USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. Z. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2024, č. j. 4 To 296/2024-363, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 71/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá.
1. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 28. 3. 2024, č. j. 4 T 71/2023-289, uznal obviněného M. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
na základě předchozí dohody s vědomím vlastního postavení a postavení a úloh ostatních blíže neustanovených osob vyplývající z rozdělení jejich úkolů, se záměrem dosáhnout nedovoleného překročení státní hranice České republiky osobami syrské národnosti za úplatu nejméně 100 Euro, v přesně nezjištěné době dne 12. 2. 2023 kolem 22:30 hodin v Praze, v ulici XY, v restauraci XY, převzal od blíže nezjištěné osoby do přepravy osobním vozidlem tovární značky BMW 730D, registrační značky XY, VIN XY, šedé barvy osoby syrské národnosti jménem D. S., A. H., M. H. a A. D., které neměly potřebné doklady a povolení k pobytu na území České republiky ani v Schengenském prostoru, a to za účelem jejich převozu do Spolkové republiky Německo, o nichž věděl, že jsou nelegálními migranty, přičemž byl dne 13. 2. 2023 v 00:21 hodin na exitu XY, dálnice D8 ve směru z Prahy do Ústí nad Labem zastaven a kontrolován hlídkou Odboru služby dopravní policie Magnet 515, Dálniční oddělení Nová Ves, společně s těmito osobami.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 340 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 30 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro účely výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, 200denních sazeb po 500 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jímž napadl všechny výroky tohoto rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 10. 2024, č. j. 4 To 296/2024-363, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Z argumentace obviněného vyplynulo, že dovoláním napadl výrok o vině i výrok o trestu. Dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný je přesvědčen, že nedošlo k prokázání subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Toto své tvrzení pak opakuje se shodnou argumentací i v doplnění dovolání. Tvrdí, že klienty převzal proto, aby je přepravil do XY, nikoliv přes hranice. Svědci podle něj rozporně vypověděli o tom, jaká byla cílová destinace přepravy. Žádný jiný důkaz k odvozu svědků do Německa podle jeho mínění uveden nebyl. Obviněný nepovažoval nemovité batůžkáře za nelegální migranty, nikdo z nich mu nesdělil, že jsou nelegálními migranty, proto neměl a nemohl mít vědomí o postavení a úloze těchto osob, stejně jako o převaděči, proto také pomáhal policii s překladem z arabštiny do češtiny, poté, co bylo jeho vozidlo zastaveno. Dále poukazuje na to, že nebyl předem připraven na odvoz nelegálních migrantů, z čehož vyplývá, že nemohl být součástí organizované skupiny. Tuto skutečnost podle něj dokládá i to, že dovolatel požadoval úplatu 100 EUR, což nelegální migranti považovali za nestandardní, protože všichni převaděči jsou zaplacení předem. V doplnění dovolání opakuje, že soudy se nijak nezabývaly tím, že z žádných důkazů nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu nedovoleného překročení státní hranice, ani vědomost o tom, že by obviněný měl vědět, že je článkem organizované skupiny. Subjektivní stránka je podle dovolatele zcela založena na domněnkách vyšetřujících policistů a ve věci slyšených svědků (uprchlíků). Dále k tomu dovolatel v doplnění dovolání uvádí, že k prokázání výše uvedeného navrhoval provedení důkazů (objednávky, výslech jeho zaměstnanců hostelu), které by prokázaly, že obviněný není převaděčem, ale pouze dopravcem turistů, proto o spáchání trestného činu stále přetrvávají pochybnosti. V replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství znovu namítá nenaplnění subjektivní stránky, protože důkazy podle mínění obviněného nasvědčují jinému průběhu věcí. Argumentace, kterou obviněný v replice používá, je naprosto shodná s tou, kterou již uplatnil v dovolání i v doplnění dovolání.
6. Dále uvádí, že výpovědi svědků si odporují v zásadních skutečnostech pro posouzení viny, konkrétně uvádí tři okruhy: jakým způsobem se svědci s obviněným seznámili, jakým způsobem a komu platili za přepravu, a jaká měla být konečná destinace. I proto jsou výpovědi nevěrohodné a je podle obviněného též třeba zohlednit, že svědci byli vystresovaní z případného trestního postihu, což taktéž přispívá k jejich nevěrohodnosti. Stejnou argumentaci pak používá jak v doplnění dovolání, tak i v replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství.
7. Výpovědi svědků považuje dovolatel za procesně nepoužitelné, a to hned z několika důvodů. Výslech svědků byl proveden jako tzv. neodkladný úkon, kterému nebyl dovolatel přítomen. Neodkladnost však podle jeho názoru nebyla dostatečným způsobem odůvodněna, přičemž obviněný je toho názoru, že výslechy mohly být provedeny v jeho přítomnosti, když se v tu chvíli nacházel v zadržení. Své tvrzení pak opírá o nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06. V doplnění dovolání znovu opakuje, že ve věci slyšení svědci (uprchlíci) nebyli vyslechnuti kontradiktorně, ale v rámci neopakovatelných a neodkladných úkonů a jejich výpovědi si vzájemně odporují v rozhodných skutečnostech. Stejně argumentuje i v replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství.
8. Další důvod nepoužitelnosti těchto výpovědí svědků spočívá v tom, že tyto výpovědi byly použity jako rozhodný (podle dovolatele dokonce jediný usvědčující) důkaz prokazující vinu, což zapovídá jak Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva (obviněný ve svém dovolání odkazuje na konkrétní rozhodnutí, z nichž čerpal – viz poznámka pod čarou č. 19 dovolání). V replice pak zdůrazňuje, že se jedná o výlučné a rozhodující důkazy viny a že soudy pochybily, když založily svá rozhodnutí na těchto důkazech, přičemž vada spočívá v nesprávném právním posouzení. Když dojde k omezení práv obhajoby, je třeba tyto nesnáze kompenzovat postupem orgánů činných v trestním řízení, např. jinými nepřímými důkazy, ani tento požadavek však nebyl splněn. Další důkazy jsou jen podpůrného charakteru a obviněný má za to, že ani společně vinu neprokazují. Navíc překlad výpovědí byl nesprávný, proto jsou výslechy svědků podle názoru obviněného nedůvěryhodné. V rámci doplnění dovolání znovu zdůrazňuje, že překladatel W. M. nebyl dostatečně kvalifikován k tlumočení, proto nelze zaručit správnost výpovědí svědků (dovolatel k označení svědků užívá pojem „Osob“).
9. Dovolatel napadá rozhodnutí i co do výroku o uložených trestech. Pokud jde o nepodmíněný trest odnětí svobody, vnímá jej obviněný jako trest nepřiměřený. Vzhledem k tomu, že byl dosud bezúhonný a nebylo prokázáno, jednak že se chtěl na nelegálních migrantech obohatit, a ani, že by byl členem organizované zločinecké skupiny, domnívá se proto, že účel by splnil trest podmíněný. Ze stejných důvodů nesouhlasí ani s uloženým peněžitým trestem, když z dokazování vyplývá jen to, že mu od svědků měla být předána hotovost ve výši 100 EUR. K prokázání své soběstačnosti vyjmenovává, co ho živí a tím dokládá, že se nemusí živit převaděčstvím. V souvislosti s námitkami vůči uloženým trestům obviněný v doplnění dovolání upozorňuje na chybné odůvodnění uloženého trestu, když odvolací soud spatřuje v jednání obviněného dva dílčí útoky za přepravu migrantů ve dvou případech a hovoří o trestu odnětí svobody na 3 roky. Dále rozporuje nepřičtení polehčující okolnosti v podobě ochoty obviněného spolupracovat s policejními orgány a nabídnutí pomoci s tlumočením. V replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k trestům opakuje svou dříve uplatněnou argumentaci.
10. V doplnění dovolání obviněný kritizuje odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který podle jeho slov na odůvodnění rezignoval, v důsledku čehož je odůvodnění zanedbatelného rozsahu a kvality.
11. Obviněný v doplnění dovolání nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu uvedeným v 5. bodě na str. 23 usnesení odvolacího soudu. A uvádí, že nové skutečnosti jsou v odvolacím řízení přípustné, což dokládá citací komentářové literatury. Dále k tomu uvádí, že v době provádění výslechů svědků obhájce neměl, výslechy byly provedeny v režimu neodkladných a neopakovatelných úkonů, aniž by pro tento postup byly splněny zákonné podmínky. Dovolatel se domnívá, že nic nebránilo zahájení trestního stíhání a znovu provedení výslechů v přítomnosti jeho a jeho obhájce.
12. Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 4 To 296/2024, a současně též rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 3. 2024, č. j. 4 T 71/2023, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. A podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění dovolatele obžaloby. Alternativně dovolatel navrhuje, pro případ, že dovolací soud neshledá na místě postup podle § 265m odst. 1 tr. ř., aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Současně podle § 265h odst. 3 tr. ř. obviněný navrhuje předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby předložil bez zbytečného odkladu spisy s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu. Pokud tak předseda senátu soudu prvního stupně neučiní, navrhuje, aby tak učinil předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř.
14. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k dovolacím námitkám.
15. Státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání je příznačné, že nesouhlas obviněného s právní kvalifikací je vystavěn na argumentech mířících do dokazování a skutkových zjištění, které obviněný vnímá jako nesprávné a předkládá vlastní hodnocení důkazů a prezentuje vlastní skutková zjištění. Státní zástupce též upozorňuje na to, že dovolatel se neztotožňuje ani s uloženými tresty.
16. Státní zástupce však výtky dovolatele nepovažuje za opodstatněné. Podle jeho názoru jde obviněnému primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, hlavně výpovědi svědků (nelegálních migrantů), které soudy hodnotily jako věrohodné, vzájemně korespondující a ve spojení s dalšími důkazy prokazující vinu obviněného.
17. K námitce zjevného rozporu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě státní zástupce v řešeném případě neshledal tento skutečně závažný, extrémní rozpor. Státní zástupce konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci postupovaly v souladu s pravidly uvedenými v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Stejně tak odůvodnění rozhodnutí splňují podle názoru státního zástupce požadavky uvedené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a tedy rozhodnutí jsou přezkoumatelná. Podle jeho názoru totiž nejsou výpovědi převážených lidí izolované, naopak vzájemně korespondují s dalšími provedenými důkazy, konkrétně pak uvádí výpovědi zasahujících policistů a obrazové záznamy. Důkazní komplex pak netrpí žádnými podstatnými rozpory, tedy z něj lze učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Usvědčující důkazy podle názoru státního zástupce vyvracejí obhajobu obviněného (konkrétně odkazuje na str. 6 a následující usnesení krajského soudu v návaznosti na bod 22. a následující rozsudku soudu okresního). Závěrem státní zástupce konstatuje, že skutková zjištění soudů mají podklad v provedeném dokazování, tvrzený zjevný rozpor neexistuje, tedy dovolací důvod v alternativě zjevných rozporů naplněn nebyl.
18. Zjevný rozpor neshledal státní zástupce ani u namítaného nepřesného překladu výpovědi obviněného, protože ta není rozhodným usvědčujícím důkazem, resp. nestojí na ní výrok o vině, protože obviněný svou trestnou činnost popírá.
19. Pokud jde o namítanou procesní nepoužitelnost důkazů (usvědčujících svědeckých výpovědí) ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani tuto státní zástupce neshledává. Lze konstatovat, že z odůvodnění soudů vyplývá, že šlo o neopakovatelný úkon, přičemž svědci se stali nedosažitelnými, pak i následný postup podle § 211 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. (přečtení jejich výpovědí z přípravného řízení) byl bezvadný. Nedošlo tak k zásahu do základních práv a svobod obviněného, protože takový postup byl i v souladu s judikaturou.
20. Dovolatel dále sice namítá nedostatek zavinění, což by byla podřaditelná námitka pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně činí tak na základě své vlastní představy, nikoliv na základě soudy ustálených skutkových zjištění, která navíc prokazují existenci úmyslného zavinění.
21. Námitky týkající se uložených trestů nelze podle názoru státního zástupce podřadit pod žádný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Nejedná se totiž o žádnou alternativu problematiky přiměřenosti (extrémní přísnost, nespravedlnost nebo nepřiměřenost) uloženého trestu, kdy by byl zásah Nejvyššího soudu možný. Trest odnětí svobody byl totiž vyměřen mírně nad spodní hranicí trestní sazby, tedy nemůže z povahy věci být extrémně přísný nebo snad exemplární. Rovněž peněžitý trest byl podle jeho názoru uložen v souladu se zákonnými podmínkami § 67 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Státní zástupce neshledal v podaném mimořádném opravném prostředku žádné opodstatněné námitky, proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. [příp. i jiným než navrženým způsobem podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
24. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
25. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
26. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
29. Podanému dovolání je třeba vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., je nutno tyto dovolací důvody posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu tresty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
30. Přestože obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, Nejvyšší soud k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
31. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
32. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
33. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolaní proti rozsudku soudu prvního stupně, z jeho argumentace je však také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně (viz bod 29. tohoto usnesení). Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové a právní povahy, které směřují proti výroku o vině a trestu.
34. S ohledem na podobu dovolací argumentace obviněného je třeba předně připomenout, že dovolání není určeno k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
35. S ohledem na právě uvedené musí dále Nejvyšší soud, to při plném respektu ke způsobu a možnostem písemného vyhotovování podání určených soudu (zde dovolání), poukázat na určitou nepřehlednost a s tím související nesrozumitelnost podaného dovolání. Tato nepřehlednost a nesrozumitelnost vyplývá ze zvolené (bodové) struktury podání, která je určovaná „rozparcelováním“ jednotlivých (konkrétních) námitek a ně navazujících odůvodnění na body v počtu desítek řádů těchto bodů (na jednu konkrétní námitku). Tato struktura, která v často nenavazujících bodech neadekvátně člení námitky dovolatele, zároveň svědčí, opět při veškerém respektu k obhajobě, o nekomplexním hodnocení důkazní situace a vytrhávání a zpochybňování jednotlivostí s cílem prosadit vlastní skutkovou verzi příběhu a vlastní hodnocení důkazů. Na rozdíl od odůvodnění obou soudů, které při odůvodňování svých rozhodnutí postupovaly zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., je způsob hodnocení důkazní situace obhajobou problematický a je veden snahou využít veškeré dostupné prostředky a příležitosti (zde kromě obsahu podání i jeho formu) k napadení každého jednotlivě provedeného důkazu či prokazované skutečnosti, to při odhlédnutí od celkové důkazní situace.
36. Současně musí Nejvyšší soud, znovu s ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněného, konstatovat, že pokud je dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Dovolání slouží k přezkumu právní, případně skutkové či procesní stránky rozhodnutí, nikoliv však k opakování již vyřešených argumentů. Za této situace proto není třeba ze strany Nejvyššího soudu v takovém případě jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech rozebírat.
37. Právě o takovou situaci se přitom jedná i v nyní projednávané věci, neboť dovolání obviněného se prakticky shoduje s jeho námitkami uplatněnými v řízení odvolacím, dokonce některé byly doslovně přejaté z podaného odvolání. Není předmětem dovolacího řízení provedené důkazy znovu hodnotit či přehodnocovat a znovu vyvracet obhajobu obviněného, kterou se soudy zabývaly, byť toto je zjevně cílem dovolatele, který zpochybňuje prakticky každý jednotlivý důkaz. Vzhledem k tomu, že soudy na všechny námitky obviněného reagovaly správným a odpovídajícím způsobem, bude Nejvyšší soud v dalších částech tohoto svého rozhodnutí, ve kterých bude reagovat na námitky obviněného, na tyto závěry soudů nižších stupňů současně odkazovat. Takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i poměrně bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
38. Nejvyšší soud i přes výše uvedené výhrady a závěry ve vztahu k podanému dovolání přistoupil k posouzení jeho důvodnosti, a to na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 256b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
39. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak je nutno s ohledem na podobu dovolací argumentace obviněného vztahující se k tomuto důvodu uvést, že tento dovolací důvod je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164.].
S určitou mírou zjednodušení tak
lze shrnout, že předmětem právního posouzení podle uvedeného dovolacího důvodu je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoliv jak ho prezentuje dovolatel v jiné verzi, kterou se snaží prosadit. Směřuje-li tedy dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
40. Konfrontuje-li Nejvyšší soud tato obecná východiska a meze dovolacího přezkumu podle dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř. s dovolací argumentací obviněného, pak je zřejmé tato jeho argumentace je prosta námitek, které by bylo možné pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit. Uvedené platí bez ohledu na to, že obviněný zpochybňuje subjektivní stánku trestného činu, tedy jeden ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Obviněný totiž (v souladu se svojí popěrnou obhajobou) zpochybňuje své zavinění na základě své vlastní představy o skutkovém ději, nikoliv tedy na základě soudy ustálených skutkových zjištění.
41. Taková argumentace však není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, neboť námitky se musí vztahovat ke skutkovému stavu, který zjistily soudy, nikoliv k představám dovolatele o skutkovém stavu, který se snaží prosadit (srov. body 6.2. a následující dovolání). Tedy, i pokud obviněný tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jeho argumentace de facto směřuje do oblasti dokazování, neboť teprve z těchto skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
42. Přes výše uvedené je třeba konstatovat, že zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky, ať už ve vztahu ke spáchání trestného činu nebo ve vztahu k členství v organizované skupině, bylo soudy nižších stupňů prokázáno bez důvodných pochybností (srov. bod 22. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, body 16., 17. a 20. odůvodnění usnesení krajského soudu). Soudy nepřisvědčily účelové a vymyšlené obhajobě dovolatele, pomocí které se chtěl vyvinit ze svého jednání, s čímž se Nejvyšší soud plně ztotožňuje.
43. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá naplnění jeho první alternativy, tedy zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (konkrétně míní usvědčující důkazy, které mají být v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními a dále nepřesný překlad jeho výpovědi) a také druhou alternativu spočívající v procesní nepoužitelnosti důkazů (zpochybňování neodkladných a neopakovatelných úkonů).
44. S ohledem na zjištěný skutkový a procesní charakter těchto námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve v obecné rovině uvést, že jakkoliv lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, platí, jak bylo uvedeno výše, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoliv k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
45. K první alternativě uvedeného dovolacího důvodu, tedy zjevnému rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, pak lze doplnit, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
46. Konfrontuje-li Nejvyšší soud uvedená východiska dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě s podstatou dovolacích námitek obviněného, pak musí konstatovat, že jeho dovolací námitky uvedené variantě předmětného dovolacího důvodu neodpovídají. Je tomu tak proto, že podstata (skutkových) námitek obviněného spočívá toliko v jeho snaze prosadit vlastní skutkovou verzi trestné činnosti prostřednictvím prezentace vlastních skutkových zjištění a vlastního hodnocení důkazů, za současného odmítání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, při souběžné kritice soudního hodnocení důkazů. Subjektivně a nepodloženě vnímá závěry o vině jako spekulativní a založené na domněnkách nevěrohodných svědků, nepoužitelných důkazech, špatném překladu vlastní výpovědi a procesně nesprávně provedených výsleších jako neodkladných a neopakovatelných úkonů, které byly v rozporu se zákonem „zprocesněny“ přečtením ve smyslu § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Cílem dovolatelovy argumentace je (toliko) zpochybnit usvědčující důkazy a přesvědčit dovolací soud, aby přisvědčil jeho vlastním skutkovým a právním závěrům, zcela odlišným od závěrů soudů prvního a druhého stupně, které jsou naopak ve vzájemné shodě.
47. Je tedy zjevné, že obsahem námitek obviněného je pouze jeho nesouhlas se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně, nikoliv argumentace ve smyslu uvedené první alternativy posuzovaného dovolacího důvodu ve prospěch dovození rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
48. Nejvyšší soud však současně musí konstatovat, že tento rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními pak, i při absenci odpovídající argumentace, v této trestní věci nevznikl, neboť soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a následně všechny důkazy, které provedl v hlavním líčení, zhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, tedy každý důkaz jednotlivě a poté i v jejich souhrnu podle § 2 odst. 6 tr. ř.
49. Soud prvního stupně tak nepochybil, jestliže založil vinu obviněného na výpovědích svědků, kteří byli vyslechnuti v rámci neodkladného a neopakovatelného úkonu, výpovědi zasahujících policistů a obrazových záznamů a dalších v rozsudku soudu prvního stupně uvedených důkazů. Na straně druhé je pak nutno poukázat na to, že obhajoba obviněného není podložena žádným jiným důkazem než jeho popěrnou výpovědí. Ani obviněným tvrzená nepřesnost překladu jeho výpovědi, s ohledem na její uvedenou podobu, nemůže sama o sobě založit zjevný rozpor ve smyslu daného dovolacího důvodu, neboť ta není rozhodným usvědčujícím důkazem. O základních (rozhodných) skutkových zjištěních, tedy že obviněný si musel být vědom, že umožnil osobám syrské národnosti nedovolené překročení státní hranice a že se své protiprávní činnosti dopustil jako člen organizované skupiny, když se zapojil do nelegální migrace a nelegálního převaděčství jako poslední článek řetězu a za úplatu, tak nemůže být pochyb.
50. Ze skutečností výše popsaných je tedy zřejmé, že vina obviněného z provedeného dokazování vyplynula bez důvodných pochybností, protože soud objasnil pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného a vypořádal se v rozsudku s jeho obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy tedy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno.
51. Nejvyšší soud tedy může k takto pojaté dovolací argumentaci obviněného uzavřít, že tato není argumentací ve prospěch obviněným dovozovaného zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. Dovolací argumentace obviněného je ve své podstatě spíše vyjádřením nesouhlasu dovolatele se závěry, které soudy učinily, když zároveň předkládá vlastní hodnocení důkazů a z toho vlastní rezultující skutkové (a následně právní) závěry. Této argumentaci však Nejvyšší soud přisvědčit z důvodů výše rozvedených nemohl a skutkové námitky dovolatele tak musel označit jako nedůvodné, především však nacházející se mimo uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
52. O procesně nepoužitelný důkaz ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná tehdy, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99, nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/2000, nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 190/01, nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další).
53. Námitka procesní nepoužitelnosti důkazů primárně směřuje do svědeckých výpovědí převáděných nelegálních migrantů, které byly provedeny jako tzv. neodkladné a neopakovatelné důkazy ještě před zahájením trestního stíhání podle § 160 tr. ř. Dovolatel zpochybňuje uvedený postup s tím, že ve stejné době byl zadržený a byl tedy dostupný k osobní účasti na těchto výsleších, kdy zvolený procesní postup nebyl podle obviněného dostatečným způsobem odůvodněn. Dále s odkazem na judikaturu tvrdí, že není možné, aby výpověď takových svědků byla použita jako rozhodný důkaz prokazující vinu.
54. Podle § 160 odst. 4 tr. ř. je neopakovatelným úkonem takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Typicky se jedná o výslech svědka, který je cizím státním občanem a který opustí území ČR před tím, než může být sděleno obvinění pachateli trestného činu (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 1995, sp. zn. 6 To 299/94 nebo rozsudek ESLP ze dne 22. 11. 2012, Tseber proti České republice, č. 46203/08). Neodkladným úkonem podle § 160 odst. 4 tr. ř. je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu do doby, než bude zahájeno trestní stíhání. Pojem neodkladného úkonu je vztahován k okamžiku zahájení trestního stíhání, zatímco pojem neopakovatelného úkonu až k řízení před soudem. Provádění těchto neodkladných a neopakovatelných úkonů, které je třeba vždy od sebe odlišovat, je nutno věnovat zvýšenou pozornost, neboť splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení je předmětem přezkoumání soudem v rámci předběžného projednání obžaloby a v hlavním líčení. Znění § 160 odst. 4 tr. ř. neuvádí ani příkladmo, co je takovým úkonem, neboť takový, byť demonstrativní výčet by mohl nepříznivě ovlivnit praxi, byl by nakonec i neúplný a zavádějící, poněvadž by nemohl přihlížet ke konkrétním okolnostem případu a vedl by ke zbytečné kasuistice [ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. § 160 (Postup při zahájení). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2077].
55. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 569/11, je povinností soudů, aby v případě, že má být v hlavním líčení místo výslechu svědka pouze čten protokol o jeho výslechu, posoudily, zda jsou pro takový postup splněny zákonem stanovené podmínky, a v tomto směru poskytly ochranu procesním právům obviněného. Pokud soudy vyšly výlučně z výslechů svědků provedených před zahájením trestního stíhání, a tudíž pořízených v nepřítomnosti obhajoby, měly se zabývat otázkou, zda se jedná o neodkladné a neopakovatelné úkony a zda nelze výslechy provést opakovaně po zahájení trestního stíhání, popř. na základě žádosti o mezinárodní právní pomoc.
56. Výše uvedené pak je nutno konfrontovat s procesní situací, jaká nastala po zadržení obviněného a zajištění jím převážených migrantů v projednávané trestní věci. Všichni tito migranti byli cizími státními příslušníky, na území ČR byli nelegálně bez příslušných dokladů, byli v režimu zadržení pro cizineckou policii a měli být v dohledné krátké době několika hodin předáni v rámci readmise do Slovenské republiky. Všichni shodně vypověděli, že chtějí dojít do Německa nebo jiných zemí západní Evropy.
Uvedená zjištění proto orgány činné v trestním řízení správně vyhodnotily tak, že výslech uvedených osob bude nutné provést podle § 158 odst. 9 tr. ř. za užití § 158a tr. ř. tak, aby protokol o jejich výslechu mohl být následně přečten u hlavního líčení za podmínek § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., pokud se nepodaří zajistit osobní účast uvedených svědků u hlavního líčení, respektive, že vyslechnutí uvedených osob (migrantů) v režimu ustanovení § 158 odst. 8 tr. ř. nebude pro objasnění věci a usvědčení obviněného dostatečným procesním postupem.
To se potvrdilo, když se soud prvního stupně marně snažil tyto svědky předvolat a zjistit, kde pobývají, aby mohli osobně svědčit v hlavním líčení. Jestliže tedy nebyl jejich pobyt zjištěn, pak soudu nezbylo nic jiného, než přečíst protokoly o výsleších z přípravného řízení podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., což také učinil (viz protokol o hlavním líčení – čtení protokolů výše uvedených svědků podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. na č. l. 282–283).
57. Uvedený procesní postup při zajištění uvedených svědeckých výpovědí v přípravném řízení a následné provedení těchto důkazů před soudem v rámci hlavního líčení pak je i v souladu s rozhodnutím ESLP se ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (stížnost č. 26766/05 a 22228/06) a zde stanovenými kritérii pro posuzování námitek v případě nepřítomnosti svědka při jednání soudu a zde vyvozenému třístupňovému testu, který spočívá ve splnění následujících po sobě jdoucích otázek: 1) zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědka, resp. připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu; 2) zda výpověď nepřítomného svědka byla výlučným nebo rozhodujícím důkazem o vině obviněného; pokud ano, pak 3) zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly obtíže obhajoby a zajistily, aby řízení jako celek bylo spravedlivé.
Za vyvažující faktor v přípravném řízení je podle ESLP možno považovat přítomnost soudce u takového výslechu. Kompenzací omezení práv obhajoby v hlavním líčení např. podrobné zdůvodnění soudu, proč považoval takový důkaz za spolehlivý, a zda současně přihlédl k dalším dostupným důkazům.
58. K namítané ne/účasti podezřelého u výslechů a ne/kompenzaci nevýhody obhajoby je třeba uvést, že v dané trestní věci byl postup orgánů činných v trestním řízení zcela v souladu se zákonem. Podle právní úpravy de lege lata, je-li třeba vyslechnout svědka jako neopakovatelný nebo neodkladný úkon před zahájením trestního stíhání (§ 158a tr. ř.), pak objektivitu a nestrannost provedení těchto úkonů má garantovat přítomný soudce, neboť v této fázi řízení zde ještě není obviněný, aby mohl sám nebo prostřednictvím obhájce uplatňovat svá obhajovací práva. Důležité je procesní postavení osoby, proti níž se řízení vede, nikoliv blízká přítomnost místa, kde dochází k výslechům. Tedy podezřelý, který dosud nebyl seznámen s obviněním, nemá právo zvolit si obhájce, který by převzal jeho obhajobu, neboť není proti čemu se hájit. Policejní orgán postupoval v souladu s trestním řádem, když podezřelému neumožnil účastnit se výslechu svědků, jejichž výslech byl neopakovatelným a neodkladným úkonem provedený před zahájením trestního stíhání. Smyslem účasti soudce na takovém úkonu je zajistit jeho zákonnost, zejména s ohledem na neúčast obhajoby na úkonu. Takový postup je možné vnímat jako výjimku ze zásady kontradiktornosti trestního řízení. Podle § 164 odst. 2 tr. ř. úkony, které byly provedeny před zahájením trestního stíhání, nemusí policejní orgán opakovat, byly-li provedeny způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona. Z výše uvedeného vyplývá, že účast soudce představuje onen vyvažující faktor nezúčastněné obhajoby u výslechů svědků. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, shrnul, že zákonnost neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mají být provedeny ve fázi do zahájení trestního stíhání, je podmíněna jednak nezbytností tento úkon provést a jednak požadavkem na řádnou obhajobu pozdějšího obviněného. Obojí bylo v projednávané věci splněno.
59. K namítanému užití svědeckých výpovědí jako rozhodných důkazů prokazujících vinu Nejvyšší soud uvádí následující. ESLP původně zastával rigidní názor, že je-li odsouzení založeno výlučně nebo v rozhodující míře na důkazech v podobě výpovědí svědků, které obviněný nemá možnost v žádné fázi řízení vyslechnout, jeho práva na obhajobu jsou nepřiměřeně omezena. Toto nepružné používání pravidla výlučného či rozhodujícího důkazu vedlo k přehlížení zvláštností konkrétního právního systému. Proto skutečnost, že odsouzení bylo opřeno výlučně či převážně o výpověď nepřítomného svědka, automaticky nevede k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vyžaduje se však kompenzace dostatečnými prvky, včetně vyvažujících faktorů, a spravedlivé a řádné posouzení spolehlivosti těchto důkazů. Tedy naopak z judikatury vyplývá, že pokud je splněno výše uvedené, je možné založit vinu obviněného na těchto výpovědích. Pro úplnost je třeba poznamenat, že vinu dovolatele kromě svědeckých výpovědí převážených migrantů prokazují v této trestní věci i další důkazy, které byly ve věci provedeny (výpovědi zasahujících policistů, obrazové záznamy a další).
60. Nejvyšší soud může také konstatovat, že soud prvního stupně vyvinul přiměřené úsilí k zajištění přítomnosti těchto svědků během řízení, aby měl obviněný možnost vyslechnout nebo dát vyslechnout svědky proti němu. Již policejní orgán, který tyto svědky vyslechl v režimu neopakovatelného úkonu, správně presumoval, že se jedná o typickou situaci, kdy nebude možné nebo bude velmi náročné, zajistit tyto osoby v budoucnu, k podání svědecké výpovědi před soudem. Jedná se totiž o nelegální migranty, kteří se pohybují po Evropě vedeni snahou dostat se nelegálně do Německa. Tyto osoby nemají u sebe žádné doklady, nemají přenosné komunikační zařízení, aby se s nimi dalo spojit, jsou stále v pohybu a logicky se skrývají. Je tedy zjevné, že výslechu takové osoby v řízení před soudem za účasti obviněného nebo jeho obhájce bránil vážný důvod. Současně ale měl obviněný příležitost zpochybnit věrohodnost nepřítomných svědků poukazem na případné nesrovnalosti v jejich výpovědích nebo zpochybněním jejich motivace, neboť důkaz v podobě čtení uvedených protokolů o výsleších uvedených svědků byl v hlavním líčení za přítomnosti obviněného a jeho obhájce proveden. To se mu však nepodařilo, což soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, když naopak soudy pozitivně vyhodnotily věrohodnost těchto svědků.
61. Lze uzavřít, že výslechu svědků v řízení před soudem za účasti obviněného nebo jeho obhájce bránil vážný důvod a řízení ve svém celku poskytlo obviněnému dostatečné vyvažující záruky z hlediska uplatnění práva na obhajobu. Nedošlo tak k omezení jeho práva na obhajobu v takové míře, aby tím byla narušena celková spravedlnost trestního řízení.
62. Pokud jde o námitku obviněného namítající absenci odůvodnění o provedení výslechů svědků jako neodkladných a neopakovatelných úkonů, pak lze připustit, že podle § 160 odst. 4 tr. ř. věta třetí je nutno v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Konfrontuje-li však Nejvyšší soud ten zákonný požadavek s námitkou obviněného [viz bod III./3.2. písm. b) dovolání], pak této námitce nemůže přiznat věcnou opodstatněnost.
63. Z protokolů o výsleších uvedených svědků provedených jako neopakovatelný a neodkladný úkon před zahájením trestního stíhání v režimu ustanovení § 158a tr. ř. (viz protokoly na č. l. 35, 38, 41 a 44) vyplývá, že „jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon je výslech svědka prováděn proto, že se jedná o cizího státního příslušníka s omezeným pohybem na území České republiky“. Jakkoliv lze připustit, že odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu by mohlo být podrobnější, nelze nicméně v tomto případě přijmout námitku obhajoby ve zvolené podobě, tedy, že by (vůbec) nedošlo k odůvodnění zvoleného procesního postupu podle § 158a tr. ř. Naopak je skutečností, že důvody zvoleného procesního postupu jsou dostatečně seznatelné, neboť konkrétní odůvodnění „procesní kvalifikace“ uvedených úkonů jako neodkladných a neopakovatelných bylo v tomto případě policejním orgánem zaprotokolováno ve smyslu citovaného ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 280/2012). Lze tak uzavřít, že s ohledem na podobu námitky obviněného zvolená podoba zdůvodnění aplikovaného procesního postupu podle § 158a tr. ř. sama o sobě nezakládá neprocesnost nebo nezákonnost tohoto důkazního prostředku. Nejvyšší soud tak musel tuto námitku označit jako zjevně neopodstatněnou.
64. Naposledy se pak Nejvyšší soud zabýval námitkou dovolatele směřující proti uloženému trestu, který obviněný považuje za „nepřiměřený“.
65. Především je nutné s ohledem na dovolací argumentaci obviněného k tomuto výroku rozsudku soudu prvního stupně uvést, že námitky směřující proti trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod lze uplatnit tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To ale není případ trestu, k němuž byl dovolatel odsouzen, neboť trestní zákoník uložení trestu odnětí svobody a peněžitý trest za spáchaný trestný čin připouští, přičemž soud v rámci rozhodování o nich respektoval také trestní sazbu vyměřenou trestním zákoníkem ohledně těchto trestů.
66. Výrok o trestu pak lze za jistých okolností napadat také s odkazem na obviněným rovněž vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, na němž by bylo rozhodnutí založeno, je však možno považovat – pokud jde o výrok o trestu – pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jde tedy o naprosto jiné situace, než jaké ve svém mimořádném opravném prostředku zmiňuje dovolatel, v jehož případě úhrnný, souhrnný ani společný trest ukládán nebyl.
67. Z hlediska námitek směřujících proti výroku o trestu dále platí, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
68. S ohledem na potenciální ústavněprávní přesah dané otázky je však nad rámec uvedeného namístě doplnit, že by zásah dovolacího soudu byl výjimečně možný v případě, pokud by napadeným rozhodnutím byl uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a zcela zjevně nepřiměřený projednávanému jednání a jeho právní kvalifikaci (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
69. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná, pokud byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody (30 měsíců) mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby, který zcela odráží závažnost trestné činnosti. Charakter trestné činnosti pak plně odůvodňuje uložení peněžitého trestu. Tento trest byl uložen v souladu s ustanovením § 67 odst. 1 tr. zákoníku, protože bylo prokázáno, že trestnou činnost páchal s úmyslem obohatit se, což odpovídá i obecné zásadě, podle které soud v případě, že pachatel získal nebo se snažil získat trestným činem majetkový prospěch, má zpravidla pachateli uložit některý z trestů, který jej postihne na majetku (§ 39 odst. 8 tr. zákoníku). Počet denních sazeb odpovídá povaze a závažnosti trestné činnosti a výše jedné denní sazby pak odpovídá osobním a majetkovým poměrům obviněného (§ 68 odst. 3 tr. zákoníku). Z toho vyplývá, že peněžitý trest je zákonný.
70. Nejvyšší soud tedy k otázce uložených trestů konstatuje, že neopodstatněné námitky dovolatele, které směřují výlučně proti „nepřiměřenosti“ uložených trestů, nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Jedná se tedy o námitku zcela mimo zákonné dovolací důvody taxativně vypočtené v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
71. Závěrem pak souvztažně k námitce proti trestu musí Nejvyšší soud přisvědčit námitce dovolatele ohledně nesrovnalosti v odůvodnění soudu druhého stupně, konkrétně k výměře trestu odnětí svobody a tvrzení o dvou dílčích útocích jednání obviněného (srov. bod 21. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud se nechce pouštět do žádných spekulací, proč k těmto pochybením došlo a omezí se jen na deklaraci chyb namítaných dovolatelem. Nicméně z věcného hlediska nemají tato pochybení žádný význam pro podstatu a meze dovolacího přezkumu, tedy, že dovolací námitky směřující proti nepřiměřenosti trestu nespadají pod obviněným uplatněný, stejně jako žádný jiný dovolací důvod (viz výše body 62. a 68.).
72. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádné z obviněným uplatněných námitek nedosáhly limitů meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohlo dojít k naplnění ani tohoto důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
73. Pokud jde o podnět dovolatele k odkladu případně přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., tak toto vydáno nebylo, neboť s ohledem na povahu posuzované věci a též k předpokládanému rozhodnutí o podaném dovolání pro něj předseda dovolacího senátu neshledal jakýkoliv důvod.
V. Způsob rozhodnutí
74. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu