3 Tdo 703/2025

3 Tdo 703/2025-1532

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. M. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 10 To 47/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 16/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze 22. 1. 2025, sp. zn. 5 T 16/2024, byl M. M. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že „v době od 22. 10. 2021 do 5. 9. 2022 při výkonu svých služebních povinností, kdy byl služebně zařazený na Oddělení XY, Územní odbor XY, KŘP Královéhradeckého kraje, v úmyslu deklarovat řádné splnění služebních povinností, aby se vyhnul riziku postihu a dosáhl finančního ocenění, si ulehčoval výkon své služební činnosti tak, že v rámci zpracovávání přidělených věcí spočívajících v dožádání jiných policejních orgánů, sepisoval úřední záznamy o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. sám bez vědomí a bez přítomnosti osob podávajících vysvětlení, úřední záznamy s upraveným, změněným nebo se smyšleným obsahem jejich výpovědi, a to včetně poučení poškozeného – oběti v trestním řízení, na které v některých případech uvedl, že se poškození k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nepřipojují, a včetně poučení o poskytování informací o trestním řízení a osobách na něm zúčastněných následně takto vypracované písemnosti, opatřené nepravými, zfalšovanými podpisy poškozených, zaslal dožadujícímu policejnímu orgánu Policie ČR jako pravé,“ konkrétní a podrobný popis jednotlivých útoků a jejich časového vymezení je obsažen v bodech 1) – 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, „kdy jeho jednáním došlo k porušení práv fyzických osob při uplatnění jejich práv jako osob poškozených v probíhajících trestních řízeních evidovaných pod č. j. KRPZ-107561/TČ-2019-150581, KRPE-22785/TČ-2021-170381 a KRPC-54469/TČ-2021-020881-JER a mohlo dojít i k ovlivnění průběhu či zmaření těchto trestních řízení, zkreslení důkazní situace a tím i zkreslení konečného rozhodnutí či ztížení splnění důležitého úkolu orgánů činných v trestním řízení, a uvedeným jednáním M. M. jednal v rozporu s ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ustanovení § 45 odst. 1 písm. a), b), a § 46 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a ustanovení § 2 odst. 5, odst. 15, § 7 odst. 1, § 62 odst. 1 a § 158 odst. 3 písm. a), c) odst. 4, 6, 7 tr. ř.“.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu 180denních sazeb ve výši 250 Kč, tedy v celkové výši 45.000 (čtyřicet pět tisíc) Kč.

3. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie ČR, městské a obecní policie a v bezpečnostních sborech České republiky na dobu 2 (dvou) let.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 5 T 16/2024, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Odvolání podal i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, a to do výroku o vině v neprospěch obviněného.

5. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 10 To 47/2025, a to tak, že odvolání obviněného i státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podle § 256 tr. ř. zamítl. II.

6. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 10 To 47/2025, podal obviněný dovolání (č. l. 1513–1517 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

7. Obviněný namítl, že nebylo prokázáno jeho zavinění ve formě zvláštního či prostého úmyslu. Napadené rozhodnutí se otázkou zavinění přes námitky obviněného vůbec nezabývalo. V řízení nebylo prokázáno, že by chtěl komukoliv způsobit škodu nebo jinou vážnou újmu, ani k tomu neměl žádný důvod. V řízení nebylo prokázáno v čem by mělo spočívat opatřování prospěchu pro sebe nebo jiného. Naopak bylo prokázáno, že z jemu za vinu kladených skutků neměl žádnou výhodu. Absentuje zde jakákoliv pohnutka či motiv jednání. Soudům postačilo, že si obviněný snažil ulehčit práci a zasloužit si tak svůj měsíční plat, a nepřihlédly ke skutečnosti, že obviněný neobdržel žádnou zvláštní odměnu a projednávané skutky nebyly jeho jedinou náplní práce. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1059/2012, které považoval za přiléhavé i odvolací soud, který ale uvedl, že se liší množstvím poškozených. Odvolací soud se blíže nezabýval otázkou intenzity jeho jednání a jakou měrou byli vlastně poškození ve věci obviněného poškozeni.

8. Pokud si práci ulehčoval, tak jen tím, že svědky předem vyzval k poskytnutí základních informací a dokumentů. Provedl předběžné šetření, což zákon o policii nijak nezapovídá. Žádný ze svědků neuvedl, že by jejich výpověď byla zcela smyšlená, maximálně stylisticky upravená. I pokud by si však práci zjednodušil, nelze toto považovat za neoprávněnou výhodu, a to už z toho důvodu, že dožádané spisy nebyly jedinou náplní jeho práce. Ve věci podle

obviněného absentovalo řádné a dostatečné důkazní řízení a zejména hmotněprávní posouzení subjektivní stránky trestného činu. Předmětný trestný čin vyžaduje prokázání zvláštního úmyslu způsobit škodu, jinou závažnou újmu nebo získat neoprávněný prospěch. Napadené rozhodnutí spatřuje prospěch v navození dojmu řádného výkonu pracovních povinnost, avšak nezohledňuje, že dožádané spisy nebyly jeho jedinou náplní práce. Obviněný měl standardně rozpracováno 10–15 dožádaných spisů a navození dojmu řádně vykonané práce neměl zapotřebí.

Pracoval na dalším přiděleném materiálu a neměl tak zapotřebí práci předstírat. Není tedy možné dospět k závěru, že měl z vytýkaného jednání prospěch, což potvrdil i svědek R. Tento svědek uvedl, že byl obviněný v průběhu služebního poměru odměňován na podkladě svého dlouhodobého přístupu k práci, a nikoliv v souvislosti s vyřízením konkrétní věci nebo rychlosti vyřízení věci. Pokud měl práci rychleji hotovou, byla mu přidělena další obdobná práce. Nejednalo se tak o žádnou výhodu, ale o standardní výkon práce ve formátu kus za kus, a vzhledem ke způsobu odměňování nelze předpokládat, že by za rychle odvedenou práci byl odměněn.

To měl potvrdit i svědek K., který u policie slouží téměř 30 let.

9. Obviněný dále namítl, že napadené rozhodnutí nedostatečně a chybně vyhodnotilo výpovědi jednotlivých svědků, a to jak individuálně, tak v kontextu. Obviněný uvádí, že ze spisu vyplývá, že poškozeným nebyla způsobena žádná materiální škoda. Stran imateriální škody by se muselo jednat o újmu závažného charakteru, kdy nebude postačovat nepříjemný pocit (jak například svědkyně V., která vypověděla, že se jí to nelíbí), ale na přímý dotaz vypověděli, že žádnou závažnou újmu na svých právech nezaznamenali. Někteří uvedli, že jim chtěl obviněný pomoci nebo je ochránit (například svědkyně K. O.), případně uvedli, že je jim to jedno a nechtějí to řešit (například svědkyně Ř.). Někteří uvedli, že jim to nevadí (jako například svědek K.) nebo jim celá situace vyhovovala, neboť jejich výpověď odpovídala jimi dodaným informacím a vyjádřili svou spokojenost a vděk (například svědci B. a V.). Někteří svědci odmítli účast na vyšetřování (například svědek F.), průběh vyšetřování si již nepamatují (například svědkyně V.), nebyli schopni určit, zda se jedná o jejich podpis nebo nikoliv (například svědkové K., T.). Někteří vypověděli, že podpisy uznávají za vlastní a vyšetřování se účastnili (například svěděk R.). Někteří svědci podali vysvětlení osobě a obviněného si pamatují, avšak neidentifikují svůj podpis (D.), což může být způsobeno i plynutím času, neboť jak někteří sami uvedli, tak v čase své podpisy mění. Nikdo ze svědků neuvedl, že by předmětné úřední záznamy obsahovaly nesmysly či nepravdy. Výpovědi svědků odpovídaly jejich zkušenosti a nebyly nijak zkresleny a už vůbec ne do té míry, že by je to nějak poškodilo.

10. Soudy se v projednávané věci vůbec nezabývaly intenzitou naplnění jednotlivých znaků projednávaného přečinu ve vztahu k projednávaným skutkům a výpovědím svědků, a to s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a stupeň společenské škodlivosti ve vztahu k potenciální újmě. K tomu obviněný opětovně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1059/2012. Obviněný nemohl předpokládat nebo dokonce chtít kohokoliv zkrátit na jeho právech za předpokladu, že v důkazním řízení nikdo ze svědků nevypověděl, že by mu vznikla škoda nebo závažná újma. Napadené rozhodnutí sice poukazovalo na výpověď svědkyně M. M., která si myslela, že se jedná o omyl a žádnou trestnou činnost vůči ní si nepamatuje a logicky tak neuvedla ani jakoukoliv újmu, kterou by měla pociťovat. Pokud je tvrzeno, že měl upravovat výpovědi svědka J. A., tak poukázal na to, že tento svědek si nestěžoval, že by jeho výpověď neodpovídala realitě, ale sám uvedl, že odpovídal velmi stručně a žádnou škodu ani újmu nepociťuje. Svědkyně G. N. pak uvedla, že trestnou činnost hlásila z morálního důvodu a nechtěla, aby to odsouzené K. prošlo. Svědek T. F. nenamítal úpravu své výpovědi, ale naopak se výslovně odmítal účastnit úkonů v trestním řízení a věc ho nezajímala. Svědkyně Ř. ani na polici nechtěla, pouze přeposlala maily. Nechtěla mít s věcí nic společného a neměla v úmyslu se připojit k trestnímu řízení.

11. Obviněný zdůraznil, že údajné úpravy výpovědí svědků byly pouze stylistické, a nikoliv faktické, jež by navíc svědky jakkoliv poškodily. Na to si svědci dokonce vůbec nestěžovali. Nemůže se tak jednat o přečin v rozporu se zákonem. Jimi sdělené podstatné informace byly řádně zaznamenány a sloužily jako podklad pro další trestní řízení, aniž by jejich hodnota nějak ovlivnila průběh dalšího trestního řízení a svědky, jakkoliv materiálně či imateriálně poškodila.

12. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.

13. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 22. 8. 2025, sp. zn. 1 NZO 573/2025.

14. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska jím uplatněných dovolacích důvodů, státní zástupce uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný svou námitkou zjevného rozporu nenaplnil. Z celé řady svědeckých výpovědí podle státního zástupce vyplývá, že skutek se stal tak, jak stojí ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a že průběh trestně relevantních událostí neodpovídá verzi dovolatele, která je založena pouze na polemice s hodnocením důkazů. Soudy hodnotily stanoviska poškozených jako věrohodná a korespondovala i s důkazy vyplývajícími z dalších důkazních prostředků. Na základě provedených a vyhodnocených důkazů je podle státního zástupce nutné se bez pochybností ztotožnit se závěry uvedenými v rozhodnutích soudů.

15. K námitce obviněného týkající se absence posouzení intenzity protiprávního jednání obviněného ze strany soudů nižších stupňů státní zástupce poukazuje na body 20. až 22. odůvodnění usnesení odvolacího soudu s tím, že justiční orgány přihlédly i k obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1059/2012, přičemž při formulaci pozitivního závěru o vině obviněného zvlášť pak zcela správně zhodnotily počet osob objektivně poškozených jednáním obviněného a fakt, že stíhaným jednáním byla poškozena významná a nezpochybnitelná procesní práva těchto poškozených.

16. K námitce obviněného týkající se užití zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že ji nelze aplikovat tak široce, aby to vedlo k odmítnutí prostředku trestního práva. Pokud byl spáchán trestný čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je nezbytné vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Úvaha o tom, zda jde o trestný čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodů nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní tedy pouze výjimečně, v případech, kdy z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.

17. Ve vztahu k námitce obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky trestného činu státní zástupce uvedl, že tuto výhradu je nutné odmítnout s ohledem na důvody zřejmé z bodu 17. odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

18. K námitkám obviněného jako celku pak státní zástupce dodal, že byly uplatněny již v předchozích fázích řízení, a to především v odvolání. S těmito námitkami se soudy vypořádaly a je tak podle státního zástupce s odvoláním na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408, namístě učinit závěr, že se jedná zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.

19. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III.

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

21. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 10 To 47/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

22. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

23. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., tento je nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale především proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

24. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

26. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

27. Obviněný nenamítal ani vadu tzv. opomenutých důkazů, ani vadu důkazů nepřípustných. Jeho argumentace částečně směřuje k variantě první, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Především se obviněný vymezoval proti závěru, že výpovědi poškozených obsahově upravoval nebo si je dokonce vymýšlel i proti závěru, že svým jednáním způsobil poškozeným materiální škodu či závažnou škodu imateriální.

28. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

29. V části, ve které obviněný uvádí, že soudy nedostatečně a nesprávně hodnotily výpovědi jednotlivých svědků s tím, že se soudy nedostatečně zabývaly intenzitou jeho jednání a závažností škody, kterou způsobil, jeho argumentace není podřaditelná pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod kterou ji obviněný formálně podřadil (část II. dovolání obviněného). Obviněný totiž nenamítá, že by skutkové závěry soudu prvního stupně nevyplývaly z provedeného dokazování, nebo s ním byly v zjevném rozporu. Argumentace obviněného se týká způsobu, jakým soud prvního stupně právně posoudil dopady jednání obviněného z hlediska naplnění znaku trestného činu, a to způsobení závažné újmy, kdy nezohlednily náhled jednotlivých svědků na újmu, která jim měla být způsobena. Takovouto argumentaci lze však podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky, které se k tomuto dovolacímu důvodu vztahují a jsou pod něj obsahově podřaditelné, budou vypořádány níže.

30. Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě lze však podřadit námitku obviněného, v níž zpochybňuje závěr soudů o úpravě či pozměnění úředních záznamů o podaném vysvětlení, jak tvrdí napadené rozhodnutí, ale šlo toliko o úpravu stylistickou. Je však namístě podotknout, že obviněný neoznačil konkrétní skutkové zjištění, které by bylo v rozporu s konkrétním důkazem, ze kterého mělo vyplývat. Z výše uvedeného bodu 28. se podává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hradci Králové, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.

V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

31. Soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé dokazování. V rámci bodů 13. – 55. u každého ze svědků shrnul skutečnosti, které vyplývaly z jejich výpovědí v hlavním líčení. Zaměřil se přitom na to, jakým způsobem, pokud vůbec přišly do kontaktu s obviněným a jakým způsobem proběhlo v případě jednotlivých svědků vyhotovení jednotlivých listin, a zda je podepsali či nikoliv (úřední záznamy o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř., poučení poškozeného – oběti v trestním řízení, včetně poučení o poskytování informací o trestním řízení a osobách na něm zúčastněných, usnesení týkající se volby společného zmocněnce poškozených atd.).

V bodech 56. – 57. shrnul skutečnosti vyplývající z výpovědí nadřízeného obviněného J. R. a kolegy obviněného R. K. V bodech 62. – 70. rekapituloval listinné důkazy provedené ve věci. Veškeré důkazy poté zhodnotil jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a v bodech 72. – 83. shrnul, jaké skutkové závěry vzal za prokázané a jakým způsobem upravil skutkovou větu oproti podané obžalobě v závislosti na provedeném dokazování. Soud prvního stupně se především soustředil na skutečnost, jakým způsobem obviněný postupoval při vyhotovení a následném postoupení předmětných dokumentů potřebných pro trestní řízení v dožádaných věcech oproti tomu jakým způsobem postupovat měl tak, aby byl výkon jeho pravomoci v souladu s trestním řádem a dalšími předpisy upravujícími výkon jeho pravomoci coby úřední osoby – policisty.

Soud prvního stupně neuváděl plošně, že by veškeré výpovědi zachycené v úředních záznamech byly zcela smyšlené. Tento závěr učinil pouze u svědkyň G. N. a M. M. První jmenovaná dokonce vypověděla, že s obviněným nepřišla do vůbec žádného kontaktu a informace žádného druhu mu neposkytla. U svědkyň G. N. a D. Ř. bez jejich vědomí uvedl, že se k trestnímu řízení s náhradou škody nepřipojují. V případě svědků I. V., T. F. a J. J. soud prvního stupně konstatoval, že jejich výpovědi byly zčásti upravené (bod 76.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Svědkyně I. V. ve své výpovědi dokonce explicitně označila informaci uvedenou v úředním záznamu, který měl zachycovat její výpověď, za nepravdivou (srov. bod 29. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). K výše uvedenému lze dodat, že úřední záznamy o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. obsahují údaj o místě a času sepisu takového úředního záznamu. Obdobně pak tyto informace obsahují poučení o právech osob v trestním řízení osvědčující, že byla konkrétní osoba v daném místě a čase seznámena se svými právy a případně obsahem dalších podstatných listin.

V těchto podstatných parametrech, tedy umístění konkrétních poškozených na dané místo a v daný čas konstituuje fakticky lživou informaci. Skutkový závěr soudu prvního stupně, který je obsažen i ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, že obviněný „v rámci zpracovávání přidělených věcí spočívajících v dožádání jiných policejních orgánů, sepisoval úřední záznamy o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr.

řádu sám bez vědomí a bez přítomnosti osob podávajících vysvětlení, úřední záznamy s upraveným, změněným nebo se smyšleným obsahem jejich výpovědi, a to včetně poučení poškozeného – oběti v trestním řízení, na které v některých případech uvedl, že se poškození k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nepřipojují, a včetně poučení o poskytování informací o trestním řízení a osobách na něm zúčastněných následně takto vypracované písemnosti, opatřené nepravými, zfalšovanými podpisy poškozených, zaslal dožadujícímu policejnímu orgánu Policie ČR jako pravé“ není ve zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování.

Odvolací soud se pak s výrokem o vině a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně plně ztotožnil a zcela odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně, a to konkrétně body 78. až 83. (srov. bod 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uzavírá, že tento dovolací důvod v obviněným uplatněné variantě nebyl naplněn, neboť nelze mít za to, že by soud prvního stupně či soud odvolací dospěly ke skutkovým závěrů, které z provedeného dokazování vůbec nevyplývají nebo jsou s ním v přímém rozporu.

32. Obviněný se v podaném dovolání vymezoval i proti právnímu posouzení jeho jednání, a to konkrétně naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu ke specifickému úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Soudům vytýkal zejména to, že se soudy dostatečným způsobem nezabývaly intenzitou újmy způsobené jednotlivým poškozeným a tím, jak jednotliví poškození újmu jim údajně způsobenou vnímali.

33. Obviněný tuto argumentaci uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

34. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

35. Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právními předpisu.

36. Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob.

37. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v závadném výkonu pravomoci úřední osoby jednou ze tří taxativně vymezených variant jednání, a to jednak vykonávání pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu [§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], překročení pravomoci [§ 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], nebo nesplnění povinnosti vyplývající z pravomoci [§ 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Všechny tyto tři varianty jednání jsou si z hlediska konstrukce skutkové podstaty zcela rovnocenné a k trestnosti pachatele postačuje naplnění i kterékoli z nich samostatně, pokud pachatel jednal v tzv. druhém úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. K trestní odpovědnosti podle § 329 tr. zákoníku zásadně postačí naplnění jedné z těchto forem jednání úřední osoby, pokud pachatel jednal v tzv. druhém úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4120).

38. Následek spočívá již v samotném narušení výkonu pravomoci úřední osoby, tedy v tom, že došlo k tomuto výkonu v rozporu s objektivním právem. Poruchový následek v podobě konkrétní škody, jiné újmy či prospěchu vyžadován není (srov. III. ÚS 6/2000). Striktně vzato nejde o činnostní trestný čin, ale o trestný čin výsledečný, neboť poruchový následek spočívá již v samotné skutečnosti výkonu pravomoci úřední osoby stanoveným protiprávním způsobem ve specifickém nekalém úmyslu, tedy v tom, že byla veřejná moc zneužita a vykonávána v rozporu se svým účelem (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2580).

39. V projednávaném případě soudy dospěly k závěru, že útoky obviněného naplnily prvně jmenovanou variantu jednání, tedy výkon pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu ve smyslu ustanovení § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud obviněný v podaném dovolání uváděl, že jeho postup spočívající ve sdělení základních informací a poskytnutí dokumentů předem zákon nezapovídá, tak je mu sice možné přisvědčit, ale je potřebné jedním dechem dodat, že jeho následná činnost popsaná ve výrokové části odsuzujícího rozsudku pod body 1) – 3) již v souladu se zákonem nebyla, což potvrdil jeho nadřízený J. R., tak svědek R. K. (srov. body 73. – 74. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soudy dospěly k závěru, že způsob, jakým se vypořádal s dožádáními, které měl v rámci své pracovní činnosti na starosti vyřídit (sepsání úředních záznamů a obstarání podpisů na příslušných listinách) byl v rozporu s ustanoveními § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ust. § 45 odst. 1 písm. a), b), a § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a ustanovení § 2 odst. 5, odst. 15, § 7 odst. 1, § 62 odst. 1 a § 158 odst. 3 písm. a), c), odst. 4, 6, 7 tr. ř., což soud prvního stupně podrobně rozvedl v bodech 88. až 94. odůvodnění svého rozsudku. Jeho závěrům v tomto ohledu nelze ničeho vytknout a Nejvyšší soud se s nimi plně ztotožňuje.

40. Jen pro úplnost lze dodat, že obviněný se vytýkaného jednání dopustil v postavení úřední osoby ve smyslu ustanovení § 127 tr. zákoníku při výkonu jeho pravomoci, což v průběhu trestního řízení ani nyní v podaném dovolání nijak nezpochybnil. Není tak pochyb o tom, že obviněný naplnil objektivní stránku trestného činu kladeného mu za vinu.

41. Obviněný v podaném dovolání zpochybnil zejména naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu ke specifickému úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Soudům vytýkal zejména to, že jeho ulehčení si práce nelze vnímat jako neoprávněný prospěch, a to s odvoláním na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1059/2012. Své námitky stran právního posouzení obviněný směřoval, jak je uvedeno výše, právě k posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu, a k naplnění specifického úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu.

42. Trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby lze spáchat pouze úmyslně. Všechny znaky základní skutkové podstaty tak musí být pokryty úmyslem, nadto se vyžaduje ještě specifický úmysl překračující objektivní stránku. Zavinění jako celek, tj. obě jeho složky, musí pokrývat i skutečnost, že pachatel svou pravomoc vykonává v rozporu s jiným právním předpisem, překročuje ji či neplní povinnost z ní vyplývající, tj. musí zahrnovat i protiprávnost jednání pachatele vyplývající z jiného (zvláštního) právního předpisu. Pachatelův úmysl nemůže být vyloučen ani poukazem na to, že výkon jeho pravomoci následně schvaluje nadřízená úřední osoba, že prochází jiným aprobačním procesem (například hlasováním ve vícečlenném tělese), že je proti němu přípustný opravný prostředek či že je podroben následné kontrole. Pachatel si totiž nikdy nemůže být jist, že některý z těchto mechanismů zafunguje tak, jak má, a přesouvat na ně odpovědnost za svůj protiprávní čin (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 11 Tdo 36/2013) [PROVAZNÍK, Jan. § 329 (Zneužití pravomoci úřední osoby). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 76. Dostupné na beck-online.cz.].

43. Z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo (protiprávní zvýhodnění při přidělení bytu, při přijetí na vysokou školu, nestíhání pachatele trestného činu apod.). U pojmu vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané; pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 523/2016). Zjednodušení či ulehčení si způsobu práce jakožto neoprávněný prospěch výslovně uvádí i aktuální komentář trestního zákoníku [PROVAZNÍK, Jan. § 329 (Zneužití pravomoci úřední osoby). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 96. Dostupné na beck-online.cz.]. Ke stejnému závěru ostatně dospěl ve svých rozhodnutích i Nejvyšší soud, kdy je možné odkázat jak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 523/2016, tak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1266/2019.

44. Soud prvního stupně shledal naplnění znaku neoprávněného prospěchu v „dlouhodobě evidentně úspěšném navození dojmu u svých nadřízených, že řádně plní služební povinnosti, že řádně a včas vyřizuje dožádání jiných orgánů, za což byl v minulosti odměňován, což činil ve snaze vyhnout se riziku postihu a ve snaze dosáhnout finančního ocenění, když jak sám uvedl, byli on i jeho kolegové oceňováni za stabilně dobrou práci“ (srov. bod 87. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Při posuzování subjektivní stránky u tohoto trestného činu soud prvního stupně zohlednil služební zařazení obviněného, který tato dožádání měl zpracovávat již dlouhé roky, měl dostatečnou praxi v oboru, na tamním oddělení byl na vyřizování dožádání specialistou. Soud prvního stupně vzal do úvahy rovněž typovou závažnost jeho trestné činnosti a její rozsah a dospěl k tomu, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. bod 96. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

45. Obviněný jak v podaném odvolání, tak v podaném dovolání opakovaně odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1059/2012, s tím, že se jedná o případ skutkově obdobný. Jak uvedl odvolací soud v bodech 19. – 20. odůvodnění svého usnesení zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu se od projednávané věci odlišuje jednak množstvím poškozených (v citovaném usnesení pouze pěti) i způsobem provedení (v citované věci byla dvě vysvětlení opatřena plně v souladu se zákonem a u třech poškozených se jednalo o opatření podání vysvětlení nepřípustným způsobem, ale odpovídajícím realitě).

Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že Nejvyšší soud paušálně nevyloučil možnost shledat neoprávněný osobní prospěch v ulehčení si práce, ale „pouze konstatoval“, že jej není možné shledat v projednávaném případě, a to především s ohledem na význam opatřeného prospěchu a poukazu na významně širší služební povinnosti obviněného. Jak bylo ostatně uvedeno výše, tak Nejvyšší soud ve svých pozdějších rozhodnutích možnost výslovně uvedl, že za neoprávněný prospěch v kontextu ustanovení § 329 odst. 1 tr.

zákoníku může být považováno i zjednodušení či usnadnění si plnění výkonu služebních povinností či předstírání iluze jejich řádného plnění. V nyní projednávaném případě se jednalo o 35 poškozených (tedy 7x více než ve věci, na niž odkazoval obviněný, tj. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1059/2012). Další distinkcí je skutečnost, že okruh pracovní náplně obviněného nebyl významně širší, kdy by vyřizování dožádání představovalo nepodstatnou část pracovní náplně obviněného, ale naopak vyřizování dožádání představovalo jeho specializaci a byl pro tuto práci speciálně vyčleněn, což potvrdil v rámci své výpovědi i jeho nadřízený J.

R. Ten také vypověděl k přidělovaným odměnám, že bral v úvahu, jakým způsobem tu práci plní, v jakém rozsahu a podle toho byly odpovídající odměny (srov. body 56. a 59. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný se dopustil vytýkaného jednání přinejmenším (v souladu se zásadou in dubio pro reo) v 35 případech, kdy si dokonce v případě několika poškozených vymyslel obsah jejich výpovědí nebo jej upravil (vždy ale lživě uvedl místo a čas sepsání příslušných dokumentů), to vše, aby vytvořil obraz o řádném plnění svých pracovních povinností.

Takové množství případů za omezenou dobu je více než způsobilé přinejmenším přispět k udržování zdání řádného výkonu a setrvalého plnění pracovních povinností, a tedy v něm lze spatřovat i úmysl opatřit sobě neoprávněný prospěch. Jeho námitce, že v jeho jednání nelze spatřovat úmysl opatřit sobě neoprávněný prospěch, proto nelze přisvědčit.

46. Dále obviněný namítal, že se soudy nezabývaly dostatečně intenzitou újmy, kterou měl svým jednáním způsobit ani tím, jestli poškození měli v úmyslu v trestním řízení škodu uplatnit, případně se trestního řízení vůbec účastnit. Jak již bylo zmíněno výše, tak mu v právní větě odsuzujícího rozsudku není kladeno za vinu, že by způsobil poškozeným jinou závažnou újmu, resp. že jednal v úmyslu takovou újmu způsobit. Přesto však Nejvyšší soud nad rámec uvádí, že ani tento případný závěr by nebyl v rozporu se skutkovou větou, závěry provedeného dokazování ani dikcí trestního zákoníku.

Jedná-li pachatel v úmyslu způsobit jinému jinou závažnou újmu, je pod touto újmou třeba rozumět újmu imateriální, jako je újma na právech, na zdraví, morální újma, poškození v rodinném životě, v zaměstnání, snížení šancí na služební postup, zhoršení procesního postavení, zmaření vyhlídek na úspěch v řízení (např. v podobě neumožnění uplatnění určitého procesního práva či podat opravný prostředek), zhoršení postavení poškozeného ve společnosti, způsobení nikoli vážné poruchy v činnosti orgánu veřejné moci nebo v činnosti právnické osoby nebo fyzické osoby, která je podnikatelem (takové „vážné“ poruchy jsou zvlášť přitěžujícími okolnostmi), apod. Újma musí být na rozdíl od škody, která není nijak kvantifikována, závažná, ale na druhé straně nemůže dosahovat intenzity některého z poruchových následků uvedených v odstavcích 2 a 3 tohoto ustanovení.

Závažná újma je tedy újmou vyšší intenzity, která zde zasahuje poškozeného, nemůže tedy jít jen o zanedbatelný či jen malý a pomíjivý dopad na poškozeného. Úmysl pachatele nemusí směřovat ke konkrétní osobě (nemusí ani znát identitu takové osoby), neboť postačí, že si je vědom toho, že některou z uvedených újem někomu způsobí (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1018/2015) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C.

H. Beck, 2023, s. 4126).

47. Soud prvního stupně, ač toto výslovně nepromítl do právní kvalifikace, v bodě 83. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že svým jednáním obviněný porušil práva osob poškozených v probíhajících trestních řízeních evidovaných pod č. j. KRPZ-107561/TČ-2019-150581, KRPE-22785/TČ-2021-170381a KRPC-54469/TČ-2021-20881-JER, a to bez ohledu na to, zda to tak sami vnímali, neboť práva poškozených a současně povinnost orgánů činných v trestním řízení dbát jejich ochrany jsou v zákoně výslovně upraveny a kromě zajištění práv samotných poškozených slouží předmětné procesní úkony (v jejich řádné formě) i k zajištění důkazů pro řádné a úplné objasnění věci.

Mohlo tak dojít i k ovlivnění průběhu či zmaření těchto trestních řízení, zkreslení důkazní situace a tím i ovlivnění konečného rozhodnutí. Jak bylo uvedeno již výše, eventuální úmysl obviněného ve vztahu ke způsobení jiné závažné újmy nemohl být vyloučen ani poukazem na to, že výkon jeho pravomoci následně prochází aprobačním procesem – trestním řízením před jiným policejním orgánem, kontrolou státního zástupce a následně v řízení před soudem a že bude následně napraveno jeho pochybení. V daném kontextu si nemohl v době sepisu být jist, že se poškození, u kterých bez jejich přítomnosti, a v některých případech i bez jejich vědomí uvedl, že se k trestnímu řízení nepřipojují, se skutečně připojit nechtějí, případně, že se nebudou chtít připojit ani v budoucnu.

Rovněž v případě poškozených, u kterých si obsah jejich výpovědí vymyslel, si nemohl být jist, jaký dopad tato skutečnost bude mít. Nelze přehlédnout, že uvedeným postupem tyto osoby umístil v rozporu se skutečností prostřednictvím falešně podepsaných dokumentů v daný čas na dané místo. Následkem jeho jednání mohlo dojít ke zmaření řádného přihlášení pohledávky do trestního řízení a uplatňování práv osoby poškozené v trestním řízení (přihlášení prostřednictvím listiny s falzem podpisu poškozeného účinek ve smyslu ustanovení § 43 odst. 3 tr.

ř. založit nemůže). Pokud nedošlo k osobnímu setkání a poučení osob poškozených v souladu s povinností zakotvenou v § 2 odst. 15 tr. ř., nemohl obviněný předpokládat, že všichni poškození chápou svá práva, jejich rozsah a způsob, jakým je mohou uplatnit v trestním řízení. Minimálně v úmyslu eventuálním tedy musel být obeznámen s tím, že svým jednáním upírá poškozeným jejich práva daná jim trestním řádem. To, že následně poškození tato práva nevyužili, případně je využít v konečném důsledku nechtěli, nemění nic na závěru o jeho zavinění ve vztahu k porušení práv fyzických osob jakožto poškozených ve výše specifikovaných trestních řízeních.

Své rozhodnutí by totiž v případě řádného výkonu činnosti obviněného mohli změnit po seznámení s obsahem trestního spisu či volbě zmocněnce v průběhu trestního řízení, nebo jiných okolností nezávislých na vůli obviněného, a to až do okamžiku, kdy by bylo zahájeno dokazování v hlavním líčení.

Závěrem lze dodat, že vzhledem k dlouholeté kariéře obviněného jako policisty je u něj možné presumovat určitý stupeň orientace v procesních předpisech upravujících trestní řízení a práva poškozených v něm. Námitku obviněného, že v době spáchání trestného činu nemohl jeho úmysl zahrnovat představu, že svým jednáním může způsobit poškozeným závažnou újmu na jejich právech, proto rovněž nelze akceptovat.

48. Obviněný brojí i proti tomu, že v jeho věci nedošlo k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Tato jeho námitka je pořiditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

49. Naplnění znaku skutkové podstaty u přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku nutno posuzovat v souvislosti s intenzitou naplnění i všech ostatních znaků skutkové podstaty tohoto přečinu, aby při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku se zřetelem k povaze a závažnosti činu bylo možno zřetelně rozlišit, zda jde o trestný čin nebo o jinou formu společensky sankcionovaného jednání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 830/2017).

50. Ve vztahu k námitce obviněného, že soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe je možno uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

51. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.

52. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva.

Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, např. právě obviněným poukazované kázeňské řízení, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v projednávaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.

53. Soud prvního stupně se odpovídajícím způsobem zabýval povahou trestné činnosti obviněného, její typové závažnosti a v bodě 95. dospěl k závěru, že „stupeň společenské škodlivosti jeho jednání je vzhledem k jeho rozsahu a typové závažnosti natolik vysoký, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných než trestněprávních předpisů“. Nejvyšší soud k tomuto posouzení dodává, že plně reflektuje již výše rozvedené skutečnosti, a to způsob spáchání trestné činnosti, osobnost obviněného a jeho postavení coby úřední osoby, a především pak rozsah spáchání trestné činnosti, když k obviněným vytýkanému jednání došlo v 35 případech (oproti 5 v obviněným poukazovaném a výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1059/2012). V drtivé většině z nich se postoupení materiálů jednotlivých poškozených opatřených bez jejich vědomí falzy jejich podpisů neomezilo na jeden dokument, ale hned dokumentů několik (u většiny poškozených se jednalo o úřední záznam o podaném vysvětlení, poučení poškozeného – oběti v trestním řízení, poučení o poskytování informací o trestním řízení a osobách na něm zúčastněných). Nelze ani opomenout, že v listinách vyhotovených policejním orgánem a stvrzených údajnými podpisy poškozených obviněný umístil poškozené v daný čas na místo, kde se nemohli nacházet. Stejně tak jako nelze přehlédnout to, že zmíněným poškozeným upřel právo být srozumitelné poučení o jejich právech plynoucích z jejich postavení v trestním řízení, kdy případné pouhé zaslání formulářového poučení s citací zákonných ustanovení za srozumitelné poučení bez dalšího automaticky být považováno nemůže. Rozsah činnosti obviněného svědčí o jeho lhostejném přístupu k výkonu jeho funkce coby policisty – úřední osoby i lhostejnosti k právům osob poškozených v trestním řízení. Je proto namístě přisvědčit výše prezentovanému názoru soudů obou stupňů, že jednání poškozeného dosahuje takové závažnosti, že není možné uvažovat o uplatnění mimotrestní odpovědnosti. IV.

54. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný M. M., odmítl.

55. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. 12. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu