USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2024, č. j. 4 To 184/2024-503, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 4 T 84/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá.
1. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 5. 12. 2023, č. j. 4 T 84/2023-422, uznal obviněného M. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že: dne 24. ledna 2023 kolem 18:15 hod. v XY, v ulici XY před vjezdem do rodinného domu č. p. XY požadoval vydání osobního automobilu zn. Mercedes Benz, typ 204X, modré barvy, RZ XY, VIN XY, po poškozeném D. S., narozeném XY, načež poškozený po slovní roztržce, při které držel v ruce nůž, mu ze strachu o svou rodinu vydal klíče od auta, poté šel do domu a přivolal policii.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro účely výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu obviněný podal bezprostředně po vyhlášení odvolání, jímž napadl všechny výroky rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 11. 2024, č. j. 4 To 184/2024-503, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a v návaznosti na něj i proti výše specifikovanému rozsudku Okresního soudu v Mostě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Z argumentace obviněného vyplynulo, že tato rozhodnutí napadl v celém rozsahu, tedy jak ve výroku o vině, tak i ve výroku o trestu. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), m) a h) tr. ř. Ze stejných důvodů brojí i proti výše specifikovanému rozsudku Okresního soudu v Mostě. Ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. podal obviněný (t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody) rovněž žádost o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
5. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, pokud jde o důkaz videozáznamem, že skutkové závěry soudu prvního stupně (potvrzené následně i soudem odvolacím), jsou s tímto důkazem v přímém rozporu, když soudem zjištěný skutkový stav založený na výpovědi poškozeného S. a svědkyně S. neodpovídá videozáznamu. Zároveň zpochybnil způsob, jakým byl tento důkaz proveden před soudy. Dovolatel upozornil na to, že soud prvního stupně se důkazu kamerovým záznamem blíže věnoval až v odůvodnění rozsudku, z něhož není patrné, jaké závěry z něj vyvodil a jak jej hodnotil. Navíc se podle obviněného nalézací soud nevypořádal s jeho námitkami, které k tomuto důkazu vznášel. V tom dovolatel spatřuje porušení pravidel provádění a hodnocení důkazů, potažmo porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces porušením principu kontradiktornosti a principy provádění důkazů. Náležité provedení důkazu videozáznamem spočívá podle obviněného v zaprotokolování všeho významného, co soud při přehrání videozáznamu vnímal svými smysly. Své výklady opírá o judikaturu. Pokud tedy soud uvede svá zjištění až v odůvodnění rozhodnutí, neumožňuje účastníkům adekvátně procesně reagovat a takové rozhodnutí je pak překvapivé a nepředvídatelné. Tím je také podle dovolatele porušeno právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Dále obviněný namítl ještě zásadnější zásah do procesních práv obviněného postupem soudu odvolacího, který v rámci veřejného zasedání neprovedl důkaz videozáznamem, přesto z něj vyvodil skutkové závěry. Navíc v rámci provádění listinných důkazů přečetl protokol policejního orgánu o vyhodnocení kamerového záznamu, jehož obsah je však v rozporu se skutkovými zjištěními z hlavního líčení. Dovolatel též zpochybňuje přehrání videozáznamu odvolacím soudem pouze v rámci přípravy na veřejné zasedání.
7. Obviněný upozornil na další zjevný rozpor mezi skutkovými závěry soudu prvního stupně a výslechem svědka R. ohledně přítomnosti svědkyně S.
8. Dovolatel shrnuje, že zjištěný skutkový stav neodpovídá výpovědi obviněného, svědka R. a videozáznamu.
9. Podle názoru obviněného byly také porušeny zásada materiální pravdy a princip presumpce neviny tím, že nebyl respektován princip in dubio pro reo.
10. Další porušení trestněprávních principů shledává obviněný v závěru nalézacího soudu ohledně hodnocení pravdivosti výpovědí svědků D. a D. S., které podle soudu korespondovaly s výpověďmi svědků T. a R., a které spolu s listinnými důkazy tvořily navzájem navazující a logický řetězec. Dovolateli není zřejmé, jaké jiné listinné důkazy má soud na mysli, když jediným je podle jeho názoru předžalobní výzva Mgr. Němce.
11. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil dovolatel porušení práva na spravedlivý proces, byť vyjádřil srozumění s tím, že formálně pod tento dovolací důvod jeho námitka nespadá.
12. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí dovolatel to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.
13. Obviněný navrhl, aby dovolací soud dle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že napadené usnesení zruší, a spolu s ním i předcházející rozsudek, a věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
14. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k dovolacím námitkám.
15. Státní zástupce ve svém vyjádření nejprve konstatoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je opodstatněný, protože došlo k zamítnutí opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
16. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce neshledal žádný, natož zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, naopak konstatuje, že soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Dále připomíná, že mimo meze tohoto dovolacího důvodu byly námitky, jimiž se dovolatel snažil dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu.
17. Státní zástupce připomněl znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dále uvedl, že obsahově relevantní námitky lze v podaném dovolání spatřovat v absenci objektivní stránky projednávané skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, případně v porušení práv obviněného na spravedlivý proces. Závěrem státní zástupce konstatoval, že obviněný v podaném dovolání rozporoval učiněná skutková zjištění ze strany soudů prvního a druhého stupně, navíc opakoval námitky, které uplatnil u obou soudů, které se s nimi zcela vypořádaly.
18. Námitky k nedostatkům při provádění jednotlivých důkazů během hlavního líčení a veřejného zasedání mají procesní charakter, a tedy nespadají pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Přesto státní zástupce shrnul námitky obviněného zejména ke kamerovému záznamu z místa činu a ztotožnil se se soudem druhého stupně ohledně nepotřebnosti jeho provedení k navrhovanému doplnění dokazování. Zároveň podle něj nelze hovořit o tzv. opomenutém důkazu.
19. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. [příp. i jiným než navrženým způsobem podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
23. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), m) a h) tr. ř.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
28. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolaní proti rozsudku soudu prvního stupně, z jeho argumentace je však také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové a procesní povahy, které směřují do výroku o vině. Pokud ve svém dovolání (viz bod IV.) uvedl, že obě rozhodnutí napadá rovněž ve výroku o trestu, pak z obsahu dovolaní ve vztahu k tomuto výroku žádné námitky nevyplývají a tento výrok tak předmětem dovolacího přezkumu být nemohl.
30. S ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněného musí Nejvyšší soud hned úvodem této části svého rozhodnutí připomenout, že pokud je dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Právě o takovou situaci se přitom jedná i v nyní projednávané věci, když dovolání obviněného se prakticky shoduje s jeho námitkami uplatněnými již před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím. Vzhledem k tomu, že soudy prakticky na všechny námitky obviněného reagovaly správným a odpovídajícím způsobem, bude Nejvyšší soud v dalších částech tohoto svého rozhodnutí, ve kterých bude reagovat na jednotlivé námitky obviněného, na tyto závěry soudů nižších stupňů současně odkazovat.
31. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný (výslovně) namítá jednak zjevný rozpor skutkových závěrů soudu prvního stupně s obsahem provedených důkazů (potvrzených soudem druhého stupně), jednak námitku, že ve vztahu ke skutkovým zjištěním (která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu) nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy.
32. S určitou mírou zjednodušení lze konstatovat, že prakticky všechny námitky uplatněné obviněným v rámci obou variant uvedeného dovolacího důvodu se týkají videozáznamu, na kterém byl zachycen konflikt obviněného s poškozeným D. S., jakkoliv dílem v návaznosti tohoto videozáznamu na další důkazy. Obviněný předně zpochybňuje způsob provedení tohoto důkazu ze strany soudů (odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, dovozuje nedodržení správného způsobu provedení tohoto důkazu, čímž podle něj došlo k porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, potažmo principu kontradiktornosti řízení a předvídatelnosti soudních rozhodnutí), dále zpochybňuje hodnocení tohoto důkazu ze strany soudů, a to jak tohoto samotného důkazu, tak i jeho hodnocení v konfrontaci s ostatními ve věci provedenými důkazy (svědci R., D. S. a D. S.).
33. Již z této stručné rekapitulace zásadních okruhů námitek obviněného je zřejmé, že obviněný uplatňuje toliko námitky skutkové a procesní povahy (které mají mít důsledek v porušení jeho práva na spravedlivý proces). Pro úplnost pak Nejvyšší soud již na tomto místě uvádí, že s ohledem na obsah dovolaní obviněného pod bodem VI. a charakter zde uvedených námitek, je zřejmé, že stejné námitky obviněný uplatňuje i v této části dovolání, ve které uplatňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kde by jinak bylo možno očekávat námitky právního či hmotněprávního charakteru.
34. S hledem na zjištěný toliko skutkový a procesní charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve v obecné rovině uvést, že tento dovolací důvod je naplněn ve třech různých alternativách. První alternativa uvedeného důvodu dovolání je určována zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. V případě procesně nepoužitelných důkazů (druhá alternativa důvodu dovolání) se jedná o situaci, kdy důkazní prostředek, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. Třetí varianta pak spočívá v neprovedení podstatného důkazu, to však opět ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním.
35. Bylo již konstatováno, že je z obsahu dovolaní zřejmé, že obviněný brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, ve vztahu k nimž uplatňuje první a třetí alternativu uvedeného dovolacího důvodu. Implicitně ale lze dovodit i variantu druhou, tedy procesně nepoužitelné důkazy.
36. Jakkoliv tedy lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, platí a je to třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
37. S ohledem na výše uvedená východiska dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací námitky obviněného žádné z variant uvedeného dovolacího důvodu neodpovídají.
38. Tyto námitky předně nelze podřadit pod první variantu uvedeného dovolacího důvodu. V obecné rovině platí, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
39. Tato obecná východiska je pak nutno konfrontovat s podstatou dovolacích námitek obviněného. Tyto námitky spočívají ve snaze obviněného zpochybnit přítomnost svědkyně S. na místě činu, a to s odkazem na skutečnosti vyplývající z kamerového záznamu, svědecké výpovědi svědka R. a nakonec i samotného obviněného. To vše pak má zpochybnit věrohodnost její a jejího manžela svědka S. jako hlavních obviněného usvědčujících důkazů.
40. Předně je nutno uvést, že takovouto argumentací však obviněný ve smyslu uvedené varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevymezil, která skutková zjištění, která jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas obviněného se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní.
41. Pokud jde o tuto trestní věc, pak platí, bez ohledu na to, zda je či není přítomnost svědkyně D. S. kamerou na místě činu prokazatelně zachycena, že tato skutečnost není rozhodným skutkovým zjištěním, které je určující pro naplnění znaků trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku (jehož skutková podstata spočívá v tom, že pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl). Jinak řečeno, zachycení přítomnosti nebo nepřítomnosti svědkyně S. na videozáznamu v bezprostřední blízkosti místa činu není ve své podstatě rozhodným skutkovým zjištěním pro posouzení viny obviněného. Jinak by tomu samozřejmě bylo, pokud by na tomto videozáznamu nebyl zachycen poškozený či obviněný (případně oba) a soudy z uvedeného důkazu vyvozovaly předmětné skutkové závěry. Již z tohoto důvodu se tato námitka s uvedeným dovolacím důvodem v jeho první alternativě míjí.
42. Nejvyšší soud však v žádném případě problematičnost uvedeného videozáznamu pro jeho nekvalitní podobu (o které se sám přehráním videozáznamu mohl přesvědčil) nemohl přehlédnout. Proto se pokusil zajistit pro potřeby přezkumu napadených rozhodnutí kvalitnější záznam z kamer, nicméně dotazem na příslušné pracoviště Policie ČR, které provádělo vyšetřování v této trestní věci zjistil, že záznam uložený ve spise je jediným záznamem. Právě s ohledem na nekvalitní krátký černobílý kamerový záznam pocházející z kamery vzdálené několik metrů od místa činu zachycující děj, který se navíc odehrál ve večerních hodinách, není Nejvyšší soud přesvědčen o závěru učiněném odvolacím soudem, který má přítomnost obou svědků (manželů S.) v době předání klíčků od auta právě na tomto videozáznamu za prokázanou (bod 12. usnesení odvolacího soudu), byť výše ve stejné pasáži i odvolací soud zpochybňuje čitelnost tohoto záznamu, a to právě s ohledem na jeho kvalitu. Současně ale nelze souhlasit s tím, jak tento videozáznam vykládal a posuzoval sám obviněný.
43. Pokud je možné na videozáznamu v zásadě bez problémů sledovat pohyb poškozeného D. S. na místě činu, pak pokud jde o prostor, kde se podle výpovědi obou manželů měla pohybovat svědkyně D. S., jsou ze záznamu v tomto prostoru patrné pouze šedé pohybující se stíny, které by sice mohly být důsledkem pohybu nějaké osoby, či osob, každopádně Nejvyšší soud na podkladě videozáznamu, který měl k dispozici, takovýto závěr činit nemůže. Objektivně rozpoznatelná je pouze přítomnost a pohyb poškozeného D. S. a jeho psa. Dovozovat na tomto videozáznamu přítomnost dalších postav za ním v prostoru zahrady by znamenalo dopouštět se určitých spekulací, pro které není dán při hodnocení důkazů prostor.
44. Objektivní ne/ztotožnění uvedené svědkyně na uvedeném videozáznamu však současně nemůže znamenat, že by svědkyně D. S. na místě činu v jeho době přítomna nebyla. Jakkoliv opět nechce Nejvyšší soud spekulovat o místě, kde svědkyně stála, závěry soudů (vyplývající ze svědeckých výpovědí obou manželů o této otázce, které soudy vyhodnotily jako věrohodné a zprostředkovaně i dalších důkazů), tedy že svědkyně S. byla přítomna předání klíčků od vozidla, je možno vidět a hodnotit (zejména z pohledu svědka R.), například v kontextu toho, že tato mohla stát za zděnou částí plotu (viz č. l. 156 – fotografie plotu z pozice před domem S.) a situaci přihlížet, aniž by ji viděl obviněný nebo svědek R. Není totiž sporu o tom, že svědkyně se několik minut před spácháním činu zde nacházela (s obviněným se zde i střetla) a po odchodu domů se sem v řádech několika desítek sekund měla vrátit tak, jak oba manželé shodně vypověděli.
45. Variant výkladů nekvalitního kamerového záznamu by nepochybně mohla být celá řada. V dané trestní věci však kamerový záznam (který je jinak zpravidla objektivním důkazem) tvrzení svědků nebo obviněného ohledně přítomnosti svědkyně S. ani nepotvrzuje, ani nevyvrací. Výpovědní hodnota takového důkazu je z hlediska otázky zachycení její přítomnosti prakticky nulová a tím pádem bez významu pro závěry a úvahy soudů ohledně skutkového stavu v tomto směru. Současně pak z hlediska kritéria závažnosti je tento důkaz ne příliš důležitý, protože z něj nelze činit jakékoli poznatky o předmětu důkazu, tj. skutečnosti, která má být zjištěna, což je v této projednávané věci ne/přítomnost svědka na místě činu.
46. S ohledem na výše uvedené proto bylo třeba při prokazování viny či neviny obviněného vycházet z ostatních provedených důkazů, které jsou věrohodné a poskytují dostatečný podklad pro skutkové závěry soudů. Takové důkazy pak soudy zejména v podobě výpovědí svědků D. a D. S. (ale i dalších soudy zmíněných důkazů) nepochybně měly. Dokladem toho je již hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně, jak vyplývá z bodu 48. odůvodnění rozsudku, kde rozvedl stěžejní usvědčující důkazy, na nichž založil své skutkové závěry. Navíc obsah jednotlivých důkazů podrobně rozvedl takovým způsobem, aby tak mohl poukázat na důkazy zásadní pro rozhodnutí a důkazy, které považuje za nevěrohodné, osamocené nebo nemající oporu v dalších provedených důkazech.
47. Jakkoliv lze připustit, že hodnocení kamerového záznamu (který byl proveden jako důkaz v hlavním líčení) nebyl v rozsudku soudu prvního stupně věnován samostatný bod, je současně z odůvodnění rozsudku zejména v bodech 48. a 49. rozsudku zřejmé, že soud své skutkové závěry založil na jiných důkazech než na kamerovém záznamu. Obdobně pak také odvolací soud uvedl zásadní usvědčující důkazy (srov. bod 12. a 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že kamerový záznam není soudy hodnocen jako zásadní usvědčující důkaz. Pokud by trestní odpovědnost pachatele měla být vyvozena jen na základě tohoto důkazu, pak by nepochybně dovozena být nemohla. Tato situace ovšem v tomto případě nenastala, neboť soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností, když současně provedené důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech ve smyslu ustanovení, tedy provedl dokazování zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
48. To platí i pro další dílčí námitku obviněného, v rámci které obviněný také napadá přístup soudu prvního stupně, který podle jeho názoru neřešil rozpory ve výpovědích svědků (zjednodušeně řečeno). Tyto (dílčí) rozpory však tento soud v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. překlenul v rámci hodnocení důkazů, kde logicky vysvětlil, jaký význam ve vztahu k základním okolnostem jednání dovolatele rozpory mají a se všemi se přezkoumatelně vypořádal (srov. 48. a 49. bod odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
49. Nejvyšší soud tedy může k takto pojaté dovolací argumentaci obviněného uzavřít, že tato není argumentací ve prospěch obviněným dovozovaného zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. Jak již bylo uvedeno výše, zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku, nikoliv každých skutkových zjištění. Jinak řečeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Dovolací argumentace obviněného je ve své podstatě spíše vyjádřením nesouhlasu dovolatele se závěry, které soudy učinily z kamerového záznamu a výpovědi svědka R. ohledně ne/přítomnosti svědkyně S. na místě činu, které obhajoba považuje za stěžejní důkazy svědčící v její prospěch a nabízí jiné závěry. Těm však nemůže Nejvyšší soud přisvědčit z důvodů výše rozvedených.
50. Obviněný dále v podaném dovolání napadá nejen hodnocení předmětného videozáznamu, ale i způsob provedení důkazu kamerovým záznamem ze strany soudu prvního stupně v hlavním líčení, respektive jeho neprovedení ze strany soudu odvolacího. S ohledem na podobu dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že se jedná toliko o procesní námitky, které pod druhou alternativu uvedeného důvodu dovolání (procesně nepoužitelné důkazy), stejně jako pod třetí alternativu (neprovedení podstatného důkazu), podřazeny být nemohou [pokud je vůbec obviněný pod tyto alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zamýšlel podřadit, což lze pro chabou argumentaci ve prospěch těchto dvou variant jen domýšlet].
51. Pokud jde o námitku ve vztahu k tomu, jakým způsobem soud zmíněný kamerový záznam provedl v hlavním líčení, lze uvést následují. Podle § 89 odst. 2 tr. ř. platí, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména … (následuje demonstrativní výčet důkazních prostředků). Na kamerový záznam je třeba nahlížet jako na specifický druh věcného důkazu ve smyslu § 112 odst. 1 tr. ř. Podle § 213 odst. 1 tr. ř. se věcné důkazy provádí jejich předložením stranám k nahlédnutí. Trestní řád neobsahuje žádnou speciální právní úpravu provádění dokazování kamerovým záznamem, tedy nepožaduje, aby soud po jeho provedení zaprotokoloval, jaká zjištění z něj učinil. Lze předpokládat, že by se jen těžko vyhnul hodnocení provedeného důkazu, které však má své místo až po provedeném dokazování a je dovršením tohoto procesu tak, aby mohl dostát zásadě volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru tedy soud prvního stupně nepochybil, když kamerový záznam zachycující děj na místě činu přehrál v hlavním líčení za přítomnosti stran, aniž by protokoloval, co je podle něj ze záznamu seznatelné, případně jej v průběhu řízení hodnotil. Důležité je, že strany měly možnost se s důkazem seznámit a vyjádřit se k němu (§ 214 tr. ř.), případně, pokud mají strany výtky proti způsobu provádění úkonu, mohou vznášet kdykoliv v jeho průběhu námitky proti způsobu provádění úkonu (srov. § 180 odst. 4 tr. ř.).
52. K další námitce obviněného, že v odvolacím řízení byl opomenut důkaz navrhovaný obhajobou, tedy že odvolací soud odmítl znovu provést důkaz kamerovým záznamem, uvádí Nejvyšší soud následující.
53. O neprovedení podstatného důkazu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná zejména v případě, kdy soudy opomněly provést důkazní prostředek navržený některou ze stran trestního řízení, přičemž neprovedení takového důkazního prostředku nebylo odůvodněno. I v případě této alternativy se vada musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, tedy takovým, jež mají bezprostřední význam z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Tímto směrem však dovolací argumentace obviněného nesměřovala, neboť podstatou jeho výhrad ve vztahu k tomuto důkazu bylo prokázání či vyvrácení přítomnosti svědkyně D. S., nikoliv prokázání posuzovaného protiprávního jednání obviněného či jeho podoby. Navíc je z výše uvedeného zřejmé, že ani pro oba nižší soudy nepředstavoval uvedený videozáznam důkaz, z nějž by bylo možné dovozovat rozhodné skutkové závěry, když vina obviněného byla prokázána jinými dalšími provedenými důkazy (které na sebe vzájemně navazují a které oba soudy podrobily kritickému zkoumání a volnému hodnocení, jež popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí).
54. Nejvyšší soud upozorňuje, že nelze ztotožňovat procesní postup spočívající v odmítnutí provedení důkazu, který byl již řádně proveden v hlavním líčení u soudu prvního stupně, se situací, kdy nejsou nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Odvolací soud odmítl opětovně provést důkaz kamerovým záznamem, protože jej shledal nadbytečným (viz bod 8. usnesení odvolacího soudu). Nadbytečnost je argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže soud v této věci vyložil důvody, pro které návrhu obviněného nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především článek 36 odst. 1, článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).
55. Platí to o to více, pokud těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Je sice skutečností, že v posuzované věci odvolací soud rozvedl hodnocení soudu prvního stupně, ale zásadně se neodchýlil od zjištěných skutkových závěrů soudu prvního stupně, respektive se s ním ztotožnil. Není možné vyhovět obhajobě, byť ve změněném obsazení, aby odvolací soud v podstatě opakoval dokazování, které provedl soud prvního stupně a případně přehodnotil provedené důkazy ve prospěch obviněného. Jiná situace by byla, kdyby odvolací soud nedůvodně zamítl nový důkazní návrh obhajoby podložený racionálními argumenty. Pak lze hovořit o tzv. opomenutém důkazu, což ovšem není záležitostí projednávané věci, v níž odvolací soud vyhodnotil navržený důkaz opakováním přehrání kamerového záznamu za důkaz nadbytečný (viz výše). Pokud k tomuto závěru dospěl poté, co se s tímto záznamem seznámil v rámci přípravy na neveřejné zasedání, pak se jedná o naprosto logický a obvyklý postup v situaci, kdy má odvolací soud k odvolací námitce obviněného přezkoumat úplnost a správnost skutkových zjištění a ta shledá právě jako úplná a správná bez nutnosti jejich korekce. Pouze v opačném případě, pokud by mělo dojít k úpravě či změně těchto skutkových zjištění, by odvolací soud v souladu s ustanoveními § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. dokazování provedením konkrétního důkazu musel doplnit. Takováto situace však v této trestní věci nenastala.
56. Nejvyšší soud po shrnutí všech výše učiněných zjištění k nedůvodnosti skutkových a procesních námitek obviněného nezjistil ani dovolatelem namítané porušení zásady materiální pravdy, principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.
57. Soudy v projednávaném případě předně respektovaly princip presumpce neviny, protože orgány činné v trestním řízení vinu obviněného dokazovaly, v potřebné míře ji zjistily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/2008) a soudy se s náležitou pečlivostí zabývaly obhajobou obviněného, jíž neuvěřily z důvodů, které vysvětlily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 564/2008).
58. Pokud jde o výhrady obviněného, že v jeho trestní věci nebyla aplikována zásada in dubio pro reo, pak je nutno s ohledem na charakter dovolacího řízení uvést, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího sodu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, atp.), a to s výhradou, že porušení zásady in dubio pro reo nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Pak by porušení této zásady založilo mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS). Takováto situace však v této trestní věci nenastala (viz výše v tomto usnesení).
59. Obecně a z hlediska dovolacímu řízení předcházejícímu řízení u obou nižších soudů lze uvést, že pravidlo in dubio pro reo (§ 2 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) se v posuzované věci nemohlo uplatnit, protože tato zásada se uplatní až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Ze skutečností výše popsaných je zjevné, že vina obviněného z provedeného dokazování vyplynula, protože soud objasnil pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, vypořádal se v rozsudku s jeho obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). O vině dovolatele tak není pochyb a oba nižší soudy pro takovýto postup neměly žádný prostor. Selektivní hodnocení důkazů, jak jej předkládá obhajoba, je naopak v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, která velí hodnotit důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.), užití této zásady nepochybně odůvodňovat nemůže.
60. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že provedení důkazu kamerového záznamu, resp. celé dokazování bylo v souladu s trestním řádem a závěry z něj vyplývající byly popsány v odůvodněních soudů obou stupňů. Soudy nepovažovaly kamerový záznam za klíčový důkaz, vina dovolatele, resp. rozhodný skutkový stav byl bez pochybností prokázán dalšími provedenými důkazy, jak je uvedeno shora. Nejvyšší soud ve věci neshledal ani žádné nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nejedná se ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Nejvyšší soud proto dovolání obviněného v části týkající se skutkových zjištění neshledal důvodným.
61. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod odůvodňuje tvrzením, že v řízeních předcházejících napadenému usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V návaznosti na to pak obviněný připomíná rozhodovací praxi Ústavního soudu, z níž se podává, že věcný přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí je přípustný i tehdy, jestliže je dovolání postaveno na argumentaci porušením základních práv obviněného, jelikož takový zásah Nejvyššího soudu má podklad ve článcích 4 a 95 Ústavy České republiky.
62. Tuto dovolací argumentaci obviněného je nutno konfrontovat s obecnými východisky dovolacího přezkumu podle uvedeného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164.].
63. Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněný nevznesl žádnou relevantní právní argumentaci podřaditelnou pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak požaduje zákonné ustanovení § 265f tr. ř. Pokud namítá porušení práva na spravedlivý proces, tak ani to nebylo dovolacím soudem shledáno, s čímž se dovolací soud vypořádal v rámci tohoto usnesení.
64. Nad rámec dovolacích námitek Nejvyšší soud uvádí, že popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně spíše odpovídá znakům zločinu loupeže podle § 173 tr. zákoníku. Nicméně Nejvyšší soud si je vědom principu vázanosti podaným dovoláním a důvody v něm obsaženými, tedy k vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud nepřihlíží.
65. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádné z obviněným uplatněných námitek nedosáhlo limitů meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohlo dojít k naplnění ani tohoto důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Způsob rozhodnutí
66. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu