3 Tdo 1276/2020-871
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o
dovolání, které podal obviněný A. V., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 10 To 8/2020, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1
T 53/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného A. V.
odmítá.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 1 T 53/2017, byl
obviněný A. V. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm.
a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého
se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně
nezjištěné době od měsíce října roku 2010 do podzimu 2011 v obci XY, části obce
XY, v okrese Nymburk, ulice XY čp. XY, v pokoji bytu v místě bydliště, když se
domníval, že se dcera jeho družky, tehdy nezletilá AAAAA (pseudonym), nar. XY,
jejíž věk znal a pečoval o ni v době nemoci, nachází ve spánku, který ona
předstírala, s cílem dosáhnout sexuálního vzrušení jí obnažil a osahával na
prsou, břiše, stehnech a hýždích, poté jí roztáhl nohy, ale to již otevřela oči
a začala se aktivně bránit tím, že se vzpírala, tak ji uchopil za nohy v
oblasti lýtek s cílem pokračovat v pohlavních úsluhách, ale poškozené se
podařilo vymanit ze sevření a utéct do koupelny, a tam se zavřít.
Za to byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za využití § 58 odst. 1, odst. 3
písm. c), odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3
(tří) let, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku (v rozsudku nalézacího soudu nesprávně uvedeno
„tr. řádu“) byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného
trestu podle svých možností nahradil poškozené AAAAA, nar. XY, bytem XY, XY,
nemajetkovou újmu v částce 300.000 Kč, kterou jí svou trestnou činností
způsobil.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené
AAAAA, nar. XY, částku 300.000 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA, nar. XY, odkázána ve zbytku
uplatněného nároku na náhradu za nemajetkovou újmu na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2019, sp. zn.
1 T 53/2017, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného
rozsudku. Zároveň podali odvolání poškozená AAAAA, nar. XY, a to proti výroku o
přiznání náhrady nemajetkové újmy, a státní zástupce, který jej směřoval v
neprospěch obviněného do výroku o trestu.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2020,
sp. zn. 10 To 8/2020, a to tak, že napadený rozsudek k odvolání obviněného a
státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve
výroku o přiměřené povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a v celém výroku
o nemajetkové újmě. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. a § 265 tr. ř. znovu rozhodnul
tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou AAAAA odkázal s jejím nárokem na
náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání poškozené AAAAA jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Jinak ponechal odvolací soud napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. V. dovolání (č. l. 848–852),
a to do výroků týkajících se viny a trestu, přičemž uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, a v řízení bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného
opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný brojí proti uznání jeho osoby vinným ze spáchání předmětného zločinu
při zdůraznění zásady in dubio pro reo, kdy poukazuje na důkazní situaci s tím,
že jediným přímým důkazem je výpověď samotné poškozené AAAAA, která svá
obvinění vznesla až po šesti letech od údajného spáchání trestné činnosti. Má
za to, že tak bylo znemožněno provedení některých důkazů svědčících v jeho
prospěch, kdy zejména poukazuje na zdravotní prohlídku poškozené v době, kdy
mělo k trestné činnosti dojít. Zdůrazňuje, že k oznámení trestného činu došlo
až na popud bývalé učitelky poškozené a bývalé partnerky obviněného, která
zneužila poškozenou k pomstě jeho osobě. Poškozená si spolu s jeho bývalou
partnerkou na Facebooku psaly, že se „těší na konec, kdy si budou hezky mnout
ručičky a výhru nad tím trollem společně zapijí z peněz, které z něj vytáhnou“. Výpověď poškozené je nadto podle obviněného nepravdivá a obvinění jeho osoby
křivé, což dovozuje ze znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc, ze
kterého vyplývá, že poškozenou nelze považovat za zcela věrohodnou a že její
vztah k pravdě mohl být ovlivněn její potřebou získat podporu a soucit a z
pocitu životní nespravedlnosti a zklamání. Jedná se o empatickou dívku, která
podporuje své blízké, a k tomu využívá i zkreslených informací a faktů. Obviněný rovněž poukazoval na určité rozpory ve výpovědi poškozené stran
vylíčení údajného bodnutí vidličkou a pálení cigaretou, kdy útok vždy
popisovala jinak, a kdy navíc byla tato část její výpovědi vyvrácena výpověďmi
ošetřujících lékařek S. a Š., které shodně vypověděly, že žádné známky týrání
nebyly shledány. Rovněž ve svém dovolání brojil proti časovému vymezení činu jako značně vágnímu
a nepřesnému. Obviněný tento čin spáchat nemohl, neboť poškozená podle zprávy
základní školy absentovala z důvodu nemoci pouze v roce 2011 v době od 14. 9. do 16. 9. 2011, kdy byl již zaměstnán a chodil do práce. V předchozím roce pak
nebyla vůbec nemocná a neabsentovala. Po skončení pracovní doby přicházel domů
v době, kdy zde byla přítomna matka poškozené, tedy neměl reálnou příležitost
se skutku dopustit. Závěr nalézacího soudu vyslovený v bodě 83. rozsudku, že se
měl možnost daného činu dopustit, je založen toliko na čistých spekulacích
nepodložených provedeným dokazováním. Závěrem svého dovolání obviněný shrnul, že soudy učinily závěr o jeho vině
pouze na podkladě jediného přímého důkazu – výpovědi poškozené a na nepřímých
důkazech, které však netvoří ucelený a na sebe navazující řetězec, který by
vylučoval pochybnosti o vině, zejména pak za situace, kdy znalecké posudky
výpověď poškozené zpochybnily.
Poškozená oznámení učinila až po letech od
údajné trestné činnosti a s iniciátorkou trestného oznámení K. se domlouvala
„jak to odsouzenému spočítají“. Obviněný má tedy za to, že soudy postupovaly v
rozporu se zásadou in dubio pro reo, ač pro její aplikaci byly dány jasné
předpoklady. Vrchní soud v Praze pak kritiku obviněného odmítl a napadený
rozsudek stran výroku o vině a trestu nezměnil. S ohledem na výše uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020,
sp. zn. 10 To 8/2020, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze
dne 25. 11. 2019, sp. zn. 1 T 53/2017, zrušil, a aby podle § 265m tr. ř. sám ve
věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný v plném rozsahu zprošťuje obžaloby. K dovolání obviněného A. V. se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 1. 10. 2020, sp. zn. 1 NZO 805/2020. Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupkyně
uvedla, že obviněný A. V. uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní
obhajoby i z jeho odvolání. S námitkami obviněného se přitom odvolací soud plně
a dostatečně vypořádal. Jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí
poškozené AAAAA, která byla podpořena dalšími důkazy, a to výpověďmi svědků,
kterým se měla poškozená svěřit. Dále poukazuje státní zástupkyně na znalecké
posudky stran duševního stavu poškozené i obviněného, přičemž s odstupem a po
zjištění dalších pro dokazování význačných skutečností byl z popudu
druhoinstančního soudu vypracován revizní ústavní znalecký posudek, který
poopravil znalecká zjištění z předchozích posudků a dospěl k závěrům, z nichž
soud ve svém konečném rozhodnutí vycházel, a to jak při hodnocení důkazů z
hlediska viny obviněného, tak při stanovení právního posouzení skutku. Dovolací
argumentace se podle státní zástupkyně zaobírá prakticky výlučně hodnocením
procesu dokazování a důkazů samotných v řízeních předcházejících řízení
dovolacímu. Konstatovala, že skutkové závěry jsou podepřeny provedeným
dokazováním a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními
trestního práva hmotného. S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného A. V. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z
jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas, aby
Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v
neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn.
10 To
8/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest (rozsudek nalézacího soudu byl měněn toliko ve
vztahu k povinnosti náhrady nemajetkové újmy). Obviněný je podle § 265d odst. 1
písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím
své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných dovolacích
důvodů obviněného A. V. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným A. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písm. a) až k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První
alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení
mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a
také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem, kdy došlo
toliko ke změně stran adhézního výroku. Uplatnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,
tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů
dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g). V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení.
Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví). S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům
vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména vlastní výpovědi a výpovědi
poškozené AAAAA, výpovědi svědkyně J. K. K., učitelky poškozené a bývalé
partnerky obviněného, výpovědi ošetřující lékařky poškozené V. Š., dále zprávy
ošetřující lékařky poškozené M. Š., revizního znaleckého posudku Fakultní
nemocnice Olomouc z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie,
zpracovaného na osobu poškozené, výslechu PhDr. Petry Kasalové, která revizní
znalecký posudek přednesla, zprávy základní školy TGM v XY, lékařské
dokumentace poškozené, Facebookové komunikace mezi poškozenou a J. K. K.) a
vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve
vztahu k předmětnému incidentu, zejména pak stanovení jeho přesného průběhu a
doby, kdy k němu mělo dojít), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu
k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají, jedná se o neucelený řetězec nepřímých důkazů,
kdy jediným přímým důkazem je zcela nedůvěryhodná výpověď poškozené) a
prostřednictvím kterých předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy
obviněný uvádí, že k danému činu nikdy nedošlo, poškozená si celou událost
vymyslela a trestní oznámení podané po řadě let je pomstou jeho bývalé
partnerky J. K. K., která k tomuto účelu zneužila poškozenou). Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního
hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verze skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení
skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný
vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
To znamená, že obviněný v tomto rozsahu výše uvedený
dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně
proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6
trestního řádu) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný A. V. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o
hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených
vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům
nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Obviněný v této souvislosti zdůrazňoval především skutečnost, že soudy
hodnotily důkazy v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy
se přiklonily k výkladu skutkových okolností a hodnocení pravdivosti výpovědí
zúčastněných v jeho neprospěch. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že v postupu
soudů obou stupňů není možno porušení zásady in dubio pro reo spatřovat, neboť
odlišné hodnocení soudem a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním
odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé
odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno
vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení
provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo
892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo
563/2017). Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny
zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Je tudíž zjevné, že toto
pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové
není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak
pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom
hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak
spadá do jeho výlučné kompetence. Obviněný většinou svých námitek fakticky napadá soudy zjištěný skutkový stav
věci, což je samo o sobě námitka pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná,
avšak současně má za to, že v daném případě je dán extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů. Se zřetelem k zásadám, které
vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší
soud zcela výjimečně, shledá-li existenci extrémního nesouladu, zasáhnout do
skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Takový rozpor spočívá
zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah
důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů
jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací
soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této
oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na
limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními
předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Skutková zjištění nalézacího
soudu obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem
vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem
odvolacím splňují zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a
provedeným dokazováním extrémní nesoulad. Soudy vycházely z celé řady důkazů
podrobně popsaných v rozhodnutí nalézacího soudu, kdy dokazování nalézacího
soudu bylo korigováno odvolacím soudem ve dvou zrušujících rozhodnutích. V
pořadí třetí rozsudek nalézacího soudu již vycházel z veškerých důkazů, které
přicházely v úvahu a odstranil pochybení obsažená v rozhodnutích
předcházejících (srov. bod 8. rozsudku odvolacího soudu).
V posledním
rozhodnutí nalézací soud věnoval mimořádnou pozornost klíčovému a zároveň
jedinému přímému důkazu, a to výpovědi poškozené. Poškozená popsala pokus o
znásilnění v době, kdy jí bylo mezi 12 a 13 lety. S ohledem na časový odstup
pak sice situaci nebyla schopna naprosto přesně časově zařadit, ale popsala
důležité okolnosti, které umožňují dobu spáchání činu blíže konkretizovat, a to
sice to, že byla doma kvůli nemoci a hlídal ji obviněný, který byl v pracovní
neschopnosti. Rovněž uvedla okruh osob, kterým se s prožitou událostí svěřila,
a to včetně přibližného časového rámce, kdy tak učinila. Její výpověď podpořila
u soudu jak její kamarádka BBBBB (pseudonym), které se svěřila několik týdnů po
předmětné události, tak výpovědi svědků CCCCC (pseudonym) (kamaráda poškozené),
M. Č. a T. O. (partnerů poškozené), M. K. (matky svědka T. O.), R. S. (babičky
poškozené), P. U. (psychiatričky, která u poškozené diagnostikovala poruchu
přizpůsobení). Výpověď poškozené podporuje i výpověď učitelky poškozené a
bývalé manželky obviněného J. K., která poškozenou přesvědčila, aby celou
událost nahlásila. Je sice pravdou, že svědkyně K. chová k obviněnému negativní
pocity, nelze se ale domnívat, že by její vliv na poškozenou byl takový, že by
si celou událost vymyslela, jak tvrdí obviněný. Proti takovému závěru hovoří
jednak výše zmíněné výpovědi svědků, kterým se poškozená svěřila dlouhou dobu
předtím, než se svěřila i svědkyni K. (ke stejnému závěru dochází nalézací soud
v bodě 97. usnesení), jednak i zjištění znaleckých posudků zpracovaných ke
zjištění psychického stavu, osobnosti a věrohodnosti poškozené. Soudní znalec z
oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. Štěpán Vymětal, Ph.D.,
konstatoval, že obecná věrohodnost poškozené je plně zachována, přičemž u ní
nebyly zjištěny tendence k patologické lhavosti nebo záměrnému a účelovému
blokování či zkreslování informací. Některé detaily však mohly být v
souvislosti s traumatickým prožitkem vytěsněny. Znalec z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, MUDr. Martin Sikora uvedl, že stav poškozené je
charakterizován ústupem příznaků posttraumatické stresové poruchy, kdy k
rozvoji této poruchy došlo právě v souvislosti s událostí, jež je obviněnému
kladena za vinu. Oba znalci dospěli k závěru, že pokud v průběhu dokazování
soudy zjistily u poškozené sklony k lhavosti, tak se jednalo o snahu o upoutání
pozornosti. S ohledem na tuto skutečnost nařídil odvolací soud provedení
revizního znaleckého posudku k potvrzení či zpochybnění věrohodnosti poškozené. Revizní znalecký posudek vypracoval znalecký ústav – Fakultní nemocnice
Olomouc, který vyslovil souhlas se závěry znalce PhDr. Štěpána Vymětala, Ph.D. Konstatoval, že myšlení poškozené nebylo ovlivněno emocemi, poškozená vnímala
realitu intelektově dobře a její osobnost není natolik závažně narušená, aby si
celou událost vymyslela. Revizní znalecký posudek sice konstatoval určitou míru
snížení věrohodnosti poškozené, zároveň ale vyloučil, že by si poškozená celou
událost vymyslela a v klíčovém závěru tak potvrdil její věrohodnost. K obsahu
komunikace mezi svědkyní K.
a poškozenou, na který poukazuje obviněný i v
podaném dovolání, se znalci vyjádřili s tím, že svědkyně K. zřejmě využila
poškozenou k pomstě obviněnému, motivovala ji k podání trestního oznámení,
vyjadřovala jí soucit a podporu, kterou poškozená postrádala. Poškozená tak
díky její podpoře, i když pochybně motivované, dokázala až po letech sebrat
dostatek sil a závadné jednání obviněného řešit formou podání trestního
oznámení a uzavřít něco, k čemu se do té doby neodvážila. Svědkyně K. v určité
fázi začala stupňovat svůj nátlak na poškozenou, jejich komunikace proto končí
konfliktem, kdy si poškozená nepřeje být svědkyní K. tlačena a kontrolována. Tato komunikace pak svědčí v konečném důsledku pro pravdivost výpovědi
poškozené. Rovněž pak z obsahu komunikace s V. B. nevyplývá bájná lhavost
poškozené či vymýšlení si (body 86. – 92. odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu). Nalézací soud dospěl v bodě 97. odůvodnění svého rozhodnutí k závěru,
že obviněný je ze souzeného činu usvědčován především přesvědčivou výpovědí
poškozené AAAAA, která sled události popsala v souladu s výše uvedeným
skutkovým stavem a o jejíž pravdivosti nemá soud nejmenších pochybností. Soud
neměl nejmenší pochybnosti o tom, že se obviněný souzeného činu dopustil,
přičemž není pochyb, že byl v době činu příčetný (srov. bod 100. odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se s těmito závěry plně ztotožnil,
když v bodě 8. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že skutkový stav byl krajským
soudem po opakovaném zrušení a vrácení věci zjišťován požadovaným způsobem. Co
se týče výpovědi korunní svědkyně – poškozené AAAAA – soud pro stanovení
skutkového stavu vycházel jen ze skutečností, které podle něj byly nepochybné,
tam kde se vyskytly sebemenší náznaky nejednotnosti v jednotlivých výpovědích,
nebyly tyto skutečnosti do zjištěného skutkového stavu pojaty. V bodě 10. pak
shrnul, že krajský soud důkazy zákonným způsobem hodnotil, přičemž k jím
provedeným závěrům (hodnocení důkazů) odvolací soud nemá a ani nemůže mít
výtek. S uvedenými a přesvědčivými závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud
zcela ztotožňuje, a na ně v podrobnostech odkazuje. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených
verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy
přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Vytýkaná trestná
činnost je typickou trestnou činností odehrávající se za zavřenými dveřmi, s
níž se samozřejmě pachatelé ani oběti obvykle snadno nesvěřují. Oběti domácího
násilí, týrání či sexuálního zneužívání, zejména pak děti či mladiství, jsou
skupinou zvláště citlivou, neboť se jedná o osoby psychicky a fyzicky ještě
nezralé (poškozené bylo v době spáchání činu 12–13 let), snadněji psychicky
manipulovatelné a v drtivé většině emočně a ekonomicky závislé, což se v rámci
trestněprávních předpisů projevuje zvýšenou ochranou těchto skupin.
Hodnotí-li
soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato
skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in
dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nutno dodat, že identické námitky obviněný vznesl již v řízení před nalézacím i
odvolacím soudem. Soudy se s nimi řádně a přesvědčivě vypořádaly, a na jejich
odůvodnění pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje (srov. body 89. až 100. rozsudku nalézacího soudu a bod 8. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud v
této souvislosti zdůrazňuje, že části výpovědí svědků a pasáže znaleckých
posudků uvedené v dovolání byly do značné míry vytrženy z kontextu, přičemž z
nich závěry dovozované obviněným nevyplývají. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a
nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jím uplatněné námitky výše uvedeným
požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou
povinnost dovolacího soudu. IV. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2020
Předseda senát:
JUDr. Petr Šabata