7 Tdo 895/2014-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. září 2014 v neveřejném zasedání, o
dovolání obviněného A. T. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 2 To 247/2013, v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 94/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 1 T
94/2013, byl obviněný A. T. uznán vinným v bodě ad 1) pokusem přečinu podvodu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, k § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, v bodě
2 – 3) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 4) přečinem
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §
209 odst. 3 tr. zákoníku, ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228
odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích
poškozených na náhradu škody.
Obviněný se uvedených přečinů dopustil tím, že ad 1) dne 21. 7. 2011 ve
V. M., okr. V., v kanceláři cestovní agentury B. T. – V. J., po předchozích
jednáních uzavřel cestovní smlouvu na zájezd pro dvě osoby na Maledivy od 16.
9. 2011 na 10 dní v hodnotě 162 980 Kč, téhož dne předložil nepravdivý příkaz k
úhradě zmíněné částky z účtu ČSOB na účet cestovní agentury, dne 25. 7. 2011 si
přiobjednal letecký zájezd na Srí Lanku v ceně 16 900 Kč, a poté opět předložil
nepravdivý příkaz k úhradě této částky, přičemž V. J. po zjištění, že celková
částka 179 880 Kč nebyla uhrazena, s ním několikrát jednala, on se pod různými
záminkami vymlouval, že cenu uhradí např. z jiného účtu či přímo pořadateli
zájezdu Palma Travel, s. r. o., a takto si počínal až do plánovaného odletu, a
ačkoliv na zájezd neodletěl, spol. Palma Travel, s. r. o., po cestovní agentuře
BOB Tour požadovala úhradu částky 179 880 Kč, avšak k její úhradě po dalších
jednáních nedošlo, když u ČSOB žádný účet neměl; ad 2) poté co se dne 26. 1.
2013 v O. ubytoval pod jménem svého bratra I. T. v hotelu Gól, dne 29. 1. 2013
si po úhradě ceny ubytování prodloužil pobyt o tři noci, to je do 1. 2. 2013, a
využíval hotelové služby, přičemž věděl, že nemá peníze na zaplacení a proto
tvrdil, že pobyt uhradí převodem ze svého účtu vedeného u České spořitelny, o
čemž předložil nepravdivý příkaz k úhradě, když žádný účet u České spořitelny
neměl, a hotel bez zaplacení opustil, čímž způsobil majitelce hotelu Gól M. Č.
škodu ve výši 2 290 Kč; ad 3) dne 4. 2. 2013 v N. H., okr. V., se ústně dohodl,
pod smyšleným jménem A. Z., s J. M. o ubytování dvou osob, to je s přítelkyní,
na dobu dvou týdnů včetně poskytnutí stravy v jejím rodinném domku s tím, že
vše zaplatí po uplynutí sjednané doby, přičemž poté se s ní dohodl na
prodloužení ubytování na jeden týden, když po celou dobu byl ubytován sám, a
dne 22. 2. 2013 odjel do V. s tím, že po návratu vše zaplatí, což se nestalo,
neboť zpět do N. H. se nevrátil a způsobil tak J. M. škodu ve výši nejméně 8
414 Kč; ad 4) dne 20. 2. 2013 v N. H., okr. V., když byl ubytován v rodinném
domku J. M., využil její nepřítomnosti a v obývacím pokoji ze skříně odcizil
peněženku s částkou 500 euro a 130 zlotých, které poté utratil ve Z. a J. M.
tak způsobil škodu ve výši 13 548 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v
Ostravě – pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 2 To
247/2013, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání
opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně
podal návrh na přerušení výkonu rozhodnutí. Obviněný v úvodu svého mimořádného
opravného prostředku, s poukazem na zásadu presumpce neviny, uvedl výhrady
proti způsobu, jakým samosoudce okresního soudu vedl řízení (neumožnil mu
přednést poslední slovo v hlavním líčení), s tím, že postoj samosoudce při
hodnocení důkazů, jakož i při úvaze o vině a trestu, nebyl podle jeho názoru
nestranný. Pokud jde o skutek pod bodem ad 1) obviněný uvedl, že pokus přečinu
podvodu v jeho případě není dán. Namítl, že nebyla přesně konkretizována výše
škody, která měla být způsobena cestovní kanceláři Palma Travel, s. r. o., a
cestovní agentuře BOB Tour. Upozornil, že cestovní kanceláři Palma Travel, s.
r. o., žádná škoda nevznikla a ani se se svým nárokem „nepřihlásila“ k
trestnímu řízení. Soudy podle něj nesprávně vyhodnotily uzavřenou cestovní
smlouvu, která je neplatná, neboť jeho podpis na smlouvě byl vyhotoven V. J.
Povinnost k úhradě pak mohla podle obviněného vzniknout pouze na základě platné
smlouvy. Obviněný poukazuje na skutečnost, že cestovní agentura BOB Tour svým
jednáním vědomě porušila Smlouvu o obchodním zastoupení uzavřenou s cestovní
kanceláří Palma Travel, s. r. o., podle které má povinnost při uzavírání
cestovních smluv převzít od zájemce sjednanou zálohu a teprve následně zaslat
cestovní kanceláři cestovní smlouvu k realizaci. Uvádí, že cestovní kanceláři
Palma Travel, s. r. o., mohla vzniknout pouze škoda související se stornováním
zájezdu a cestovní agentuře BOB Tour mohla vzniknout škoda maximálně ve výši
odměny za zprostředkování. V případě dodržení uvedených smluvních podmínek,
nemohlo podle obviněného dojít ke škodlivému následku. Soudy se podle něj
nedostatečně zabývaly důvody jeho obhajoby. Obviněný vytýkal cestovní agentuře,
že měla především zájem zájezd prodat a nevyužila možnost cestovní smlouvu bez
dalšího upozornění zákazníka zrušit. Pokud soudy připustily, že poškozená
cestovní agentura se svým podpisem snažila napravit nedostatek řádného uzavření
smlouvy, pak se jednalo ze strany poškozené o protiprávní jednání a na základě
toho ho nelze za tento skutek odsoudit. Dále obviněný s odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu (TR NS 35/2007) uvádí, že „k závěru o existenci omylu
nepostačuje, že k vylákání plnění byly poskytnuty nepravdivé údaje, protože na
straně oklamaného nelze odhlížet od jeho sumy vědomosti o skutečnosti, o níž je
klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán. Nelze bez dalšího pomíjet
možnost oklamaného, aby jednoduše eliminoval svůj omyl“.
Pokud jde o skutek pod bodem ad 2) obviněný doznal, že se v uvedeném
hotelu ubytoval, ale popírá, že by se ubytoval pod jménem svého bratra. Protože
již v minulosti byl v tomto hotelu ubytován pod bratrovým jménem, pracovnice
recepce zřejmě omylem nezapsala správně jeho jméno. Uvedl, že se dostal do
tíživé situace, onemocněl a potřeboval chřipku vyležet, měl údajně zájem
ubytování později doplatit. U tohoto skutku tak podle něj chybí úmysl se
ubytovat a nezaplatit.
U skutku pod bodem ad 3) obviněný uvedl, že cena za ubytování byla
sjednaná jinak. Poukázal na výpověď poškozené, že původní dohoda byla 3 000 Kč
pro dvě osoby na týden, ale pak mělo být sjednáno, že pokud je tam sám, tak
bude platit za jednu osobu plus 100 Kč za večeři, což odpovídá částce 4 500 Kč.
Uplatněná škoda tak podle něj neodpovídá sjednané dohodě za ubytování. Obviněný
dále uvedl, že ubytování mělo být zaplaceno po uplynutí sjednané doby
ubytování, která nebyla dodržena v důsledku jeho vzetí do vazby, a je podle něj
spekulací, zda by po skončení ubytování zaplatil či nikoliv. Také uvedl, že po
dohodě s poškozenou jí poskytl protiplnění v podobě provedení různých prací.
Pokud jde o skutek pod bodem ad 4) obviněný tvrdí, že neodcizil 500
eur, ale odcizil pouze 150 eur a 130 zlotých. Podle obviněného si poškozená
nemusela pamatovat přesnou sumu, kterou doma měla a také se domnívá, že jí část
peněz mohl odcizit někdo jiný, když měla mít návštěvu, která si měla přijít
půjčit peníze.
Souhrnně pak v závěru dovolání obviněný uvedl, že u skutků ad 2) - 4)
nebyla dodržena zásada in dubio pro reo, u skutku ad 2) nebyl úmysl se ubytovat
a nezaplatit, u skutku ad 3) byla cena za ubytování sjednána jinak a u skutku
ad 4) byla odcizena jen částka, kterou uvedl ve své výpovědi, přičemž ve všech
případech je rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozených, který nebyl
objasněn a měla tak být dodržena zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
odvolacího soudu a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265o tr. ř. o
přerušení výkonu rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání obviněného uvedl, že námitky týkající se skutků pod body ad 2) - 4)
výroku o vině směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný podle
něj vytýká porušení procesní, nikoli hmotně právní zásady „in dubio pro reo“ a
na základě vlastního hodnocení důkazů se domáhá změny skutkových zjištění
ohledně okolností zakládajících podvodný charakter jeho jednání, popř. změny
skutkových okolností týkajících se výše škody. Takové námitky podle státního
zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Naopak odpovídá mu podle
něj část námitek u skutku pod bodem ad 1), tyto námitky však považuje za
nedůvodné. Upozornil, že obviněný se přečinu dopustil ve stadiu pokusu, takže
jím namítaná škoda vůbec nevznikla. Za škodu, jejíž způsobení však obviněný
zamýšlel, je podle státního zástupce nutno považovat cenu předmětného zájezdu.
Pokud jde o námitky stran neplatnosti cestovní smlouvy, upozornil, že obviněným
tvrzené důvody neplatnosti se týkají pouze přiobjednaného zájezdu na Srí Lanku.
Tato skutečnost však nic nemění na tom, že zájezd nejen objednal, ale také
předstíral, že jej zaplatil. Okolnost, že dodatek cestovní smlouvy mohl být
sjednán z hlediska práva civilního neplatně, nevylučuje podle státního zástupce
trestní odpovědnost obviněného. Bezpředmětné jsou podle něj také námitky
týkající se způsobilosti poškozené být oklamán, neboť by bylo podle něj
absurdní dovozovat, že poškozené bylo od počátku známo, že obviněný za zájezd
nehodlá zaplatit.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se
již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání,
jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z
obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 522 a násl. a 528 a násl. tr. spisu).
Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již
nalézací soud.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že uplatněnému
dovolacímu důvodu námitky obviněného z velké části neodpovídají. Jedná se o
námitky, jimiž obviněný u každého ze skutků brojí proti skutkovým zjištěním
nalézacího soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnit také soud odvolací,
nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje, polemizuje se způsobem
hodnocení důkazů, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za
chybné. Pochybuje obecně o nestrannosti soudce soudu I. stupně při hodnocení
důkazů, jakož i při rozhodování o jeho vině a trestu. Namítá údajné porušení
procesní zásady trestního řízení, a to presumpce neviny a z ní vyplývajícího
pravidla in dubio pro reo. Pokud jde o porušení pravidla in dubio pro reo,
Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo
1525/2009, že „námitka porušení pravidla in dubio pro reo je námitkou
procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv
z hlediska procesních předpisů.“ Obviněný také namítá, že mu na konci hlavního
líčení nebylo uděleno poslední slovo. Také tato námitka je námitkou
procesněprávní a nikoli hmotně právní, neboť spočívá v porušení procesních
předpisů, v tomto případě týkajících se průběhu hlavního líčení. Nejvyšší soud
na tomto místě dodává, že skutečně z protokolu o hlavním líčení na č. l. 498 a
násl. tr. spisu nevyplývá, že by obviněnému po skončení závěrečných řečí bylo
uděleno poslední slovo. Nutno však podotknout, že toto pochybení nemá z
hlediska dodržení práva na spravedlivý proces zásadní povahu, navíc za
okolností, že obviněný plně využil své právo na závěrečnou řeč, v níž uplatnil
svou obhajobu v těch směrech, které považoval za důležité. Jeho závěrečná řeč
nebyla přerušena a uskutečnila se bezprostředně před přerušením jednání za
účelem vyhlášení rozsudku. Obviněnému tak fakticky bylo umožněno, aby naposled
mohl ovlivnit ve svůj prospěch úvahy soudy bezprostředně před rozhodnutím, což
je hlavním účelem práva na poslední slovo.
Uvedené námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, obviněný zaměňuje
dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, za další odvolání a přehlíží, že
dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě
námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání.
Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze
skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a
nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové
námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Pokud jde o skutek popsaný v tzv. skutkové větě pod bodem ad 1) obviněný
namítá, že nebyla dostatečně konkretizována výše škody, tvrdí, že soudy chybně
vyhodnotily uzavřenou cestovní smlouvu, která je podle jeho názoru neplatná
(podpis na smlouvě není jeho, ale doplnila ho za něj svědkyně V. J.), přičemž
podle něj z neplatné smlouvy nemůže pro něho vzniknout povinnost k úhradě. Tyto
námitky sice odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, když v podstatě
zpochybňují naplnění znaku větší škody ustanovení § 209 odst. 3 tr. zákoníku,
ale Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
Pokud jde o námitky obviněného týkající se neplatnosti cestovní smlouvy, je
nutné připomenout, že obviněný v uvedeném případě sjednal dne 21. 7. 2011 u
cestovní agentury zájezd na Maledivy, když podepsal cestovní smlouvu a týž den
doložil zaplacení ceny zájezdu falešným příkazem k převodu částky 162 980 Kč.
Následně dne 25. 7. 2011 přiobjednal letecký zájezd na Srí Lanku a týž den
doložil i zaplacení tohoto zájezdu nepravdivým příkazem k převodu částky 16 900
Kč z ČSOB. Namítaný důvod neplatnosti cestovní smlouvy se ale týká pouze
přiobjednaného zájezdu na Srí Lanku, neboť bylo v průběhu dokazování zjištěno,
že tuto další cestovní smlouvu o zájezdu na Srí Lanku, za okolností blíže
popsaných v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů, nepodepsal obviněný, ale
podpisem za obviněného ji opatřila sama poškozená V. J. (viz § 40 odst. 3
občanského zákoníku, zák. č. 40/1964 Sb., účinný v době uzavření smlouvy;
písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou). I když otázka
platnosti cestovní smlouvy nemá význam při posuzování jeho trestní odpovědnosti
(viz níže), je z hlediska výše obviněným způsobené škody podstatná uzavřená
cestovní smlouva ze dne 21. 7. 2011, kde cena zájezdu představovala částku 162
980 Kč, což již samo o sobě plně postačuje k naplnění znaku „větší škody“ podle
§ 209 odst. 3 tr. zákoníku, jako následku k němuž podle soudů nižších stupňů
jednání obviněného směřovalo. Obviněný tuto cestovní smlouvu podepsal, přičemž
k okolnostem a důvodům jejího uzavření se v průběhu řízení vyjadřoval rozporně,
když ve vazebním zasedání dne 27. 2. 2013 uvedl, že zájezd objednal, aby udělal
dojem na svoji přítelkyni, že jej pak chtěl zrušit, protože neměl peníze na
jeho zaplacení, přičemž v hlavním líčení dne 17. 6. 2013 zase uvedl, že o
zájezd měl zájem a chtěl jet s přítelkyní na dovolenou.
K otázce významu platnosti či neplatnosti právního úkonu při posuzování trestní
odpovědnosti za trestný čin, jehož součástí objektivní stránky je určitý právní
úkon, se soudní praxe vyjádřila již opakovaně a zaujala konstantní právní
názor, že podstatným je smysl a obsah právního úkonu a nikoli to, zda je či
není platný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn.
7 Tdo 88/2010, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 6/2010, str. 185,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003,
publikované pod č. T 575 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit
24/2003, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2003). Jestliže je právní
úkon součástí jednání či jiného znaku skutkové podstaty trestného činu, může
vykazovat i formální vady, které mohou znamenat neplatnost takového úkonu z
hlediska požadavků norem stojících mimo trestní právo, aniž by tato skutečnost
měla vliv na trestní odpovědnost pachatele. V této souvislosti poukazuje
Nejvyšší soud i na rozhodnutí publikované pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr., jehož
právní věta výslovně stanoví, že trestní odpovědnost podle § 128 odst. 2 tr.
zákona není vyloučena, je-li smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž
uzavření dal popud, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatná (k
otázce možnosti spáchání trestného činu prostřednictvím neplatných právních
úkonů srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS
1320/08).
Aplikujeme-li tyto zásady na uvedený případ, je zřejmé, že neplatnost smlouvy
není na překážku vyvození trestní odpovědnosti obviněného, který v podvodném
záměru, a při naplnění dalších znaků podvodného jednání, zcela nepochybně
sjednal s poškozenou cestovní agenturou smlouvu o přikoupení zájezdu
(prodloužení zájezdu na Maledivy o výlet na Srí Lanku), za nějž také nehodlal
zaplatit a zaplacení opět předstíral předložením nepravého příkazu k převodu.
Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel,
osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele
může jít u ostatních osob též o právnické osoby. Rozhodným zůstává, že se
obviněný dopustil jednání podvodné povahy vůči majitelce cestovní agentury, a
to se záměrem obohatit se vylákáním zájezdu v dané ceně bez jeho zaplacení.
Protože cestovní agentura prodávala podle smlouvy o obchodním zastoupení
zájezdy jménem cestovní kanceláře Palma Travel, s.r.o., cestovní smlouva byla
uzavřena přímo mezi touto cestovní kanceláři a obviněným, jehož jednání
směřovalo ke způsobení škody cestovní kanceláři ve výši ceny objednaného
zájezdu, která několikanásobně převyšuje hranici „větší škody“, přičemž k
dokonání činu absolvováním nezaplaceného zájezdu nedošlo a jednání obviněného
zůstalo ve stádiu pokusu přečinu podvodu. Namítá-li obviněný, že z neplatné
smlouvy nemůže pro něj vzniknout povinnost k náhradě škody, tak o povinnosti
obviněného k náhradě škody v tomto případě jednání ad 1) nebylo rozhodnuto,
když cestovní kancelář ani nárok neuplatnila a majitelka cestovní agentury byla
s uplatněným požadavkem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních. Z výše uvedeného k bezvýznamnosti neplatnosti smlouvy v
trestním řízení vyplývá, že obecně neplatnost určité smlouvy není na překážku
uložení povinnosti k náhradě škody, pokud tato byla trestným činem způsobena.
Obviněný byl ale v bodě ad 1) pravomocně uznán vinným pokusem trestného činu
podvodu, který je charakteristický právě absencí následku. Řešení otázky jiného
vývojového stadia trestné činnosti pak při dovolání pouze obviněného
nepřicházelo v úvahu. Přitom jsou bez významu námitky obviněného, že cestovní
kancelář mohla zájezd stornovat nebo odstoupit od smlouvy. Obviněný totiž
pracovníky cestovní kanceláře do poslední chvíle ujišťoval o svém úmyslu zájezd
zaplatit a absolvovat, a odstoupení od smlouvy je právem a nikoliv povinností
smluvní strany.
Pokud jde o odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo
461/2007, týkajícího se způsobilosti poškozeného být oklamán, Nejvyšší soud
konstatuje, že namítané rozhodnutí nedopadá na tento případ obviněného, neboť
poškozené agentuře BOB Tour, resp. V. J. nebylo (nemohlo být) od počátku
zřejmé, že obviněný za objednaný zájezd nehodlá zaplatit, naopak poškozená byla
oprávněna předpokládat, že obviněným předložené doklady (falešné příkazy k
úhradě částek) o zaplacení jsou pravé a počítala s tím, že obviněný svůj
závazek ze smlouvy splní. Navíc poškozená v rámci svých možností ověřovala u
obviněného jeho úmysl uhradit sjednané služby (upozornila na nedošlou platbu,
dotazovala se, kdy bude zájezd skutečně zaplacen, nabízela možnost storna
zájezdu), obviněný však i nadále poškozenou lživě utvrzoval o svém úmyslu
zájezd zaplatit a zúčastnit se jej. Obviněný uvedl poškozenou v omyl ohledně
zaplacení zájezdu (nepravdivými doklady a lživým utvrzováním), přičemž
poškozená se evidentně v rámci svých možností snažila předejít komplikacím.
Nejvyšší soud tedy shledal, že námitky obviněného týkající se jednání popsaného
pod bodem ad 1) jsou zjevně neopodstatněné.
Jednáním pod bodem ad 2) se obviněný dopustil přečinu podvodu podle § 209 odst.
1 tr. zákoníku. Jeho námitka, že se v hotelu neubytoval pod jménem svého
bratra, ale pod svým vlastním, když došlo zřejmě při zápisu jména k omylu
personálu hotelu, uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jde o námitku
skutkovou. Provedeným dokazováním bylo totiž zjištěno, že obviněný se záměrně v
evidenci hotelu přihlásil pod jménem I. T. To vyplývá rovněž z jeho výpovědi v
přípravném řízení kde již jako obviněný vypověděl, že toto jméno uvedl, protože
nechtěl uvádět své jméno z důvodu své minulosti (viz str. 151 tr. spisu).
Obviněný dále namítá, že u tohoto skutku není dán úmysl ubytovat se a
nezaplatit za ubytování. Tato námitka nedostatku podvodného úmyslu odpovídá
uplatněnému důvodu dovolání, ale nelze ji přisvědčit. Jeho tvrzení o tom, že
onemocněl, ale musel chřipku „vyležet“ a chtěl zaplatit později, je v rozporu
se zjištěným skutkovým stavem, a tedy jen jednou z řady jeho lží, kterou zjevně
běžně používá ve svém životě při páchání trestné činnosti i v komunikaci s
lidmi za účelem získání jejich důvěry. O tom svědčí nejen jeho dosavadní
kriminální kariéra, když byl již v minulosti odsouzen za trestnou činnost
podvodného charakteru, ale také další podvodná trestná činnost, která je
předmětem této trestní věci, když po opuštění hotelu Gól v O. bez zaplacení, se
již za tři dny pod smyšleným jménem ubytoval u další poškozené v N. H., které
za pobyt rovněž nezaplatil (skutek ad 3 rozsudku). Zjevná neopodstatněnost
námitky neexistence podvodného úmyslu zcela nepochybně vyplývá již z popisu
uvedeného skutku ad 2) rozsudku. Podvodné jednání obviněného spočívalo v tom,
že se ubytoval v hotelu Gól, a to záměrně pod cizím jménem, první část svého
pobytu uhradil, své ubytování však prodloužil, ačkoli věděl, že na další úhradu
již nemá finanční prostředky, že tedy nebude mít z čeho pobyt hradit, svou
tíživou finanční situaci před personálem hotelu maskoval výmluvami, že nemá
hotovost a provede platbu převodem z účtu. Za tímto účelem si (opět) opatřil
nepravdivý příkaz k převodu dlužné částky za ubytování, když se tento příkaz
pochopitelně nikdy nerealizoval a poškozené tak vznikla škoda na jejím
majetku. Obviněný tedy v úmyslu sebe obohatit jiného uvedl v omyl a způsobil
na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Pokud jde o námitky týkající se jednání pod body ad 3) a 4) výroku o vině, pak
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neodpovídají. Obviněný je v těchto bodech usvědčován především výpovědí
poškozené J. M., která uvedla, že se u ní ubytoval pod smyšleným jménem, za
ubytování (pobyt trvající bezmála 3 týdny) nezaplatil a odcizil jí 500 euro a
130 zlotých. U skutku ad 3) obviněný sporuje výši škody, tedy částku, kterou
měl za ubytování zaplatit poškozené. Nabízí v této souvislosti svůj vlastní
výpočet jím předpokládané ceny za ubytování. Výše škody však vyplynula ze
skutkových zjištění učiněných soudy na základě provedeného dokazování, když
bylo zjištěno, že obviněný se s poškozenou domluvil na částce 3 000 Kč týdně za
ubytování a 100 Kč denně za stravu. Pravdivost jeho námitek ohledně domluvy s
poškozenou na jiné ceně nebo, že by si část ceny za ubytování u poškozené po
dohodě s ní odpracoval (prováděním drobných oprav a drobných služeb pro
poškozenou), z provedeného dokazování nevyplývá. Pouhou snahou vyhnout se
trestní odpovědnosti, je i námitka obviněného, že pokud v souladu s obžalobou
mělo být za ubytování zaplaceno až po uplynutí sjednané doby ubytování, tak
tato lhůta nebyla dodržena, protože byl zadržen a následně vzat do vazby, takže
svému závazku nemohl dostát. Za této situace pak považuje závěr, že by za
ubytování nezaplatil, za spekulaci. I kdyby se zcela odhlédlo od kriminální
podvodné minulosti obviněného, tak jeho tvrzení o úmyslu zaplatit ubytování je
v rozporu s tím, že se naprosto stejně zachoval při předchozím ubytování v
hotelu Gól, přičemž v tomto dalším případě se ubytoval již pod zcela smyšleným
jménem, čímž si již předem vytvářel podmínky, aby nebyl později identifikován a
dopaden. Dále je v rozporu s jeho vlastní výpovědí v přípravném řízení, kde
uvedl, že neměl práci a tedy ani peníze na zaplacení za ubytování a stravu,
bylo mu to hloupé, tak si před paní (poškozenou) začal vymýšlet, až v pátek
odjel s tím, že se vrátí. O tom jak „vážný“ byl jeho úmysl vrátit se a zaplatit
za ubytování, pak zcela jasně svědčí skutečnost, že ještě před odchodem
poškozené ukradl peněženku s vysokou hotovostí (skutek ad 4 rozsudku). Pokud
jde o skutek pod bodem ad 4) obviněný doznal, že poškozené odcizil finanční
prostředky, sporuje však výši odcizené částky s tím, že ukradl poškozené mnohem
méně, poškozená si podle něj nemusela přesně pamatovat, kolik peněz v peněžence
měla. Obviněný nabízí k posouzení také jinou možnou verzi průběhu skutkového
děje, že zbývající částku (kterou nedoznává), mohl poškozené odcizit někdo
jiný. Soudy na základě provedeného dokazování shledaly výpověď obviněného
účelovou a zcela věrohodnou shledaly výpověď poškozené. Uvedené námitky
evidentně vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu, když výlučně směřují
proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a na něm učiněným skutkovým
zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný se jimi domáhá toho, aby soud uvěřil
jeho verzi průběhu skutkového děje.
Nejvyšší soud uzavírá, že neshledal mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy žádný (natož extrémní) rozpor, neshledal v posuzovaném
případu takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v
souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby
důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z
nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně
hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace
důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2
odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky
vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se
neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Hmotně právní námitky pak shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného A. T. odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v souladu s ustanovením
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K rozhodnutí podle § 265o tr. ř. neshledal Nejvyšší soud důvody.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš