3 Tdo 180/2024-3842
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovolání, které podal obviněný Jiří Horáček, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2023, č. j. 1 To 73/2023-3681, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 53 T 5/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Jiřího Horáčka odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 4. 2023, č. j. 53 T 5/2022-3602, byl obviněný Jiří Horáček společně s dalšími spoluobviněnými uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
2. Uvedeného zločinu se obviněný dopustil tím, že (zkráceně):
všichni obžalovaní společně Marek Olejník a Vladimír Hrbáček, jako jednatelé společnosti PREMIE group, s.r.o., IČ: 25854038, se sídlem Dolní Náměstí 309, 755 01 Vsetín, v době nejméně od 1. 1. 2013 do 30. 11. 2015 v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a obohatit se tak na úkor České republiky, zatajili v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty společnosti PREMIE group, s.r.o., za jednotlivá měsíční zdaňovací období od ledna 2013 do listopadu 2015, která byla podána u Finančního úřadu pro Zlínský kraj, Územního pracoviště ve Vsetíně, ve dnech 22. 2. 2013 až 25. 1. 2016 pořízení služeb (pronájem reklamních ploch) od prvotních poskytovatelů reklamních ploch a současně v těchto daňových přiznáních nepravdivě deklarovali pořízení služeb (pronájem reklamních ploch), od společností Brněnská produkční s.r.o., SELVI GROUP s.r.o., ZERANO TRADE s.r.o., A.M. invest s.r.o., GULLRES s.r.o. a Krajon Trade s.r.o., kdy u původních poskytovatelů reklamních ploch, pronájem sjednávali přímo Vladimír Hrbáček a Marek Olejník, jednatelé společnosti PREMIE group, s.r.o., s vědomostí o faktické ceně pronájmů jednotlivých reklamních ploch, a za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty, pak Vladimír Hrbáček a Marek Olejník, po domluvě s:
- osobami oprávněnými jednat za společnost Brněnská produkční s.r.o., IČ: 26237571, s tehdejším sídlem Jungmannova 319, 506 01 Jičín, a to nejméně s prokuristou společnosti Jiřím Horáčkem
- Martinou Bednářovou, jednatelkou společnosti SELVI GROUP s.r.o., IČ: 24304336, s tehdejším sídlem Ukrajinská 728/2, 101 00 Praha 10 – Vršovice,
- Vojtěchem Zezulkou, jednatelem společnosti GULLRES s.r.o., IČ: 24215392, s tehdejším sídlem Moulíkova 2238/1, 150 00 Praha 5 – Smíchov,
- jednatelem společnosti ZERANO TRADE s.r.o., IČ: 24192881, s tehdejším sídlem Moulíkova 2238/1, 150 00 Praha 5 – Smíchov,
- jednatelem společnosti A.M. invest s.r.o., IČ: 27664902, s tehdejším sídlem Bělehradská 858/23, 120 00 Praha 2 – Vinohrady,
- jednatelem společnosti Krajon Trade s.r.o., IČ: 27839451, s tehdejším sídlem Domažlická 1256/1, 130 00 Praha 3 – Žižkov,
vytvořili postupně základní obchodní řetězce: poskytovatel reklamní plochy ? Brněnská produkční s.r.o. ? PREMIE group, s.r.o. ? konečný zákazník, poskytovatel reklamní plochy ? SELVI GROUP s.r.o. ? PREMIE group, s.r.o. ? konečný zákazník, poskytovatel reklamní plochy ? ZERANO TRADE s.r.o. ? PREMIE group, s.r.o. ? konečný zákazník, poskytovatel reklamní plochy ? A.M. invest s.r.o. ? PREMIE group, s.r.o. ? konečný zákazník, poskytovatel reklamní plochy ? GULLRES s.r.o. ? PREMIE group, s.r.o. ? konečný zákazník, poskytovatel reklamní plochy ? Krajon Trade s.r.o. ? PREMIE group, s.r.o. ? konečný zákazník,
tak, že nejprve s různými poskytovateli reklamních ploch sjednali smlouvy o pronájmu reklamní plochy, s vědomostí o ceně poskytované reklamní plochy, fakturačně však v účelově vytvořených obchodních řetězcích zařadili před společnost PREMIE group, s.r.o., v jednotlivých případech společnosti Brněnská produkční s.r.o., SELVI GROUP s.r.o., ZERANO TRADE s.r.o., A.M. invest s.r.o., GULLRES s.r.o. nebo Krajon Trade s.r.o., jakožto tzv. ztraceného obchodníka, tyto společnosti pak od majitele pronajímané plochy formálně zakoupily práva pro poskytování plochy, posléze mnohonásobně navýšily cenu práva na poskytovanou plochu a tyto práva poté prodaly společnosti PREMIE group, s.r.o., která práva na pronájem reklamní plochy prodala koncovým zákazníkům již jen s mírným navýšením, přičemž společnost PREMIE group, s.r.o., společnostem Brněnská produkční s.r.o., SELVI GROUP s.r.o., ZERANO TRADE s.r.o., A.M. invest s.r.o., GULLRES s.r.o. a Krajon Trade s.r.o., uhradila tuto několikanásobně navýšenou cenu převodem na jejich bankovní účty, prostředky však byly ihned vybrány v hotovosti z účtů jednotlivých společností a byly vráceny společnosti PREMIE group, s.r.o., v hotovosti,
tímto způsobem společnost PREMIE group, s.r.o., v přiznáních k dani z přidané hodnoty snížila svou daňovou povinnost tím způsobem, že neoprávněně vylákala odpočet daně z přidané hodnoty, případně ponížila vlastní daňovou povinnost, a to tak, že do účetnictví společnosti PREMIE group, s.r.o., a posléze do přiznání k dani z přidané hodnoty, zavedli účelově vytvořené plnění nastrčeným společnostem Brněnská produkční s.r.o., A.M. invest s.r.o., GULLRES s.r.o., Krajon Trade s.r.o., ZERANO TRADE s.r.o. a SELVI GROUP s.r.o. namísto faktické pořizovací ceny, původně sjednané s poskytovatelem reklamní plochy, kdy daňovými kontrolami, prováděnými Finančním úřadem pro Zlínský kraj, Územním pracovištěm ve Vsetíně, byly zjištěny fakturace k účelově vytvořeným plněním,
a celkem tedy svým společným jednáním Marek Olejník s Vladimírem Hrbáčkem způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, Územním pracovištěm ve Vsetíně, škodu ve výši 7.611.450 Kč, neoprávněným vylákáním nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty z neexistujícího plnění, kdy dílem došlo k neoprávněnému čerpání nadměrných odpočtů a dílem ke zkrácení vlastní daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty,
Jiří Horáček se společným jednáním s Markem Olejníkem a Vladimírem Hrbáčkem podílel na vzniku škody ve výši 3.260.250 Kč,
Martina Bednářová se společným jednáním s Markem Olejníkem a Vladimírem Hrbáčkem podílela na vzniku škody ve výši 1.404.900 Kč,
Vojtěch Zezulka se společným jednáním s Markem Olejníkem a Vladimírem Hrbáčkem podílel na vzniku škody ve výši 1.274.700 Kč.
3. Za to byl obviněný Jiří Horáček podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku nalézací soud uložil obviněnému povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Obviněný byl dále podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 400.000 Kč, který se skládá z 500denních sazeb po 800 Kč. Konečně byl obviněnému podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech včetně zastupování na základě plné moci nebo prokury v trvání 1 roku.
4. Dále soud citovaným rozsudkem rozhodl o vině a trestu pro další obviněné. Obviněného F. J. nalézací soud podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 20. 7. 2022, č. j. 2 KZV 30/2020-146, pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť tento skutek ve vztahu k obviněnému F. J. není trestným činem.
5. Poškozený Finanční úřad pro Zlínský kraj byl s jeho nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 9. 2023, č. j. 1 To 73/2023-3681, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f), g), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a poškozeného částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu ohledně spoluobviněné Martiny Bednářové a ve výroku, kterým byl Finanční úřad pro Zlínský kraj odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud jednak znovu rozhodl o trestu pro obviněnou Martinu Bednářovou, jednak uložil obviněným povinnost nahradit škodu poškozenému Finančnímu úřadu pro Zlínský kraj, přičemž z hlediska podaného dovolání je podstatný pouze ten výrok, podle něhož jsou Marek Olejník, Vladimír Hrbáček a Jiří Horáček povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, na náhradě majetkové škody částku 3.260.250 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Rozsudek odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu. Dovolání opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř.
9. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítá, že senát nalézacího soudu byl podle § 30 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Senát byl ovlivněn prohlášením ostatních spoluobviněných, kteří uzavřeli dohody o vině a trestu. O „zásadním významu“ doznání spoluobviněných Olejníka a Hrbáčka ostatně hovoří také odvolací soud v bodě 32. odůvodnění napadeného rozsudku. V tomto směru obviněný poukazuje na závěry rozhodnutí ESLP č. 63703/19 ze dne 15. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku. V nyní projednávané věci sice bylo rozhodováno v rámci jednoho řízení, podstata však podle obviněného zůstává stejná. Pokud jde o podmínku uplatněného dovolacího důvodu, že okolnost vyloučení nebyla dovolateli dříve známa, pak obviněný uvádí, že tato okolnost vyšla najevo až okamžikem rozhodnutí odvolacího soudu. Eventuálně namítá, že v důsledku svého rozhodnutí se vyloučeným stal senát odvolacího soudu.
10. Obviněný poukazuje na zprošťující výrok ohledně spoluobviněného F. J., přičemž má za to, že důkazní situace byla v jeho případě obdobná, přesto byl on sám odsouzen.
11. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dokazování bylo neúplné, byla porušena zásada vyhledávací. Nebyl dodržen ani princip presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. Podle obviněného došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
12. Závěr soudu o několikanásobně předražené ceně reklamních služeb jím řízené společnosti Brněnská produkční s.r.o nemá podle obviněného podklad v dokazování, protože soud nezkoumal, jaká je cena obvyklá podobných služeb. Obviněný soudům vytýká, že nezkoumaly výslednou daňovou povinnost uvedené společnosti, která měla celou řadu dalších aktivit, jež mohly daňovou povinnost ovlivnit. Přitom zdůrazňuje, že v řízení nebyl nijak prokázán obsah údajné domluvy obviněného s dalšími spoluobviněnými. Nebyl proveden žádný důkaz, že obviněný ovládal vracení finančních prostředků společnosti PREMIE group, s.r.o., dokonce ani to, že (a jak) k tvrzenému vracení docházelo. Obviněný dále zpochybňuje existenci tzv. uzavřeného řetězce nepřímých důkazů, neboť má za to, že byl ve skutečnosti odsouzen na základě doznání spoluobviněných Marka Olejníka a Vladimíra Hrbáčka, což považuje za nepřijatelné. O obvyklosti ceny pro koncové zákazníky podle obviněného svědčí to, že koncoví zákazníci byli ochotni cenu zaplatit.
13. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný spojuje s již zmíněným porušením principu presumpce neviny, zásady in dubio pro reo a porušením práva na spravedlivý proces.
14. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby obviněného sám zprostil obžaloby.
15. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
16. Státní zástupce poukázal na to, že obviněný měl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Výhrady obviněného se totiž vztahují k rozsudku soudu prvého stupně. Tato formální vada podaného dovolání však nepředstavuje překážku pro další posouzení jeho opodstatněnosti.
17. Obviněný podle státního zástupce nesplnil formální podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplněním této podmínky se přitom obviněný ve svém dovolání relevantně nezabýval, kromě obecného poukazu na to, že tato okolnost mu v původním řízení známa nebyla. Z kontextu procesního postupu je nicméně zjevné, že tato okolnost byla obviněnému známa nejméně ke dni, kdy byl rozsudek soudu prvého stupně vyhlášen, u čehož byl obviněný přítomen. Vzdor tomu nyní namítanou podjatost soudu prvého stupně neuplatnil obviněný ani v podaném odvolání, ani později v rámci odvolacího řízení. Nedostatek procesní podmínky pro uplatnění citovaného dovolacího důvodu přitom podle názoru státního zástupce nemůže odstranit ani poněkud nejasná zmínka dovolatele, že vyloučeným se stal až odvolací senát vrchního soudu. Tento senát však o vině a o trestu, resp. schválení dohody o vině a o trestu ve vztahu ke spoluobviněným nerozhodoval. Není tedy jasné, z jakého důvodu by měli být podjatí tito členové odvolacího senátu. Za těchto okolností má státní zástupce za to, že uvedená námitka je pro nenaplnění uvedené formální podmínky nepřípustná.
18. I v případě splnění podmínek by však byla námitka zjevně neopodstatněná. Oproti situaci ve věci „Mucha vs. Slovensko“ zde nalézací soud rozhodoval o odvolání všech obviněných v jeden okamžik. Zejména však nalézací soud vedl relevantní dokazování a závěr o vině obviněného neopřel jen o skutečnost, že někteří spoluobvinění uzavřeli dohodu o vině a trestu.
19. Námitky zařazené pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. podle státního zástupce odpovídají těmto dovolacím důvodům pouze v omezeném rozsahu, navíc jsou zjevně neopodstatněné.
20. Po teoretickém výkladu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvádí, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, která podle něj neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu.
21. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce odpovídají námitky obviněného, že soudy neprovedly dokazování k obvyklé ceně reklamních služeb a že soudy učinily rozhodná skutková zjištění pouze ze skutečnosti, že se další spoluobvinění ke spáchání trestné činnost doznali.
22. Nelze souhlasit s obviněným, že soudy vůbec nevedly dokazování k otázce obvyklé ceny reklamních služeb. Svědkyně K. vypověděla, že obvyklá marže při poskytování reklamního prostoru činila asi 20–25 %, což lze považovat za odpovídající obecné zkušenosti. Přesnější zjištění „obvyklé ceny“ však pro podstatu zjištěného jednání obviněného nebylo vůbec potřebné. Obviněnému totiž není kladeno za vinu, že by se snad na úkor odběratelské společnosti neoprávněně obohacoval přemrštěnou cenou jím fakturovaných reklamních služeb, ale to, že fakturace těchto služeb a jejich platba byla pouze prostředkem pro účelové snížení daňové povinnosti společnosti PREMIE group, s.r.o., popřípadě k vylákání tzv. nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Podstatné je, že platby společnosti PREMIE group, s.r.o, byly zjevně účelové, neboť z ekonomického hlediska tyto platby nedávaly žádný smysl. A to už jen proto, že příslušný reklamní prostor si předtím pronajímala přímo společnost PREMIE group, s.r.o., a to za pouhý zlomek ceny. Zcela očividně se tak nejednalo o běžný obchodní případ v rámci obvyklého poctivého obchodního styku, kde lze běžně kalkulovat s marží obchodníka i v řádu desítek procent, nikoli však v řádu mnoha set či dokonce tisíců procent.
23. Státní zástupce nepřisvědčil námitce obviněného, že závěr o jeho vině byl vybudován na podkladě doznání ostatních spoluobviněných. Spoluobvinění Olejník a Hrbáček sice prohlásili vinu, ve svých procesních výpovědích však obviněného v podstatě neusvědčují. Skutková zjištění rozhodná pro závěr o vině obviněného z nich tak soudy nečerpaly. Vina obviněného je dominantně vystavěna na podkladě jiných důkazů, zejména listinných, ve spojení s některými svědeckými výpověďmi. Není významné, že reklamní prostor byl skutečně poskytnut. Obviněnému totiž není kladeno za vinu, že by tyto služby byly zcela fiktivní, ale to, že byly účelové, sloužící pouze k neoprávněnému snížení daňové povinnosti, popř. vylákání výhody na dani.
24. Za rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků přisouzeného trestného činu nelze dle názoru státního zástupce považovat ani obviněným zpochybňovaný závěr, že finanční prostředky vyplacené proti fakturovaným službám, jež byly následně vybrány v hotovosti, byly určeny pro spoluobviněné Olejníka a Hrbáčka. Znakem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku totiž není obohacení jiného, znakem je toliko neoprávněné snížení daňové povinnosti, resp. vylákání daňové výhody. S přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem lze přitom vcelku spolehlivě vyloučit, že by byl zainteresovanými stranami sledován jiný než nedovolený účel transakcí. Nalézací soud dospěl k odůvodněnému závěru, že Brněnská produkční s.r.o. plnila úlohu tzv. missing tradera.
25. Státní zástupce odmítl také námitku obviněného poukazující na důvody zproštění spoluobviněného J. Důvody zproštění tohoto spoluobviněného totiž leží v oblasti skutkových zjištění, která byla ve vztahu k němu zřetelně odlišná co do míry zapojení do činnosti společnosti Brněnská produkční s.r.o. či výběrů hotovosti.
26. Skutková zjištění soudů ve vztahu k jednání dovolatele netrpí vytýkanou vadou a mají oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy naplněn nebyl.
27. Jedinou relevantní námitkou z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by snad mohla být námitka, že nebyl zjištěn reálný rozsah daňové povinnosti společnosti Brněnská produkční s.r.o. I tuto námitku však státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněnou. Podstatou žalovaného jednání bylo zkrácení daně ve vztahu ke konkrétním identifikovaným účelovým obchodním případům. Trestní odpovědnost obviněného by byla nedotčena, i kdyby společnost z ostatních činností odváděla daň zcela vzorně.
28. Námitky obviněného se tedy dílem míjí s dovolacími důvody, dílem jsou zjevně neopodstatněné. Státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
30. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
31. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
32. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř.
33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
36. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
37. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
38. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný sice napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, jeho argumentace však fakticky směřuje pouze proti výroku o vině. Dovolání obviněného obsahuje námitky skutkové a procesní povahy, což lze vztáhnout nejen k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tř. ř., ale ve své podstatě i k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř.
39. Podanému dovolání je nejprve třeba vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu tresty a povinnost k náhradě škody. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
40. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř.
41. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním obviněného z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný namítal, že senát nalézacího soudu (eventuálně senát odvolacího soudu) byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jelikož byl ovlivněn prohlášením viny, které učinili ostatní spoluobvinění. Posouzením této námitky pak Nejvyšší soud shledal, že obviněný jednak nesplnil formální podmínku pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu, jednak je jeho námitka zjevně nedůvodná i po věcné stránce.
42. Jak již bylo uvedeno výše, z textace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vyplývá, že tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
43. Skutečnost, že senát nalézacího soudu rozhodl o schválení dohod o vině a trestu uzavřených ostatními spoluobviněnými, přitom byla obviněnému v nyní projednávané věci známa nejméně od okamžiku, kdy byl rozsudek nalézacího soudu za jeho osobní přítomnosti vyhlášen. Přesto obviněný své výhrady proti složení senátu nalézacího soudu neuplatnil ani ve svém odvolání, ani později během odvolacího řízení. Argumentaci obviněného, který spojuje vědomost o důvodech vyloučení soudců s právní mocí nalézacího soudu, Nejvyšší soud nepřisvědčil. Je zcela zřejmé, že otázka právní moci rozhodnutí s povědomím obviněného o důvodech vyloučení soudců nijak nesouvisí, a že se ze strany obviněného jedná o argumentaci účelovou.
44. Senát nalézacího (či snad dokonce odvolacího soudu) by ovšem nebyl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ani v případě, že by byla podmínka pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. splněna. Nyní projednávaná věc se totiž od obviněným akcentované věci „Mucha proti Slovensku“ značně odlišuje. V prvé řadě tím, že o vině obviněného i dalších spoluobviněných nebylo rozhodováno v různých řízeních, nýbrž v řízení jednom a v jednom okamžiku bylo také o vině či nevině obviněných rozhodnuto. Dále také platí, že soudy v nyní projednávané věci (na rozdíl od věci „Mucha proti Slovensku“) vedly ve vztahu k posouzení viny obviněného relevantní dokazování a závěr o jeho vině rozhodně neopíraly o samotnou skutečnost, že většina spoluobviněných uzavřela dohodu o vině a trestu, respektive s odkazem na tuto dohodu s tím, že by tyto dohody měly nějak obviněného usvědčovat.
45. Lze tedy uzavřít, že obviněný nesplnil formální požadavky pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jeho námitky nejsou navíc důvodné ani po věcné stránce.
46. Pokud jde o další námitky obviněného, které ve svém dovolání podřazuje pod jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., je Nejvyšší soud toho názoru, že tyto námitky lze podřadit pod uvedené dovolací důvody pouze s určitou mírou tolerance.
47. Nejvyšší soud se nejprve na podkladě shora uvedených námitek zabýval dovoláním obviněného z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který jako jediný umožňuje dovolacímu soudu revidovat skutková zjištění nižších soudů. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu však ani po 1. 1. 2022 nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
48. Z hlediska hodnocení důkazů a posouzení jeho souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
49. Pokud obviněný namítal, že některá skutková zjištění nižších soudů jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, je třeba k této jeho námitce uvést následující. O zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, nebo ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). Naproti tomu odlišný náhled obviněného na to, jak má být který důkaz hodnocen a jaký význam mu má být přisuzován, zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládá.
50. Ve světle právě uvedených teoretických východisek musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací argumentace obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Obviněný totiž ve většině případů předkládá jen vlastní náhled na to, jak měly nižší soudy důkazy hodnotit, případně rozporuje skutková zjištění, která nejsou rozhodná pro naplnění znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
51. Z hlediska jednotlivých námitek pak Nejvyšší soud uvádí, že nemohl přisvědčit námitce obviněného, že soudy neprovedly dokazování k otázce obvyklé ceny za reklamní služby. Dostatečnou představu o ceně za pronájem reklamní plochy pro koncového zákazníka si mohly soudy učinit z výpovědi svědkyně K., podle níž se obvyklá marže za pronájem reklamních ploch pohybovala okolo 20–25 %, což (jak správně uvádí státní zástupce) odpovídá obecné zkušenosti. Vzhledem k tomu, že deklarovaná marže v účelových obchodních řetězcích, jichž se účastnila Brněnská produkční s.r.o., dosahovala stovek či dokonce tisíců procent, má Nejvyšší soud za to, že provedené dokazování k otázce výše obvyklých cen lze považovat za více než dostatečné. Ostatně, zpracování znaleckého posudku, jehož provedení se obviněný nyní dovolává, obviněný v průběhu řízení nenavrhl.
52. Obviněný dále namítal, že Brněnská produkční s.r.o. kromě pronájmu reklamních ploch provozovala řadu dalších činností, které ovlivňovaly její daňovou povinnost. Toto skutkové zjištění však není rozhodné pro naplnění znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněnému je kladeno za vinu, že společně s dalšími spoluobviněnými vytvořili účelové obchodní řetězce sloužící ke krácení daní, resp. vylákání daňové výhody. Výše škody přitom byla stanovena jako součet DPH připadající na každou jednotlivou účelově vystavenou fakturu. Celková výše daňové povinnosti společnosti Brněnská produkční s.r.o. tak není relevantní ani pro otázku naplnění objektivní stránky uvedeného zločinu, ani pro stanovení výše škody. Jak na to správně poukázal státní zástupce, i kdyby si Brněnská produkční s.r.o. při všech svých ostatních činnostech plnila své daňové povinnosti zcela vzorně, na závěru o zkrácení daně v rozsahu zachyceném v odsuzujícím rozsudku to nic nemění.
53. Dále obviněný namítal, že doznání spoluobviněných Olejníka a Hrbáčka nemůže být zásadním důkazem o jeho vině. K tomu Nejvyšší soud nejprve pro přesnost uvádí, že obvinění se nedoznali, nýbrž pouze prohlásili vinu (odvolací soud v odůvodnění tyto instituty nesprávně smísil). S obviněným lze souhlasit i v tom směru, že procesně použitelné výpovědí těchto spoluobviněných jsou natolik obecné a stručné, že obviněného přímo neusvědčují. Z odůvodnění rozsudků obou nižších soudů je však patrné, že výpovědi spoluobviněných Olejníka a Hrbáčka zdaleka nebyly jediným usvědčujícím důkazem. Kromě skutečnosti, že spoluobvinění Olejník a Hrbáček prohlásili vinu, je totiž obviněný usvědčován řetězcem nepřímých důkazů, které popsal odvolací soud v bodě 32. odůvodnění jeho rozsudku. Těmto důkazům pak vévodí ekonomická nesmyslnost počínání společnosti PREMIE group, s.r.o., doplněná masivními výběry hotovosti mj. z účtu společnosti Brněnská produkční s.r.o., jejichž důvod se obviněnému nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Uvedenou námitku obviněného tak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
54. Vzhledem k tomu, že obohacení není znakem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, je nerozhodné i to, kdo přesně měl z trestné činnosti prospěch [tedy zda to byli spoluobvinění Olejník a Hrbáč nebo (i) někdo jiný].
55. Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými také námitky obviněného, že neexistují důkazy o konkrétních domluvách mezi obviněnými, o vracení peněz v hotovosti, nebo o tom, že obviněný vracení prostředků ovládal. I tyto skutečnosti totiž mají v provedeném řetězci nepřímých důkazů spolehlivou oporu a není proto pravdou, že by nevyplývaly z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení. Obviněný nenabídl v rámci své obhajoby smysluplné vysvětlení pro ekonomicky nesmyslné počínání společnosti PREMIE group, s.r.o. Při vědomí všech dalších okolností popsaných ve skutkové větě tak zůstává jediné logické vysvětlení, a sice, že transakce mezi PREMIE group, s.r.o., a společnostmi, které byly účelově včleněny do obchodního řetězce, byly činěny s cílem zkrátit daň či vylákat daňovou výhodu, přičemž peníze se v hotovosti vracely PREMIE group, s.r.o., a společnosti účelově zapojené do řetězce následně neodvedly DPH. Ostatně, jedná se o obvyklý modus operandi při tomto typu trestné činnosti.
56. Jen pro úplnost pak Nejvyšší soud připomíná to, co již přiléhavě uvedl odvolací soud v bodě 35. odůvodnění rozsudku. Odsouzení sice nelze založit na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí odpovídat na otázky, právo mlčet nicméně nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 457/05).
57. O aktivním zapojení obviněného do trestné činnosti pak svědčí skutečnost, že právě obviněný byl jedinou osobou, která rozhodovala o výběrech hotovosti z účtu společnosti Brněnská produkční s.r.o., což vyplývá především z výpovědi svědkyně V. Kromě obviněného tyto výběry mohla činit právě jen tato svědkyně, a to vždy jen se souhlasem obviněného Horáčka. Nejvyšší soud souhlasí s odvolacím soudem, že představa, že obviněný z titulu svého postavení neměl o takto masivním výběru hotovostní finančních prostředků přehled a nevěděl, na jaký účel jsou následně použity, je absurdní. Ani svědkyně V. přitom nebyla schopna v hlavním líčení takto masivní výběr hotovosti v tak krátkém časovém úseku vysvětlit (srov. č. l. 3583).
58. Námitku obviněného poukazující na skutečnost, že zatímco on byl uznán vinným žalovaným činem, zatímco původně spoluobviněný F. J. byl obžaloby zproštěn, je nutno označit opět jako námitku ve své podstatě skutkovou. Důvody ke zproštění tohoto spoluobviněného je nutno hledat s ohledem na výsledky provedeného dokazování v oblasti skutkových zjištění. U spoluobviněného J. totiž soudy neměly za prokázané, že by se dopouštěl vytýkaného jednání v úmyslu spáchat trestný čin. Naproti tomu bylo dokazováním zjištěno, že právě obviněný Horáček měl na starosti reklamní činnost společnosti Brněnská produkční s.r.o. a měl také komplexní kontrolu nad finančními toky této společnosti. Je tedy patrné, že okolnosti a míra zapojení obviněného Horáčka a spoluobviněného J. do projednávané trestné činnosti byly diametrálně odlišné a že spoluobviněný J. rozhodně nebyl „fakticky ve stejném postavení“ jako obviněný.
59. Pokud se obviněný dovolával aplikace pravidla in dubio pro reo, je třeba uvést, že uvedené pravidlo se uplatní tehdy, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Rozhodnout ve prospěch obviněného lze však jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O tuto situaci se však v projednávané věci nejednalo, neboť soudy po provedeném dokazování zjevně důvodné pochybnosti o vině obviněného neměly, a nic nenasvědčuje tomu, že by takové důvodné pochybnosti mít měly. Uplatnění zásady in dubio pro reo tak v projednávané věci nebylo na místě.
60. S ohledem na výše uvedené tak mohl Nejvyšší soud uzavřít, že pokud obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že některá skutková zjištění nižších soudů jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, pak tomu tak není. Skutková zjištění soudů totiž mají oporu v provedeném dokazování a ve vztahu k jednání obviněného naznačenou vadou netrpí. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak naplněn nebyl.
61. Pokud jde o poslední obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V obecné rovině lze k tomuto dovolacímu důvodu uvést, že ani s poukazem na tento dovolací důvod však není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože to jsou otázky upravené normami procesního práva, nikoli hmotným právem (blíže viz ŠÁMAL, P.; PÚRY, F. § 265b. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164). Jinými slovy, dovolací soud je při posuzování dovolání z hledisek dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Argumentaci obviněného založenou toliko na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů tak pod rozsah důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze.
62. S ohledem na obsah a podobu dovolání obviněného je nutno předně konstatovat, že je velmi komplikované z tohoto dovolání seznat, kterou námitku, respektive které námitky obviněný pod uvedený dovolací důvod podřazuje. Stejně tak není z obsahu dovolání zřejmé, jakou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatňuje, tedy zda rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
63. Při vědomí tohoto nedostatku by tak bylo možné za hmotněprávní námitku ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu považovat pouze tu námitku obviněného, že nebyl zjištěn reálný rozsah daňové povinnosti společnosti Brněnská produkční s.r.o. (podle obviněného bylo prokázáno, že tato společnost měla řadu dalších činností). Touto námitkou má být (pravděpodobně) zpochybněn závěr o zkrácení daně, respektive patrně obviněný zpochybňuje, že byl naplněn znak zkrácení daně. Po stránce skutkové se touto námitkou zabýval Nejvyšší soud již shora v tomto rozhodnutí pod bodem 52.
64. I takto formulovanou námitku by však bylo nutné označit jako námitku zjevně neopodstatněnou, neboť celková daňová povinnost uvedené společnosti Brněnská produkční s.r.o. není pro závěr o vině ve vztahu ke zjištěným účelovým platbám rozhodující. Podstatou žalovaného jednání bylo zkrácení daně ve vztahu ke konkrétním identifikovaným účelovým obchodním případům. Trestní odpovědnost obviněného by tak byla nedotčena i v případě, že z ostatních činností by jinak uvedená společnost daň odváděla zcela vzorně. Tato námitka se tak obsahově míjí s podstatou zjištěného jednání obviněných a je tak skutečně svou povahou více námitkou skutkovou, než námitkou právní.
65. Ze všech těchto důvodů tak mohl Nejvyšší soud uzavřít, že námitky obviněného se dílem míjí s uplatněnými dovolacími důvody, dílem se pak jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
66. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
67. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu