3 Tdo 315/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný P. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 5 To 314/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 136/2022,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 12 T 136/2022, byl obviněný P. K. uznán vinným

pod bodem 1) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 23. 6. 2022 v 1:50 hodin na čerpací stanici Eurooil při dálnici D1, km XY směr Brno, k. ú. XY, okres Přerov, ačkoli nikdy nebyl držitelem řidičského oprávnění, řídil osobní motorové vozidlo XY, RZ XY, hnědé barvy, z majetku své družky E. K., nar. XY, se kterým odjel od tankovacího stojanu č. 5 směrem k dálnici D1 směr Brno,

a takto činil, přestože věděl, že má Příkazem Magistrátu města Přerov č. j.: MMPr/189590/2021/KoM, s nabytím právní moci dne 30.9.2021, které mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 20.9.2021, uložen správní trest v podobě zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců, a dále také trestním příkazem Okresního soudu v Přerově č. j. 4 T 10/2022-62, který nabyl právní moci dne 5.3.2022, byl odsouzen za spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a byl mu mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let,

a pod bodem 2) zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem násilí proti úředního rozhodnutí a vykázání podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 28. 6. 2022, nejméně v době od 11:10 hodin do 11:25 hodin, nejprve na dálnici D1 (km XY) ve směru na Brno a následně ulicemi města Brna, ačkoli nikdy nebyl držitelem řidičského oprávnění, řídil osobní motorové vozidlo XY, RZ XY, hnědé barvy, z majetku své družky E. K., nar.

XY, přičemž poté, kdy byl na dálnici D1 zpozorován hlídkou Dálniční policie Ivanovice na Hané, která se jej snažila zastavit za pomoci výstražných světel a nápisu, na toto zpočátku zdánlivě reagoval, avšak v místě za sjezdem na Rousínov hlídku PČR předjel zleva a pokračoval vysokou rychlostí až 200km/h po dálnici, přičemž byl pronásledován hlídkou PČR, během jízdy po dálnici nedodržoval bezpečnou vzdálenost mezi vozidly, čímž ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu, kdy řidiči jiných motorových vozidel jedoucí v levém jízdním pruhu byli nuceni obžalovanému urychleně uhýbat do pravého jízdního pruhu, a to i riskantními manévry se zajetím do mezery mezi jedoucími kamiony, následně z dálnice sjel na sjezdu 203 km směr Svitavy a pokračoval vysokou rychlostí místy až 120 km/h v Brně po ulici XY v levém jízdním pruhu, kdy poté na křižovatce ulic XY a XY ve směru do centra města Brna projel na červený signál semaforu, pokračoval odbočovacím pruhem vysokou rychlostí ve směru na ulici XY a kličkoval mezi auty, a následně se na křižovatce ulic XY-XY-XY-XY vtěsnal před dodávkový automobil do průběžného pruhu vpravo a omezil ho tak v jízdě a bezprostředně hrozila kolize, dále při jízdě do centra města Brna na ulici XY vjel do protisměru v době, kdy proti němu jela další auta.

Následně při jízdě ulicí XY ve vysoké rychlosti míjel zde projíždějící i stojící vozidla, na úrovni čerpací stanice Benzina vjel opět do protisměru do levého jízdního pruhu, křižovatku ulic XY a XY projel na červený signál semaforu a pokračoval levým odbočovacím pruhem, přičemž prudce odbočil doprava před vozidly stojícími na červeném signálu semaforu, pokračoval v jízdě vysokou rychlostí, kdy u nákupního centra V. projel křižovatku ulic XY a XY na červený signál na semaforu. Před křižovatkou ulic XY a XY, ohrozil chodce přecházejícího komunikaci mimo vyznačený přechod, takže ten musel takřka uskočit.

Projel opět na červený signál semaforu vysokou rychlostí a projel těsně vedle jedoucího cyklisty, kterého tím také ohrozil, a dále omezil vozidla jedoucí v levém pruhu tak, že se mezi ně zprudka zařadil, a poté dojel na křižovatku XY-XY-XY, kde zastavil 5 metrů před hranicí křižovatky, následně využil záchranářské uličky, kterou vytvořila vozidla stojící na červený signál před křižovatkou, a snažil se opustit křižovatku mezi nimi. Prudce se rozjel a pravou stranou svého vozidla narazil do levé zadní části vpravo před ním stojícího vozidla XY, RZ XY, tmavě modré barvy, vlastníka jménem O.

P., nar. XY, které řídil M. P., nar. XY, čímž toto vozidlo posunul vpřed a způsobil na něm škodu ve výši cca 70.000 Kč. Na hranici křižovatky zastavilo zepředu zleva další služební vozidlo PČR v barevném provedení policie XY, RZ XY, aby zabránilo odjezdu sledovaného vozidla obžalovaného, přičemž za situace, kdy řidič služebního vozidla PČR zahradil vniklou mezeru služebním vozidlem, obžalovaný ve snaze ujet pryč narazil do uvedeného služebního vozidla s příslušníkem hlídky PČR M. M.

sedícím na místě řidiče, čímž vozidlo poškodil v přední části, a dále pokračoval v tlaku proti služebnímu vozidlu, do jehož přední části narazil, přičemž ještě po nárazu přidal plyn, což se projevilo tak, že se u vozidla XY zvedala přední část vozidla, čímž chtěl obžalovaný vytvořený zátaras prorazit a projet dále, následně obžalovaný na důraznou výzvu dvou členů hlídek PČR z vozidla vystoupil a po použití donucovacích prostředků byl v 11:25 hodin omezen na osobní svobodě, přičemž od počátku pronásledování hlídkou policie ve služebním vozidle na dálnici D1 až po zamezení v jízdě druhým služebním vozidlem PČR, ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu na životě a zdraví jízdou vysokou rychlostí, nerespektováním dopravního značení ani světelných signálů, takto jednal zcela vědomě v úmyslu vyhnout se silniční kontrole, kdy si byl vědom, že nikdy nebyl držitelem řidičského oprávnění a vozilo řídil v době, kdy mu bylo řízení motorových vozidel zakázáno rozhodnutím soudu i správního orgánu, a to s vědomím, že může způsobit vážnou dopravní nehodu či jinou událost v souvislosti s řízením vozidla, při které by mohlo dojít k ohrožení života a zdraví lidí nebo vysoké škodě na majetku a přesto v jízdě pokračoval stejným způsobem i v hustém městském provozu do té doby, než byl zastaven hlídkou Policie a svým jednáním způsobil na služebním vozidle PČR právnické osobě Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, IČO 75151499, se sídlem Brno, Kounicova 687/24, jednající jménem České republiky, škodu poškozením ve výši 49.436 Kč, poškozením vozidla XY, RZ XY, majiteli O.

P. škodu ve výši cca 70.000 Kč, poškozením vozidla XY RZ XY, majitelky E. K. škodu v dosud nevyčíslené výši, a dále nemajetkovou škodu v podobě psychické újmy minimálně řidičům K. H., J. D. a O. R., kteří byli jednáním obžalovaného bezprostředně ohroženi, a také svým jednáním vydal v nebezpečí újmy na životě a zdraví čtyři příslušníky hlídek PČR, kteří byli nuceni obžalovaného ve vozidle pronásledovat s cílem zamezit jeho protiprávnímu jednání ohrožujícímu lidi a majetek, a takto činil, přestože věděl, že má Příkazem Magistrátu města Přerov č. j.: MMPr/189590/2021/KoM, s nabytím právní moci dne 30.

9. 2021, které mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 20. 9. 2021, uložen správní trest v podobě zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců, a dále také trestním příkazem Okresního soudu v Přerově č. j. 4 T 10/2022-62, který nabyl právní moci dne 5. 3. 2022, byl odsouzen za spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a byl mu mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let.

Za toto jednání byl obviněný podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odstavec 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 (pěti) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kraje, IČO 75151499, se sídlem Kounicova 24, Brno, na náhradě škody částku 49.436 Kč.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. P., nar. XY, bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 12 T 136/2022, podal obviněný P. K. odvolání směřující do výroku o vině a trestu.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 5 To 314/2022, a to tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 5 To 314/2022, podal obviněný P. K. dovolání (č. l. 351-354), a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h), neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný namítá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť nebyly naplněny znaky skutkových podstat zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že svou jízdou kohokoli ohrozil. Odkazuje na výpověď policejní hlídky, svědka K., který ve své výpovědi uvedl, že dovolatel neohrozil žádná vozidla, ostatní řidiče ani chodce, toliko je v některých případech omezil. Nebyl proveden jediný důkaz, který by nade všechnu pochybnost určil konkrétní rychlost jeho jízdy v konkrétních úsecích trasy, resp. který by podpořil závěr o extrémní rychlosti jeho jízdy. Videozáznamy pořízené policejními hlídkami a záznamy kamer dozoru města údaje o rychlosti neobsahují.

Ze záznamů nelze vypozorovat nerespektování dopravního značení B20a omezující rychlost na 100 km/h a následně na 70 km/h, rozhodně nelze konstatovat, že by několikanásobně překročil nejvyšší povolenou rychlost (na dálnici měl jet údajně až 200 km/h při maximální povolené rychlosti 130 km/h). Obviněný nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že kdyby bylo nedošlo k jednání třetích osob, jež však nebylo nijak prokázáno ani tvrzeno, tak by došlo k hromadné havárii vozidel na dálnici, čímž by došlo k vystavení těchto osob nebezpečí smrti.

Má za to, že vzhledem k závažnosti právní kvalifikace je takto spekulativní a nepodložená konstrukce v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a porušením jeho práva na spravedlivý proces. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, č. j. 6 Tdo 642/2016-34, podle něhož musí soud konkretizovat okruh lidí ohrožených bezprostředně na jejich životě a zdraví, jakým způsobem se tak mohlo stát a jaké konkrétní příčiny k tomu vedly. Soud prvního stupně ani soud odvolací však nedostál povinnosti jasně konkretizovat okruh ohrožených osob a způsoby, jakými mělo k jejich bezprostřednímu ohrožení dojít.

Obecný odkaz na „nejméně 7 osob“ je nedostatečný. Obviněný dále uvádí, že ohrožení musí být bezprostřední, nikoli abstraktní a vzdálené >1< . Je toho názoru, že pro stav obecného nebezpečí je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, což však není projednávaný případ, neboť měl vozidlo po celou jízdu plně pod kontrolou, což vyplývá z provedených důkazů (svědeckých výpovědí a kamerových záznamů), a měl tak vliv na to, zda ohrozí chodce či jiné řidiče. Ti navíc museli s ohledem na jasné počasí jeho vozidlo bezpečně zpozorovat, navíc byli upozorňováni zvukovými a světelnými výstražnými znameními policejní hlídky.

>2< Svou jízdou se snažil vyhnout silniční kontrole, neměl žádný úmysl způsobit dopravní nehodu, nebo jinak nebezpečnou situaci pro jeho okolí, či ohrozit hlídku policie, ani k ničemu obdobnému nedošlo. >3< Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání je možno kvalifikovat nanejvýše jako pokračování v porušování dopravních předpisů, tedy pokračování v páchání přestupku.

Dovolatel rovněž napadá závěry týkající se zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 tr. zákoníku. Zpochybňuje výpověď policisty svědka M., který si nebyl zcela jist, o jak velký náraz se v případě střetu vozidla dovolatele s vozidlem policejní hlídky jednalo. Intenzita nárazu byla podle názoru dovolatele pouze mírná, neboť vozidlo policejní hlídky bylo ihned po srážce nadále užíváno, rozhodně se pak nejednalo ani o čelní srážku, neboť nic takového se z provedeného dokazování nepodává. Náraz tedy nemohl v žádném případě dosahovat intenzity, která by mohla mít za důsledek jakoukoli újmu na zdraví řidiče hlídkového vozidla.

Svědkyně T. a svědek K. nevypověděli nic o tom, že by měl úmyslně najíždět do služebního vozu policejní hlídky, přidávat plyn a snažit se o proražení zátarasu. Svědkyně H. vypověděla, že policejní vůz byl na místě o sekundu dřív, než došlo k nárazu. Předmětná situace se odehrála velice rychle. Zablokování jedoucího vozidla v silném provozu, v křižovatce, je porušení dopravních předpisů; a byť je to dovoleným porušením při výkonu veřejné moci, nemůže být dovolatel za toto jednání hlídky policie trestán.

Obviněný nemohl tušit, že před něj náhle vjede vozidlo, které jej přímo zablokuje. Tento manévr u něj způsobil rozrušení, kdy ve zmatku nezařadil parkovací stupeň P (parking), ale ponechal vozidlo v režimu D (drive), což u vozidla s automatickou převodovkou způsobí, že vozidlo se samo pohybuje směrem vpřed. Obžalovaný neměl úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby, a událost, která nastala, neměla ani objektivně způsobilost ovlivnit průběh výkonu její pravomoci. Už vůbec nebylo nijak prokázáno, že by měl v úmyslu takto činit se zbraní, resp. jím řízeným vozidlem.

V tomto smyslu pak nemůže být obviněný ani odpovědný za škodu vzniklou na služebním vozidle policie ČR. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že ve chvíli, kdy došlo k zatarasení cesty ze strany hlídky Policie České republiky, dovolatel bez prodlení vystoupil z vozidla a lehl si na zem s rukama nad hlavou. Rozhodně se žádným způsoben nesnažil zabránit výkonu pravomoci úředních osob.

Obviněný se dále neztotožňuje s postupem Městského soudu v Brně, potvrzeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně, když mu nebyl uložen souhrnný trest za současného zrušení výroků o vině a trestu dříve vyhlášených trestních rozsudků. Okresním soudem v Přerově byl dne 13. 10. 2022 vyhlášen rozsudek čj. 3 T 54/2022-271, kterým jej soud uznal vinným, za současného zrušení výroku o vině, výroku o trestu, jakož i dalších výroků, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, z trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 2. 2022, čj. 4 T 10/2022-62, který nabyl právní moci dne 5. 3. 2022, a z trestního příkazu Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 5. 2022, čj. 3 T 46/2022-219, který nabyl právní moci dne 28. 6. 2022, pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho k úhrnnému společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku se zařazením k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, dále mu uložil trest propadnutí věci, a to osobního motorového vozidla zn. XY.

S ohledem na výše uvedené obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a sám rozhodl tak, že obviněného za současného zrušení výroku o trestu uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Přerově dne 13. 10. 2022, sp. zn. 3 T 54 /2022, uzná vinným za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uloží mu trest v polovině zákonné trestní sazby a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání pěti let a šesti měsíců, shodně s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Přerově.

K dovolání obviněného P. K. se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 4. 2023, sp. zn. 1 NZO 237/2023.

Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupce uvedl, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Pokud tedy obviněný požaduje skutečně pádné odpovědi na všechny své výhrady, nepochybně je nalezne v odůvodněních odsuzujícího rozsudku či usnesení o zamítnutí odvolání. Obviněný se spíše než na zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy zaměřil na prostou polemiku s provedenými důkazy a na vývody vlastních závěrů.

Státní zástupce má za to, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko námitky stran zpochybnění soudy dovozované rychlosti, ohrožení chodce mimo vyznačený přechod a záměrného najíždění do policejního vozu. Všechna tato zjištění dovolatel zpochybňuje s tím, že jsou nesouladná s provedenými důkazy. Stran rychlosti jím řízeného vozidla je možno uvést, že existuje dostatek důkazů, které zjištění soudu potvrzují (kamerové záznamy z policejních vozů, výpověď policejní hlídky, záznamy městského kamerového systému).

Ačkoli nebyla přesně zjištěna konkrétní rychlost, zcela prokazatelně z provedeného dokazování vyplynulo, že automobil obviněného výrazně převyšoval rychlost jízdy ostatních účastníků silničního provozu, přičemž úvaha, že by se všichni tito další řidiči pohybovali rychlostí podstatně nižší, než povolenou, je zcela odtržena od reality a popírá zásady elementární logiky. Závěr soudů o extrémní rychlosti vozidla řízeného obviněným je tedy podle přesvědčení státního zástupce správný, neboť to se evidentně pohybovalo nejen rychlostí nepovolenou, ale zejména nepřiměřenou.

Na uvedeném závěru nic nemění ani nepřesné vyjádření odvolacího soudu, který uvedl, že na dálnici dovolatel překročil povolenou rychlost několikanásobně. Onu extrémnost je totiž zapotřebí vyhodnotit optikou hustoty silničního provozu, která byla podle kamerových záznamů v daný den skutečně enormní. Opodstatnění postrádá také námitka dovolatele, že chodec uskakoval spíše před vozidlem policejní hlídky, nikoli vozidlem dovolatele. Přehlíží tak záběr z městského kamerového systému, který poskytuje komplexní pohled na ulici XY poblíž křižovatky s ulicí XY, a na němž je zřetelně vidět, že onen chodec nejprve vchází do vozovky mimo vyznačený přechod (ve směru od ulice XY či od OC V.) a v podstatě uskakuje před vozidlem řízeným dovolatelem, které projíždělo vysokou rychlostí levým odbočovacím jízdním pruhem a mířilo rovně směrem k ulici XY.

Stran námitky, že se v samotném závěru zběsilé jízdy nerozjel proti policistům záměrně, ale jednalo se o chybnou manipulaci s řadicí pákou automatické převodovky, státní zástupce uvedl, že vedle výpovědí policistů lze odkázat na kamerový záznam z policejního vozidla, které zablokovalo výjezd z křižovatky ulic XY/XY a XY.

Na něm je totiž

zřetelně vidět, že všechny automobily – policejní nevyjímaje – stojí, přičemž poté, co se řidič vozidla XY rozjel doprava ve snaze vytvořit záchranářskou uličku a v momentě, kdy již jeden z policistů z pravé strany přibíhá k obviněnému, se tento ihned rozjíždí a snaží se čerstvě vytvořenou úzkou záchranářskou uličkou projet i za cenu nárazu do vpředu stojícího blokujícího policejního automobilu řízeného svědkem M. M. Zřetelně je přitom vidět i to, jak se obviněný snaží manévrovat volantem. Z kamerových záznamů je rovněž zřejmé, že policisté se k němu museli dobývat, byť lze připustit, že se jednalo „jen“ o dobu několika vteřin.

Ve vztahu k námitkám podřazenými pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že odkaz obviněného na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za nepřiléhavý, neboť dovolatel přehlíží odlišnosti v podstatných skutkových okolnostech. Celkový způsob jízdy a chování obviněného bylo spolehlivě zmapováno nejen podanými vysvětleními zasahujících policistů, ale rovněž zachyceno na četných kamerových záznamech z různých zdrojů. Nevznikají tak žádné rozumné pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál.

Jeho způsob jízdy byl pro ostatní účastníky silničního provozu vysoce ohrožující a bylo pro něj typické porušení celé řady důležitých pravidel a povinností uložených účastníkům silničního provozu. Dovolatel po celou dobu své riskantní, hazardní a bezohledné jízdy po dálnici D1 a poté ve frekventovaném provozu města Brna během frekventovaných poledních hodin prokazatelně ohrožoval dalších účastníky provozu na pozemních komunikacích na jejich životech či přinejmenším zdraví a majetku, přičemž bylo jen otázkou štěstí, náhody a duchapřítomnosti ostatních řidičů, chodců a cyklisty, že k vážné dopravní nehodě nedošlo.

Těmito událostmi a porušením dopravních předpisů obviněný nikoli v jednotlivostech, ale právě v jejich souhrnu vytvořil stav živelnosti, který záměrně udržoval po relativně delší dobu v řádu několika minut. Přitom reálně hrozilo způsobení hromadné dopravní nehody, stejně tak byli dovolatelovou jízdou ohroženi i chodci a jedoucí cyklista. V odst. 15 vyjádření státní zástupce popisuje konkrétní situace, kdy obviněný svou jízdou bezprostředně ohrozil konkrétní osoby, které jsou zachyceny na kamerových záznamech >4< .

Obviněným naznačovaná okolnost, že tyto osoby nebyly identifikovány, přitom neznamená, že se jednalo pouze o abstraktní, málo určité nebezpečí. Zjištěné dovolatelovo jednání bylo typické reálnou hrozbou vzniku živelnosti a neovladatelnosti průběhu, při kterých byl vznik nastalé poruchy závislý na nahodilých okolnostech. Státní zástupce připomněl, že trestný čin obecného ohrožení je ohrožovacím deliktem. Na dovolatelovo jednání proto nelze nahlížet optikou toho, že se nic zásadního nestalo. Podstatné je, že se stát mohlo a že v konkrétním případě chyběl vždy jen malý krok k tomu, aby došlo k neštěstí.

Kvalifikace dovolatelova jednání pod bodem 2) jako zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku je správná a skutkovým zjištěním odpovídá.

Opodstatnění pak postrádají i výtky směřované proti posouzení jednání jako zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Není sporu o tom, že do blokujícího policejního automobilu řízeného M. M. bylo naraženo automobilem řízeným dovolatelem. Jedná se přitom o zbraň ve významu, jaký mu přikládá § 118 trestního zákoníku. >5< Obviněný přitom jednal úmyslně, neboť na křižovatce stál a proti blokujícímu policejnímu vozidlu se rozjel až v momentě, kdy se jeden z řidičů v reakci na zvuková a světelná výstražná znamení Policie ČR pokusil vytvořit záchranářskou uličku a kdy k němu z jeho strany (tedy ze strany obviněného jako řidiče) přibíhal další z policistů. Poukazuje-li dovolatel na menší intenzitu nárazu, přehlíží tu podstatnou okolnost, že k naplnění zákonných znaků uvedeného trestného činu se nevyžaduje, aby došlo k újmě na zdraví dotčené úřední osoby. Podstatné je, že i takové jednání ovlivnilo průběh výkonu pravomoci úřední osoby, respektive bylo vedeno tímto úmyslem. >6<

Pokud se jedná o námitky týkající se výroku o trestu, pak má státní zástupce za to, že uvedená námitka je neopodstatněná. Poté, co podal výklad ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku a podmínky jeho aplikace, uvedl, že v případě aktuálně řešené trestní věci a předchozí trestné činnosti se nemohlo jednat o souběh, neboť v době mezi spácháním nyní projednávaného jednání a zbylých skutků, které měly být údajně (podle dovolatele) ve vztahu souhrnnosti, byl obviněnému doručen trestní příkaz Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 4 T 10/2022. Městský soud v Brně proto souhrnný trest neukládal důvodně.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 5 To 314/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolání obviněného přitom směřuje výhradně do skutku pod bodem 2) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně >7< .

Je třeba připomenout, že obviněný odkázal na dovolací důvody výše uvedené v obecné rovině, aniž by blíže konkretizoval, jaké námitky vztahující se ke skutkovým podstatám jemu za vinu kladených trestných činů naplňují podle jeho názoru jeden či druhý z jím uplatněných dovolacích důvodů. V praxi se sice často výše uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Rovněž v rámci dovolání nepoukazuje na to, že by nebyly provedeny jím navrhované důkazy, tedy na situaci tzv. opomenutých důkazů. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně spatřuje v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Ačkoli jsou dovolací námitky koncipovány obecně, z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že uvedená námitka se týká skutkových zjištění týkajících se soudy dovozené rychlosti, možného ohrožení chodce nacházejícího se mimo vyznačený přechod pro chodce, způsobu jízdy obviněného a okolností týkajících se nárazu do policejního vozidla řízeného svědkem M. M., resp. zátarasu, kdy obviněný namítá, že z provedeného dokazování nebyla konkrétní rychlost jeho jízdy na jednotlivých úsecích trasy jakkoli prokázána, k ohrožení chodce nedošlo v důsledku jeho jízdy, ale chodce ohrozilo policejní vozidlo, které jej pronásledovalo, z provedeného dokazování rovněž nelze dovodit, že by kohokoli svou jízdou ohrozil, a ani to, že by se proti policejnímu vozidlu rozjel záměrně, resp. že by došlo k čelnímu střetu. K tomu předkládá vlastní náhled na to, jaká skutková zjištění se z provedených důkazů podávají.

Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nicméně nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Je třeba uvést, že hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Nutno uvést, že námitky obviněného jsou opakováním jeho obhajoby, kdy totožné námitky byly obsahem i řádného opravného prostředku obviněného. Jak soud nalézací, tak soud odvolací se s nimi zcela dostatečným způsobem vypořádaly. Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Stěžejní pro něj byly samozřejmě kamerové záznamy z různých zdrojů – z mobilní bezpečnostní platformy pořízené zasahující hlídkou Policie Ivanovice na Hané obsahující i zvukovou stopu >8< (č. l. 138 spisu), z vozidla hlídky OHS >9< (č.l.

140 spisu) a z MKDS v Brně >10< (č. l. 139 spisu). Uvedené záznamy jsou úplné a nijak neupravované. Je třeba uvést, že kamerové záznamy jsou zcela dostačující pro to, aby bylo možno zmapovat jednání a chování obviněného v průběhu celého incidentu, resp. způsob jeho jízdy včetně závěrečné fáze zahrnují náraz do vozidla policejní hlídky na křižovatce ulic XY/XY a XY, přičemž kamerové záznamy pořízené z různých zdrojů umožňují zmapování incidentu z několika různých úhlů pohledu. V podstatě zde není žádné slepé místo, kde by nebyl obviněný v průběhu jízdy zachycen (viz bod 7.

rozsudku nalézacího soudu). Vedle kamerových záznamů jsou stěžejní i svědecké výpovědi, a to zejména zasahujících policistů, které jsou zcela ve shodě s pořízenými kamerovými záznamy. Se souhlasem stran byly přečteny úřední záznamy o podaných vysvětlení svědků D. K. a R. T., kteří jako policejní hlídka pronásledovali obviněného od XY km na dálnici D1 ve směru na Brno až do místa střetu na křižovatce ulic XY/XY a XY, a dále svědka M. M., který se jako policejní hlídka zapojil se svým hlídkovým vozem do pronásledování obviněného a jehož vozidlo se dostalo do kolize s vozidlem obviněného.

Dále se jednalo o svědecké výpovědi řidičů, kteří byli přímými svědky jízdy obviněného. Svědek J. D. vypověděl, že byl nucen strhnout volant, jelikož by jej jinak obviněný svým vozidlem vytlačil ze silnice, svědek O. R. vypověděl, že rovněž musel reagovat strhnutím volantu a natlačením se ke krajnici vozovky, aby zabránil střetu s vozidlem obviněného, svědci K. H. a P. M. byli svědky závěrečné fáze celého incidentu, kdy shodně popsali, že se obviněný se svým vozidlem snažil procpat vytvářející se záchrannou uličkou a vrazil do policejního vozu.

A svědek M. P. vypovídal o okolnostech, při nichž do jeho vozidla zezadu narazilo vozidlo obviněného a odhodilo ho až na přechod pro chodce. Ze všech těchto svědeckých výpovědí se podává, že obviněný si počínal ve vztahu k jiným účastníkům silničního provozu zcela bezohledně, kdy ostatní účastníci silničního provozu byli přímo nuceni k neočekávaným manévrům, aby se vyhnuli srážce s vozidlem obviněného, případně došlo k jejich omezení jako důsledku jednání obviněného, v případě svědka M. P. se jednalo o přímý střet s jeho vozidlem a poškození jeho majetku.

Dále soudy vycházely z řady listinných důkazů, kdy stěžejní byly pořízené fotografie, zejména ty, které zachycovaly místo střetu vozidla obviněného s vozidlem policejní hlídky a poškození obou těchto vozidel (viz bod 8. rozsudku nalézacího soudu).

Vyhodnocení kamerových záznamů učinil nalézací soud v bodě 9. odůvodnění rozsudku, kdy popsal průběh jízdy obviněného, poukázal na jednotlivá místa, kde jsou zachyceny situace, při nichž zcela zjevně hrozila kolize s vozidlem obviněného, opakované porušení dopravních předpisů a nepřiměřenou rychlost. Skutečnost, že se jednalo o jízdu ve vysoké rychlosti, musí být zjevná komukoli, kdo tyto záznamy zhlédne. O vysoké rychlosti se opakovaně zmiňoval i svědek D. K., který v pronásledujícím policejním vozidle pořizoval během jízdy záznam na mobilní bezpečnostní platformu a průběžně operačnímu středisku hlásil rychlost pronásledovaného vozidla.

Ačkoli lze přisvědčit obviněnému v tom, že žádný ze záznamů nezachycuje konkrétní rychlost na jednotlivých úsecích jeho jízdy, tedy konkrétní číselné vyhodnocení, z provedeného dokazování je zcela bez jakékoli pochybnosti možno bezpečně dovodit, že obviněný jel se svým vozidlem rychlostí zcela nepřiměřenou místu a času jeho jízdy, kdy se jednalo o frekventované polední hodiny, hustý dopravní provoz a rušnou část města, kde se pohybovalo i velké množství cyklistů a zejména pak chodců. Ze záznamů je zřejmá vysoká rychlost, která zcela zřetelně překračovala rychlost ostatních vozidel zachycených na záznamech, přičemž jakási úvaha o tom, že se snad tito ostatní řidiči do jednoho pohybovali dalece pod dovolenou rychlostí pro daný úsek, a proto se zdá jízda obviněného nepřiměřeně rychlá, je zcela absurdní.

Pokud pak nalézací soud uvedl, že se jednalo o extrémně nepřiměřenou rychlost, lze s takovým vyjádřením souhlasit, neboť je třeba na jízdu obviněného nahlížet v celistvosti a v kontextu toho, v jakém místě a čase se k takto riskantní jízdě rozhodl. Na tomto závěru nemění nic ani poněkud nepřesné vyjádření odvolacího soudu, který uvedl v bodě 10. napadeného usnesení, že obviněný několikanásobně překročil povolenou rychlost. Dovolací soud má za to, že uvedené vyjádření odvolacího soudu jednoduše evokuje skutečnost, že policejní hlídkou zachycená rychlost jízdy obviněného se zcela zjevně vymykala běžným případům překročení nejvyšší povolené rychlosti na dálnici, tj. rychlosti 130 km/h.

Stran skutkového zjištění, že obviněný svou jízdou bezprostředně ohrozil chodce pohybujícího se mimo vyznačený přechod, kdy tento chodec byl nucen před jeho vozidlem doslova uskočit, aby nebyl sražen, je možno uvést, že nalézací soud k tomuto závěru dospěl zejména na podkladě kamerových záznamů. V bodě 9. odůvodnění rozsudku nalézací soud uvedl, že „před další křižovatkou nedovoleným způsobem přecházel komunikaci mimo přechod další chodec a obžalovaný zjevně podle kamerového záznamu ani výrazněji nezpomalil a chodec musel před jeho vozidlem takřka uskočit. Tento chodec byl jízdou obžalovaného bezprostředně ohrožen.“ Na záznamech kamerového systému založeném ve spise je vidět, že policejní vozidlo, resp. záznam z policejního vozu zachytil chodce na ulici XY v okamžiku, kdy tento vstupoval ze silnice na chodník, tedy v podstatě poté, co přešel tuto komunikaci. Do té však nejprve vstoupil mimo vyznačený přechod ze směru od ulice XY, kdy byl nucen uskočit před vozidlem obviněného, které se v té chvíli pohybovalo zcela nepřiměřenou rychlostí v levém odbočovacím pruhu a mířilo rovně směrem k ulici XY, což je zjevné z kamerového záznamu MKDS v Brně, který zachycoval uvedený úsek křižovatky XY/XY.

Co se týká okolností, při nichž došlo ke kolizi s policejním vozidlem řízeném svědkem M. M., ani zde nejsou žádné pochybnosti stran zjištěných skutkových okolností podávajících se z provedeného dokazování. Obviněný namítá, že se proti policejnímu vozidlu nerozjel záměrně, ale v důsledku rozrušení z toho, že se mu do cesty postavil policejní vůz, došlo z jeho strany k chybné manipulaci s řadicí pákou, kdy na místo toho, aby zastavil (zařazení stupně P), ponechal rychlost (stupeň D). Tvrzení obviněného však nemá oporu v provedeném dokazování. Z kamerového záznamu z policejního vozidla, které vytvořilo zátaras, i z výpovědí zasahujících policistů se podává, že všechna vozidla reagovala na výstražná znamení a začala vytvářet záchrannou uličku, kdy řidič vozidla XY svědek M. P. rovněž provedl manévr, při němž se chtěl zařadit blíže k okraji vozovky, aby vytvořil prostor pro záchrannou uličku. V tomto momentě byl v podstatě jediným vozidlem, které se pohybovalo. Uvolněného místa chtěl obviněný využít a ve chvíli, kdy k němu již přibíhal zprava policista, rozjel se ve snaze pokračovat v jízdě, a to i za cenu nárazu do vpředu stojícího policejního vozu. Z kamerového záznamu je patrné, že obviněný nemanipuluje s řadicí pákou, ale toliko s volantem, přičemž je zřetelně vidět pozvednutí přední části vozidla obviněného, což odpovídá situaci, kdy je přidán plyn. Čelní střet je třeba chápat jako náraz do druhého vozu, který nebyl nahodilý, resp. náraz do stojícího vozidla, kdy se nejednalo o omyl či neodhadnutí vzdálenosti, ale o situaci, kdy přední část vozidla narazí do jiného vozidla.

V projednávaném případě tak Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky obviněného stran existence zjevného rozporu nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Námitky obviněného tedy vyhodnotil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný P. K. rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné právní posouzení jeho jednání popsaného pod bodem 2) výroku o vině jako zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Má rovněž za to, že nebyla naplněna subjektivní stránka uvedených skutkových podstat ve formě úmyslu.

V rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud přitom vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Je třeba zopakovat, že námitky obviněného se v podstatě doslovně shodují s odůvodněním jeho řádného opravného prostředku. Odvolací soud se s těmito zcela dostačujícím a vyčerpávajícím způsobem vypořádal, a Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožňuje. Lze odkázat zejména na odůvodnění odvolacího soudu v bodech 9. až 17., v rámci něhož odvolací soud reagoval na všechny námitky obviněného, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud nepovažuje za nutné tyto závěry znovu podrobně rozvádět a opakovat tak závěry, k nimž dospěl odvolací soud. Je třeba rovněž upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal. Ve stručnosti lze uvést následující.

Zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivá účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání (alinea první), nebo kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění (alinea druhá).

Trestný čin obecného ohrožení podle § 272 tr. zákoníku patří co do škály jednání pod něj podřaditelných a co do záběru zájmů chráněných jeho jednotlivými skutkovými podstatami mezi nejšířeji pojaté trestné činy. Pokrývá totiž velice rozsáhlou skupinu případů činů vedoucích k vyvolání obecně nebezpečných stavů a situací, zvyšujících nebezpečí z nich pramenící a ztěžujících jejich odvracení nebo zmírnění. Základní charakteristikou takovýchto nebezpečných stavů a situací je živelnost průběhu událostí v jejich rámci a s nimi spojené rozsáhlé ohrožení života a zdraví lidí nebo majetku anebo obojího. Tím je také dána jejich obecně velice vysoká společenská škodlivost. Předmětem ochrany ustanovení § 272 tr. zákoníku, vymezujícího jednotlivé skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení, je jak život a zdraví lidí, tak cizí majetek (srovnej Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 2156). Jde o trestné činy ohrožovací, což znamená, že k jejich dokonání postačuje pouhé ohrožení chráněného zájmu >11< . Jejich následek spočívá ve vyvolání situace, při níž hrozí reálné nebezpečí, a chybí jen jeden nebo několik málo aktů k tomu, aby nastala porucha, k níž vyvolaný stav směřuje (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2767-2768).

Co do subjektivní stránky je trestný čin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku výlučně úmyslným trestným činem (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 15 tr. zákoníku). K trestní odpovědnosti přitom plně postačuje úmysl nepřímý (eventuální) [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmyslné zavinění musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky, specificky pak znaky charakterizující způsobení obecného nebezpečí, přičemž pachatel musí mít představu daného nebezpečí a vůli ho způsobit, byť nemusí přesně vědět jak konkrétně – jakým mechanismem - dojde k samotnému obecnému ohrožení. Trestní odpovědnost za trestný čin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku přitom není podmíněna vznikem škody, způsobením újmy na zdraví ani usmrcením někoho. S ohledem na to nemusí ani úmysl pachatele k takové škodě, újmě na zdraví ani usmrcení někoho směřovat. Jeho úmysl však musí pokrývat to, že obecné nebezpečí, k jehož vyvolání nebo zvýšení směřuje, nebo jehož odvrácení nebo zmírnění ztěžuje, předpokládá následek v podobě vydání většího počtu lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví anebo v podobě vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu (srovnej Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 2164).

V předmětné věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví tím, že se dopustil jiného podobného nebezpečného jednání, když takovým jednáním se rozumí jednání srovnatelné zapříčiněním požáru, povodně, výbuchu plynu, výbuchu výbušnin nebo podobně nebezpečných látek. Konkrétně za jiný způsob podobného nebezpečného jednání považovaly soudy nižších stupňů způsob jízdy vozidlem ze strany obviněného, který během jízdy, kdy se snažil zabránit provedení silniční kontroly ze strany Policie České republiky, ve vysoké rychlosti na dálnici, při sjezdu na 203 km a následně v městském provozu v rušných hodinách ve snaze uniknout pronásledující hlídce policie nerespektoval světelné a zvukové signalizace řádně označeného vozidla Policie ČR k zastavení vozidla, nerespektoval rovněž značky udávající nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku (nejdříve 100 km/h, následně 70 km/h), opakovaně vjížděl a projížděl křižovatky na červenou, opakovaně se pohyboval v protisměru a předjížděl vozidla v odbočovacím pruhu, bezprostředně ohrozil minimálně jednoho cyklistu a jednoho chodce, po cestě ohrozil civilní vozidla a jejich posádky, najížděl do vytvořené záchranné uličky, úmyslně způsobil kolizi s civilním vozidlem a následně najel do stojícího policejního vozidla, které vytvořilo zátaras.

Obviněný tak přinejmenším nedodržoval přiměřenou rychlost, bezpečnou vzdálenost, pravidla pro předjíždění, nerespektoval světelnou signalizaci na křižovatkách a úmyslně způsobil dopravní nehodu. >12< Je třeba konstatovat, že judikatura Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že o zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku jde zpravidla za situace, kdy pachatel řídí vozidlo vysoce riskantním a hazardním způsobem, který se vyznačuje hrubým nerespektováním dopravních předpisů (včetně výrazného překročení dovolené rychlosti) a který již nabyl prvků živelnosti, přičemž pachatel protiprávním činem ohrozí další účastníky silničního provozu na jejich životě nebo zdraví (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.

4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 468/2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1087/2016).

Obecné nebezpečí představuje takový stav, při němž nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo jiné těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Obecné nebezpečí vzniká, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí bezprostředně, což znamená výrazné přiblížení se k poruše. Nestačí proto, když jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, v níž obecně nebezpečný následek může sice vzniknout, avšak jen za splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných osob.

Pro stav obecného nebezpečí – i když k porušení nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykající se vlivu pachatele i ohrožených osob (srov. č. I/1966, č. 12/1988 Sb. rozh. tr.). Zda takové bezprostřední nebezpečí vzniklo, je nutno posuzovat vždy v souvislosti se všemi okolnostmi konkrétního případu, se způsobem provedení činu, s časem i místem spáchání činu a s jeho povahou, zejména účinností prostředků, které pachatel použil (srov. Šámal, P.

a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář.

2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2770). Předpokladem naplnění znaku vydání většího počtu lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví je, aby bylo tímto způsobem ohroženo nejméně sedm lidí (srov. č. 39/1982 Sb. rozh. tr.). Tito ohrožení lidé nemusí, ale mohou být individuálně určeni (může jít například o cestující v určitém letadle). Pachatel přitom musí být za daných okolností na daném místě daným způsobem schopen způsobit danou újmu takovému počtu osob. Otázka, zda byl v konkrétním případě ohrožen větší počet osob na životě nebo zdraví, bude záviset na různých okolnostech, zejména povaze místa, kde k ohrožení došlo, a způsobu, jakým k němu došlo.

V posuzované věci bylo na základě učiněných skutkových zjištění bez pochybností prokázáno, že obviněný se dopustil jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v podstatě tak, že řídil dne 28. 6. 2022 vozidlo XY nejprve na dálnici D1 ve směru na Brno a následně ulicemi města Brna takovým způsobem, že způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví velmi nebezpečným způsobem jízdy. Obviněný si musel být vědom toho, že v průběhu automobilové honičky mu bylo ze strany vozidla Policie České republiky dáváno znamení k zastavení houkáním, sirénami a užitím výstražného světelného znamení s rozsvíceným nápisem STOP, na což záměrně nereagoval, jel dál ve snaze policejním hlídkám ujet, přičemž jen dílem náhody nedošlo k usmrcení či vážnému zranění jiné osoby, a to jak posádek jiných civilních vozidel, které objížděl či míjel, často v protisměru, a kteří v domnění, že jedou po hlavní cestě či na zelenou v křižovatce, ani neměli tušení, že se na ně někdo s vozidlem rychle řítí, nedodržujíce dopravní předpisy, tak chodců a cyklistů kdekoliv po trase jízdy. Současně v závěru této divoké jízdy, která trvala nejméně devět minut, způsobil dopravní nehodu, když najel do vozidla svědka M. P. ve snaze vtěsnat se do záchranné uličky a rovněž najel přímo do vozidla policejní hlídky, která svým vozidlem vytvořila zátaras. Musel si být vědom toho, že najetím motorovým vozidlem v rychlosti (ne nutně vysoké) do lidských osob, či při střetu s jiným vozidlem v rychlosti, by nárazem mohlo dojít k poškození životně důležitých orgánů lidského těla, či dokonce ke smrti osob, kdy jen shodou okolností k žádnému takovému následku nedošlo.

Z popisu jízdy obviněného, jak je zachycena na kamerových záznamech, je jasně dovoditelné, že obviněný svou jízdou ohrozil přinejmenším sedm osob. Ač se obviněný snaží svoji zběsilou jízdu bagatelizovat, tvrdíc, že měl po celou dobu vozidlo plně pod kontrolou a ostatní účastníci silničního provozu museli jeho vozidlo včas zpozorovat, tedy nikoho nemohl svou jízdou ohrozit, nelze přehlédnut, že soud prvního stupně měl k dispozici kamerové záznamy jízdy obviněného a velice podrobné výpovědi svědků – policistů, stejně jako dalších osob, které byly svědky kolize vozidla obviněného s vozidlem policejní hlídky, či se jednalo o přímé účastníky kolize nebo osoby přímo ohrožené nezodpovědnou jízdou obviněného. Všichni tito svědci popsali způsob jízdy obviněného jako vysoce nebezpečný a hazardérský. Kamerové záznamy opakovaně zachytily situace, při nichž jsou ostatní účastníci silničního provozu nuceni k neočekávaným manévrům, aby se vyhnuli kolizi s vozidlem obviněného.

Odvolací soud v bodech 12. a 13. napadeného usnesení podrobně rozvedl své závěry stran toho, že v projednávané věci se jednalo o stav obecného (bezprostředního) nebezpečí, pro nějž je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí. Obviněný svou zcela nezodpovědnou, riskantní a hazardní jízdou ohrozil ostatní účastníky silničního provozu, jejich zdraví, život i majetek, kdy se jednalo o nebezpečí zcela bezprostřední a reálné. Takovou situaci sám vytvořil a následně eskaloval, a to až do bodu, kdy způsobil dopravní nehodu a bezprostředně ohrozil zdraví a život jiných osob.

„V důsledku závažného porušení povinností obžalovaného coby řidiče (nesoucí ve svém kontextu zcela jednoznačně znaky až hrubého porušení povinnosti řidiče) tak vzniklo svým charakterem, rozsahem a intenzitou tohoto ohrožení zcela důvodné riziko smrti nebo těžké újmy na zdraví většího počtu osob (a to jiných účastníků provozu na pozemních komunikacích).“ Jak již uvedeno výše, ostatní účastníci silničního provozu zcela jistě nečekali, že proti nim bude v protisměru vyjíždět vozidlo obviněného, že bude projíždět velkou rychlostí křižovatkami na červenou, že je bude předjíždět v odbočovacím pruhu, nebo že bude v městě za polední dopravní špičky dosahovat jeho jízda rychlosti 90 až 120 km/h.

„V důsledku tohoto jednání obžalovaného tak došlo k následnému živelnému průběhu událostí, jež byly víceméně nahodilé, kdy jen v důsledku včasných reakcí ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích (řidičů předjížděných vozidel, řidičů protijedoucích vozidel, chodců a cyklistů) nakonec nedošlo k hromadné havárii motorových vozidel či jiné závažné dopravní nehodě. Dle názoru odvolacího soudu byly v daném případě splněny znaky živelnosti a neovladatelnosti průběhu událostí, při nichž vznik nastalé poruchy byl závislý na nahodilých okolnostech (tj. na včasné reakci ostatních takto ohrožených účastníků silničního provozu), vymykajících se vlivu samotného obžalovaného (viz rozhodnutí Rt 12/1988, Rt 33/2009).“ Neobstojí námitky, že byla dobrá viditelnost či že ostatní účastníci silničního provozu včetně chodců byli s předstihem varováni výstražnými světly a zvukovými signály policejního vozidla.

Takové námitky svědčí akorát tak o absenci jakékoli sebereflexe obviněného, který se namísto sebekritického náhledu na celý incident, který vyvolal sám svým zcela nezodpovědným jednáním porušujícím pravidla silničního provozu a ohrožující zdraví, život a majetek dalších osob, staví do role jakéhosi nepochopeného řidiče, který se chtěl „pouze vyhnout silniční kontrole“, v čemuž mu zabránila policejní hlídka. Obviněný rovněž opakovaně naznačuje, že jeho jízda neskončila závažnou dopravní nehodou či újmou na zdraví díky jeho řidičskému umu, tedy že uvedenou situaci měl celou dobu plně pod kontrolou.

Nic takového rozhodně nelze na podkladě zjištěného skutkového stavu dovodit. Byla to zcela šťastná shoda náhod, že se nic zásadního nestalo, resp. že došlo toliko k reálné škodě na majetku a nikoli na zdraví a životech jiných osob.

Včasné reakce ostatních řidičů měly zásadní vliv na to, že zběsilá jízda obviněného neskončila neštěstím. Takový výsledek však jistě nešlo předpokládat, jelikož obviněný svým jednáním vyvolal právě takovou situaci, která se vyznačovala živelností, kdy i jediná odlišná reakce kohokoli z řidičů mohla způsobit zcela jiný průběh celého incidentu. Jak bylo již uvedeno výše, trestný čin podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem ohrožovacím, kdy stěžejní je, že jednání obviněného bylo zcela sto přivodit vážnou dopravní nehodu, která by svým rozsahem a intenzitou mohla vystavit více osob nebezpečí smrti nebo jiné těžké újmy na zdraví.

Na základě provedených důkazů proto nelze než jednoznačně odmítnout verzi obviněného o tom, že svou jízdou nikoho neohrožoval. Takto uplatněná obhajoba nemá v provedených důkazech oporu, naopak jimi byla zcela vyvrácena.

Zcela irelevantní je pak námitka obviněného, že dokazováním nebylo určeno, které konkrétní osoby byly jeho jednáním ohroženy. Jak již bylo uvedeno výše, není nutné, aby ohrožené osoby byly individuálně určené. Ze skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, že nebezpečnou jízdou obviněného byli ohroženi ostatní účastníci silničního provozu, a to nejen svědci J. D. a O. R., kteří popsali, jakým způsobem byli nuceni reagovat, aby se vyhnuli kolizi s vozidlem obviněného, ale rovněž „na jedné z křižovatek ohrozil řidiče nákladního vozidla tak, že jej předjížděl zleva v místě, kde neexistoval pruh pro přímou jízdu a v zásadě jej vytlačil, neboť řidič musel změnit směr jízdy i rychlost, aby se vyhnul přímo hrozící kolizi“ (bod 9. rozsudku nalézacího soudu), „míjel v těsné blízkosti cyklistu“ (tamtéž), „ohrozil chodce přecházejícího komunikaci mimo vyznačený přechod“ a samozřejmě posádky vozidel, které míjel v protisměru či které vjeli na zelenou do křižovatek nepředpokládajíc, že obviněný nerespektuje světelnou signalizaci.

Lze tedy uzavřít, že obviněný svým způsobem jízdy vydal bezprostředně větší počet lidí v nebezpečí smrti nebo jiné těžké újmy na zdraví. Je možno poznamenat, že zákonný znak trestného činu obecného ohrožení podle § 272 tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel „vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví“, lze naplnit nejen tím, že větší počet osob (nejméně sedm – viz č. 39/1982 Sb. rozh. tr.) je konkrétně a bezprostředně ohrožen ve stejném okamžiku (např. v autobuse, tramvaji, vagónu vlaku apod.), nýbrž i tehdy, jsou-li takto ohroženy v krátkém časovém intervalu postupně, jediným souvislým nedělitelným jednáním pachatele. Taková situace může spočívat právě v tom, že pachatel jako řidič osobního motorového vozidla během pronásledování policejními vozidly jede na dálnici a posléze v rušné části města extrémně nepřiměřenou vysokou rychlostí (obviněný jel ve městě i rychlostí 90 až 120 km/h), touto rychlostí opakovaně projede na červenou světelnými křižovatkami, vjíždí do protisměru, předjíždí vozidla přes plnou čáru či z různých stran, a to i v odbočovacím pruhu, přičemž v souhrnu těchto okolností vytvoří stav živelnosti a záměrně jej udržuje (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1094/2013).

Stran subjektivní stránky je možno se zcela ztotožnit se závěry obecných soudů, že obviněný se uvedeného zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku dopustil přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Možno doplnit, že konstantní judikatura vykládá pojem obecného nebezpečí též jako jízdu ve vysokých rychlostech, ať již přímo ve městě nebo i mimo ně, i za běžného provozu, což navozuje situaci, která se svou povahou, rozsahem a intenzitou rovná nebezpečí požáru, povodně, výbuchu, apod., tedy že při ní hrozí bezprostředně lidem nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví. Toho si obviněný vzhledem ke všem okolnostem jeho jízdy musel být vědom, přesto však na to nebral žádný ohled a jediným jeho cílem bylo ujet zasahující policejní hlídce. Není přitom pochyb o tom, že pokud se pachatel rozhodne ujet pronásledující policejní hlídce, aby se tak vyhnul silniční kontrole, rozhodne se zcela vědomě a úmyslně porušovat pravidla silničního provozu, jejichž účelem je zabránit právě tomu, aby v silničním provozu docházelo k nebezpečným situacím ohrožujícím zdraví nebo životy jiných účastníků silničního provozu i dalších lidí, nebo majetek osob (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016).

Obviněný dále brojí proti právnímu posouzení jeho jednání popsaném pod bodem 2) výroku o vině jako zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a spáchá takový čin se zbraní.

Obviněný má za to, že nebyly naplněny znaky „užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby“ a „spáchání činu se zbraní“, a rovněž i subjektivní stránka uvedeného zločinu, kdy na svou obhajobu uvádí, že neměl v úmyslu do služebního vozu hlídky policie narazit, stalo se tak ve zmatku, kdy nezařadil správný převodový stupeň.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na nerušeném, řádném a zákonném výkonu pravomoci úřední osoby - jednotlivce. >13< V daném případě se násilím rozumí použití fyzické síly při útoku na tělesnou integritu člověka nebo na věc, podniknutém s cílem působit na vůli úřední osoby a překonat tak její případný odpor nebo pomstít se za již učiněné rozhodnutí. Násilí může být použito nejen proti úřední osobě, která jím má být ovlivněna, ale proti komukoliv, pokud je jím sledován zákonem předpokládaný cíl. Trestný čin je dokonán, stejně jako u ostatních předčasně dokonaných deliktů, již samotným použitím násilí bez ohledu na to, zda jím bude výkon pravomoci úřední osoby ovlivněn. K naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví. Úmysl pachatele působit na výkon pravomoci úřední osoby přitom směřuje k ovlivnění vůle úřední osoby tak, aby tato svoji pravomoc vykonala jinak, než zamýšlela před použitím násilí, tedy aby buď svou pravomoc vůbec nevykonala, aby ji vykonala jinak, než měla, anebo aby ji vykonala tak, jak správně měla, ale v rozporu se svým původním záměrem. Proto pachatele nezbavuje trestní odpovědnosti ani skutečnost, že násilí použil proto, aby úřední osobu donutil k plnění jejích povinností v rámci jí svěřené pravomoci (srovnej Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 2596-2597).

Čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe (§ 118 tr. zákoníku). S ohledem na povahu této zvlášť přitěžující okolnosti se k jejímu zavinění vyžaduje úmysl [§ 17 písm. b) tr. zákoníku, § 15 tr. zákoníku], neboť pachatel pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného nebo ji má za tím účelem u sebe.

Je třeba opětovně uvést, že uvedené námitky byly již soudem odvolacím řádně a zcela dostatečným způsobem vypořádány. Lze odkázat zejména na bod 14. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožňuje. Namítá-li obviněný, že nebyl naplněn znak „spáchání činu se zbraní“, nelze této námitce přisvědčit. Obviněný řídil motorové vozidlo, s nímž následně čelně narazil do stojícího policejního vozu, zátarasu, ve snaze vozidlo odtlačit a pokračovat v jízdě. Ve smyslu ustanovení § 118 tr.

zákoníku se zbraní rozumí jakýkoli předmět, který je způsobilý učinit útok pachatele vůči tělu poškozeného důraznějším, intenzivnějším, a je způsobilý zasáhnout do tělesné integrity člověka, způsobit mu zranění (např. kámen, hůl, nůž, oheň, elektrický proud, motorové vozidlo, se kterým pachatel najíždí na poškozeného). Použitím zbraně se zvyšuje účinnost útoku a jeho závažnost. Motorové vozidlo je stroj, který je i v menší rychlosti schopen způsobit lidskému tělu závažná až fatální zranění. To je obecná znalost, kterou obviněný zcela jistě měl.

Jak bylo již uvedeno výše, obviněný si musel být vědom toho, že při střetu s jiným vozidlem v rychlosti (ne nutně vysoké), by nárazem mohlo dojít k ohrožení posádky vozidla a způsobení jejího zranění. Vozidlo obviněného zde tedy bylo zbraní, o niž mimo jiné jde také tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu. >14<

Obviněný přitom užil vozidlo jako zbraň v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, a to zasahujícího policisty M. M., který řídil policejní vozidlo, které vytvořilo zátaras, aby zabránilo obviněnému v pokračovat v jízdě. Podle ustálených skutkových zjištění se obviněný zastavil na křižovatce XY-XY-XY v koloně na červené světelné signalizaci a přestože stále svítila červená, využil vytvářející se záchranné uličky a do této vjel s úmyslem vyhnout se přijíždějícímu policejnímu vozidlu i policistovi, který se k němu blížil, přičemž se snažil vtěsnat do vytvářející se mezery, což se však nezdařilo a obviněný narazil do vozidla řízeného svědkem M.

P. a následně i do stojícího policejního vozu svědka M. M. Z kamerových záznamů se zcela jasně podává, že obviněný se snažil projet takříkajíc za každou cenu, tedy i za cenu nárazu do policejního vozu, kdy podle kamerového záznamu i výpovědi svědka M. M. přidal plyn, neboť se přední část vozidla obviněného mírně zvedala. Na kamerovém záznamu je zcela jasně vidět, že obviněný manipuluje volantem ve snaze vytvořit si únikovou trasu. Byla tak vyvrácena skutková verze obviněného, že došlo z jeho strany toliko k neobratnému manévru s řadicí pákou.

Pokud pak obviněný naznačuje, že je trestán za to, že policejní vůz mu v rozporu dopravními předpisy zablokoval v silném provozu cestu, tedy srážka s policejním vozidlem byla v podstatě vinou tohoto policejního vozidla a jeho manévru, pak tento jeho náhled na uvedenou situaci ukazuje, že obviněný postrádá jakoukoli sebereflexi a zcela opomíjí základní a stěžejní skutečnost, že celý incident byl zapříčiněn jeho rozhodnutím ignorovat dopravní předpisy a nepodrobit se standardní silniční kontrole a namísto toho zaujmout roli jakéhosi piráta silnic.

Násilí bylo v projednávané věci použito v souvislosti s výkonem pravomoci úřední osoby, zasahujícího policisty, resp. v úmyslu ovlivnit výkon jeho pravomoci, kdy zasahující policista chtěl zastavit obviněného, případně jej zadržet, k čemuž využil zákonných prostředků odpovídajících dané situaci (viz bod 14. usnesení odvolacího soudu).

Pokud jde o naplnění subjektivní stránky tohoto zločinu, odvolací soud uvedl, že obviněný se zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil „alespoň ve formě nepřímého úmyslu dle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku“. Z provedeného dokazování a z něj učiněných skutkových závěrů soudů vyplývá, že obviněný si byl vědom toho, že v průběhu celé této jeho jízdy mu bylo ze strany vozidel Policie České republiky dáváno znamení k zastavení houkáním, sirénami a užitím výstražného světelného znamení s rozsvíceným nápisem STOP, >15< na což záměrně nereagoval, ale naopak chtěl výkonu činnosti vůči němu zakročujících policistů zabránit ujížděním. Ze všech okolností a reakcí policejní hlídky si musel tak být vědom toho, že policisté vůči němu vykonávají pravomoc v mezích zákona a že chtějí jeho ujíždějící vozidlo zkontrolovat a zastavit, zejména pak v momentě, kdy došlo k tomu, že policejní vůz byl užit jako zátaras. Obviněný se i přesto pokusil tímto „zátarasem“ projet. Je evidentní, že obviněný chtěl tímto jednáním přimět příslušníky policie, aby upustili od zákroků vůči jím řízenému vozidlu, přičemž hrozila nejen majetková škoda, ale mohlo rovněž dojít i ke zranění posádky policejního vozidla. Pokud obviněný v daném prostoru použil auto takovým způsobem, že nebyl ochoten respektovat pokyny policie, podvolit se jejich zákroku a způsobil úmyslně srážku s policejním vozidlem, pak nelze závěru, že jednal v úmyslu ničeho vytknout.

Nejvyšší soud nenabyl pochybnosti o tom, že po objektivní stránce byl skutkový děj beze zbytku objasněn, stejně jako byla naplněna subjektivní stránka. Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí jasně, srozumitelně a logicky zdůvodnily, na základě jakých důkazů rozhodly o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s tímto jejich názorem plně ztotožnil.

Obviněný dále vznesl námitky stran nesprávně uloženého trestu, resp. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že mu měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k trestné činnosti projednávané u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 46/2022 a u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 3 T 54/2022 a sp. zn. 4 T 10/2022.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Podle ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.

Souhrnný trest představuje pro pachatele výhodnější postup, neboť se v něm zohledňuje skutečnost, že pachatel se dopustil dalšího trestného činu, aniž byl varován odsuzujícím rozsudkem týkajícím se dřívějšího trestného činu. Souhrnný trest lze proto uložit jen za předpokladu, že mezi trestnými činy, které přicházejí v úvahu, je skutečně dán vztah souběhu. Souhrnný trest má povahu jednotného trestu, protože po vnější stránce se v podstatě neliší od trestu ukládaného za jediný trestný čin, přičemž za jednotlivé sbíhající se trestné činy se nestanoví žádné dílčí tresty, resp. jejich části, které by odpovídaly povaze a závažnosti každého ze sbíhajících se trestných činů.

Vícečinný souběh několika trestných činů bude dán z časového hlediska tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jiný trestný čin téhož pachatele (bez ohledu na to, zda se odsuzující rozsudek týkal některého z těchto sbíhajících se trestných činů nebo jiného trestného činu spáchaného ještě dříve, který je mimo okruh zkoumaných trestných činů), a to takového rozsudku, který byl jako první odsuzující rozsudek v trestním stíhání pro onen trestný čin vyhlášen a pak nabyl právní moci, přičemž k němu lze dosud přihlížet. Rozhodující je tedy okamžik vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jiný trestný čin, a to jeho prvního vyhlášení a nesmí jít o případ, když se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

Základním předpokladem k uložení souhrnného trestu je odsuzující rozsudek soudu o jiném trestném činu téhož pachatele. Odsuzujícím je rozsudek, kterým byl pachatel uznán vinným trestným činem, a za tento trestný čin mu byl uložen trest, ve vztahu k němuž se ukládá souhrnný trest. Povahu odsuzujícího rozsudku má i trestní příkaz (§ 314e odst. 6 TrŘ).

Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebaže tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému tedy předcházelo spáchání dalšího trestného činu, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno (srov. R 41/1968, podobně též R 34/1965 a R 52/1971).

Vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně je mezníkem pro rozlišování mezi vícečinným souběhem a recidivou pouze tehdy, jestliže odsuzující rozsudek posléze nabyl právní moci a v době rozhodování o jiném trestném činu pachatele s ním není spojena fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (R 19/2007-II.).

Souhrnný trest bude soudem uložen i k již dříve uloženému souhrnnému trestu, popř. pokud bylo od jeho uložení upuštěno, ovšem jen za té podmínky, že veškeré sbíhající se trestné činy téhož pachatele, o nichž bylo rozhodováno ve více trestních řízeních, byly spáchány dříve, než byl v některém z těchto trestních řízení vyhlášen prvý odsuzující rozsudek soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 1997 sp. zn. 2 Tzn 58/97 – PR 4/1998 s. 196).

Zde je důležité zmínit, že účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému (§ 314e odst. 6 tr. ř.). Uložení souhrnného trestu přichází v takovém případě v úvahu tehdy, jestliže soud odsuzuje obviněného za trestný čin, který spáchal dříve, než mu byl trestní příkaz doručen, a to i když byl trestní příkaz poté zrušen podáním odporu (§ 314g tr. ř.), pokud řízení skončilo pravomocným odsouzením. Není rozhodující, kdy byl trestní příkaz vydán, protože pouze doručení trestního příkazu, a nikoli již jeho vydání, má účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku (§ 314e odst. 6 tr. ř.) – srov. přiměřeně R 57/1977 a R 29/2000.

Námitkou obviněného stran neuložení souhrnného trestu se ve svých rozhodnutích zabývaly soudy obou stupňů.

Jak soud nalézací v bodě 15. odůvodnění svého rozsudku, tak soud odvolací v bodě 20. odůvodnění svého usnesení shodně dospěly k závěru, že nyní projednávané trestné činnosti (jednání ve dne 23. 6. a 28. 6. 2022) se obviněný dopustil po doručení trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 2. 2021, sp. zn. 4 T 10/2022.

Nejvyšší soud k této skutečnosti dodává, že ze spisového materiálu se podává, že trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 2. 2021, sp. zn. 4 T 10/2022, byl obviněný P. K. odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaný jednáním ze dne 12. 12. 2021. Trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 24. 2. 2022 a nabyl právní moci dne 5. 3. 2022. Následně byl trestní příkaz Okresního soudu v Přerově sp. zn. 4 T 10/2022 zrušen podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 3 T 46/2022, a to ve výroku o vině a trestu a obviněnému byl uložen úhrnný společný trest za jednání, kterého se dopustil ve dnech 2. 10. 2021, 31. 12. 2021 a 12. 12. 2021 (z trestního příkazu Okresního soudu v Přerově). Trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 19. 6. 2022 a nabyl právní moci dne 28. 6. 2022. Z uvedeného výčtu je zřejmé, že nyní projednávané trestné činnosti spáchané ve dnech 23. 6. a 28. 6. 2022 se obviněný dopustil až poté, co mu byl dne 24. 2. 2022 doručen trestní příkaz Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 2. 2021, sp. zn. 4 T 10/2022.

V dovolání zmiňovaným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 3 T 54/2022, který nabyl právní moci dne 8. 2. 2023 (tj. po rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci), zrušil soud podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku výroky o vině, výroky o trestech a další výroky, které měly ve výrocích o vině svůj podklad, a to z trestních příkazů Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 4 T 10/2022, a Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 3 T 46/2022, a obviněného P. K. uznal vinným mimo jiné pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit ve dnech 2. a 25. 10. 2021, 4., 22. a 24. 11. 2021, 12. a 31. 12. 2021 a podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 45 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil úhrnný společný nepodmíněný trest odnětí svobody.

Jak je z výše uvedeného přehledu zřejmé, trestné činnosti ve výše citovaných věcech se obviněný dopouštěl v době od 2. 10. 2021 do 31. 12. 2021, přičemž souběh k nyní projednávané trestné činnosti, kterou spáchal ve dnech 23. 6. 2022 a 28. 6. 2022 byl přerušen doručením trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 4 T 10/2022, tj. dnem 24. 2. 2022. V projednávané věci proto nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Nejvyšší soud proto nemohl námitku obviněného stran uložení souhrnného trestu shledat důvodnou a jen nad rámec dodává, že rovněž trestní příkaz Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 3 T 46/2022, byl obviněnému doručen do vlastních rukou předtím, než se dopustil nyní projednávané trestné činnosti, a to dne 19. 6. 2022.

Je třeba rovněž upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. K. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 6. 2023

JUDr. Petr Šabata předseda senátu

_______________________________________________________ Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) Jelínek Jiří a kolektiv autorů, Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 9. vydání, Leges, 01. 12. 2022. 2) Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 67 To 367/2012 se pachatel nedopustí trestného činu obecného ohrožení, pokud po dobu jeho jízdy porušující značnou řadu pravidel silničního provozu, nebyl naplněn znak živelnosti a neovladatelnosti, ve vozidle se nenacházelo nejméně sedm osob a pachatel měl po celou dobu též vozidlo plně pod kontrolou. 3) Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.

11. 2013, č. j. 4 Tdo 1094/2013-36 je jedním z typických příkladů trestného činu obecného ohrožení spáchaného nebezpečnou jízdou pachatele motorovým vozidlem centrem města, kde se snaží svou riskantní jízdou vyvolat hromadnou nehodu, která by zabránila příslušníkům bezpečnostních složek v jeho dopadení. 4) Namátkou lze zmínit kupříkladu řidiče dvou bílých dodávkových vozidel, které obviněný ohrozil při přejezdu plné čáry a nájezdu z dálnice D1 na km 203 na ulici XY, kdy se pohyboval vysokou, cca dvousetkilometrovou rychlostí, dále řidiče staršího vozidla XY barvy zelená metalíza jedoucího na zelený světelný signál po ulici XY, kterého obviněný nerespektující červený světelný signál na semaforu ohrozil ve vysoké rychlosti při průjezdu křižovatkou ulic XY a XY, dále řidiče menšího světlého dodávkového vozidla, kterého obviněný ohrozil těsnou „myškou“ před ostrůvkem vybaveným značkou a semaforem na křížení ulic XY, XY a XY, dále řidiče cca tří vozidel, které obviněný ohrozil rychlou jízdou v protisměru na ulici XY, dále chodce přecházejícího mimo přechod poblíž křížení ulic XY a XY a v krátkém časovém odstupu poté i cyklistu a řidiče modrého vozidla, kteří vjeli do křižovatky na zelený světelný signál zleva z ulice XY, zatímco dovolatel nerespektoval červený světelný signál na semaforu a pokračoval v rychlém průjezdu ulice XY.

5) Viz také rozhodnutí publikované pod č. 36/1976-I Sb. rozh. tr., dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 3 Tdo 190/2012 a další. 6) tamtéž 7) Dovolání obviněného je zaměřeno toliko na trestný čin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kdy obviněný ponechává zcela stranou trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl rovněž shledán vinným v rámci skutku popsaném pod bodem 2) a rovněž v rámci skutku popsaném pod bodem 1) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně.

8) Pořízené přímo svědkem D. K. 9) Oddělení hlídkové služby Městské policie Brno 10) Městského kamerového a dohledového systému města Brna 11) Tedy buď života lidí, nebo jejich zdraví anebo cizího majetku, ovšem musí se tak stát ve velkém rozsahu. Právě velký rozsah ohrožení těchto hodnot je totiž typický pro obecně ohrožující trestné činy - srovnej Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 2156.

12) Stran vymezení konkrétních ustanovení zákona č.

361/200 Sb., která obviněný

svou jízdou porušil, lze odkázat na bod 9. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. 13) Podle § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je takovou osobou i příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie. 14) Podle ustálené judikatury úmyslné ohrožení příslušníka Policie ČR při výkonu služby najížděním na něho motorovým vozidlem splňuje zákonné znaky trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a); srov. přiměřeně R 36/1976. 15) Uvedené nijak nepopírá, naopak sám upozorňuje, že „na projíždějící vozidlo velice zřetelně ostatní účastníky provozu upozorňovalo zvukové a světelné výstražné znamení služebního vozidla hlídky policie ČR“.