3 Tdo 74/2024-481
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 9 To 348/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 67/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 31 T 67/2022, byl obviněný R. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoníku“), jehož se dopustil tím, že
dne 22. 10. 2021 kolem 22:50 hodin v Praze 4, ul. Na Pankráci 403/9 v budově Policie ČR, Místního oddělení policie Pankrác v rámci provádění služebních úkonů s obviněným, který byl zadržen policejními orgány v rámci incidentu v Praze 4, Sdružení 1 v budově Policie ČR – SKPV Praha IV, kdy byl u něj v kapse nalezen otevřený zavírací nůž s délkou čepele 8 cm, obviněný vyhrožoval přítomným policistům – M. D. a D. L., kteří vykonávali úkony v rámci svého služebního zařazení u Policie ČR, že až ho pustí, tak policisté uvidí, co s tím nožem dokáže, dále, že až mu ten nůž vrátí, tak jim ukáže.
2. Za uvedený přečin byl obviněný podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 62 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a § 63 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kapesního zavíracího nože s modrou rukojetí.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 9 To 348/2023, rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. ř.“), zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovoláním napadá všechny výroky napadeného usnesení.
5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že panují pochyby o znění údajně pronesené výhrůžky. Důvodem jsou jednak rozpory ve výpovědích svědků D. a L., jednak rozpor výpovědi svědka D. s jeho předchozí výpovědí. V podrobnostech obviněný odkazuje na písemné doplnění odvolání proti rozsudku nalézacího soudu.
6. Obviněný podrobně rozebírá údajná protiprávní jednání policistů předcházející incidentu (odebrání syna, výzvy k ukončení natáčení). Namítá, že zatímco jeho nezdvořilé chování vedlo soudy k závěru o nevěrohodnosti jeho výpovědi, protiprávní jednání policistů soud k pochybnostem o jejich věrohodnosti nevedlo. Současně uvádí, že vzhledem k protiprávnímu jednání policistů je jeho jednání „lidsky pochopitelné“, a proto by podle něj měly soudy postupovat benevolentněji.
7. Záběry kamer podle obviněného nemohou vypovídat o verbálním skutku, který je mu kladen za vinu. Obviněný kritizuje, že soudy se zaměřily na dění předcházející údajnému incidentu. Svědek H. na služebně Pankrác nebyl, tvrzení o údajném vyhrožování má z doslechu.
8. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný rozporuje naplnění objektivní stránky – údajná výhrůžka (již popírá) by nemohla být činěna se záměrem působit na výkon pravomocí, ten již byl v daném okamžiku ukončen. Nebylo zjištěno, ke způsobení jaké konkrétní újmy měla výhrůžka obviněného směřovat. Soudy dále nezkoumaly, zda obviněný mínil výhrůžku reálně a vážně. Vzhledem k fyzické konstituci obviněného a typu a velikosti nože je možnost způsobení těžkého ublížení na zdraví vycvičenému policistovi zcela iluzorní. Výhrůžku „až mi bude vrácen nůž, tak vám ukážu“ nelze uskutečnit, je zcela nekonkrétní a nesměřuje k žádné konkrétně určené újmě na zdraví. Soudy dále nezkoumaly, zda údajná výhrůžka byla s to vzbudit objektivně vážné obavy. Podle obviněného nikoli – svědek L. uvedl, že nevnímal tuto údajnou výhrůžku obžalovaného jako nacházející se mimo rámec běžných externalit činnosti policisty.
9. Obviněný dále rozporuje naplnění subjektivní stránky (je vyžadován přímý úmysl). Pokud snad výhrůžka se slovy „ještě uvidíte“ zazněla, pak nesměřovala k ublížení na zdraví či zabití, obviněný tím myslel, že si bude na policisty stěžovat. Obviněnému je i jako laikovi zřejmé, že role právě dvou konkrétních policistů při případném dalším postupu orgánů činných v trestním řízení je marginální. Psychický stav obviněného byl ovlivněn i předchozím použitím taseru.
10. Konečně obviněný namítá, že během výslechu svědka D. v hlavním líčení byly kladeny návodné otázky. Na základě provedených důkazů je podle obviněného vyloučeno, aby pronesl zároveň oba výroky uvedené ve výrokové části rozsudku. Jednání mělo být případně posouzeno jako přestupek.
11. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak rozsudek nalézacího soudu, a aby přikázal věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhuje, aby dovolací soud nařídil projednání věci jiným samosoudcem.
12. Dovolání obviněného Ch. bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
13. Podle státního zástupce námitky obviněného nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nenamítá, že by závěr o tom, že pronesl výroky zachycené ve skutkové větě, z provedených důkazů logicky nevyplýval. Domáhá se pouze toho, aby provedené důkazy, konkrétně výpovědi policistů, byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Soudy logicky vysvětlily, proč považovaly výpovědi policistů za věrohodné. Státní zástupce souhlasí s obviněným, že z hlediska naplnění znaků přisouzeného trestného činu jsou významné pouze události na Místním oddělení policie Pankrác (a nikoliv události na služebně na ulici Sdružení).
14. K námitkám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl státní zástupce následující. Podle tzv. právní věty se obviněný trestného činu dopustil formou výhrůžky usmrcením a ublížením na zdraví. Pro naplnění objektivní stránky vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku musí být výhrůžka pronesena vážně. Pojem vážnosti je ovšem třeba chápat bezprostředně pouze k vyslovení (či jinému projevení) konkrétní pohrůžky, nikoli k její případné realizaci. Výhrůžka není pronesena vážně, pokud je zjevně odlehčená a je tak zúčastněnými i chápána. O takovou „odlehčenou“ situaci se ovšem v předmětné věci nejednalo, když pronesení výhrůžek bylo v podstatě vyvrcholením několikahodinového konfliktního chování obviněného vůči policistům. O pohrůžku vážně pronesenou tak nepochybně šlo.
15. Požadavek na konkrétnost výhrůžky neznamená, že by pachatel musel výslovně uvést, jaké ublížení na zdraví chce způsobit, jakým způsobem hodlá úřední osobu usmrtit apod. Státní zástupce má za to, že výhrůžky v tom směru, že policisté uvidí, co dokáže s nožem, resp. že jim ukáže, až mu nůž bude vrácen, lze považovat za konkrétní pohrůžku způsobením minimálně ublížení na zdraví. Velmi lapidárně řečeno – lze vskutku stěží předpokládat, že by obviněný chtěl policistům „ukazovat“ např. svoji zručnost při zacházení s nožem při provádění nějakých řemeslných prací; absurdní je též představa použití nože při právních krocích vůči policistům.
16. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby pachatel měl skutečně úmysl výhrůžku splnit a aby výhrůžka v konkrétním případě u poškozeného byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění. Lze ovšem souhlasit s úvahou nalézacího soudu, podle kterého výhrůžka vzhledem k předchozímu několikahodinovému agresivnímu jednání obviněného u policistů obavu o zdraví a život vzbudit mohla. U obviněného byl zajištěn otevřený zavírací nůž s délkou čepele 8 cm (nikoli „pracovní řezák“, jak tvrdí obviněný) a takovýto nástroj nepochybně je způsobilý k útoku proti tělesné integritě jiné osoby.
17. Projednávaný trestný čin vyžaduje úmysl přímý. Státní zástupce souhlasí se závěrem nalézacího soudu, že obviněný předpokládal, že jeho jednání bude mít další důsledky a výhrůžkou chtěl policisty zastrašit a odradit od toho, aby v jeho záležitosti podnikli další zákonné kroky. Stěží lze předpokládat, že by ve vypjaté situaci racionálně uvažoval o kompetencích orgánů činných v trestním řízení a o tom, kdo bude rozhodovat o dalších krocích vůči němu učiněných. V tomto směru se jeví jako nereálné spíše tvrzení obviněného, že jeho výroky souvisely s jeho „stížnostními podáními“.
18. Skutek vymezený ve skutkové větě a v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí tedy podle státního zástupce vykazoval všechny objektivní i subjektivní znaky přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Námitky obviněného nepovažuje státní zástupce za důvodné.
19. Pokud by jednání obviněného nesměřovalo k ovlivnění výkonu služebních povinností policisty, ale šlo by „pouze“ o odvetu za to, že policisté proti obviněnému prováděli služební úkony, znamenalo by to jen tolik, že trestný čin by byl naplněn ve formě uvedené v § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tj. ve formě vyhrožování pro výkon pravomoci úřední osoby.
20. Státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
24. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem-advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
28. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný jím formálně vzato brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Konkrétní námitky obviněného však směřují výlučně proti výroku o vině, tedy pokud byl obviněný uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolání obviněného obsahuje jak námitky skutkové a procesní povahy (námitky proti hodnocení důkazů), tak námitky právní (námitky týkající se nenaplnění znaků přisouzeného trestného činu).
30. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest a povinnost k náhradě vzniklé škody. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
31. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
32. Nejvyšší soud dále konstatuje, že se jako soud dovolací může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou skutečně v obsahu (v textu) dovolání uplatněny, a to v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání, tak jak jsou uvedeny v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Z těchto důvodů obviněný nemůže své námitky opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, jak to obviněný dílem činí v této trestní věci (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
33. K obsahu dovolání obviněného dále považuje Nejvyšší soud za podstatné zmínit, že je-li dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Dovolání obviněného v nyní projednávané věci přitom do značné míry obsahuje právě takové námitky, s nimiž se již oba nižší soudy dostatečně a správně vypořádaly.
34. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že v projednávané věci existuje zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, což ve svém dovolání podrobně rozebírá. Dále uvádí, že ohledně existence obav byly svědkovi D. v hlavním líčení kladeny návodné otázky.
35. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 3 Tdo 824/2022).
36. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, pak musí konstatovat, že argumentace obviněného nepřekračuje meze prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak jej provedly nižší soudy. Obviněný podrobně rozebírá odůvodnění napadeného usnesení, výpovědi jednotlivých svědků a další důkazy a prezentuje vlastní náhled na to, jak měly soudy důkazy hodnotit. Již však pomíjí ty důkazy a ty pasáže svědeckých výpovědí, které jej usvědčují. Obviněný neoznačil žádné konkrétní skutkové zjištění, o kterém by tvrdil, že nevyplývá z provedených důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Lze tedy uzavřít, že v tomto směru se jeho argumentace s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.
37. Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s těmito důkazy. Jedná se naopak o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.
38. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z pronesení výhrůžek zachycených ve skutkové větě je obviněný usvědčován přímým důkazem v podobě výpovědi svědka L., který je podpořen nepřímými důkazy v podobě výpovědi svědka H., kterému se L. nebo D. svěřili bezprostředně po incidentu, a kamerovým záznamem služebny MOP Pankrác, kde je vidět, jak se obviněný v okamžiku odchodu svědků D. a L. prudce zvedl ze židle a směrem k policistům D. a L. a zjevně agresivně hovořil a gestikuloval. To, že ze strany obviněného zazněla výhrůžka, potvrdil i svědek D. Tento svědek sice v hlavním líčení (na rozdíl od svého vysvětlení podaného v přípravném řízení) již výslovně nepotvrdil souvislost výhrůžky s nožem, to však nebránilo nalézacímu soudu, aby v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů na podkladě již citovaných důkazů učinil závěr, že skutek se stal právě tak, jak je popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
39. K námitce, že obviněný nepronesl obě výhrůžky zachycené ve skutkové větě, Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvádí, že pro právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není nezbytné zachytit doslovné znění výhrůžek, stejně jako není rozhodné, zda zazněla pouze jedna výhrůžka, nebo výhrůžky dvě. Pro právní kvalifikaci jednání obviněného je totiž (při naplnění ostatních znaků příslušného trestného činu) zcela dostačující závěr, že obviněný určitou vážně míněnou výhrůžku spojenou s použitím nože pronesl.
40. Pokud obviněný uváděl, že ohledně existence obav byly svědkovi D. kladeny návodné otázky, tato námitka by mohla ukazovat na vadu procesně nepoužitelných důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Touto námitkou se však Nejvyšší soud podrobněji nezabýval. Jednak obviněný neuvedl, jaké konkrétní otázky považoval za návodné a proč. Zejména však otázka, zda adresát výhrůžek pociťoval obavy, není pro naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu rozhodná, jak bude podrobně rozebráno níže (srov. bod 49. odůvodnění tohoto rozhodnutí). I v tomto směru se tedy argumentace obviněného s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.
41. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného, které bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Takto obviněný zpochybňoval naplnění znaků přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. ř., konkrétně jeho objektivní stránky (vážnost a konkrétnost pronesené výhrůžky, vyvolání důvodných obav u adresátů výhrůžky) a subjektivní stránky (úmysl působit na výkon pravomoci orgánu veřejné moci).
42. Trestného činu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. ř. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody, v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Jedná se o činnostní trestný čin, který je dokonán samotným učiněním výhrůžky, jestliže se takového jednání pachatel dopustil buď v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby (jako v tomto případě), anebo pro výkon pravomoci úřední osoby [PROVAZNÍK, Jan. § 326 (Vyhrožování s cílem působit na úřední osobu). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 2.].
43. Obviněnému lze částečně přisvědčit v tom směru, že nižší soudy zvolenou právní kvalifikaci odůvodnily poněkud stručně a s některými námitkami obviněného se zcela nevypořádaly. Současně však Nejvyšší soud na podkladě řádně zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že zvolená právní kvalifikace byla správná, a tak neshledal důvod k zásahu do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu.
44. Nejvyšší soud předně nepřisvědčil námitce obviněného, že výhrůžku nepronesl vážně. V projednávané věci se zcela zjevně nejednalo o v judikatuře popsanou situaci, kdy je výhrůžka pronesena v žertu či nadsázce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 754/2015). V nyní projednávané věci byla obviněným pronesená výhrůžka vyvrcholením několikahodinového hrubého a arogantního chování obviněného vůči policistům za situace, kdy byl obviněný přesvědčen o nezákonnosti počínání policistů vůči jeho osobě. Obviněný je emočně labilní, v době spáchání činu i v průběhu trestního řízení měl problémy s ovládáním svého jednání a přemáhaly ho výbuchy vzteku, jak vyplývá i ze znaleckého posudku MUDr. Zdrůbka (viz bod 17. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Spekulativní obhajobu, že by snad obviněný výhrůžku nemínil vážně, tak bylo třeba odmítnout.
45. Dále obviněný rozporoval konkrétnost pronesené výhrůžky. Ani této námitce však Nejvyšší soud nepřisvědčil. Předně lze uvést, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1059/2014, neobsahuje pasáž o nutnosti konkrétnosti výhrůžky, kterou obviněný ve svém dovolání cituje. Uvedenou formulaci lze najít toliko v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 375/2017, jež na zmíněné rozhodnutí poněkud nepřesně odkazuje, zde se nicméně jednalo o specifickou situaci, kdy zazněla výhrůžka „proplesknutím“ a Nejvyšší soud uzavřel, že nelze s jistotou učinit závěr, že by nutným následkem „proplesknutí“ muselo být přinejmenším ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. 46. Požadavek na konkrétnost výhrůžky neznamená, že by pachatel musel výslovně uvést, jaké ublížení na zdraví chce způsobit či jakým způsobem hodlá úřední osobu usmrtit. V úvahu je totiž třeba vzít veškeré okolnosti případu. Pro naplnění objektivní skutkové podstaty přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. ř. je podstatné, zda tyto výhrůžky byly míněny vážně a zda byly proneseny za konkrétních souvislostí a takovým způsobem, který byl schopen vyvolat obavu, že obviněný splní to, čím vyhrožoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1601/2017).
47. V nyní projednávané věci obviněný V. podle skutkové věty odsuzujícího rozsudku poté, co u něj byl zajištěn otevřený zavírací nůž s délkou čepele 8 cm, vyhrožoval policistům se slovy, že „až ho pustí, tak policisté uvidí, co s tím nožem dokáže, dále, že až mu ten nůž vrátí, tak jim ukáže“. Z tzv. právní věty je pak patrné, že nalézací soud v uvedeném jednání spatřoval výhrůžku usmrcením či ublížením na zdraví. S takovým závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje.
48. Otevřený zavírací nůž s délkou čepele 8 cm (nikoli „pracovní řezák“, jak jej označuje obviněný) nepochybně je způsobilý k útoku proti tělesné integritě jiné osoby. Jestliže tedy obviněný za situace popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku poté, co mu byl tento odebrán, vyhrožoval policistům způsobem zachyceným ve skutkové větě, lze toto jeho jednání bezpochyby považovat za konkrétní pohrůžku způsobením minimálně ublížení na zdraví. Obviněný ji pronesl vážně (nikoliv v žertu či nadsázce) a výhrůžka nepochybně byla způsobilá vyvolat obavu, že obviněný splní to, čím vyhrožoval.
49. To, zda měl obviněný úmysl výhrůžku splnit a zda výhrůžka v konkrétním případě u jejích adresátů byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění, není pro naplnění objektivní stránky projednávaného přečinu rozhodné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1601/2017).
50. Konečně obviněný rozporoval naplnění subjektivní stránky přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. ř. Obviněný argumentoval tak, že v okamžiku, kdy měl pronést výhrůžky, již byly vůči němu veškeré úřední úkony ukončeny. Ani tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
51. Nejvyšší soud odkazuje na v tomto směru stručné, ale vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obou nižších stupňů (srov. bod 40. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Obviněný mohl předpokládat, že jeho jednání bude mít další důsledky, a výhružkou chtěl policisty zastrašit a odradit od toho, aby v jeho případě podnikli další zákonné kroky. Ani Nejvyšší soud tak nemá pochyb o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém.
52. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle jeho názoru obviněný policistům vyhrožoval nejen v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby [§ 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale také pro výkon pravomoci úřední osoby [§ 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. V úvahu tak přicházelo posouzení jednání obviněného i podle tohoto ustanovení. Jelikož však nebylo podáno dovolání v neprospěch obviněného, nemohla tato skutečnost mít na rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání žádný vliv.
53. Konečně Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou i námitku obviněného argumentující „lidskou pochopitelností“ jeho jednání. Ačkoliv to obviněný výslovně neuvedl, patrně se takto dovolával aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Aplikace této zásady však přichází v úvahu pouze v případech, které se s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymykají běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
54. Skutečnost, že obviněného rozčílilo předchozí (tvrzené) nezákonné počínání policistů vůči němu, by jistě v obecné rovině společenskou škodlivost jednání obviněného mírně snižovala. Nelze však již akceptovat, aby obviněný svou agresi ventiloval po dobu několika hodin a aby neprojevil sebereflexi ani následně v průběhu přípravného řízení a hlavního líčení před nalézacím soudem. Jednání obviněného se nijak nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace a jeho společenská škodlivost je naopak ještě zvyšována tím, že obviněný ve výhrůžce akcentoval použití nože. Aplikace zásady subsidiarity trestí represe v projednávané věci tak nebyla na místě a trestní odpovědnost obviněného za projednávaný skutek byla dovozena důvodně.
55. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že námitky obviněného se dílem míjí s dovolacími důvody, dílem jsou pak zjevně neopodstatněné.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
56. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
57. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu