U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2017 o dovolání,
které podal obviněný JUDr. L. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
17. 8. 2016, sp. zn. 9 To 51/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 40/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného JUDr. L. H.
odmítá.
I.
Rozsudkem Krajského soud v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 17
T 40/2015, byl obviněný JUDr. L. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil jednáním spočívajícím v
tom, že „v době od 20. 10. 2011 do 13. 11. 2012 v T. a v D. jako předseda
představenstva a generální ředitel společnosti Zoologická zahrada Tábor-
Větrovy, a. s., IČ 27609898, se sídlem Praha 10 – Horní Měcholupy, Nad
Přehradou 408, se záměrem tuto obchodní společnost neoprávněně obohatit vylákal
od různých poškozených finanční prostředky tím způsobem, že nejméně v 7
případech s nimi uzavřel smlouvy o půjčkách a investicích na provoz zoologické
zahrady, na základě kterých od nich převzal finanční prostředky, přestože si
byl vědom nepříznivé ekonomické situace společnosti, nedostatku zdrojů jejích
příjmů a toho, že nebude schopna převzaté finanční prostředky vrátit a
převzatým smluvním závazkům ve lhůtách splatnosti ani později dostát, což
věřitelům zatajil, a převzaté peníze následně řádně nevrátil, když takto
konkrétně“, (dále podrobně popsáno pod body 1–7), přičemž uvedeným jednáním
způsobil poškozeným CENTROPEN, a. s., Ing. L. Č., Ing. Z. K., P. K. a P. K.
škodu ve výši 10.565.000 Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu
činnosti v trvání 6 (šesti) let spočívající ve výkonu funkce statutárního
orgánu či jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení
obchodních korporací a družstev.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný povinen zaplatit na náhradě škody
poškozeným:
1) CENTROPEN, a. s., IČ 00142492, se sídlem Dačice, Třída 9. května 161,
částku 5.000.000 Kč,
2) Ing. Z. K., bytem S. Ú., K H. ..., částku 600.000 Kč,
3) P. K., bytem T., M. ..., částku 100.000 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození CENTROPEN, a. s., Ing. Z. K. a P. K.
odkázání se zbytkem svých uplatněných a soudem nepřiznaných nároků na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 229 odst. l tr. ř. byl poškozený P. K., bytem B., T. ..., odkázán s
celým uplatněným a soudem nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2016, sp.
zn. 17 T 40/2015, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného
rozhodnutí.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 9
To 51/2016, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 9
To 51/2016, podal obviněný JUDr. L. H. dovolání (č. l. 1700–1702), v rámci
něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V rámci argumentace uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
b) tr. ř., obviněný namítá podjatost všech soudců a přísedících Krajského soudu
v Českých Budějovicích a současně všech soudců a přísedících všech soudů v
obvodu Vrchního soudu v Praze, s tím, že nejsou schopni v této věci rozhodovat
nestranně a nezaujatě. Přičemž opakovaně namítal podjatost a současně se
domáhal přikázání věci jiným soudům. O jeho námitkách nebylo beze zbytku a
řádně rozhodnutu, především ve vztahu k námitce podjatosti všech soudců a
přísedících všech soudů v obvodu Vrchního soudu v Praze. Má tedy za to, že
tímto bylo porušeno jeho právo na nestranné posouzení věci a s tím spojené
právo na spravedlivý proces.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl
nesprávnou aplikaci právní normy při posuzování trestní odpovědnosti, kdy má za
to, že pokud by vůbec byla naplněna subjektivní a objektivní stránka daného
trestného činu, mělo být trestní řízení vedeno proti právnické osobě, jelikož k
obohacení došlo na její straně. Nikdy nejednal jako fyzická osoba, nýbrž jako
statutární orgán právnické osoby Zoologická zahrada Tábor-Větrovy, a. s., avšak
nikoliv s úmyslem kohokoliv uvést v omyl či něčeho vylákat, popř. cokoliv
zamlčovat či zkreslovat. Uvedené ostatně vyplývá ze všech listinných důkazů
založených ve spise, či svědeckých výpovědí a ostatně i z odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu, který konstatoval, že nebylo zjištěno, že se obviněný
trestným činem sám obohatil.
Dále uvedl, že nesprávně právně byl posouzen také institut Smlouvy o půjčce a
Smlouvy o poskytnutí investice, přičemž se jedná o dva naprosto rozdílné
finanční instituty a soudy mezi nimi nečinily žádného rozdílu. Odvolací soud
všechny finanční prostředky vydává za půjčky, což se však neshoduje se
skutečností. Taktéž uvedl, že údajně poškozený Ing. L. Č. se nepřipojil k
trestnímu řízení, což nebylo odvolacím soudem nikterak reflektováno. Má taktéž
za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil všechny okolnosti stran
možnosti splacení předmětných půjček, jež obviněný měl. V této souvislosti
poukázal na nedoplacenou platbu za projekt v D. či směnku vydanou společností
Lumen E.D., s. r. o. V souvislosti s předmětnou směnkou obviněný rozsáhle
popisuje majetkové poměry společnosti Lumen E.D., s. r. o., a soudní řízení o
zaplacení směnečného peníze z předmětné směnky, kdy má za to, že postup
Krajského soudu v Českých Budějovicích ve všech věcech týkajících se jeho osoby
je velmi účelový a zaujatý a stejně tak se mu jeví i rychlé rozhodnutí
odvolacího soudu v jeho trestní věci.
Odvolacímu soudu taktéž vytýká nesprávný přístup k oceněnému majetku Zoologické
zahrady Tábor-Větrovy, což má zásadní význam pro posouzení celé věci. Na
základě posudků Ing. Zdeňka Kubísky, a. s., a Ing. Cihláře stran majetku
společnosti obviněný sjednával předmětné půjčky s vědomím, že jejich vrácení
bude vzhledem k majetku společnosti možné. Poukázal taktéž na situaci stran
možnosti zpeněžení nemovitého majetku, konkrétně přeměny zemědělského půdního
fondu na pozemky stavební a jejich následný prodej.
Závěrem obviněný namítá nezákonnost získaných důkazů při domovní prohlídce a
prohlídce jiných prostor a pozemků, které však byly nařízeny v jiné trestní
věci, přičemž nebyly dodrženy procesní předpisy zejména ve vztahu k § 85b tr. ř.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal
podané dovolání jako důvodné a dále postupoval podle § 265k tr. ř.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), a to v rámci vyjádření doručenému dne 23. 11. 2016, sp. zn.
1 NZO 1235/2016 (č. l. 1720–1721).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že
námitky obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b)
tr. ř. s odkazem na teoretická východiska a předchozí rozhodnutí soudů stran
namítané podjatosti nepovažuje za důvodné. Přičemž lze konstatovat, že obviněný
v podstatě poměr k věci či dotčeným orgánům ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.,
nenamítá. Námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. státní zástupce taktéž nepovažuje za důvodné. Námitky
obviněného, že měla být v dané věci stíhána osoba právnická nikoliv fyzická s
ohledem na tuzemskou zásadu souběžné, vzájemně nezávislé trestní odpovědnosti
fyzické a právnické osoby nemohou obstát. Ani zbývající námitky obviněného
nemohou obstát, kdy ze skutkových zjištění je zcela zřejmé, že obviněný beze
zbytku naplnil všechny znaky skutkové podstaty podvodu podle § 209 odst. 1, 5
písm. a) tr. zákoníku, kdy se státní zástupce zcela ztotožňuje se závěry soudů
a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. Zbývající část
námitek ve vztahu k nezákonně získaným důkazů považuje taktéž za nedůvodné a
závěrem uvádí, že ve věci nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy postupovaly zcela v souladu s
procesními předpisy a jejich rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby dovolání
obviněného bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 9 To
51/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným JUDr. L. H. vznesené námitky naplňují jím
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g)
tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ten je dán jestliže ve
věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost
byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy
podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl
vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním
řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého
stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda
senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo
o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je
nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal
rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. ř.
Obviněný opakovaně namítal podjatost senátu nalézacího soudu, kdy o této
námitce bylo Krajským soudem v Českých Budějovicích, jako soudem nalézacím,
rozhodnuto zamítavým stanoviskem, a to usnesením ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 17
T 40/2015 (č. l. 1295–1298). Proti tomuto rozhodnutí obviněný podal stížnost,
jež byla Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 4 To
50/2016 (č. l. 1564–1565) zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Současně bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto o návrhu obviněného na delegaci věci
usnesením ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 Td 8/2016 (č. l. 1526–1530), a to tak,
že věc se Krajskému soudu v Českých Budějovicích neodnímá. Na tomto místě lze
uvést, že soudy se s námitkou podjatosti senátu Krajského soudu v Českých
Budějovicích a v tomto směru s návrhem na delegaci věci, i přes dílčí procesní
pochybení krajského soudu, který včas nepředložil návrh obviněného na delegaci
soudu příslušnému k rozhodnutí, a tento posoudil sám, ač z ustanovení § 25 tr.
ř. jednoznačně vyplývá, že o návrhu na odnětí a přikázání věci rozhoduje soud,
který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen, vypořádaly dostatečným
způsobem a lze s jejich závěry souhlasit.
Nad rámec výše uvedeného lze podotknout, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z
vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní
zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít
pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro
poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být
dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové
osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např.
v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká
byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této
činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká
pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na
výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr.
ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním
názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané
věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor
týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Pro poměr
k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům,
zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení),
bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v
poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském.
S ohledem na shora rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud v nyní
projednávané věci konstatuje, ostatně, jak již uvedl státní zástupce, že z
námitek obviněného, jež jsou svou povahou zcela nekonkrétní, žádný poměr soudců
činných v dané věci k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo
dotýká, nevyplývá. A není zřejmý ani z obsahu spisových materiálů, kdy Nejvyšší
soud v tomto směru opět odkazuje na odůvodnění výše uvedených rozhodnutí.
K námitce obviněného stran podjatosti všech soudců a přísedících všech soudů v
obvodu Vrchního soudu v Praze, s tím, že nejsou schopni v této věci rozhodovat
nestranně a nezaujatě, lze uvést toliko, že z důvodů uvedených v § 30 odst. 1
tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o
vyloučení soudců jako konkrétních osob. Nelze rozhodnout o vyloučení senátu.
Výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k
tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání
úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. z důvodu tzv. podjatosti
(srov. R 34/1997).
Nejvyšší soud uzavírá, že za popsaného stavu nebylo možno přiznat dovolací
argumentaci obviněného vztahující se pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. ř. žádné opodstatnění.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).
Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání,
nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný
namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména Smlouvu o poskytnutí investice a
Smlouvu o půjčce, dále posudky Ing. Zdeňka Kubísky a Ing. Cihláře ve vztahu k
ocenění majetku společnosti Zoologická zahrada Tábor-Větrovy, a.s., stejně jako
směnku vydanou společností Lumen E.D., s. r. o., a blíže nespecifikované
listinné důkazy a svědecké výpovědi založené ve spise) a vadná skutková
zjištění (námitky stran zjištění všech okolností sjednávání a splacení
předmětných půjček ve vztahu k majetku a očekávaným příjmům společnosti
Zoologická zahrada Tábor-Větrovy, a. s.), když současně prosazuje vlastní
hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené
skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu
věci (kdy obviněný uvedl, že předmětné půjčky sjednával s vědomím, že s ohledem
na majetek společnosti Zoologická zahrada Tábor-Větrovy, a. s., bude jejich
vrácení možné).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení
skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří
vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše
uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání
formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6
tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy
vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a
druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně
předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá
obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková
zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový
způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již
výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný JUDr. L. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku
nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především
z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak
soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž
porušení procesních ustanovení.
Pod námitky procesního charakteru spadá tedy i námitka stran nezákonně
získaných důkazů při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků,
kdy lze uvést, že touto námitkou se již dostatečným způsobem soudy zabývaly
(str. 8–9 rozsudku nalézacího soudu a str. 5 usnesení odvolacího soudu),
přičemž totožnou námitku obviněný uplatnil i v rámci ústavní stížnosti, jež
byla odmítnuta usnesením ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1186/2014 (č. l.
1653–1656). Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek
v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť
výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a
křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým
procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými
slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto
obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že
skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem
toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna,
apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud
existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu
v Českých Budějovicích, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního
soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím
hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými
okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich
vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace
důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6
tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s
hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný
neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi
skutkových událostí.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní
uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem.
Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z
předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se
soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy
provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost
automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo,
případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný sice vznesl námitku, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní
stránka trestného činu podvodu, kteroužto by bylo možno ve formální rovině
podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť
byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem
provedených důkazů, vadných skutkových zjištěních, jeho vlastní hodnocení
provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s
obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec uvedeného je možno uvést, že podle skutkových zjištění, jimiž je
dovolací soud vázán, jak je uvedeno výše, obviněný, v pozici předsedy
představenstva a generálního ředitele společnosti Zoologická zahrada Tábor-
Větrovy, a. s., uzavíral s poškozenými věřiteli smlouvy o půjčkách a
investicích na provoz zoologické zahrady, na jejichž základě získal finanční
prostředky ku prospěchu této společnosti. Takto činil, přestože si byl vědom
nepříznivé ekonomické situace společnosti, jejich nedostatečných příjmů a toho,
že tato společnost nebude schopna svým závazkům řádně a včas dostát, což
poškozeným věřitelům zatajil a v konečném důsledku tak způsobil na cizím
majetku škodu velkého rozsahu. Obviněný tedy zatajil poškozeným podstatné
skutečnosti týkající se solventnosti společnosti jako dlužníka, kdy jak uvedly
soudy, zcela nereálně a nekriticky spoléhal na očekávané příjmy společnosti, v
čemž byl vzhledem ke všem okolnostem dané věci spatřován nepřímý úmysl.
Skutečnost, že se některý z poškozených nepřipojil k trestnímu řízení ve smyslu
§ 43 tr. ř. nemá na posouzení viny obviněného žádný význam. Na tomto místě lze
uzavřít, že právní kvalifikaci jednání obviněného jako zvlášť závažného zločinu
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku nelze ničeho
vytknout a v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu nižších
stupňů.
Uvedené závěry Nejvyššího soudu, které korespondují s těmi, jež učinily
soudy nižších stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích, svědčí u obviněného o jeho
trestní odpovědnosti jakožto fyzické osoby, neboť to, že se činu dopustil on, a
nikoliv pouze právnická osoba společnost Zoologická zahrada Tábor-Větrovy, a.
s., jejímž byl předsedou představenstva a generálním ředitelem, vyplývá ze
všech závěrů a úvah soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud však připomíná, že trestní odpovědnost obviněného by
nevylučovala okolnost, že by byla trestně odpovědná jako právnická osoba i
společnost Zoologická zahrada Tábor-Větrovy, a. s., protože podle ustanovení §
9 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a
řízení proti nim (dále „t. o. p. o.“), trestní odpovědností právnické osoby
není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 t. o.
p. o. a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní
odpovědnost právnické osoby. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více
osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by
trestný čin spáchala sama. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a
řízení proti nim nevychází z akcesority trestní odpovědnosti právnické osoby, a
proto ji neváže na trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, jejíž jednání
je právnické osobě přičítáno. Podmínkou však na druhé straně není, že by nebylo
možno postihnout pachatele – fyzickou osobu za spáchaný trestný čin (srov.
ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 235). I přes tuto skutečnost, podle níž by
i v případě, že je zjištěna a prokázána trestní odpovědnost obviněného jako
fyzické osoby, na této její trestní odpovědnosti případná trestní odpovědnost
jmenované právnické osoby nic nezměnila.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že právnické osobě nelze
přičítat trestný čin ve smyslu § 8 odst. 2 t. o. p. o., pokud jednající fyzická
osoba spáchala protiprávní čin fakticky v rámci činnosti právnické osoby, ale
na úkor této právnické osoby. V takovém případě sice platí, že právnická osoba
obecně odpovídá za volbu fyzických osob oprávněných za ni jednat, avšak byla-li
právnická osoba zneužita ke spáchání trestného činu fyzickou osobou jednající
za ni, zpravidla není možno dovodit spáchání trestného činu i touto právnickou
osobou (srov. usnesení Nejvyššího soud ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo
972/2016). V projednávané věci obviněný nepochybně svým jednáním podrobně
popsaným výše jednal na úkor právnické osoby Zoologická zahrada Tábor-Větrovy,
a. s., kdy na základě tohoto jeho jednání společně s dalšími aktivitami
obviněného v rámci činnosti této právnické osoby došlo v konečném důsledku k
jejímu úpadku.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky
obviněného opodstatněnými. Obviněný současně v drtivé většině uplatnil námitky
totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo
možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného JUDr. L. H. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 5. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu