3 Tdo 1459/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání
obviněného M. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.
7. 2018, sp. zn. 5 To 183/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 67/2016, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. K.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 3 T
67/2016, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst.
1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku
(dále jen „tr. zákoník“) a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí
podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových
zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že od blíže nezjištěné doby,
nejméně od září roku 2012 do 2. září 2014 ve Frýdku-Místku ve společném
bydlišti v bytě na ulici XY a v rodinném domě na ulici XY, poblíž kanceláře B.
i. c. Frýdek-Místek, na XY, a jinde, si na K. K., která byla tehdy jeho
přítelkyní, převážně nejprve psychickým nátlakem spočívajícím v opakovaném
buzení ze spánku v nočních hodinách, zamezováním spánku opakovanými telefonáty
a žádostmi o odvoz z barů a heren, poté vulgárními nadávkami typu: „děvko přede
mnou se neschováš, povím tvým rodičům, že jsi nasekala dluhy“ nebo „buď budeš
muset utéct hodně daleko, abych tě nenašel a když tě najdu, tak tě zabiju, ale
budeš se mnou“, a následně i fyzickým násilím zejména fackami, údery pěstí do
hlavy, taháním za vlasy, opakovaně v nepravidelných intervalech, nejméně však
vždy jedenkrát měsíčně, vynucoval vydávání různých finančních částek v řádech
desetitisíců korun, které pak dále používal pro vlastní potřebu, povětšinou
však k sázení v hazardních hrách v různých hernách ve Frýdku-Místku a jinde, a
protože K. K. nedisponovala požadovanými částkami, nutil ji tímto jednáním, aby
si sjednala půjčky u finančních ústavů, a pod smyšlenou legendou půjčovala
finanční hotovost i u rodinných příslušníků a známých, a aby finanční hotovost
vybírala z pokladny svého zaměstnavatele B. i. c. Frýdek-Místek, a to převážně
v nočních hodinách, jak v průběhu pracovního týdne, tak i o víkendu, aby byla
schopna vrátit tuto finanční hotovost zaměstnavateli, byla nucena sjednávat
další půjčky u bankovních i nebankovních peněžních ústavů, jakož i u fyzických
osob, čímž si vytvořila finanční závazky, které již nebyla po delší době
schopna splácet, kdy vše vyvrcholilo jednak dne 2. 9. 2014 provedenou kontrolou
orgány Magistrátu města Frýdku-Místku v jí svěřené pokladně, kterou byl zjištěn
schodek ve výši 40.000 Kč, pro který byla propuštěna ze zaměstnání a dále v ní
jednání obviněného M. K. vyvolalo stav bezmoci a bezvýchodnosti a dne 9. 9.
2014 v době kolem 15:00 hodin se pokusila o sebevraždu tím, že spolykala
několik tablet léku zn. Deforin a několik tablet léku Paramegal 500 mg, které
zapila alkoholem a následně se pořezala na zápěstí levé ruky, kvůli čemuž byla
převezena k ošetření do Nemocnice Frýdek-Místek a poté hospitalizována v
Psychiatrické nemocnici Opava, a tímto jednáním jí způsobil psychické i fyzické
příkoří, kdy byla u ní diagnostikována porucha přizpůsobení a protrahovaná
reakce na závažný stres a škodu v celkové výši nejméně 1.330.000 Kč.
Za to a současně za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst.
1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-
Místku ze dne 9. 7. 2015, č. j. 3 T 103/2015-46, který nabyl právní moci dnem
vyhlášení, byl obviněný podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst.
2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou)
roků a 10 (deseti) měsíců.
Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do
věznice s ostrahou.
Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let a
3 (tří) měsíců.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku
ze dne 9. 7. 2015, č. j. 3 T 103/2015-46, jakož i všechna rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na
náhradě škody K. K., nar. XY, bytem XY, XY, částku 1.330.000 Kč společně s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 5. 8. 2018 do zaplacení.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená K. K., nar. XY, bytem XY, XY, se
zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 3 T
67/2016, podal odvolání obviněný, a to do výroku o vině a trestu, i státní
zástupce, a to do výroku o trestu.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 7.
2018, sp. zn. 5 To 183/2018. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl a k
odvolání státního zástupce rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. tak,
že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněného M. K. za zločin
vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločin týrání
osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku, kterými byl uznán vinným napadeným rozsudkem a za přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 80 T
91/2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2016,
sp. zn. 3 To 60/2016 a za přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle
§ 199 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst.
1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 7. 2017,
sp. zn. 3 T 169/2016 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. 11. 2017, sp. zn. 7 To 176/2017, odsoudil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce
5 (pěti) let.
Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej zařadil do věznice s ostrahou.
Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) let.
Současně zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku
ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 80 T 91/2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 3 To 60/2016, a z rozsudku Okresního
soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 3 T 169/2016 ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 7 To 176/2017,
jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2018, sp. zn.
5 To 183/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l.
919-925), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Své dovolání následně ve lhůtě pro podání dovolání doplnil (č. l.
926-928) tak, že uvedl další argumenty na podporu skutečností naplňujících jím
uplatněný dovolací důvod, při zachování rozsahu a důvodů dovolání.
Obviněný má za to, že jeho jednání v souhrnu nenaplňuje veškeré znaky skutkové
podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku ani skutkové podstaty týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Obviněný upozorňuje, že byl po celou dobu stíhán pro zločin vydírání podle §
175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločin týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku mu byl
kladen za vinu až v rámci předposledního hlavního líčení, kdy byl na změnu
právní kvalifikace upozorněn.
Dále pak obviněný shrnuje skutek kladený mu za vinu, přičemž uvádí, že před
soudem prvního ani druhého stupně nebyly provedeny důkazy, které by
odůvodňovaly použití násilí, ať fyzického či psychického, vůči obviněné. Dle
obviněného musí být dostatečně prokázáno, že se předmětného jednání dopustil a
v této souvislosti připomíná zásadu in dubio pro reo. K tomuto připomíná i
výpovědi několika svědků, kteří si nebyli vědomi žádného násilí ze strany
obviněného vůči poškozené, nepozorovali u poškozené ani projevy stresu či
problémů s obviněným. Obviněný je tedy toho názoru, že soud prvního stupně
vyhodnotil důkazy zcela opačně, než měl. Dle obviněného se tedy jedná o případ
tvrzení obviněného proti tvrzení poškozené, kde stěžejní roli hrají znalecké
posudky, které však v daném případě nepřinášejí důkaz o tom, že by na poškozené
mělo být pácháno vytýkané násilí. Dle názoru obviněného by totiž osoba, která
je dva roky vystavována soustavnému týrání a vydírání vykazovala známky
posttraumatické stresové poruchy, která však nebyla znalci diagnostikována.
Absence této poruchy, ačkoliv není znakem ani jedné z přisouzených skutkových
podstat, tak zakládá pochybnost o tom, že by jednání obviněného svojí
intenzitou naplnilo znaky vytýkaných trestných činů.
Obviněný dále poukazuje na jeden ze znaleckých posudků (konkrétně znalce
Gregora), dle kterého obviněná vnímá jako stresový faktor své dluhy a nikoliv
obviněného. Dále připomíná, že znalec se k osobě vyjádřil tak, že působí
plačtivě až depresivně, ale až v době po rozchodu s obviněným. Toto považuje
obviněný za podstatné, když je patrno, že u poškozené jsou spatřovány psychické
problémy až po rozchodu s obviněným, což zpochybňuje prokázání vytýkaného
jednání nade vši pochybnost.
Obviněný dále poukazuje na konstatování ve znaleckých posudcích znalců Kušníra
a znalkyně Kováčikové, dle kterých je poškozená dominantní osobou, schopnou
převzít odpovědnost za jednání, vůdčí osobností schopnou sebeprosazení a se
sklonem k tomuto chování. Tato konstatování jsou však soudem prvního stupně
nesprávně interpretována, když v poškozené viděl osobu, která do poslední
chvíle věřila, že situaci vyřeší a vnímala ji jako svůj vlastní problém.
Konstatování ze znaleckých posudků však neodpovídají domněnce, že by poškozená
byla týranou ženou schopnou dlouhodobě akceptovat nepřípustné chování ze strany
životního partnera. Dle obviněného není poškozená osobou, která by byla
vzhledem ke znaleckému profilu schopna uzavírat nespočet půjček, v důsledku
čehož se dostala do několikamilionových dluhů a naopak by nebyla schopna
situaci řešit. S ohledem na dominantní osobnost poškozené je dle obviněného
nutno položit i otázku, proč situaci neřešila, například ukončením vztahu s
obviněným nebo přestěhováním.
Dle názoru obviněného poškozená nebyla schopna identifikovat peníze a jejich
výši, kterou měla poškozenému předat, ani uvést, zda se jednalo o všechny
peníze ze všech půjček, které uzavřela. Svědkové uváděli, že se poškozená
pokoušela o podnikání a na podporu svého podnikatelského záměru tak potřebovala
finance, přičemž nějaké peníze jí měly být odcizeny obchodním partnerem.
Veškeré tyto důkazy zpochybňují obraz poškozené jako týrané osoby a soudy tak
měly rozhodnout v případě pochybností ve prospěch obviněného. Je nad
představivost obviněného, že by byla jakákoliv osoba schopna během doby
přibližně dvou let předávat jiné osobě nemalé finanční prostředky s vědomím, že
budou okamžitě promarněny.
Obviněný na podporu svých tvrzení dokládá důkazy založené na tom, že obviněná
nemluvila pravdu, když tvrdila, že při návštěvě restaurace, do které měl vejít
obviněný, okamžitě odešla, avšak z výpovědi svědka J. K. vyplývá, že tam
zůstala velmi dlouho, cca 45 minut. Dále poškozená nemluvila pravdu, když
uvedla, že nebyla na žádném soudním jednání společně s obviněným, přičemž v
rámci civilního řízení o vykázání ze dne 30. 1. 2015 byla účastna po celou dobu
bez problému. Soudy by se měly zabývat skutečností, že poškozená nemluví pravdu.
Dále obviněný namítá, že popis skutku v obou napadených rozsudcích je
nekonkrétní, nepřesný a nezpůsobilý, k tomu, aby byl na základě takové obžaloby
vynesen odsuzující rozsudek. Absentuje zejména přesný popis, kdy a jakým
způsobem mělo docházet k psychickému nátlaku, specifikace a prokázání
skutečnosti, v jakém počtu, jakým způsobem a jaké intenzitě mělo k vytýkanému
jednání dojít stejně jako k domnělým úderům pěstí, fackám a tahání za vlasy.
Ačkoliv si je obviněný vědom závažného sebepoškození, kterého se poškozená na
sobě dopustila, namítá, že toto bylo učiněno z finančních důvodů a nikoliv v
důsledku násilí obviněného. Upozorňuje na skutečnost, že poškozená vzala
některé finanční prostředky svého bývalého zaměstnavatele, v důsledku čehož
přišla o práci a dostala se tak do dluhové pasti.
Dále obviněný poukazuje na výpověď matky poškozené, která uvedla, že ještě dne
8. 9. 2014, tedy den před pokusem o sebevraždu, se poškozená normálně loučila s
obviněným, dala mu polibek a nic nenasvědčovalo tomu, že by byla poškozená v
natolik špatném a závažném psychickém stavu. I z ostatních svědeckých výpovědí
vyplynulo, že vztah obviněného a poškozené byl normální, v pořádku a láskyplný.
Obviněný se proto nemůže ztotožnit s názorem soudu, že tyto výpovědi jsou
bezpředmětné, neboť týraná žena se cíleně chová jinak, aby jednání svého
partnera utajila, když takto se poškozená měla chovat i vůči své nejbližší
rodině, která je nejpravděpodobněji schopna odhalit případné závadné jednání
vůči blízkému člověku.
Obviněný pak poukazuje na výpovědi jednotlivých svědků, z nichž uvádí některé
konkrétní skutečnosti, konkrétně na výpověď J. M., I. Š., D. D., F. K., V. S.,
R. B., T. M., K. Š. a R. R. K těmto svědeckým výpovědím však soudy nepřihlédly
a jako důkaz je neprovedly.
K výroku o náhradě škody uvádí, že škoda nebyla zákonem stanoveným způsobem
uplatněna, nebylo prokázáno, z čeho by se měla tato částka sestávat, když
nebylo prokázáno, že všechny finanční prostředky z půjček poškozená skutečně
předala odsouzenému. Dle tvrzení poškozené první půjčku nepředala, u následných
půjček si nemohla vzpomenout jakou část předala obviněnému a nebylo tak
prokázáno, že by obviněný převzal od poškozené částku 1.330.000 Kč.
S ohledem na časovou prodlevu mezi posuzovaným jednáním a vynesením rozsudku,
má obviněný za to, že uložený trest již pozbývá výchovného charakteru.
Obviněný popírá, že by se daného jednání dopustil, na důkaz čehož uvádí výše
jmenované důkazy.
Závěrem tedy obviněný M. K. navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 5 To 183/2018 a napadený
rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 3 T
67/2016 zrušil a v souladu s § 265m tr. ř. sám rozhodl o zproštění obžaloby v
plném rozsahu.
Ve svém doplnění dovolání ze dne 25. 10. 2018 uvedl, že doplňuje své dovolání v
části týkající se svědecké výpovědi K. Š., která se měla vyjádřit tak, že v
inkriminované době pracovala jako barmanka v B. c. v Místku, kam chodila i
poškozená, přičemž zde strávila hodinu nebo dvě. Nejdříve si vždy dala pití –
finskou vodku a Bonaqua nebo Red Bull, někdy přišla již v podnapilém stavu.
Když chodila poškozená častěji, bylo to tak dvakrát týdně. Z toho obviněný
usuzuje, že finanční prostředky, které poškozená vypůjčovala „skončily
nenávratně v hracích automatech“, on si je nikdy nevypůjčil a obvinění jeho
osoby má sloužit pouze k zastření faktu, že poškozená o své peníze přišla
vlastním přičiněním.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 1 NZO
1171/2018.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že
obviněný napadl výlučně skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž tímto
ovšem nenaplnil uplatněný dovolací důvod. Připomíná, že dokazování probíhá před
soudem prvního stupně, skutková zjištění mohou být korigována jen soudem
odvolacím, nikoliv však v řízení o dovolání, a hodnotit důkazy může jen soud,
který v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti provedl. Pro úplnost pak
dodává, že ve věci není dán ani extrémní nesoulad, který by v mimořádných
případech mohl odůvodnit zásah Nejvyššího soudu. Dále pak zdůrazňuje, že soudy
se věcí dostatečně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování a na
jejich základě zformulovaly přijatá skutková zjištění, s obhajobou obviněného
se dostatečně vypořádaly. Státní zástupkyně odmítá i hodnocení prožitků
poškozené a následků na psychice poškozené, když toto objasnilo znalecké
zkoumání a pouze obviněný jej na základě vlastního hodnocení označuje za
nelogické. Některými důkazy a jejich hodnocením se pak zabývá konkrétněji, kdy
se ztotožňuje se závěry soudů prvního a druhého stupně. Co se týče zpochybnění
správnosti výroku o trestu, připomíná, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. na tyto případy nedopadá, stejně jako dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se zabývá výlučně situací, kdy je
uložen druh nebo výše trestu mimo zákon.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 5
To 183/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h)
tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního
zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu u
obviněného M. K., o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní
situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání
obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr.
ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti
obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého
obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na
místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž lhůta byla zachována i v případě
podání doplnění dovolání ze dne 4. 1. 2018, když toto bylo učiněno v průběhu
dovolací lhůty.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného
dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným M. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž
obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi několika
obviněným blíže nespecifikovaných svědků, u jejichž výpovědí vyplynulo, že si
nebyli vědomi žádného fyzického či psychického násilí, projevů stresu u
poškozené, poškozená se jim nesvěřila s problémy s obviněným, jakož i svědecké
výpovědi svědků J. M., I. Š., D. D., F. K., V. S., R. B., T. M., K. Š. a R. R.,
dále pak znalecké posudky, které posttraumatickou stresovou poruchu
nediagnostikují a popisují poškozenou jako silnou osobnost) a vadná skutková
zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran
fyzického či psychického násilí vůči poškozené, původce jejích psychických
problémů, dále stran toho, že by poškozená byla týranou ženou schopnou
dlouhodobě akceptovat nepřípustné jednání vůči své osobě ze strany životního
partnera, skutečná výše způsobené škody), stejně jako námitky, jimiž prosazuje
vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že
tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména pak má obviněný
za to, že jsou zde dány pochybnosti o tom, že by se stíhaného jednání dopustil,
poškozená není osobou, která by byla vzhledem ke svému znaleckému profilu
schopna uzavírat nespočet půjček a dostat se do milionových dluhů) a vlastní
verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že není možné, aby poškozená po
dobu cca dvou let předávala třetí osobě nemalé finanční prostředky s vědomím,
že budou okamžitě promarněny, poškozená nehovoří pravdu, zejména ve vztahu k
setrvání v restauraci či při soudním jednání v přítomnosti obviněného,
závažného sebepoškození se poškozená dopustila z důvodů vážných finančních
problémů, vztah obviněného a poškozené byl normální a láskyplný, poškozená
veškeré finanční prostředky sama prohrála ve výherních automatech).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního
hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky
se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých
odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených
skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To
znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních –
byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě
(§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných
skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod
podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný M. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných
skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších
stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak
pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom
hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak
spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný sice vznesl námitku, že předmětné jednání nelze pod přisouzené trestné
činy podřadit, když nenaplňují znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ani skutkové podstaty
trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1,
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Takto vznesená námitka je však toliko obecná,
přičemž nenaplnění znaků uvedených skutkových podstat obviněný dovozuje toliko
sekundárně na základě vlastních hodnotících úvah, tedy nepřípustným způsobem.
Nelze odhlédnout od skutečnosti, že námitky obviněného v podaném dovolání jsou
námitkami, které obviněný uplatňuje od počátku řízení, kdy jak soud nalézací,
tak soud odvolací se těmito zabývaly.
Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce obviněného týkající se změny právní
kvalifikace v rámci předposledního hlavního líčení. Jedná se o námitku ryze
procesního charakteru a nadto zcela nepřípadnou, když zákon postup soudu
prvního stupně výslovně předvídá.
Podle § 190 odst. 1 tr. ř. má-li soud za to že při správném použití zákona je
nutno skutek, který je předmětem obžaloby posoudit podle jiného ustanovení
zákona, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, vrátí věc státnímu zástupci
k došetření [§ 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.], je-li třeba vzhledem k odchylnému
právnímu posouzení věc blíže objasnit. Podle druhého odstavce pak není-li
došetření třeba, upozorní předseda senátu na možnost odchylného právního
posouzení skutku osoby, kterým se doručuje opis obžaloby (§ 196 odst. 1).
V daném případě tak byly zcela evidentně splněny podmínky pro užití tohoto
ustanovení, konkrétně pak druhého odstavce, když pro posouzení jednání
obviněného nebylo třeba došetření, jelikož odlišná právní kvalifikace vyplynula
až v průběhu provádění dokazování, a to právě z něho. Obviněný se trestného
činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a trestného
činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm.
d) tr. zákoníku dopustil v rámci jednočinného souběhu a nebylo tedy třeba
jakkoliv doplňovat vyšetřování či dokazování, jelikož jedním skutkem naplnil
znaky obou přisouzených trestných činů.
Obviněný pak dále zpochybňuje dodržení zásady in dubio pro reo, přičemž jak již
bylo řečeno, pochybnosti spatřuje toliko na základě vlastního hodnocení důkazů
a vlastního skutkového děje, tudíž právně neregulérním způsobem. K naplnění
této zásady považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout již ustálenou
rozhodovací praxi, dle které odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez
dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace,
kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce
podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2.
2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišené hodnocení obviněného by tedy
ani případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro
závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Co se pak týče námitek vůči skutkovým závěrům soudů učiněným z jednotlivých
důkazů, k těmto se již Nejvyšší soud shora vyjádřil tak, že je nelze pod
uplatněný dovolací důvod podřadit. Současně pak odkazuje na odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně, který přesně uvedl, co vzal z jednotlivých důkazů za
prokázané a následně odůvodnil, na základě čeho dospěl ke skutkovým zjištěním.
S tímto se zcela správně ztotožnil i soud druhého stupně, když na odůvodnění
tohoto rozsudku odkázal a sám jej pouze okrajově doplnil. I Nejvyšší soud se s
tímto ztotožňuje a k námitkám obviněného pouze okrajově uvádí, že kromě jejich
zjevné nepřípustnosti, nelze odhlédnout i od skutečnosti, že jsou založeny
přinejmenším na z kontextu vytržených pasážích jednotlivých svědectví (např.
znalec Gregor při svém výslechu zcela explicitně vysvětlil, jak je možné, že
dominantní osobnost poškozené umožnila dlouhodobé týrání ze strany partnera,
svědek M. P. vypověděl, že po potvrzení, že se jedná o obviněného, s poškozenou
ihned z restaurace odešli) a tedy učiněná zcela v rozporu se základními
principy trestního řízení, zejména zásadami hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5
a 6 tr. ř.
Dále obviněný namítá, že popis skutku uvedený v napadených rozsudcích je
nekonkrétní, nepřesný a nezpůsobilý k vynesení odsuzujícího rozsudku, když
chybí přesný popis, kdy a jakým způsobem mělo docházet k psychickému nátlaku na
poškozenou, chybí specifikace a prokázání skutečností, v jakém počtu, jakým
způsobem a v jaké intenzitě mělo k vytýkanému jednání dojít. K tomuto Nejvyšší
soud připomíná ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., dle kterého musí výrok, jímž se
obžalovaný uznává vinným, obsahovat určení místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě uvedení jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl
být zaměněn s jiným, jakož i uvedení zákonných znaků včetně těch, které
odůvodňují určitou trestní sazbu. V daném případě soud prvního stupně veškeré
tyto požadavky dodržel, když uvedl místo (ve Frýdku-Místku, ve společném bytě
na ulici XY a v rodinném domě na ulici XY, poblíž kanceláře B. i. c. Frýdek-
Místek, na XY, a jinde), čas (od blíže nezjištěné doby, nejméně od září roku
2012 do 2. 9. 2014), způsob (převážně nejprve psychickým nátlakem spočívajícím
v opakovaném buzení ze spánku v nočních hodinách, zamezováním spánku
opakovanými telefonáty a žádostmi o odvoz z barů a heren, poté vulgárními
nadávkami typu: „děvko přede mnou se neschováš, povím tvým rodičům, že jsi
nasekala dluhy“ nebo „buď budeš muset utéct hodně daleko, abych tě nenašel a
když tě najdu, tak tě zabiju, ale budeš se mnou“, a následně i fyzickým násilím
zejména fackami, údery pěstí do hlavy, taháním za vlasy, opakovaně v
nepravidelných intervalech, nejméně však vždy jedenkrát měsíčně) a jiné
skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným (jak
je dále uvedeno v rozsudku citováno shora), a to zcela dostačujícím způsobem,
kterému nelze nic vytknout.
K námitce obviněného, že soudy k svědectvím svědků J. M., I. Š., D. D., F. K.,
V. S., R. B., T. M., K. Š. a R. R., ohledně bezproblémovosti jeho vztahu s
poškozenou nepřihlédly a tyto neprovedly, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná opět
o námitku irelevantní, směřující výlučně do hodnocení důkazů soudem prvního
stupně. V daném případě byly totiž veškeré tyto důkazy provedeny a zhodnoceny.
Skutečnost, že se skutková zjištění z těchto důkazů učiněná neshodují s
představou obviněného, na věci nic nemění. Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje,
že po přezkumu napadeného rozhodnutí i řízení jím předcházejícího, včetně
provedeného dokazování neshledal v postupu soudů žádné vady.
Co se pak týče námitky, že škoda nebyla zákonným způsobem uplatněna i tato je
pak kromě svojí nepřípustnosti, pro čistě procesní charakter, zcela lichou.
Podle § 43 odst. 3 věta druhá tr. ř. musí poškozený učinit návrh, aby soud
uložil obviněnému povinnost nahradit škodu, nejpozději u hlavního líčení před
zahájením dokazování. V daném případě soud i poškozená postupovaly zcela v
intencích této normy, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 6.
2016 (č. l. 581). V ostatním pak obviněný napadá opětovně hodnocení důkazů ve
vztahu k zjištění skutečné škody, tedy vznáší námitky pod uplatněný dovolací
důvod nepodřaditelné, jak bylo již uvedeno shora.
Poslední námitkou obviněného je pak námitka, že uložený trest s ohledem na
časovou vzdálenost skutku a vyneseného trestu pozbývá výchovného charakteru.
Fakticky tak obviněný míří do otázky výměry a přiměřenosti trestu, k čemuž je
nutno uvést, že takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit namítaný ani žádný
jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb.
rozh. tr.).
V rámci doplnění dovolání pak obviněný poukázal na výpověď svědkyně K. Š., z
níž dovozuje, že poškozená hrála automaty a veškeré půjčené finanční
prostředky, tak prohrála sama poškozená. K tomuto Nejvyšší soud podotýká, že se
opět jedná o námitku nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, prosazující
toliko vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového děje.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným
požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou
povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu