3 Tdo 672/2024

3 Tdo 672/2024-868

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2024 o dovoláních, která podali obvinění J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, a S. G., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 3 To 577/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 80/2023, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. G. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 7 T 80/2023, byli obvinění J. K. a S. G. uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se dopustili skutkem pod bodem 1) skutkové věty odsuzujícího rozsudku.

Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině dalších spoluobviněných, kteří dovolání nepodali ani nebylo podáno v jejich prospěch či neprospěch, konkrétně obviněného D. K. a P. K. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku – skutek pod bodem 1), a obviněného L. Ď. přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku – skutek pod bodem 1), a zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku – skutek pod bodem 2).

2. Uvedených trestných činů se obvinění dopustili tím, že

všichni obvinění 1) po předchozí dohodě mezi obž. K. a obž. K. o vylákání poškozeného T. K. na předem dohodnuté místo, dne 27. 2. 2023 v době nejméně od 17:00 hodin do 21:00 hodin v Českých Budějovicích, na XY, všichni obvinění ve vzájemné součinnosti,

nejprve u lavičky v parku naproti prodejně XY, poté, co se na místo dostavil poškozený T. K. v doprovodu P. K. pod záminkou, že si zde spolu zakouří, poškozeného K. obž. K. konfrontoval se skutečnostmi týkajícími se odcizení jeho věcí, kterého se měl dopustit právě poškozený K., o čemž předem obž. K. zpravil ostatní obviněné, když následně obž. G. poškozeného K. udeřil otevřenou dlaní do obličeje do oblasti horního rtu pod nos, poté jej napadli též obž. Ď. a obž. K. tak, že jej též udeřili otevřenou dlaní do obličeje do oblasti horního rtu pod nos, pak k návrhu obž. K. se všichni obvinění a poškozený K. přemístili do bytu obž. K. v ulici XY, s čímž poškozený souhlasil, neboť hodlal s obž. K. záležitost ohledně odcizených věcí tohoto obviněného vyřešit,

přičemž v předmětném bytě si poškozený K. svlékl svou zimní bundu s označením Hugo Boss černé barvy, posadil se na gauč, a na stůl před sebe položil věci, které měl při sobě, a to mobilní telefon zn. Hyuawei Y8 černé barvy, pánskou peněženku hnědé barvy nezjištěné značky, ve které byla hotovost ve výši 500 Kč a drobné mince v hodnotě nejméně 30 Kč, miniaturní kleště a kapesní nářadí, následně jej obž. K. za přítomnosti všech obviněných nutil, nechť na list papíru, který mu poskytl, sepíše seznam jeho odcizených věcí včetně uvedení místa, kde se měly nacházet, poškozený K. však odmítl výzvě obž. K. vyhovět, načež ostatní obvinění pronášením nadávek směrem k poškozenému tohoto též vyzývali, ať tak učiní a obž. K. vyhoví, přesto poškozený K. nadále odmítal cokoli na list papíru uvést, následně obviněný K. z peněženky ležící na stolku, kterou předtím prohledal, vytáhl bankovku nominální hodnoty 500 Kč, kterou se souhlasem poškozeného K. předal obž. K. jakožto úhradu dluhu, avšak poškozený K. nadále odmítal sdělit obž. K., kde by se měly jeho odcizené věci nacházet, obž. K. proto zesílil tlak na poškozeného, kdy mu vyhrožoval, že „dnes dostane, že ho zkoupou“, k tomu se přidal obž. K., který k poškozenému pronesl, že „dneska chcípne“, poškozený K. ale i poté odmítal s obviněnými spolupracovat, načež se ozval obž. G., nechť již poškozeného K. nechají být, a následně z bytu obvinění K., K., Ď. a G. společně s poškozeným K. odešli,

obviněný L. Ď. sám 2) v přesně nezjištěné době nejméně od 1. 3. 2022 do 6. 2. 2023 v Českých Budějovicích při náhodném setkání k žádosti P. P. s vědomím, že se jedná o nedovolené zacházení s psychotropní látkou, nejméně ve dvou případech tomuto obstaral vždy za částku 1000 Kč, hydrochlorid metamfetaminu známý pod označením pervitin, když peníze od něj převzal obviněný Ď., přičemž pervitin obsahuje psychotropní látku metamfetamin zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a do přílohy č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek vydaného na základě zmocnění podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, kdy k zacházení s takovou látkou je třeba zvláštního povolení, kterým obviněný Ď. nedisponoval,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu České Budějovice č. j. 4 T 98/2012-773 ze dne 25. 10. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 219/2015-978 ze dne 18. 6. 2015, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2015, uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody mimo jiné za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku v délce trvání 64 měsíců, když usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2020, č. j. 4 Pp 38/2020-17, byl obviněný Ď. dne 22. 6. 2020 z výkonu trestu podmíněně propuštěn za současného stanovení zkušební doby 4 let, tedy do 22. 6. 2024.

3. Za uvedené trestné činy byl obviněný J. K. soudem prvního stupně odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu. Obviněný S. G. byl soudem prvního stupně odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Bylo dále rozhodnuto o trestech pro ostatní spoluobviněné.

4. Rozsudkem soudu prvního stupně byl naproti tomu obviněný J. K. podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán. Obviněný D. K. pak byl podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.

5. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podali odvolání obvinění D. K. a S. G., a to proti všem výrokům týkajícím se jejich osob, a v neprospěch obviněných J. K. a L. Ď. proti výroku o trestu i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 3 To 577/2023, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestech uložených obviněným J. K. a L. Ď. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného J. K. při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 28 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného L. Ď. pak při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 28 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněných D. K. a S. G. pak podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění J. K. a S. G., přičemž jejich dovolání se týkají toliko skutku pod bodem 1) skutkové věty.

7. Obviněný J. K. opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž uvedl, že napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

8. Podle obviněného vedlo nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu k nesprávným závěrům o vině obviněného. Je podle něj dán extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Soudy se dostatečně nevypořádaly s obhajobou obviněného. Došlo k porušení § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněný byl uznán vinným na základě naprosto nedostatečných důkazů. Byla tak porušena zásada in dubio pro reo a presumpce neviny. Obviněný dále uvedl, že ač měl proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích značné výhrady a nesouhlasil s hodnocením soudu prvního stupně, byl ochoten akceptovat uložený podmíněný trest, neboť si byl vědom toho, že drobným způsobem vybočil z právně konformního řešení situace a poškozenému dal pohlavek. Nadto si byl vědom toho, že další obvinění proti předmětnému rozsudku odvolání podávají, přičemž si byl vědom právního principu beneficium cohaesionis vyjádřeného v § 261 tr. ř. Obviněný nesouhlasí se závěrem, že se obvinění vytýkaného jednání dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Absentuje podle něj jakýkoli znak společného jednání i společného úmyslu, neboť každý ze spoluobviněných sledoval v návštěvě bytu zcela odlišný cíl. Závěr, že spoluobvinění jednali ve vzájemné shodě, vedeni stejným záměrem a zjevně nikdo z nich neprojevil nesouhlas s postupem dalších spoluobviněných, nemá oporu v provedeném dokazování. Soudy se také nevypořádaly s výpovědí poškozeného ohledně vnějších projevů jeho vůle. Z výpovědi poškozeného vyplývá, že poškozený byl v předmětném bytě dobrovolně, sám chtěl záležitost řešit. Negativní atmosféra byla logická za situace, kdy se řešila jeho trestná činnost. Poškozený tímto popřel, že by zmínka o „zkopání“ byla v jakékoliv příčinné souvislosti s požadavkem na sepis odcizených věcí. Navíc se o údajném „zkopání“ zmiňuje pouze poškozený. V kontextu dalších nepravd poškozeného měla být celá jeho výpověď posuzována jako nepravdivá, přičemž není možno takto nepravdivou výpověď fragmentovat. Obviněný od samého počátku trestního řízení odmítal, že by jednal v úmyslu poškozeného vydírat, vysvětlil, za jakých okolností došlo k setkání s poškozeným, a na svoji obhajobu uvedl celou řadu dalších relevantních skutečností. Jeho obhajoba nebyla vyvrácena.

9. Závěr svého dovolání obviněný zaměřil proti výroku o trestu. Je přesvědčený, že trest, který mu byl uložen, je v extrémním nesouladu s povahou a závažností jeho jednání. Uložený trest odnětí svobody ve výměře 28 měsíců je podle obviněného z hlediska povahy a závažnosti trestem zcela extrémním.

10. Z těchto důvodů obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

11. Obviněný S. G. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

12. Obviněný namítá, že nebylo náležitě prokázáno, že předmětným jednáním došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, z jehož spáchání byl uznán vinným. Nebylo podle něj prokázáno bez důvodných pochybností, že se skutek udál tak, jak je popsán v napadeném rozhodnutí. Soudy měly posoudit individuálně míru a způsob zapojení každého ze spoluobviněných do stíhaného skutku. Nebyly splněny podmínky, aby v neprospěch obviněného G. bylo přičítáno k tíži i jednání ostatních spoluobviněných.

13. Pokud jde o jednání kvalifikované jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pak nelze obviněnému v této souvislosti přičítat jednání Ď. a K. či dalších osob formou spolupachatelství. Obvinění G., Ď. a K. nebyli vedeni jednotným záměrem v okamžiku, kdy všichni tři postupně udeřili poškozeného otevřenou dlaní do obličeje. Obviněný G. dal poškozenému pouze jednu „výchovnou facku“, kdy toto jednání nedosáhlo takové intenzity, aby bylo samo o sobě kvalifikováno jako trestný čin, a to s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Důvody jednání všech těchto osob tedy nebyly stejné. Obviněný Ď. dal poškozenému facku z důvodu, že se tento vůči němu na místě události nevhodně choval a vyjadřoval. Obviněný K. pak z důvodu, že mu poškozený odcizil jeho věci. Obviněný G. naopak z důvodu své snahy, aby se situace dále nevyhrotila a aby zklidnil emoce ostatních z obviněných, kdy následně řekl, že to stačí a aby jej ostatní již nechali být. Obviněný G. byl při svém jednání veden snahou zabránit větší eskalaci konfliktu v úmyslu poškozenému pomoci, i když se nejednalo o standardní formu pomoci, ale svůj účel to splnilo. Úmysl obviněných při jejich jednání tedy nebyl shodný a nelze jejich jednání posuzovat jako spolupachatelství. Jednání obviněného G. tak mohlo dosáhnout maximálně hranice přestupku, nikoliv však hranice trestného činu.

14. Dále obviněný nesouhlasí s tím, že se měl dopustit jednání, které bylo kvalifikováno jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněnému nelze opět přičítat k tíži případné závadné jednání jiných spoluobviněných, které vybočilo z očekávaného rámce jednání či průběhu celé události. Je nutné analyzovat úlohu každého obviněného v každé dílčí fázi daného jednání, zda skutečně jejich jednání mohlo naplnit znaky spolupachatelství. Obviněný se nikterak nepodílel na nátlaku na poškozeného, ba naopak se proti tomuto nátlaku vysloveně negativně během jednání v bytě opakovaně vymezoval.

Obviněný se zastával poškozeného během jednání v bytě obviněného K., což potvrdil i sám poškozený a bylo to prokázáno i doloženou následnou komunikací mezi ním a poškozeným. Dále se to podává i z chování obviněného po celé události, kdy spolu s poškozeným odešli, obviněný G. zavedl poškozeného dokonce k sobě domů a následně se i rozešli v přátelském duchu. Z žádných provedených důkazů nevyplývá, že by obviněný G. na poškozeného v bytě či v jiný okamžik nebo na jiném místě činil jakýkoliv nátlak s úmyslem, aby tento něco konal či nějakého chování se zdržel.

Obviněný neřekl poškozenému v bytě jediného křivého slova ani jinak na něj nepůsobil. Poškozený sám vypověděl, že mu vyhrožovali pouze obvinění K. a K., ostatní nikoliv. Není tedy pravdivý závěr, že se každý z obviněných na nátlaku na poškozeného podílel v různé intenzitě. Pouhá pasivní přítomnost obviněného G. v bytě je velice slabým důvodem k tomu, aby mu byla přičítána jednání ostatních obviněných. Nemohlo se jednat o společné jednání všech obviněných, které by mělo být přičítáno i obviněnému G.

Obviněný neměl nikdy žádný úmysl poškozeného k něčemu nutit a nežádal po něm ani sepsání jakékoliv listiny. Naopak ostatní obviněné od takového jednání úspěšně odrazoval a stavěl se na stranu poškozeného. I podle výpovědi poškozeného se jej obviněný G. v bytě obviněného K. zastával, a to opakovaně, když ostatním obviněným říkal, ať ho nechají být, ať jsou v klidu apod. Obviněný K. na to pak reagoval tak, že se trochu zklidnil a když se to následně opět stupňovalo, tak jej obviněný G. opět zklidnil.

Obviněný G. se tedy nestavěl jednoznačně na stranu obviněného K. a nevystupoval vůči poškozenému s obviněným K. či dalšími obviněnými jednotně. Úmysl obviněného G. tedy nemohl být shodný jako úmysl ostatních obviněných a nejednal s ostatními obviněnými společně, tedy jednotně. Obviněný G. tedy naopak vyvíjel aktivitu, aby poškozený nemusel konat to, co po něm jiní obvinění chtěli. U obviněného G. tedy nemůže být naplněna ani jedna podmínka či znak spolupachatelství, tedy společné jednání ani společný úmysl s ostatními obviněnými.

Obviněný G. tak svým jednáním zcela vybočil z jednání obviněného K. či dalších obviněných, kteří po poškozeném žádali, aby něco sepsal. Jednání ostatních spoluobviněných je nutné vůči obviněnému G. posoudit jako exces. Výpověď poškozeného považuje obviněný z procesního hlediska za nepoužitelnou jako celek. Je k ní možné přihlížet pouze při hodnocení celkové věrohodnosti osoby poškozeného.

Poškozený sám přiznal, že při výpovědi před policejním orgánem byl pod vlivem pervitinu a nelze tedy k jejímu obsahu přihlížet z hlediska posouzení viny obviněného. Rovněž ve své výpovědi před soudem prvního stupně se poškozený odchýlil od toho, co již dříve vypověděl. Při každé nové příležitosti k vyjádření se poškozený odchýlil od své výpovědi předchozí. Poškozený přiznal, že lhal orgánům činným v trestním řízení i své matce. Navíc jeho výpověď je v rozporu s ostatními provedenými důkazy, zejména s výpověďmi obviněných, kteří naopak vypovídali konzistentně. Obecná nevěrohodnost poškozeného byla potvrzena i svědkem J., který v rámci své výpovědi uvedl, že poškozený je falešný, nedá se mu věřit a je mu všechno jedno. V každé fázi popisovaného jednání šlo pouze o oboustrannou snahu poškozeného se s obviněným K. rozumně dohodnout, jak by tento mohl získal zpět své věci, které mu byly odneseny ze sklepa. Nic více ani nic méně.

15. Z těchto důvodů obviněný S. G. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

16. Dovolání obou obviněných byla ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 1. 8. 2024 sdělil, že po seznámení s obsahem dovolání obviněných a obsahem soudních rozhodnutí se nebude k dovoláním věcně vyjadřovat. Vyjádřil přitom souhlas s tím, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodl o dovoláních v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda byla dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.

18. Pokud jde o přípustnost dovolání, Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného J. K. je přípustné pouze částečně. Je totiž skutečností, že jmenovaný obviněný proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal a že odvolání ve vztahu k jeho osobě podala pouze státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, a to v jeho neprospěch proti výroku o trestu. K jejímu odvolání pak soud druhého stupně zrušil ve vztahu k obviněnému K. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a v tomto rozsahu sám rozhodl, přičemž obviněnému uložil přísnější trest. Dovolání obviněného K. je z toho důvodu přípustné pouze proti výroku o trestu, a to podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Pokud jde o výrok o vině, ke kterému se váže převážná část dovolací argumentace jmenovaného obviněného, dovolání v této části přípustné není. Dovolání je totiž obecně přípustné jen ohledně toho obviněného, který podal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. ohledně něhož podal odvolání státní zástupce či jiná oprávněná osoba, popřípadě i tehdy, bylo-li rozhodnuto ohledně určitého obviněného jen z důvodu tzv. beneficia cohaesionis na podkladě odvolání (dovolání) podaného ve vztahu k jinému obviněnému (srov. ŠÁMAL, P.; PÚRY, F. § 265a. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3141, a tam citovanou judikaturu). Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve vztahu k obviněnému K. zásadu beneficium cohaesionis neužil, nelze se jí nyní dovolávat a tím opodstatňovat přípustnost dovolání proti výroku o vině. Dovolání obviněného S. G. je pak přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

19. Nejvyšší soud dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Obvinění v podaných dovoláních uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

22. Pokud jde o dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

25. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.

IV. Důvodnost dovolání

a) K dovolání obviněného S. G.

26. Nejvyšší soud z dovolání podaného obviněným S. G. zjistil, že tento obviněný brojí pouze proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

27. Argumentaci obviněného, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., lze s určitou mírou zjednodušení shrnout tak, že obviněný zpochybňuje právní kvalifikaci obou přisouzených trestných činů, a to zpochybněním svého spolupachatelství na posuzovaném skutku (podle obviněného nebyl naplněn znak společného úmyslu a znak společného jednání). Obviněný je také přesvědčen, že jeho jednání nedosáhlo takové intenzity, aby bylo samo o sobě kvalifikováno jako trestný čin, a to s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Kromě těchto námitek právní povahy (podrobně dále v dovolání rozvedených – viz shora v tomto usnesení) dále obviněný uplatňuje i námitky povahy skutkové či procesní. Pod tyto námitky obviněného lze podřadit jeho výhrady k některým skutkovým závěrům, které jsou určující pro popis protiprávnosti jeho jednání. Další takovou námitkou jsou výhrady obviněného k věrohodnosti výpovědi poškozeného, které současně spojuje s poukazem na nezákonnost jeho výpovědi.

28. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací námitky obviněného s obsahem spisu, pak je zřejmé, že tyto námitky představují z převážné části opakování obhajoby, kterou již obviněný uplatňoval před soudem prvního stupně. Nejvyššímu soudu také neuniklo, že nynější dovolací argumentace obviněného je prakticky totožná s argumentací odvolací uplatněnou obviněným v jeho odvolaní proti rozsudku soudu prvního stupně. O tom svědčí i prakticky shodná formální a obsahová podoba obou podání, tedy odvolání a dovolaní (s vědomím, že obviněný v dovolání svou argumentaci doplnil o další námitky, a to námitky skutkové povahy). S ohledem na toto zjištění proto musí Nejvyšší soud konstatovat, že je-li takto dovolání obviněného založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly (a tak tomu v zásadě v projednávané věci je), pak je zpravidla nutné dovolání už jen z tohoto důvodu označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

29. Kromě uvedené výhrady popsané v předchozím odstavci musí Nejvyšší soud dále podanému dovolání vytknout, že pokud obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř., bylo na místě tyto dovolací důvody uplatnit ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

30. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím

důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejvyšší soud se tak zabýval otázkou, zda lze výše popsanou dovolací argumentaci obviněného podřadit pod jím uplatněné (či případně jiné) dovolací důvody, a pokud ano, zda se jedná o argumentaci opodstatněnou, či nikoliv.

31. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dospěl Nejvyšší soud po přezkumu obviněným uplatněných skutkových a procesních námitek k závěru, že tyto námitky se s obsahovým zaměřením tohoto důvodu dovolání míjí.

32. Již bylo výše konstatováno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je v trestním řádu upraven ve třech variantách, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

33. Obviněný sice uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve svém dovolání cituje, a to včetně uvedených tří variant, další obsah dovolaní však signalizuje, že dovolací argumentace obviněného k tomuto dovolacímu důvodu je argumentací jednak velmi nedostačenou a strohou, v každém případě argumentací, kterou pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Jakkoliv z podaného dovolání výslovně nevyplývá, kterou alternativu uvedeného dovolacího důvodu obviněný uplatňuje, lze bezpochyby dovodit, že obviněný neuplatňuje uvedený dovolací důvod v jeho třetí variantě (obviněný nepoukazuje na nedůvodné neprovedení navrženého podstatného důkazu). Pokud je obsahem dovolání jeho námitka, že výpověď poškozeného je z procesního hlediska nepoužitelná jako celek, pak je nutné s ohledem na další námitky obviněného v této části jeho dovolaní („...k výpovědi poškozeného je možné přihlížet pouze při hodnocení celkové věrohodnosti osoby poškozeného…“) uvést, že tím obviněný zjevně nemyslí procesně nepoužitelný důkaz ve smyslu druhé varianty uvedeného dovolacího důvodu. Taková argumentace ve prospěch uvedené varianty v dovolání absentuje.

34. Obsahem dovolaní obviněného pak není ani jeho argumentace k naplnění první varianty uvedeného dovolacího důvodu, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. K naplnění této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zpravidla) nepostačují námitky o nevěrohodnosti poškozeného, námitky, že výpověď poškozeného je v rozporu s ostatními důkazy, stejně jako námitky, jejichž obsahem jsou výhrady obviněného k některým dílčím skutkovým zjištěním.

35. V obecné rovině lze uvést, že ani zakotvením tohoto dovolacího důvodu nedošlo po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí.

Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.

Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).

36. Výše uvedené tak lze vztáhnout i na zásadní námitku obviněného založenou na zpochybňování věrohodnosti poškozeného K. Platí tedy, že zásadně se hodnocení věrohodnosti vyslechnutého svědka (zde poškozeného) nemůže stát předmětem přezkumu v dovolacím řízení, neboť hodnocení věrohodnosti svědka s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti náleží výlučně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který výslech daného svědka provedl. Skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost poškozeného způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům volného hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, proto zásadně nemůže založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s těmito důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.).

37. V této trestní věci je přitom z napadených rozhodnutí zřejmé, že oba ve věci činné soudy věnovaly důkazní situaci náležitou pozornost a učinily úplné a správné skutkové závěry, a to i z pohledu poněkud problematické výpovědi poškozeného. V tomto ohledu lze odkázat zejména na shrnutí důkazní situace pod body 13. – 15. odůvodnění odvolacího soudu, ze kterého vyplývá, že si soudy při formulování skutkového stavu věci byly vědomy problematičnosti svědecké výpovědi poškozeného T. K. (poškozený v průběhu vedeného trestního řízení měnil popis jednání obviněných vůči jeho osobě, ve svých počátečních vyjádřeních prokazatelně lhal, resp. v rozporu se skutečností popsal průběh celé události i před svou matkou). Lze se zcela ztotožnit se závěry soudů, že nelze akceptovat názor obviněného (znovu uplatněný v jeho dovolání), že by výpověď poškozeného měla být odmítnuta jako celek a nemělo by k ní být při zjišťování skutkového děje vůbec přihlíženo. Je totiž skutečností, že v dílčích částech zůstala výpověď poškozeného v souladu s výpověďmi obviněných a dalšími důkazy a že se tak mohla ve spojení s dalšími důkazy stát podkladem pro skutkové závěry soudů.

38. Lze tedy uzavřít, že pokud obviněný učinil obsahem svého dovolání toliko nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů, byť by se jednalo o posouzení věrohodnosti klíčového důkazu, pak není možné takové námitky podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného, jakkoliv je v něm tento dovolací důvod formálně deklarován, totiž ve skutečnosti neobsahuje žádnou kvalifikovanou argumentaci týkající se zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů ve smyslu výše uvedených východisek dovolacího přezkumu. Jedná se o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, která se předmětem dovolacího přezkumu z důvodů uvedených výše zásadně stát nemůže.

39. Námitkou, kterou lze formálně podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je námitka obviněného, že v jeho jednání nelze spatřovat spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Tato námitka obviněného je založena na jeho přesvědčení, že soudy nesprávně zohlednily míru spoluúčasti obviněného na jednání ostatních spoluobviněných. Je zjevné, že obviněný se v rámci svého dovolání (tak, jak to namítal již ve svém odvolání) domáhá toho, aby soud posuzoval individuálně jeho zapojení do posuzovaného jednání a nepřihlížel v jeho neprospěch k případnému počínání dalších spoluobviněných, respektive se domáhá toho, aby jeho tehdejší účast nebyla spojována se společným záměrem ostatních pachatelů a nešlo tedy o jejich společné jednání, jak předpokládá ustanovení § 23 tr. zákoníku upravující institut spolupachatelství.

40. K těmto námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze nejprve v obecné rovině uvést, že v mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

41. Nejvyšší soud shledal tyto dovolací námitky obviněného zpochybňující právní závěry soudů o jeho spolupachatelství na posuzovaných trestných činech jako neopodstatněné. Je tomu tak jednak proto, že zjišťované jednání obviněného má všechny znaky skutkových podstat obou trestných činů (obviněný v tomto ohledu konkrétní námitky zpochybňující jakýkoliv znak těchto skutkových podstat neuplatnil), jednak proto, že zjišťovaná podoba jednání obviněného dovoluje uzavřít, že v případě obou trestných činů obviněný jednal jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku.

42. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je přitom zřejmé, že rolí obviněného G. při páchání trestné činnosti a otázkou jeho spolupachatelství se soudy zabývaly, a to soud prvního stupně zejména v bodě 52. odůvodnění rozsudku, odvolací soud pod body 13. – 17. odůvodnění rozsudku. Nejvyšší soud se s těmito úvahami obou soudů zcela ztotožňuje, a tak pouze nad rámec těchto odůvodnění obou nižších soudů uvádí následující.

43. V projednávané věci z provedeného dokazování vyplynulo, že motivem schůzky poškozeného s obviněnými předmětného dne byla snaha obviněného K. získat informace o krádeži jeho věcí, ze které (důvodně) podezříval poškozeného, a to s cílem zjistit informace o tom, kde se odcizené věci aktuálně nacházejí. S takovýmto záměrem obviněný K. seznámil i ostatní spoluobviněné (včetně obviněného G.), které ještě před setkáním s poškozeným náhodně potkal. Všem obviněným tak od samotného počátku byly známy podstatné skutečnosti o důvodech setkání s poškozeným a v souladu s těmito skutečnostmi přitom následně proběhlo i jejich setkání s ním. Obvinění (včetně obviněného G.) tak byli přítomni a byli svědky toho, jak obviněný K. poškozeného ihned po setkání s ním začal vyzývat ke sdělení informací o místě, kde se odcizené věci nacházejí, přičemž následně za účelem zdůraznění uvedeného nátlaku udeřili obvinění K., Ď. a G. poškozeného do obličeje. Je tedy zřejmé, že stejně jako poškozený, tak i všichni obvinění mohli vnímat vývoj celé události už od okamžiku setkání s poškozeným, až po nátlak a násilí vůči poškozenému v podobě opakovaných úderů do obličeje a používání výhružek. Stejně tak všichni obvinění následně odešli s poškozeným do bytu, tedy na místo nikoli veřejnosti přístupné, kde došlo k další eskalaci nátlaku na poškozeného doplňovaného pohrůžkami bezprostředním násilím. Je tedy zřejmé, že každý z obviněných se v různé intenzitě a podobě podílel na nátlaku na poškozeného, každý vnímal současně kroky dalších spolupachatelů (od počátku v podobě fyzických útoků s následnými pohrůžkami bezprostředním násilím) a současně svou přítomností demonstrovali fyzickou převahu nad poškozeným, což opět vedlo k nátlaku na poškozeného. Tato fyzická převaha obviněných nad poškozeným, pokud nebyla jejich plánem od samého počátku (zcela jistě byla plánem obviněných K. a K.), se po příchodu poškozeného na místo činu stala skutečností a trvala po celou dobu jejich vzájemného kontaktu jak venku, tak i následně v bytě obviněného K.

44. Je-li všem obviněným přičítáno spolupachatelství na posuzovaném jednání, pak je nutné z hlediska zdůvodnění tohoto právního závěru uvést, že o spolupachatelství podle § 23 tr. ř. jde tehdy, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob. Každá takováto osoba odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama.

45. S ohledem na podobu námitek obviněného G. považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na právní závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, podle kterých je spolupachatelství činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. trest.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. trest.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.

46. Z hlediska okolností zjišťovaných v této trestní věci je pak dále nutné zdůraznit, že při právním posouzení jednání obviněného nelze z tohoto (pokračujícího) skutku vytrhávat dílčí skutkové okolnosti (jak činí obviněný), nýbrž je třeba hodnotit celý skutek (všechna dílčí jednání) v jejich komplexu, tedy v jejich vzájemné souvislosti a provázanosti. Pouze z tohoto hlediska je pak třeba ve vzájemné souvislosti posuzovat jednání, jehož se obviněný dopustil.

47. Při vědomí právě naznačených obecných kritérií platných pro posouzení otázky spolupachatelství lze z hlediska účasti obviněného G. na posuzované trestné činnosti a její podoby konstatovat, že podmínky spáchání trestného činu ve spolupachatelství byly z jeho strany splněny, a to jak z hlediska společného jednání spolupachatelů (objektivní podmínka), tak i jejich společného úmyslu směřujícího ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka).

48. Zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se obvinění podle právních závěrů soudů činných v této trestní věci dopustili tím, že společným úmyslným jednáním více osob pohrůžkou násilí jiného nutili, aby něco konal, a tento čin spáchali nejméně se dvěma osobami. Objektivní podmínka spolupachatelství, tedy společné jednání obviněných (jako spolupachatelů), byla naplněna s ohledem na to, že po počátečním jednání obviněného K.

v podobě výzev, nátlaku a fyzického napadaní se ostatní obvinění k tomuto obdobným způsobem přidali, což zejména platí pro obviněného G., který poškozeného rovněž s obdobnou motivací jako obviněný K. (za účelem zdůraznění svého nátlaku s úmyslem dosáhnout zamýšleného cíle) udeřil do obličeje. Obhajoba obviněného G., že se z jeho strany jednalo o výchovnou facku, je jednak do značné míry úsměvná, jednak se jedná o argumentaci čistě skutkovou. Naplněna byla i subjektivní podmínka spolupachatelství, tedy společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu.

Zcela se lze v tomto směru ztotožnit s úvahou odvolacího soudu, že všichni obvinění museli vnímat vývoj celé události, tedy násilí použité proti poškozenému, následný odchod do bytu, kde došlo k další eskalaci nátlaku na poškozeného v podobě pohrůžek bezprostředním násilím s cílem jej k něčemu donutit. Je skutečností, že každý z obviněných se na tomto nátlaku vůči poškozenému podílel v různé intenzitě. Současně ale každý z obviněných vnímal kroky dalších spolupachatelů, a to od počátečních fyzických útoků, které již samy o sobě určily podobu jednání obviněných jako jednání vyhrožovacího, až po následné pohrůžky bezprostředním násilím.

Nepochybně si obvinění museli uvědomovat, že svoji stálou přítomností, a to jak ve venkovních prostorech, tak následně v bytě, demonstrují nad poškozeným fyzickou převahu, která jej rovněž měla přinutit k požadovanému jednání.

49. Obdobné úvahy lze připojit i ve vztahu k druhému posuzovanému trestnému činu, tedy přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, který obvinění opět spáchali jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku. Skutkovou podstatu tohoto přečinu měli obvinění podle právních závěrů soudů naplnit tím, že společným úmyslným jednáním více osob se dopustili na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že jiného napadli. Nebyl to jen obviněný K., kdo poškozeného na místě veřejnosti přístupném udeřil do obličeje. Na stejném místě, v návaznosti na jednání obviněného K. a ze stejných důvodů, napadli poškozeného postupně další obvinění, včetně obviněného G. Jakkoliv bylo primárně důvodem těchto napadení ovlivnit vůli poškozeného, současně však obvinění napadením poškozeného na místě veřejnosti přístupném porušili zájem na klidném občanském soužití, dodržování veřejného klidu a pořádku. Opět je nutno zmínit, a to z hlediska skutkové podstaty tohoto přečinu, podobu výtržnického jednání obviněných, která byla mimo jiné určována (pokud jde o venkovní prostory) stálou přítomností obviněných na místě činu a demonstrací fyzické převahy nad poškozeným doprovázenou vzteklými a emotivními projevy obviněných, či krvavým zraněním poškozeného (viz výpověď poškozeného u hlavního líčení).

50. Ze všech těchto důvodů proto není důvod posuzovat jednání každého z obviněných odděleně, neboť ve svém celku šlo o jejich společné jednání vedené společným úmyslem donutit poškozeného k určitému konání. Současně pak není zjišťováno (ani nyní namítáno), že by se kterýkoli z obviněných v rámci uskutečňování společného záměru dopustil excesu, který by nebyl pokryt přinejmenším srozuměním dalších spolupachatelů. Právní závěry obou nižších soudů, že se obvinění (a mezi nimi i dovolatel S. G.) dopustili zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, tak jsou správné. Pro úplnost lze jen doplnit tolik, že na tomto závěru ve vztahu k obviněnému G. nemůže ničeho změnit ani ta skutečnost, že celý konflikt nakonec ukončil tím, že poškozeného z bytu odvedl, neboť v ten okamžik již byly oba trestné činy dokonány. Za stejně správné pak lze mít i právní závěry obou soudů ve vztahu k přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. I tento trestný čin obvinění (tedy i dovolatel S. G.) opět spáchali jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku.

51. Obviněný dále v rámci své argumentace, proč svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu obou přisouzených trestných činů, namítl, že pokud „…dal poškozenému jednu výchovnou facku…“, nedosáhlo jeho jednání takové intenzity, aby mohlo jít s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe o trestný čin.

52. Je skutečností, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že vzhledem k nízké společenské škodlivosti jednání pachatele má být soudy aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to s procesními důsledky z toho vyplývajícími (například postoupení věci příslušnému správnímu orgánu k řízení o přestupku podle § 222 odst. 2 tr. ř., zproštění obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř., případně další procesní postupy).

53. Obecně a ve stručnosti (vzhledem k podobě uplatněné námitky) lze k této námitce obviněným uplatněné v dovolání v obecné rovině uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Závěr o využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivostí činu lze učinit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

54. S ohledem na výše uvedené pak Nejvyšší soud k uvedené zásadě musí konstatovat, že pro její aplikaci nebyl v této trestní věci prakticky žádný prostor. Aby se Nejvyšší soud mohl reálně opodstatněností této zásady na posouzení trestní odpovědnosti obviněného v této trestní věci zabývat, musela by být dovolací argumentace obviněného z hlediska této zásady zaměřena na skutkový stav věci, který se pro soudy stal podkladem pro právní závěry o spáchání obou posuzovaných trestných činů. Takto však obviněný tuto svoji námitku neuplatnil, neboť jeho úvahy, že jeho (protiprávní) jednání patří mezi případy méně společensky škodlivé, založil na poměrně zjednodušené a ve své podstatě zbagatelizované podobě jednání omezující se pouze na „…jednu výchovnou facku…“. Ani tato námitka tedy, pokud vůbec byla s velkou mírou tolerance podřazena pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohla být shledána jako opodstatněná.

55. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá než shrnout, že část argumentace obviněného se míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stejně jako i s jinými dovolacími důvody. Další argumentaci obviněného, kterou bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou. V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani obviněným výslovně neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

b) K dovolání obviněného J. K.

56. Nejvyšší soud již výše pod bodem 18. odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že dovolání obviněného K. je přípustné pouze proti výroku o trestu. Také již bylo konstatováno z hlediska tohoto výroku, že obviněný J. K. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 28 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný takovýto trest považuje za trest, který je v extrémním nesouladu s povahou a závažností jeho jednání.

57. Pokud bylo dovolání obviněného podáno s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., respektive podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., musí Nejvyšší soud zdůraznit, že námitky obviněného směřující proti uloženému trestu nemohou naplnit ani jeden z uvedených dovolacích důvodů. Uvedené konstatování činí Nejvyšší soud při vědomí toho, že obviněný pod oba uvedené dovolací důvody podřadil především své skutkové a právní námitky vztahující se k výroku o vině. V této části však bylo Nejvyšším soudem shledáno jeho dovolání jako nepřípustné (viz shora bod 18. tohoto usnesení).

58. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v tomto ohledu uvést, že ten, jak shora rozvedeno, se týká výlučně oblasti zjišťování skutkového stavu ve vztahu k otázce viny trestným činem. Námitky směřující proti výroku o trestu proto o tento dovolací důvod opřít nelze.

59. Pokud jde o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 písm. h) tr. ř., je za toto možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci však v nyní projednávané věci zjevně nejde (obviněný to ani nenamítá), a proto nebylo možné o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení vůbec uvažovat.

60. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na předmětný trestný čin. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

61. V nyní projednávané věci byl obviněnému uložen (úhrnný) trest odnětí svobody ve výměře 28 měsíců, to v situaci, kdy byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen trestní sazbou v rozpětí od dvou do osmi let. Uložený (zákonný) trest tedy byl bezpochyby uložen v rámci příslušné trestní sazby, dokonce v její spodní polovině (v blízkosti spodní hranice). Ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které se týká výměry uloženého trestu (ačkoliv obviněný na tento dovolací důvod nepoukázal), tak nepřichází v úvahu.

62. K námitce obviněného („…o extrémním nesouladu trestu s povahou a závažností jeho jednání…“), jakkoliv pouze nad rámec dosud uvedeného a toliko pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že soudy obou stupňů se otázkou přiměřenosti trestu za projednávanou trestnou činnost obviněného K. zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž zohlednily jak polehčující okolnosti, tak okolnosti přitěžující. Takto bylo při stanovení druhu a výměry trestu zohledněno to, že to byl obviněný K., kdo inicioval spáchání nyní projednávané trestné činnosti, kdo získal pro realizaci svého záměru další spoluobviněné a kdo byl vůdčí osobností při naplňování tohoto záměru. Obviněnému pak nemůže v žádném případě polehčovat, že k protiprávnímu jednání vůči poškozenému měl motiv v důsledku toho, že se poškozený k jeho škodě dopustil majetkové trestné činnosti, neboť tato skutečnost jej za žádných okolností nemohla opravňovat vzít spravedlnost do svých rukou. Při stanovení druhu a výměry trestu bylo soudy náležitě zohledněno i to, že obviněným spáchaná trestná činnost nebyla výjimečným vybočením z jinak řádného způsobu vedení života. Obviněný je totiž osobou, která byla opakovaně postihována pro úmyslnou trestnou činnost, přičemž naposledy uložený nepodmíněný trest odnětí svobody mu byl uložen mimo jiné i za zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn dne 26. 2. 2020. Jakkoliv je zjišťováno, že se obviněný ve stanovené dvouleté zkušební době osvědčil, tak mu uvedené odsouzení nepochybně rovněž přitěžuje, zejména pak svědčí o snížených možnostech jeho nápravy.

63. Závěrem lze k uloženému trestu uvést, že v případě trestu uloženého v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně pro daný trestný čin (kterým je i trest uložený obviněnému v nyní projednávané věci) by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byly uložené tresty v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byly neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe a představovaly by zásah do základního práva obviněných na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Ve vztahu k právě uvedeným východiskům je nicméně možno konstatovat, že o takový extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest se v případě obviněného nejedná, a to již s ohledem na skutečnost, že trest mu byl uložen v blízkosti spodní hranice zákonné trestní sazby, přičemž byly dány nezanedbatelné přitěžující okolnosti, stejně jako další důvody popsané shora v odůvodnění tohoto usnesení, které uložení mírnějšího trestu či trestu jiného druhu neumožňovaly.

64. Lze tak uzavřít, že námitku obviněného směřující proti uloženému trestu nebylo možné podřadit pod rozsah žádného z dovolacích důvodů. Současně pak uložením předmětného trestu odnětí svobody ve zvolené výměře nedošlo ani k zásahu do ústavně zaručených práv obviněného.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

65. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného J. K. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání obviněného S. G. pak rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

66. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 10. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu