USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2018 o dovolání
podaném A. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp.
zn. 8 To 103/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 12/2017, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 16
T 12/2017, byl A. K. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným
následujícím jednáním:
dne 30. 10. 2016 v době od 00.00 do 05.25 hodin na břehu rybníka J., v k.ú. N.
H., okres Č. B., ve stavu těžké komplikované opilosti, a po předchozí slovní
rozepři, fyzicky napadl V. K., nejméně šestkrát ho bodl nezjištěným nožem do
oblasti zad a jednou do oblasti levého podžebří, čímž mu způsobil zranění,
spočívající v šesti bodných ranách na zádech, přičemž nejméně dvě pronikly do
dutiny hrudní vlevo a vedly k jejímu zavzdušnění a zakrvácení, dále bodnou ránu
v levném podžebří, řeznou ránu na levé paži a řeznou ránu na dlaňové straně
levého zápěstí, která přerušuje loketní tepnu a nerv, a dále šlachu hlubokého
ohýbače 3. prstu a povrchního ohýbače 4. a 5. prstu levé ruky, jež si vyžádalo
včasnou a specializovanou lékařskou pomoc, bez které by došlo k ohrožení na
životě, současně takovým útokem mohl způsobit další závažné zranění spočívající
v zasažení srdečnice hrudní, či přímo srdce, což by nepochybně vedlo k rychlému
zakrvácení dutiny hrudní a k bezprostřednímu ohrožení na životě poškozeného, s
čímž s ohledem na provedení útoku, charakter použité zbraně, místo těla
poškozeného, které bylo zasaženo, opakování útoku a velkou intenzitu nejméně
dvou úderů nožem, musel být srozuměn.
Tím spáchal pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140
odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, když
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl
uložen trest vyhoštění na dobu sedmi let.
O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8
To 103/2017, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8
To 103/2017, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení. V
daném případě je obviněný přesvědčen, že existuje extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a závěrem, který na jejich základě učinil soud prvního
stupně a následně i soud druhého stupně. Nebyly naplněny požadavky
spravedlivého procesu. Zjištěný skutkový stav nebyl správně právně posouzen,
tj. že nebyl právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva.
Jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně zcela nesprávně podřadily zjištěný
skutek pod skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu pokusu vraždy a
nesprávně posoudily naplnění všech znaků této skutkové podstaty. Stav, který
logicky vyplývá z provedených důkazů, je v příkrém, extrémním, nesouladu se
skutkovým stavem popsaným ve vylíčení skutku ve výroku rozsudku. Tento
nesoulad, který bude dále podrobně vylíčen, dosahuje takové intenzity, že může
nasvědčovat libovůli v rozhodování soudů. Odvolací soud navíc, zcela rezignoval
na svou povinnost náležitě se vypořádat s jeho námitkami, kterými realizoval
své právo na obhajobu, čímž mu odepřel právo na soudní ochranu. Nebyla ze
strany nalézacího ani odvolacího soudu respektována zásada v pochybnosti ve
prospěch obviněného. Následně došlo ke zcela chybné právní kvalifikaci
skutečného v řízení zjištěného jednání obviněného, byla nesprávně posouzena
příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem, jakož i jeho
zavinění. Z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami při
hodnocení důkazů a právními závěry z nich učiněnými.
Ze zjištěného skutku nebyl a nemohl být dovozen jakýkoliv úmysl, a to ani
nepřímý, obviněného k zavraždění svého přítele – poškozeného V. K. Nebylo
vycházeno ze všech okolností, za nichž došlo ke zranění poškozeného. Zavinění
obviněného ve formě nepřímého úmyslu nebylo prokázáno nade vší pochybnost.
Důkazy, na kterých byl postaven závěr o jeho vině, jsou deformovány během
procesu jejich hodnocení a výsledné závěry o jeho zavinění tak navozují pouze
jakýsi předpoklad nepřímého úmyslu.
Soud prvního stupně uvádí v odůvodnění na str. 14 svého rozsudku, že „pro
správné vyhodnocení subjektivní stránky jednání obviněného soud hodnotil
okolnosti, za kterých k činu došlo, dále hodnotil motiv, intenzitu a cílení
útoku, charakter použitého předmětu k útoku a konečně i jednání pachatele před
a po útoku“. Obviněný ale zdůrazňuje, že např. motiv nebyl posouzen vůbec. Jeho
posouzení zcela chybí, i když soud říká, že jej hodnotil. Chybí i posouzení
pohnutky a hodnocení charakteru použitého předmětu k útoku.
Obviněný od začátku řízení svou vinu kategoricky popíral. Z výpovědí
poškozeného, obviněného, ale i dvou svědků – M. a S. nade vší pochybnost
vyplynulo, že obviněný a poškozený byli v přátelském bezkonfliktním vztahu.
Když soud prvního stupně vyvozoval z učiněných skutkových zjištění závěry o
naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty, podrobil hodnocení z hlediska
věrohodnosti jak výpověď poškozeného V. K., tak i výpověď svědka E. S. U
poškozeného soud nevyvozuje z jeho výpovědi prakticky žádné závěry s poukazem
na to, že si v důsledku značného ovlivnění alkoholem z událostí, které vedly k
jeho zranění, nic nepamatuje. Přesto však soud učinil závěr, je výpověď
poškozeného je vedena snahou stranit postavení obviněného a příliš mu
nepřitěžovat. Stejně tak i výpověď svědka S. byla z hlediska věrohodnosti
snížena poukazem na to, že „v jeho případě nelze pominout úzký příbuzenský
vztah, z kterého může pramenit snaha obviněného výpovědí nepřitížit“. Celé
posouzení a závěr, že obviněný se dopustil pokusu vraždy na poškozeném V. K.,
stojí na výpovědi jediného svědka – A. M. Ale i tento svědek byl značně
opilý. Alkohol (na rozdíl od obviněného) spolu s ostatními konzumoval už po
cestě z Německa k rybníku J., jak bylo zjištěno. Soud ani v nejmenším
nepodrobil jakémukoliv hodnocení věrohodnost tohoto svědka minimálně s ohledem
na jeho opilost. Přitom se jedná o velmi důležitou okolnost, která má zásadní
vliv na rozhodnutí, jestli lze učinit závěr o tom, že obviněný spáchal na
poškozeném pokus vraždy. U obviněného byla míra intoxikace a její vliv na jeho
chování zjišťována znaleckým posudkem. Ale u svědka, jediného svědka, který
popisuje sled událostí a jehož míra intoxikace musela být přinejmenším stejná,
ne-li větší než u obviněného, nedošlo k žádnému, nejen znaleckému, ale vůbec
žádnému posouzení, jestli je s ohledem na tyto okolnosti jeho výpověď věrohodná
a jestli byl schopen popisované události vůbec zaznamenat.
Odvolací soud označil za logický závěr soudu prvního stupně, že si předmětné
zranění nemohl poškozený způsobit sám a že z osob přítomných na místě činu je
mohl poškozenému přivodit pouze obviněný. Soud ovšem nijak nezdůvodnil, proč by
se jednání nemohla dopustit jiná osoba, když v době spáchání skutku od půlnoci
do půl šesté ráno se pohybovaly, jak bylo zjištěno, na místě činu i další
osoby. Odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud shledává jako přesvědčivé,
když „svědek S. v době útoku prokazatelně spal, poškozený, stejně tak jako
obviněný, si nic nepamatuje, a jediným vysvětlením toho, co se přihodilo, je
výpověď svědka A. M. Výpověď se jeví naprosto věrohodná, bez toho, aby trpěla
vnitřními rozpory, a je v souladu i s dalšími provedenými důkazy“. Odvolací
soud tak zcela nelogicky přisvědčil způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem,
a to naprosto paušálním způsobem. Ani odvolací soud nevysvětlil, proč vidí
výpověď A. M. jako naprosto věrohodnou a v souladu s dalšími, ani neříká
jakými, provedenými důkazy.
Důkazy, ze kterých je vyvozen závěr o vině, musí tvořit systém. Nelze vyvodit
takovýto závěr určitého předpokladu viny, že z přítomných osob mohl zranění
poškozenému přivodit pouze obviněný. Závěr o jeho vině by bylo možné učinit
pouze v případě, že nade vší pochybnost bude z provedených důkazů vyplývat, že
to byl právě obviněný, kdo zranil poškozeného s úmyslem jej usmrtit. Právní
závěr obou soudů o tom, že ze strany obviněného se jednalo o naplnění
subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy, je v extrémním rozporu se
skutkovým zjištěním v řízení učiněným. Úmysl obviněného, a to ani nepřímý ze
zjištěného skutkového stavu dovodit nelze. Pokud ho soudy přesto na základě
jakéhosi předpokladu viny dovodily, porušily tak princip presumpce neviny. Vina
obviněného nemůže být určena zbytkovým způsobem, že ze všech přítomných to mohl
být jedině on, kdo mohl zranění poškozenému způsobit. Vina může být určena
jedině tak, že vyplyne nade vší pochybnost z provedených důkazů. Nutnost
pečlivého hodnocení okolností, které zranění poškozeného V. K. předcházely,
je podtržena v předmětném případě skutečností, že závěr o vině obviněného je
postaven na jediném důkazu, kterým je výpověď A. M. Člověka, který měl vypito
větší množství alkoholu (s ohledem na jeho konzumaci už cestou autem k
rybníku), než obviněný. Tato skutečnost vůbec nebyla podrobena jakékoliv úvaze,
natož aby bylo případně odborně prozkoumáno, jak působí alkohol na rozpoznávací
funkce tohoto člověka. Právě k ověření jeho věrohodnosti, k ověření, jestli
vůbec byl (na rozdíl od ostatních) schopen souvisle vnímat, co se na břehu
rybníka odehrálo. Bez povšimnutí při vyvozování právních závěrů zůstal nahraný
rozhovor z auta z cesty s poškozeným do nemocnice, kdy A. M. říká obviněnému:
„Tys to nebyl“. Tento důkaz ignoroval i odvolací soud, přestože na něj obviněný
v odvolání poukazoval. Upřel tím obviněnému právo na soudní ochranu.
Naprosto nesprávně byly posouzeny i okolnosti, za nichž došlo ke zranění
poškozeného, a to jak před tímto zraněním, tak i po něm. Soud prvního stupně
dovodil srozumění obviněného s případným úmrtím poškozeného z toho, že se
obviněný po útoku o zdravotní stav poškozeného v podstatě nezajímal, teprve až
následně po zásahu A. M. byla zorganizována záchranná jízda. Tento závěr je
ale v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, ze kterých vyplývá, že po
zjištění, že poškozený V. K. je zraněn, všichni ostatní organizovali pomoc
pro poškozeného a jeli hledat záchranu. Ze žádné výpovědi nevyplývá, že by se
obviněný nezajímal o zdravotní stav poškozeného. V příkrém rozporu s tímto
závěrem o srozumění obviněného s případným úmrtím poškozeného je i zcela
opomenutá a přitom najisto postavená skutečnost, že to byl obviněný, kdo řídil
vozidlo, do kterého předtím poškozeného naložili a se kterým se vydali hledat
pomoc. Člověk, který by byl srozuměn s úmrtím poškozeného, by přece
neorganizoval aktivně jeho záchranu. Pokud byl soud jiného názoru, měl
vysvětlit, proč toto aktivní jednání obviněného ve prospěch záchrany
poškozeného nemá žádný vliv na závěr soudu o zavinění ve formě nepřímého úmyslu.
Kdyby byl A. M. v lepší kondici než ostatní, tak by neprodleně volal tísňovou
linku 112, která je v celé Evropě stejná a zná ji i dítě. Když už nebyl schopen
použít telefon a přivolat pomoc, jevilo by se jako logické, aby to byl on, kdo
by řídil vozidlo při cestě se zraněným do nemocnice (pokud by byl ovlivněn
alkoholem méně než ostatní). V souladu se zásadou oficiality a se zásadou
vyhledávací byly orgány činné v trestním řízení povinny vyvinout všemožné
úsilí, aby tento jediný důkaz byl doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy,
které by pak tvořily onen požadovaný systém, v němž by tyto důkazy byly ve
vzájemném souladu. To se ale nestalo. Nebyla provedena rekonstrukce, nebyla
provedena řádná prohlídka okolí předpokládaného místa činu, nebyla vyhodnocena
stopa krve na příjezdové cestě (viz fotodokumentace). Bez povšimnutí zůstalo i
zjištění, že zatímco obviněný na sobě nemá žádné oděrky a poškození svého
oblečení – stopy po zápase, tak u poškozeného byla zjištěna poranění mající
původ v zápase a byly zjištěny na jeho kalhotách řezy způsobené ostrým
předmětem. Soud rozhodl na základě jediného důkazu, který ovšem nepodrobil
žádnému hodnocení ohledně jeho věrohodnosti. Obviněnému je kladeno za vinu, že
ve stavu komplikované opilosti útočil na poškozeného nožem. Ten nůž – útočnou
zbraň, se ale nepodařilo ztotožnit. Je vyloučeno, aby obviněný ve stavu, v
jakém se nacházel, nůž, kterým by útočil, umyl tak, že by se na něm nenašly
žádné stopy. Je také vyloučeno, když bylo předpokládané místo činu prohledáno
policií, že by ve stavu, v jakém se nacházel, tento nůž ukryl tak rafinovaně,
že by jej policie nenašla. Že by měl mít obviněný v ruce nůž, vyplývá zase a
pouze z výpovědi svědka M., který však nůž neviděl, ví toliko o tom, že
poškozený řekl: „pozor má nůž“. Kdo má mít nůž nebo komu byla věta určena, již
nebylo zkoumáno a není tak spolehlivě zjištěno. Už vůbec nebylo zhodnoceno, jak
by mohl obviněný, invalida chodící o holi, pravák, zasadit poškozenému, se
kterým by upadl na zem v pozici, kdy oba stáli k sobě čelem, v rozmezí několika
málo vteřin šest ran do zad. Podle provedených expertiz a znaleckého posudku
vyplývá, že tyto rány navíc musely být vedeny značnou silou a rozmachem, tedy
těžko v zaklesnutí obviněného a poškozeného na zemi. Umístění ran na poškozeném
nasvědčuje tomu, že útočník byl levák. Svědek A. M. navíc nikde neříká, že
viděl, jak obviněný bodá poškozeného do zad nebo že by v rukách obviněného
viděl nůž. Tato skutečnost tedy ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá. Došlo
zde k typické deformaci důkazu. Již v odvolání obviněný poukazoval na tento
fakt, že svědek M. nikde neříká, že viděl, jak obviněný zasazuje rány
poškozenému do zad. Odvolací soud se ale s tímto vypořádal pouze tak, že „z
osob přítomných na místě činu je (zranění) mohl poškozenému přivodit pouze
obviněný“. Závěr, že výpověď A. M. netrpí žádnými vnitřními rozpory, byl jak
soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím, přijat bez jakéhokoliv posouzení. Přitom porovnáním všech výpovědí A. M.
z přípravného řízení je vidět jistý
posun ve výpovědi a rozdílnost v popisu průběhu celé události, zejména pak v
chování poškozeného. Svědek M. si pamatuje, co se stalo před útokem i po něm,
ale nepamatuje si průběh útoku. Jak je možné, že ze čtyř osob, které společně
konzumují stejný alkohol, si tři vůbec na nic nepamatují a čtvrtý si sled
událostí pamatuje tak přesně, že je možné na jeho výpovědi bez podpory dalšího
důkazu postavit závěr o tom, že se obviněný pokusil zavraždit svého přítele V. K. Na posouzení těchto okolností oba soudy zcela rezignovaly. Vůbec jim
nepřišlo divné a nechaly bez jakéhokoliv posouzení, že A. M., který si na
jednu stranu pamatoval podrobnosti incidentu předcházejícího zranění
poškozeného V. K., vlastní průběh zranění poškozeného ale neviděl, není vůbec
schopen celou událost zasadit do časového rámce, takže doba, ve které mělo
dojít ke zranění poškozeného, je vymezena od půlnoci až do půl šesté ráno. Obviněný je přesvědčen, že takto zjištěný skutkový stav neopravňuje k závěru,
že právě obviněný je pachatelem pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy na
poškozeném. Naopak, ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že obviněný není a
nemůže být osobou totožnou s pachatelem pokusu vraždy poškozeného. Došlo tak ke
zkreslení a překroucení informace, která vyplývá z výpovědi svědka A. M.,
osoby ve značném stupni opilosti.
Pokud soud prvního stupně i soud odvolací vycházejí z výpovědi svědka M., pak
ale skutek, který je popsaný ve výroku rozsudku i v úvodní části odůvodnění, s
touto výpovědí vůbec nekoresponduje. Ve výroku je skutek vymezen tak, že „po
předchozí slovní rozepři obviněný fyzicky napadl V. K., nejméně šestkrát jej
bodl do oblasti zad ...“. Ve výpovědích svědka M. v přípravném řízení i u
soudu je však patrný zcela jiný průběh potyčky. A to tak, že po zásahu
poškozeného došlo mezi poškozeným a obviněným k tomu, že se do sebe zaklesli a
společně spadli na zem a teprve v tomto okamžiku se ozve poškozený, který říká:
„pozor má nůž“. Konflikt trvá několik vteřin a následně se poškozený zvedá.
Tato výpověď svědka M. vylučuje, že by obviněný bodal poškozeného, jak
naprosto nelogicky dovozuje soud prvního stupně ve výroku rozsudku, protože
nebyl pro takovéto jednání časový prostor.
Srozumění obviněného s případným úmrtím poškozeného soud vyvodil i ze
závažnosti zranění, které poškozený utrpěl. Charakter zranění poškozeného je
hodnocen tak, že bez včasné a specializované lékařské pomoci by došlo k
ohrožení na životě. S tímto hodnocením závažnosti zranění však nekoresponduje
vymezení doby, ve které mělo ke zranění poškozeného dojít. Kdyby došlo ke
zranění poškozeného už po půlnoci, pak by pomoc, která mu byla poskytnuta až
ráno, rozhodně nebyla včasná. Obviněný si je vědom, že ve stadiu dovolacího
řízení již není možné polemizovat se skutkovými zjištěními ani s rozsahem, v
jakém bylo provedeno dokazování. Je ale možné polemizovat s tím, jak byly
zjištěné skutkové okolnosti posouzeny po právní stránce. Bylo z výpovědi A.
M. zjištěno, že obviněný a poškozený spolu upadli na zem. Konflikt trval podle
A. M. několik vteřin. V přípravném řízení svědek M. vypověděl, že po tomto
společném pádu na zem se poškozený zvedl. Bylo ale také zjištěno, že obviněný
neměl na svém oblečení a těle žádné poškození nebo oděrky. Nebylo už ale
zjištěno, svědek M. už o tom nic neříká, že obviněný bodal poškozeného do zad.
Svědek M. vypověděl, že byl u celé události mezi obviněným a poškozeným.
Viděl, jak upadli společně na zem, vše trvalo několik vteřin, následně viděl,
že poškozený vstal. Kdyby ale mezi pádem na zem a vztykem poškozeného mělo
dojít k zasazení předmětných bodných ran, nemohl by to svědek M. přehlédnout.
On ale nic takového neviděl. Došlo tak k tomu, že právní závěr, že obviněný je
pachatelem pokusu vraždy, byl učiněn na základě jakéhosi předpokladu, že ze
zúčastněných osob to mohl být jedině obviněný, kdo bodal poškozeného. Taktéž
chybí příčinná souvislost mezi zjištěným pádem na zem a bodnými zraněními v
zádech poškozeného. Ze zjištěného skutkového děje nikterak nevyplývá, že bodné
rány v zádech poškozeného vznikly právě v oněch několika vteřinách, kdy
obviněný a poškozený spolu upadli na zem. Chybí i časová souvislost, když doba,
ve které mělo ke skutku dojít, je vymezena časovým úsekem pěti a půl hodiny. Z
těchto skutkových zjištění tak není možné dovodit ani úmysl obviněného k
usmrcení poškozeného V. K. Chybí motiv, pohnutka, vražedný nástroj. Z
okolností před zraněním poškozeného ani po něm nikterak nevyplývá srozumění
obviněného s usmrcením poškozeného.
Soud prvního stupně popsal, že při právním hodnocení projednávané trestní věci
vyšel z toho, že útok byl veden tak, že poškozený se neměl možnost bránit, s
největší pravděpodobností byl v postavení zády k útočícímu obviněnému. To ale
neodpovídá tomu, jak situaci popisuje svědek M. Ten popisuje, že obviněný a
poškozený zaklíněni do sebe upadli na zem. Tedy poškozený nebyl v postavení
zády k obviněnému. Na zemi, zaklíněn do poškozeného, by mu obviněný nemohl
během několika vteřin zasadit šest ran do zad. Navíc invalida, pravák, když
rány byly zasazeny podle znaleckého posudku levákem. To je technicky vyloučeno.
Vyplývá z toho, že zranění poškozeného nemohlo vzejít a nevzešlo ze situace,
která je popisována svědkem M. jako potyčka mezi obviněným a poškozeným. Ze
zjištěného skutkového stavu nelze dovodit příčinnou souvislost mezi zjištěnou
potyčkou obviněného a poškozeného a vznikem zranění poškozeného.
Soud prvního stupně říká, že hodnotil intenzitu a cílení útoku. Pokud by mělo
být zranění poškozeného způsobeno při potyčce s obviněným, kterou popisuje
svědek A. M., musel by obviněný (invalida, pravák) bodat poškozeného do zad,
když oba upadli na zem zaklíněni jeden do druhého. Tedy jedině v situaci, kdy
by obviněný sám byl na zádech pod poškozeným, nebo by oba leželi na boku. V
takové situaci ale není možné vyvinout dostatečnou intenzitu a rozmach
případného bodnutí a už vůbec není možné v takové situaci bodat cíleným
způsobem s jakýmkoliv úmyslem, byť nepřímým ke způsobení smrtelných zranění.
Navíc ze zjištěného skutkového stavu nelze najisto postavit, že při potyčce na
zemi může obviněný vůbec způsobit zranění poškozenému. Kdy došlo ke zranění
poškozeného nelze ze zjištěného skutkového stavu stanovit. Nelze vyloučit, že
zranění poškozeného způsobila jiná osoba a že ve chvíli, kdy upadli poškozený s
obviněným na zem, byl již poškozený zraněn. Například neztotožněnými osobami ze
sousedních tábořišť, které si stěžovaly na hluk, jak vyplývá z výpovědi
obviněného a svědka V. Jestli by došlo totiž v tuto dobu ke způsobení zranění
poškozeného obviněným, tak s ohledem na popis jeho chování, nelze dovodit, že
by měl sílu i čas k ukrytí vražedného nástroje. Bez povšimnutí zůstala
informace, která vyplynula z výpovědi obviněného u soudu, že v průběhu pobytu u
rybníka došlo k několika konfliktům mezi svědkem M. a poškozeným V. K., kteří
jsou blízcí známí, oba profesionální vojáci se zkušeností z boje v zahraničních
misích. Obviněný je přesvědčen, že skutková zjištění, která byla v řízení
provedena, nemohou vést mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost k právnímu závěru,
že obviněný je vinen pokusem vraždy V. K.
Ze shora uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zcela zrušil
usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 103/2017 ze dne 18. 10. 2017 a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství,
když státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil tak, že
dovolatel vychází z vlastního skutkového zjištění a nikoliv z popisu skutku ve
výroku rozsudku nalézacího soudu.
Dovolatel současně namítá extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a
učiněným skutkovým zjištěním. Ten spatřuje v nezjištění pohnutky svého činu, v
nevěrohodnosti svědka M. pro opilost a v neztotožnění nože, kterým měl být
útok proveden.
K tomu lze poukázat na obsah odůvodnění na str. 9 a násl. rozsudku nalézacího
soudu, kde se nalézací soud k uvedeným otázkám dostatečně vyjádřil. Zajištěné
nože sice nevykazovaly stopy lidské krve (str. 9), avšak jako pravděpodobná
zbraň byl, byť bez individuální shody, označen nůž č. 6 (str. 10, nůž č. 6 měl
podle dovolatele náležet jeho zeti E. S., který sice na místě byl, avšak podle
ostatních svědků spal a probudil se až po činu). Výpověď svědka M. je v
souladu s dalšími důkazy uvedenými na str. 11 rozsudku. Hovory přítomných po
činu jsou doloženy byť nekvalitním záznamem palubní kamery. Svědek S. slyšel
po činu mimo jiné i výčitky poškozeného vůči dovolateli, který se přítomným při
odvozu poškozeného doznával a omlouval (str. 5). Znalecky pak byl potvrzen i
útok na svědka M. Nalézací soud se na str. 11 a 12 svého rozsudku zabýval
rovněž věrohodností výpovědí jednotlivých svědků. K motivu dovolatele uvedl na
str. 12, že se jednalo o „situační a alkoholem podmíněný konflikt“.
Nakonec i samotný dovolatel uvedl již při vazebním zasedání ze dne 2. 11. 2016
k dotazu svého obhájce, že po havárii na motocyklu mu lékaři doporučili
„absolutní nepití alkoholu“ a dodal k tomu že „prostě si nepamatuju, když
vypiju alkohol, co dělám“. Pokud se dovolatel zmínil u hlavního líčení, že si
rozpomněl, že na místě se zdržoval i „neznámý cikán“, pak ostatní přítomní
svědci nic takového nezaznamenali. Pokud dovolatel namítá shora uvedený
extrémní rozpor, připomíná, že v takovém případě by se muselo jednat o „případ
svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického
základu“ a že Nejvyšší soud sice může za pomoci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i takové v zákonných dovolacích
důvodech neuvedené vady procesní, avšak jen pokud měla nesprávná realizace
důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého
procesu. Přitom Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou „tak v daném ohledu povolány
korigovat pouze nejextrémnější excesy“. Blíže viz např. nález Ústavního soudu
ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 Sb.
nál. a usn. Ústavního soudu.
Dovolatel by tedy musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému
zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa tvrzená
obviněným, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv
logický základ. Nic takového však dovolatel neuvedl. Zejména neuvedl u
jednotlivých důkazů, které cituje ve svém dovolání, v čemž bylo jejich
hodnocení soudem zcela nesmyslné a v čem tedy spočívá shora uvedený „extrémní
nesoulad“. Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci
obviněného, jak je patrno například z jeho usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn.
6 Tdo 263/2014. Rozšiřovat či měnit rozsah dovolání obviněného nesmí ani státní
zástupce – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo
251/2003. Obsah dovolání spíše nasvědčuje tomu, že dovolatel namítá toliko
porušení zásady in dubio pro reo, když opakovaně uvádí, že nebyla respektována
„zásada v pochybnosti ve prospěch obviněného“ či že o jeho vině jsou
„pochybnosti“. K tomu konstatuje, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv
hmotněprávní a že Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady
zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru poukazuje
například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo
496/2015, v němž uvedený soud mimo jiné uvedl: „Stejně tak nelze za relevantní
výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se
zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje
rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení
provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo ,in dubio pro reo‘ vyplývá
ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu
věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2
odst. 5 tr. ř), kdy platí ,v pochybnostech ve prospěch obviněného‘. Je tudíž
zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a
jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný)
dovolací důvod“.
Obdobně viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo
1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp.
zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „... pokud
nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými
důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění
učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.
Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního
rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení,
které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto
nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají
vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález
Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č.
140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
Má za to, že porušení zásady in dubio pro reo by mohlo být dovolacím důvodem
jen zcela teoreticky, pokud by v konkrétní trestní věci nabylo závažnosti
extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním. Pak by se
ovšem vlastně již nejednalo o „pochybnosti“ na základě různých relevantních
důkazů, nýbrž o naprostou diskvalifikaci některých z nich. Z toho usuzuje, že
porušení zásady in dubio pro reo v zásadě nemůže být dovolacím důvodem. Za dané
situace, kdy nic nenasvědčuje porušení zásad spravedlivého procesu, nenaplňují
procesní námitky dovolatele tvrzený ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, dále, aby Nejvyšší soud o
tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
K vyjádření státního zástupce se vyjádřil obviněný, který zdůraznil, že
dovolatel nemá žádná vlastní alternativní skutková zjištění, vychází právě a
pouze z popisu skutku ve výroku nalézacího soudu, ze skutkových zjištění
popsaných v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a z právního hodnocení skutku
učiněného nalézacím i odvolacím soudem.
Dovolatel je přesvědčen, že v dovolání podrobně a srozumitelně popsal, v čem
spatřuje extrémní skutkový nesoulad i chybné právní hodnocení. Z provedených
důkazů, jimž se jednotlivě dovolatel věnoval, vůbec nevyplývá skutkový děj tak,
jak je popsán ve výrokové části rozsudku. A děj, který byl zjištěn, nedává
žádný důvod pro kvalifikaci, že se dovolatel dopustil pokusu vraždy na
poškozeném. Dovolatel poukázal na to, že z výpovědí svědka M. vyplývá jiný
průběh děje – potyčky mezi dovolatelem a poškozeným, než jaký je popsán ve
výroku rozsudku. Poukázal i na to, že svědek M. neviděl, že by dovolatel bodal
poškozeného do zad. Zdůrazňoval, že při potyčce, jak byla popsána, bylo
technicky nemožné, aby zasadil poškozenému v rychlém sledu šest ran do zad.
Státní zástupce argumentuje sdělením dovolatele při vazebním zasedání, že si po
pití alkoholu nepamatuje, co dělá. Tato skutečnost se při hlavním líčení
neprobírala a v rozsudku nalézacího soudu se o ní neuvádí vůbec nic. Navíc
dovolatel si skutečně nepamatuje průběh děje. Ale z ostatních důkazů vyplývá,
že se skutek nemohl stát a nestal tak, jak je popsán ve výroku rozsudku. Státní
zástupce používá jako argument i doznání a omluvy dovolatele při odvozu
poškozeného do nemocnice. Zcela ale tyto rozhovory vytrhává z kontextu. Z
dokazování vyplynulo, že to byla reakce na obvinění svědka M., že dovolatel má
na svědomí zranění poškozeného. Tentýž svědek ale po chvíli řekl: „Tys to
nebyl“. To už státní zástupce nezmiňuje. Svědek M. neviděl, že by dovolatel
bodal poškozeného, pouze, a to ještě ve stavu značné opilosti, dovozoval, jak
se to mohlo stát. Odvolací soud se vůbec s argumenty uvedenými v odvolání
nevypořádal. Učinil povšechný závěr, že zranění si poškozený nemohl způsobit
sám a že z osob přítomných na místě činu je mohl poškozenému přivodit pouze
obviněný. Dovolatel je přesvědčen, že státní zástupce se nevyjadřuje ke
konkrétním nesrovnalostem a pochybením, na které dovolatel v podaném dovolání
poukazuje. Uchyluje se k obecným odkazům na judikaturu Nejvyššího soudu bez
spojitosti s konkrétním posuzovaným případem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným A. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení
určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených
jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d),
e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Po vyhodnocení námitek, které obviněný ve svém dovolání uplatnil, je třeba
dospět k závěru, že tyto jím deklarovaný dovolací důvod nenaplňují. Je tomu tak
proto, že obviněný, byť namítá nesprávné právní posouzení skutku uvedeného v
rozsudku nalézacího soudu, žádné konkrétní výhrady hmotněprávního charakteru
(ve smyslu např. chybějícího znaku skutkové podstaty, apod.) nevznáší. Jeho
argumentaci je nezbytné vnímat jako polemiku s hodnocením důkazů soudy. Namítá-
li obviněný, že soudy postupovaly spekulativně, pak tyto výhrady nesměřuje vůči
právnímu posouzení skutku, jenž je v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku
soudu prvního stupně vymezen, nýbrž vůči odůvodnění rozhodnutí. K tomu nezbývá
než poznamenat, že takto v rámci dovolacího řízení postupovat nelze (§ 265a
odst. 4 tr. ř.: Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné). Státní
zástupce výstižně podotkl, že namítnout lze nikoliv jen to, že k logickému
skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa
tvrzená obviněným, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá
jakýkoliv logický základ. Nic takového však dovolatel neuvedl.
Dovolání obviněného A. K. je deklarováno jako podané podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. s tím, že je dovozován extrémní nesoulad mezi provedenými
důkazy a závěrem, že skutek spáchal obviněný. V zásadě však obsah dovolání tak,
jak bylo shora uvedeno, je polemikou, značně obsáhlou, s provedenými důkazy, a
způsobem jejich hodnocení. Kromě jiných v zásadě vytýká napadeným rozhodnutím
absenci motivu, kdy provedené důkazy označuje za spekulativní, ačkoli je jasně
popsán jako motiv situace podmíněná alkoholem. Dále namítá absenci zbraně,
ačkoli zde je možno poukázat na úvahy soudu prvního stupně a vyjádření státního
zástupce, kdy toliko z nemožnosti určit konkrétní zbraň nelze činit dalekosáhlé
závěry. V případě svědka A. M. a obsahu jeho výpovědi dovozuje dokonce
deformaci a zkreslení důkazu. Je namítáno, že bylo vycházeno z předpokladu, že
pachatelem musel být právě jedině obviněný, ačkoliv pro to provedené důkazy
nesvědčí. Z obsahu takto zformovaného dovolání je zjevné, že je namítán onen
údajný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který
má být dovozován z dovoláním citovaných důvodů. Nicméně s výjimkou údajné
námitky ohledně tzv. deformace důkazů v případě svědka A. M., který měl
sledovat napadení poškozeného nožem, nejsou uváděny žádné konkrétní
skutečnosti, které by bylo možno pod onen extrémní nesoulad dovodit. Je pouze
obecně tvrzeno, že z jednotlivých důkazů nevyplývá vina obviněného, když
současně se snad nabízí varianta jakéhosi jiného pachatele, obviněným konkrétně
zmiňovaného „neznámého cikána“ anebo dalších rybářů citovaných v dovolání. Tyto
námitky jsou skutkového rázu a nemohou tak být podřaditelné pod uplatněný
dovolací důvod, kdy nalézací soud ve svém rozhodnutí, se kterým se stručně a
jasně ztotožnil i odvolací Vrchní soud v Praze, na příslušných stranách 10 až
13 zabýval všemi podstatnými okolnostmi, a své rozhodnutí pak opřel o celý
řetězec provedených důkazů, když výpověď svědka A. M. je ve věci důkazem
významným, ale zdaleka nikoliv jediným. V případě hodnocení obsahu jeho
výpovědi současně nedochází k žádné deformaci provedeného důkazu a vyvozování
závěrů, které z jeho výpovědi nevyplývají, tudíž není zde dán onen extrémní
rozpor mezi obsahem důkazu a skutkovým zjištěním. Důkazní situace byla dále
komplikována silnou opilostí všech zúčastněných osob, nicméně to nutně
neznamená, že nelze zjistit skutkový stav a ten podřadit pod užitou
hmotněprávní kvalifikaci, zde pokusu vraždy. Správně bylo státním zástupcem
Nejvyššího státního zastupitelství poukázáno na skutečnost, že v průběhu pokusu
o odvoz poškozeného z území České republiky zpět na území Spolkové republiky
Německo ve vozidle řízeném obviněným, se obviněný poškozenému omlouvá za své
jednání, které si nedovede vysvětlit a přičítá jej požitému alkoholu.
Nejedná se tak v dané souvislosti o důkazy, jejichž obsah by byl záměrně
zkreslen, či by z nich vyplývalo něco úplně odlišného. Námitka porušení zásady
presumpce neviny, případně in dubio pro reo, směřuje tak zde výlučně do
citovaných skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených
důkazů. Toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a
jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný)
dovolací důvod, pokud nevygraduje až do uvedeného extrémního nesouladu
skutkových zjištění s provedenými důkazy. Toto nenastalo a nebyla tak založena
mimořádná přezkumná povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy
Nejvyšším soudem.
Takový postup je shledáván i ústavně konformním, když by se muselo jednat o
případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně
druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění
v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS
166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Pochybení v kognitivním procesu
dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tedy případy
svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného
racionálního logického základu, jež by umožnilo korigovat ony nejextrémnější
excesy, zde nenastalo.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily
dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a
nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního
řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je
přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§ 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal
Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť
soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě
odůvodnily, byť odvolací soud stručněji. V dané trestní věci tak neshledal
přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do
skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné
činnosti Nejvyššího soudu.
Protože se obviněný argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním
uplatněného dovolacího důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou
podřaditelné pod jím deklarovaný dovolací důvod (avšak současně ani pod jiné
ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v
ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal