U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání
obviněné D. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2017, sp.
zn. 4 To 405/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 210/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné D. V.
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 13 T
210/2016, byla obviněná D. V. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznán
vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu
se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustila tím, že:
poté, co K. D., majitelka nebytových prostor na ul. S. v J., kde obžalovaná A.
Š., jejíž trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, provozovala prodejnu, s
touto ukončila k 30. 11. 2013 spolupráci z důvodu neplacení nájemného, obrátila
se obžalovaná A. Š. na obžalovanou D. V. s žádostí o uzavření nové smlouvy o
nájmu uvedených prostor s tím, že obžalovaná D. V. by figurovala formálně jako
nájemce, avšak prodejnu by i nadále provozovala obžalovaná A. Š., která by
rovněž hradila nájem a služby s tím spojené, s čímž obžalovaná D. V.
souhlasila, ačkoliv věděla, že obžalovaná A. Š. měla v minulosti finanční
problémy a k ukončení spolupráce s obžalovanou A. Š. ze strany poškozené došlo
z důvodu neplacení nájemného,
a následně v souladu s uvedenou dohodou obžalovaná D. V. uzavřela dne 19. 1.
2014 s K. D. nájemní smlouvu, v níž se zavázala k platbě měsíčního nájemného ve
výši 14.000 Kč a ostatních služeb, přičemž obžalovaná A. Š. při přípravě
nájemní smlouvy do kolonky nájemce vyplnila osobní a kontaktní údaje osoby
jménem D. V., nar. ..., bytem V H., P., včetně identifikačního čísla náležícího
společnosti, v níž je jmenovaná jednatelkou, a to bez jejího vědomí a souhlasu
a bez vědomí a souhlasu obžalované D. V. i poškozené K. D.,
následně nejméně do května 2014 prodejnu provozovala obžalovaná A. Š., avšak
sjednané nájemné ani jiné platby nadále řádně nehradila a poté prodejnu bez
dalšího opustila,
přičemž k ukončení nájemního vztahu mezi obžalovanou D. V. a K. D. došlo až na
základě výpovědi ze strany K. D. z října 2014,
čímž byla podvodným jednáním obžalovaných A. Š. a D. V. poškozené K. D.
způsobena škoda na dlužném nájmu a platbách za odebranou elektřinu a plyn
nejméně ve výši 121.617 Kč.
Za uvedený přečin Okresní soud v Jihlavě uložil obviněné podle § 209
odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 81 odst. 1
tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněné podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř.
poškozenou K. D. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 13
T 210/2015, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O
podaném odvolání rozhodl Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 10. 1. 2017, sp.
zn. 4 To 405/2016, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 4 To
405/2016, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněné rozhodnutí ve věci samé spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku a to zejména v otázce, zda její jednání
má znaky přečinu. Obviněná zdůrazňuje, že pro právní kvalifikaci skutku je
zcela zásadní, aby ve skutkové podstatě bylo zahrnuto i zavinění, když v
případě uvedeného trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění. Podle
dovolatelky ze skutku není možno dovodit, v čem spočívala protiprávnost jejího
jednání. Nelze ani dovodit, že by uvedla někoho v omyl či využila něčího omylu
a existenci příčinné souvislosti mezi jednáním a vzniklým následkem. Obviněná
uvádí, že nepopírá, že uzavřela předmětnou nájemní smlouvu, ovšem odmítá, že by
fungovala jako fiktivní nájemce. Takový pojem právní úprava nezná. Vyjadřuje
přesvědčení, že na ní přešly všechny práva a povinnosti nájemce a že není
důležité, kdo fakticky předmět nájmu užíval, když tato skutečnost neměla na
právní postavení nájemců žádný vliv. Navíc i pokud by to bylo podstatné, lze to
řešit v souladu se zásadou ultima ratio. Pokud by skutečně existovaly
pochybnosti o tom, kdo je nájemce, tak by bylo nutno hodnotit užívání
předmětných prostor jako užívání bez právního důvodu a jí by nevznikla
povinnost hradit nájem. Zároveň obviněná vyjadřuje pochybnosti o subjektivní
stránce předmětného přečinu a existenci příčinné souvislosti mezi jejím
jednáním a vzniklou škodu. Zdůrazňuje, že zavinění je třeba posuzovat ke dni
uzavření nájemní smlouvy a že nemohla být dopředu srozuměna s tím, že
spoluobviněná A. Š. nájem nebude hradit. Pokud škoda vznikla nahodile, když
důvodně předpokládala, že v předmětných nebytových prostorách bude realizována
podnikatelská činnost a z této bude hrazeno nájemné, tak nemohla být v době
uzavírání předmětné nájemní smlouvy být srozuměna s tím, že nájemné nebude
hrazeno.
V závěru podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení
Krajského soudu v Brně 10. 1. 2017, sp. zn. 4 To 405/2016, ve spojení s
rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 13 T 210/2015,
a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne
15. 5. 2017, sp. zn. 1 NZO 475/2017, sdělil, že převážná část uplatněné
argumentace je jen opakováním důvodů uvedených v podaném odvolání, když hodnotí
provedené důkazy a postup soudu při hodnocení důkazů. Poškozená byla uvedena v
omyl jednáním jak obviněné, tak i spoluobviněné, když současně nelze pominout,
že obě spoluobviněné se dlouhou dobu znaly a spoluobviněná obviněné alespoň v
hrubých rysech sdělila, co bylo důvodem ukončení nájemního vztahu mezi ní a
poškozenou a že po ní chce, aby formálně figurovala v nové nájemní smlouvě,
přestože by obchod a činnosti s ním spojené nadále provozovala spoluobviněná.
Její jednání tedy odpovídá zdánlivému právnímu úkonu podle § 551 NOZ. Protože
obviněné byla známa předchozí špatná finanční situace spoluobviněné, že obchod
již předtím neprosperoval a důvod ukončení předchozího nájemního vztahu, tak
musela být přinejmenším srozuměna s tím, že nájem nemusí být hrazen, což s
nakonec i stalo. Zavinění obviněné je tedy dáno v úmyslu eventuálním. O
věrohodnosti obviněné nesvědčí ani skutečnost, že v nájemní smlouvě byly
uvedeny data jiné osoby, když jen stěží lze uvěřit tomu, že by si obviněná
nevšimla při podpisu smlouvy jiného data narození a bydliště u své osoby. Z
těchto důvodů považuje podané dovolání ze zjevně neopodstatněné.
V závěru státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném
zasedání. Pro případ odlišného stanoviska vyjádřil souhlas s tím, aby podle §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou
prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu
s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e
tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Obviněná naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že podle
jejího názoru nebyla fiktivní nájemce, ve skutečnosti, že neuvedla poškozenou v
omyl a nedostatku zavinění, neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním a
následkem a porušení zásady ultima ratio.
Lze konstatovat, že uplatněné námitky lze částečně pod zvolený dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Jedná se o námitky vztahující se
k uvedení poškozené v omyl, nedostatku zavinění, neexistenci příčinné
souvislosti a porušení zásady ultima ratio.
Ohledně další argumentace obviněné lze uvést, že obviněná toliko zpochybňuje
skutkové závěry soudů nižších stupňů, že nebyla fiktivní nájemce. Takto
uplatněné námitky směřují do způsobu hodnocení důkazů, a tudíž mají procesní
charakter. Obviněná v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými
zjištěními, předestírá vlastní verzi skutkového děje a požaduje, aby soudy
vycházely z její verze. Takto formulované námitky nemohou naplňovat zvolený
dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost
Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které
směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v
případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu
Ústavním soudem, který ovšem není ani v dané věci namítán, považuje Nejvyšší
soud za nutné uvést následující. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že
ze strany obviněné se jednalo o tzv. fiktivní nájemní smlouvu, mají jeho závěry
oporu v provedených důkazech. V tomto směru je třeba poukázat na výpověď
samotné obviněné a spoluobviněné A. Š., ze kterých je nepochybné, že obviněná
fakticky nájemní smlouvu neuzavírala s úmyslem, že by v pronajatých prostorách
podnikala, nikdy o tom vážně neuvažovala, ačkoliv poškozeným nepravdivě
uváděla, že již několik obchodů provozuje, což nepochybně posílilo její
důvěryhodnost, přičemž toto tvrzení se prokazatelně nezakládalo na pravdě (viz
výpověď svědků D. a D.). Obviněná již v době uzavírání nájemní smlouvy jednala
s vědomím, že obchod bude provozovat a jeho činnost realizovat spoluobviněná A.
Š., činnosti související s provozováním obchodu ji nijak nezajímaly, ačkoliv jí
z nájemní smlouvy vyplývala řada povinností, jako např. hradit nájemné a služby
spojené s nájmem nebytových prostor, žádné kroky k plnění svých povinností
vyplývajících z této smlouvy nerealizovala a ani neověřila, zda tyto kroky
provedla spoluobviněná, nezajímala se o to, zda je nájem řádně hrazen, ačkoliv
ve smlouvě vystupovala jako nájemce. Soudem prvního stupně použitý pojem
fiktivní nájemce vyjadřuje faktický stav, jedná se o vyjádření skutečnosti, že
obviněná nikdy reálně nechtěla naplnit obsah předmětné nájemní smlouvy.
V souvislosti s argumentací obviněné, že nájemní smlouva byla platná a že se
tedy nemohla dopustit přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je
třeba uvést, že v obecné rovině platí, že tohoto trestného činu se může
dopustit pachatel i v rámci obvyklého závazkového vztahu, aniž by porušil
nějaký právní předpis, na který trestní zákon neodkazuje (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1287/2012, rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 784/2010). Nad rámec shora
uvedeného lze uvést, že i pokud by byla předmětná smlouva neplatná, tak by to
nevylučovalo trestní odpovědnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.
9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 895/2014). Navíc je nutno i zdůraznit, že smlouva, při
jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem,
aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není
neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (nyní § 551 NOZ) pro
nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (nyní §
547, § 580 odst. 1 NOZ) pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z
účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle
ustanovení § 49a občanského zákoníku (nyní § 583 až § 585 NOZ), jehož se může
úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy, nikoliv osoba, které omyl vyvolala
(blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo
228/2015).
Ohledně námitky obviněné týkající se uvedení poškozené v omyl lze konstatovat,
že zvolená argumentace naplňuje uplatněný dovolací důvod, neboť se vztahuje k
naplnění všech znaku objektivní stránky zvoleného trestného činu. V dané věci
byla obviněná uznána vinnou skutkem, ve kterém je spatřováno spáchání přečinu
podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který
sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo
zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší
škodu. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba
jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená.
Objektem ochrany trestného činu podvodu je zde majetek. Objektivní stránka
spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije či zamlčí
podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici
a tím vznikne větší škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele či
jiné osoby. Za omyl se považuje vždy rozpor (neshoda) mezi představou toho, kdo
jedná v omylu, a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které mají
teprve nastat. Podmínkou však je, aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy
sebe nebo jiného obohacuje. Za uvedení v omyl je tedy třeba pokládat takové
jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, jež se neslučují s faktickým
stavem věci, přičemž není podstatné, zda pachatel uskuteční své jednání
konáním, opomenutím nebo mlčky tzv. konkludentním jednáním. Pachatel může
naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu i tím, že využije něčího
omylu. V tomto případě se sice pachatel sám nepřičiní o vyvolání omylu jiné
osoby, nicméně po poznání omylu jiného se cíleně snaží dosáhnout obohacení sebe
či další osoby, a to v příčinném vztahu k existujícímu omylu jiného. Podobně je
tomu i při zamlčení podstatných skutečností (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1852
až 1855).
Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dospěl k závěru, že
obviněná uvedla poškozenou v omyl. Uvedení v omyl podle soudů nižších stupňů
spočívalo v tom, že nájemní smlouvu s poškozenou uzavírala při vědomí
skutečnosti, že předmětný obchod nebude nikdy provozovat, a že provozování
obchodu přenechá spoluobviněné A. Š., kdy se fakticky nehodlala na činnosti
obchodu nijak podílet a to ani na hrazení nájemného a služeb spojených s
užíváním nebytových prostor, které byly předmětem nájmu, což poškozené zatajila
(blíže viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 rozhodnutí soudu
druhého stupně). Nejvyšší soud shledal, že závěry soudů o uvedení poškozené v
omyl jsou správné a mají oporu v provedeném dokazování. Za uvedení poškozené v
omyl lze považovat takové jednání obviněné, která ačkoliv věděla, že sama nikdy
nehodlá naplnit důvod nájmu, tj. provozovat obchod s potravinami, nikdy
nehodlala sama hradit nájemné a služby spojené s užíváním obchodu, vědomě při
uzavírání nájemní smlouvy zatajila poškozené skutečnost, že obchod bude
fakticky provozovat spoluobviněná, která ho již dříve provozovala a nehradila
nájem, což i bylo důvodem ukončení předchozího nájemního vztahu, a že právě
tato spoluobviněná má hradit nájemné a služby za užívání předmětného nebytového
prostoru. Skutečnost, kdo bude předmětný obchod fakticky provozovat a kdo má
hradit nájemné a služby spojené s užíváním nebytového prostoru nepochybně ve
vztahu k poškozené představovaly podstatný údaj, který měl vliv na uzavření či
neuzavření nájemní smlouvy, což nakonec vyplývá i z jejího vyjádření, když
výslovně uvedla, že nájemní smlouvu se spoluobviněnou A. Š. ukončili z důvodu
neplacení nájmu, což i obviněné sdělila a že neměla zájem v nájemní smlouvě se
spoluobviněnou pokračovat (viz č. l. 106–107). Jednalo se tedy o neshodu v
představě poškozené v tom, kdo bude nájemcem a kdo bude hradit nájemné a služby
spojené s užíváním předmětných prostor, s faktickým stavem věci, který jí
obviněná záměrně zatajila.
Rovněž argumentace týkající se zavinění naplňuje zvolený dovolací důvod, neboť
obviněná namítá, že u ní není dána subjektivní stránka trestného činu podvodu
podle § 209 tr. zákoníku, tedy úmysl poškozenou podvést. Z hlediska subjektivní
stránky se pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle
§ 209 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, když postačuje i úmysl nepřímý podle § 15
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Při posuzování úmyslu spáchat trestný
čin se jedná o otázku zavinění. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy
prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971).
Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám
trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 2. vydání,
Praha: C. H. Beck, s. 165). Zároveň platí, že zavinění jako vnitřní psychický
stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu.
Závěr o tom, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je
nepochybně závěrem právním. Jak je patrno z odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, tento dospěl k závěru, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu (viz str.
6 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil, když i své úvahy
ohledně naplnění subjektivní stránky jednání obviněné rozvedl z pohledu
námitek, které uplatnila v podaném dovolání a které jsou v podstatě totožné s
námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání (viz str. 3–4 rozhodnutí soudu
druhého stupně).
Nejvyšší soud považuje za potřebné konstatovat, že při posuzování úmyslu
obviněné poškozenou podvést není možno vycházet jen z její výpovědi a tuto
bezvýhradně akceptovat, byť lze připustit, že v dané věci ze samotné výpovědi
obviněné lze dovodit její úmysl poškozenou podvést. Výpověď obviněné je vždy
nutno hodnotit z pohledu dalších provedených důkazů a z nich vyplývajících
skutečností. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že samotná obviněná
připouští, že nikdy neměla v úmyslu hradit nájemné včetně služeb spojených s
užíváním předmětného obchodu. Již při uzavírání nájemní smlouvy jednala s
vědomím, že nájemné a služby má hradit spoluobviněná, což vyplývá nejen z její
výpovědi, ale i výpovědi spoluobviněné. Současně je z výpovědi poškozené
zřejmé, že při uzavírání nájemní smlouvy byla obviněná seznámena s tím, z
jakých důvodů byla ukončena nájemní smlouva se spoluobviněnou, že důvodem byla
skutečnost, že nehradila nájemné, když i spoluobviněná připustila, že měla s
obviněnou kamarádský vztah, že tato věděla o jejich jistých finančních
problémech, co měla dříve (zavření obchodu). Přesto při vědomí špatné finanční
situace spoluobviněné, která již dříve nehradila nájem, nájemní smlouvu
uzavřela a fakticky neučinila žádné kroky k tomu, aby nájemné a služby byly
hrazeny, ačkoliv nájemcem byla ona. Jinak řečeno, obviněná neměla se
spoluobviněnou žádnou dohodu o tom, že by ji tato dokladovala, že nájemné a
služby hradí, popř. že bude nájemné a platby za služby hradit k jejím rukám a
ona je přeposílat poškozené, tedy neučinila žádné kroky k zajištění a prověření
skutečnosti, zda nájemné a služby budou skutečně hrazeny poškozené. Tedy
obviněná, ačkoliv primárně chtěla uzavřením nájemní smlouvy pomoci
spoluobviněné, aby mohla dále podnikat, svým faktickým jednáním vyjádřila
srozumění s tím, že nájemné případně nebude hrazeno a poškozené bude způsobena
škoda na majetku. Obviněná totiž musela být vzhledem ke všem skutečnostem,
které jí byly známy v době uzavírání nájemní smlouvy a skutečnosti, že
neučinila žádné kroky k tomu, aby si ověřila, že nájemné a služby budou hrazeny
spoluobviněnou, srozuměna s tím, že nájemné a služby fakticky hrazeny nemusí
být a byla s tím smířena (jedná se o případ nepravé lhostejnosti). Srozuměním u
úmyslu nepřímého se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v
trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005).
Proto nelze námitce obviněné přisvědčit.
Rovněž námitka směřující do neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním
obviněné a způsobeným následkem, vzniklou škodu, je podřaditelná pod dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se týká objektivní
stránky trestného činu. Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinná
souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez
zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost
mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje,
jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při
vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke
vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině
tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která
by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku
následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do
jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek,
který z jednání obviněných nastal. Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnutý
zaviněním. Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující
objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním
pachatele a následkem trestného činu (R 20/1981). Vývoj příčinné souvislosti
musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. R 69/1953, R 20/1981
a R 21/1981). U úmyslných trestných činů tedy pachatelovo zavinění musí
zahrnovat příčinný průběh jako možný, přičemž pro tento případ s ním musí být
pachatel alespoň srozuměn (blíže viz P. Šamal a kol., Trestní zákoník I. § 1až
139, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 124).
V dané věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve věci je dána existence
příčinného vztahu mezi jednáním a následkem. Pokud by totiž obviněná neuzavřela
nájemní smlouvu s poškozenou, tak by nemohlo dojít k následku, tedy vzniku
škody na straně poškozené, když poškozené nebylo hrazeno nájemné (nedostalo se
jí očekávaného přírůstku) a musela za obviněnou hradit služby spojené s
užíváním předmětného prostoru, ačkoliv podle nájemní smlouvy měla tyto hradit
obviněná. Ke vzniku následku došlo v důsledku uzavření nájemní smlouvy a
nehrazení nájemného a služeb, které měla podle nájemní smlouvy hradit obviněná,
jež ani neučinila žádné kroky k tomu, aby nájemné a služby byly fakticky
hrazeny spoluobviněnou. Zavinění postihuje i způsobený následek, když obviněná
jednala v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
zákoníku, když pro stručnost lze odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu
ohledně subjektivní stránky jednání obviněné.
Námitku obviněné týkající se zásady ultima ratio lze s jistou dávkou tolerance
podřadit pod zvolený dovolací důvod, když souvisí se zásadou subsidiarity
trestní represe, takže obecně naplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Obviněná při uplatnění této námitky výslovně uvádí, že věc je
zcela řešitelná prostředky civilního práva.
Lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze
základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva.
Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů,
které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §
12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu.
Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který
trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto
zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin,
který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V
případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost
za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů
korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2
tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen
jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné
poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého
spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s
ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku,
a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a
dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na
zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné
společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný
skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím
trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod
č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích
Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo
vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6
Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu
závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost
postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe
(resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace
trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata
byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli
při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na
primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních
odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního
principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst.
1 tr. ř.“.
K tvrzení obviněné, jenž uplatnila v souvislosti s námitkou zásady ultima
ratio, a které spočívá v tom, že věc měla být řešena prostřednictvím civilního
řízení a nikoliv prostředky trestního práva, když záležitost má soukromoprávní
povahu, lze uvést následující. Zásadu ultima ratio vyjádřenou v § 12 odst. 2
tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud
existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např.
odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní (např. rozhodnutí
ÚS III. 4097/12). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy
uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí
vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom
funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn.
III. ÚS 2550/12). Jinak řečeno existence civilněprávního vztahu nevylučuje
uplatnění trestní odpovědnosti konkrétní osoby, pokud ta svým jednáním naplní
zákonné znaky skutkové podstaty určitého trestného činu (blíže viz např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 82/2012 ze dne 8. 2. 2012, obdobně
viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1035/2010 ze dne 8. 9. 2010).
Pokud obviněná namítá, že ve věci došlo k porušení zásady „ultima ratio“, když
věc nebyla řešena prostředky civilního práva, tak je třeba zdůraznit, že
skutečnost, že věc nebyla řešena prostředky civilní žaloby, neodůvodňuje závěr,
že by ve věci bylo možno postupovat prostředky trestního práva (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 823/2010 ze dne 22. 9. 2010).
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud v dané souvislosti odkázat na
nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, podle kterého
„je princip subsidiarity trestní represe kriminálně politickou směrnicí,
platnou pro zákonodárce a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejího
naplňování zasahovat. Ingerence Ústavního soudu by byla myslitelná toliko v
roli „negativního zákonodárce“ v situaci, v níž by aktivně legitimovaný subjekt
namítal protiústavnost platné právní úpravy. Princip subsidiarity trestní
represe nalézá své uplatnění také v aplikační praxi orgánů činných v trestním
řízení při projednávání jednotlivých trestních kauz – zde je chápán jako
korektiv, zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako
trestného činu. Je vyjádřen v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jako aplikační zásada
se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého
jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně
situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo
pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu
nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno
považovat za trestný čin“.
Posuzovaný skutek v dané věci nepochybně po formální stránce naplňuje všechny
znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Skutek dosahuje i
hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného
činu. V tomto směru lze odkázat na skutečnost, že obviněná naplnila
kvalifikovanou skutkovou podstatu, výší způsobené škody, která více než
2násobně přesáhla dolní hranici škody většího rozsahu (50.000 Kč) a dobu
páchání trestné činnosti. Lze mít za to, že vzhledem ke všem těmto skutečnostem
je v dané věci nutno uplatnit reparační a preventivní funkci trestního práva.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo podáno
jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně
neopodstatněné.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové
vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto
usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde
o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová