3 Tdo 302/2023-600
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. A. R. B., nar. XY v XY, Spolková republika Německo, státní příslušník Spolkové republiky Německo, trvalý pobyt XY, Spolková republika Německo, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 10 To 95/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 46/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, sp. zn. 3 T 46/2022, byl obviněný M. A. R. B. na skutkovém základě, že „dne 28. 5. 2022 v Kladně ve sportovní hale v ulici XY během turnaje mládeže v řecko-římském zápase za účelem uspokojení pohlavního pudu a zneužívaje bezbrannosti a psychického rozpoložení poškozených, ačkoli věděl, že se jedná o děti mladší 15 let, v přesně nezjištěné době kolem 11:00 hodin přišel v tělocvičně, kde probíhaly zápasy, k poškozenému nezletilému AAAAA (pseudonym), narozenému XY, kterému začal sahat na ruce a dělal mu na nich masáž, poté ho obejmul jednou rukou a druhou ruku mu provlékl mezi nohama, nadzvedl jej a pevně jej držel, načež se poškozeného začal dotýkat svou tváří na krku, poté, co mu poškozený řekl „dost“, tak od něj odešel, následně téhož dne v přesně nezjištěné době, přibližně mezi 12:45 až 12:55 hodin, přišel k poškozenému nezletilému BBBBB (pseudonym), narozenému XY, poté, kdy po prohraném zápase odcházel z žíněnky, na které probíhaly zápasy, začal ho uklidňovat, vzal ho za ruku a odvedl z tělocvičny do prostor chodby vedoucí k toaletám a k šatně, kde mu začal sahat na nohy, které mu na lýtkách a stehnech masíroval, poté mu prsty sahal na přirození a chtěl ho obejmout, následně poškozeného, když míjeli šatnu, chytil rukama v rozkroku, a prsty se jej přes oblečení dotýkal přirození, vyzvedl jej do výše a přitáhl si ho k tělu a takto ho zatáhl do prostor šatny, kde si sedl na lavičku a poškozeného, který měl na sobě zápasnický dres, který měl na horní části těla svlečený, posadil na klín, pevně jej držel a hladil jej po těle, líbal ho na krk a na rameno, očichával ho a olizoval, v době, kdy poškozený seděl obžalovanému na koleni, tak do šatny nahlédl bratr poškozeného, který, když viděl obžalovaného, jak osahává nezletilého poškozeného, odběhl přivolat jejich matku, následně obžalovaný nabídl poškozenému, že spolu budou zápasit, při tom ho držel za ruce a bránil mu v odchodu ze dveří, přičemž poškozenému se podařilo obžalovanému vysmeknout a z šatny utéci“, uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 40 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu sedmi let. Podle § 99 odst. 1, 4 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy.
2. O odvolání obviněného a poškozeného BBBBB proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 10 To 95/2022, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 12. 2022 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) trestního řádu. Obviněný namítl, že v rámci řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces nerespektováním zásady in dubio pro reo a extenzivním a zcela nepřiměřeným výkladem pojmu „znásilnění“. Soudy podle názoru obviněného zcela rezignovaly na Ústavním soudem vyžadované důkladné prověření jediného přímého usvědčujícího důkazu a zejména jeho doplnění jinými, byť nepřímými důkazy. Ve vztahu k poškozenému AAAAA z provedeného dokazování podle obviněného jednoznačně vyplynulo, že nedošlo k žádnému jednání, které by bylo možné kvalifikovat jako trestné a postihovat jej podle norem trestního práva. Nedošlo totiž k žádnému kontaktu s poškozeným AAAAA, který by bylo možno považovat za sexuální, případně za srovnatelný se souloží. Obviněný nesouhlasí s tím, že by provlékl ruku mezi nohami poškozeného a že by jej při zvednutí držel v oblasti genitálu. Zopakoval, že chtěl poškozenému AAAAA pouze učinit masáž a protažení svalstva a chtěl mu po těžkém zápase pomoci, což v podstatě v rámci své výpovědi potvrdil i poškozený. Ve vztahu k poškozenému BBBBB obviněný namítl, na jeho těle nebyly nalezeny žádné genetické stopy s DNA obviněného. Soudy také nesprávně vycházely ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, ovšem nevypořádaly se s poměrně vysokou mírou chybovosti provedeného falografického vyšetření. Obviněný dále namítl, že nemohlo dojít ke zneužití bezbrannosti poškozených, neboť byli fyzicky disponováni tak, že se mohli kdykoliv proti jednání obviněného vymezit. Ani případné rozrušení poškozených po prohraných zápasech neznamená podle obviněného automaticky jejich bezbrannost. Pro naplnění skutkové podstaty trestního činu znásilnění podle § 185 trestního zákoníku je podle obviněného dále třeba, aby došlo k pohlavnímu styku nebo ke styku, který je srovnatelný se souloží. Sáhnutí přes oblečení rozhodně nelze srovnávat se souloží. Pohlavní styk musí být srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy, což v daném případě naplněno není. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 3 Tdo 345/2012, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1311/2017, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1301/2016, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí NS pod číslem T 990).
4. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 10 To 95/2022 a dále rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022 sp. zn. 3 T 46/2022 a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že ve věci nespatřuje žádný zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, který by zakládal důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Soudy přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů zůstala obhajovací verze obviněného zcela osamocena a proč mají za to, že ve věci byl zjištěn takový skutkový stav, o kterém nejsou žádné pochybnosti. Vina obviněného byla podle státního zástupce prokazována řetězcem důkazů – jednak přímých, ale též nepřímých, které si navzájem odpovídají, nijak se nevylučují, zatímco verze obviněného byla vyvrácena. Nedošlo proto ani k porušení zásady in dubio pro reo. Argumentaci obviněného považuje státní zástupce za mimoběžnou, jelikož obviněný nerozlišoval mezi různými formami pohlavního styku, které přicházejí v úvahu a jsou zahrnuty v jednotlivých skutkových podstatách trestného činu znásilnění podle § 185 trestního zákoníku. V posuzované věci se obviněnému přičítalo donucení k (prostému) pohlavnímu styku, tedy prakticky zasahující sexuální integritu oběti méně intenzivním způsobem, jak předvídá základní skutková podstata trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku. Státní zástupce k tomu přiměřeně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. 7 Tdo 841/2010. K výhradám, které obviněný vznesl proti zneužití bezbrannosti poškozených, poukázal státní zástupce na to, že právní věta odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Praze zahrnuje jinou alternativu objektivní stránky trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku, spočívající v donucení k pohlavnímu styku jiného násilím. Byť nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukazoval na zneužití bezbrannosti, k výrokové verzi o spáchaném násilí se přiklonil i Vrchní soud v Praze. Z uvedených důvodů nepovažuje státní zástupce za opodstatněný ani odkaz obviněného na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu, který v druhé variantě předpokládá kombinaci s některým z dalších dovolacích důvodů, jimiž mělo být zatíženo již rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
7. Obviněný M. A. R. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Praze netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
12. Obviněnému nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Výhrady obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění nepřesahují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Stejné výhrady uplatnil obviněný již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Soudy srozumitelně vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného. Rozhodně nelze souhlasit s výhradou obviněného, že byl usvědčen pouze na základě jediného důkazu. Jeho vina naopak byla prokázána řetězcem přímých i nepřímých důkazů, které se vzájemně podporují. Byť s ohledem na charakter trestné činnosti vycházely soudy především z výpovědí poškozených, v obou popsaných případech alespoň částečně sledovali jednání obviněného také další svědci. V případě poškozeného AAAAA jeho kamarád CCCCC (pseudonym), u poškozeného BBBBB jeho mladší bratr.
Neobvyklé chování obviněného zaznamenali rovněž svědci z řad trenérů a příbuzných nezletilých zápasníků, kteří navíc pozorovali přítomnost obviněného i na předchozích soutěžích, kde se pohyboval mezi soutěžícími a pořizoval si s nimi fotografie. Přehlédnout nelze ani důkazy získané z mobilního telefonu obviněného, v němž byly nalezeny dokumenty z různých dětských soutěží zejména v zápase nebo judu, celkem 175 fotografií obviněného s osobami zjevně mladšími 15 let, jak je drží nebo mu sedí na klíně.
Vinu obviněného pak dokresluje psychiatrický a psychologický znalecký posudek znalců prof. Weisse a prof. Rabocha k jeho osobě, jehož hlavním závěrem je, že obviněný trpí poruchou sexuální preference, kdy u něho shledali psychosexuální nevyhraněnost s bisexuální preferencí s nízkou diferenciací věku u mužského pohlaví a preferencí nedospělých objektů ženského pohlaví. Lze proto uzavřít, že při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu soudy rozhodně nevybočily ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 trestního řádu.
Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu, proto není přiléhavý poukaz obviněné na pravidlo in dubio pro reo.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Takto vymezenému důvodu dovolání odpovídají výhrady obviněného pouze v té části, v nímž nestavěl argumentaci na vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od závěrů soudů. Těmto relevantním hmotněprávním výhradám ovšem nelze přisvědčit. Z formulace jednotlivých námitek proti právnímu posouzení skutku i z obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž v této souvislosti odkazoval, především zřetelně vyplývá, že obviněný nerozlišuje mezi „pohlavním stykem“ jakožto znakem základní skutkové podstaty přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku a „souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“ odpovídající znakům kvalifikované skutkové podstaty podle § 185 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
Pokud obviněný argumentuje tím, že jeho jednání nelze srovnávat se souloží, lze mu sice přisvědčit, ovšem je třeba doplnit, že provedení pohlavního styku ve formě soulože či ve formě srovnatelné se souloží mu vytýkáno nebylo. Obviněný byl odsouzen pro jednání spočívající v donucení poškozených k (prostému) pohlavnímu styku, tedy prakticky zasahující sexuální integritu obětí méně intenzivním způsobem, jak předvídá základní skutková podstata trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku.
Pohlavním stykem, na nějž dopadá skutková podstata podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku, se rozumí jakékoli ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, které je méně závažnou formou jednání, nežli soulož či jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Může jít například o pouhé osahávání ženy na prsou, ohmatávání genitálií muže či ženy, včetně osahávání genitálií přes oblečení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 775/2014, či ze dne 10.
1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1610/2017). Ve skutkové větě popsané jednání obviněného, směřující vůči nezletilým poškozeným, tak bylo soudy přiléhavě posouzeno jako pohlavní styk ve smyslu § 185 odst. 1 trestního zákoníku, navíc za okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 185 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Pro úplnost je třeba doplnit, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 trestního zákoníku není rozhodné, zda v konkrétním případě skutečně dojde k pohlavnímu uspokojení pachatele.
Obviněný v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 3 Tdo 345/2012. Tam vyslovený opačný právní názor se ovšem odchyluje od ustálené rozhodovací praxe (srov. rozhodnutí Nejvyšší soud ze dne 1. 2. 1983, sp. zn. 3 To 3/83, uveřejněné pod č. 6/1984 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1991, sp. zn. 5 To 26/91, uveřejněné pod č. 31/1992 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 994/2011, ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1205/2012, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1228/2015) i respektované komentářové literatury [např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1837; Ščerba, Filip.
15. Nepřípadné jsou také námitky obviněného, že na straně poškozených nelze hovořit o stavu bezbrannosti. V této souvislosti je nutné poukázat na výrok odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, podle něhož obviněný poškozené donutil k pohlavnímu styku násilím (srov. alinea první § 185 odst. 1 trestního zákoníku), nikoliv zneužitím jejich bezbrannosti (viz alinea druhá § 185 odst. 1 trestního zákoníku). Zatímco v řádném opravném prostředku mohly být takové námitky obviněného do značné míry pochopitelné (vzhledem k jisté vnitřní rozpornosti rozhodnutí nalézacího soudu, který v právní větě výrokové části rozsudku uvedl, že se obviněný jednání vůči poškozeným dopustil za použití násilí, zatímco v odůvodnění rozhodnutí rozebral tu část skutkové podstaty trestného činu, která měla spočívat ve zneužití bezbrannosti nezletilých poškozených), v mimořádném opravném prostředku již neměly žádné věcné opodstatnění, neboť odvolací soud vzniklé pochybnosti odstranil, odkázal na výrok odsuzujícího rozsudku a vysvětlil, proč je třeba na jednání obviněného nahlížet jako na donucení k pohlavnímu styku násilím, a nikoliv jako na zneužití bezbrannosti poškozených.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byly v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Protože však na základě dovolací argumentace obviněného nemohlo být zjištěno žádné pochybení zakládající tyto důvody dovolání, nemohly být opodstatněné ani výhrady obviněného poukazující na § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu.
17. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu