyživovací povinnost a správu majetku nezletilého dítěte. Připomněl, že podle akademické i rozhodovací praxe je trestní právo až krajním prostředkem nápravy ve vztahu k ostatní deliktní úpravě a je možno jej využít pouze tam, kde jiné prostředky k ochraně společnosti nepostačují. Mimotrestní prostředky tudíž mají mít přednost i v nyní posuzovaném případě.
10. Posledním okruhem námitek byly ty směřující vůči nenaplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, předpokládající spáchání trestného činu konkrétním subjektem, který má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Dovolatel je toho názoru, že neměl zvláštní povinnost uloženou ani o. z., neboť podle § 858 tohoto zákona zaniká rodičovská odpovědnost, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Odsouzený přečin pak mohl spáchat až v momentě, kdy mu podle § 902 o. z. vznikla povinnost odevzdat poškozené její jmění, tedy také až po nabytí svéprávnosti. Tím nebylo možné kvalifikační znak podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku naplnit, jelikož v době, kdy byla poškozená z pohledu trestního práva dítě a zároveň měl vůči ní povinnosti podle § 875 a § 896 o. z., tak měl i povinnost starat se o její jmění podle § 902 téhož zákona. Okamžikem, kdy měl povinnost jmění odevzdat a jeho rodičovská odpovědnost zanikla, nemohl spáchat trestný čin v kvalifikované podstatě. Zároveň připomněl, že podle § 2 odst. 4 tr. zákoníku je trestný čin spáchán v době, kdy pachatel konal nebo měl konat. V tomto případě tedy až po uplynutí lhůty pro podání vyúčtování, kdy už ovšem poškozená nabyla plné svéprávnosti.
11. S ohledem na vše shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve smyslu § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2024, sp. zn. 9 To 234/2024, a přikázal mu podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc k novému rozhodnutí.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného, uvedl obecná východiska pro aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. i znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Zdůraznil, že dovolatel zamlčel poškozené výplatu sirotčího důchodu a žádost o jeho poskytnutí prezentoval jako zamítnutou. Při řádné správě jmění by zůstatek činil částku ve výši 55 198 Kč, kterou ovšem obviněný poškozené neodevzdal.
13. Rozhodná skutková zjištění svědčí o naplnění všech znaků přisouzené skutkové podstaty, včetně kvalifikované. Neztotožnil se totiž s názorem obviněného, že se tohoto trestného činu dopustil až poté, co poškozená nabyla zletilosti, což dokládal poukazem na § 902 o. z. Tam uvedená šestiměsíční lhůta je poskytnuta toliko k vyúčtování správy jmění, a nikoliv k jeho odevzdání. V tomto směru tedy nelze akceptovat ani námitky vůči právnímu posouzení okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ani vůči předčasnosti trestního stíhání (tato je nadto námitkou procesní a nedopovídá žádnému uplatněnému dovolacímu důvodu).
14. Zopakoval, že obviněný byl v rozhodné době od 7. 10. 2021 do 22. 12. 2021 zákonným zástupcem poškozené a byl povinen spravovat její jmění, tedy střežit i odůvodněnost výdajů uskutečněných ze sirotčího důchodu. Pokud tak nejednal a částku spotřeboval v rozporu s jejím účelem, pak si ji přisvojil a jednal tak v době, kdy byla poškozená nezletilá. Zároveň tak činil v úmyslu přímém, neboť věděl o své povinnosti řádně spravovat majetek nezletilé a hájit její majetkové zájmy. Z rozhodných skutkových zjištění vyplynulo, že chtěl způsobit škodlivý následek.
15. Státní zástupce odmítl výhrady vůči výši škody s tím, že soud prvního stupně se se všemi relevantními okolnostmi náležitě vypořádal.
16. K námitkám vyžadujícím aplikaci zásady subsidiarity trestní represe uvedl, že rozhodné okolnosti nejsou nikterak výjimečné v tom smyslu, že by jejich společenská škodlivost nedosahovala závažnosti ani těch nejlehčích běžně se vyskytujících trestných činů. Naopak obviněný naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu, když zneužil postavení zákonného zástupce nezletilé za použití lživého tvrzení o nepřiznání sirotčího důchodu. Bez významu není ani to, že neprojevil žádnou sebereflexi a nepokusil se odčinit škodlivý následek.
17. Na základě shora uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a vyjádřil souhlas s tím, aby bylo toto (i jiné rozhodnutí) učiněno v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.
18. K dovolání obviněného poskytla své vyjádření i poškozená, která po zopakování stěžejních bodů jeho argumentace zdůraznila, že dovolatel jí k jejím dotazům na výplatu sirotčího důchodu tvrdil, že žádost byla zamítnuta a zatajil jí, že byl vyplacen zpětně na jeho účet. Takové jednání jistě naplnilo skutkovou podstatu zpronevěry. Za absurdní pak označila výrok, že byla přímým beneficientem sirotčího důchodu, neboť o něm vůbec nevěděla, obviněný neplnil řádně svoji vyživovací povinnost a ona tak na úhradu svých nákladů musela čerpat prostředky z pozůstalosti po matce. Námitce o předčasnosti trestního stíhání oponovala, neboť předložení vyúčtování není s odevzdáním jmění nikterak podmíněně provázané. Povinnost odevzdat jmění nastane dnem nabytí zletilosti, přičemž podat vyúčtování toliko na žádost dítěte a ve lhůtě 6 měsíců. Zároveň rodič odpovídá za veškerou škodu, kterou v průběhu správy způsobil. Obdobně k nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty připomněla, že k zatajení výplaty sirotčího důchodu došlo v době její nezletilosti, kdy měl obviněný spravovat jmění s péčí řádného hospodáře. Následně se pak zcela ztotožnila s názorem odvolacího soudu o účelu dávky sirotčího důchodu a z toho důvodu tedy i nároku na výplatu celé částky. Závěrem pak sdělila, že otec se o ni nikterak nezajímá a nepřispívá na její výživu, ačkoliv je ve druhém ročníku střední škody a řádně se připravuje na budoucí povolání. I tento přístup dovolatele svědčí o jeho rodičovských kompetencích a přístupu k celé záležitosti, kdy se ani po proběhlém trestním řízení nesnaží nic napravit, svoji povinnost k náhradě škody nesplnil a ani neplní svou povinnost vyživovací. S ohledem na vše shora uvedené navrhla, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto.
19. K vyjádření poškozené Nejvyšší soud na tomto místě konstatoval, že trestní řád nepředpokládá účast poškozené na dovolacím řízení (§ 265d tr. ř.) a samotná její argumentace vyjadřovala podporu výroku o vině, nikoliv vlastnímu nároku poškozené, byť tento se odvíjí od odsuzujícího výroku. Z těchto důvodu proto Nejvyšší soud k vyjádření poškozené nepřihlížel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2124/23, nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 1883/24). III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť bylo podáno proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolaní) proti odsuzujícímu rozsudku. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.). Dovolání bylo podáno včas ve smyslu § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání tedy poté splnilo i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplnily jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
23. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
25. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedeného důvodu obviněný brojil i proti rozsudku soudu prvního stupně (ačkoliv jej explicitně nenapadl), neboť soud odvolací jeho námitky nevyslyšel a odvolání zamítl. Tím ovšem nastala procesní situace předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění za situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný však tento důvod výslovně nenamítl. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jedná o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.
26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
27. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek. IV. Důvodnost dovolání
28. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl rozhodnutí odvolacího, potažmo i nalézacího soudu v celém rozsahu, jeho argumentace však obsahově směřovala pouze proti výroku o vině pod bodem III. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatnil jak námitky právní (v obou variantách reklamovaného dovolacího důvodu), tak i námitku procesní.
29. V obecné rovině lze nejprve k uvedenému dovolacímu důvodu uvést, že v jeho rámci lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
30. Jak již bylo výše konstatováno, je z obsahu dovolání obviněného zřejmé, že obviněný v rámci uplatněného důvodu vznesl obě jeho varianty, tedy jak námitku nesprávného právního posouzení skutku, tak i jiného nesporného hmotněprávního posouzení. V rámci první varianty uvedeného dovolacího důvodu obviněný uplatnil námitky proti objektivní stránce trestného činu, a to co do znaků obohacení, škody a její výše a znaku kvalifikované skutkové podstaty § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Dále se obviněný domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. ř. Do druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo možno podřadit jeho výhrady vůči okamžiku ukončení správy jmění dítěte, či jeho výhrady ohledně výše vyživovací povinnosti k nezletilé poškozené.
31. Zároveň nemohl Nejvyšší soud odhlédnout od skutečnosti, že námitky obviněného jsou v zásadě totožné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť jak Obvodní soud pro Prahu 5, tak i Městský soud v Praze se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám stručný komentář.
32. Pokud jde o výhrady obviněného k nenaplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry, pak tyto obviněný zaměřil zejména ke znaku obohacení, a to s odůvodněním (dále v dovolání rozvedeným), že jediným beneficientem statků získaných sirotčím důchodem byla poškozená, o kterou obviněný pečoval a pro její potřebu veškeré finanční prostředky použil.
33. Tuto část dovolací argumentace obviněného je nutno konfrontovat se zněním skutkové podstaty trestného činu, který mu byl přisouzen. Podle § 206 tr. zákoníku se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Přisvojení cizí věci je takové nakládání, které je v rozporu s účelem, pro který byla věc svěřena nebo dána do dispozice a tento účel je takovým zacházením mařen. Přisvojení tedy nepředpokládá nabytí vlastnického práva, ale získání neomezené (a neoprávněné) dispozice s věcí. Je přitom zcela nerozhodné, jak pachatel s touto věcí následně skutečně naloží [blíže viz Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2589, také Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, § 206, bod 18–25].
34. Z citace tohoto zákonného ustanovení je zcela evidentní, že pro její naplnění zákon nevyžaduje obohacení sebe nebo jiného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 344/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005). Argumentace obviněného je tedy v tomto ohledu mylná, neboť takovýto znak není vyžadován a ani mu nebyl kladen za vinu.
35. Podstatou skutku, pro který byl dovolatel stíhán a odsouzen, bylo, že ačkoliv mu byly svěřeny finanční prostředky náležející poškozené (sirotčí důchod), tak obviněný s nimi naložil jinak, než měl, respektive s nimi naložil/ nakládal způsobem, který byl v rozporu účelem tohoto nároku na vyplacení. Zároveň bylo zjevné, že obviněný s těmito finančními prostředky nakládal jako s vlastními, neboť si je nechal vyplatit na vlastní účet, ze kterého následně tyto peněžní prostředky odčerpával až do jejich úplné útraty.
36. Jestliže obviněný (tímto způsobem) zpochybňoval objektivní stránku trestného činu zpronevěry, pak se vypořádání s těmito jeho námitkami na tomto místě neobejde bez určitého exkurzu do otázky podstaty a účelu sirotčího důchodu vypláceného oprávněné osobě (zde poškozené) a správy majetku nezletilé osoby zákonným zástupcem.
37. Sirotčí důchod je dávkou důchodového pojištění, která slouží ke krytí ztráty příjmu z důvodu úmrtí živitele. Má za cíl přispět k naplňování životních potřeb a zachování životní úrovně nezaopatřeného dítěte po ztrátě jeho rodiče či osoby, která jej měla v péči nahrazující péči rodiče (viz https://portal.gov.cz/sluzby-vs/sirotci-duchod-zadost-vyrizuje-cssz-S101). Jedná se o jednu z dávek, jejímž prostřednictvím je naplňována sociální funkce státu a jejím účelem je snížit negativní dopady do ekonomické sféry dítěte po ztrátě jednoho z živitelů.
Tím ovšem není nikterak dotčena rodičovská odpovědnost (na tomto místě lze ponechat stranou situaci osoby nahrazující rodičovskou péči) druhého z rodičů a s ní spojené povinnosti, zejména povinnost vyživovací. Úmrtím jednoho z rodičů nepřechází povinnost podílet se na výživě svých dětí na nikoho dalšího, tím méně na stát. Je pravdou, že za takové situace nese tyto povinnosti v plné míře právě druhý rodič a jedná se často o složitou životní situaci nejen z ekonomického pohledu. Ani taková okolnost ovšem nemění nic na tom, že účelem sirotčího důchodu plynoucím z principu sociální solidarity je přispět určitým dílem k narovnání postavení dítěte po smrti jednoho z rodičů.
Jedná se tedy o dávku určenou výlučně dítěti a má být užita výlučně pro naplňování jeho potřeb, nikoliv jako příspěvek druhému rodiči či dokonce suplování vyživovací povinnosti zemřelého rodiče. To současně nevylučuje, aby ji na úhradu těchto potřeb užil druhý z rodičů, který zůstane jedinou pečující osobou dítěte. Ani tímto způsobem užití se ovšem nestává majetkem druhého rodiče a tomu nevzniká ani žádný nárok na její, byť částečnou výplatu. Podstata nároku zůstává zachována i v případě, že fakticky s ním zachází druhý z rodičů ve prospěch oprávněných zájmů nezletilého dítěte.
38. Příjmy ze sirotčího důchodů jsou tedy bezpochyby majetkem nezletilého dítěte a přeživší z rodičů jej spravuje. Takováto správa je pak upravena předpisy práva občanského, konkrétně rodinným právem v části druhé občanského zákoníku. Podle § 896 odst. 1 o. z. mají rodiče povinnost a právo pečovat o jmění dítěte, především je jako řádní hospodáři spravovat. S peněžními prostředky, o kterých lze předpokládat, že nebudou potřeba k úhradě výdajů souvisejících s majetkem dítěte, musí bezpečně nakládat. Z tohoto ustanovení tedy plyne, že rodič má při správě jmění dítě postupovat s péčí řádného hospodáře. Výkon této správy pak musí být vždy v souladu se zájmy dítěte a musí směřovat k zajištění jeho morálního a hmotného prospěchu, tedy je komplexnější než „prostá“ péče řádného hospodáře, například v obchodních vztazích. Zájem dítěte je totiž primárním hlediskem, které musí být vzato v potaz. Zároveň se rozsah výkonu správy jmění bude měnit v závislosti na rostoucí rozumové vyspělosti dítěte. Rodič průměrného dítěte blížícího se zletilosti může tedy spravovat již jen minimální okruh majetkových hodnot, samozřejmě v závislosti na náročnosti takové správy [blíže Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655?975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 876 a násl.].
39. Ze shora uvedených obecných východisek lze konstatovat, že bylo povinností obviněného jako rodiče a zákonného zástupce poškozené spravovat její majetek, tedy i vyplacený doplatek sirotčího důchodu (a navazující řádné měsíční úhrady této dávky), a to s péčí řádného hospodáře zohledňující její nejlepší zájmy, neboť za tímto účelem byly tyto prostředky vyplaceny. Není přitom pochyb o tom, že obviněný věděl, že se jedná o doplatek sirotčího důchodu pro dceru. Zároveň si byl vědom i toho, že poškozená již v řádu týdnů dosáhne zletilosti a bude oprávněna plně nakládat se svým jměním (koneckonců stejně tak věděl, což také z dokazování vyplynulo, že se do jisté míry spoléhal i na to, že disponovala nemalými finančními prostředky již v době své nezletilosti a ty využívala na úhradu svých potřeb a zájmů). Bylo také prokázáno, že obviněný přesto poškozené přijetí zpětného vyplacení sirotčího důchodu zamlčel, a že jí na její přímý dotaz předestřel legendu o zamítnutí žádosti o výplatu, stejně jako, že se svěřenými prostředky naložil sice konkrétně nezjištěným způsobem, avšak zjevně jako s vlastními prostředky a bezpochyby nikoliv na úhradu nákladů poškozené či v jejím zájmu. V tomto ohledu není pochyb, že jednal v úmyslu přímém, kdy byla naplněna jak složka vědomostní (znal rozhodné okolnosti), tak volní (záměrně zatajil a užil svěřené peněžní prostředky). Tím ovšem bezezbytku naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry a přijatá právní kvalifikace je správná. Výtky vznesené obviněným je proto třeba označit za zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítnout.
40. V návaznosti na shora uvedený výklad je zřejmé, že nebylo možno vyslyšet ani námitky obviněného vůči výši jím způsobené škody. V tomto ohledu se Nejvyšší soud přiklonil k názoru odvolacího soudu (vyjádřeného pod body 17. a 24. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) se závěrem, že podstata a účel dávky sirotčího důchodu jsou odlišné od toho, jakým způsobem na něj nazíral obviněný a potažmo i (z jiných důvodů) soud prvního stupně, a jak vyplynulo ze shora uvedeného. Jak správně poukázal odvolací soud v bodě 17.
odůvodnění svého rozhodnutí, již samotná výše sirotčího důchodu, která je odvozena od základní výměry a procentuálního zohlednění (40 %) výměry důchodu, který by zesnulý živitel pobíral k datu úmrtí, vypovídá o tom, že sirotčí důchod nemá „ambice“ nahrazovat vyživovací povinnosti rodičů, ale toliko přispívat k důstojné životní úrovni osiřelých dětí. Stejně tak se dovolací senát ztotožnil se soudem druhého stupně v otázce zjištění výše způsobené škody (bod 24. odůvodnění usnesení tohoto soudu) a jeho výhradami ke způsobu výpočtu ze strany soudu prvního stupně, kdy tato výše byla vypočtena zcela ve prospěch obviněného.
Je tomu tak proto, že soud prvního stupně snížil předmětnou částku o polovinu oprávněných nákladů poškozené, fakticky tedy připustil zpětný zápočet poloviny výživného a suplující funkci sirotčího důchodu. Vzhledem k tomu, že tím doznala zpronevěřená částka více než polovičního snížení ve prospěch obviněného a iniciátorem dovolacího i odvolacího přezkumu byl výlučně obviněný, omezil se Nejvyšší soud (v souladu s § 265p tr. ř. a contrario) toliko na odmítnutí této námitky jako zjevně neopodstatněné, neboť s ohledem na shora vyslovený právní názor na účel sirotčího důchodu je tato námitka zcela bezpředmětná.
Pouze na okraj Nejvyšší soud považoval za vhodné upozornit i na to, že námitka obviněného je zcela nelogická, neboť pokud se obviněný dovolává snížení vyživovací povinnosti, pak by vzrostl i zůstatek, který měl obviněný poškozené vyplatit. Ve výsledku byla tedy tato námitka zaměřena v neprospěch obviněného.
41. Obdobný závěr lze vyslovit i ve vztahu k výhradě nezohlednění dalších nákladů obviněného. Dovolatel totiž požadoval snížení zjištěné zpronevěřené částky o další náklady poškozené, které hradil po nabytí její zletilosti. Tím se však fakticky domáhal zápočtu jejího závazku z bezdůvodného obohacení vůči svému závazku na předání majetku poškozené, čím se obviněný dostal do roviny konfrontace dvou soukromoprávních institutů, což nemůže mít vliv na trestnost jeho jednání. Je tomu tak proto, že obviněný tuto námitku vystavěl na mylném předpokladu, že pro naplnění trestného činu zpronevěry je třeba obohacení sebe nebo jiného, které se tímto argumentem snažil eliminovat. Jak již ovšem bylo vyloženo výše, podstatou vytýkaného jednání je, že si přisvojil (svěřené) prostředky náležející poškozené z titulu vyplacení nároku na sirotčí důchod a případné následné zápočty by byly tedy zcela mimoběžné s posouzením trestnosti jeho jednání. Ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu byla tedy tato námitka pod právní hodnocení sice podřaditelná, ale zjevně neopodstatněná.
42. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani výhradám vůči posouzení znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Podle této přitěžující okolnosti je posuzovaná osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Za ni je možno považovat pachatele, jehož úkolem je péče o zájmy poškozeného vyplývající z jeho pracovního, funkčního nebo jiného právního vztahu němu. Je lhostejno, zda takový závazek vyplynul z právního předpisu anebo ze smlouvy. I komentářová literatura uvádí jako první příklad takové osoby zákonného zástupce nezletilého (viz Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2596).
43. O tom, že obviněný byl zákonným zástupcem nezletilé poškozené a vědomě jako taková osoba jednal, není nutno diskutovat a ani obviněný proti těmto skutečnostem nebrojil. Námitka byla vystavěna na zpochybnění časových souvislostí, neboť obviněný byl přesvědčen, že v době, kdy měl naplnit skutkovou podstatu zpronevěry, již takovou osobou nebyl, neboť ke spáchání tohoto trestného činu mohlo dojít až po nabytí zletilosti poškozené.
44. S touto právní úvahou ovšem nelze souhlasit. Dovolatel se dopustil trestného jednání vůči poškozené v době, kdy tato byla osobou nezletilou a za správu jejího jmění odpovídal podle § 896 o. z. Nelze se ztotožnit s tezí, že znak „přisvojení si“ je naplněn až okamžikem dosažení zletilosti, ačkoliv právě k této události váže občanský zákoník povinnost správce odevzdat nezletilému jmění. Ani okolnost, že obviněnému vznikla povinnost z pohledu občanského práva až nabytím zletilosti poškozené (odevzdat správu jmění) a od té doby byl v prodlení s jejím plněním, tedy jedná protiprávně, neznamená, že by automaticky až v tomto okamžiku nastupovala i odpovědnost trestní. Ta je založena na odlišných předpokladech, byť i otázky hmotněprávního posouzení podle jiného právního předpisu (v tomto případě občanského zákoníku) mohly mít pro správnou právní kvalifikaci například dílčího znaku skutkové podstaty, stěžejní význam.
45. Pro zodpovězení otázky, zda obviněný nakládal s jemu svěřenými finančními prostředky v rozporu s jejich účelem a tím si je přisvojil ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, je bezpochyby třeba vyřešit, zda mu byly tyto prostředky svěřeny a jaký byl účel tohoto svěření (viz výklad pod body 37., 38. a 39. tohoto usnesení). Nelze však vyvodit, jak to učinil obviněný, že odpovědnost za porušení takto kvalifikovaných povinností vyplývajících z občanského práva (tedy občanskoprávní deliktní odpovědnost za prodlení obviněného jako správce jmění nezletilé dcery), se kryje s touto trestněprávní. Ta je totiž vystavěna na vlastních premisách jako odpovědnost za jednání, které naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty. V tomto případě bylo tedy zkoumáno, zda obviněný naplnil znaky přisouzené skutkové podstaty zpronevěry, včetně její kvalifikované formy podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku – jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a to s pozitivním výsledkem. I v tomto případě bylo sice nutné opřít se o normy práva občanského, z nichž uložení této povinnosti vyplývá (§ 896 odst. 1 o. z.), avšak toliko v dílčí části kvalifikace této povinnosti. Jinak řečeno, ačkoliv je pravdou, že povinnost, která iniciovala aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, byla posuzována podle norem občanského práva, neznamená to, že by bylo nutné kopírovat i důsledky plynoucí z jejího porušení. Naopak v rámci trestního řízení se soudy omezily toliko na zkoumání toho, zda si obviněný finanční obnos přisvojil, a to v době, kdy poškozená nenabyla zletilosti, a tedy správu jejího jmění byl povinen vykonávat obviněný (viz bod 65. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 24. odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Objektem přisouzeného trestného činu tedy byl majetek poškozené, ke kterému měl shora uvedenou normou uloženu povinnost pečovat o něj s péčí řádného hospodáře s přihlédnutím k potřebám a zájmům nezletilé dcery. Jestliže svým povinnostem nedostál a zcela vědomě si tuto část majetku poškozené přisvojil, pak byl naplněn i kvalifikační znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Tím lze tedy i tuto námitku označit za zjevně neopodstatněnou.
46. Pokud pak obviněný (současně) spojoval své další výhrady vůči předčasnosti svého trestního stíhání s důsledky porušení jeho povinností vyplývajících z občanského práva, pak se k této otázce Nejvyšší soud vyjádří v dalších částech svého usnesení.
47. Co se týká aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, pak ani v tomto směru Nejvyšší soud obviněnému nevyhověl. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že se jednalo o zcela soukromoprávní vztah mezi ním a poškozenou, který vůbec nenabyl deliktního charakteru, neboť trestní stíhání bylo zahájeno předčasně (bude vyřešeno níže, přičemž lze předeslat, že ani v tomto dovolací senát s obviněným nesouhlasil), v době, kdy neměl povinnost poškozené ničeho vydat.
48. Nutno připomenout, že zásadu subsidiarity trestní represe, jak je formulovaná v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, blíže specifikovalo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 Sb. rozh. tr., které zcela jasně a srozumitelně definuje předpoklady pro její aplikaci. Zjednodušeně řečeno, najde tato zásada své uplatnění až v případě, kdy je jednoznačně prokázáno, že skutek naplňuje všechny znaky trestného činu a zároveň jsou zde okolnosti svědčící o tom, že společenská škodlivost takového jednání je natolik nízká, že nedosahuje intenzity ani běžně se vyskytujících trestných činů obdobné povahy.
49. Obviněný však svojí námitkou zpochybnil samotnou protiprávnost vlastního jednání, čímž je ovšem jeho argumentace z pohledu zásady subsidiarity trestní represe zcela irelevantní, neboť neodpovídala ani obecným východiskům pro její uplatnění (viz předchozí bod) a tím tedy zůstala i mimo mantinely dovolacího přezkumu. Současně Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že dovolatel naplnil svým jednáním kvalifikovanou skutkovou podstatu přisouzeného trestného činu, když jej spáchal vůči vlastní dceři, v té době nezletilé, po smrti její matky, kdy zůstala odkázána toliko na jeho péči. Již tato okolnost sama o sobě svědčí o tom, že nejde o trestný čin, jehož společenská škodlivost by byla natolik nízká, že by nedosahovala ani intenzity běžně se vyskytujících trestných činů. Opak je pravdou, neboť spáchání trestného činu na osobě blízké, o kterou měl pečovat, poskytovat jí nejen hmotné zabezpečení, ale též výchovu a rozvoj ve všech oblastech, včetně té morální, je nutno označit za intenzivně poškozující trestním zákonem chráněné zájmy a prohlubující společenskou škodlivost takového jednání. Zároveň je zřejmé, že tímto činem způsobil škodu nikoliv malou ve smyslu § 138 tr. zákoníku [byť v právní větě výroku odsuzujícího rozsudku je uvedena škoda nikoliv nepatrná, avšak ve skutkové větě je uvedena částka 55 198 Kč, což koresponduje s kategorizací škody nikoliv malé podle § 138 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Aplikace zmíněné zásady tedy nepřipadala vůbec v úvahu.
50. Jako procesní námitku bylo pak třeba posoudit výhradu předčasnosti trestního stíhání. Prvně je třeba zdůraznit, že námitky vůči procesnímu postupu soudu, jsou zásadně nepodřaditelné pod jakýkoliv dovolací důvod. Výjimku tvoří taková procesní pochybení, v jejichž důsledku by došlo k tomu, že skutková zjištění učiněná soudy nebudou korespondovat s výsledky dokazování (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Tuto úvahu lze obdobně vztáhnout k dalším orgánům činným v trestním řízení.
51. K tomu ovšem v nyní posuzovaném případě nedošlo, neboť obviněný tuto svoji námitku založil na mylném výkladu svých povinností podle norem občanského práva a celého pojetí trestní odpovědnosti.
52. Podle § 902 odst. 1 o. z „jakmile dítěte nabude plné svéprávnosti, odevzdají mu rodiče jmění, které spravovali, především mu předají součásti jeho majetku, popřípadě na něho převedou jejich správu a podají dítěti vyúčtování ze správy jmění bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy dítě nabylo plné svéprávnosti. Vyúčtování není zapotřebí, pokud je dítě nežádá.“ Z litery zákona, respektive primárního jazykového výkladu je evidentní, že zákonodárce touto normou upravil dvě rovnocenné povinnosti rodičů, kteří spravují jmění svých dětí, a to povinnost jej odevzdat „jakmile nabude plné svéprávnosti“ a povinnost vyúčtovat jeho správu „bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy dítě nabylo plné svéprávnosti“ (pokud je o to osoba, která nabyla zletilosti, požádá).
O tomto nelze polemizovat, neboť je to zcela zřejmé již z větné skladby této normy (dvě věty hlavní, každá objasňující každou povinnost a její časové souvislosti zvlášť) a zcela explicitně pak z komentářové literatury – „čas plnění je v § 902 přesně stanoven (nabytí svéprávnosti) – povinný tak musí plnit i bez vyzván věřitele.“ [Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655?975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 928 a násl.]. Zároveň není vyloučeno, aby se nezletilí sami podíleli na správě svého majetku s přihlédnutím k jejich rozumové vyspělosti a schopnostem (tamtéž s.
877). Není tedy pravdou, že by obviněnému vznikla povinnost odevzdat poškozené jmění až po uplynutí 6 měsíců ode dne nabytí zletilosti. Dovolatel byl povinen odevzdat poškozené veškerý její majetek, včetně dávek sirotčího důchodu nejpozději dnem, kdy dosáhla plné svéprávnosti – zletilosti. (Pouze na okraj Nejvyšší soud poznamenal, že tak mohl učinit i dříve, neboť nezletilá spravovala již své dědictví po matce v řádu statisíců a starala se přinejmenším zčásti o svoji obživu sama. Nabytí zletilosti byl tak skutečně až ten nejzazší moment, kdy měl obviněný povinnost majetek předat).
53. Vedle toho, že se tedy jednalo o námitku zavádějící, neboť jejím těžištěm byla účelová dezinterpretace § 902 odst. 1 o. z., bylo ji možno označit za zcela irelevantní, neboť stejně jako v případě námitky vůči nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty, zcela ignorovala předpoklady trestní odpovědnosti, které byly v řízení před trestními soudy zkoumány. Co se týče oddělení občanské a trestní odpovědnosti, Nejvyšší soud nepovažoval za účelné je na tomto místě opakovat, a proto odkázal na svůj výklad shora. I v tomto případě bylo třeba zdůraznit podstatu stíhaného jednání a z něj vyplynuvší konsekvence – obviněný zamlčel výplatu dávek sirotčího důchodu a tyto použil jinak než k naplnění potřeb a v zájmu nezletilé. Bylo-li tedy trestní stíhání zahájeno po tom, co poškozená dosáhla zletilosti, tedy po uplynutí doby, kterou obviněnému zákon poskytnul k odevzdání jako dobu maximální, pak nelze hovořit o jeho předčasnosti. Skutečnost, že obviněný řádně a včas nepředal jmění poškozené, které měl ve správě, je v podstatě jen důsledkem jeho trestněprávního jednání, kdy je z dalších okolností zřejmé, že si jej přisvojil – legenda o zamítnutí žádosti o sirotčí důchod, nepřiznání jeho výplaty, samotné přijetí v době blížící se zletilosti poškozené. Ani této námitce tedy nebylo možno přisvědčit a vůbec jí přiznat dovolací relevanci.
54. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádné z obviněným uplatněných vad neprolomily meze meritorního dovolacího přezkumu, a proto zůstal oslyšen i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
55. Lze tedy uzavřít, že většina námitek obviněného se míjí s reklamovanými dovolacími důvody, případně se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
56. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů a dílem pak byly zjevně neopodstatněné.
57. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 2. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu