3 Tdo 1331/2021-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2021 o
dovolání, které podal obviněný M. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14.
7. 2021, č. j. 14 To 111/2021-213, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 T 14/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 4. 2021, č. j. 5 T
14/2021-188, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím,
že
v období od 31. 7. 2018 do 11. 2. 2020 jako zástupce svojí nemocné matky A. B.
(rozené H.), narozené XY, trvale bytem XY, ustanovený na základě rozhodnutí
Okresního soudu v Táboře č.j. 7 Nc 2831/2018-7 o zastoupení členem domácnosti
přebíral starobní důchod matky, který za toto období činil po exekučních
srážkách celkem 179 542 Kč, přičemž byl povinen svěřené finanční prostředky
využít k úhradě nákladů vzniklých potřebou obstarávání obvyklých záležitostí
zastoupené, kdy v rozporu s jeho povinností minimálně v období od 1. 5. 2019 do
31. 7. 2019 nehradil ničeho za ubytování matky v Domě s pečovatelskou službou
zřizovaného městem XY, IČ: XY, v celkové částce 27 361,50 Kč a v období od 13.
8. 2019 do smrti matky dne 11. 2. 2020 nehradil žádné náklady společnosti G.,
IČ: XY, se sídlem XY,XY, spojené s péčí o matku na zdravotním lůžku a to v
celkové částce 33 475 Kč, prostředky si ponechal pro svou potřebu a svým
jednáním tak způsobil škodu ve výši celkem 60 836,50 Kč poškozené A. B., data
shora, zesnulé dne 11. 2. 2020.
2. Za to byl obviněný podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v délce 28 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 36 měsíců.
Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost
podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem Městu XY, IČ XY, ve
výši 27 361,50 Kč a G., IČ XY, ve výši 33 475 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř.
byli poškození J. S., nar. XY, a V. Š., nar. XY, odkázáni s uplatněnými nároky
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. O odvolání
obviněného rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
usnesením ze dne 14. 7. 2021, č. j. 14 To 111/2021-213, tak, že podle § 256 tr.
ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své
obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
5. Obviněný namítá, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní
stránka trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku.
Podle obviněného popis skutku neobsahuje znak „přisvojení si“. Dále ani nebylo
prokázáno, že by si obviněný prostředky přisvojil neoprávněně a v jaké
konkrétní výši. Připouští, že část finančních prostředků byla použita i na jeho
potřeby (vedení společné domácnosti, společné stravování apod.), v trestním
řízení však nebylo prokázáno, že s prostředky naložil proti vůli matky nebo v
rozporu s jejím zájmem. Obviněný kritizuje, že vznik škody a její výše jsou ze
strany soudů předpokládány automaticky jako součet dluhu na nájemném a dluhu na
platbách za pobyt poškozené v léčebně dlouhodobě nemocných. Výši finančních
prostředků z důchodu matky, které obviněný použil pro sebe, soudy podle
obviněného vůbec nezjišťovaly.
6. Nenaplnění subjektivní stránky obviněný spatřuje v absenci jeho
úmyslu zmařit základní účel svěření finančních prostředků své matky. Obviněný
tvrdí, že z jeho pohledu nakládal s příjmem matky v jejím zájmu, neboť za
nejzákladnější matčin výdaj považoval stravu (matky i svoji, jinak by se o
matku nemohl osobně starat), základní vybavení bytu, výdaje za hygienické
prostředky a pomůcky pro matku a posléze i náklady za dojíždění za matkou do
léčebny dlouhodobě nemocných, neboť je přesvědčený, že jeho častá přítomnost v
LDN XY doslova udržovala matku při životě. Platby za nájem a péči v LDN XY
chtěl rovněž hradit, ale na to mu finanční prostředky již nezbývaly.
7. Obviněný je přesvědčen, že pokud by upřednostnil platbu nájemného a
platbu za péči v LDN XY před výdajem za jídlo pro matku i sebe, hygienu nebo
dojíždění za matkou do LDN apod., tak by matka skutečně strádala a v takovém
případě by nejednal v jejím zájmu. Ačkoliv se jednání obviněného může zpětně
jevit jako nehospodárné nebo neefektivní, pro absenci úmyslu v něm nelze
spatřovat trestněprávní jednání. Úmysl obviněného nelze dovozovat pouze ze
zjištění, že obviněný za matku neuhradil nájemné a platbu za pobyt v LDN.
8. Obviněný poukazuje na skutečnost, že upřednostnil osobní péči o matku
před svým zaměstnáním a svým osobním životem. Celé trestní řízení považuje za
nespravedlivé.
9. Obviněný dále poukazuje na extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým
stavem a provedenými důkazy. Vyjmenovává jednotlivé ve věci provedené důkazy a
popisuje, jak je měly nižší soudy hodnotit a jaké z nich měly učinit závěry.
Soudům vytýká, že neprovedly výslech svědka T.
10. Konečně obviněný (bez dalších podrobností) namítá porušení pravidla
in dubio pro reo vyplývajícího ze zásady presumpce neviny, porušení zásady
subsidiarity trestní represe a práva na spravedlivý proces, garantovaného v
článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
11. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 7. 2021, č. j. 14 To
111/2021-213 i jemu předcházející odsuzující rozsudek Okresního soudu v Táboře
ze dne 22. 4. 2021, č. j. 5 T 14/2021-188, a aby sám ve věci rozhodl
zprošťujícím rozsudkem, případně, aby věc přikázal Okresnímu soudu v Táboře k
novému projednání a rozhodnutí.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, dovolací
argumentaci obviněného, a poté se vyjádřil k uplatněným dovolacím námitkám. Dle
státního zástupce v zásadě lze námitky obviněného přiřadit pod uplatněný
dovolací důvod, nejsou však důvodné.
13. Objektivní stránka deliktu byla naplněna. Skutková věta obsahuje
pasáž „ponechal pro svou potřebu“, obviněný tedy nemá pravdu, tvrdí-li, že znak
„přisvojení si“ v popisu skutku zcela chybí. Současně ze skutkové věty vyplývá,
že dané prostředky neměly být využity pro potřeby obviněného, nýbrž se jednalo
o prostředky poškozené, které byly svěřeny obviněnému, a ten je měl použít mj.
na úhradu výdajů popsaných v odsuzujícím rozsudku. Protože obviněný peněžní
prostředky nejméně v rozsahu 60.836,50 Kč na úhradu nezbytných výdajů poškozené
neuhradil, nýbrž je použil pro sebe, je zřejmé, že základní účel svěření
prostředků obviněnému byl jeho vlastním jednáním zmařen.
14. Protože povinností obviněného bylo užívat relevantní peněžní
prostředky k úhradě nákladů vzniklých při obstarávání obvyklých záležitostí
poškozené, nicméně obviněný tuto povinnost nesplnil a peníze nejméně v částce
60.836,50 Kč použil pro svou potřebu, jednal protiprávně. Je tudíž naplněn i
znak protiprávnosti. Že obviněný jednal v rozporu se zájmy poškozené je
evidentní, ačkoliv to obviněný popírá. Pokud totiž obviněný nehradil náklady
poškozené, nýbrž její peníze užil pro svou potřebu, pak to jasně zájmy
poškozené negativně zasahuje.
15. K námitce, že není řádně zjištěna výše škody, potažmo zpronevěřené
částky je nutno uvést, že soudy v duchu zásady in dubio pro reo vyšly z toho,
že se jedná celkem o 60.836,50 Kč. Tato částka je v podstatě představována
dluhem, který měl obviněný za poškozenou uhradit z prostředků náležejících
poškozené v celkové výši 179.542 Kč. Jestliže měl obviněný k dispozici
dostatečné množství peněz patřících poškozené, tedy celkem 179.542 Kč, přesto
neuhradil náklady nezbytných základních výdajů poškozené ve výši 60.836,50 Kč,
pak je zřejmé, že nejméně právě tuto sumu využil jinak než za účelem náhrady
nákladů živobytí poškozené, a tedy v rozporu s účelem svěření. Zpronevěra
dalších prostředků představujících rozdíl mezi 179.542 Kč a 60.836,50 Kč není
obviněnému v duchu zásady in dubio pro reo za vinu kladena.
16. Argumentaci ohledně nedostatku subjektivní stránky obviněný buduje
hlavně na své vlastní představě skutkového děje. K argumentům tohoto typu však
nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet. Primárně totiž směřují do oblasti
skutkových zjištění a obviněný se jimi snaží prosadit svou vlastní verzi
průběhu skutkového děje. Navíc v řešeném případě byla tato obhajoba obviněného
spolehlivě vyvrácena ve věci činnými soudy (srov. str. 5 – 6 rozsudku okresního
soudu či str. 4 – 5 usnesení krajského soudu).
17. Námitky porušení principu presumpce neviny, pravidla in dubio pro
reo, práva na spravedlivý proces nelze dle státního zástupce pod uplatněný
dovolací důvod podřadit, protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku či
jinému hmotně právnímu posouzení. Za důvodné je nepovažuje ani věcně.
Rozhodnutí nižších soudů podle státního zástupce netrpí žádnými, natož
extrémními rozpory. Skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech.
18. Základ skutkového děje byl podle státního zástupce spolehlivě
zjištěn. Obviněný si ponechával pro svoji vlastní potřebu finanční prostředky
ze starobního důchodu poškozené, jež mu byly vyplaceny jako jejímu zástupci, a
které byly určeny k hrazení obvyklých nákladů poškozené, přičemž rozsah takto
neoprávněně použitých prostředků bylo možno přesně určit pouze vzhledem k
částce 60.836,50 Kč, která představuje dluh za základní služby čerpané
poškozenou, kterýžto dluh obviněný nezaplatil, ačkoliv na to měl mít k
dispozici dostatek prostředků patřících poškozené. Tyto prostředky tedy musel
použít v rozporu s účelem svěření, pro svou vlastní potřebu. V tomto směru
neexistují žádné, natož extrémní rozpory. Nastíněná skutková zjištění jsou
dostatečná k uznání obviněného vinným, neboť nezakládají žádnou pochybnost o
průběhu skutkového děje. To znamená, že nedošlo ani k porušení obviněným
zmíněné zásady in dubio pro reo. V dalším státní zástupce odkázal na výše
citované pasáže přezkoumávaných rozhodnutí, v rámci kterých se soudy vypořádaly
s obhajobou a s výtkami mířícími do oblasti dokazování a skutkových zjištění.
19. K namítanému porušení zásady subsidiarity trestní represe státní
zástupce uvedl, že neshledal žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno
říci, že posuzované jednání nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u
typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy v
řešeném případě plně opodstatněné.
20. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle § 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř. souhlasí rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v
neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje
i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
24. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s
výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo
849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS
570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp.
zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn.
III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu
trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této
Úmluvě.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
28. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný brojí proti
výroku o vině.
30. Dovolací námitky obviněného z převážné části představují opakování
obhajoby, kterou již obviněný uplatňoval před soudem prvního, resp. druhého
stupně (v řadě pasáží přímo doslovně). Je-li dovolání obviněného založeno
výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního
řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla
nutné dovolání už jen z tohoto důvodu označit jako zjevně neopodstatněné (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
31. Bez ohledu na výše uvedené (a z hlediska dovolacího přezkumu a
obviněným zvoleného dovolacího důvodu) musí Nejvyšší soud zdůraznit, že ve
vztahu k výroku o vině obviněný uplatňuje téměř výlučně námitky skutkové a
procesní povahy vztahující se k procesu dokazování, tedy námitky, které se s
jím vytýkaným dovolacím důvodem věcně rozcházejí, přičemž tyto námitky nelze
podřadit ani pod jiný dovolací důvod.
32. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají
na nesprávném právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoli však z hlediska práva procesního. Na základě tohoto
dovolacího důvodu proto může Nejvyšší soud přezkoumávat toliko otázky
hmotněprávní, ne však již otázky procesněprávní. Zejména tak v jeho rámci proto
nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 a 6
tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy
na základě provedeného dokazování dospěly. Jak již bylo konstatováno výše,
dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze
skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a
nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje za správnou dovolatel.
33. Pokud Nejvyšší soud konfrontuje dovolací argumentaci obviněného a
její podobu s těmito východisky, pak je výsledkem závěr, že obsahem dovolání
obviněného jsou právě takové námitky, které pod vytýkaný ani žádný jiný
dovolací důvod podřadit nelze. Je tomu tak proto, že obviněný ve své podstatě
zpochybňuje jednak rozsah dokazování z pohledu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.,
jednak způsob hodnocení provedených důkazů soudy a jejich soulad s výslednými
skutkovými zjištěními, tedy rozporuje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Je zjevné,
že takto pojatou dovolací argumentací se obviněný snaží, aby Nejvyšší soud
znovu hodnotil provedené důkazy a skutkové závěry tak, aby vyznívaly ve
prospěch obviněného, což by podle jeho názoru mělo vést k tomu, aby byl
zproštěn obžaloby. Tímto přístupem se však dostává do rozporu se základními a
stěžejních pravidly trestního řízení, tedy že důkazy hodnotí a skutková
zjištění činí zásadně nalézací soud, potažmo při splnění zákonných podmínek
uvedených v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř. odvolací soud, nikoli však obviněný (či
státní zástupce).
34. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti
Nejvyššího soudu vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího
přezkumu, že zásah do skutkových zjištění je zcela výjimečně možný v případě
některých vad důkazního řízení, které mohou mít za následek porušení práva na
spravedlivý proces. Jedná se jednak o tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy buď
odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a
adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v
odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří
případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah není získán procesně přípustným způsobem a
jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí
oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tedy pokud odůvodnění
soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování a dochází k tzv.
deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení (případ
tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými
soudy). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé
založit dovolací přezkum.
35. Obviněný ve svém dovolání uplatnil jednak námitku extrémního
nesouladu, jednak (byť ne výslovně) námitku opomenutých důkazů. Ani jednu z
těchto námitek Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
36. Odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy, je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod
ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán
zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou
spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7.
2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020,
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze
dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
37. Po prostudování spisového materiálu však Nejvyšší soud konstatuje,
že v dané věci byl skutkový stav (vyjádřený ve skutkové větě rozsudku
nalézacího soudu) zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé
rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Současně lze
nejprve v obecné rovině konstatovat, že nalézací soud hodnotil provedené důkazy
jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje ke všem
rozhodným okolnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů
podle § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud pak řádně přezkoumal odvolání obviněného
a vypořádal se všemi jeho námitkami. Odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů
tak jsou v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.
38. Jakkoliv je právem obviněného hájit se způsobem, který uzná za
vhodný, musí Nejvyšší soud k podobě zvolené dovolací argumentace obviněného
konstatovat, že sama jeho nespokojenost s hodnocením důkazů ze strany soudů,
stejně jako se skutkovými zjištěními, či s nevyhověním jeho odvolacím námitkám,
neznamená, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná, a
že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon
obviněným garantuje. Odůvodnění obou napadených rozhodnutí jsou logická a
přesvědčivá a Nejvyšší soud v nich neshledal žádné, natož extrémní rozpory mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
39. Pokud jde o námitku tzv. opomenutých důkazů vztahující se k úplnosti
dokazování ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., pak Nejvyšší soud v obecné
rovině uvádí, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z
vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně
vyplývá z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip
nezávislosti soudů. Z uvedeného principu lze dovodit mj. to, že obecné soudy
musí v každé fázi trestního řízení, a to i bez případných návrhů stran,
zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování,
přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování
(viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95,
publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům. Jak vyjádřil Ústavní soud
v usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, rozsah dokazování nemůže
být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) bezbřehý,
soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro
rozhodnutí“. Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní
návrh. Pokud však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí
přesvědčivě odůvodnit.
40. Obviněný namítá, že odvolací soud neprovedl obhajobou navržený
výslech svědka P. T., přítele obviněného, který měl mj. dosvědčit, jakým
způsobem se obviněný o matku staral. V odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání
skutečně důvody, pro které odvolací soud návrh na provedení tohoto důkazu
zamítl, nalézt nelze. Z protokolu o veřejném zasedání, konaném o odvolání
obviněného dne 14. 7. 2021, však vyplývá, že odvolací soud provedení tohoto
důkazu zvažoval, a následně vyhlásil usnesení, že další dokazování provádět
nebude. Toto své usnesení stručně odůvodnil, jak je patrné i z protokolu.
Konkrétní obsah odůvodnění je patrný ze zvukového záznamu tohoto veřejného
zasedání. Odvolací soud považoval navržený důkaz za nadbytečný, neboť předmětem
obžaloby není, zda obviněný o matku pečoval, nebo nikoliv, případně jak často a
jak intenzivně, nýbrž jak nakládal se svěřenými finančními prostředky. V tomto
duchu tedy nebylo rozhodné, zda a jak intenzivně obviněný pečoval o svou matku.
Výslech navrhovaného svědka tak nebyl způsobilý přinést žádné další – pro
posouzení viny obviněného podstatné – poznatky.
41. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že byť argumentace soudu, proč se
rozhodl navržený výslech svědka T. neprovést, v odůvodnění rozhodnutí o
odvolání skutečně absentuje, odvolací soud návrh obviněného na doplnění
dokazování nepřešel, věcně se jím zabýval a došel ke (správnému) závěru o jeho
nadbytečnosti. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že dokonce ani případné
zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění samo o sobě nevede k
závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). Nejvyšší
soud tedy nutnost zásahu z titulu opomenutých důkazů neshledal.
42. Konečně obviněný ve svém dovolání namítá porušení zásady in dubio
pro reo. Uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, pokud soud po
vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají
pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál, což však v této věci nenastalo
(naopak, obviněnému je kladena za vinu zpronevěra jen části prostředků
náležících jeho matce, byť pravděpodobně zpronevěřil částku vyšší). Pokud soud
po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje
nemá, podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo splněny nejsou. Krom toho,
i tato námitka míří do oblasti skutkových zjištění, do nichž dovolacímu soudu,
až na shora popsané výjimky, nepřísluší zasahovat.
43. Nejvyšší soud tedy v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor
mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ani vadu opomenutých
důkazů, ani jiné porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jehož se
obviněný v závěru svého dovolání (bez dalších podrobností) dovolává.
44. Jedinými námitkami, které lze formálně vzato podřadit pod
dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jsou námitky zpochybňující naplnění
objektivní a subjektivní stránky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4
písm. b) tr. zákoníku, případně otázka aplikace zásady subsidiarity trestní
represe. Obviněný však i tyto námitky staví prakticky výlučně na vlastní
skutkové verzi (podle níž finanční prostředky matky sice používal i na své
potřeby, činil tak ovšem proto, aby mohl o matku celodenně a intenzivně
pečovat). Tato obhajoba přitom byla nalézacím i odvolacím soudem označena za
vyvrácenou (a Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje). Argumentace
obviněného tedy nerespektuje skutková zjištění, k nimž na základě provedeného
dokazování došel nalézací a odvolací soud (a která považuje Nejvyšší soud za
správná). Nejvyšší soud proto ani těmto námitkám obviněného nepřisvědčil.
45. Ve vztahu k objektivní stránce jsou zjevně nedůvodné také námitky,
že v popisu skutku chybí znak „přisvojení si“ finančních prostředků, a že soudy
vůbec nezjišťovaly výši finančních prostředků z důchodu matky, které obviněný
použil pro sebe. Znak „přisvojení si“ je ve skutkové větě vyjádřen spojením „si
ponechal pro svou potřebu“, jak správně konstatuje státní zástupce ve svém
vyjádření i odvolací soud v bodě 13. odůvodnění svého rozhodnutí. Stejně tak
není pravdou, že by soudy nezjišťovaly výši zpronevěřených finančních
prostředků – zabýval se jí již nalézací soud, který v souladu se zásadou in
dubio pro reo (jíž se obviněný také dovolává) uznal obviněného vinným pouze ve
vztahu k částce 60.836,50 Kč, odpovídající dluhu za ubytování matky v domě s
pečovatelskou službou a dluhu za služby společnosti G., když celková částka
starobního důchodu, jíž obviněný v rozhodném období namísto nemocné matky
disponoval, činila 179.542 Kč.
46. Pod deklarovaný dovolací důvod lze formálně vzato podřadit také
námitku, že soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe.
47. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní
čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v
tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje
všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit
trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných
trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené
v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
48. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s nimi spojené uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity
trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské
škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z
hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným
činům konkrétní skutkové podstaty (viz stanovisko Nejvyššího soudu č. 26/2013
Sb. rozh. tr.).
49. Obviněný námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe vznesl
bez jakýchkoliv dalších podrobností. Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti,
pro které by skutek neměl dosahovat společenské škodlivosti ani nejlehčích v
praxi se vyskytujících případů zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm.
b) tr. zákoníku. Obviněný navíc tuto námitku uplatňuje v situaci, kdy se k
trestné činnosti nedoznává a kdy v rámci svého dovolaní uplatňuje námitky proti
objektivní a subjektivní stránce posuzovaného trestného činu. Proto Nejvyšší
soud i tuto námitku hodnotí jako zjevně neopodstatněnou.
50. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá než shrnout, že většina argumentace
obviněného se míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem i s jinými dovolacími
důvody. Námitky, které formálně vzato pod uplatněný dovolací důvod podřadit
lze, jsou zjevně neopodstatněné.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
51. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného
rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého
Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
52. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2
tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář