3 Tdo 559/2024

3 Tdo 559/2024-292

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný D. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2024, sp. zn. 4 To 23/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 63 T 194/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. B. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 63 T 194/2023, byl obviněný D. B. uznán vinným zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že: 1. na základě předchozí dohody s vědomím vlastního postavení a postavení a úloh ostatních blíže neustanovených osob vyplývající z rozdělení jejich úkolů, se záměrem dosáhnout nedovoleného překročení státní hranice České republiky osobami nezjištěné národnosti za úplatu 18.802,50 Kč v přesně nezjištěné době dne 23. 8. 2023 v Bratislavě ve Slovenské republice naložil do motorového vozidla tovární značky a typu Audi A6 Avant, registrační značky XY, čtyři osoby nezjištěné národnosti, o nichž věděl, že jsou nelegálními migranty, s cílem přepravit je na území Spolkové republiky Německo, kdy tyto po převozu přes území České republiky vyložil v Drážďanech,

2. na základě předchozí dohody s vědomím vlastního postavení a postavení a úloh ostatních blíže neustanovených osob vyplývající z rozdělení jejich úkolů, se záměrem dosáhnout nedovoleného překročení státní hranice České republiky osobami syrské národnosti za úplatu 17.226 Kč dne 30. 8. 2023 v době kolem 04:00 hodin v Bratislavě ve Slovenské republice naložil do motorového vozidla tovární značky a typu Audi A6 Avant, registrační značky XY, čtyři osoby syrské národnosti, o nichž věděl, že jsou nelegálními migranty, s cílem přepravit je na území Spolkové republiky Německo, přičemž dne 30. 8. 2023 v 10:00 hodin byl na dálnici D8 ve směru jízdy na Spolkovou republiku Německo, u sjezdu číslo 87, v okrese Ústí nad Labem, kontrolován a posléze zadržen hlídkou Policie České republiky.

2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 340 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 (třicet šest) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu značky a typu Apple iPhone, model: XY, IMEI: XY, včetně příslušenství – vloženou SIM kartou č. XY, připevněným ochranným krytem, a motorového vozidla tovární značky a typu Audi A6 Avant, registrační značky XY, VIN: XY.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 63 T 194/2023 podal obviněný odvolání směřující do všech jeho výroků.

5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. 2. 2024, sp. zn. 4 To 23/2024, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného D. B. zamítl.

II.

6. Proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2024, sp. zn. 4 To 23/2024, podal obviněný dovolaní (č. l. 272–274 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., maje za to, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Pokud by připustil popis skutku, jak se podává z napadených rozhodnutí, pak rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení

7. Obviněný namítl, že jej nalézací soud uznal vinným pouze na podkladě toho, že bylo zadrženo vozidlo, ve kterém byly identifikovány osoby syrské národnosti, a že měl obdržet finanční prostředky. Veškeré další závěry nalézacího soudu nemají důkazní oporu a jsou ryze spekulativní. Nalézací soud také nijak nepřisvědčil jeho konzistentní a logicky strukturované výpovědi. V ní uváděl, že reagoval na inzerát na Facebooku nabízející práci, jejíž náplní byl převoz agenturních pracovníků v zahraničí. Na základě tohoto inzerátu se prostřednictvím aplikace WhatsApp spojil s neznámou osobou, patrně ze společnosti Eurotrans, a vyzvedl na smluveném místě osoby, aniž by si byl vědom, že nemají oprávnění vstoupit na území ČR. Z výpovědí cizinců nevyplynulo, že by jej znali nebo s ním byli v kontaktu. Podle obviněného zcela absentuje subjektivní stránka, a to jednak ve vztahu k základní skutkové podstatě podle § 340 odst. 1 tr. zákoníku, jednak ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle § 340 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Soudy při hodnocení subjektivní stránky nezohlednily kontext jeho osobních poměrů, tedy, že před odsouzením si přivydělával jako řidič společnosti UBER. Převoz lidí za úplatu tedy pro něj nebyl ničím novým. Po svých cestujících nikdy nepožadoval předložení žádných osobních nebo cestovních dokladů, neboť k tomu ani není oprávněn. Nemohl tedy s jistotou odhalit, že se jeho cestující pokouší nedovoleně překročit hranice (zvláště za situace, kdy mu v jednom případě cestující sdělil, že mají doklady v tašce a v druhém případě mu jeden z cestujících předložil papírový doklad). Nelze mu klást k tíži, že neměl ke svým cestujícím rasové předsudky, považoval je za Evropany a nepožadoval po nich předložení dokladů, když byl najat pouze jako řidič. Za absurdní označuje závěr nalézacího soudu, který mu klade k tíži, že se měl vytýkaného jednání dopustit za účelem zisku. Neví, za jakým jiným účelem by měl provádět přepravu osob. Tvrzení soudu o tom, že jeho odměna byla nepřiměřeně vysoká, což mu mělo být zjevné, označil za nepodložené žádným odhadem cen mezinárodní dopravy. Obviněný je přesvědčen, že pokud by byla připuštěna logika stojící za aplikací trestněprávní normy na danou situaci, tak by byli trestně odpovědní i provozovatelé mezinárodních vlakových spojů či řidiči autobusů, jejichž linky bez jejich vědomí využívají nelegální migranti.

8. Podle obviněného nebyl proveden žádný důkaz svědčící o jeho povědomosti o tom, že přepravuje nelegální migranty bez platného cestovního dokladu či že jedná jako člen organizované skupiny. Z jeho výpovědi vyplývá, že byl přesvědčen o tom, že se jedná o běžnou přepravní zakázku v mezích zákona, o čemž vypovídá i jím zvolená trasa po dálnici a opakované zastavování na čerpacích stanicích za účelem doplnění pohonných hmot, odpočinku a občerstvení. V případě, že by mu bylo zřejmé, že jedná nezákonně, tak by na nich nezastavoval dle libosti a nevolil cestu po dálnici, kde je riziko kontroly ze strany celní či dopravní policie mnohem větší. S přepravovanými se setkal poprvé, nehovořil stejným jazykem, tedy s nimi neměl možnost komunikovat, ani neměl žádný důvod předpokládat, že se jedná o osoby bez platných dokladů. Závěry soudů nemají oporu v provedených důkazech, nalézací soud své závěry odůvodnil spekulativními úvahami, které odvolací soud pouze převzal. Nepostupovaly tak v souladu se zásadou zjištění materiální pravdy, když některé důkazy neučinily předmětem hlubší úvahy. Nalézací soud jako přesvědčivé označoval pouze důkazy svědčící v neprospěch dovolatele a doplnil je ničím nepodloženými úvahami vycházejícími z vlastních názorů. V tomto ohledu obviněný zmínil, že mu k tíži soud přičetl, že s ohledem na medializaci takového jednání v hromadných sdělovacích prostředcích si musel být vědom nezákonnosti svého jednání. K tomuto konstatování však neprovedl jediný důkaz, ať už ze sdělovacích prostředků nebo výstupů ministerstva, domnívaje se mylně, že se jedná o notorietu.

9. Závěrem svého dovolání obviněný shrnul, že jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. Od počátku s ním totiž bylo vedeno řízení s předjímaným závěrem, kdy nerespektováním zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo bylo porušeno jeho práva na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Obviněný zdůraznil, že byl doposud trestně bezúhonnou osobou s vysokoškolským vzděláním, před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody vedl řádný život, měl dvě zaměstnání, a jeví se proto jako nepravděpodobné, že by se rozhodl stát členem organizované zločinecké skupiny a vydělat si způsobem, o kterém by býval jen tušil, že je ve zjevném rozporu se zákonem.

10. S ohledem na uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2024, sp. zn. 4 To 23/2024 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 63 T 194/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

11. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 6. 2024, sp. zn. 1 NZO 362/2024.

12. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska uplatněných dovolacích důvodů, státní zástupce uvedl, že námitky uplatněné obviněným proti správnosti skutkových zjištění a obsahu dokazování neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání podle státního zástupce nevyjádřil zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, ale své námitky založil na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními. Stejně tak se s uplatněným dovolacím důvodem míjí i jeho námitka o neprovedených důkazech. Ze spisového materiálu totiž nevyplývá, že by obviněný navrhl důkaz ke zjištění jeho nevědomosti o tom, že jde o nelegální migranty bez cestovního pasu, neboť ze spisového materiálu takový důkazní návrh nevyplývá. O jeho povědomosti o tom, že se jedná o nelegální migranty bez cestovního pasu podle státního zástupce svědčí vlastní výpověď obviněného, výpovědi svědků i listinné důkazy, na které nalézací soud poukázal v bodech 3. až 8. odůvodnění svého rozsudku.

13. K obviněným namítanému porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že toto pravidlo je na místě užít tehdy, pokud jsou pochybnosti o vině závažné a neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. V napadených rozhodnutích však takovou situaci neshledal. Naopak uvedl, že v posuzované věci jsou závěry o průběhu skutkového děje opřeny o logické argumenty a podepřeny výsledky dokazování provedeného nalézacím soudem a akceptované soudem odvolacím. V projednávané věci tak státní zástupce neshledává žádný, natož pak zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními, ani porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo.

14. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám obviněného týkajících se úmyslného zavinění trestného činu kladeného mu za vinu. Rovněž brojí proti naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 340 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spočívajících ve spáchání činu jako člen organizované skupiny a spáchání činu za úplatu. Poukázal na to, že z rozhodných skutkových skutečností vyplynulo, že obviněný po předchozí dohodě a s vědomím vlastního postavení a úloh blíže neztotožněných osob provedl se záměrem dosáhnout nedovoleného překročení hranice přepravu nelegálních migrantů, s cílem je dopravit na území Spolkové republiky Německo, za což inkasoval úplatu. Zcela vědomě pomáhal nelegálním migrantům překročit státní hranice, a porušil tak zájem státu na kontrole osob překračujících státní hranici. Jeho volní složka je dána jeho aktivním vztahem k uvažovaným skutečnostem. Bylo prokázáno, že znal všechny rozhodné okolnosti, za kterých jednal. Obdržel instrukce prostřednictvím mobilního telefonu od neznámé osoby k přepravě nelegálních imigrantů, s cílem je neoprávněně dostat do Spolkové republiky Německo. Za nestandardních okolností inkasoval peníze od dvou různých osob s ženskými jmény. Státní zástupce dále poukázal na skutečnost, že obviněný je osobou s vysokoškolským právnickým vzděláním a musel tak mít alespoň minimální úroveň znalostí o tom, že vstup do Schengenského prostoru se řídí určitými pravidly, tím spíše, že sám coby státní příslušník Ukrajiny se musel setkat s podmínkami vstupu cizinců na území republiky. Nemohl se ani oprávněně domnívat, že se v rámci Schengenského prostoru mohou uprchlíci volně pohybovat. Byl orientován v čase a pokud sám uvedl, že měl přístup k internetu, musel tak zaznamenat silné migrační vlny, které postihly v podstatě veškeré státy Evropské unie. Podle státního zástupce se ve světle zjištěných okolností svědčících o jeho úmyslném zavinění jako nepřípadná jeví jeho námitka, podle které by podle logiky užité soudem pro použití trestněprávní normy podle § 340 tr. zákoníku byly trestně odpovědní i provozovatelé mezinárodních vlakových spojů, případně řidiči autobusů, jejichž dopravní linky využívají bez jejich vědomí nelegální migranti.

15. Stejně tak státní zástupce nemá pochybnosti o správnosti užití kvalifikované skutkové podstaty podle § 340 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kdy pro stručnost odkázal na bod 20. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Nad jeho rámec pak státní zástupce dodal, že obviněný zjevně věděl o úloze ostatních osob v projednávané věci. Obdržel instrukce od osob hovořících rusky nebo ukrajinsky, které si jej najaly za účelem přepravy nelegálních migrantů, přičemž od jiných osob se jmény odpovídajícími ruskojazyčnému či ukrajinskému regionu obdržel úplatu za provedené přepravy. Tyto okolnosti podle státního zástupce svědčí o existenci přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i ve vztahu k okolnosti podmiňující užití kvalifikované skutkové podstaty § 340 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

16. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněného, že jednal ve skutkovém omylu negativním ustanoveném v § 18 odst. 1 tr. zákoníku. Ze zjištěných okolností je totiž zřejmé, že měl reálnou představu o všech rozhodných skutkových okolnostech, za kterých provedl přepravu nelegálních migrantů přes státní hranice, a to zcela vědomě a chtěně. Jeho námitka je proto nejen neopodstatněná, ale z větší části ani neodpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

17. Dále státní zástupce uvedl, že obecná výtka obviněného, že právní posouzení věci neodpovídá provedeným důkazům a samotnému skutkovému stavu věci, není způsobilá naplnit uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť v ní obviněný vyslovuje toliko svůj nesouhlas s výsledky provedeného dokazování, aniž by uvedl, v čem spatřuje vadu právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení. Závěrem státní zástupce dodal, že skutek obviněného vykazuje všechny zákonné znaky dané skutkové podstaty. Posouzení jeho jednání jako zločinu podle citovaného ustanovení je správné a odpovídá zákonu.

18. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

20. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2024, sp. zn. 4 To 23/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

21. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

22. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

24. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

25. Z obsahu dovolání obviněného nelze dovodit, že by namítal existenci procesně nepoužitelných důkazů, případně důkazů tzv. opomenutých. Byť uvedl, že k podpoře svého tvrzení o medializaci uprchlické vlny ve sdělovacích prostředcích nebyl proveden jediný důkaz, ať už ze sdělovacích prostředků nebo výstupů Ministerstva zahraničí, ze spisového materiálu se nepodává, že by v tomto ohledu navrhoval případné doplnění dokazování, tedy, že by se mělo jednat o důkaz, jehož provedení bylo k prokázání určitých skutečností navrhováno obhajobou. Obviněný v podstatě toliko naznačil, že takový důkazní prostředek měl být proveden z vlastní iniciativy soudu. Zbývá tak varianta zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich se podávajícími skutkovými zjištěními, kdy obviněný rovněž poukazuje na nedodržení postupu stanoveného v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. stran hodnocení důkazů a porušení zásady in dubio pro reo.

26. Nejvyšší soud předně podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

27. Obviněnému v jeho námitce brojící proti učiněným skutkovým zjištěním a hodnocením důkazů nelze přisvědčit. Samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

28. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ústí nad Labem, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Ve vztahu k odůvodněním soudů obou stupňů, jimi provedeného dokazování a z něj vyvozeným skutkovým zjištěním je nutno konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.

29. Obviněný v podaném dovolání nenamítl, že by konkrétní provedené důkazy byly ve zjevném rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem, které byly následně aprobovány i soudem odvolacím. Své námitky založil toliko na tvrzeném nedostatku důkazního podkladu pro závěry soudů týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu a polemice se stabilizovanými skutkovými zjištěními. V souladu s výše řečeným lze konstatovat, že takové námitky nemohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě tzv. zjevného rozporu. Nalézací soud vyvodil učiněná skutková zjištění z procesně bezvadného dokazování, kdy v bodech 3. – 8. svého odůvodnění shrnul provedené důkazy a skutečnosti, které z něj vyplývají. Vycházel přitom z výpovědi samotného obviněného, výpovědí při kontrole zadržených přepravovaných uprchlíků A. A. J., A. A. J., K. M. J. a A. M. J., výpisu z AKV systému (ke stanovení trasy automobilu obviněného ve dnech 23. 8. 2023 a 30. 8. 2023), výpisů z banky obviněného, odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat, ohledně jednání obviněného ze dne 30. 8. 2023 rovněž z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, včetně fotodokumentace týkající se vozidla obviněného, a protokolu o zadržení obviněného jako osoby tehdy podezřelé. Se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem stejně jako s rozsahem provedeného dokazování se plně ztotožnil i odvolací soud, jak vyplývá zejména z bodů 7. – 15. odůvodnění napadeného usnesení.

30. Obviněný se v podaném dovolání vůči konkrétním klíčovým skutkovým zjištěním a důkazům, ze kterých měly být vyvozeny, konkrétně nevymezoval. Sám uvedl, že ve dvou případech vezl autem osoby z Bratislavy do Německa, že se jednalo o osoby nehovořící jazykem, který by znal, že tak činil na základě domluvy s neznámými osobami skrze komunikační aplikaci WhatsApp, a že mu za tyto cesty byly vyplaceny peníze formou zálohové platby a následně doplatku na jeho bankovní účet. Obviněný brojil toliko proti závěrům soudů, že o nelegálnosti tohoto převozu musel vědět nebo s touto možností byl přinejmenším srozuměn stejně jako se svou účastí v organizované zločinecké skupině. Tedy soudu vytýkal především právní posouzení učiněných skutkových zjištěných, což je námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

31. Obviněný namítl, že tvrzení soudů o skutečnosti, že okolnosti o uprchlické krizi, migračních vlnách a problémech s převaděči s tím související byly široce medializovány, nebyla prokázána. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že orgány činné v trestním řízení musí při vytváření poznatků o vnějším světě vycházet z ustálených pravidel myšlení a ze zkušeností, proto není třeba dokazovat ani v trestním řízení skutečnosti, které se podle obecné lidské zkušenosti považují za pravdivé, pokud o nich nevzniknou pochybnosti. Vzniknou-li však i v těchto směrech pochybnosti, musí být proveden potřebný důkaz [PÚRY, František. § 89 (Obecná ustanovení). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1324.]. V řízení před nalézacím soudem ani v řízení před soudem odvolacím obviněný nijak nerozporoval medializaci uprchlické krize, migračních vln, ani jevů s tím souvisejících jako je například zvýšené bezpečnostní riziko či problém převaděčství. Ve svých podáních toliko akcentoval, že tato skutečnost nebyla prokázána. Její pravdivost však žádným způsobem nepopíral. Migrační krize se zejména v mediálním prostoru stala nedílnou součástí veřejného života, politického i občanského. Ve sdělovacích prostředcích byly pravidelně zveřejňovány informace o jejím průběhu, odkud a kam směřuje, o zadržení nelegálních migrantů v zahraničí i v České republice. Je tak možno uzavřít, že se jednalo o skutečnost, kterou lze podle obecné lidské zkušenosti možno považovat za pravdivou, a není proto nutné k jejímu prokázání provádět důkazy, např. sjetinami ze sdělovacích prostředků.

32. Těžištěm dovolání obviněného stejně jako jeho celé obhajoby od počátku trestního řízení je námitka směřující proti závěru soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu v jeho základní i kvalifikované skutkové podstatě. Takto formulované námitky jsou podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

33. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

34. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

35. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).

36. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti částečně dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

37. Obviněnému je kladeno za vinu spáchání zločinu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo pro jiného organizuje nedovolené překročení státní hranice nebo jinému umožní či mu pomáhá nedovoleně překročit státní hranici nebo jinému po nedovoleném překročení státní hranice umožní či mu pomáhá přepravit se přes území České republiky nebo takové přepravení organizuje, a spáchá takový čin jako člen organizované skupiny a za úplatu.

38. Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na ochraně státního území před nelegální migrací, který je realizovaný kontrolou osob, které překračují jeho státní hranici. Tento zájem vyplývá z potřeby dostát našim mezinárodním závazkům, regulovat nelegální migraci, bojovat proti mezinárodnímu zločinu apod. Objektivní stránka pak může být naplněna dvěma možnými způsoby, a to buďto organizováním či umožněním nedovoleného překročení státní hranice ve prospěch jiné osoby nebo pomoc k takovému překročení, nebo organizování nebo umožnění přepravy jiné osoby přes území republiky po nedovoleném překročení státní hranice či pomoc k takové přepravě (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4282–4285).

39. Zároveň je vhodné poukázat na to, že trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 tr. zákoníku se lze dopustit nejen na tzv. vnějších hranicích Schengenského prostoru, ale též na jeho vnitřních hranicích mezi jednotlivými členskými státy. Vstupem České republiky do Schengenského prostoru nedošlo ke zrušení hranic, pouze hraničních kontrol, což ovšem neznamená, že se překročení státní hranice stalo dovoleným pro kohokoli a jakýmkoli způsobem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1213/2016).

40. Jde o úmyslný trestný čin, přičemž postačí i úmysl eventuální. Jde-li o první alternativu, pachatel musí být alespoň srozuměn (smířen) s tím, že organizuje pro jiného nedovolené překročení státní hranice nebo jinému umožňuje či pomáhá nedovoleně překročit státní hranici. Vzhledem k tomu, že státní hranice ve skutkové podstatě trestného činu podle § 340 tr. zákoníku je tzv. normativním znakem skutkové podstaty, závěr o naplnění subjektivní stránky ve vztahu k tomuto znaku není podmíněn zjištěním, že v době činu pachatel znal jeho přesný význam, ale postačí, měl-li pachatel o jeho obsahu alespoň laickou představu (srov. R 8/2016) a pokrývalo-li jeho úmyslné zavinění skutečnosti, jež znak „státní hranice“ naplňují. Úmyslné zavinění musí být dáno i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle § 340 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4288–4291).

41. Námitky obviněného směřovaly právě proti naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu.

42. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel za a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo za b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

43. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

44. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

45. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky srovnej Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 316–327).

46. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

47. Obviněný v projednávané věci tvrdil, že soudy dospěly k závěru, že musel vědět, že se jedná o nelegální migranty bez platného cestovního dokladu na podkladě nedostatečného dokazování, kdy mu kladly k tíži, že nemá rasové předsudky a přepravované osoby považoval za Evropany. Takové konstatování je ovšem hrubě zjednodušující a zcela pomíjí odůvodnění soudů obou stupňů. Soudy dospěly k závěru, že z množství okolností obviněným realizovaného převozu mu muselo být zřejmé, že se nejedná o obchod v mezích zákona.

Povědomost obviněného, že osoby, které přepravoval, byly migranty bez platného cestovního dokladu, a že tedy jejich přeprava přes státní hranici České republiky je v rozporu se zákonem, soudy dovodily z celé řady okolností předmětných převozů, které ve svém souhrnu vedly k přesvědčivému závěru, že se obviněný vytýkaného jednání dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. ř. Celá přeprava včetně detailů jako určení trasy, místa naložení a vykládky přepravovaných osob, způsob platby a její výše, byla dohodnuta skrze aplikaci WhatsApp s pro něj neznámou osobou, se kterou se nikdy nepotkal, a která se mu nijak neidentifikovala.

Obviněný měl poslat dopředu fotografii svého automobilu, což rovněž nelze označit za běžný požadavek v rámci smluvní přepravy osob, a po doražení na místo o tom informovat objednatele. Na domluveném místě v domluveném čase v celkem dvou případech, a to dne 23. 8. 2023 a 30. 8. 2023 na nádraží v Bratislavě, naložil čtyři osoby tmavší barvy pleti hovořící jemu neznámým jazykem s batohy. V druhém jmenovaném případě byli jeho pasažéři zadrženi a ztotožněni jako osoby syrské národnosti bez platného cestovního dokladu a oprávnění překročit hranice České republiky.

Z výpovědi zadržených vyplynulo, že byli převáděni organizovanou skupinou a jednali podle instrukcí převaděčů, přičemž činnost obviněného navazovala na činnost dalších členů skupiny. Nejprve mu na jeho účet byla vyplacena záloha a poté i zbytek finančních prostředků. Při první přepravě se jednalo celkem o 18.802,50 Kč a v druhém 17.226 Kč. Jak poukázal nalézací soud, nejednalo se o běžnou zakázku taxislužby, kterou realizoval, nebyla dojednána skrze aplikaci UBER a osobě poptávající tyto přepravy nevystavil doklad v žádné formě, byla rovněž realizována za částky vymykající se běžným přivýdělkům obviněného skrze aplikaci UBER (podle jeho slov 15.000 Kč měsíčně).

Nelze ani opomenout, že v srpnu 2023 pokračovala tzv. migrační krize, přičemž z veřejně dostupných zdrojů (internetových serverů, hromadných sdělovacích prostředků) bylo všeobecně známo, že volný pohyb osob je vyhrazen pouze určité kategorii osob stanovených komunitárními předpisy, a především pak předpisy jednotlivých států (srov. bod 11. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 12. – 17. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Zároveň mu jako osobě s vysokoškolským vzděláním v oboru právo a současně legálnímu migrantovi musela být známa skutečnost, že pohyb Schengenským prostorem skrze území České republiky je vyhrazen státem stanovenému okruhu osob, a že osoby bez státního občanství musí projít procesem k získání oprávnění ke vstupu na území cizího státu. Nemohl se proto v žádném případě domnívat, že osoby, které naložil v Schengenském prostoru, se mohou automaticky volně pohybovat po všech státech v rámci tohoto prostoru.

48. Pokud bychom všechny výše zmíněné okolnosti posuzovali jednotlivě a izolovaně, jak činí obviněný, tak by mu bylo možné přisvědčit v tvrzení, že nevěděl o tom, že přepravuje nelegální migranty. Pro ilustraci lze uvést, že samotná skutečnost, že přepravoval osoby tmavší barvy pleti nehovořící jemu známým jazykem, automaticky neimplikuje jeho povědomost o tom, že by se mělo jednat o nelegální migranty. Ve spojení s dalšími zjištěnými a jemu známými okolnostmi však soudy podaly jasný obraz o naplnění subjektivní stránky, neboť ze všech výše poukazovaných okolností ve svém souhrnu muselo být obviněnému zřejmé, že přes státní hranici České republiky přepravuje osoby nemající potřebné cestovní doklady, tedy osoby, které nemají oprávnění státní hranici překročit, přičemž tak činil přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

49. Úmyslné zavinění obviněného je dáno i ve vztahu ke znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to spáchání činu jako člen organizované skupiny a za úplatu.

50. Pojem organizované skupiny trestní zákoník přímo nedefinuje a ponechává tak jeho vymezení na soudní praxi. Podle dosavadní judikatury rozumí sdružení více osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (viz přiměřeně R 53/1976-II. a R 45/1986). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (R 45/1986).

51. Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (viz TR NS 69/2010-T 1325.-1.).

Podle judikatury pro naplnění znaku organizované skupiny je třeba spolupráce nejméně tří osob, avšak není nutné ani to, aby se všechny osoby účastnily hlavní trestné činnosti nebo ji alespoň znaly, když postačuje dílčí jednání i méně závažného charakteru, jež ale v rámci plánovitosti a koordinovanosti organizované skupiny zajišťuje dosažení cíle. Pro účast na organizované skupině není třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem, nemusí být přímo členem skupiny, je-li na její činnost navázán.

Za dostačující lze považovat i účast na činnosti organizované skupiny, která nemusí naplnit všechny znaky spolupachatelství. K vytvoření skupiny může dojít až v průběhu páchání trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 155/2018) (srov. přiměřeně TR NS 69/2010-T 1325.-1.) (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 858–859).

52. Naplněním tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty z objektivní i subjektivní stránky se zabýval nalézací soud v bodě 15. svého rozsudku a odvolací soud v bodě 20. odůvodnění svého usnesení. Z výpovědí zadržených migrantů byla jasně vykreslena celá operace, ve které byli převáděni přes několik států, až se dostali do Bratislavy, kde dostali pokyn nastoupit do auta obviněného a nechat se jím odvézt do Drážďan. Jednání obviněného tedy navazovalo na organizovanou činnost většího počtu osob – převaděčů, kteří jednali ve vzájemné součinnosti tak, aby umožnili překročit nelegálním migrantům hranice České republiky se Slovenskou republikou a následně se Spolkovou republikou Německo. Obviněný byl k přepravě nelegálních migrantů podrobně instruován skrze aplikaci WhatsApp, kde mu byly sděleny podmínky přepravy, trasa i čas, kdy má naložit pasažéry. Stejně tak musel poslat dopředu fotografii svého automobilu, a následně potvrdit, že dorazil na místo určení. Jeho jednání tak bylo koordinováno s jednáním dalších osob. Přinejmenším dvě různé osoby mu poté převedly za provedenou přepravu peněžité prostředky. Je tedy na místě uzavřít, že mu muselo být zřejmé, že jedná v rámci organizované skupiny. Jeho jednání tak naplňuje jeden ze znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 340 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za své jednání obdržel v obou dvou případech peněžité prostředky, čímž naplnil druhý znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 340 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to spáchání činu za úplatu.

53. Nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že se vytýkaného jednání dopustil jednajíc v negativním skutkovém omylu ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 tr. zákoníku. Ve skutkovém omylu podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku jedná ten, kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu; taková osoba pak nejedná úmyslně. V projednávané věci však takovou situaci nelze dovodit. Jak Nejvyšší soud uvedl již výše, tak si obviněný s ohledem na všechny okolnosti musel být přinejmenším vědom, že se dopouští přepravou osob nemající oprávnění překročit státní hranice České republiky trestného činu.

54. Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy uvedl, že s ním bylo vedeno od počátku řízení s předjímaným závěrem nerespektujícím zásadu in dubio pro reo. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

55. Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisového materiálu a podaného dovolání navíc zjistil, že značná část námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).

IV.

56. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. B. odmítl.

57. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. 9. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu