USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o
dovoláních, která podali obvinění J. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a I. Č.,
nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.
9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 4/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných J. P. a I.
Č. odmítají.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T 4/2019, byl
obviněný J. P. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a)
zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a obviněný
I. Č. byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a
to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době od 10. 9. 2008
do 30. 4. 2011 v Praze obžalovaný J. P., jako osoba vyjednávající za společnost
I., IČ XY, se sídlem XY, XY (dále také jen I.) a člen představenstva
společnosti M. A., IČ: XY, se sídlem XY, XY (dále také jen M. A.) a později též
ředitel společnosti I. po předchozí společné dohodě s obžalovaným I. Č., jako
jediným jednatelem a společníkem společnosti F., IČ XY, se sídlem XY, XY (dále
také jen F.),
úmyslně uvedl obžalovaný J. P. poškozenou společnost I. v omyl spočívající v
tom, že členům statutárního orgánu společnosti I. P. H. a T. M., zamlčel
podstatné skutečnosti o obsahu i důvodech uzavření účelových
zprostředkovatelských smluv mezi společnostmi I. a F., jejichž předmětem byla
zprostředkovatelská činnost společnosti F. ve prospěch společnosti I. při
vyjednávání další spolupráce společnosti I. s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou
ČR, IČ: 411 97 518, se sídlem Orlická 2020, Praha 3 (dále také jen VZP ČR),
ačkoliv oba obžalovaní věděli, že činnost ve smyslu těchto smluv nebude ve
skutečnosti vykonávána, když konkrétně takto dne 10. 9. 2008 obžalovaný J. P. nechal uzavřít a obžalovaný I. Č. uzavřel:
1) Smlouvu o spolupráci číslo 1/2008, jejímž předmětem byl závazek
zprostředkovatele F. vyvíjet činnost směřující k tomu, aby klient společnost I. měl příležitost uzavřít následující smlouvu s VZP ČR – Smlouva o poskytování
služeb akvizice pojištěnců, akvizice klientů I. a zpracování a aktualizace
kontaktních informací klientů I. pro VZP ČR,
2) Smlouvu o spolupráci číslo 2/2008, jejímž předmětem byl závazek
zprostředkovatele F. vyvíjet činnost směrující k tomu, aby klient společnost I. měl příležitost uzavřít následující smlouvu s VZP ČR – Dodatek č. 2 k platné
Smlouvě o poskytování služeb shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o
zdravotní péči a jejích výsledcích Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky, uzavřené dne 19. 12. 2007, ve znění dodatku č. 1, uzavřeného dne 30. 4. 2008,
3) Smlouvu o spolupráci číslo 3/2008, jejímž předmětem byl závazek
zprostředkovatele F. vyvíjet činnost směřující k tomu, aby klient společnost I. měl příležitost uzavřít následující smlouvu s VZP ČR – Smlouva o poskytování
služby osobní účet pojištěnce Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky
prostřednictvím systému I.,
kdy uvedené smlouvy z podnětu obžalovaného J. P. podepsali za společnost I. její statutární zástupci předseda představenstva P. H. a místopředseda
představenstva T. M., jimž nebylo známo, že v předmětu smluv o spolupráci jde
jen o deklaraci fiktivních činností společnosti F.
neměly bližší informace o
faktických úkonech, které by měly být na základě uvedených smluv realizovány,
ani jaká odměna je za uvedené faktické úkony stanovena, přičemž P. H. považoval
společnost F. za jednu ze společností, které se podílejí na registraci
pojištěnců v systému vedeném společností I. a za společnost F., I. Č., přičemž
tyto smlouvy o spolupráci byly následně doplněny dodatkem číslo 1 ke smlouvě o
spolupráci číslo 3/2008, uzavřeným dne 1. 4. 2009, dále dodatkem číslo 1/2010
vztahujícímu se ke smlouvě o spolupráci číslo 01/2008, smlouvě o spolupráci
číslo 02/2008, a ke smlouvě o spolupráci číslo 03/2008, jenž byl uzavřen dne
28. 1. 2010, když oba tyto dodatky upravují jen výši provize vyplácené
zprostředkovateli, a následně z podnětu ředitele společnosti I. obžalovaného J. P., ještě dne 1. 10. 2010 podepsal P. H. společně s obžalovaným J. P., jako
statutární zástupci za společnost I. dohodu se společnostmi F., za kterou
jednal I. Č., a M. A., za níž jednali předseda představenstva P. H. a člen
představenstva J. P., v níž se všechny tyto označené smluvní strany dohodly, že
namísto společnosti I. vstupuje do všech jejích práv a závazků vůči společnosti
F. z výše uvedené smlouvy o spolupráci číslo 3/2008, uzavřené dne 10. 9. 2008,
společnost M. A. a to s účinky ke dni podpisu této dohody, tedy od 1. 10. 2010,
přičemž na základě výše popsaných smluv vystavoval následně obžalovaný I. Č. jménem společnosti F. faktury na společnost I. a následně i na společnost M. A. s nikdy nerealizovaným zdanitelným plněním podle výše specifikovaných smluv,
které mělo spočívat ve zprostředkovatelské činnosti společnosti F. vůči
Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, když proto, aby mohl jmenovaný zmíněné
faktury vystavovat, mu byly poskytovány kopie faktur vystavených společností I. za služby poskytované touto společností Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR,
které Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR společnosti I. proplatila, a to
konkrétně služby podle:
1) Smlouvy o poskytování služeb akvizice nových pojištěnců, akvizice nových
klientů I. a služby získání souhlasu klientů I. s předáním kontaktních údajů
zdravotní pojišťovně pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, ze dne 11. 12. 2008;
2) Dodatku číslo 2 ze dne 10. 11. 2008 ke Smlouvě o poskytování služeb
shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích
výsledcích Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, uzavřené dne 19. 12. 2007, ve znění Dodatku číslo 1 uzavřeného dne 30. 4. 2008;
3) Smlouvy o poskytování služby Osobní účet pojištěnce Všeobecné zdravotní
pojišťovně České republiky prostřednictvím Systému I., ze dne 10. 11. 2008;
přičemž na základě obžalovaným I. Č. vystavovaných faktur společností F. byly z
bankovního účtu společnosti I., č. XY, propláceny na účet společnosti F., č. XY
finanční prostředky podle faktur (konkrétně specifikovaných ve výroku o vině
nalézacího soudu).
Takto byly z účtu společnosti I. uhrazeny v roce 2008 částka v celkové výši
8.432.854 Kč, v roce 2009 částka v celkové výši 93.127.875,30 Kč a v roce 2010
částka v celkové výši 38.199.462,00 Kč,
a dále za rok 2010 z bankovního účtu společnosti M. A., č. XY (na základě
faktur specifikovaných ve výroku o vině) byla uhrazena částka v celkové výši
29.376.288 Kč,
a takto oba obžalovaní jednali, ačkoliv věděli, že veškerá jednání s
Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR ohledně uzavření dalších smluv se
společností I. vede za spol. I. pouze obžalovaný J. P., žádný další
zprostředkovatel se na uzavření smluv nepodílel, obžalovaný I. Č. neprováděl
pro společnost I. žádné činnosti podle výše citovaných smluv o zprostředkování,
kdy společnost I. jako jediný v úvahu přicházející dodavatel požadovaných
služeb, byla ze strany Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR vyzvána k uzavření
smlouvy v rámci jednacího řízení bez uveřejnění s odkazem na ust. § 23 odst. 4
písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, neboť byla vlastníkem
patentu CZ XY, vydaného dne 9. 3. 2007 Úřadem průmyslového vlastnictví, jímž
byla poskytnuta patentová ochrana systému I., který je vynálezem, a dále, že
Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR již využívá patentově chráněný systém I.,
který pro pojištěnce Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR provozuje společnost I. na základě Smlouvy o poskytování služeb shromažďování, evidence a zpřístupnění
informací o zdravotní péči a jejích výsledcích VZP ČR, která nabyla účinnosti
dnem podpisu smluvních stran dne 17. 12. 2007 a byla uzavřena na dobu
neurčitou, když touto smlouvou se společnost I. v čl. IV předmět plnění,
zavázala poskytovat VZP ČR služby shromažďování, evidence a zpřístupnění
informací o zdravotní péči a jejích výsledcích pojištěncům VZP ČR v souladu s
touto smlouvou, zejména založení, vedení a správu internetových zdravotních
knížek všem svým pojištěncům, kteří o tuto službu projeví zájem, když
poskytování služeb systému I. bylo podle této smlouvy považováno za součást
administrativní podpory poskytování zdravotní péče pojištěncům VZP ČR v souladu
s § 7 zákona č. 551/1991 Sb., a to s důrazem na kvalitnější zdravotní péči
spolu se snížením nákladů na nevhodně a duplicitně prováděnou zdravotní péči, a
rovněž věděli, že obžalovaný I. Č. ani nikdo jiný nevykonal za společnost F. žádnou činnost ve prospěch společnosti I. tak, aby měla společnost I. příležitost uzavřít se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR konkrétní uvedené
smlouvy, které byly bez přispění společnosti F. následně uzavřeny mezi
společností I. a Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR,
přičemž uvedené finanční prostředky připsané na účet společnosti F. použil
obžalovaný I. Č. následně tak, že v letech 2009 až 2010 si nechal obžalovaný I. Č. vyplatit většinu z této částky jako odměnu jednatele spol. F., když finanční
prostředky postupně převáděl z bankovního účtu spol. F. (č. ú. XY) na svůj
soukromý účet (č. ú. XY) a v roce 2009 nechal postupně ze spol. F. vyplatit
částku v celkové výši 8.498.599,00 Kč J. P. jako mzdu v pracovním poměru ke
spol.
F., ačkoliv ten žádnou pracovní činnost v této společnosti ve skutečnosti
nevykonával, a v důsledku tohoto jednání obžalovaní způsobili společně škodu
společnosti I. (v současné době s názvem S. p. e. d., IČ: XY, se sídlem XY, XY)
ve výši 139.760.191,30 Kč a společnosti M. A., IČ: XY, se sídlem XY, XY, škodu
ve výši 29.376.288 Kč.
Za toto jednání byli obvinění J. P. a I. Č. odsouzeni shodně podle §
209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro
jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s
ostrahou.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti
či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, příp.
prokuristy, a to na dobu 5 (pěti let).
Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku, ve znění účinném
do 30. 9. 2020, byl každému z obviněných uložen peněžitý trest ve výměře 500
(pětiset) denních sazeb ve výši 4.000 Kč, tedy v celkové výši 2.000.000 Kč. Pro
případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest uhrazen, byl obviněným
podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, shodně
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit
společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené společnosti S. p. e. d., IČ:
XY, se sídlem XY, XY, škodu ve výši 139.760.191,30 Kč jako majetkovou škodu
způsobenou trestným činem.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost S. p. e. d., IČ: XY,
odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T
4/2019, podali obvinění J. P. a I. Č. odvolání, které směřovali do všech výroků
napadeného rozsudku. Odvolání podala i poškozená S. p. e. d.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2020,
sp. zn. 5 To 6/2020, a to tak, že odvolání obviněných J. P. a I. Č. podle § 256
tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Odvolání poškozené bylo zamítnuto podle § 253
odst. 1 tr. ř.
II.
Proti usnesení Vrchního osudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020,
podali obviněný J. P. a obviněný I. Č. dovolání.
Obviněný J. P. (č. l. 7499–7510) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), h), l) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí, stejně jako
rozsudek soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku,
či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy mu byl zároveň uložen trest,
který zákon nepřipouští a navíc bylo o zamítnutí jeho odvolání rozhodnuto,
přestože v řízení jemu předcházejícím byly dány důvody dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V podaném dovolání brojil proti procesnímu postupu nalézacího soudu, který jej
neupozornil na změnu právní kvalifikace oproti podané obžalobě, kdy byl namísto
trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku shledán vinným trestným
činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku. O změně právní kvalifikace se dověděl
až při vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Nemohl proto plně uplatnit svá práva v
rámci obhajoby. Uvedl, že trestné činy zpronevěry a podvodu mají zcela odlišné
skutkové podstaty. Ze srovnání obou skutkových podstat vyplývá zjevná a
nepochybná odlišnost ve znacích „přisvojení si svěřené věci“, resp. „obohacení
v důsledku omylu“. Z této různosti vyplývá i odlišný způsob vedení obhajoby. V
případě zpronevěry stačilo v řízení argumentovat tím, že zde existoval důvod
výplaty předmětných finančních prostředků a že dovolateli žádné finanční
prostředky nikdy svěřeny nebyly. Zatímco u zločinu podvodu by se obhajoba
zaměřila na zcela jiné okolnosti, tj. na otázky týkající se údajného uvedení v
omyl. S ohledem na jinou právní kvalifikaci jeho jednání by zcela jinak
koncipoval svou závěrečnou řeč, v rámci kladení otázek předvolaným svědkům P.
H., T. M. a P. H. by se zaměřil na jiné skutečnosti a navrhl by rovněž
předvolání svědků M. O. a M. C., tehdejší spolumajitele společnosti I.
Připomněl, že opětovné slyšení těchto svědků, resp. předvolání ještě
neslyšených svědků navrhoval v rámci doplnění řádného opravného prostředku.
Nicméně odvolací soud tyto důkazní návrhy ignoroval s tím, že předmětem
dokazování je skutek, nikoliv jeho právní kvalifikace. Dále odvolací soud
dodal, že všechny obhajobou dříve neuplatněné argumenty byly součástí
odvolacích námitek a ani jedna z nich nebyla soudem shledána důvodnou. Takový
přístup však podle obviněného nelze aprobovat. Svým postupem nalézací i
odvolací soud porušily jeho základní právo garantované čl. 6 odst. 3 písm. a)
Evropské úmluvy o lidských právech (dále „EÚLP“), který zakotvuje právo
obviněného být po celou dobu trestního řízení podrobně seznámen s povahou a
důvody obvinění proti němu, a čl. 6 odst. 3 písm. b) EÚLP, který zakládá
obviněným právo na to mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby. Stejně
tak porušily jeho práva zaručená čl. 36 Listiny. Pokud soud dojde ke zjištění,
že zde přichází do úvahy změna právní kvalifikace stíhaného jednání, je nutno
dát obžalovanému možnost na takovou situaci reagovat. V tomto směru obviněný
odkázal rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu
a odbornou literaturu.
Dále obviněný vznesl námitku, že rozhodná skutková zjištění jsou v extrémním
rozporu s provedeným dokazováním. Nemají v něm žádnou oporu a mnohdy z nich
vyplývá pravý opak. Nadto soudy ignorovaly řadu důkazů, které jejich skutková
zjištění vyvrací. Řadu provedených důkazů, resp. skutečností z těchto důkazů
vyplývajících, deformovaly a místo na důkazech své skutkové závěry postavily na
svévolných spekulacích. Konkrétně dovolatel brojil proti skutkovým závěrům
nalézacího soudu týkajících se zjištění, že smlouvy o spolupráci č. 1, 2, 3 z
roku 2008 uzavřené mezi společností I. a společností F. jsou fiktivní.
K prvnímu skutkovému zjištění, jež označuje za extrémně rozporné s provedeným
dokazováním, stran fiktivnosti smluv o spolupráci mezi společnostmi I. a F.,
dovolatel uvádí, že není podpořeno žádnými důkazy, ale je vystaveno toliko na
spekulacích a domněnkách, jež nejsou výsledkem provedeného dokazování.
Odkazoval na materiály doplněné spoluobviněným Č. v jeho odvolání, konkrétně na
přílohu č. 1 k tomuto odvolání, kde zmiňoval své schůzky s P. H., Š., s B.
atd., rovněž poukázal na části výpovědí P. H., T. M. a P. H., které podle jeho
názoru prokazují zapojení Č. (společnost F.) do vyjednávání s VZP, a tedy
vyvíjení činnosti za účelem naplnění závazku ve zmíněných smlouvách o
spolupráci. Navzdory výše zmíněným důkazům ale nalézací soud dospěl k závěru,
že činnost spoluobviněného Č. pro společnost I. byla fiktivní. Důkazy však
podle obviněného prokazují pravý opak. Nalézací i odvolací soud se tak
dopustily libovůle mající za následek extrémní rozpor jejích skutkového závěru
s provedeným dokazováním.
Stran skutkového zjištění týkající se otázky potřeby a významu asistence
společnosti F. a významu její činnosti na pokračování spolupráce mezi
společností I. a společností VZP po roce 2008, resp. zda reálně hrozilo
přerušení spolupráce mezi těmito subjekty, obviněný namítá, že zásadní závěr o
tom, že k uzavření smluv o spolupráci by došlo i bez přičinění spoluobviněného
Č., neboť ukončení této spolupráce bylo vysoce nepravděpodobné, je v rozporu s
provedeným dokazováním. V podaném dovolání odkázal na část výpovědi svědka P.
H., jeho email z června 2008 a zápis ze správní rady VZP ze dne 31. 3. 2008,
kde byla připuštěna myšlenka ukončení společného projektu a spolupráce se
společností I. ze strany VZP, přičemž tento závěr podporují i vyjádření svědka
P. H. a svědka T. M. v hlavním líčení konaném dne 8. 10. 2019. Smlouva o
spolupráci mezi I. a F. byla uzavřena právě z důvodu toho, že ukončení
spolupráce mezi I. a VZP reálně hrozilo a akcionáři společnosti I., se jej
obávali. To byl motiv k uzavření smluv se společností F., která měla uzavření
smluv mezi I. a VZP zajistit, ať už předložením akceptovatelné nabídky,
vyjednáváním, popř. jakýmkoliv jiným způsobem. Nabídka ze strany VZP byla
akceptována měsíc a půl poté, co byly uzavřeny inkriminované smlouvy o
spolupráci mezi společnostmi I. a F. Je tedy namístě učinit závěr, že činnost
společnosti F. prostřednictvím obviněného Č. měla bezprostřední vliv na
uzavření smlouvy mezi společnostmi VZP a I.
Dovolatel rovněž brojí proti dílčímu závěru nalézacího soudu, že smlouvy o
spolupráci mezi společností I. a F. byly možná uzavřeny později, kritizuje
interpretaci znaleckého posudku Mgr. Romana Pavlíka z výpočetní techniky.
Takové tvrzení není ani skutkovým zjištěním, ale toliko nepodloženou spekulací
vycházející z nevhodně interpretovaného znaleckého posudku, kdy poukazuje na
citaci z výslechu znalce Mgr. Romana Pavlíka, který uvedl, že z metadat souborů
nelze jednoznačně vycházet při zjištění stran data jejich vzniku, případně
editace. K tomu přistupuje skutečnost, že podle metadat měly být smlouvy
naposledy vytištěny 24. 10. 2008 v 14:58, zatímco vytvořeny měly být až 30. 10.
2008 v 13:04, což znamená, že z nich nelze logicky vycházet. Skutková spekulace
nižších soudů, že smlouvy o spolupráci mezi společnostmi F. a I. byly
antedatovány je tak v extrémním rozporu s provedeným důkazem.
Posledním skutkovým zjištěním, které dovolatel považuje za rozporné s
provedeným dokazováním, je údajné zamlčení podstatných informací zástupcům
společnosti I., konkrétně P. H. a T. M. Oba tito svědci však dobře věděli, proč
jsou smlouvy podepisovány a jaké plnění z nich bude vůči společnosti F.
vyplývat. Obviněný předem poukázal na část stížnosti svědka P. H. proti
zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě ze dne 23. 11. 2016 a jeho výpověď v
hlavním líčení den 10. 1. 2017, stejně jako na výpověď svědka T. M., kdy oba
dva vypověděli, že vědí, co podepisují a proč. Ostatně uvedený závěr vyvrací i
emailová komunikace, kde dovolatel informoval zástupce společnosti I. o průběhu
jednání s VZP, přičemž nic netajil.
Dále obviněný namítl, že postupem nalézacího a odvolacího soudu byla porušena
jeho práva na spravedlivý proces, a to zejména právo na odůvodnění rozhodnutí,
kdy zároveň v této souvislosti vznesl námitku tzv. opomenutých důkazů. V
projednávané věci se soudy nevypořádaly s částí výpovědi P. H., kde uváděl, že
za společnost I. jednal u některých jednání obviněný Č. V odůvodnění svých
rozhodnutí nalézací ani odvolací soud nezmínily výpověď P. H. ze dne 7. 10.
2017 či jeho stížnost ze dne 23. 11. 2016. Soudy zcela opomenuly emailovou
komunikaci mezi zástupci společností I. a VZP. Vrchní soud v odůvodnění svého
rozhodnutí pominul prohlášení P. H., že jeho výpověď byla ze strany nalézacího
soudu dezinterpretována a jeho výpověď ze dne 7. 10. 2017 a stížnost ze dne 23.
11. 2016 jsou pravdivé. Soudy se nijak nevypořádaly s tím, proč přihlédly pouze
k jedné jeho výpovědi, ale nikoliv k další nadto diametrálně odlišné. Takovýto
postup nelze akceptovat, neboť je výrazem libovůle soudu při rozhodování. Toto
pochybení je o to závažnější, že obviněný v rámci podaného odvolání zaslal
odvolacímu soudu dopis tohoto svědka, kde vysvětluje rozpory mezi svými
výpověďmi. Tento důkaz však odvolací soud ignoroval a ve svém odůvodnění jej
nikterak nezmínil. Vrchní soud rovněž neuvedl, jak se vypořádal s důkazními
návrhy na výslech svědků O. a C., rovněž nezmínil, proč neprovedl opakované
výslechy H., M. a H., ač to dovolatel v podaném odvolání navrhoval. V
odůvodnění svých rozhodnutí se soudy také nikterak nevypořádaly s argumenty a
důkazy poukazujícími na to, proč nemohly být smlouvy mezi společnostmi I. a F.
antedatovány.
Obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku rovněž vznesl námitku
porušení práva na spravedlivý proces v podobě porušení zásady in dubio pro reo
ze strany nižších soudů, kdy jej soudy pasovaly do role osoby, která se má
povinnost vyvinit a prokazovat skutkový stav, čímž došlo k přenesení důkazního
břemene. Soudy učinily své závěry o fiktivnosti smluv toliko na základě
domněnek bez důkazního podkladu, kdy je to dovolatel, kdo musí prokazovat, že
na základě smluv o spolupráci bylo plněno. V souladu se zásadou in dubio pro
reo však musí být pochybnosti o možné verzi událostí využity ve prospěch
obviněného. Za situace, kdy prezentuje minimálně stejně pravděpodobnou verzi
skutkového děje, je nutné se k této přiklonit. Tedy, že skutečně došlo k
uzavření smluv mezi I. a VZP díky činnosti společnosti F. Bylo prokázáno, že
VZP a I. se nemohly na další spolupráci dohodnout. Bylo prokázáno, že
spoluobviněný Č. (společnost F.) byl osobou, která nejlépe znala potřeby VZP
tak, aby I. byl schopen naformulovat nabídku, kterou bude VZP akceptovat. Bylo
prokázáno, že Č. měl dobré kontakty ve VZP. Bylo prokázáno, že jednání mezi I.
a VZP akcelerovala poté, co byla uzavřena smlouva mezi I. a F Naproti tomu se
však nižší soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo přiklonily k důkazy
nepodpořené verzi skutkového děje, že společnost F. neplnila z uzavřených smluv
o spolupráci a neměla vliv na uzavření dalšího kontraktu mezi společnostmi I. a
VZP.
Dále obviněný namítl, že odvolací soud porušil jeho právo na účinné opravné
prostředky, když nekriticky přejal hodnocení nalézacího soudu, aniž by je
podrobil řádnému zkoumání. V rámci odvolání dovolatel poukazoval na celou řadu
pochybení nalézacího soudu. Zejména se jednalo o deformaci důkazů, ignorování
důkazů vyvracejících skutkové závěry nalézacího soudu stran antedatace smluv
mezi společností I. a F., činnosti společnosti F. a prospěchu této činnosti pro
společnost I. Porušení svého práva na účinné opravné prostředky obviněný
spatřuje i v tom, že odvolací soud zjevně opomněl doplnění jeho odvolání ze dne
2. 6. 2020 včetně zásadních příloh tohoto dovolání, resp. je ignoroval. Tímto
postupem proto došlo k porušení čl. 2 odst. 1 Protokolu k EÚLP.
Dovolatel rovněž brojil proti nesprávnému posouzení časové působnosti trestních
předpisů. Podle rozsudku nalézacího soudu měl obviněný společně s obviněným Č.
spáchat jim za vinu kladený trestný čin 10. 9. 2008, tedy v okamžiku uzavření
smluv o spolupráci mezi společnostmi I. a F., kdy byli údajně uvedeni v omyl P.
H. a T. M. Následné plnění v letech 2009–2010 je již plněním na základě těchto
smluv o spolupráci a vystavených faktur a toliko následkem. Ve smyslu § 2 tr.
zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době spáchání,
podle pozdějšího zákona pouze, pokud je nová úprava pro pachatele příznivější.
Čin je spáchán v době, kdy pachatel konal, nebo byl povinen konat. Nalézací
soud však úvahu o tom, zda daný případ posoudit podle zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku nebo zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr.
zák.“), resp. která z úprav je pro údajné pachatele příznivější, neprovedl.
Závěr odvolacího soudu, že takovouto úvahu nebyl nalézací soud povinen provést,
neboť trestná činnost obviněných byla ukončena až koncem roku 2010, je s
ohledem na výše řečené podle dovolatele zjevně nesprávný. V důsledku tohoto
pochybení došlo k nesprávné aplikaci trestního zákoníku, když měla být
přinejmenším aplikována úvaha o příznivosti obou úprav pro obviněné. Trestní
zákon ve svém ustanovení § 88 stanovuje požadavek na materiální posouzení
okolností podmiňující užití vyšší trestní sazby. Kvalifikovaná skutková
podstata, resp. trestní sazba jí příslušející se užije toliko v případech, kdy
jednání obviněných pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti
trestného činu pro společnost. S ohledem na to, že mu byl uložen trest na
spodní hranici trestní sazby a že odměna ze sjednaných smluv byla založena na
provizním principu a nemusela být tedy vyplacena ani koruna, by nepochybně měl
vliv na posouzení společenské nebezpečnosti jednání obviněných. Dovolatel je
proto přesvědčen, že pokud by v jeho případě bylo na místě aplikovat ustanovení
§ 88 odst. 1 tr. zák., pohyboval by se soud podle § 250 odst. 3 tr. zák. v
trestní sazbě 2 až 8 let. Je tak otázkou, zdali by mu nebyl uložen podle tr.
zák. výrazně mírnější trest. Soudy ale tuto úvahu vůbec neučinily, ač k tomu
byly povinny a zatížily tak své rozhodnutí nesprávností, která měla za následek
porušení ústavně garantovaného práva obviněného podle čl. 40 odst. 6 Listiny.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel brojil
proti uložení peněžitého trestu, který mu byl podle jeho názoru uložen
protiprávně, neboť nalézací soud věděl, že se bude jednat o trest nedobytný,
čímž porušil ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Vedle tohoto trestu mu totiž
byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 139.760.191,30 Kč. Poškozená
společnost již přistoupila k výkonu rozhodnutí a veškerý jeho majetek byl
zajištěn, čímž se stal uložený peněžitý trest nedobytným. Fakticky tak byl
obviněnému uložen nikoliv trest odnětí svobody v trvání 6 let, ale po součtu s
náhradním trestem, v případě nezaplacení peněžitého trestu, trest odnětí
svobody v trvání 8 let, který nelze rozhodně považovat za přiměřený. Vzhledem k
době vedení trestního řízení, doby od údajného spáchání činu, jeho dosavadní
trestní bezúhonnost a součinnost mu byl uložen významně neadekvátní trest.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil obviněný s ohledem
na pochybení nalézacího soudu v návaznosti na dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť nalézací soud učinil překvapivé rozhodnutí,
zatížil své rozhodnutí extrémním rozporem mezi učiněnými skutkovými zjištěními
a provedeným dokazováním, porušil zásadu in dubio pro reo, nesprávně posoudil
časovou působnost trestního předpisu a uložil nepřípustný trest. Tato pochybení
nenapravil ani odvolací soud.
S ohledem na výše uvedené obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle
ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 09.
2020, sp. zn. 5 To 6/2020, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12.
2019, sp. zn. 48 T 4/2019, zrušil a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Závěrem v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud odložil výkon napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu
s ohledem na uplatněné námitky a podstatný zásah do jeho ústavně garantovaných
práv.
Obviněný J. P. doplnil své dovolání přípisem doručeným nalézacímu soudu dne 4.
1. 2021 (č. l. 7522–7523), ve kterém upřesnil, že dovolání podává toliko do
výroku I. usnesení odvolacího soudu a do všech výroků soudu nalézacího.
Dále své dovolání doplnil přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 26. 2. 2021,
kdy zároveň vznesl návrh na přerušení výkonu rozhodnutí. Tímto podáním doložil
do spisu kopii prohlášení akcionářů společnosti I. jakožto nový důkaz, na jehož
podkladě dovozoval svou nevinnu. Obsahem tohoto důkazu je prohlášení akcionářů
společnosti I. z předmětné doby, kdy akcionáři M. O., P. H. a M. C. uvedli, že
se necítí býti podvedeni, kdy činností obviněného J. P. došlo k obnovení
smlouvy s VZP ČR a navázáním další spolupráce. Hodnota společnosti proto
vzrostla z 800 miliónů Kč ke 3 miliardám Kč. V žádném případě tedy nemohlo
dojít k újmě společnosti I.
Obviněný I. Č. (č. l. 7511–7521) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), h), l) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí, stejně jako
rozsudek soudu prvního stupně, spočívají na nesprávném právním posouzení
skutku, či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy mu byl zároveň uložen
trest, jenž zákon nepřipouští a navíc bylo jeho odvolání zamítnuto, přestože v
řízení jemu předcházejícím byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g), h) tr. ř.
Obviněný uplatnil v podstatné části svého dovolání stejnou argumentaci jako
obviněný P. Stejně jako on brojil proti překvapivé změně právní kvalifikace,
opomenutí důkazních návrhů odvolacím soudem, skutkovým závěrům nižších soudů o
nejistotě pokračování smluvního vztahu mezi I. a VZP, fiktivnosti smluv mezi
společnostmi I. a F., fiktivnosti jeho činnosti pro společnost I. a uvedení
statutárních orgánů společnosti I. v omyl, které označoval za extrémně rozporné
s provedenými důkazy, proti absenci posouzení časové působnosti trestních
předpisů a uložení nedobytného peněžitého trestu. Nad rámec dovolací
argumentace obviněného P. pak obviněný Č. vznesl námitku užití absolutně
neúčinného důkazu, kdy podle jeho názoru není možné důkazně vycházet ze
svědectví P. H.
Namítal, že nalézací soud změnil právní kvalifikaci oproti podané obžalobě bez
jakéhokoliv předchozího upozornění, přitom obhajoba se jak v přípravném řízení,
tak v hlavním líčení zaměřovala na prokázání či vyvrácení skutkových okolností
týkajících se trestného činu zpronevěry, a to zejména ve vztahu k otázce
přisvojení si cizí věci. V případě, že by byl upozorněn na možnost změny právní
kvalifikace, zaměřil by svou pozornost na skutkové okolnosti týkající se
trestného činu podvodu, tj. zejména k otázce uvedení statutárů společnosti I. v
omyl při podpisu smluv se společností F. Neoznámená změna právní kvalifikace
však účinnou obhajobu dovolatele znemožnila.
Dále namítal extrémní nesoulad, kdy výroky M. a H., z nichž soudy vyvodily
skutková zjištění, byly vytrženy z kontextu a dezinterpretovány. Z uvedených
výpovědí vyplývá pravý opak, tedy že oba svědci měli možnost si přečíst
předmětné smlouvy a věděli o jeho zapojení do vyjednávání. Rovněž zpochybnil
skutkový závěr učiněný nižšími soudy, že smlouvy uzavřené mezi společnostmi F.
a I. byly fiktivní, neboť tento závěr je podle něj v přímém rozporu s
provedenými důkazy, zejména pak s výpovědí H., M. a jeho vlastní výpovědí, v
níž popsal a doložil činnost, kterou pro společnost I. vykonával. V rozporu s
provedeným dokazování soudy učinily závěr o antedatování smluv, když z výpovědi
znalce z oboru kybernetiky Romana Pavlíka vyplýval pravý opak. Navíc se
zkoumané smlouvy v elektronické podobě od těch reálně uzavřených svým obsahem
lišily. Podobně nelze dovozovat antedatování smluv ze skutečnosti, že smlouvy o
spolupráci musely být uzavřeny obratem poté, co mu byla dána výpověď ve VZP.
Soudy pominuly výpověď spoluobviněného P., že dovolatele oslovil na základě
zprávy v tisku, že ve VZP končí. Zcela nepodloženou je poté rovněž i úvaha
soudů o výši vzniklé škody, kterou postavily právě jen na údajné fiktivnosti
smluv, ač je zřejmé, že jeho činnost měla reálný charakter a byla pro
společnost I. zásadním přínosem. Výrok o náhradě škody a její výši tak stojí na
zjevně dezinterpretovaných důkazech, resp. reálně vzniklá škoda společnosti I.
nebyla před soudy doložena. Naopak z ekonomických ukazatelů je zřejmé, že
období navazující na uzavření předmětných smluv bylo pro tuto společnost
obdobím velmi úspěšným. S těmito skutečnostmi se ovšem soudy v napadených
rozhodnutích nevypořádaly. Za skutkový závěr extrémně rozporný s obsahem
provedeného dokazování obviněný považuje rovněž závěr o nejistotě trvání
smluvního vztahu mezi společnostmi I. a VZP, kdy soudy nevzaly v úvahu výpovědi
svědků H., M., H. a zápis ze zasedání správní rady VZP ze dne 9. 6. 2008, které
jeho skutkový závěr přímo vyvracejí.
Obviněný rovněž vznesl námitku opomenutých důkazů, kdy za tyto označuje návrhy
na opětovný výslech P. H., P. H. a T. M. a návrh na výslech nových svědků M. O.
a M. C., které požadoval vyslechnout s ohledem na překvapivou změnu právní
kvalifikace nalézacího soudu. Tyto důkazní návrhy však byly jako nadbytečné
zamítnuty v rámci veřejného zasedání jako návrhy přesahující rámec veřejného
zasedání. Zamítnutí těchto návrhů nebylo náležitě zdůvodněno ve veřejném
zasedání ani v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Důkaz výpovědí svědka P. H. označil za nezákonný a absolutně neúčinný, neboť
předsedkyně senátu nalézacího soudu tohoto svědka špatně poučila podle § 100
odst. 2 tr. ř. Znemožnila mu tak odepřít výpověď, resp. jej v rozporu s tímto
ustanovením k výpovědi přiměla. V minulosti bylo totiž v souvislosti s
projednávanou věcí dvakrát zahájeno trestní řízení vůči tomuto svědkovi. Jeho
věc byla vyloučena k dalšímu prověřování a následně odložena. Ačkoliv
rozhodnutí o odložení věci podle § 159a odst. 6 tr. ř. v návaznosti na § 11
odst. 1 tr. ř. nezakládá překážku věci rozsouzené, bylo mu nalézacím soudem
sděleno, že neexistuje obava, že by v dané věci mohl být stíhán. Takový
nezákonný postup nalézacího soudu aprobovaný soudem odvolacím dal vzniknout
absolutně neúčinnému důkazu, který je jako takový v trestním řízení
nepoužitelný, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 802/02.
Obviněný rovněž vznesl námitku stran absence posouzení časové působnosti
trestních předpisů, kdy poukazoval na to, že trestný čin měl být dokončen již
podpisem smluv den 10. 9. 2008, kdy došlo uvedení představitelů společnosti I.
v omyl. Soudy tak měly přistoupit ke komplexnímu hodnocení příznivosti
jednotlivých úprav pro obviněné, a to nejen z hlediska mechanického porovnání
sazeb za předmětný trestný čin. Soudy by musely s ohledem na ustanovení § 88
odst. 1 tr. zák. zvážit, zda dané jednání dosahuje takové společenské
nebezpečnosti, aby bylo možné užít vyšší trestní sazbu, kdy s ohledem na toto
ustanovení připadala v úvahu podstatně mírnější kvalifikace jednání obviněných
podle § 250 odst. 3 tr. zák. s trestní sazbou 2 až 8 let. K zohlednění této
varianty, resp. jejího posouzení, však kvůli špatnému postupu soudů nebylo
přikročeno, ač se jednalo o postup, ke kterému byly soudy s ohledem na dataci
přisuzovaného jednání povinny, a která byla významnou z hlediska předmětu
řízení a jeho výsledku.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
obviněný namítl, že mu byl uložen peněžitý trest, ač bylo zjevně porušeno
ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku a uložený trest byl zjevně nedobytný. K
tomuto pochybení vedlo nesprávné a neúplné zjištění majetkových poměrů
dovolatele včetně jeho závazků, které neumožňovalo kvalifikovaně posoudit
podmínky uložení peněžitého trestu. Nalézací soud vyšel toliko z jeho
prohlášení v hlavním líčení a odhadu jeho majetku, aniž by si dostatečně
zjistil jeho příjmy, přitom k odhadu majetku obviněného může dojít až v
případě, že se soudu nepodaří obstarat dostatečné podklady. V tomto směru
obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 9 /2018 ve
Sb. rozh. tr. K tomu přistupuje uložená povinnost k náhradě škody poškozené ve
výši téměř 140.000.000 Kč, kterou má uhradit společně se spoluobviněným P.
Právní moci odsuzujícího rozsudku se tato povinnost stala vymahatelnou, ze
strany poškozené byl podán návrh na nařízení exekuce a veškerý majetek mu byl
exekučně zajištěn. V důsledku toho nebyl schopen uhradit peněžitý trest, což by
v konečném důsledku vedlo k přeměně peněžitého trestu v trest odnětí svobody. S
ohledem na nedobytnost peněžitého trestu by tak byl ohrožen trestem odnětí
svobody v trvání 8 let, ač ve svém rozsudku nalézací soud zmiňoval, že mu chtěl
uložit trest v dolní polovině trestní sazby. Vzájemný rozpor mezi úvahami soudu
o přiměřenosti trestu a trestem, který byl dovolateli v konečném důsledku
uložen, tak činí napadená rozhodnutí soudů fakticky co do výroku o trestu a
jeho odůvodnění nepřezkoumatelnými.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil
obviněný s ohledem na pochybení nalézacího soudu v návaznosti na dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť nalézací soud učinil
překvapivé rozhodnutí, zatížil své rozhodnutí extrémním rozporem mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, kdy provedené důkazy
nepřípustně dezinterpretoval, při zjišťování skutkového stavu použil absolutně
neúčinný důkaz, nesprávně posoudil časovou působnost trestního zákoníku a
uložil nepřípustný trest. Tyto pochybení nenapravil ani odvolací soud.
S ohledem na výše uvedené obviněný I. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To
6/2020, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T
4/2019, zrušil a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního
stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Závěrem v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud odložil výkon napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu
s ohledem na uplatněné námitky a podstatný zásah do jeho ústavně garantovaných
práv.
Obviněný Č. doplnil své dovolání přípisem doručeným nalézacímu soudu dne 4. 1.
2021 (č. l. 7524–7525), ve kterém upřesnil, že dovolání podává toliko do výroku
I. usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání.
Dále doplnil své dovolání prostřednictvím svého právního zástupce
přípisem adresovaným Nejvyššímu soudu a došlým dne 12. 3. 2021, kdy k podanému
doplnění připojil dopis svědka P. H. vyjadřujícímu se k otázce vztahu
společnosti I. a VZP v předmětném období, kdy jak z dopisu, tak argumentace
obviněného má vyplývat, že pokračování spolupráce těchto společností rozhodně
nebylo jisté, jak podávají soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích. Zároveň
v tomto doplnění učinil návrh na přerušení vykonatelnosti napadaného
rozhodnutí, neboť je přesvědčen o důvodnosti svých námitek, nastoupil trest
odnětí svobody a je proti němu vedeno exekuční řízení z titulu povinnost
nahradit škodu ve výši 139.760.191,30 Kč s přísl.
K dovolání obou obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 3.
2021, sp. zn. 2 NZO 1/2021.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněných státní zástupce
zdůraznil, že v dovolacím řízení již nelze opětovně hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani
přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Do skutkových zjištění může dovolací soud
zasáhnout zcela výjimečně v případech tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy. Za případ extrémního nesouladu však
nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů ústí do skutkových a
právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, ale jsou logicky
dovoditelné z obsahu provedeného dokazování. Uvedl, že těžiště námitek
obviněných tvoří opakování argumentace učiněné již před soudy nižších stupňů.
Soudy se s obhajobou obviněných zcela dostatečným způsobem vypořádaly ve svých
rozhodnutích. Na jejich skutkové závěry vyjádřené v odůvodnění jejich
rozhodnutích, především pak v odůvodnění odsuzujícího rozsudku lze v zásadě
odkázat.
Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit námitku obviněného P., v rámci níž
namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu jeho
nedostatečného odůvodnění, zvláště pak v porovnání s rozsahem podaného odvolání
a jeho doplnění. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s § 125
odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř., a to i ve vztahu k dovolateli. Odůvodnění
odsuzujícího rozsudku obsahovalo konkrétní důkazy, na jejichž podkladě byl
přijat závěr o vině obviněného. Obsah důkazů, jejichž obsah byl v rozsudku
blíže rozveden, vypovídal při komplexním náhledu o nastaveném mechanismu
podvodného jednání. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj
vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny, a to včetně
úvah při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyplývajících právních
závěrů na straně druhé. Se závěry nalézací soudu se odvolací soud plně
ztotožnil. Zabýval se i důkazními návrhy obviněných, kteří se domáhali
především zopakování některých důkazů. Nespokojenost dovolatele s rozsahem
odůvodnění odvolacího soudu však nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnosti
napadaného rozhodnutí. Není povinností odvolacího soudu podrobně a všeobsažně
reagovat na veškeré jednotlivosti obsažené v odvolání obviněných, a to zejména
v případě, kdy dochází k zamítnutí řádného opravného prostředku podle § 256 tr.
ř. a odvolací soud se ztotožní s postupem soudu nalézacího a na jeho odůvodnění
odkáže.
Stran námitky extrémního nesouladu vznesené oběma obviněnými státní zástupce
uvádí, že s nimi není možno souhlasit, neboť skutkový stav věci popsaný v tzv.
skutkové větě výroku o vině v citovaném rozsudku zcela logicky vyplývá z důkazů
provedených v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle
zásad § 2 odst. 6 tr. ř., a tedy v souladu s jejich skutečným obsahem bez
známek jakékoli deformace, včetně povinné reakce na obhajobu uplatněnou
obviněnými.
Státní zástupce ve vztahu k obviněným Č. vznesené námitce použití absolutně
neúčinného důkazu, a to výpovědi svědka H., uvedl, že se jedná o námitku ryze
procesní, nadto takovou, se kterou nelze souhlasit. Rozhodnutí Ústavního soudu
zmiňované dovolatelem se nezaobíralo absolutní nepoužitelností výpovědi svědka,
ale vadami spočívajícími v nedostatečně odůvodněném odmítnutí navrhovaného
důkazu. H. byl v hlavním líčení dne 8. 10. 2019 jako svědek řádně poučen o
svých právech a povinnostech a rozhodl se výpověď odmítnout jako celek.
Takovýto postup však Ústavní soud označil jako protiprávní (srov. nález sp. zn.
III. ÚS 149/97). Po poučení předsedkyní senátu, že trestní věc vyloučena k
samostatnému projednání byla odložena a trestně stíhán již není práva, odepřít
výpověď nevyužil. Státní zástupce zdůraznil, že není na obviněných a jejich
obhájcích, aby posuzovali důvodnost odepření výpovědi svědka. Orgánem
posuzující důvodnost odepření výpovědi je toliko orgán vedoucí výslech. Svědek
H. měl možnost spontánně vylíčit okolnosti případu, a tím mu současně byla
poskytnuta i možnost vynechat ty skutečnosti, které by považoval pro sebe za
nebezpečné. Postup soudu byl formálně bezvadný a v souladu s judikaturou.
Svědek přitom stále mohl soudu vylíčit okolnosti týkající se posuzovaného
skutku a přitom byl stále oprávněn odmítnout odpověď na jednotlivé doplňující
otázky, pokud by se vztahovaly k jeho osobě.
Dále státní zástupce uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitky směřující proti rozsahu provedeného
dokazování, kdy se jedná o námitky procesní. Zároveň ale nelze vybočit z rámce
ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. V řízení před obecným
soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž
provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu
právu obviněného odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout.
Soud tedy není povinen provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy,
avšak musí se důkazními návrhy zabývat, ať již jim vyhoví či je odmítne, nemůže
je bez dalšího ignorovat. V projednávané trestní věci se soudy obou stupňů
shora rozvedenými postuláty řídily a svým povinnostem při dokazování a
odůvodnění svého postupu dostály. Poukázali-li obvinění na důkazní návrhy,
kterým nebylo vyhověno, není to to samé, jako důkazy, o nichž nebylo vůbec
rozhodnuto. Jde-li o nalézací soud, ten svůj postoj k důkazům, které k návrhům
procesních stran neprovedl, vyjádřil dostatečně přehledně v bodě 40. odůvodnění
svého rozsudku. Stran důkazů navrhovaných v odvoláních a jejich doplněních
státní zástupce podotkl, že tyto návrhy nebyly vzneseny bezprostředně po
vyhlášení rozsudku, po doručení jeho písemného vyhotovení či po seznámení se s
termínem veřejného zasedání o odvolání, nýbrž až krátkou dobu před konáním
veřejného zasedání. O těchto návrzích pak bylo procesně bezvadným způsobem
rozhodnuto, přičemž důkazy shledal odvolací soud nadbytečnými. Ve svém
rozhodnutí shledal odvolací soud dokazování úplným, přičemž zdůraznil, že není
nutné znovu vyslýchat již několikrát podrobně vyslechnuté svědky. I když se o
zamítnutí návrhů na výslech nových svědků O. a C. odvolací soud explicitně
nezmiňuje, tak nelze mít za to, že by tím byl revidován jeho názor o úplnosti
dokazování za situace, kdy za společnost I. bylo v hlavním líčení slyšeno
několik svědků, kteří se účastnili vyjednávaní smluvních vztahů mezi
společnostmi F. a I. Lze tedy mít za to, že se v posuzovaném případě o
opomenuté důkazy, které by byly sto zasáhnout do práv obviněných na spravedlivý
proces, jednat nemůže.
K námitce obviněných stran absence úvahy o použití správného trestního předpisu
s ohledem na jeho časovou působnost státní zástupce uvedl, že obvinění svou
námitku vztáhli k pozměněnému, resp. neúplnému skutku, a to včetně jeho
časového vymezení. Obvinění započali své podvodné jednání za účinnosti
trestního zákona, nicméně součástí skutku je i pro vznik škodlivého následku
významné jednání, k němuž docházelo po nabytí účinnosti trestního zákoníku. Na
jednání spočívající v zamlčení podstatných skutečností při uzavírání smluv a v
důsledku toho uzavření smluv obohacujících společnost F. ke škodě společnosti
I. navazovalo postupné vylákání finančních částek na základě nárokování
smyšleného a nikdy nerealizovaného plnění, k němuž docházelo i v roce 2010. V
hmotněprávním smyslu je nutné celé toto jednání obviněných chápat jako jediný
skutek. Ten přitom zahrnuje i vylákání veškerých plateb v průběhu doby postupně
probíhající fakturací podle takto podvodně uzavřených smluv. Jde o jediný
skutek, ve kterém souhrn všech jednotlivých kroků naplňuje skutkovou podstatu
trestného činu podvodu. Před 1. 1. 2010 tak sice byl trestný čin podvodu
dokonán, avšak nebyl ještě dokončen. Fakturace byla aktivním a cíleným jednáním
obviněných směřujícím k dokončování trestného činu podvodu a byla obligatorní
podmínkou k tomu, aby společnost F. dosáhla obohacení proplacením fakturovaných
částek. Přitom platí, že pokud se trestní zákon změní během páchání činu, užije
se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Pokud
tedy došlo v posuzovaném případě k dokončení trestného činu až po datu 1. 1.
2010, nebyl podle názoru státního zástupce nejmenší důvod, aby se soudy ve
svých rozhodnutích zabývaly otázkou, zda by tr. zák. nebyl pro obviněné
příznivější nežli úprava tr. zákoníku. Je tak nadbytečné se zaobírat úvahou nad
tzv. materiální podmínkou ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.
K námitce překvapivé změny právní kvalifikace státní zástupce uvedl, že se
změnou právní kvalifikace vypořádal odvolací soud v bodech 31. – 34. odůvodnění
svého usnesení. Ustanovení § 225 odst. 2 tr. ř. upravuje procesní postup jen v
případě změny podle přísnějšího ustanovení zákona. Obviněného takto lze uznat
vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého
posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, když obviněný byl na možnost přísnějšího
posuzování skutku upozorněn ještě před vynesením rozsudku. V posuzovaném
případě se však o změnu k horšímu nejednalo, oba trestné činy, jak zločin
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, tak zločin podvodu
podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku jsou majetkovými trestnými činy.
Kvalifikované podstaty těchto trestných činů jsou obě naplňovány identickými
podmínkami výše škody a jsou sankcionovány identickým trestním postihem. Z
judikatury vyplývá i povinnost upozornit obviněného na možnost mírnější právní
kvalifikace skutku ovšem za předpokladu, že takové poučení má praktický význam
pro jeho obhajobu. Pro posouzení, zda nepoučení o možnosti odlišného právního
posouzení podle mírnější či stejně přísné právní kvalifikace by mělo
představovat klasické tzv. překvapivé rozhodnutí, je nezbytné zjištění, zda
mohla být obhajoba obviněného v důsledku neupozornění na změnu právní
kvalifikace skutečně krácena. Nalézací soud nepřistoupil v případě předmětného
skutku k žádným zásadním změnám ve skutkových zjištěních. Z průběhu dokazování
a podle obsahu provedených důkazů rovněž vyplývá, že právní kvalifikace podle §
209 tr. zákoníku musela být v trestní věci zvažována dávno před tím, než soud
přistoupil k vyhlášení rozsudku. S možným posouzením věci jako trestného činu
podvodu museli být obvinění a jejich obhájci obeznámeni, což lze vysledovat
např. z formulace pokládaných otázek a vyslovených odpovědí na ně, ať již při
výslechu obviněných, či výslechu svědků a ze závěrečných řečí procesních stran,
kdy je patrné, že i ze strany obhajoby bylo uvažováno o variantě posouzení věci
jako majetkového trestného činu podvodu, jenž je pojmově spřízněn s trestným
činem, podle něhož byl skutek posouzen v podané obžalobě. K této v úvahu
připadající právní kvalifikaci trestného činu podvodu byla obhajoba, která byla
zaměřena na prosazení závěru, že se skutek vůbec nestal, podle názoru státního
zástupce přizpůsobena a o překvapivosti rozhodnutí se v posuzovaném případě
nejedná.
Ve vztahu k námitkám obviněných směřujícím proti uloženému peněžitému trestu
uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
státní zástupce uvedl, že argumentaci obviněných, ve které označují jim uložené
peněžité tresty za zjevně nedobytné, a tedy uložené v rozporu s ustanovením §
68 odst. 6 tr. zákoníku, není možné přisvědčit. Namítají-li obvinění, že soudy
nezohlednily při ukládání peněžitého trestu uloženou povinnost náhrady škody,
tak státní zástupce podotýká, že podle úpravy zákona č. 59/2017 Sb., o použití
peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, by měly být peněžní
prostředky získané výkonem peněžitého trestu přednostně použity k uspokojení
majetkových nároků poškozených. Není tak důvod při zvažování trestních sankcí
spojených s majetkovým postihem obviněného vycházet z přednosti povinnosti k
náhradě škody nebo nemajetkové újmy před trestem.
Nalézací soud při rozhodování o druhu a výměře trestu vycházel především z
výpovědí obviněných. Dovolatel J. P. sám potvrdil výkon managerské pozice,
připustil vlastnictví majetkového podílu v obchodní společnosti T. C. a je
jediným vlastníkem nemovitosti v XY u XY včetně pozemku a sousední stavební
parcely. Hodnota nemovitosti 15.000.000 Kč tak rozhodně není nadnesená.
Obviněný I. Č. potvrdil příjmy ze dvou společností s čistým měsíčním příjmem
40.000 Kč, a majetkovými podíly ve společnostech T. a A., připustil úspory 3 –
4 miliony Kč a majetkový podíl ve společností K. Dále státní zástupce doplnil,
že v době rozhodnutí prvoinstančního soudu byl členem dozorčí rady společnosti
L. S. do 13. 10. 2020 byl jednatelem společnosti U. Byť se uvedené skutečnosti
přímo neobjevily v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, soudy při úvahách,
jimiž se řídily při stanovení výše denní sazby peněžitého trestu, musely z
těchto skutečností vycházet. Z uvedeného pak lze dospět k závěru, že v
posuzovaném případě není možno ani u jednoho z obviněných z objektivního
hlediska hovořit o splnění negativní podmínky bránící uložení peněžitého
trestu, tedy o zřejmé nedobytnosti peněžitého trestu, který byl v případě obou
obviněných uložen ve výměře 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 4.000
Kč.
Ve vztahu k dílčí námitce obviněných, že jim byl v podstatě uložen trest odnětí
svobody v délce 8 let, státní zástupce uvedl, že při úvahách o výměře
nepodmíněného trestu odnětí svobody nelze primárně sčítat výměru uloženého
nepodmíněného trestu odnětí svobody a náhradního trestu odnětí svobody
stanoveného jako součást výroku o jiném druhu trestu. Zdůraznil, že ani v
případě neuhrazení peněžitého trestu nemusí nutně dojít k nařízení výkonu
náhradního trestu odnětí svobody. Soud může upustit od výkonu peněžitého trestu
nebo jeho zbytku. Dále podotkl, že byly splněny podmínky pro stanovení
náhradního trestu odnětí svobody, ať už, že byl uložen v délce nepřesahující 4
léta a zároveň nepřesahující společně s uloženým trestem odnětí svobody horní
hranici trestní sazby příslušející trestnému činu, jímž byli obvinění uznáni
vinnými.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní
zástupce podotknul, že odvolání obviněných bylo v souladu se zákonem a v řádně
provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení
všech zákonných podmínek odvolací soud rozhodl podle § 256 tr. ř. o jejich
zamítnutí jako nedůvodných. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí
odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněných v
přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného
dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná
dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněná. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí
za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněných P. a Č. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9.
2020, sp. zn. 5 To 6/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění
uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm.
c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím
svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Ve vztahu k přípisům obviněného P. ze dne 26. 2. 2021 a obviněného Č. ze dne
12. 3. 2021 označenými jako doplnění dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že jako
soud dovolací přihlíží pouze k podáním, která byla učiněna obviněným
prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř.,
neboť rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze
měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř.
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08,
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/2020,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008).
Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je
napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do
důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř., je možná pouze po dobu dovolací
lhůty.
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný P. přípis
označený jako doplnění dovolání ze dne 26. 2. 2021 doručil až po uplynutí lhůty
k podání dovolání, tedy po dni 9. 2. 2020 (rozhodnutí odvolacího soudu bylo
doručeno obviněnému 9. 12. 2020, jeho obhájci 3. 11. 2020), obviněný Č. přípis
označený jako doplnění dovolání zaslal Nejvyššímu soudu dne 12. 3. 2021, tedy
rovněž až po uplynutí lhůty k podání dovolání, která mu vypršela dnem 23. 1.
2021 (rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno obviněnému 23. 11. 2020, jeho
obhájci 3. 11. 2020). Výše zmíněná doplnění dovolání obou obviněných jsou tedy
bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim při svém rozhodování
nepřihlížel.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných
dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) –
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První
alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení
mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněných
je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze všechna podaná odvolání
projednal a také o nich rozhodl výše uvedeným usnesením, kdy zamítl odvolání
obou obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná a odvolání poškozené podle §
253 odst. 1 tr. ř. jako odvolání podané osobou neoprávněnou. Uplatnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první
alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,
tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů
dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
kdy oba obvinění poukazují na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod obviněnými uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v
rámci nichž obvinění P. a Č. soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů
(zejména výpovědí svědků P. H., P. H., T. M., svých vlastních výpovědí,
výpovědi Mgr. Romana Pavlíka, soudního znalce z oboru kybernetika, odvětví
výpočetní technika, k podanému znaleckému posudku, listinných důkazů – emailu
P. H. z června 2006, zápisu ze správní rady VZP z 31. 3. 2008 a 9. 6. 2008;
spadá sem i námitka neprovedení navrhovaných důkazů opětovnými výslechy P. H.,
T. M. a P. H. a výslechy nových svědků M. C. a M. O., v případě dovolání
obviněného Č. i námitka použití absolutně neúčinného důkazu výpovědí svědka P.
H.) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění týkající se reálného výkonu
činnosti obviněného Č. pro společnost I., fiktivnosti smluv o zprostředkování
mezi společnostmi F. a I. a možné antedatace těchto smluv, možnosti pokračování
spolupráce mezi společnostmi I. a VZP po konci roku 2008 a vlivu činnosti
obviněného Č. na úspěšné pokračování této spolupráce, otázky zamlčení
podstatných informací zástupcům společnosti I., resp. jejich nevědomosti o
obsahu činností obviněného Č. vykonávaných pro společnost I. a závazků
vyplývající z uzavřených smluv o spolupráci), jimiž prosazují vlastní hodnotící
úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené
skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, naopak z nich vyplývá pravý opak
svědčící ve prospěch obviněných, kdy se nalézací i odvolací soud dopustily
deformace důkazů a dovozování skutkového stavu z pouhých presumpcí) a
předkládají vlastní verzi skutkových událostí (kdy oba obvinění uvádí, že
pokračování spolupráce mezi společnostmi I. a VZP bylo ohroženo, na základě
tohoto stavu byl osloven obviněný Č., který svou činností zabezpečil
pokračování a rozvíjení této spolupráce, na základě čehož byl odměňován v
souladu s uzavřenými smlouvami o zprostředkování a dohodou s jejími
statutárními zástupci).
Námitky obviněných takto vznesené jsou založeny na podkladě jejich vlastního
hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky
se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (ve prospěch obviněných) k zásadní revizi skutkových zjištění, ze
kterých nalézací i odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházely.
Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o
nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložili na
hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na
procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem
učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto v obecné rovině pod shora
uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obvinění Č. a P. uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku
nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozují z tvrzených vadných
skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších
stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Případného zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obvinění v rámci
svých námitek dožadují, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť
výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a
křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým
procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými
slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Za případ
extrémního nesouladu však nelze považovat situaci, kdy soudy hodnocení soudů
splňuje požadavky stanovené § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních
závěrů odlišných od pohledu obviněných, ale odvoditelných logickými postupy z
obsahu provedených důkazů a nepříčících se požadavku pečlivého uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními
Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního
v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé v projednávané
věci, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na
provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy
soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými
objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém
tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu
nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své závěry soudy založily na obsáhlém
dokazování, které nalézací soud shrnul v bodech 5. – 39. odůvodnění
odsuzujícího rozsudku, kdy byli vyslechnuti svědci z řad společnosti I., VZP a
soudní znalci, bylo provedeno rovněž množství listinných důkazů, z nichž
nejvýznamnějšími byli samotné smlouvy o spolupráci mezi společnostmi I. a F.,
na jejich základě vystavené faktury, znalecký posudek z oboru kybernetika,
odvětví výpočetní technika zpracovaný znalcem Mgr. Romanem Pavlíkem, včetně
dodatků a z oboru ekonomika zpracovaný znalcem Ing. Alešem Ptáčkem.
Na základě podrobně provedeného dokazování nalézací soud dospěl k závěru, že
oba obvinění se dopustili trestné činnosti kladené jim za vinu. Oba obvinění v
rámci uplatněné námitky tzv. extrémního nesouladu brojili proti skutkovým
zjištěním o antedataci smluv, možnostech pokračování spolupráce mezi
společností I. a VZP po konci roku 2009, činnosti obviněného Č. pro společnost
F. a zamlčení podstatných skutečností při podpisu smluv o spolupráci mezi
společnostmi F. a I. statutárním orgánům společnosti I.
Je tedy třeba odmítnout námitky obviněného P., jejichž prostřednictvím napadá
hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné
výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy
hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro
reo, neboť „případné pochybnosti musí být využity ve prospěch obžalovaného -
existuje zde minimálně stejně pravděpodobná (dle dovolatele daleko
pravděpodobnější) verze skutkového děje, která nebyla využita ve prospěch
dovolatele“.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, explicitně obviněným vznesené,
Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného,
jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř.,
neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a
poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného, ale je zárukou
pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných
důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi
skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního
soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na
bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5.
2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace
nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této
zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3
Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným
dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo
1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo
konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů
při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.
2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp.
zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo
563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady
presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a
§ 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na
základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že
toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako
takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací
důvod.
Obvinění v souvislosti s provedeným dokazováním vznesli námitku tzv.
opomenutých důkazů s tím, že odvolacím soudem nebylo vyhověno jejich důkazním
návrhům, konkrétně pak opakováním výslechu svědků P. H., T. M. a P. H. a
výslechu nových svědků M. C. a M. O., a takovým postupem soudů došlo k poručení
jejich práva na spravedlivý proces.
Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v
trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné
pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2
odst. 5 tr. ř.). Je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového
stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a
soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento
postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž
ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov.
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze
dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další).
Ústavní soud v rámci přezkumu dodržení principů a zásad spravedlivého procesu v
řízení před obecnými soudy opakovaně zdůraznil, že právo na spravedlivý proces,
zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré
případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze („Samotné
porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě
nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve
takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce
omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu“) [srov. např. nález
ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07(N 176/54 SbNU 209); či nález ze dne 18.
10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. V tomto ohledu lze tedy
konstatovat, že nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě
„opomenutí“ či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení
ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační
zásah ze strany Nejvyššího či Ústavního soudu, obzvláště pokud se lze v praxi
setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci
žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro
dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Nejde
o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení
má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS
691/06, a další).
V projednávané věci odvolací soud o návrzích na doplnění dokazování korektním
způsobem rozhodl, když je jako nadbytečné zamítl a uvedl, že návrhy na doplnění
dokazování přesahují rámec veřejného zasedání a jako takové prováděny nebudou,
jak se podává z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 (č. l.
7457–7459) a audiozáznamu z veřejného zasedání (ve spise založen na č. l.
7461). V bodě 52. napadeného usnesení pak odůvodnil, proč nepřistoupil k
opětovným výslechům svědků T. M. a P. H.
Obviněným lze dát do určité míry za pravdu, že odůvodnění odmítnutí důkazních
návrhů na opětovný výslech svědka P. H. a na výslechy nových svědků M. C. a M.
O. není vyčerpávající, když je právem obviněného, nejen aby o jeho důkazních
návrzích bylo procesně korektním způsobem rozhodnuto, ale zároveň aby soud své
rozhodnutí řádně odůvodnil. Nelze však opomenout, že odvolací soud v bodě 29.
odůvodnění usnesení přijal závěr, že „soud prvního stupně provedl ve věci
všechny potřebné důkazy v souladu s trestním řádem a na jejich základě učinil
skutková zjištění, která mu byla dostatečným podkladem pro závěr o vině
obžalovaných“, na což navázal v bodě 34. svého rozhodnutí konstatováním, že
„dokazování bylo z hlediska projednávaného skutku zcela transparentní a
obžalovaným nebylo nijak zabráněno uplatnit v rámci projednávaného skutku
obhajobu v plném rozsahu“. K činnosti společnosti F. a jejímu vztahu se
společností I., resp. činnosti obviněného Č. pro společnost I., ke které se
měli navrhovaní svědci vyjadřovat, již podrobně vypovídali svědci T. M., P. H.,
M. P., M. M., J. U. i oba obvinění, a bylo provedeno množství listinných
důkazů, které více než dostatečným způsobem dokumentovaly vztah společností F.
a I., včetně informací o působení obviněného Č. pro společnost I.
K námitce obviněného P. ohledně nedostatečného odůvodnění usnesení odvolacího
soudu Nejvyšší soud připomíná, že jeho námitku nelze podřadit pod jím uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádný jiný).
Dovolání jen proti odůvodnění není podle § 265a odst. 4 tr. ř. přípustné. Na
druhou stranu nelze pominout, že rozhodnutí soudů včetně toho odvolacího se
musí pohybovat v procesněprávním rámci představovaném především principy
řádného a spravedlivého procesu. Jedním z těchto principů, jenž má vyloučit
libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit,
a to v trestním řízení způsobem zakotveným v ustanoveních § 125 a § 134 odst. 2
tr. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že není povinností
odvolacího soudu reagovat na veškeré námitky obviněného, vypořádal-li se s nimi
již nalézací soud. Je zcela běžnou praxí, že soud druhého stupně nerekapituluje
veškeré provedené důkazy a učiněná skutková zjištění a toliko odkazuje na
odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, jestliže se s ním zcela ztotožňuje a
takový postup je dostatečný pro vypořádání se s odvolacími námitkami. Dotčeným
subjektům poté rozhodně není nikterak upíráno právo, aby rozporovaly ať již
skutková zjištění, právní kvalifikaci, anebo procesní postupy apod., které jsou
obsaženy ve výroku a odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. V tomto kontextu pak
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává
stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán
tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud, se při
zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně
(např. věc García proti Španělsku)“ – (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a usnesení Nejvyššího soud ze dne 30. 8.
2016. sp. zn. 6 Tdo 1107/2016).
K námitce obviněného Č. týkající se použití absolutně neúčinného důkazu, a to
výpovědi svědka P. H., který byl podle jeho názoru nesprávně poučen o možnosti
odepřít výpověď a byl tak v rozporu s ustanovením § 100 odst. 2 tr. ř. k
výpovědi přinucen, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku procesní, a tedy
nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod.
Současně se jedná o námitku zjevně nedůvodnou, neboť ustanovení § 100 odst. 2
tr. ř., jenž je projevem ústavního zákazu sebeobviňování na úrovni jednoduchého
práva, stanovuje, že svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí
způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém,
svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo
jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval
jako újmu vlastní. Naplnění podmínek pro odepření výpovědi je vždy nutno
vykládat a zkoumat individuálně s přihlédnutím k celému kontextu projednávaného
případu a osoby podávající výpověď. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97 vyložil, že „ústavně chráněné právo svědka na
odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně
vyjmenovaných však není (na rozdíl od důvodů spočívajících v příbuzenském či
obdobném vztahu) absolutní; absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by
se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon v § 101 odst. 2 al. 2
tr. ř., vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby
spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve
své výpovědi pominul to, co pokládá pro sebe za nebezpečné; teprve tehdy,
jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění
odpověď na ně odmítnout. Kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou výrazně
flexibilní a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je
dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla
(výkladu); vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností odepření výpovědi
nelze od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své
konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém
ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod) zkrácen nebo jen ohrožen. Zákonný znak (zákonný důvod) pro odepření
svědecké výpovědi neznamená, že by muselo jít jen o nebezpečí plynoucí toliko z
okolností daných projednávanou trestní věcí, příp. ze spojení s právní
kvalifikací, jíž je projednávaný trestný čin ohrožen, ale může se vztahovat k
okolnostem orgánům trestního řízení dosud zcela neznámým. Zákaz sebeobvinění
(nebezpečí trestního stíhání) v každé jednotlivé věci nutno vyložit z jejich
individuálních režimů a podmínek, za nichž k odepření výpovědi (její části)
dochází, a to pod zřetelným důrazem ústavně chráněného jeho zákazu, jemuž při
případné kolizi s jinými zájmy je třeba dát přednost“. Nejvyšší soud připomíná,
že o oprávněnosti odepření výpovědi rozhoduje výlučně orgán činný v trestním
řízení, který svědka vyslýchá, v projednávaném případě tak rozhodoval nalézací
soud, a to jako o otázce předběžné ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. K tomu, aby tak
mohl učinit, je nutné, aby ten, kdo odpírá výpověď, uvedl důvod, pro který tak
činí (srov. R 47/1999). Nelze ovšem žádat, zejména v případě odpírání výpovědi
z důvodů způsobení nebezpečí trestního stíhání sobě nebo blízkým osobám (§ 100
odst. 2 tr.
ř.), odůvodnění tak podrobné, aby tím toto ustanovení ztrácelo
praktický význam a aby byl svědek nucen vyzradit to, co mu zákon dovoluje
zamlčet (srov. R 20/1984-II. a ÚS 150/1997-n.). Neuzná-li vyslýchající orgán
důvody k oprávněnému odepření výpovědi, je svědek povinen vypovídat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1472).
V projednávané věci byl svědek P. H. poučen v hlavním líčení o právu odepřít
výpověď, kdy tohoto práva využil s odkazem na vyloučení jeho osoby k
samostatnému trestnímu řízení. K dotazu předsedkyně senátu státní zástupce
sdělil, že trestní stíhání svědka bylo odloženo a jiné vedeno není. Po tomto
sdělení předsedkyně senátu svědka opětovně poučila o jeho možnosti odepřít
výpověď, kdy svědek uvedl, že s ohledem na tuto situaci vypovídat bude (srov.
protokol o hlavním líčení ze dne 8. 10. 2019 na č. l. 7093–7094). Právo odepřít
výpověď je projevem ústavního zákazu sebeobviňování v jednoduchém právu a
chrání osobu podávající výpověď, nikoliv obviněné, v jejichž trestní věci je
vedeno trestní řízení. Pokud by došlo k nesprávnému poučení svědka případně by
byl donucen vypovídat v rozporu s ustanovením § 100 odst. 2 tr. ř. jednalo by
se toliko o zásah do jeho ústavních práv chráněných čl. 37 odst. 1 Listiny a
nikoliv do práv obviněných. I v případě odepření výpovědi je povinností svědka
vypovědět, co o projednávané věci ví, přičemž může vynechat ty části, které by
mu mohly způsobit trestní stíhání. Odepření výpovědi v pravém smyslu se reálně
uplatní až ve fázi výslechu, kdy soud, obžaloba, obvinění, obhájci nebo
zástupci poškozených kladou doplňující otázky. Jak tedy vyplývá z výše
uvedeného, výpověď svědka P. H. byla učiněna v souladu se všemi požadavky
kladenými trestním řádem, ústavním pořádkem ČR a judikaturou s tím související.
K námitce směřující proti zjištění soudu o možném antedatování smluv o
spolupráci mezi společnostmi F. a I. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nalézací soud
a ani odvolací soud nedospěly k závěru, že by smlouvy byly antedatovány, když
ze znění skutkové věty vyplývá, že tyto byly uzavřeny ve stejný den, jako je v
nich uveden. Nejvyšší soud podotýká, že otázka kdy konkrétně byly smlouvy
podepsány, zda 10. 9. 2008 či později není tím klíčovým skutkovým zjištěním, na
kterým by byla vystavena vina obou obviněných.
Stran skutkového zjištění o posouzení ochoty VZP pokračovat ve spolupráci s I.
i po konci roku 2008 dospěl nalézací soud na podkladě provedeného dokazování
shrnutého v bodě 44. odůvodnění rozsudku k závěru, že „sice jednání mezi VZP ČR
a společností I. v průběhu roku 2008 byla náročná a pomalá, kdy společnost I.
mohla mít jisté pochybnosti o dalším vývoji smluvní spolupráce s pojišťovnou,
ale rozhodně se jednání nenacházela v situaci, kdy by byla spolupráce se
společností I. ukončena či bylo deklarováno, že tato ke dni 31. 12. 2009
ukončena bude, a to včetně udržovacího kontraktu“. Tento závěr je založen na
rozsáhlém dokazování včetně výpovědi svědků P. H., P. H., T. M., K. H., J. R. a
listinných důkazů (zejména smlouvy o poskytování služeb shromažďování, evidence
a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích VZP ze dne 19.
12. 2007), z nichž vyplynula významná dílčí zjištění, např. že v projektu díky
patentové ochraně nemohl nikdo jiný než I. pokračovat, že do projektu byly
investovány již značné prostředky, zainteresovány lidské i technické zdroje, že
se VZP obávala, že by projekt mohla převzít konkurence. Společnost VZP se proto
významně klonila k pokračování další spolupráce se společností I. a jednání,
přestože byla pomalá a náročná, se rozhodně nenacházela v bodě, kdy by byla
spolupráce ukončena, či bylo deklarováno, že ke dni 31. 12. 2009 ukončena bude.
Oba obvinění vznesli námitku tzv. extrémního nesouladu vůči klíčovému
skutkovému zjištění nalézacího soudu týkající se absence činnosti společnosti
F., resp. obviněného Č. pro společnost I. Nalézací soud považoval za důležité,
že výpovědi obou obviněných ke stejné otázce, tj. zda činnost Č. byla reálná či
fiktivní, obsahovaly řadu klíčových a významných rozporů, a to zejména v části
týkající se konkrétních činností, které měl obviněný Č. pro společnost I. vykonávat. Statutární zástupci společnosti I. svědci M. a H. nebyli o žádné
konkrétní činnosti spraveni, údajná činnost nebyla nikterak listině podložená a
nedokázali ji shodně popsat ani obvinění, kteří ji měli vykonávat společně za
účelem dosažení dalšího pokračování vzájemné spolupráce společností I. a VZP. Rozpory ve výpovědích obviněných se nalézací soud zaobíral zejména v bodě 46. rozsudku, kdy podle verze obviněného P. obviněný Č. „jednou až dvakrát měsíčně
docházel do sídla společnosti I. dle ústní dohody, která mezi oběma
obžalovanými v předmětné době byla, poskytoval informace společnosti I. a
pracoval na katalogu služeb, aniž by byly uzavřeny předmětné smlouvy o
spolupráci č. 1/2008, č. 2/2008 a č. 3/2008. Tyto smlouvy byly podepsány až v
září 2008, přičemž ani sám obžalovaný Č. nepožadoval za svoji práci odměnu hned
od počátku“. Č. svou činnost ale popsal tak, že vyloučil, že by mezi
společností I. a jeho osobou probíhala jakákoliv spolupráce pouze na základě
ústní dohody s obviněným P. Obviněný Č. výslovně uvedl, že jednání s obviněným
P. o vzájemné spolupráci proběhla během jednoho týdne, kdy do doby podpisu
obviněný Č. společnosti I. žádné informace, nápady a návrhy neposkytoval. Konkrétní spolupráce pak probíhala mimo jiné tak, že „pravidelně, 1x týdně
docházel k obžalovanému P. do kanceláře v sídle společnosti I. kde společně na
magnetické tabuli sepisovali poznámky, se kterými přicházel právě obžalovaný Č. a které využíval obžalovaný P. v dalších jednáních s pojišťovnou“. Je tedy
zřejmé, že obsah konkrétních činností stejně jako doba jejich poskytování se ve
výpovědích obou obviněných významným způsobem lišila, což s ohledem na
skutečnost, že měli pracovat společně na dosažení pokračování další spolupráce
společnosti I. se společností VZP, dokládá závěr nižších soudů, že činnost
obviněného Č. byla ryze fiktivní. Rovněž není možné přisvědčit tvrzení
obviněného Č., že o své činnosti pravidelně informoval orgány společnosti I.,
neboť tato skutečnost nevyplývá z žádných jiných důkazů vyjma jeho tvrzení, a
to za situace, kdy např. zápisy ze schůzí zakladatelů byly vedeny velmi
podrobně. Tvrzení, že jeho jméno nebylo zmiňováno kvůli jistému utajení jeho
zapojení do vyjednávacího procesu, nalézací soud, s ohledem na to, že měl
pravidelně docházet do prostor společnosti I., neuvěřil. K otázce zamlčení podstatných skutečností při podpisu smluv o spolupráci a
dílčích skutkových zjištění k tomu se pojících nalézací soud shrnuje především
v bodech 47. – 50.
svého odůvodnění, kdy dospěl na podkladě provedeného
dokazování, a to zejména znaleckého posudku z oboru ekonomika, výslechu
statutárních orgánů společnosti I., textu samotných smluv o spolupráci a
dalších listinných důkazů (např. vystavených faktur) k závěru, že „svědci H. a
M. při podpisu předmětných smluv, ať již se tak stalo dne 10. 9. 2008 nebo
později v měsících říjnu a listopadu 2008, nedisponovali, ani nemohli
disponovat, informacemi, které byly pro uzavření těchto smluv podstatné, kdy
svědek H. tyto uzavíral v domnění, že uzavírá zcela jiný typ smlouvy. Dle
názoru soudu s ohledem na provedené dokazování lze učinit závěr, že uvedené
smlouvy o spolupráci byly vyhotoveny pouze jako fiktivní smlouvy v jiném
časovém období, které vytvářely podklad pro to, aby obžalovaný Č. jménem
společnosti F. na základě těchto smluv vystavoval faktury, byť fakticky činnost
dle těchto smluv nebyla vykonávána“ (bod 50. odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu).
S provedenými skutkovými zjištěními nalézacího soudu se plně ztotožnil odvolací
soud a tato skutková zjištění převzal, jak vyplývá z bodů 29. a 40. – 57.
odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shrnuje, že skutkové závěry nižších
soudů jsou založeny na rozsáhlém dokazování a logicky z něj vyplývají. Na
závěry a mimořádně podrobné odůvodnění zvláště nalézacího soudu, ve kterém se
vypořádal s provedenými důkazy i s námitkami obviněných, lze tak bez dalšího
odkázat. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy tak podle názoru
Nejvyššího soudu nelze shledat nesoulad, natožpak extrémní nesoulad, který by
odůvodňoval zásah do těchto skutkových zjištění a kasaci napadeného rozhodnutí.
Oba obvinění vznesli námitku týkající se absence posouzení časové působnosti
trestních předpisů, a s tím související úvahy o příznivosti v úvahu
připadajících trestních úprav s ohledem na skutečnost, že jejich jednání podle
jejich názorů mělo být ukončeno 10. 9. 2008. K této námitce Nejvyšší soud
uvádí, že se jedná o námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, ale o
námitku zjevně neopodstatněnou.
Časovou působnost hmotněprávních trestních předpisů upravuje § 2 tr. zákoníku,
který určuje, že trestnost činu se posuzuje podle doby jeho spáchání, za kterou
se považuje doba jednání, kterým byly naplňovány znaky trestného činu. Trvá-li
jednání delší dobu, je rozhodnou dobou okamžik, kdy bylo jednání ukončeno, a to
bez ohledu na to, kdy nastal následek nebo kdy tento následek měl nastat (§ 2
odst. 4. tr. zákoníku), neboť hrozbou trestem se má ovlivnit právě toto
jednání. Jestliže se zákon změní během páchání činu (jako je tomu v
projednávaném případě) užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání,
kterým je čin spáchán v souladu s ustanovením § 2 odst. 2 tr. zákoníku.
Jednáním v trestněprávním smyslu je projev vůle pachatele ve vnějším světě jako
vědomé činnosti člověka, zaměřené na dosažení určitého cíle, záměru. Doba
spáchání činu u organizátorství, návodu a pomoci podle § 24 tr. zákoníku se
posuzuje vždy podle doby jednání účastníka, tedy doby, kdy organizoval, naváděl
či pomáhal. Nikdy se tedy při zvažování časové působnosti trestních zákonů u
účastníka neposuzuje doba spáchání činu podle doby činu hlavního pachatele (viz
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2012, s. 50–56).
Zatímco obvinění zastávají názor, že údajně spáchaný trestný čin byl dokončen
dnem podpisu smluv o spolupráci, tedy dnem 10. 9. 2008 odvolací soud se k
tomuto tvrzení vyjádřil v bodě 60. odůvodnění svého usnesení tak, že „neshledal
důvod, pro který by se soud měl zabývat případnou aplikaci ustanovení § 88 tr.
zákona účinného do 31. 12. 2009, už jen z toho důvodu, že trestná činnost
obžalovaných byla ukončena koncem roku 2010, tedy za účinnosti zákona č.
40/2009 Sb. a časovou působnost z hlediska § 88 tr. zákona účinného do 31. 12.
2009 tak není třeba řešit“.
Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího
omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu
velkého rozsahu.
Podle § 24 odst. 2 tr. zákoníku se trestní odpovědnost a trestnost účastníka se
užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže
trestní zákon nestanoví něco jiného.
Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného (viz Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s.
2058).
Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí
útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu
stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení
a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí
útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu
stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení
a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. U tzv.
pokračujících trestných činů se trestná činnost pachatelů skládá z řady dílčích
aktů či spočívá v udržování protiprávního stavu, a tvoří jeden trestný čin, a
trvá po delší dobu. Stadium následující po pokusu trestného činu není
jednorázovým aktem, ale je rozloženo na delší časový úsek, jehož začátkem je
moment dokonání trestného činu (okamžik, kdy jsou naplněny všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu) a koncem moment ukončení či dokončení
trestného činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář.
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1287–1289).
Vycházeje ze stabilizovaných skutkových zjištění Nejvyšší soud konstatuje, že
na jednání spočívající v zamlčení podstatných skutečností, které vyústilo v
uzavření smluv o spolupráci, navázal jak obviněný P., tak obviněný Č. dalším
jednáním pokračujícím až do druhé poloviny roku 2010, tedy do doby po nabytí
účinnosti trestního zákoníku. Jde totiž o jediný skutek specifikovaný ve
výrokové části odsuzujícího rozsudku, který je složen z jednotlivých na sebe
navazujících útoků v souhrnu naplňujících kvalifikovanou podstatu trestného
činu kladeného obviněným za vinu.
V případě obviněného P. byly z jeho popudu uzavírány dodatky modifikující
původně uzavírané smlouvy o spolupráci, kdy i při uzavírání těchto dodatků
obviněný zamlčoval podstatné skutečnosti vztahující se ke spolupráci
společnosti F. a I., konkrétně se jednalo o dodatky uzavřené 1. 4. 2009, 28. 1.
2010 a 1. 10. 2010.
Obviněný Č. na jednání obviněného P. navázal opakovanými fakturacemi činěnými
na základě uzavřených smluv o spolupráci. Tímto aktivním jednáním jednal se
záměrem způsobit společnosti I. škodu a inkasem peněz za vydávané faktury došlo
k dokonání trestného činu podvodu, neboť až tímto jednáním byla způsobena škoda
a trestná činnost tak byla postupně dokončována. Jedná se o jednání pro trestní
odpovědnost obou obviněných nepochybně velmi významné, kdy bez kontinuálního
vydávání faktur k proplacení by zcela jistě ze strany společnosti I., případně
M. A. nebylo nijak plněno. Obviněný Č. vydával předmětné faktury od 2. 12. 2008
až do 31. 10. 2010.
V případě obou obviněných tedy bylo jejich jednání ukončeno až v říjnu 2010,
tedy po nabytí účinnosti trestního zákoníku. V souladu s ustanovením § 2 odst.
2 tr. zákoníku v návaznosti na § 2 odst. 4 tr. zákoníku nalézací soud správně
přikročil k užití trestního zákoníku jako trestního předpisu, podle kterého
posuzoval jednání obviněných. V žádném případě tak nebyl dán prostor pro úvahy
o příznivosti trestních úprav ve vztahu k obviněným, neboť nalézací soud neměl
zákonnou možnost užít jiného právního předpisu nežli trestního zákoníku. Úvahy
nad posouzením případné aplikace § 88 odst. 1 tr. zák. jsou tak více než
nadbytečné.
K námitce obviněných týkající se porušení jejich práva na spravedlivý proces
překvapivou změnou právní kvalifikace, kdy namísto trestného činu zpronevěry
podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku byly uznáni vinnými trestným činem
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (v případě obviněného Č. v
podobě účastenství ve formě pomoci), a to bez předcházejícího explicitního
upozornění nalézacího soudu na změnu posuzované kvalifikace jejich jednání,
Nejvyšší soud uvádí následující:
Z protokolů o hlavním líčení nevyplývá, že by o změně právní kvalifikace soud
informoval obviněné. O změně právní kvalifikace se tak formálně dozvěděli až s
vyhlášením odsuzujícího rozsudku nalézacím soudem. Otázkou ale zůstává, zda
takovou změnu právní kvalifikace mohli s ohledem na probíhající dokazování
očekávat, resp. zda je možné toto očekávání spatřovat v jejich obhajobě.
Z pohledu námitek obou obviněných je možno uvést, že překvapivost rozsudku
nalézacího soudu v podstatě dovozují ze skutečnosti, že se nalézací soud s
ohledem na proběhlé dokazování odchýlil od právní kvalifikace jednání
obviněných jakožto zpronevěry, a na místo toho dospěl k názoru, že v posuzované
věci obvinění naplnili skutkovou podstatu trestného činu podvodu (v případě
obviněného Č. účastenstvím formou pomoci). Ve vztahu k tomu Nejvyšší soud
považuje za vhodné poznamenat, že v souladu s ustanovením § 220 odst. 3 tr. ř.
není soud právním posouzením skutku v obžalobě vázán.
Ve smyslu judikatury Ústavního soudu může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat
právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 251/04 ze dne 24. 2. 2005). Za překvapivé
rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se považuje takové rozhodnutí,
které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jedná se
o rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že
účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové
rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu
nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4.
8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5.
1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn.
I. ÚS 2669/09).
Podle § 225 odst. 2 tr. ř. může soud uznat obžalovaného vinným trestným činem
podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek
obžaloba, jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího
posuzování skutku upozorněn podle § 190 odst. 2. Nestalo-li se tak, je třeba
obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li
o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu
účelu odročit.
Ustanovení § 225 odst. 2 tr. ř. je důsledkem zásadní volnosti soudu při právním
posuzování skutku uvedeného v žalobním návrhu zakotvené v ustanovení § 220
odst. 3 tr. ř., podle něhož není soud vázán právním posouzením skutku v
obžalobě. Na základě výsledků hlavního líčení se soud může odchýlit v právní
kvalifikaci žalovaného skutku od obžaloby (návrhu na potrestání) jak ve
prospěch obžalovaného (mírnější trestný čin, mírnější alternativa stejného
trestného činu, jeden trestný čin místo jednočinného souběhu několika trestných
činů apod.), tak i v jeho neprospěch (trestný čin s vyšší trestní sazbou,
přísnější alternativa téhož trestného činu, více trestných činů v jednočinném
souběhu místo jednoho žalovaného atd.). Vždy však může jít jen o takovou
odchylku v právní kvalifikaci, která je ještě v mezích zachování totožnosti
žalovaného skutku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2801–2810). Ustanovení § 225
odst. 2 tr. ř. zakotvuje tuto povinnost explicitně pouze v případech, kdy by
jednání obviněného bylo posuzováno toliko podle přísnějšího ustanovení zákona.
Tuto povinnost pak částečně rozšířil Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 7. 2004,
sp. zn. I ÚS 639/03, publikovaný pod č. 102 ve sv. 34 Sb. nál. a usn., kdy tuto
povinnost uložil soudům i v případě změny ke stejné či mírnější právní
kvalifikace skutku za předpokladu, že takové poučení bude mít praktický význam
pro obhajobu obviněného, resp. pokud by mohla být jeho obhajoba v důsledku
neupozornění na změnu právní kvalifikace skutečně krácena.
S totožně vznesenou námitkou se v bodech 31. – 34. vypořádal odvolací soud tak,
že uvedl, že podle jeho názoru byla zachována totožnost jednání i následku, kdy
předmětem dokazování byly skutkové okolnosti rozhodné pro obě právní
kvalifikace jako vznik a výše způsobené škody, činnost společnosti F. pro
společnost I., resp. Obviněného Č., vzájemné vztahy mezi společnostmi VZP, I. a
F., obsah smluv a z nich vyplývajících povinností a okolností jejich uzavírání.
Rovněž byla velmi podrobně řešena vědomost svědků P. H. a T. M. o činnosti
obviněného Č. a reálného obsahu smluv a z nich vyplývajících povinností pro
společnost I., tedy otázka uvedení těchto svědků v omyl obviněným P. Obhájci
obou obviněných i oni samotní mohli klást všem svědkům otázky, vyjadřovat se k
provedeným důkazům, a tak i činili, jak ostatně vyplývá z protokolů o konaných
hlavních líčeních. Skutečnost, že obvinění museli počítat i s eventualitou
posouzení jejich jednání jakožto trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5
písm. a) tr. zákoníku svědčí i obsah závěrečných řečí jejich obhájců v hlavním
líčení dne 10. 12. 2019, kdy se oba vyjadřovali ke klíčovým skutkovým závěrům
pro posouzení jejich jednání jako trestného činu podvodu, a to jak způsobení
škody společnosti I., tak vědomosti, resp. uvedení v omyl statutárních orgánů
společnosti I. (viz protokol o hlavním líčení ze dne 10. 12. 2019 č. l. 7261–
7269). S dříve neuplatněnými argumenty ve vztahu k právní kvalifikaci se
vypořádal odvolací soud v bodě 34. svého rozhodnutí, když uvedl, že „všechny
obhajobou dříve neuplatněné argumenty byly součástí odvolacích námitek a ani
jedna z nich nebyla soudem shledána důvodná, včetně nově vznesených návrhů na
opakované provedení již provedených důkazů“. Nejvyšší soud tak závěrem shrnuje,
že v dané věci se nejedná o překvapivé rozhodnutí, jímž by došlo k zasažení do
ústavně zaručených práv obviněných. Po celou dobu bylo v řízení před soudem
jednáno o totožném skutku, přičemž obvinění v rámci své obhajoby pokryli i
eventuální posouzení jejich jednání jakožto trestného činu podvodu podle § 209
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, měli možnost uplatnit adekvátní obhajobu a
případné návrhy na doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení. Obhajoba
obviněných byla totiž celou dobu zaměřena k prosazení závěru, že skutek se
nestal, tedy že statutární orgány společnosti I. věděli o obsahu činností
obviněného Č. pro společnost I., o právech a z nich vyplývajících důsledcích ze
zprostředkovatelských smluv o spolupráci, že společnosti I. nebyla způsobena
žádná škoda a že konkrétní činnost obviněného Č. měla významný vliv na úspěch
jednání o prodloužení spolupráce mezi společnostmi VZP a I., kdy bezprostředně
hrozilo přerušení této spolupráce ze strany VZP. Neoznámením změny právní
kvalifikace v předstihu nedošlo v projednávaném případě ke krácení jejich práv,
jejich námitku je tedy nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
Ve vztahu k uloženému peněžitému trestu vznesli oba obvinění totožné námitky, a
to, že jim byl uložen nedobytný peněžitý trest v rozporu s ustanovením § 68
odst. 6 tr. zákoníku. Rovněž namítli, že jim byl de facto uložen trest osmi let
odnětí svobody, neboť nejsou schopni uhradit peněžitý trest, jenž jim byl
vyměřen nalézacím soudem. Tyto námitky podřadili pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou
alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný
uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména
případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr.
zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon k uložení tohoto trestu
předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý
trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu.
Aby tedy došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence
jedné z jeho dvou alternativ. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho
uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Obvinění ve svém podání namítají, že jim byl uložen peněžitý trest ačkoliv
proto nebyly dostatečným způsobem splněny podmínky, kdy svou argumentaci
směřují k tvrzenému porušení ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud má v této souvislosti za vhodné připomenout, že v případě
peněžitého trestu podle § 67 tr. zákoníku je jeho přípustnost nezbytné
posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele, zejména
s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry, jakož i povahu a závažnost
spáchaného trestného činu, stejně jako skutečnost, zda jsou případně splněny
zvláštní zákonné předpoklady pro jeho neuložení uvedené v ustanovení § 68 odst.
6 tr. zákoníku či nikoli. Uložení tohoto druhu trestu i přes jeho zřejmou
nedobytnost tak opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., neboť pak byl uložen takový druh trestu, který zákon u
konkrétního obviněného nepřipouští (srov. shora citované usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017).
Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit peněžitý trest, jestliže
pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil
získat majetkový prospěch. Peněžitý trest se přitom ukládá v denních sazbách a
činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb (§ 68 odst. 1 tr. zákoníku).
Denní sazba podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku činí nejméně 100 Kč a nejvíce
50.000 Kč. Počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti
spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví
soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází
zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za
jeden den (§ 68 odst. 3 tr. zákoníku). Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy
z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny
odhadem soudu (§ 68 odst. 4 tr. zákoníku). Peněžitý trest soud neuloží, a to i
při splnění zákonných podmínek uvedených v § 67 odst. 1 nebo odst. 2 tr.
zákoníku, v případě, že je se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele
zřejmé, že by byl tento trest nedobytný [§ 68 odst. 6 tr. zákoníku (k tomu
blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/1977-II Sb. rozh.
tr.)]. Překážkou pro uložení peněžitého trestu podle § 67 tr. zákoníku přitom
není to, že se soudu nepodařilo zcela objasnit majetkovou situaci obviněného,
jestliže měl jinak dostatek podkladů pro závěr, že obviněný má prostředky k
tomu, aby peněžitý trest zaplatil. Tento závěr současně vylučuje, aby uložený
trest byl nedobytný (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8
Tdo 1409/2011).
Na straně obviněných však nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by byly
překážkou dobytnosti, a tedy i samotného uložení tohoto druhu trestu. Soud při
zjišťování majetkových poměrů obou obviněných vyšel primárně z informací, které
mu sami obvinění sdělili o svých majetkových poměrech. Ač si lze představit
pečlivější postup a opatření podrobnějších podkladů k posouzení uložení
peněžitého trestu a stanovení jeho výše, jedná se o postup, který je
akceptovatelný, ve prospěch obviněných a postačující k závěru, zda obvinění
měli v době rozhodnutí soudu dostatek prostředků k úhradě peněžitého trestu. Ve
své výpovědi v rámci hlavního líčení obviněný P. sdělil, že pracuje ve
společnosti T. C. jako manažer s průměrným měsíčním výdělkem 10.000 Kč, tedy na
úrovni minimální mzdy. Uvedl, že vlastní dům, jehož hodnotu odhadnul na 15
miliónů Kč, a že nemá vyživovací povinnost ani zdravotní problémy (srov.
protokol o hlavním líčení ze dne 7. 10. 2019 čl. 6965-6966 a zvukový záznam z
téhož hlavního líčení). Ve své výpovědi v rámci hlavního líčení Č. sdělil, že
pracuje ve dvou společnostech, v jedné jako účetní a v druhé jako ekonom a
finanční dozor, kdy z těchto společností má měsíční příjem 40.000 Kč čistého
měsíčně, má úspory ve výši 3–4 milióny Kč, disponuje podíly ve společnostech
K., T. a A., jejichž hodnotu sám odhadl na celkově 42 miliónů Kč, v roce 2008
prodal podíl ve společnosti L. I. (55 % z celkové ceny 19 milionů Kč), v době
výpovědi netrpěl žádnými zdravotními problémy a žil v nemovitosti patřící
svěřeneckému fondu, který spravoval potřeby jeho a jeho dětí (srov. protokol o
hlavním líčení ze dne 7. 10. 2019 čl. 6994–6995). O možnosti uhradit peněžitý
trest ostatně vypovídá i skutečnost, že obviněný I. Č. složil peněžitý trest
dne 10. 12. 2020 (srov. záznam o složení na č. l. 7495 spisu).
Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností v návaznosti na závěry učiněné
odvolacím soudem uzavírá, že peněžitý trest v celkové výměře 2.000.000 Kč
společně s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 2 roků byl obviněným
uložen v souladu se všemi zákonnými podmínkami ve smyslu § 67 odst. 1 ve
spojení s § 68 odst. 1, 2 a § 69 odst. 1 tr. zákoníku ve znění do 30. 9. 2020,
a je tedy trestem zcela jednoznačně přípustným.
K dílčí námitce stran nedobytnosti peněžitého trestu s odkazem na uloženou
povinnost k náhradě škody je případné (ve shodě se státním zástupcem) zmínit
zákon č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních
sankcí uložených v trestním řízení. Citovaný zákon stanovuje, že prostředky
získané výkonem peněžitého trestu budou přednostně použity k uspokojení
majetkových nároků poškozených. V návaznosti na tento zákon tedy není nutné,
při zvažování trestních sankcí spojených s majetkovým postihem obviněného,
vycházet z přednosti povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy.
Nejvyšší soud připomíná, že obvinění svým jednáním způsobili škodu ve výši
169.136.479,30 Kč, tedy škodu mnohonásobně převyšující hranici škody velkého
rozsahu stanovené v § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Svým jednáním
bezprostředně a plánovaně usilovali o získání tohoto majetkového prospěchu.
Argument, že by jim neměl být uložen peněžitý trest, když jim byla uložena
povinnost nahradit škodu, kterou svým jedním způsobili, postrádá ve světle výše
uvedeného právní, ale i morální rozměr.
Námitky obviněných, že jim byl s ohledem na zjevně nedobytný peněžitý trest
uložen v souhrnu trest odnětí svobody v trvání 8 let, a nikoliv tedy pouze 6
let, čímž jim byl uložen nepřiměřeně přísný trest, nejsou námitkami
podřaditelnými pod uplatněný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud ve vztahu k uplatněné námitce uvádí, že uložený náhradní trest
odnětí svobody nepřekračuje výměru, kterou mu umožňuje zákon a nejedná se tak o
trest, jenž by naplnil druhou alternativu uplatněného dovolacího důvodu, a to
uložení trestu mimo trestní sazbu. Uložení náhradního trestu odnětí svobody pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, je limitováno
ustanovením § 69 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020, a to
jednak maximální výměrou 4 let a kumulativně omezením spočívajícím v tom, že
spolu s uloženým trestem odnětí svobody nesmí přesahovat horní hranici trestní
sazby trestného činu kladeného obviněnému za vinu. Horní hranicí trestní sazby
je v projednávané věci 10 let.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a
nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k
závěru, že dovoláními napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.
Obvinění současně uplatnili námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v
předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou
stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně
neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č.
408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody
Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
dovolání obviněných J. P. a I. Č. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.