3 Tdo 1080/2023

3 Tdo 1080/2023-8005

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2024 o dovoláních, která podali obvinění Ing. Jiří PAŠEK, nar. 31. 12. 1969, trvale bytem Ovčácká 464, Doksy, a Ing. Ilja ČURDA, nar. 7. 5. 1974, trvale bytem Meziluží 2530/12, Praha 9 – Horní Počernice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 4/2019, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T 4/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T 4/2019, byl obviněný Ing. Jiří Pašek uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a obviněný Ing. Ilja Čurda byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době od 10. 9. 2008 do 30. 4. 2011 v Praze obžalovaný Ing. Jiří Pašek, jako osoba vyjednávající za společnost I., a.

s., a člen představenstva společnosti M., a. s., a později též ředitel společnosti I., a. s., po předchozí společné dohodě s obžalovaným Ing. Iljou Čurdou, jako jediným jednatelem a společníkem společnosti FINIM, s. r. o., IČ 26502151, se sídlem Hrdoňovická 1755/26, Praha 9 – Horní Počernice (dále také jen FINIM, s. r. o.), úmyslně uvedl obžalovaný Ing. Jiří Pašek poškozenou společnost I., a. s., v omyl spočívající v tom, že členům statutárního orgánu společnosti I., a. s., P. H. a T. M., zamlčel podstatné skutečnosti o obsahu i důvodech uzavření účelových zprostředkovatelských smluv mezi společnostmi I., a.

s., a FINIM, s. r. o., jejichž předmětem byla zprostředkovatelská činnost společnosti FINIM, s. r. o., ve prospěch společnosti I., a. s., při vyjednávání další spolupráce společnosti I., a. s., s V. Č., ačkoliv oba obžalovaní věděli, že činnost ve smyslu těchto smluv nebude ve skutečnosti vykonávána, když konkrétně takto dne 10. 9. 2008 obžalovaný Ing. Jiří Pašek nechal uzavřít a obžalovaný Ing. Ilja

Čurda uzavřel:

1) Smlouvu o spolupráci číslo 1/2008, jejímž předmětem byl závazek zprostředkovatele FINIM, s. r. o., vyvíjet činnost směřující k tomu, aby klient společnost I., a. s., měl příležitost uzavřít následující smlouvu s V. Č. – Smlouva o poskytování služeb akvizice pojištěnců, akvizice klientů I. a zpracování a aktualizace kontaktních informací klientů I. pro V. Č., 2) Smlouvu o spolupráci číslo 2/2008, jejímž předmětem byl závazek zprostředkovatele FINIM, s. r. o., vyvíjet činnost směrující k tomu, aby klient společnost I., a.

s., měl příležitost uzavřít následující smlouvu s V. Č. – Dodatek č. 2 k platné Smlouvě o poskytování služeb shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích V. Č., uzavřené dne 19. 12. 2007, ve znění dodatku č. 1, uzavřeného dne 30. 4. 2008, 3) Smlouvu o spolupráci číslo 3/2008, jejímž předmětem byl závazek zprostředkovatele FINIM, s. r. o., vyvíjet činnost směřující k tomu, aby klient společnost I., a. s., měl příležitost uzavřít následující smlouvu s V. Č.

– Smlouva o poskytování služby osobní účet pojištěnce V. Č. prostřednictvím systému I., kdy uvedené smlouvy z podnětu obžalovaného Ing. Jiřího Paška podepsali za společnost I., a. s., její statutární zástupci předseda představenstva P. H. a místopředseda představenstva T. M., jimž nebylo známo, že v předmětu smluv o spolupráci jde jen o deklaraci fiktivních činností společnosti FINIM, s. r.

o., neměli bližší informace o faktických úkonech, které by měly být na základě uvedených smluv realizovány, ani jaká odměna je za uvedené faktické úkony stanovena, přičemž P. H. považoval společnost FINIM, s. r. o., za jednu ze společností, které se podílejí na registraci pojištěnců v systému vedeném společností I., a. s., a za společnost FINIM, s. r. o., Ing. Ilja Čurda, přičemž tyto smlouvy o spolupráci byly následně doplněny dodatkem číslo 1 ke smlouvě o spolupráci číslo 3/2008, uzavřeným dne 1.

4. 2009, dále dodatkem číslo 1/2010 vztahujícímu se ke smlouvě o spolupráci číslo 01/2008, smlouvě o spolupráci číslo 02/2008, a ke smlouvě o spolupráci číslo 03/2008, jenž byl uzavřen dne 28. 1. 2010, když oba tyto dodatky upravují jen výši provize vyplácené zprostředkovateli, a následně z podnětu ředitele společnosti I., a. s., obžalovaného Ing. Jiřího Paška, ještě dne 1. 10. 2010 podepsal P. H. společně s obžalovaným Ing. Jiřím Paškem, jako statutární zástupci za společnost I., a. s., dohodu se společnostmi FINIM, s.

r. o., za kterou jednal Ing. Ilja Čurda, a M. A., a. s., za níž jednali předseda představenstva P. H. a člen představenstva Ing. Jiří Pašek, v níž se všechny tyto označené smluvní strany dohodly, že namísto společnosti I., a. s., vstupuje do všech jejích práv a závazků vůči společnosti FINIM, s. r. o., z výše uvedené smlouvy o spolupráci číslo 3/2008, uzavřené dne 10. 9. 2008, společnost M. A., a. s., a to s účinky ke dni podpisu této dohody, tedy od 1. 10. 2010, přičemž na základě výše popsaných smluv vystavoval následně obžalovaný Ing.

Ilja Čurda jménem společnosti FINIM, s. r. o., faktury na společnost I., a. s., a následně i na společnost M. A., a. s., s nikdy nerealizovaným zdanitelným plněním podle výše specifikovaných smluv, které mělo spočívat ve zprostředkovatelské činnosti společnosti FINIM, s. r. o., vůči V. Č., když proto, aby mohl jmenovaný zmíněné faktury vystavovat, mu byly poskytovány kopie faktur vystavených společností I., a. s., za služby poskytované touto společností V. Č., které V. Č. společnosti I., a. s., proplatila, a to konkrétně služby podle:

1) Smlouvy o poskytování služeb akvizice nových pojištěnců, akvizice nových klientů I. a služby získání souhlasu klientů I. s předáním kontaktních údajů zdravotní pojišťovně pro V. Č., ze dne 11. 12. 2008;

2) Dodatku číslo 2 ze dne 10. 11. 2008 ke Smlouvě o poskytování služeb shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích V. Č., uzavřené dne 19. 12. 2007, ve znění Dodatku číslo 1 uzavřeného dne 30. 4. 2008;

3) Smlouvy o poskytování služby Osobní účet pojištěnce V. Č. prostřednictvím Systému I., ze dne 10. 11. 2008; přičemž na základě obžalovaným Ing. Iljou Čurdou vystavovaných faktur společností FINIM, s. r. o., byly z bankovního účtu společnosti I., a. s., č. XY, propláceny na účet společnosti FINIM, s. r. o., č. XY finanční prostředky podle faktur (konkrétně specifikovaných ve výroku o vině nalézacího soudu). Takto byly z účtu společnosti I., a.

s., uhrazeny v roce 2008 částka v celkové výši 8.432.854 Kč, v roce 2009 částka v celkové výši 93.127.875,30 Kč a v roce 2010 částka v celkové výši 38.199.462,00 Kč, a dále za rok 2010 z bankovního účtu společnosti M. A., a. s., č. XY (na základě faktur specifikovaných ve výroku o vině) byla uhrazena částka v celkové výši 29.376.288 Kč, a takto oba obžalovaní jednali, ačkoliv věděli, že veškerá jednání s V. Č. ohledně uzavření dalších smluv se společností I., a. s., vede za spol. I., a. s., pouze obžalovaný Ing.

Jiří Pašek, žádný další zprostředkovatel se na uzavření smluv nepodílel, obžalovaný Ing. Ilja Čurda neprováděl pro společnost I., a. s., žádné činnosti podle výše citovaných smluv o zprostředkování, kdy společnost I., a. s., jako jediný v úvahu přicházející dodavatel požadovaných služeb, byla ze strany V. Č. vyzvána k uzavření smlouvy v rámci jednacího řízení bez uveřejnění s odkazem na ust. § 23 odst. 4 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, neboť byla vlastníkem patentu XY, vydaného dne 9.

3. 2007 Úřadem průmyslového vlastnictví, jímž byla poskytnuta patentová ochrana systému I., který je vynálezem, a dále, že V. Č. již využívá patentově chráněný systém I., který pro pojištěnce V. Č. provozuje společnost I., a. s., na základě Smlouvy o poskytování služeb shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích V. Č., která nabyla účinnosti dnem podpisu smluvních stran dne 17. 12. 2007 a byla uzavřena na dobu neurčitou, když touto smlouvou se společností I., a.

s., v čl. IV předmět plnění, zavázala poskytovat V. Č. služby shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích pojištěncům V. Č. v souladu s touto smlouvou, zejména založení, vedení a správu internetových zdravotních knížek všem svým pojištěncům, kteří o tuto službu projeví zájem, když poskytování služeb systému I. bylo podle této smlouvy považováno za součást administrativní podpory poskytování zdravotní péče pojištěncům V. Č. v souladu s § 7 zákona č. 551/1991 Sb., a to s důrazem na kvalitnější zdravotní péči spolu se snížením nákladů na nevhodně a duplicitně prováděnou zdravotní péči, a rovněž věděli, že obžalovaný Ing.

Ilja Čurda ani nikdo jiný nevykonal za společnost FINIM, s. r. o., žádnou činnost ve prospěch společnosti I., a. s., tak, aby měla společnost I., a. s., příležitost uzavřít se V. Č. konkrétní uvedené smlouvy, které byly bez přispění společnosti FINIM, s. r. o., následně uzavřeny mezi společností I., a. s., a V. Č., přičemž uvedené finanční prostředky připsané na účet společnosti FINIM, s. r. o., použil obžalovaný Ing. Ilja Čurda následně tak, že v letech 2009 až 2010 si nechal obžalovaný Ing. Ilja Čurda vyplatit většinu z této částky jako odměnu jednatele spol.

FINIM, s. r. o., když finanční prostředky postupně převáděl z bankovního účtu spol. FINIM, s. r. o. (č. ú. XY) na svůj soukromý účet (č. ú. XY) a v roce 2009 nechal postupně ze spol. FINIM, s. r. o., vyplatit částku v celkové výši 8.498.599,00 Kč Ing. Jiřímu Paškovi jako mzdu v pracovním poměru ke spol. FINIM, s. r.

o., ačkoliv ten žádnou pracovní činnost v této společnosti ve skutečnosti nevykonával, a v důsledku tohoto jednání obžalovaní způsobili společně škodu společnosti I., a. s. (v současné době s názvem S. P. E. D., a. s.) ve výši 139.760.191,30 Kč a společnosti M. A., a. s., škodu ve výši 29.376.288 Kč.

2. Za toto jednání byli obvinění Ing. Jiří Pašek a Ing. Ilja Čurda odsouzeni podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou.

3. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, příp. prokuristy, a to na dobu 5 (pěti let).

4. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, byl oběma obviněným uložen peněžitý trest ve výměře 500 (pětiset) denních sazeb ve výši 4.000 Kč, tedy v celkové výši 2.000.000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest uhrazen, byl obviněným podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, shodně stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let.

5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené společnosti S. P. E. D., a. s., škodu ve výši 139.760.191,30 Kč jako majetkovou škodu způsobenou trestným činem.

6. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost S. P. E. D., a. s., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T 4/2019, podali obvinění Ing. Jiří Pašek a Ing. Ilja Čurda odvolání, která směřovali do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podala i poškozená S. P. E. D.

8. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, a to tak, že odvolání obviněných Ing. Jiřího Paška a Ing. Ilji Čurdy podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Odvolání poškozené bylo zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř.

9. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, podali obviněný Ing. Jiří Pašek a obviněný Ing. Ilja Čurda samostatná dovolání.

10. Obviněný Ing. Jiří Pašek (č. l. 7499–7510 spisu) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, maje za to, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy mu byl zároveň uložen trest, který zákon nepřipouští a navíc bylo o zamítnutí jeho odvolání rozhodnuto, přestože v řízení jemu předcházejícím byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

11. V podaném dovolání brojil proti procesnímu postupu nalézacího soudu, který jej neupozornil na změnu právní kvalifikace oproti podané obžalobě, kdy byl namísto trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku shledán vinným trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku. O změně právní kvalifikace se dověděl až při vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Nemohl proto plně uplatnit svá práva v rámci obhajoby. Uvedl, že trestné činy zpronevěry a podvodu mají zcela odlišné skutkové podstaty. Ze srovnání obou skutkových podstat vyplývá zjevná a nepochybná odlišnost ve znacích „přisvojení si svěřené věci“, resp. „obohacení v důsledku omylu“.

Z této různosti vyplývá i odlišný způsob vedení obhajoby. V případě zpronevěry stačilo v řízení argumentovat tím, že zde existoval důvod výplaty předmětných finančních prostředků a že dovolateli žádné finanční prostředky nikdy svěřeny nebyly. Zatímco u zločinu podvodu by se obhajoba zaměřila na zcela jiné okolnosti, tj. na otázky týkající se údajného uvedení v omyl. S ohledem na jinou právní kvalifikaci jeho jednání by zcela jinak koncipoval svou závěrečnou řeč, v rámci kladení otázek předvolaným svědkům P.

H., T. M. a P. H. by se zaměřil na jiné skutečnosti a navrhl by rovněž předvolání svědků M. O. a M. C., tehdejší spolumajitele společnosti I. Připomněl, že opětovné slyšení těchto svědků a předvolání ještě neslyšených svědků navrhoval v rámci doplnění řádného opravného prostředku. Nicméně odvolací soud tyto důkazní návrhy ignoroval s tím, že předmětem dokazování je skutek, nikoliv jeho právní kvalifikace. Dále odvolací soud dodal, že všechny obhajobou dříve neuplatněné argumenty byly součástí odvolacích námitek a ani jedna z nich nebyla soudem shledána důvodnou.

Takový přístup však podle obviněného nelze aprobovat. Svým postupem nalézací i odvolací soud porušily jeho základní právo garantované čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy o lidských právech (dále „Úmluva“), který zakotvuje právo obviněného být po celou dobu trestního řízení podrobně seznámen s povahou a důvody obvinění proti němu, a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy, který zakládá obviněným právo na to mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby. Stejně tak porušily jeho práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Pokud soud dojde ke zjištění, že zde přichází do úvahy změna právní kvalifikace stíhaného jednání, je nutno dát obžalovanému možnost na takovou situaci reagovat. V tomto směru obviněný odkázal rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), Ústavního soudu a odbornou literaturu.

12. Dále obviněný vznesl námitku, že rozhodná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Nemají v něm žádnou oporu a mnohdy z nich vyplývá pravý opak. Nadto soudy ignorovaly řadu důkazů, které jejich skutková zjištění vyvrací. Řadu provedených důkazů, resp. skutečností z těchto důkazů vyplývajících, deformovaly a místo na důkazech své skutkové závěry postavily na svévolných spekulacích. Konkrétně dovolatel brojil proti skutkovým závěrům nalézacího soudu týkajících se zjištění, že smlouvy o spolupráci č. 1, 2, 3 z roku 2008 uzavřené mezi společností I. a společností FINIM jsou fiktivní.

13. K prvnímu skutkovému zjištění, jež označuje za extrémně rozporné s provedeným dokazováním, stran fiktivnosti smluv o spolupráci mezi společnostmi I. a FINIM, dovolatel uvádí, že není podpořeno žádnými důkazy, ale je vystaveno toliko na spekulacích a domněnkách, jež nejsou výsledkem provedeného dokazování. Odkazoval na materiály doplněné spoluobviněným Ing. Čurdou v jeho odvolání, konkrétně na přílohu č. 1 k tomuto odvolání, kde zmiňoval své schůzky s P. H., Š., s B. atd., rovněž poukázal na části výpovědí P. H., T. M. a P. H., které podle jeho názoru prokazují zapojení Ing. Čurdy (společnost FINIM) do vyjednávání s V. Č., a tedy vyvíjení činnosti za účelem naplnění závazku ve zmíněných smlouvách o spolupráci. Navzdory výše zmíněným důkazům ale nalézací soud dospěl k závěru, že činnost spoluobviněného Ing. Čurdy pro společnost I. byla fiktivní. Důkazy však podle obviněného prokazují pravý opak. Nalézací i odvolací soud se tak dopustily libovůle mající za následek extrémní rozpor jejích skutkového závěru s provedeným dokazováním.

14. Stran skutkového zjištění týkajícího se otázky potřeby a významu asistence společnosti FINIM a významu její činnosti na pokračování spolupráce mezi společností I. a společností V. Č. po roce 2008, resp. zda reálně hrozilo přerušení spolupráce mezi těmito subjekty, obviněný namítá, že zásadní závěr o tom, že k uzavření smluv o spolupráci by došlo i bez přičinění spoluobviněného Ing. Čurdy, neboť ukončení této spolupráce bylo vysoce nepravděpodobné, je v rozporu s provedeným dokazováním. V podaném dovolání odkázal na část výpovědi svědka P. H., jeho email z června 2008 a zápis ze správní rady V. Č. ze dne 31. 3. 2008, kde byla připuštěna myšlenka ukončení společného projektu a spolupráce se společností I. ze strany V. Č., přičemž tento závěr podporují i vyjádření svědka P. H. a svědka T. M. v hlavním líčení konaném dne 8. 10. 2019. Smlouva o spolupráci mezi I. a FINIM byla uzavřena právě z důvodu toho, že ukončení spolupráce mezi I. a V. Č. reálně hrozilo a akcionáři společnosti I. se jej obávali. To byl motiv k uzavření smluv se společností FINIM, která měla uzavření smluv mezi I. a V. Č. zajistit, ať už předložením akceptovatelné nabídky, vyjednáváním, popř. jakýmkoliv jiným způsobem. Nabídka ze strany V. Č. byla akceptována měsíc a půl poté, co byly uzavřeny inkriminované smlouvy o spolupráci mezi společnostmi I. a FINIM. Je tedy namístě učinit závěr, že činnost společnosti FINIM prostřednictvím obviněného Ing. Čurdy měla bezprostřední vliv na uzavření smlouvy mezi společnostmi V. Č. a I.

15. Dovolatel rovněž brojí proti dílčímu závěru nalézacího soudu, že smlouvy o spolupráci mezi společností I. a FINIM byly možná uzavřeny později, kritizuje interpretaci znaleckého posudku z výpočetní techniky Mgr. Romana Pavlíka. Takové tvrzení není podle jeho názoru skutkovým zjištěním, ale toliko nepodloženou spekulací vycházející z nevhodně interpretovaného znaleckého posudku, kdy obviněný poukazuje na citaci z výslechu znalce Mgr. Romana Pavlíka, který uvedl, že z metadat souborů nelze jednoznačně vycházet při zjištění stran data jejich vzniku, případně editace. K tomu přistupuje skutečnost, že podle metadat měly být smlouvy naposledy vytištěny 24. 10. 2008 v 14:58, zatímco vytvořeny měly být až 30. 10. 2008 v 13:04, což znamená, že z nich nelze logicky vycházet. Skutková spekulace nižších soudů, že smlouvy o spolupráci mezi společnostmi FINIM a I. byly antedatovány je tak v extrémním rozporu s provedeným důkazem.

16. Posledním skutkovým zjištěním, které dovolatel považuje za rozporné s provedeným dokazováním, je údajné zamlčení podstatných informací zástupcům společnosti I., konkrétně P. H. a T. M. Oba tito svědci však dobře věděli, proč jsou smlouvy podepisovány a jaké plnění z nich bude vůči společnosti FINIM vyplývat. Obviněný předem poukázal na část stížnosti svědka P. H. proti zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě ze dne 23. 11. 2016 a jeho výpověď v hlavním líčení dne 10. 1. 2017, stejně jako na výpověď svědka T. M., kdy oba svědci vypověděli, že věděli, co podepisují a proč. Ostatně uvedený závěr vyvrací i emailová komunikace, kde dovolatel informoval zástupce společnosti I. o průběhu jednání s V. Č., přičemž nic netajil.

17. Dále obviněný namítl, že postupem nalézacího a odvolacího soudu byla porušena jeho práva na spravedlivý proces, a to zejména právo na odůvodnění rozhodnutí, kdy zároveň v této souvislosti vznesl námitku tzv. opomenutých důkazů. V projednávané věci se soudy nevypořádaly s částí výpovědi P. H., kde uváděl, že za společnost I. jednal u některých jednání obviněný Ing. Čurda. V odůvodnění svých rozhodnutí nalézací ani odvolací soud nezmínily výpověď P. H. ze dne 7. 10. 2017 či jeho stížnost ze dne 23. 11. 2016. Soudy zcela opomenuly emailovou komunikaci mezi zástupci společností I. a V. Č. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí pominul prohlášení P. H., že jeho výpověď byla ze strany nalézacího soudu dezinterpretována a jeho výpověď ze dne 7. 10. 2017 a stížnost ze dne 23. 11. 2016 jsou pravdivé. Soudy se nijak nevypořádaly s tím, proč přihlédly pouze k jedné jeho výpovědi, ale nikoliv k další, nadto diametrálně odlišné. Takovýto postup nelze akceptovat, neboť je výrazem libovůle soudů při rozhodování. Toto pochybení je o to závažnější, že dovolatel v rámci podaného odvolání zaslal odvolacímu soudu dopis tohoto svědka, kde vysvětluje rozpory mezi svými výpověďmi. Tento důkaz však odvolací soud ignoroval a ve svém odůvodnění jej nikterak nezmínil. Vrchní soud rovněž neuvedl, jak se vypořádal s důkazními návrhy na výslech svědků O. a C., rovněž nezmínil, proč neprovedl opakované výslechy H., M. a H., ač to dovolatel v podaném odvolání navrhoval. V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy také nikterak nevypořádaly s argumenty a důkazy poukazujícími na to, proč nemohly být smlouvy mezi společnostmi I. a FINIM antedatovány.

18. Obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku rovněž vznesl námitku porušení práva na spravedlivý proces v podobě porušení zásady in dubio pro reo ze strany nižších soudů, kdy jej soudy pasovaly do role osoby, která se má povinnost vyvinit a prokazovat skutkový stav, čímž došlo k přenesení důkazního břemene. Soudy učinily své závěry o fiktivnosti smluv toliko na základě domněnek bez důkazního podkladu, kdy je to dovolatel, kdo musí prokazovat, že na základě smluv o spolupráci bylo plněno. V souladu se zásadou in dubio pro reo však musí být pochybnosti o možné verzi událostí využity ve prospěch obviněného. Za situace, kdy prezentuje minimálně stejně pravděpodobnou verzi skutkového děje, je nutné se k této přiklonit. Tedy, že skutečně došlo k uzavření smluv mezi I. a V. Č. díky činnosti společnosti FINIM. Bylo prokázáno, že V. Č. a I. se nemohly na další spolupráci dohodnout. Bylo prokázáno, že spoluobviněný Ing. Čurda (společnost FINIM) byl osobou, která nejlépe znala potřeby V. Č. tak, aby I. byl schopen naformulovat nabídku, kterou bude V. Č. akceptovat. Bylo prokázáno, že Ing. Čurda měl dobré kontakty ve V. Č. Bylo prokázáno, že jednání mezi I. a V. Č. akcelerovala poté, co byla uzavřena smlouva mezi I. a FINIM. Naproti tomu se však nižší soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo přiklonily k důkazy nepodpořené verzi skutkového děje, že společnost FINIM neplnila z uzavřených smluv o spolupráci a neměla vliv na uzavření dalšího kontraktu mezi společnostmi I. a V. Č.

19. Dále obviněný namítl, že odvolací soud porušil jeho právo na účinné opravné prostředky, když nekriticky přejal hodnocení nalézacího soudu, aniž by je podrobil řádnému zkoumání. V rámci odvolání dovolatel poukazoval na celou řadu pochybení nalézacího soudu. Zejména se jednalo o deformaci důkazů, ignorování důkazů vyvracejících skutkové závěry nalézacího soudu stran antedatace smluv mezi společností I. a FINIM, činnosti společnosti FINIM a prospěchu této činnosti pro společnost I. Porušení svého práva na účinné opravné prostředky obviněný spatřuje i v tom, že odvolací soud zjevně opomněl doplnění jeho odvolání ze dne 2. 6. 2020 včetně zásadních příloh tohoto dovolání, resp. je ignoroval. Tímto postupem proto došlo k porušení čl. 2 odst. 1 Protokolu k Úmluvě.

20. Dovolatel rovněž brojil proti nesprávnému posouzení časové působnosti trestních předpisů. Podle rozsudku nalézacího soudu měl společně s obviněným Ing. Čurdou spáchat jim za vinu kladený trestný čin dne 10. 9. 2008, tedy v okamžiku uzavření smluv o spolupráci mezi společnostmi I. a FINIM, kdy byli údajně uvedeni v omyl P. H. a T. M. Následné plnění v letech 2009–2010 je již plněním na základě těchto smluv o spolupráci a vystavených faktur a toliko následkem. Ve smyslu § 2 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době spáchání, podle pozdějšího zákona pouze, pokud je nová úprava pro pachatele příznivější.

Čin je spáchán v době, kdy pachatel konal, nebo byl povinen konat. Nalézací soud však úvahu o tom, zda je daný případ třeba posoudit podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku nebo zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zák.“), resp. která z úprav je pro údajné pachatele příznivější, neprovedl. Závěr odvolacího soudu, že takovouto úvahu nebyl nalézací soud povinen provést, neboť trestná činnost obviněných byla ukončena až koncem roku 2010, je s ohledem na výše řečené podle dovolatele zjevně nesprávný.

V důsledku tohoto pochybení došlo k nesprávné aplikaci trestního zákoníku, když měla být přinejmenším aplikována úvaha o příznivosti obou úprav. Trestní zákon ve svém ustanovení § 88 stanovuje požadavek na materiální posouzení okolností podmiňující užití vyšší trestní sazby. Kvalifikovaná skutková podstata, resp. trestní sazba jí příslušející se užije toliko v případech, kdy jednání obviněných pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. S ohledem na to, že mu byl uložen trest na spodní hranici trestní sazby a že odměna ze sjednaných smluv byla založena na provizním principu a nemusela být tedy vyplacena ani koruna, by nepochybně měl vliv na posouzení společenské nebezpečnosti jednání dovolatelů.

Dovolatel je proto přesvědčen, že pokud by v jeho případě bylo na místě aplikovat ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., pohyboval by se soud podle § 250 odst. 3 tr. zák. v trestní sazbě 2 až 8 let. Je tak otázkou, zdali by mu nebyl podle tr. zák. uložen výrazně mírnější trest. Soudy ale tuto úvahu vůbec neučinily, ač k tomu byly povinny a zatížily tak své rozhodnutí nesprávností, která měla za následek porušení ústavně garantovaného práva dovolatele podle čl. 40 odst. 6 Listiny.

21. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) obviněný brojil proti uložení peněžitého trestu, který mu byl podle jeho názoru uložen protiprávně, neboť nalézací soud věděl, že se bude jednat o trest nedobytný, čímž porušil ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Vedle tohoto trestu mu totiž byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 139.760.191,30 Kč. Poškozená společnost již přistoupila k výkonu rozhodnutí a veškerý jeho majetek byl zajištěn, čímž se stal uložený peněžitý trest nedobytným. Fakticky tak byl obviněnému uložen nikoliv trest odnětí svobody v trvání 6 let, ale po součtu s náhradním trestem, v případě nezaplacení peněžitého trestu, trest odnětí svobody v trvání 8 let, který nelze rozhodně považovat za přiměřený. Vzhledem k době vedení trestního řízení, doby od údajného spáchání činu, jeho dosavadní trestní bezúhonnost a součinnost mu byl uložen významně neadekvátní trest.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) uplatnil obviněný s ohledem na pochybení nalézacího soudu v návaznosti na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť nalézací soud učinil překvapivé rozhodnutí, zatížil své rozhodnutí extrémním rozporem mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, porušil zásadu in dubio pro reo, nesprávně posoudil časovou působnost trestního předpisu a uložil nepřípustný trest. Tato pochybení nenapravil ani odvolací soud.

23. S ohledem na výše uvedené obviněný Ing. Jiří Pašek navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T 4/2019, zrušil a podle ustanovení § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

24. Závěrem v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu s ohledem na uplatněné námitky a podstatný zásah do jeho ústavně garantovaných práv.

25. Obviněný Ing. Jiří Pašek doplnil své dovolání přípisem doručeným nalézacímu soudu dne 4. 1. 2021 (č. l. 7522–7523 spisu), ve kterém upřesnil, že dovolání podává toliko do výroku I. usnesení odvolacího soudu a do všech výroků soudu nalézacího.

26. Dále své dovolání doplnil přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 26. 2. 2021, kdy zároveň vznesl návrh na přerušení výkonu rozhodnutí. Tímto podáním doložil do spisu kopii prohlášení akcionářů společnosti I. jakožto nový důkaz, na jehož podkladě dovozoval svou nevinnu. Obsahem tohoto důkazu je prohlášení akcionářů společnosti I. z předmětné doby, kdy akcionáři M. O., P. H. a M. C. uvedli, že se necítí být podvedeni, kdy činností obviněného Ing. Jiřího Paška došlo k obnovení smlouvy s V. Č. a navázání další spolupráce. Hodnota společnosti proto vzrostla z 800 miliónů Kč ke 3 miliardám Kč. V žádném případě tedy nemohlo dojít k újmě společnosti I., a. s.

27. Obviněný Ing. Ilja Čurda v rámci podaného dovolání (č. l. 7511-7521 spisu) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), maje za to, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy mu byl zároveň uložen trest, jenž zákon nepřipouští a navíc bylo jeho odvolání zamítnuto, přestože v řízení jemu předcházejícím byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

28. Obviněný uplatnil v podstatné části svého dovolání stejnou argumentaci jako spoluobviněný Ing. Pašek. Stejně jako on brojil proti překvapivé změně právní kvalifikace, opomenutí důkazních návrhů odvolacím soudem, skutkovým závěrům nižších soudů o nejistotě pokračování smluvního vztahu mezi I. a V. Č., fiktivnosti smluv mezi společnostmi I. a FINIM, fiktivnosti jeho činnosti pro společnost I. a uvedení statutárních orgánů společnosti I. v omyl, které označoval za extrémně rozporné s provedenými důkazy, proti absenci posouzení časové působnosti trestních předpisů a uložení nedobytného peněžitého trestu. Nad rámec dovolací argumentace obviněného Ing. Paška pak obviněný Ing. Ilja Čurda vznesl námitku užití absolutně neúčinného důkazu, kdy podle jeho názoru není možné důkazně vycházet ze svědectví P. H. Důkaz výpovědí tohoto svědka označil za nezákonný a absolutně neúčinný, neboť předsedkyně senátu nalézacího soudu tohoto svědka špatně poučila podle § 100 odst. 2 tr. ř. Znemožnila mu tak odepřít výpověď, resp. jej v rozporu s tímto ustanovením k výpovědi přiměla. V minulosti bylo totiž v souvislosti s projednávanou věcí dvakrát zahájeno trestní řízení vůči tomuto svědkovi. Jeho věc byla vyloučena k dalšímu prověřování a následně odložena. Ačkoliv rozhodnutí o odložení věci podle § 159a odst. 6 tr. ř. v návaznosti na § 11 odst. 1 tr. ř. nezakládá překážku věci rozsouzené, bylo mu nalézacím soudem sděleno, že neexistuje obava, že by v dané věci mohl být stíhán. Takový nezákonný postup nalézacího soudu aprobovaný soudem odvolacím dal vzniknout absolutně neúčinnému důkazu, který je jako takový v trestním řízení nepoužitelný, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02.

29. Namítl, že nalézací soud změnil právní kvalifikaci oproti podané obžalobě bez jakéhokoliv předchozího upozornění, přitom obhajoba se jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení zaměřovala na prokázání či vyvrácení skutkových okolností týkajících se trestného činu zpronevěry, a to zejména ve vztahu k otázce přisvojení si cizí věci. V případě, že by byl upozorněn na možnost změny právní kvalifikace, zaměřil by svou pozornost na skutkové okolnosti týkající se trestného činu podvodu, tj. zejména k otázce uvedení statutárů společnosti I. v omyl při podpisu smluv se společností FINIM. Neoznámená změna právní kvalifikace však účinnou obhajobu dovolatele znemožnila.

30. Dále namítal extrémní nesoulad, kdy výroky M. a H., z nichž soudy vyvodily skutková zjištění, byly vytrženy z kontextu a dezinterpretovány. Z uvedených výpovědí vyplývá pravý opak, tedy že oba svědci měli možnost si přečíst předmětné smlouvy a věděli o jeho zapojení do vyjednávání. Rovněž zpochybnil skutkový závěr učiněný nižšími soudy, že smlouvy uzavřené mezi společnostmi FINIM a I. byly fiktivní, neboť tento závěr je podle něj v přímém rozporu s provedenými důkazy, zejména pak s výpovědí H., M. a jeho vlastní výpovědí, v níž popsal a doložil činnost, kterou pro společnost I. vykonával. V rozporu s provedeným dokazování soudy učinily závěr o antedatování smluv, když z výpovědi znalce z oboru kybernetiky Romana Pavlíka vyplýval pravý opak. Navíc se zkoumané smlouvy v elektronické podobě od těch reálně uzavřených svým obsahem lišily. Podobně nelze dovozovat antedatování smluv ze skutečnosti, že smlouvy o spolupráci musely být uzavřeny obratem poté, co mu byla dána výpověď ve V. Č. Soudy pominuly výpověď spoluobviněného Ing. Paška, že dovolatele oslovil na základě zprávy v tisku, že ve V. Č. končí. Zcela nepodloženou je poté rovněž i úvaha soudů o výši vzniklé škody, kterou postavily právě jen na údajné fiktivnosti smluv, ač je zřejmé, že jeho činnost měla reálný charakter a byla pro společnost I. zásadním přínosem. Výrok o náhradě škody a její výši tak stojí na zjevně dezinterpretovaných důkazech, resp. reálně vzniklá škoda společnosti I. nebyla před soudy doložena. Naopak z ekonomických ukazatelů je zřejmé, že období navazující na uzavření předmětných smluv bylo pro tuto společnost obdobím velmi úspěšným. S těmito skutečnostmi se ovšem soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly. Za skutkový závěr extrémně rozporný s obsahem provedeného dokazování obviněný považuje rovněž závěr o nejistotě trvání smluvního vztahu mezi společnostmi I. a V. Č., kdy soudy nevzaly v úvahu výpovědi svědků H., M., H. a zápis ze zasedání správní rady V. Č. ze dne 9. 6. 2008, které jeho skutkový závěr přímo vyvracejí.

31. Obviněný rovněž vznesl námitku opomenutých důkazů, kdy za tyto označuje návrhy na opětovný výslech P. H., P. H. a T. M. a návrh na výslech nových svědků M. O. a M. C., které požadoval vyslechnout s ohledem na překvapivou změnu právní kvalifikace. Tyto důkazní návrhy však byly jako nadbytečné zamítnuty v rámci veřejného zasedání jako návrhy přesahující rámec veřejného zasedání u odvolacího soudu. Zamítnutí těchto návrhů nebylo náležitě zdůvodněno ve veřejném zasedání ani v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.

32. Stejně jako spoluobviněný Ing. Pašek obviněný vznesl námitku stran absence posouzení časové působnosti trestních předpisů, kdy poukazoval na to, že trestný čin měl být dokončen již podpisem smluv dne 10. 9. 2008, kdy došlo uvedení představitelů společnosti I. v omyl. Soudy tak měly přistoupit ke komplexnímu hodnocení příznivosti jednotlivých úprav pro obviněné, a to nejen z hlediska mechanického porovnání sazeb za předmětný trestný čin. Soudy měly s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. zvážit, zda dané jednání dosahuje takové společenské nebezpečnosti, aby bylo možné užít vyšší trestní sazbu, kdy s ohledem na toto ustanovení připadala v úvahu podstatně mírnější kvalifikace jednání obviněných podle § 250 odst. 3 tr. zák. s trestní sazbou 2 až 8 let. K zohlednění této varianty, resp. jejího posouzení, však kvůli špatnému postupu soudů nebylo přikročeno, ač se jednalo o postup, ke kterému byly soudy s ohledem na dataci přisuzovaného jednání povinny, a která byla významnou z hlediska předmětu řízení a jeho výsledku.

33. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) obviněný namítl, že mu byl uložen peněžitý trest, ač bylo zjevně porušeno ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku a uložený trest byl zjevně nedobytný. K tomuto pochybení vedlo nesprávné a neúplné zjištění majetkových poměrů dovolatele včetně jeho závazků, které neumožňovalo kvalifikovaně posoudit podmínky uložení peněžitého trestu. Nalézací soud vyšel toliko z jeho prohlášení v hlavním líčení a odhadu jeho majetku, aniž by si dostatečně zjistil jeho příjmy, přitom k odhadu majetku obviněného může dojít až v případě, že se soudu nepodaří obstarat dostatečné podklady. V tomto směru obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 9/2018 ve Sb. rozh. tr. K tomu přistupuje uložená povinnost k náhradě škody poškozené ve výši téměř 140.000.000 Kč, kterou má uhradit společně se spoluobviněným Ing. Paškem. Právní mocí odsuzujícího rozsudku se tato povinnost stala vymahatelnou, ze strany poškozené byl podán návrh na nařízení exekuce a veškerý majetek mu byl exekučně zajištěn. V důsledku toho nebyl schopen uhradit peněžitý trest, což by v konečném důsledku vedlo k přeměně peněžitého trestu v trest odnětí svobody. S ohledem na nedobytnost peněžitého trestu by tak byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 8 let, ač ve svém rozsudku nalézací soud zmiňoval, že mu chtěl uložit trest v dolní polovině trestní sazby. Vzájemný rozpor mezi úvahami soudu o přiměřenosti trestu a trestem, který byl dovolateli v konečném důsledku uložen, tak činí napadená rozhodnutí soudů fakticky co do výroku o trestu a jeho odůvodnění nepřezkoumatelnými.

34. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) uplatnil obviněný s ohledem na pochybení nalézacího soudu v návaznosti na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť nalézací soud učinil překvapivé rozhodnutí, zatížil své rozhodnutí extrémním rozporem mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, kdy provedené důkazy nepřípustně dezinterpretoval, při zjišťování skutkového stavu použil absolutně neúčinný důkaz, nesprávně posoudil časovou působnost trestního zákoníku a uložil nepřípustný trest. Tyto pochybení nenapravil ani odvolací soud.

35. S ohledem na výše uvedené obviněný Ing. Ilja Čurda navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T 4/2019, zrušil a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

36. Závěrem v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu s ohledem na uplatněné námitky a podstatný zásah do jeho ústavně garantovaných práv.

37. Obviněný Ing. Čurda doplnil své dovolání přípisem doručeným nalézacímu soudu dne 4. 1. 2021 (č. l. 7524–7525 spisu), ve kterém upřesnil, že dovolání podává toliko do výroku I. usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání.

38. Dále bylo dne 12. 3. 2021 Nejvyššímu soudu prostřednictvím právního zástupce doručeno podání označené jako doplnění dovolání obviněného spolu s dopisem svědka P. H., který se vyjadřoval k otázce vztahu společnosti I. a V. Č. v předmětném období, kdy jak z tohoto dopisu, tak argumentace obviněného uplatněné v doplnění dovolání má vyplývat, že pokračování spolupráce společností I. a V. Č. rozhodně nebylo jisté, jak podávají soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích. Zároveň v tomto doplnění učinil návrh na přerušení vykonatelnosti napadaného rozhodnutí, neboť je přesvědčen o důvodnosti svých námitek, nastoupil trest odnětí svobody a je proti němu vedeno exekuční řízení z titulu povinnost nahradit škodu ve výši 139.760.191,30 Kč s příslušenstvím.

39. K dovolání obou obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 3. 2021, sp. zn. 2 NZO 1/2021.

40. Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněných státní zástupce zdůraznil, že v dovolacím řízení již nelze opětovně hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Do skutkových zjištění může dovolací soud zasáhnout zcela výjimečně v případech tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, ale jsou logicky dovoditelné z obsahu provedeného dokazování. Uvedl, že těžiště námitek obviněných tvoří opakování argumentace učiněné již před soudy nižších stupňů. Soudy se s obhajobou obviněných zcela dostatečným způsobem vypořádaly ve svých rozhodnutích. Na jejich skutkové závěry vyjádřené v odůvodnění jejich rozhodnutích, především pak v odůvodnění odsuzujícího rozsudku lze v zásadě odkázat.

41. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit námitku obviněného Ing. Paška, v rámci níž namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu jeho nedostatečného odůvodnění, zvláště pak v porovnání s rozsahem podaného odvolání a jeho doplnění. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř., a to i ve vztahu k dovolateli. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku obsahovalo konkrétní důkazy, na jejichž podkladě byl přijat závěr o vině obviněného. Obsah důkazů, jejichž obsah byl v rozsudku blíže rozveden, vypovídal při komplexním náhledu o nastaveném mechanismu podvodného jednání. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny, a to včetně úvah při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyplývajících právních závěrů na straně druhé. Se závěry nalézacího soudu se odvolací soud plně ztotožnil. Zabýval se i důkazními návrhy obviněných, kteří se domáhali především zopakování některých důkazů. Nespokojenost dovolatele s rozsahem odůvodnění odvolacího soudu však nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnosti napadaného rozhodnutí. Není povinností odvolacího soudu podrobně a všeobsažně reagovat na veškeré jednotlivosti obsažené v odvolání obviněných, a to zejména v případě, kdy dochází k zamítnutí řádného opravného prostředku podle § 256 tr. ř. a odvolací soud se ztotožní s postupem soudu nalézacího a na jeho odůvodnění odkáže.

42. Stran námitky extrémního nesouladu vznesené oběma obviněnými státní zástupce uvádí, že s nimi není možno souhlasit, neboť skutkový stav věci popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině v citovaném rozsudku zcela logicky vyplývá z důkazů provedených v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle zásad § 2 odst. 6 tr. ř., a tedy v souladu s jejich skutečným obsahem bez známek jakékoli deformace, včetně povinné reakce na obhajobu uplatněnou obviněnými.

43. Státní zástupce ve vztahu k obviněným Ing. Čurdou vznesené námitce použití absolutně neúčinného důkazu, a to výpovědi svědka H., uvedl, že se jedná o námitku ryze procesní, nadto takovou, se kterou nelze souhlasit. Rozhodnutí Ústavního soudu zmiňované dovolatelem se nezaobíralo absolutní nepoužitelností výpovědi svědka, ale vadami spočívajícími v nedostatečně odůvodněném odmítnutí navrhovaného důkazu. H. byl v hlavním líčení dne 8. 10. 2019 jako svědek řádně poučen o svých právech a povinnostech a rozhodl se výpověď odmítnout jako celek.

Takovýto postup však Ústavní soud označil jako protiprávní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 149/97). Po poučení předsedkyní senátu, že trestní věc vyloučena k samostatnému projednání byla odložena a svědek již není trestně stíhán, práva odepřít výpověď nevyužil. Státní zástupce zdůraznil, že není na obviněných a jejich obhájcích, aby posuzovali důvodnost odepření výpovědi svědka. Orgánem posuzující důvodnost odepření výpovědi je toliko orgán vedoucí výslech. Svědek H. měl možnost spontánně vylíčit okolnosti případu, a tím mu současně byla poskytnuta i možnost vynechat ty skutečnosti, které by považoval pro sebe za nebezpečné.

Postup soudu byl formálně bezvadný a v souladu s judikaturou. Svědek přitom stále mohl soudu vylíčit okolnosti týkající se posuzovaného skutku a současně byl stále oprávněn odmítnout odpověď na jednotlivé doplňující otázky, pokud by se vztahovaly k jeho osobě.

44. Dále státní zástupce uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) nelze podřadit námitky směřující proti rozsahu provedeného dokazování, kdy se jedná o námitky procesní. Zároveň ale nelze vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. V řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu obviněného odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout.

Soud tedy není povinen provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy, avšak musí se důkazními návrhy zabývat, ať již jim vyhoví či je odmítne, nemůže je bez dalšího ignorovat. V projednávané trestní věci se soudy obou stupňů shora rozvedenými postuláty řídily a svým povinnostem při dokazování a odůvodnění svého postupu dostály. Poukázali-li obvinění na důkazní návrhy, kterým nebylo vyhověno, není to to samé, jako důkazy, o nichž nebylo vůbec rozhodnuto. Jde-li o nalézací soud, ten svůj postoj k důkazům, které k návrhům procesních stran neprovedl, vyjádřil dostatečně přehledně v bodě 40.

odůvodnění svého rozsudku. Stran důkazů navrhovaných v odvoláních a jejich doplněních státní zástupce podotkl, že tyto návrhy nebyly vzneseny bezprostředně po vyhlášení rozsudku, po doručení jeho písemného vyhotovení či po seznámení se s termínem veřejného zasedání o odvolání, nýbrž až krátkou dobu před konáním veřejného zasedání. O těchto návrzích pak bylo procesně bezvadným způsobem rozhodnuto, přičemž důkazy shledal odvolací soud nadbytečnými. Ve svém rozhodnutí shledal odvolací soud dokazování úplným, přičemž zdůraznil, že není nutné znovu vyslýchat již několikrát podrobně vyslechnuté svědky.

I když se o zamítnutí návrhů na výslech nových svědků O. a C. odvolací soud explicitně nezmiňuje, tak nelze mít za to, že by tím byl revidován jeho názor o úplnosti dokazování za situace, kdy za společnost I. bylo v hlavním líčení slyšeno několik svědků, kteří se účastnili vyjednávaní smluvních vztahů mezi společnostmi FINIM a I. Lze tedy mít za to, že se v posuzovaném případě o opomenuté důkazy, které by byly sto zasáhnout do práv obviněných na spravedlivý proces, jednat nemůže.

45. K námitce obviněných stran absence úvahy o použití správného trestního předpisu s ohledem na jeho časovou působnost státní zástupce uvedl, že obvinění svou námitku vztáhli k pozměněnému, resp. neúplnému skutku, a to včetně jeho časového vymezení. Obvinění započali své podvodné jednání za účinnosti trestního zákona, nicméně součástí skutku je i pro vznik škodlivého následku významné jednání, k němuž docházelo po nabytí účinnosti trestního zákoníku. Na jednání spočívající v zamlčení podstatných skutečností při uzavírání smluv a v důsledku toho uzavření smluv obohacujících společnost FINIM ke škodě společnosti I.

navazovalo postupné vylákání finančních částek na základě nárokování smyšleného a nikdy nerealizovaného plnění, k němuž docházelo i v roce 2010. V hmotněprávním smyslu je nutné celé toto jednání obviněných chápat jako jediný skutek. Ten přitom zahrnuje i vylákání veškerých plateb v průběhu doby postupně probíhající fakturací podle takto podvodně uzavřených smluv. Jde o jediný skutek, ve kterém souhrn všech jednotlivých kroků naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Před 1. 1. 2010 tak sice byl trestný čin podvodu dokonán, avšak nebyl ještě dokončen.

Fakturace byla aktivním a cíleným jednáním obviněných směřujícím k dokončování trestného činu podvodu a byla obligatorní podmínkou k tomu, aby společnost FINIM dosáhla obohacení proplacením fakturovaných částek. Přitom platí, že pokud se trestní zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Pokud tedy došlo v posuzovaném případě k dokončení trestného činu až po datu 1. 1. 2010, nebyl podle názoru státního zástupce nejmenší důvod, aby se soudy ve svých rozhodnutích zabývaly otázkou, zda by tr.

zák. nebyl pro obviněné příznivější nežli úprava tr. zákoníku. Je tak nadbytečné se zaobírat úvahou nad tzv. materiální podmínkou ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.

46. K námitce překvapivé změny právní kvalifikace státní zástupce uvedl, že se změnou právní kvalifikace vypořádal odvolací soud v bodech 31. - 34. odůvodnění svého usnesení. Ustanovení § 225 odst. 2 tr. ř. upravuje procesní postup jen v případě změny podle přísnějšího ustanovení zákona. Obviněného takto lze uznat vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, když obviněný byl na možnost přísnějšího posuzování skutku upozorněn ještě před vynesením rozsudku.

V posuzovaném případě se však o změnu k horšímu nejednalo, oba trestné činy, jak zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, tak zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku jsou majetkovými trestnými činy. Kvalifikované podstaty těchto trestných činů jsou obě naplňovány identickými podmínkami výše škody a jsou sankcionovány identickým trestním postihem. Z judikatury vyplývá i povinnost upozornit obviněného na možnost mírnější právní kvalifikace skutku ovšem za předpokladu, že takové poučení má praktický význam pro jeho obhajobu.

Pro posouzení, zda nepoučení o možnosti odlišného právního posouzení podle mírnější či stejně přísné právní kvalifikace by mělo představovat klasické tzv. překvapivé rozhodnutí, je nezbytné zjištění, zda mohla být obhajoba obviněného v důsledku neupozornění na změnu právní kvalifikace skutečně krácena. Nalézací soud nepřistoupil v případě předmětného skutku k žádným zásadním změnám ve skutkových zjištěních. Z průběhu dokazování a podle obsahu provedených důkazů rovněž vyplývá, že právní kvalifikace podle § 209 tr.

zákoníku musela být v trestní věci zvažována dávno před tím, než soud přistoupil k vyhlášení rozsudku. S možným posouzením věci jako trestného činu podvodu museli být obvinění a jejich obhájci obeznámeni, což lze vysledovat např. z formulace pokládaných otázek a vyslovených odpovědí na ně, ať již při výslechu obviněných, či výslechu svědků a ze závěrečných řečí procesních stran, kdy je patrné, že i ze strany obhajoby bylo uvažováno o variantě posouzení věci jako majetkového trestného činu podvodu, jenž je pojmově spřízněn s trestným činem, podle něhož byl skutek posouzen v podané obžalobě.

K této v úvahu připadající právní kvalifikaci trestného činu podvodu byla obhajoba, která byla zaměřena na prosazení závěru, že se skutek vůbec nestal, podle názoru státního zástupce přizpůsobena a o překvapivosti rozhodnutí se v posuzovaném případě nejedná.

47. Ve vztahu k námitkám obviněných směřujícím proti uloženému peněžitému trestu uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) státní zástupce uvedl, že argumentaci obviněných, ve které označují jim uložené peněžité tresty za zjevně nedobytné, a tedy uložené v rozporu s ustanovením § 68 odst. 6 tr. zákoníku, není možné přisvědčit. Namítají-li obvinění, že soudy nezohlednily při ukládání peněžitého trestu uloženou povinnost náhrady škody, tak státní zástupce podotýká, že podle úpravy zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, by měly být peněžní prostředky získané výkonem peněžitého trestu přednostně použity k uspokojení majetkových nároků poškozených. Není tak důvod při zvažování trestních sankcí spojených s majetkovým postihem obviněného vycházet z přednosti povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy před trestem.

48. Nalézací soud při rozhodování o druhu a výměře trestu vycházel především z výpovědí obviněných. Dovolatel Ing. Jiří Pašek sám potvrdil výkon managerské pozice, připustil vlastnictví majetkového podílu v obchodní společnosti TopLife Czech, a. s., a je jediným vlastníkem nemovitosti v XY u XY včetně pozemku a sousední stavební parcely. Hodnota nemovitosti 15.000.000 Kč tak rozhodně není nadnesená. Obviněný Ing. Ilja Čurda potvrdil příjmy ze dvou společností s čistým měsíčním příjmem 40.000 Kč, a majetkovými podíly ve společnostech Tvigonet a Accolade, připustil úspory 3-4 miliony Kč a majetkový podíl ve společnosti Kolipo, s. r. o. Dále státní zástupce doplnil, že v době rozhodnutí prvoinstančního soudu byl členem dozorčí rady společnosti LEMO Services, a. s., do 13. 10. 2020 byl jednatelem společnosti UFIFOR, s. r. o. Byť se uvedené skutečnosti přímo neobjevily v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, soudy při úvahách, jimiž se řídily při stanovení výše denní sazby peněžitého trestu, musely z těchto skutečností vycházet. Z uvedeného pak lze dospět k závěru, že v posuzovaném případě není možno ani u jednoho z obviněných z objektivního hlediska hovořit o splnění negativní podmínky bránící uložení peněžitého trestu, tedy o zřejmé nedobytnosti peněžitého trestu, který byl v případě obou obviněných uložen ve výměře 500denních sazeb s výší jedné denní sazby 4.000 Kč.

49. Ve vztahu k dílčí námitce obviněných, že jim byl v podstatě uložen trest odnětí svobody v délce 8 let, státní zástupce uvedl, že při úvahách o výměře nepodmíněného trestu odnětí svobody nelze primárně sčítat výměru uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a náhradního trestu odnětí svobody stanoveného jako součást výroku o jiném druhu trestu. Zdůraznil, že ani v případě neuhrazení peněžitého trestu nemusí nutně dojít k nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody. Soud může upustit od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku. Dále podotkl, že byly splněny podmínky pro stanovení náhradního trestu odnětí svobody, ať už, že byl uložen v délce nepřesahující 4 léta a zároveň nepřesahující společně s uloženým trestem odnětí svobody horní hranici trestní sazby příslušející trestnému činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými.

50. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) státní zástupce podotknul, že odvolání obviněných bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud rozhodl podle § 256 tr. ř. o jejich zamítnutí jako nedůvodných. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněných v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

51. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

52. O podaných dovoláních rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 145/2021, a to tak, že dovolání obviněných Ing. Jiřího Paška a Ing. Ilji Čurdy odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám dovolatelů vznesených v jejich mimořádných opravných prostředcích, zejména existenci extrémního nesouladu, resp. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, existenci tzv. opomenutých důkazů, konkrétně výslechů již vyslechnutých svědků stejně jako nově navrhovaných svědků, stanovení dokončení trestného činu a s tím související časové působnosti trestních předpisů a existenci tzv. překvapivého rozhodnutí v důsledku změny právní kvalifikace. Nepřisvědčil rovněž námitce obviněného Ing. Ilji Čurdy týkající se absolutně neúčinného důkazu, jímž podle tohoto dovolatele byla výpověď svědka P. H., a námitce Ing. Jiřího Paška stran porušení zásady in dubio pro reo, kdy uvedené pravidlo „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ má procesní charakter a není tak způsobilé naplnit obviněným zvolené dovolací důvody. Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení stran uložených peněžitých trestů.

II. Řízení u Ústavního soudu

53. Obvinění Ing. Jiří Pašek a Ing. Ilja Čurda následně podali u Ústavního soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 4/2019 samostatné ústavní stížnosti, které byly následně spojeny ke společnému řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2300/21, a které směřovaly proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 145/2021, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T 4/2019, s tím, že postupem Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv.

54. Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti nálezem ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21, kdy shledal, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 145/2021 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (bod I. výroku), a proto uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil (bod II. výroku). Ve zbytku ústavní stížnost odmítl (bod III. výroku).

55. Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před Nejvyšším soudem byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení a princip kontradiktornosti řízení obsažený v čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť stěžovatelé nemohli reagovat na obsah vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k jejich dovoláním, jelikož toto jim nebylo zasláno k replice. Uvedl, že i v trestním řízení je nutno důsledně naplňovat právo se vyjádřit zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, přičemž je třeba jej chápat nejen jako možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a předložit skutečnosti nutné k obhájení svých nároků, ale také jako právo být seznámen s každým podáním nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a k těmto mít také možnost se vyjádřit.

>1< V bodech 50. až 54. odůvodnění nálezu Ústavní soud poukazuje na jednotlivé pasáže vyjádření státního zástupce k dovolání stěžovatelů s tím, že v některých aspektech obsahuje vyjádření státního zástupce podrobnější argumentaci než samotná odůvodnění soudních rozhodnutí. Poukázal na to, že účelem případné repliky k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nebylo rozšiřování dovolacích důvodů, nýbrž možnost stěžovatelů vyjádřit se k argumentaci jiné strany trestního řízení, která reaguje na jimi podaná dovolání a může být zvažována Nejvyšším soudem při jeho rozhodování.

Ostatně zaslání vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství by postrádalo jakýkoli význam, pokud by na něj dovolatel nemohl reagovat. Pokud pak Nejvyšší soud nezaslal vyjádření k případné replice obhajobě, došlo k porušení základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a v projednávané věci uvedené představuje porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny.

56. Dále má Ústavní soud za to, že právo stěžovatelů na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s dovolacími námitkami stěžovatelů uplatněných v dovolání. Konkrétně pokud šlo o námitku stran tzv. překvapivosti soudního rozhodnutí s ohledem na změnu právní kvalifikace stíhaného jednání. Ústavní soud dovolacímu soudu vyčetl, že v rámci narační části, kde byly zpracovány obsahy obou podaných dovolání, nevypsal veškerou stěžovateli citovanou judikaturu ESLP a v rámci části argumentační se k této ani nijak nevyjádřil. Pokud pak Nejvyšší soud odkazoval na judikaturu Ústavního soudu >2< , tuto shledal k projednávanému případu neadekvátní, neboť se citovanými rozhodnutí ESLP přímo nezaobírá. Jako pochybení shledává i to, že se citované nálezy Ústavního soudu týkaly nejen oblasti trestního práva. Zpochybnil rovněž závěr Nejvyššího soudu, že ze závěrečných řečí vyplynulo, že se obhájci obou obviněných vyjadřovali i ke klíčovým skutkovým závěrům pro posouzení jednání obviněných jako trestného činu podvodu, resp. Ústavní soud k takovému závěru sám nedospěl. Pokud obvinění nebyli včas upozorněni na změnu právní kvalifikace, tedy, že nebyli včas seznámeni s povahou a důvodem obvinění, nemuseli mít přiměřený prostor k přípravě své obhajoby, čímž by došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy. V tomto směru odkázal zejména na judikaturu ESLP >3< , s tím, že nepostačuje, bude-li nezaslání vyjádření z hlediska výsledku dovolacího soudu toliko pochybením formální povahy, kdy ESLP má podobně rozšiřující pohled jako Ústavní soud. >4< Následně konstatoval, že bude úkolem Nejvyššího soudu, aby se řádně vypořádal s argumentací stěžovatelů a zohlednil přitom i závěry ESLP ve vztahu k námitce porušení čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy. V tomto směru navrhl i možnost, aby Nejvyšší soud sám provedl doplnění dokazování a provedl celkový přezkum věci, a to z procesní i hmotněprávní stránky věci. >5< Závěrem (bod 64. odůvodnění nálezu) Ústavní soud uvedl, že nové projednání věci před Nejvyšším soudem otevírá prostor k novému projednání stížnostních námitek stěžovatelů i jejich vyjádření k argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství, přičemž v dalším řízení budou moci stěžovatelé uplatnit i ostatní své námitky.

57. Rozhodnutím Ústavního soudu se projednávaná věc dostala do stádia projednání dovolání obviněných Ing. Jiřího Paška a Ing. Ilji Čurdy proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020.

III. Řízení u Nejvyššího soudu

a) Repliky obviněných

58. V souladu se závazným pokynem vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu v projednávané věci bylo Nejvyšším soudem zasláno vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „st. zástupce“) k případné replice právním zástupcům obou obviněných.

59. Obviněný Ing. Jiří Pašek se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil v tom smyslu, že shledává argumentaci státního zástupce zjevně nesprávnou, pro věc irelevantní a v rozporu s rozhodovací praxí ESLP. To se týká zejména důvodnosti námitky porušení čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy. V tomto směru odkázal na rozhodnutí ESLP, která uplatnil již v dovolání, kdy některá byla zmíněna i v rozhodnutí Ústavního soudu. >6< Zopakoval, že důvodem obvinění se míní skutek, povahou obvinění jeho právní kvalifikace, >7< přičemž obviněný má právo být o důvodu a povaze obvinění informován i v případě, že vymezení skutku zůstalo stejné a došlo pouze ke změně právní kvalifikace. >8< Obviněný se dále vyjadřuje k samotnému nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21, a k závěrům, která učinil ve vztahu k námitce změny právní kvalifikace Vrchní soud v Praze, jenž uvedl, že Městský soud v Praze učinil své závěry na podkladě uzavřených, ucelených, logických a správných zjištění. Podle dovolatele však uvedený závěr neobstojí, neboť v rámci těchto zjištění nemohly být adekvátně reflektovány návrhy a argumenty učiněné dovolatelem poté, co se dozvěděl o změně právní kvalifikace, a zcela jistě pak nemohly být reflektovány skutečnosti, které by případně z realizovaných návrhů vyplynuly. Změna právní kvalifikace otevírala možnost dokazování před odvolacím soudem. Jelikož však dokazování nebylo odvolacím soudem otevřeno, nemohl dovolatel po změně právní kvalifikace v plném rozsahu realizovat svá práva na obhajobu, resp. neměl možnost se účinným způsobem hájit. Dále obviněný rozporuje závěr státního zástupce presentovaný ve vyjádření k dovolání, že by snad byl s možným posouzením věci jako trestného činu podvodu obeznámen ještě předtím, než ke změně právní kvalifikace došlo. Dovolatel rovněž poukázal na nově vydaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie >9< , jehož závěry jsou zcela v souladu s argumentací dovolatele, plně ji podporují a potvrzují její správnost.

60. V druhé části repliky obviněný reaguje na vyjádření státního zástupce k námitkám týkajících se procesu dokazování, kdy uvádí, že konkrétní argumentace absentuje, státní zástupce prezentuje toliko nicneříkající univerzální text, přičemž se s dovolacími námitkami míjí. Obviněný uvádí, že v dovolání namítal libovůli a svévoli v procesu hodnocení důkazů, vytváření skutkových závěrů na základě selektivně vybraných důkazních prostředků, neexistenci fair procesu, porušení zásad obsažených v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a odůvodnění ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Protiargument státního zástupce, že dovolatel jen opakuje předchozí obhajobu, se kterou se soudy již vypořádaly, není pravdivý. V bodech 25. až 31. pak obviněný poukazuje na důkazy a z nich se podávající skutková zjištění, které byly ze strany soudů opomenuty, resp. nebyly soudy v jejich rozhodnutích zmíněny. V dalším odkázal obviněný na podané dovolání.

61. Obviněný Ing. Ilja Čurda se v rámci repliky vyjádřil prostřednictvím svého obhájce zejména k těm bodům vyjádření státního zástupce, které obsahovaly argumentaci, která dosud ze strany státního zastupitelství a soudů nezazněla. Uvedl, že státní zástupce na mnoha místech argumentačně doplnil chybějící části odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i usnesení odvolacího soudu, či jejich odůvodnění zpřesnil. To se týká jak otázky posouzení časové působnosti trestních předpisů, tak otázky překvapivé změny právní kvalifikace, opomenutých důkazů (výslechů svědků P.

H., T. M., M. C., M. O.), absolutně neúčinného důkazu (jímž měla být výpověď svědka P. H.) či nepřípustnosti uloženého trestu (resp. nedobytnosti uloženého peněžitého trestu). Obviněný odkázal na obsah svého mimořádného opravného prostředku s tím, že vyjádření státního zástupce k uplatněným námitkám shledává účelovým a doplněné o úvahy nad rámec toho, co bylo uvedeno soudy v rámci odůvodnění jejich rozhodnutí. Obviněný tak setrval na důvodnosti podaného dovolání.

62. Nejvyšší soud poznamenává, že povinnost zajistit zasílání vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného není upravena trestním řádem, ale v době vydání jeho předchozího rozhodnutí, tj. ke dni 19. 5. 2021, vyplývala z Opatření předsedy trestního kolegia Nejvyššího soudu č. 1/2019, konkrétně jeho čl. 8. >10< Ústavní soud uvedenou povinnost dovozuje z ústavního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, a práva být seznámen s každým podáním nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a k těmto mít také možnost se vyjádřit zaručeného čl.

38 odst. 2 Listiny. Nejvyšší soud s tímto závěrem nijak nepolemizuje a svého chybného postupu si je vědom. Nicméně zůstává otázkou, zda strana obžaloby, tj. státní zástupce jako druhá účastnická strana trestního řízení má být rovněž seznámena s každým podáním a stanoviskem obviněného, tedy, zda replika obviněného má být zaslána státnímu zástupci, a pokud tento zaujme jakékoli stanovisko, aby s tímto byl obviněný následně rovněž seznámen. Dovolací řízení je totiž ze své podstaty řízením značně formalizovaným.

V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů, přičemž je zde dána lhůta, v rámci níž je možno takovou argumentaci uplatnit. Lhůta pro podání dovolání je upravena v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a činí dva měsíce od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Ačkoli ustanovení § 265f odst. 2 tr.

ř. připouští dodatečnou modifikaci již podaného dovolání, pokud jde o rozsah napadení některého z rozhodnutí uvedeného v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., a to včetně konkrétního výroku i co do důvodu dovolání, je dovolatel oprávněn činit tyto změny jen do uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty. Změny provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20). Zákonná dvouměsíční lhůta dopadá i na jakékoli rozšiřování argumentace dovolatele obsažené v jeho reakci na vyjádření státního zástupce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

1. 2023, sp. zn. 6 Tdo 58/2023). Jak je uvedeno v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, „Nejvyšší soud musí totiž rozhodovat za situace, kdy je již nezměnitelně jasné, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno a co je dovolacím důvodem. … Zjevným účelem dovolací lhůty jako limitu, v němž je možno obsah, rozsah či důvody dovolání měnit, je připustit relevanci jen těch podání, která jsou uplatněna včas, tj. do nějaké časové hranice, jejíž stanovení a dodržení garantuje jistotu v otázce, co je předmětem rozhodování Nejvyššího soudu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19.

2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08 (U 3/52 SbNU 767)].“

63. V projednávané věci Ústavní soud v rámci nálezu sp. zn. III. ÚS 1300/21 uvedl, že účelem případné repliky obviněných by nebylo rozšiřování dovolacích důvodů, nýbrž možnost vyjádřit se k argumentaci jiné strany trestního řízení, která reaguje na nimi podaná dovolání a může být zvažována Nejvyšším soudem při jeho rozhodování, neboť jinak by zaslání vyjádření státního zástupce k případné replice postrádalo jakýkoli význam (bod. 53 odůvodnění citovaného nálezu). Nejvyšší soud nicméně rozhoduje o námitkách dovolatele uplatněných v jeho dovolání, nikoli o námitkách či argumentaci státního zástupce obsažených ve vyjádření k dovolání obviněného, případně o námitkách či argumentaci obsažených v případné replice obviněného k vyjádření státního zástupce. Pokud by nicméně byla případná replika obviněného doručena Nejvyššímu soudu do uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty a reagovala by na konkrétní argumentaci státního zástupce obsaženou v jeho vyjádření k dovolání, přičemž i samotné vyjádření státního zástupce se nevyjadřuje nad rámec námitek obsažených v samotném dovolání, pak je možno na repliku obviněného nahlížet jako na součást jeho dovolací argumentace. Po uplynutí lhůty pro podání dovolání je však nutno rozlišit, zda replika reaguje toliko na vyjádření státního zástupce, či zda se nejedná o nepřípustné rozšíření dovolací argumentace, případně polemiku s vyjádřením státního zástupce, které se již samo vyjadřovalo nad rámec námitek uplatněných v dovolání podaném v rámci dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř.

b) Přípustnost dovolání a obecná východiska

64. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) znovu přezkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání obviněných Ing. Jiřího Paška a Ing. Ilji Čurdy přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

65. Dovolání obviněných Ing. Jiřího Paška a Ing. Ilji Čurdy proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

66. S odkazem na výklad uvedený výše pod bodem 62. pak Nejvyšší soud konstatuje, že nebylo možno přihlédnout k přípisům obviněného Ing. Jiřího Paška ze dne 26. 2. 2021 a obviněného Ing. Ilji Čurdy ze dne 12. 3. 2021, které, byť byly označeny jako doplnění dovolání, nebyly učiněny v rámci dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. Lhůta pro podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř. uběhla u obviněného Ing. Jiřího Paška dne 9. 2. 2021 >11< , přípis byl soudu doručen dne 26. 2. 2021. U obviněného Ing. Ilji Čurdy uběhla lhůta pro podání dovolání dne 23. 1. 2021 >12< , jeho přípis byl soudu doručen dne 12. 3. 2021, tedy rovněž po uplynutí lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. Uvedené přípisy obou obviněných jsou tedy bez jakéhokoliv právního významu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008).

67. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů, a to ve stínu závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21. Obvinění shodně uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.

68. Na místě je třeba uvést, že dovolání obviněných byla podána před novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, a která rozšířila dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod nově označený písm. g). Tím došlo k tomu, že dovolací důvod uplatněný oběma obviněnými podle písm. g) byl citovanou novelou bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h), a dovolací důvody podle písm. h) a l) byly bez obsahových změn nově podřazeny pod písm. i) a m). Nadto nový dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Citovaná novela tak reagovala na soudní praxi, která rozšiřovala dovolací důvod podle písm. g) ve znění účinném do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). >13<

69. Námitky obviněných, jejichž prostřednictvím namítají extrémní nesoulad, resp. zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, existenci procesně nepoužitelných důkazů či opomenuté podstatné důkazy, pak je třeba podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.

70. Jelikož Nejvyšší soud uplatňuje normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, bude nadále užito označení v souladu s novelizovaným zněním.

71. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

72. První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V projednávané věci je však zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněných Ing. Jiřího Paška a Ing. Ilji Čurdy projednal a z jejich podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

73. V úvahu přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy dovolatelé shodně uplatňují dovolací důvody uvedené pod písm. h), i).

74. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

75. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Uložením trestu mimo trestní sazbu se rozumí uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu zákonem.

c) Důvodnost dovolání

76. Stěžejní námitkou obviněných Ing. Jiřího Paška a Ing. Ilji Čurdy je námitka stran tzv. překvapivého rozhodnutí, tedy, že nebyli soudem prvního stupně upozorněni na změnu právní kvalifikace, resp. o změně právní kvalifikace stíhaného jednání jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku namísto trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, pro nějž byla podána obžaloba, se dozvěděli až při vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Tímto postupem nalézacího soudu, který nebyl zhojen v rámci řízení o odvolání u odvolacího řízení, neboť odvolací soud nedoplnil dokazování o důkazy navrhované obhajobou z důvodu změny právní kvalifikace, bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

77. Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jde o takové rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09). Překvapivé rozhodnutí pak může porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a tím také zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. >14< (např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04).

78. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že Ústavní soud v rámci nálezu sp. zn. III. ÚS 2300/21 vytkl dovolacímu soudu, že žádné v předchozí pasáži (bod 77.) citované nálezy Ústavního soudu se nedotýkají judikatury ESLP a některé se týkají řízení před civilními soudy. Nejvyšší soud má však za to, že skutečnost, že nález se netýká přímo trestní oblasti, neznamená, že v nálezu uvedené závěry týkající se obecných principů či výkladu zcela aplikovatelného i na řízení trestní, by měla mít za následek neúčinnost takového nálezu, resp. jeho nepoužitelnost v rámci trestní agendy. Takový přístup se jeví nevhodně striktním. Stejně tak náhled, že nález neodkazující na judikaturu ESLP postrádá náležitou relevanci. Výše citované nálezy se týkají výkladu tzv. překvapivého rozhodnutí (změny právní kvalifikace), institutu, který se objevuje jak v civilní, tak trestní agendě.

79. Možnost odlišného právního posouzení skutku, pro který byla podána obžaloba či návrh na potrestání v řízení před soudem upravuje § 225 odst. 2 tr. ř., který stanovuje, že uznat obviněného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obviněný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle § 190 odst. 2. Nestalo-li se tak, je třeba obviněného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit.

80. Citované ustanovení trestního řádu je však třeba vykládat ve světle judikatury Ústavního soudu, podle níž je v některých případech s ohledem na principy spravedlivého procesu nezbytné poučit obviněného o změně právní kvalifikace i v případě, že nejde o trestný čin podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba (např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, publikovaný pod č. 102 ve sv. 34 Sb. nál. a usn.). Poučovací povinnost soudů v trestním řízení překračující rámec § 190 odst. 2 tr. ř., popř. § 225 odst. 2 tr. ř. není bezbřehá, přičemž z judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost upozornit obviněného na možnost mírnější právní kvalifikace skutku za předpokladu, že takové poučení má praktický význam pro jeho obhajobu, resp. pokud by mohla být jeho obhajoba v důsledku neupozornění na změnu právní kvalifikace skutečně krácena.

81. V projednávané věci obvinění reagovali na změnu právní kvalifikace v rámci podaných odvoláních a rovněž u veřejného zasedání, kdy navrhli opakování výslechů již slyšených, ale rovněž doposud neslyšených svědků, a to k objasnění okolností, které vyvstaly podle obhajoby v důsledku změny právní kvalifikace z trestného činu zpronevěry na trestný čin podvodu, jímž byli soudem prvního stupně uznáni vinnými. Trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku je stejně jako trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku trestným činem majetkovým, přičemž pachatel je ohrožen tresty co do typu a rozpětí shodnými, stěžejním rozdílem je zde však otázka úmyslu. Obvinění v rámci svých replik k vyjádření státního zástupce shodně uvádějí, že na změnu právní kvalifikace mohli reagovat až v odvolání, což oba učinili. Obviněný Ing. Jiří Pašek uvedl, že již v podaném odvolání podrobně rozvedl, jakým způsobem by byla vedena jeho obhajoba, pokud by byl včas seznámen se změnou v právní kvalifikace stíhaného jednání, a současně v rámci odvolání učinil řadu důkazních návrhů. Obviněný Ing. Ilja Čurda uvedl v rámci své repliky, že obhajoba spoluobviněného Paška směřovala k tomu, že nebyly naplněny pojmové znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, resp. že si nepřisvojil a ani nemohl přisvojit žádnou cizí věc, která mu byla svěřena, a dovolatel mu pak logicky v takovém jednání nenapomáhal. Dle svých slov neměl důvod jakkoli rozšiřovat svou obhajobu o skutečnosti, které nebyly pro právní kvalifikaci jednání jako trestného činu zpronevěry relevantní, resp. že svou obhajobu přizpůsobil toliko právní kvalifikaci užité obžalobou.

82. Ústavní soud v rámci nálezu sp. zn. III. ÚS 2300/21 vyčetl Nejvyššímu soudu, že se uvedenými námitkami dostatečně nezabýval, resp. nijak se nevypořádal s odkazy obviněných na judikaturu ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy.

83. Článek 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy říká: Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby.

84. Uvedené právo být seznámen s povahou a důvody obvinění se přitom nevztahuje pouze na prvotní informaci v momentě zahájení trestního stíhání, ale trvá i poté. Přímo tedy dopadá na případy, kdy obviněný nebyl seznámen se změnou ve vymezení skutku či v jeho právní kvalifikaci, čímž mělo být současně zkráceno též jeho právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby (srovnej Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 565.). Ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy je tak velmi úzce spojeno s písm. b) téhož ustanovení. Porušení těchto ustanovení přitom představuje porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 6 Tdo 556/2021).

85. Ústavní soud podrobně rozvedl své závěry týkající se judikatury ESLP zabývající se čl. 6 odst. 3 Úmluvy, jak uvedeno v části II. (včetně poznámek pod čarou) tohoto usnesení, a to včetně judikatury, na kterou odkazovali obvinění v podaných dovoláních a kterou Nejvyšší soud v rámci svého předchozího rozhodnutí opomněl.

86. ESLP se stížnostmi stran porušení ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy zabýval opakovaně. Krom obviněnými zmiňovaných rozhodnutí ve věcech Pélissier a Sassi proti Francii a Sadak a další proti Turecku >15< , se jedná i o v nálezu Ústavního soudu poukazovaný rozsudek ve věci Dallos proti Maďarsku, který se zabýval případem, kdy byl stěžovatel stíhán a v první instanci odsouzen za zpronevěru, avšak následně odvolací soud rekvalifikoval trestný čin na podvod. Podle ESLP by došlo k porušení uvedeného ustanovení Úmluvy, nicméně porušení citovaných ustanovení Úmluvy v této konkrétní věci neshledal. Stalo se tak však na podkladě skutečnosti, že uvedená vada spočívající ve změně právní kvalifikace (překvapivosti rozhodnutí) byla napravena v řízení před Nejvyšším soudem. >16< Odlišná byla situace ve věci Penev proti Bulharsku, na níž odkazoval v rámci svého dovolání i obviněný Ing. Jiří Pašek, kde ESLP porušení čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy shledal, neboť obviněný nebyl informován o možné změně kvalifikace jeho jednání, když před touto změnou nebyla alternativní kvalifikace podle všeho vůbec zvažována.

87. Obvinění v rámci svých replik a Ústavní soud ve svém nálezu poukazovali i na řízení o předběžné otázce ve věci C-175/22, kdy byla Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) předložena předběžná otázka týkající se výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. 5. 2012 o právu na informace v trestním řízení, konkrétně jejího čl. 6 odst. 3, 4. >17< V této věci byl vydán rozsudek dne 9. 11. 2023, tedy až poté, co byl vydán nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2300/21.

>18< První otázkou předloženou Soudnímu dvoru bylo, zda musí být čl. 6 odst. 3, 4 směrnice 2012/13/EU vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře, která soudu meritorně rozhodujícímu v trestní věci umožňuje provést jinou právní kvalifikaci předmětných skutků, než jakou původně provedlo státní zastupitelství, pokud nová kvalifikace nemůže vést k uložení přísnějšího trestu, aniž je obviněný předem informován o zamýšlené nové kvalifikaci, a není mu tudíž umožněno konkrétně a účinně uplatnit ve vztahu k takto určenému novému trestnému činu právo na obhajobu.

Čl. 6 odst. 4 uvedené směrnice stanoví, že jakákoli změna v údajích poskytnutých podle tohoto článku, která nastane během trestního řízení, musí být neprodleně sdělena obviněnému, je-li to nezbytné k zajištění spravedlivého procesu [rozsudek ze dne 21.10.2021, ZX (Oprava obžaloby), C-282/20, EU:C:2021:874, bod 29 a citovaná judikatura]. >19< Soudní dvůr uvedl, že sdělení právní kvalifikace obviněnému nebo jeho obhájci je „nezbytné k tomu, aby obviněný mohl pochopit, co je mu kladeno za vinu, odpovídajícím způsobem si připravit obhajobu a případně zpochybnit svoji vinu tím, že se pokusí prokázat, že není naplněn jeden nebo více znaků skutkové podstaty určeného trestného činu“ (bod 40.

rozsudku). „Jakákoli změna právní kvalifikace skutku provedená soudem meritorně rozhodujícím v trestní věci tedy může mít rozhodující vliv na výkon práva na obhajobu i na dodržení požadavku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13“. … A „je tomu tak tehdy, když nově zvažovaný trestný čin zahrnuje nové znaky skutkové podstaty, ve vztahu k nimž ještě obviněný neměl příležitost předložit své argumenty“ (body 41., 42. rozsudku). „Má-li být v takové situaci zajištěn spravedlivý proces, který je požadován v čl.

6 odst. 4 směrnice 2012/13, je zjevné, že trestní soud rozhodující ve věci samé musí obviněného nebo jeho obhájce o zamýšlené nové kvalifikaci včas informovat, aby si obviněný mohl účinně připravit obhajobu, a umožnit mu konkrétně a účinně uplatnit v tomto směru právo na obhajobu“ (bod 43. rozsudku). Soudní dvůr se zabývá i situací, kdy nová právní kvalifikace oproti původní právní kvalifikaci nezahrnuje žádný nový znak skutkové podstaty, resp. situací, kdy obviněný v rámci řízení předložil svou argumentaci a navrhl důkazy ke všem znakům skutkové podstaty i tohoto nového trestného činu.

Soudní dvůr shledává, že i tak může mít změna právní kvalifikace trestného činu nezanedbatelný dopad na výkon práva na obhajobu, neboť nelze vyloučit, že „kdyby byla obviněnému sdělena zamýšlená nová kvalifikace, připravil by si svou obhajobu jinak“, přičemž „je zcela irelevantní, že nová kvalifikace nemůže vést k uložení přísnějšího trestu. Z požadavku spravedlivého procesu totiž plyne, že obviněnému musí být v plném rozsahu umožněn výkon práva na obhajobu. Větší či menší míra přísnosti hrozícího trestu přitom s otázkou, zda toto právo mohlo být uplatněno, nikterak nesouvisí“ (body 45., 46. rozsudku).

88. Nejvyšší soud tedy vázán právním názorem Ústavního soudu a s odkazem na citovaný rozsudek Soudního dvora dospěl k závěru, že je na místě postup podle ustanovení § 265i odst. 1 podle § 265k tr. ř. Z citovaného rozsudku Soudního dvora se podává, že „má-li být zajištěn spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13, je nutné, aby soud meritorně rozhodující v trestní věci za situace, kdy hodlá změnit kvalifikaci trestného činu, obviněného nebo jeho obhájce o zamýšlené nové kvalifikaci informoval, a to včas a za takových podmínek, aby si obviněný mohl účinně připravit obhajobu, a umožnil mu konkrétně a účinně uplatnit ve vztahu k této kvalifikaci právo na obhajobu. Otázku, zda je v takových souvislostech nutné poskytnout obviněnému čas na přípravu nebo změnu jeho obhajoby a kolik času mu má být takto poskytnuto, musí tento soud vyřešit s ohledem na všechny relevantní okolnosti“ (bod 47. rozsudku). Uvedený výklad přispívá k tomu, aby bylo v členských státech dodržováno právo na obhajobu i požadavek spravedlivého trestního procesu, čímž je posilována vzájemná důvěra mezi členskými státy Evropské unie.

89. Je na místě konstatovat, že postupem nalézacího, a potažmo odvolacího soudu bylo porušeno právo obviněných podle čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy, což představuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť obvinění nebyli včas seznámeni s novou právní kvalifikací jim za vinu kladeného jednání a nebyla jim poskytnuta dostatečná doba k přípravě nové obhajoby. Námitka obviněných tak představuje porušení mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, v tomto případě čl. 6 Úmluvy, což znamená, že Nejvyšší soud musí přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí a napravit tak svůj předchozí nesprávný postup v projednávané věci.

90. S ohledem na skutečnost, že se věcí bude znovu zabývat soud prvního stupně, přičemž nelze predikovat výsledek nového řízení, Nejvyšší soud se zbývajícími námitkami obviněných nezabýval.

IV. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

91. Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T 4/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Na nalézacím soudu bude, aby po vrácení věci tuto řádně znovu projednal při vzetí v úvahu toho, co tento soud v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21, vyložil výše ve svém rozhodnutí. Nalézacímu soudu se tak otevírá možnost nového projednání věci v celém rozsahu, při respektování práva na obhajobu obou obviněných.

92. Jelikož zjištěné vady napadeného rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněných v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 2. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu _______________________________________________________ Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) Nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10; nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 269/05 (N 129/37 SbNU 629); rozsudek ESLP ve věci Vokoun proti České republice ze dne 3. 7. 2008, stížnost č. 20728/05, § 25; rozsudek ESLP ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, stížnost č. 17273/03, § 36; rozsudek ESLP ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000, stížnost č. 35376/97, § 40. 2) Nález Ústavního soudu ze dne 4.

8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98; nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99 a nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09. 3) Zejména rozsudek ESLP ve věci Pélissier a Sassi proti Francii ze dne 25. 3. 1999, stížnost č. 25444/94; rozsudek ESLP Sadak a další proti Turecku ze dne 17. 7. 2001, stížnost č. 29900/96, 29901/96, 29902/96 a 29903/96. 4) např. v rozsudku ve věci Adamčo proti Slovensku ze dne 12. 11. 2019, stížnost č. 45084/14, ESLP dovodil, že k porušení práv obviněného (čl.

6 Úmluvy) dochází, nejsou-li mu k dalšímu vyjádření zaslána vyjádření státního zástupce v odvolacím a dovolacím řízení (ve věci sám státní zástupce podal odvolání proti rozsudku nalézacího soudu) a tato vyjádření přitom směřují k zvrácení soudního rozhodnutí. V této věci ESLP také zdůraznil, že rozhodující je, že stěžovatelův opravný prostředek byl z části neúspěšný, a že nezaslaná vyjádření obsahovala úvahy o stěžovatelově neúspěšném návrhu (Adamčo proti Slovensku, op cit., § 49). Obdobně pak v rozsudku Janáček proti České republice ze dne 2.

2. 2023, stížnost č. 9634/17, ESLP konstatoval, že pokud vyjádření neodkazovala pouze na předchozí rozhodnutí vydaná v dané věci, ale šla nad rámec odůvodnění těchto rozhodnutí, měl stěžovatel legitimní zájem se k nim vyjádřit. 5) Rozsudek ESLP ve věci Dallos proti Maďarsku ze dne 1. 3. 2001, stížnost č. 29082/95 či rozsudek ESLP ve věci Sipavičius proti Litvě ze dne 21. 2. 2002, stížnost č. 49093/99. 6) Rozsudek ESLP ve věci Pélissier a Sassi proti Francii (zejména § 51-54, §62), rozsudek ve věci Sadak proti Turecku (zejména body 54.

a 55.); rozsudek ve věci Block proti Maďarsku ze dne 25. 1. 2011 § 20 a § 24; rozsudek ve věci

I. H. a další proti Rakousku ze dne 20. 4. 2006, stížnost č. 42780/98; rozsudek ve věci Mattoccia proti Itálii ze dne 25. 7. 2000, stížnost č. 23969/94. 7) Rozsudek ESLP ve věci Pélissier a Sassi proti Francii. 8) Rozsudek ve věci Penev proti Bulharsku ze dne 7. 1. 2010, stížnost č. 20494/04, § 37 až § 45. 9) Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-175/22 ze dne 9. 11. 2023 – v rámci řízení o předběžné otázce se Soudní dvůr zabýval výkladem čl. 6 odst. 3, 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. 5. 2012 o právu na informace v trestním řízení, včetně otázky změny právní kvalifikace v průběhu trestního řízení. 10) Nahrazeno Opatřením předsedy trestního kolegia Nejvyššího soudu č. 1/2022 s účinností od 1. 2. 2022, čl. 8. 11) Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obhájci obviněného dne 3. 11. 2020, obviněnému pak dne 9. 12. 2020.

12) Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obhájci obviněného dne 3. 11. 2020, obviněnému pak dne 23. 11. 2020. 13) Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

14) Od 1. 1. 2022 se jedná o písm. h). 15) Lze zmínit také rozsudek ve věci Khatchadourian proti Belgii ze dne 12. 1. 2010, stížnost č. 22738/08, věnující se době potřebné k informování pro přípravu obhajoby, či rozsudek ve věci T. proti Itálii ze dne 12. 10. 1992, stížnost č. 14104/88, o určitosti podané informace. 16) Na uvedenou možnost postupu poukazoval Ústavní soud v rámci odůvodnění svého nálezu sp. zn. III. ÚS 2300/21 v bodě 62. 17) Překlad směrnice dostupný na https://eur-lex.europa.eu/ 18) Znění rozsudku dostupné na https://curia.europa.eu/ 19) Článek 6 odst. 3 - Členské státy zajistí, aby byl podezřelý nebo obviněný neprodleně informován o změnách v údajích, které mu byly poskytnuty v souladu s tímto článkem, je-li to nezbytné k zajištění spravedlivého procesu.